20 Az 46/2024 – 32

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci žalobce: Q. T. T. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty č. p. 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupen Mgr. Alicí Jeziorskou, advokátkou, sídlem Svornosti 86/2, 736 01 Havířov proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, č. j. OAM–963/BA–BA01–HA06–2024, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce Mgr. Alice Jeziorské, advokátky, se určuje částkou ve výši 8 827 Kč a bude jí vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, č. j. OAM–963/BA–BA01–HA06–2024 (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

2. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce dne 23. 7. 2024 v České republice požádal o mezinárodní ochranu. Tuto žádost podal v úzké časové návaznosti na rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 22. 7. 2024, č. j. KRPS–189523/ČJ–2024–010025, a na rozhodnutí o zajištění dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ze dne 22. 7. 2024, č. j. KRPS–189523–29/ČJ–2024–010025. Do protokolu o výslechu ze dne 20. 7. 2024 žalobce uvedl, že mu ve vlasti nehrozí nebezpečí, jenom se bojí věřitele, kterému dluží peníze. V případě návratu do vlasti by nedošlo k zásahu do jeho soukromého a rodinného života, ve vlasti mu nehrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení či vážné nebezpečí.

3. Žalobce dne 29. 7. 2024 poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedl, že Vietnam opustil v prosinci 2019, přicestoval do Rumunska za účelem práce, v Rumunsku pobýval do roku 2022. Do České republiky přicestoval v nákladním autě v únoru 2022. Je rozvedený a má dvě děti. Není a nikdy nebyl politicky aktivní. Jeho zdravotní stav je dobrý. O mezinárodní ochranu žádá kvůli velkým dluhům ve Vietnamu. Nemůže se tam vrátit, protože nemá na zaplacení lidem, od kterých si peníze půjčil.

4. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 29. 7. 2024 žalobce uvedl, že v prosinci 2019 opustil Vietnam kvůli práci v Rumunsku. Od té doby ve Vietnamu nebyl. Při odjezdu z vlasti neměl žádné potíže, ani jiné problémy např. se státními orgány či bezpečnostními složkami. V případě návratu do Vietnamu mu nehrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo jiné vážné nebezpečí, ale má strach z „černé společnosti“, která mu půjčila peníze a která jej nenechá v klidu žít a pracovat. O mezinárodní ochranu žádá kvůli dluhům, chtěl by tady vydělat peníze na splacení dluhu ve vlasti. Dluží 4 miliony vietnamských dongu, půlku částky bance, druhou půli černé společnosti.

5. Ve správním spise se nachází i opis z evidence rejstříku trestů žalobce bez záznamu.

6. Žalovaný v rámci správního řízení shromáždil tyto podklady: Vietnam, Informace MZV ČR ze dne 1. 2. 2024, č. j. 100572–6/2024–MZV/LPTP, zaměřenou na otázku půjček, úvěrů a lichev, Informace OAMP ze dne 4. 6. 2024 ve věci bezpečností a politické situace v zemi, vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav k červnu 2024.

7. Napadeným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. V odůvodnění vysvětlil, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je toliko legalizace pobytu žalobce na území České republiky, kde chce pracovat, aby si vydělal peníze na splacení dluhu ve vlasti. Návrat do Vietnamu odmítal kvůli obavám z jednání svého věřitele. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí žádný z azylově relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.

III. Obsah žaloby

8. Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce včasnou žalobu, v níž navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

9. Nejprve v obecné rovině namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech. Žalobce si ve vlasti půjčil velký obnos peněz od soukromého věřitele. Ve Vietnamu se mu nepodařilo nalézt stabilní zaměstnání, nemohl splácet dluhy, proto odcestoval za prací do Rumunska. Žalobce si chce v České republice najít stabilní zaměstnání, které by mu umožnilo splatit dluh ve Vietnamu a vyhnout se tak agresi ze strany jeho věřitelů. Má obavy o svůj život a život své rodiny. Žalobce sice v České republice pobýval neoprávněně, ale nenarušoval veřejný pořádek. Násilné vymáhání pohledávek ve Vietnamu je na denním pořádku a stát toto jednání nijak nepotlačuje. Legislativa ve Vietnamu má své nedostatky a dlužníkům neposkytuje potřebnou ochranu. Žalobce odkázal na stránky VietNam Net Global, podle kterých se ve Vietnamu zvyšuje soukromá potřeba peněz a místní lidé nevidí rozdíl mezi licencovanými bankovními institucemi a soukromými věřiteli, proto jsou schopni si peníze půjčovat i od neregulovaných subjektů a dostávají se tak do dluhové spirály. Dále žalobce odkázal na zprávu z webových stránek GOV.UK, podle které kvůli široké dostupnosti úvěrů od nelicencovaných subjektů nemají úvěrové smlouvy papírovou podobu, spotřebitelé neznají svá práva a povinnosti a nejsou si vědomi následků svého jednání. Vietnam se snaží lichvu stíhat, ale kvůli neexistenci důkazů to není efektivně možné. Dlužníci a jejich rodiny jsou vystaveni vydírání, pronásledování, v extrémních případech jsou vystaveni fyzickému násilí. Pro tyto osoby je nelepším řešením opuštění Vietnamu.

