20 Az 4/2025–25

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: X. X. X., narozený dne X státní příslušnost X bytem v ČR X zastoupený JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2025, č. j. OAM–1334/ZA–ZA11–HA15–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) se neuděluje.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce v podané žalobě nejprve poznamenal, že výrok rozhodnutí neobsahuje žádné procesní ustanovení, dle kterého žalovaný postupoval. Neobsahuje tak náležitosti podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 15 A 230/2018–49, ze kterého obsáhle citoval. Ani další součásti výrokové části a odůvodnění podle něj neobsahují žádné procesní ustanovení, dle kterého žalovaný postupoval. Dále uvedl, že zákon o azylu přiznává žalovanému oprávnění udělit mezinárodní ochranu, nikoliv mezinárodní ochranu neudělit. Správní orgány přitom nemohou rozšiřovat obsah svých pravomocí. Není tak zřejmé, podle jakého ustanovení žalovaný postupoval, když zákon takový postup nezná.

3. Rovněž žalobce namítl rozpor napadené rozhodnutí s ustanovením § 23c zákona o azylu, neboť podklady rozhodnutí nesplňují podmínku různorodosti. Žalovaný ze svého posouzení zcela vyřadil zprávy lidskoprávních organizací a zprávy o dodržování lidských práv Ministerstva zahraničních věcí USA. Omezil se toliko na jediný zdroj informací o stavu ve X, a to informaci OAMP ze dne 4. 6. 2024. Užití jediného zdroje selektovaných informací nesplňuje podmínku uvedeného ustanovení o užití různých zdrojů.

4. Současně žalobce označil za nepřípustné, že tento jediný dokument hodnotící situaci ve X je zpráva vypracovaná žalovaným. Nejedná se tak o dokument vypracovaný nezávislou organizací. Dále je tato zpráva vypracována tzv. od stolu, aniž by úřední osoba zpracovávající tuto zprávu měla alespoň nějaký kontakt se zemí, o níž referuje. Existují přitom zprávy nadnárodních organizací, jejichž zpravodajové pobývají přímo v posuzovaných lokalitách. Ty však jako podklad použity nebyly. Není ani zřejmé, z jakých podkladů zpracovaná zpráva vychází a z čeho čerpá.

5. Závěrem podané žaloby tak žalobce navrhl zdejšímu soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a rozhodl o povinnost nahradit náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve stručně zrekapituloval obsah podané žaloby a vyjádřil s ní nesouhlas, neboť nebyly naplněny důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Odkázal také na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu. Zmínil, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti je legalizace dalšího pobytu žalobce v České republice. Chtěl zde zůstat, aby finančně podpořil své rodiče.

7. Žalovaný dále podotkl, že veškeré shromážděné informace jsou součástí spisu a zástupkyně žalobce měla již v průběhu správního řízení možnost seznámit se s podklady, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Shromážděné informace přitom označil za přiměřené ve vztahu k tvrzeným důvodům. Rovněž zmínil, že mezinárodní ochrana je výjimečným institutem, jehož smyslem je poskytnout ochranu, avšak nikoliv před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu. Neslouží k úpravě pobytu cizince. Snaha žalobce legalizovat si prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu pobyt není relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce přitom žádné skutečnost relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany netvrdil.

8. Taktéž se žalovaný vyjádřil, že v napadeném rozhodnutí podrobně a zcela přezkoumatelně odůvodnil, proč žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Zmínil, že k případům, v nichž žadatel o mezinárodní ochranu neuvede žádné skutečnosti relevantní z hlediska mezinárodní ochrany a tyto skutečnosti nevyjdou ve správním řízení najevo, existuje bohatá judikatura správních soudů. V tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005–60. Poukázal také na břemeno tvrzení a břemeno důkazní s tím, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel. Ten musí uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Důkazní břemeno je pak rozloženo mezi žadatele a správní orgán. Správní orgán je povinen k tvrzením uvedeným žadatelem zajistit maximální možné množství důkazů a obstarat dostatečně přesné, aktuální a důvěryhodné informace o zemi původu žadatele.

