20 C 101/2020-76

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o částku 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu s 10 % p.a. zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 6. 2020 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 170 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 26 276,23 Kč, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky s odůvodněním, že se jedná o finanční zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“) za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve [město], pod sp. zn. 11 C 11/2014 (dále jen„ posuzované řízení“). Žalobce byl účastníkem posuzovaného řízení týkajícího se žaloby o neplatnost veřejné dražby nedobrovolné a uvedl, že pan [jméno] [příjmení] podal dne 21. 6. 2013 žalobu na neplatnost dražby konané dne 27. 3. 2013 v místě konání dražby [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [příjmení] [anonymizována dvě slova], [město]. První jednání bylo ve věci nařízeno dne 21. 5. 2014 O žalobě soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 2. 2015. K odvolání odvolací [název soudu] rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, proti kterému bylo podáno dovolání a Nejvyšší soud o takto podaném dovolání rozhodl dne 29. 11. 2017 tak, že rozsudek [název soudu] ze dne 22. 1. 2016 zrušil, věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a [název soudu] následně rozhodl rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, proti kterému bylo opět podáno dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením ze dne 29. 8. 2019 doručeném žalobci 13. 9. 2019. Posuzované řízení tak trvalo 7 let a 16 dní nebylo skutkově ani právně složité. Z průběhu posuzovaného řízení je zřejmé, že zde byly průtahy u jednotlivých stupňů soudní soustavy, význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobce vysoký, když žalobce se účastnil zmíněné dražby a vydražil nemovitosti s tím, že dojde ke spojení takto vydražených nemovitostí s jeho přímo sousedícími nemovitostmi. Průběhem posuzovaného řízení došlo k výraznému zásahu do majetkového a vlastnického práva žalobce, který nebyl vůbec schopen vydražené nemovitosti po dobu několika let užívat tak, jak by za normálních okolností je užíval. Žalobce byl ve značné nejistotě, že dojde ke zneplatnění dražby, dlouhodobě nemohl do vydražených nemovitostí investovat tak, jak by za normálních okolností činil ani je opravovat. V průběhu roku 2013 bylo do vydražených nemovitostí investováno v podobě investic na zasíťování vody a takto vložené investice byly v nejistotě, s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení, což žalobce extrémně zatěžovalo jak finančně tak i v dalším nakládání s jeho majetkem. V posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a v souvislosti s tím žalobci vznikla nemajetková újma. Žalobce má za to, že přiměřená výše finančního zadostiučinění za takto vzniklou nemajetkovou újmu je v částce 200 000 Kč.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě sporovala existenci nesprávného úředního postupu jakož i vznik nemajetkové újmy tak, jak byla žalobcem uplatněna v podané žalobě v souvislosti s posuzovaným řízením. Žalovaná krátce zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a dále uvedla, že jeho celková délka byla ovlivněna zejména právní složitostí, četností rozhodování soudů, a vzhledem k tomu ji lze hodnotit ještě jako přiměřenou okolnostem. Žalovaná neshledala ve věci existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Dále uvedla, že výše požadovaného finančního zadostiučinění je nepřiměřená jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) obzvláště s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného řízení tak jak byly popsány. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 2. 12. 2019 adresovaným žalované požadoval odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a to v částce 200 000 Kč. Mezi účastníky nebylo sporné, že požadavek ohledně předběžného projednání byl ze strany žalobce u žalované uplatněn dne 2. 12. 2019. Žalovaná v dopise ze dne 6. 12. 2019 potvrdila, že dne 2. 12. 2019 jí byl doručen dopis žalobce ohledně výše zmíněného požadavku na finanční zadostiučinění za posuzované řízení.

4. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalobu doručenou dne 11. 6. 2013 [název soudu] se žalobce [jméno] [příjmení] domáhal proti žalovaným [právnická osoba] (žalovaný [číslo]), [právnická osoba] (žalovaný [číslo]), [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení] (žalovaní [číslo] [číslo]) vyslovení neplatnosti veřejné dražby, pro kterou dle žalobce nebyly splněny podmínky. Řízení bylo vedeno u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 29. 11. 2013 [název soudu] postoupil věc [název soudu] jako soudu místně příslušnému. Žaloba byla doručena [celé jméno žalobce] (dále v tomto odstavci jen„ žalovaný [číslo]“) společně s tímto usnesením dne 5. 12. 2013. Dne 14. 1. 2014 byl spis doručen místně příslušnému soudu. Dne 19. 2. 2014 bylo nařízeno jednání na den 21. 5. 2014. Dne 21. 2. 2014 žalovaný [číslo] požádal o brzké nařízení termínu. Dne 27. 3. 2014 žalovaný [číslo] zmocnil k zastupování společně s manželkou [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta. Dne 21. 5. 2014 se žalovaný [číslo] vyjádřil k žalobě. Dne 21. 5. 2014 se konalo jednání ve věci samé s listinným dokazováním. Žalobce požádal o bezplatné ustanovení advokáta, jednání bylo za tímto účelem a za účelem dalšího dokazování odročeno na 2. 9. 2014. Dne 11. 6. 2014 se vyjádřila žalovaná [číslo]. Dne 19. 6. 2014 žalobce doložil své majetkové poměry. Dne 1. 8. 2014 soud žalobci přiznal osvobození do soudních poplatků a ustanovil mu zástupce. Dne 1. 9. 2014 zástupkyně žalobce požádala o odročení jednání z důvodu podrobného seznámení se spisem. Dne 4. 10. 2014 bylo jednání nařízené na 8. 10. 2014 odročeno z důvodu nemoci soudkyně. Dne 6. 10. 2014 se vyjádřila žalovaná [číslo]. Dne 15. 10. 2014 žalovaný [číslo] požádal o nařízení jednání v co nejkratším termínu. Dne 29. 10. 2014 soud nařídil jednání na den 3. 12. 2014. Dne 1. 12. 2014 se žalobce vyjádřil k obraně žalovaných. Dne 3. 12. 2014 se konalo jednání s dokazováním, za účelem dalšího dokazování exekučními spisy a smlouvou o provedení dražby bylo jednání odročeno na 8. 1. 2015. Dne 8. 12. 2014 se vyjádřil žalobce. Dne 10. 12. 2014 se vyjádřil žalovaný [číslo]. Dne 7. 1. 2015 se vyjádřila žalovaná [číslo] požádala o odročení jednání z důvodu kolize, jednání bylo odročeno na den 11. 2. 2015. Dne 11. 2. 2015 se konalo jednání, při kterém bylo dokončeno dokazování větším počtem listinných důkazů, přičemž bylo odročeno na den 18. 2. 2015 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 18. 2. 2015 byl vyhlášen rozsudek, kterým soud žalobu zamítnul (výrok I.), neboť dražba byla provedena v souladu se zákonem a byly vyvráceny námitky žalobce, že bylo nutné upustit od dražby, neboť neprokázal, že k úhradě dluhu došlo ještě před zahájením dražby. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované [číslo] (výrok II.), ve vztahu žalobce k žalovanému [číslo] bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobci byla uložena povinnost nahradit žalovanému [číslo] [číslo] náklady řízení (výrok IV.). Dne 7. 4. 2015 se odvolal žalobce, odvolání odůvodnil dne 16. 4. 2015. Dne 27. 5. 2015 se vyjádřil žalovaný [číslo] k odvolání. Dne 17. 6. 2015 byl spis předložen odvolacímu soudu, který dne 31. 8. 2015 nařídil jednání na den 8. 10. 2015, při kterém byla účastníkům vysvětlena složitá skutková i právní problematika daného sporu a účastníkům byl doporučen smír, poté účastníci požádali o lhůtu jednoho měsíce k mimosoudnímu řešení sporu. Dne 19. 