10. Neudělení mezinárodní ochrany pro žalobce znamená, že se bude muset vrátit do země, kde panuje chudoba, žalobce by po návratu zůstal na ulici. Žalobce nikdy nebyl trestně stíhán, je zdravý, neměl problémy se státními orgány, nepředstavuje zátěž pro český sociální systém a hrozbu pro veřejný zájem České republiky. Kdyby mohl v zemi setrvat, pracoval by, splácel dluhy, rozvíjel sociální vazby.

11. Žalobce měl za to, že u něj byly naplněny důvody pro udělení tzv. doplňkové ochrany, neboť je pravděpodobné, že po návratu do země původu by byl vystaven mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání. Žalobce brojil proti tomu, že žalovaný nedostatečně prošetřil situaci a jeho případ neposoudil individuálně.

12. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 5. 10. 2024 navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. Odkázal na obsah spisu a napadeného rozhodnutí, jakož i na judikaturu správních soudů s tím, že ve Vietnamu jsou zajištěny mechanismy účinné ochrany proti lichvě. Žalobce se této ochrany v zemi původu nedomáhal, nedoložil nedostupnost ochrany ze strany státu. Žalobce taktéž nesplnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany.

V. Jednání soudu

14. Krajský soud ve věci nařídil ústní jednání, které se uskutečnilo dne 25. 10. 2024 za přítomnosti zástupkyně žalobce a zástupkyně žalovaného. Zástupkyně žalobce odkázala na písemné vyhotovení žaloby a přednesla nosné žalobní námitky. Zástupkyně žalovaného zopakovala závěry napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Krajský soud seznámil účastníky s podstatnými částmi spisu a dal jim možnost přednést důkazní návrhy. Poté dal krajský soud účastníkům řízení prostor ke konečným návrhům a následně postupoval podle § 49 odst. 12 s. ř. s.

VI. Posouzení věci krajským soudem

15. Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadené rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“, ve spojení s § 32 odst. 9 zákona o azylu).

16. Žaloba není důvodná.

17. Podle § 12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, je–li a) pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vyhodnotil, že problémy, kterých se žalobce ve vlasti obává, nesouvisí s žádným ze shora uvedených azylových důvodů. Krajský soud v souladu s žalovaným zjistil, že žalobce netvrdil ve správním řízení žádné azylově relevantní důvody a z jeho výpovědi před správním orgánem je zřejmé, že žádost o azyl podal s cílem, aby mohl v České republice vydělat peníze na úhradu svého dluhu ve Vietnamu. Ze všech okolností případu, zejména pak ze samotné výpovědi žalobce, je přitom jednoznačné, že skutečným důvodem podání žádosti není obava z pronásledování či vážné újmy v zemi původu, ale ekonomické důvody.

18. Žalobce v žalobě pouze obecně namítal, že si nemalý obnos peněz od „černé společnosti“ a obává se lichvářů. Takto obecné žalobní body sice nevedou k jejich neprojednatelnosti, ale předurčují míru obecnosti soudního přezkumu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004–54; ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78; či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012–42). Je třeba zdůraznit, že zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je především samotný žadatel o udělení mezinárodní ochrany. Stíhá jej břemeno tvrzení, doplněné břemenem důkazním; to je však již rozloženo mezi žadatele a správní orgán, který je povinen k důvodům uvedeným v žádosti o mezinárodní ochranu zajistit maximální možné množství důkazů (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014–48). Správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí v prvé řadě z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003–41).

19. Žalobce ve svém azylovém příběhu netvrdil, že by měl ve Vietnamu jakékoliv problémy nebo jiné obavy z návratu než ze soukromých věřitelů – „černé společnosti“. Z uvedeného jasně vyplývá, že jej k podání žádosti o mezinárodní ochranu vedly jen ekonomické důvody. Rozhodovací praxe správních soudů je přitom již dlouhodobě ustálená v závěru, že ekonomické obtíže jistě mohou způsobovat žalobci reálné problémy v řadě oblastí života, nemohou však založit nárok na poskytnutí mezinárodní ochrany, a to ani podle § 12 a § 14a zákona o azylu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007 č. j. 5 Azs 15/2007–79, ze dne 27. 3. 2014, č. j. 10 Azs 40/2014–23, nebo ze dne 8. 9. 2020 č. j. 8 Azs 85/2020–27).