9. Za absurdní pak žalovaný označil názor, že nemůže dle zákona rozhodnout o neudělení mezinárodní ochrany. Není podle něj možné dohledat jediný rozsudek správního soudu, který by zrušil rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany z tohoto důvodu. Shrnul tedy, že se při posuzování žádosti žalobce nedopustil žádné nezákonnosti a rozhodl na základě dostatečných podkladů. Navrhl proto zdejšímu soudu, aby podanou žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

10. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

11. Žalobce podal dne 3. 10. 2024 žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž následně byl žalovaným vyzván k poskytnutí údajů k této žádosti a rovněž předvolán k pohovoru ve věci mezinárodní ochrany. Údaje k podané žádosti poskytl žalobce dne 16. 10. 2024, když mimo jiné sdělil, že se narodil X v X ve X, je státním příslušníkem X a národnosti X. Dorozumí se X, není věřící a nemá žádné politické přesvědčení ani nebyl politicky aktivní. Je svobodný a bezdětný. Jako poslední místo bydliště ve vlasti uvedl obec X v okrese X a kraji X, kde bydlel s rodiči. Na území České republiky vstoupil letecky dne 26. 12. 2016. Ze země původu vycestoval za účelem práce. Od roku 2016 měl pracovní vízum s platností do 16. 9. 2024. V jiných státech mu žádná víza nebo povolení k pobytu udělena nebyla a nežádal ani o mezinárodní ochranu. Rovněž konstatoval, že je zdravý, nemá žádná zdravotní omezení ani jiné zvláštní potřeby. Ohledně důvodů své žádosti žalobce uvedl, že mu nebylo prodlouženo pracovní vízum a chtěl by nadále žít a pracovat v České republice, aby mohl pomáhat rodičům ve X.

12. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany konaném dne 16. 10. 2024 žalobce výše uvedené skutečnosti blíže rozvedl. Konkrétně sdělil, že ve X nemohl sehnat práci, protože žil na venkově. Rozhodl se tedy vycestovat, aby pomohl sobě a svým rodičům. Před vycestováním pracoval na poli a pak také na volné noze. Dělal vše, co lidé potřebovali, např. na stavbách. S přestěhováním do nějakého většího města ve X vůbec nepočítal, neboť dostal nabídku práce v zahraničí, se kterou souhlasil. Pracoval v továrně, kde šijí potahy na auta. S vyřízením pracovního víza neměl problémy. Toto vízum mu však neprodloužili kvůli neoddání originálu dohody. V případě návratu do X by mu nic nehrozilo, pokud se však vrátí, nebude moci přicestovat zpět do České republiky. Ve X žádné potíže neměl a od roku 2016 jej nenavštívil. Dále žalobce uvedl, že neví, zda existují ve X nějaké pracovní agentury nebo úřady páce, které by mu mohly zprostředkovat zaměstnání. Kdyby se vrátil, musel by pracovat opět na poli nebo na volné noze. S přestěhováním do většího města nemá žádnou zkušenost, jelikož pracoval pouze v místě bydliště. Vyloučil v zemi původu problémy s policií nebo státními orgány. Potvrdil, že na území České republiky žije jeho teta. Závěrem zmínil, že v České republice nikdy neměl žádné potíže se státními orgány. Jeho pracovní povolení nebylo prodlouženo pouze kvůli chybě. Vyjádřil přání zde zůstat, aby mohl pomoci rodičům. Dodal, že rodiče pracují na poli a mají velmi nízké příjmy.

13. Za účelem posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany si žalovaný opatřil i písemný materiál obsahující informace o zemi původu žalobce. Konkrétně se jednalo o písemný materiál ze dne 4. 6. 2024 označený jako X, Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, Stav: červen 2024 (dále jen „informace OAMP“). V něm byly obsaženy údaje o X týkající se politické situace, ratifikace vybraných mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, mučení, trestu smrti, možnosti vycestování a návratu do vlasti, spolupráce s UNHCR, azylovém systému a aktivních vojenských konfliktech. Dále tento dokument obsahoval i seznam použitých zdrojů.

14. Před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný vyrozuměl zástupce žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, k němuž se žalobce ani jeho zástupkyně nedostavili. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí, s nímž byl žalobce seznámen dne 29. 1. 2025 a stejného dne si převzal i originální výtisk tohoto rozhodnutí.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

15. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k ustanovení § 32 odst. 9 zákona o azylu a čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice). Rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalovaný výslovně s takovým postupem souhlasil a žalobce k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil s takovým projednáním věci nesouhlas. Soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

16. Podle ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.

17. Podle ustanovení § 23c písm. c) zákona o azylu mohou být podkladem pro vydání rozhodnutí zejména přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště.

18. Podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu se mezinárodní ochrana udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá–li ministerstvo, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu, rozhodne o udělení azylu.

19. Podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o azylu neshledá–li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany.