20. Žalobce konkrétně namítal, že si půjčil v zemi původu peníze a má obavu ze soukromých věřitelů. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Azs 151/2015–36, u soukromých osob jako původců pronásledování musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování. Obavy z jednání věřitelů mohou být za určitých podmínek relevantní pro udělení doplňkové ochrany žalobci. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2015, č. j. 5 Azs 50/2014–34, obavy z věřitelů sice zpravidla nejsou relevantní z hlediska udělení azylu, protože nemají souvislost s taxativně vymezenými důvody pronásledování, ale mohou mít: „za splnění podmínek (zejména: reálně hrozící příkoří dosahuje intenzity vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona o azylu a stát původu není schopen či ochoten poskytnout před tímto skutečným nebezpečím vážné újmy účinnou ochranu), význam z hlediska možného udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.“ Nic takového ovšem ze správního spisu neplyne.

21. Žalobce v žalobě nesdělil, proč se na orgány své země vůbec neobrátil. Žalobce nežádal o pomoc policii, ani nepodnikl jiné kroky k ochraně své osoby, které mu právní řád domovského státu umožňuje. Obecná nedůvěra žadatele ve státní orgány přitom není důvodem, aby jejich ochranu vůbec nevyhledal, ledaže zprávy o zemi původu tuto nedůvěru potvrzují (např. rozsudek ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008–70, č. 1749/2009 Sb. NSS). Z judikatury kasačního soudu vyplývá, že: „neučinil–li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003–44). Uvedené potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004–41, podle kterého: „pro to, aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Žalobce ve správním řízení, ani v žalobě neuvedl skutečnosti, které by svědčily o nízké efektivitě ochrany poskytované dlužníkům v zemi původu.

22. Žalovaný do spisu založil jednak obecné informace o zemi původu, jednak informaci cílenou na otázku poskytování půjček, resp. lichvy, a s tím související problematikou. Z informace ze dne 1. 2. 2024 vyplývá, že ve Vietnamu jsou legální půjčky velmi dostupné. Mimo bankovní a nebankovní instituce poskytují půjčky ve Vietnamu i jednotlivci či skupiny osob. Takové půjčky nesmí vybočit ze zákonných mezí. Tzv. úvěry na černo jsou postihovány občanských i trestním zákoníkem, jejichž dotčená ustanovení zpráva cituje. Úvěry na černo jsou přitom vnímány vietnamskými úřady jako patologické jevy a v praxi jsou státními orgány řešeny, a to jak postihnutím lichvy v rovině trestněprávní, tak nezákonně vysokého úroku občanským zákoníkem.

23. Z téže zprávy se podává, že ve Vietnamu jsou běžně v praxi stíhány případy lichvy. Za regulérní půjčku je považována pouze půjčka od bankovní instituce s maximální úrokovou sazbou do 20 % p.a. Půjčky od nebankovních institucí jsou regulovány dalšími ustanoveními. Z občanského zákoníku plyne ochrana pro dlužníka v případě uzavření půjčky, jejíž úrok přesahuje 20 % p.a., ze zákoníku trestního pak půjčka mezi fyzickými osobami přesahující úrokovou sazbu 100 % p.a., ta je považována za lichvu, přičemž dlužník se může obrátit s žádostí o pomoc na orgány činné v trestním řízení. Jedná se konkrétně o soud, státní prokuraturu, a zejména policii (to v případě, že úroková míra činí nejméně 100 % p.a.). Pokud je sjednaná úroková sazba mezi fyzickými osobami v rozmezí 20 % – 100 % p.a., může vyhledat pomoc v rámci občanského soudního řízení. Zpráva též dodává, že oběť trestného činu lichvy není postihována za uzavření předmětného úvěru, zpravidla bývá prověřován účel úvěru, tj. zda peníze nebyly určeny/použity k trestné činnosti.

24. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na podkladě zajištěných zpráv adekvátně popsal možnosti, jimiž vietnamský právní systém disponuje k poskytnutí ochrany civilnímu obyvatelstvu, jak k potírání lichvy, tak půjček se sjednaným nepřiměřeným úrokem. Dle těchto informací Vietnam skýtá dostatečný mechanismus k poskytnutí ochrany civilními obyvatelstvu. Ze zpráv nikterak nevyplývá, že by daný systém byl neúčinný či bezobsažný. Ze zpráv o zemi původu přitom plyne, že žalobce není zbaven možností k ochraně svých práv v rámci právního systému a orgánů své země. Z prosté absence jakýchkoliv kroků žalobce nelze usuzovat, že by vietnamské státní orgány odmítaly poskytnout žalobci pomoc či by byly záměrně nečinné. Podle krajského soudu zůstaly obavy žalobce pouze v rovině hypotetické. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že v případě žalobce není dáno riziko hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. A s tímto hodnocením se mohl ztotožnit i soud. Stejně jako s vyjádřeným požadavkem, že pokud by jednání věřitelů neslo znaky protiprávnosti, má žalobce využít mechanismů, které mu právní řád jeho vlasti poskytuje.

25. Informace o zemi původu, jak si je zajistil žalovaný, považuje krajský soud za dostačující. Žalovaný požadované hodnocení provedl s odkazem na relevantní podklady, přičemž konstatoval, že v zemi původu měl žalobce dostatek možností pro ochranu svých práv a tyto blíže rozvedl. Krajský soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a považuje je za dostatečné pro rozhodnutí ve věci. Hodnocení situace ve Vietnamu provedené žalovaným vyhovuje judikatorním požadavkům – srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008–71. Za této situace krajský soud neprovedl k důkazu zprávy ze stránek Viet Nam Net Global ani GOV.UK, jelikož jsou buď staršího data než zprávy, ze kterých vycházel žalovaný, či se jedná pouze o zpravodajský zdroj, u nějž nelze bez dalšího předpokládat takovou objektivitu zdrojů, které by byly s to popřít závěry zpráv, ze kterých vycházel žalovaný. Navíc dle tvrzení žalobce potvrzují skutečnosti uvedené v informacích žalovaného, tedy že problém soukromých věřitelů existuje, je vážný a stát se jej pokouší potírat a má k tomu prostředky.

26. Žalovaný své rozhodnutí též dostatečně individualizoval. Azylový příběh nabízený žalobcem žalovaný posoudil dostatečným způsobem a ve světle obsahu správního spisu. Za situace, kdy žalobce žádné azylově relevantní důvody netvrdil a ani z uvedených zpráv se nepodává, že by snad žalobci mělo hrozit pronásledování či vážná újma ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu, považuje krajský soud odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci za plně dostačující.

27. Krajský soud zdůrazňuje, že nepříznivá ekonomická situace vietnamských občanů není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, tedy ani azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 54, ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003–43, či ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003–65). Dle rozsudku NSS ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005–60: „institut azylu není nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je–li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit.“ Lepší ekonomické zázemí v České republice nelze považovat za azylově relevantní důvod. Účelem udělení azylu není umožnit cizinci, aby si mohl zvolit pro něj pohodlnější a ekonomicky výhodnější život, ale chránit jej před pronásledováním a obavou z vážné újmy ve vlasti. Ekonomické argumenty se s účelem udělení azylu zcela míjí. Krajský soud z výše uvedených důvodů v souladu s žalovaným neshledal, že by žalobci svědčil důvod pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu.

28. Závěrem krajský soud považuje za nutné zdůraznit, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro tento účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje předpokládané zákonem č. 326/1999 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004–57).

VII. Závěr a náklady řízení

29. Krajský soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47).

31. Žalobci byla ustanovena k ochraně jeho práv podle § 35 odst. 10 s. ř. s. zástupkyně z řad advokátů Mgr. Alice Jeziorská, jejíž odměnu a hotové výdaje hradí stát. Soud zástupkyni žalobce přiznal odměnu za zastupování podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 6 200 Kč, dle obsahu spisového materiálu, a to za dva úkony právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, účast u ústního jednání dne 25. 10. 2024) podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Dále soud přiznal zástupkyni žalobce paušální náhradu hotových výdajů na dva úkony právní služby ve výši 600 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Náhrada hotových výdajů se dále skládá z cestovného za cestu na ústní jednání dne 25. 10. 2024 ve výši 295 Kč (cesta Havířov – Ostrava a zpět dne 25. 10. 2024, osobním automobilem Audi, r. z. X, tj. 36 km při průměrné spotřebě 6,70 l/100 km, ceně pohonné hmoty 38,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč/1 km dle vyhlášky č. 398/2023 Sb.) a náhrada za promeškaný čas ve výši 200 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Odměna a náhrada hotových výdajů byla navýšena o DPH v zákonné výši a celkem činí 8 827 Kč (po zaokrouhlení) a bude ustanovené zástupkyni žalobce vyplacena z rozpočtových prostředků krajského soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti III. Obsah žaloby IV. Vyjádření žalovaného V. Jednání soudu VI. Posouzení věci krajským soudem VII. Závěr a náklady řízení