20. V první řadě žalobce namítal, že výrok rozhodnutí ani jeho odůvodnění neobsahují procesní ustanovení, podle kterého žalovaný postupoval. Tuto námitku však zdejší soud důvodnou neshledal. Obdobnou námitkou se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Poukázat lze kupř. na jeho rozsudek ze dne 10. 9. 2015, č. j. 7 Azs 166/2015–48, v němž uvedl: „Ačkoliv žalovaný ve výrokové části neuvedl kompetenční ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno, v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že žalovaný byl věcně a místně příslušným správním orgánem pro rozhodování o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel ostatně ve správním ani v soudním řízení nevyjádřil žádnou pochybnost o tom, že by žalovaný nebyl příslušný k vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Pouze poukazoval na formální vadu rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené ovšem tato formální vada nemohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.“ (Srov. také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2021, č. j. 6 Azs 114/2021–46.) V usnesení ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 310/2019–23, pak Nejvyšší správní soud k obdobné námitce konstatoval, že „výroková část napadeného rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti, které jí § 68 odst. 2 správního řádu ukládá. V návětí výroku je uveden správní orgán, který ve věci rozhodoval, věc, v níž bylo rozhodnutí učiněno a také účastník řízení, a to jménem, příjmením, datem narození a státní příslušností. Sám výrok pak obsahuje veškerá právní ustanovení, na jejichž základě žalovaný otázku, která byla předmětem řízení, posoudil a o ní rozhodl a také způsob, jakým rozhodl. Soud proto konstatuje, že výrok napadeného rozhodnutí je jasný, srozumitelný, přesný a určitý a nevykazuje vady, které by činily napadené rozhodnutí nezákonným. Pokud pak správní řád požaduje, aby výrok obsahoval právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, vztahuje se tento požadavek právě a jenom na ta ustanovení, která se týkají řešení předmětu řízení, nikoliv na ustanovení kompetenční.“ 21. Ani v projednávané věci nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že žalovaný byl věcně a místě příslušný k rozhodování o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce nic takového ani netvrdil a rovněž v tomto případě poukazoval toliko na formální vadu rozhodnutí. Přitom ve výrokové části napadeného rozhodnutí je uveden orgán, který ve věci rozhodl, jakož i právní ustanovení, na jejichž základě o věci rozhodl, a také způsob jakým rozhodl. Neuvedení procesního (kompetenčního) ustanovení ve výroku (či odůvodnění) napadeného rozhodnutí tedy samo o sobě nemá vliv na zákonnost napadaného rozhodnutí (srov. také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 Ads 96/2011–118).

22. Ani další námitku žalobce týkající se pravomoci žalovaného neudělit mezinárodní ochranu zdejší soud neshledal důvodnou. Závěry žalobce v tomto směru skutečně lze označit až za absurdní. Zdejší soud považuje za zřejmé, že žalovanému není svěřena jen pravomoc udělit mezinárodní ochranu, ale i pravomoc mezinárodní ochranu neudělit. V případě naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany žalovaný udělí žadateli mezinárodní ochranu ve formě azylu, nebo doplňkové ochrany (ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu). Z dikce zákona o azylu pak tedy logicky vyplývá, že v případě nenaplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany žalovaný mezinárodní ochranu neudělí (viz také bod 12 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 9 Azs 158/2022–33). V ustanovení § 28 odst. 2 zákona o azylu je navíc žalovanému stanovena povinnost, že v takovém případě musí své rozhodnutí náležitě odůvodnit ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Lze proto uzavřít, že žalovaným zvolený postup je zcela logický a v souladu se smyslem celého zákona o azylu. Na tomto závěru nemůže nic změnit, že postup pro neudělení mezinárodní ochrany z důvodu nesplnění podmínek pro její udělení není výslovně v ustanovení zákona o azylu uveden, když ze znění zákona jej lze jistě dovodit (srov. kupř. i bod 15 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2023, č. j. 52 Az 1/2023–36).

23. Zdejší soud pak nemůže žalobci přisvědčit ani v souvislosti s námitkami týkajícími se žalovaným shromážděných podkladů. V tomto ohledu považuje zdejší soud za vhodné nejprve obecně podotknout, že je především na žadateli o udělení mezinárodní ochrany, aby uvedl konkrétní skutečnosti, na základě kterých by jeho žádosti mělo být vyhověno. Není tak bez dalšího povinností správního orgánu zjišťovat (domýšlet) konkrétní žadatelem neuvedené aspekty jeho azylového příběhu a posléze k nim činit skutková zjištění (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003–59, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 Azs 237/2017–30). Správní orgán tedy v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zjišťuje stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které uvedl žadatel v rámci správního řízení. Není tak povinen sám zjišťovat důvody pro udělení mezinárodní ochrany a poté k nim činit skutková zjištění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003–41). Rozsah i obsah informací zjišťovaných o zemi původu se tedy odvíjí od tvrzení žadatele (viz např. bod 11 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2025, č. j. 7 Azs 332/2024–15).

24. V projednávané věci žadatel odůvodnil svou žádost o udělení mezinárodní ochrany toliko tím, že mu nebylo prodlouženo pracovní vízum a chtěl by nadále zůstat v České republice pracovat a pomáhat svým rodičům. Dodal, že ve X nemohl sehnat žádnou práci, případně byla jeho práce špatně placená. Žalovaný opatřil za účelem posouzení žádosti žalobce toliko obecné informace o zemi jeho původu v podobě informace OAMP. S ohledem na žalobcem uvedené důvody jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany však považuje zdejší soud rozsah zjišťovaných informací o zemi původu za dostatečný, když žalobcem uvedené skutečnosti nejsou z hlediska udělení mezinárodní ochrany relevantní. Špatnou ekonomickou situaci a ekonomické problémy v zemi původu totiž nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Ekonomické důvody a s nimi související těžké životní podmínky tedy nejsou pro udělení mezinárodní ochrany samy o sobě dostatečné (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003–54, a ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003–65, příp. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 3 Azs 298/2022–41, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 Azs 57/2023–35, či ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 Azs 93/2023–37). Žalobce přitom žádné další okolnosti, pro které by jím zmiňované skutečnosti měly být z azylového hlediska relevantní, neuvedl.

25. Pochybením žalovaného není v projednávané věci ani to, že podkladem týkajícím se situace v zemi původu byla toliko informace OAMP, tedy zpráva zpracovaná samotným žalovaným. Nejvyšší správní soud se již obdobnou námitkou zabýval např. v usnesení ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 Azs 327/2020–29, ve kterém uvedl, že „rešerše o bezpečnostní a politické situaci v zemi původu, zpracované žalovaným, jsou v rámci azylového řízení běžně používány. V souzené věci představoval dokument „Uzbekistán – Informace OAMP, Bezpečnostní a politická situace v zemi“ ze dne 22. 5. 2020 jeden z podkladů rozhodnutí žalovaného (vedle podkladu zpracovaného norským centrem Landinfo a podkladů zpracovaných Ministerstvem zahraničních věcí), z jehož obsahu vyplývá, že je „pouhou“ rešerší jiných externích zdrojů (např. ČTK, Reuters, americké a britské ministerstvo zahraničních věcí, Human Rights Watch).“ Uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc. Z obsahu žalovaným zpracované informace OAMP totiž vyplývá, že se jedná o rešerši jiných důvěryhodných externích zdrojů, z nichž některé zmiňoval i žalobce (kupř. zprávy ČTK, EASO, OSN, EUAA, organizací Amnesty International a Freedom House, Ministerstva zahraničních věcí USA apod.). Na tyto zdroje je přitom v informaci OAMP řádně odkazováno a jejich výčet je uveden v části 7. Není tak důvod obecně pochybovat o relevanci tohoto podkladu. Ani skutečnost, že jej připravil žalovaný bez bezprostředního kontaktu se zemí původu žalobce, neodůvodňuje sama o sobě závěr o jeho nepřípustnosti. I z ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu vyplývá, že správní orgán může jako podklad pro rozhodnutí užít skutečnosti jemu známé z úřední činnosti či podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci. Ostatně ani žalobce neuvedl, co konkrétně je v informaci OAMP uvedeno nesprávně či v ní chybí a co by případné další podklady měly objasnit. Omezil se toliko na prosté konstatování o nedostatečnosti obstaraných podkladů a jejich nedostatečné různorodosti. Žádným konkrétním způsobem tedy v podané žalobě nerozporoval správnost údajů v nich uvedených. Informaci OAMP tak není možné hodnotit jako nepřípustnou. Navíc vzhledem k tvrzeným důvodům podané žádosti splňuje obstaraná informace OAMP i požadavky kladené na takové podklady judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008–81), neboť informace v ní uvedené byly ke dni vydání napadeného rozhodnutí relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné.

26. Závěrem zdejší soud již pouze připomíná, že potřeba legalizace pobytu na území není sama o sobě relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. K legalizaci pobytu na území České republiky slouží primárně instituty upravené v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Je proto třeba, aby žalobce legalizaci svého pobytu v České republice provedl tímto způsobem a nikoli prostřednictvím institutů mezinárodní ochrany. K tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004–94, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ (Srov. též např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2023, č. j. 9 Azs 71/2023–26.) VI. Závěr a náklady řízení 27. Soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

28. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, pročež mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Podstatný obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze VI. Závěr a náklady řízení