11. 2015 žalobce sdělil, že na podané žalobě trvá. Dne 23. 11. 2015 soud nařídil jednání na 12. 1. 2016. Téhož dne se konalo jednání, při kterém bylo částečně zopakováno dokazování, jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na den 22. 1. 2016. Dne 22. 1. 2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že veřejná nedobrovolná dražba je neplatná (výrok I.) a dále soud uložil žalovaným [číslo] [číslo] nahradit náklady řízení státu (výrok II., III. a IV.) Odvolací soud shrnul, že soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování, které odvolací soud částečně zopakoval a shledal dva důvody neplatnosti dražby, neboť nebylo prokázáno postoupení pohledávek proti žalobci, na základě kterých byla vedena dražba, když na smlouvě o postoupení nebyly úředně ověřeny podpisy a oznámení o dražbě nesplňovalo požadované náležitosti (absence uvedení rozsahu pohledávky navrhovatele). Dne 23. 2. 2016 byl spis vrácen. Dne 14. 4. 2016 bylo rozhodnuto o odměně ustanovené advokátky žalobce. Dne 21. 4. 2016 byli žalovaní [číslo] vyzváni k smírnému jednání s žalobcem před podáním žaloby na určení vlastnického práva (viz předžalobní upomínka). Dne 29. 4. 2016 podal žalovaný [číslo] dovolání. Dne 2. 5. 2016 podali dovolání zbylí žalovaní. Dne 27. 5. 2016 podala žalovaná [číslo] odvolání do usnesení o nákladech státu, které odůvodnila dne 10. 6. 2016. Dne 5. 5. 2016 bylo rozhodnuto o nákladech státu. Dne 18. 7. 2016 byl spis předložen Nejvyššímu soudu, který dne 8. 8. 2016 doměřil soudní poplatky z dovolání. Žalovaní [číslo] zaplatili soudní poplatek dne 16. 8. 2016. Dne 23. 8. 2016 byl spis vrácen, neboť žalovaná [číslo] nedoplatila soudní poplatek, ten byl uhrazen téhož dne. Dne 16. 9. 2016 byl spis opětovně předložen Nejvyššímu soudu. Dne 29. 11. 2017 Nejvyšší soud odvolací rozsudek zrušil, neboť u veřejné dražby nelze dovodit analogicky vyšší požadavek na podpisy smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení nemuselo obsahovat vytýkané požadavky. Dne 12. 12. 2017 byl spis vrácen. Dne 12. 1. 2018 byl předložen odvolacímu soudu, který dne 15. 1. 2018 nařídil jednání na den 14. 2. 2018. Dne 16. 1. 2018 bylo jednání odročeno z důvodu dovolené právní zástupkyně žalobce na den 2. 3. 2018, za účelem vyhlášení rozsudku bylo jednáno odročeno na den 8. 3. 2018. Dne 8. 3. 2018 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) kdy byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Z důvodu náročnosti vypracování rozsudku byla prodloužena lhůta k vypracování písemného vyhotovení. P.M. 25. 4. 2018. Dne 17. 4. 2018 byl spis vrácen. Dne 22. 6. 2018 podal dovolání žalobce, který byl dne 7. 9. 2018 vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání, současně bylo rozhodnuto o odměně ustanovené advokátky. Dne 18. 9. 2018 požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků. Soud provedl šetření k majetkovým poměrům žalobce a dne 6. 11. 2018 ho vyzval k doložení poměrů. V mezidobí soud též vypořádal zaplacené náklady státu na základě zrušených rozsudků. Dne 14. 1. 2019 žalobce k výzvě soudu své majetkové poměry doložil. Dne 22. 2. 2019 soud osvobození žalobci nepřiznal. Dne 11. 3. 2019 se žalobce odvolal. Dne 10. 4. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu, který dne 29. 4. 2019 rozhodl tak, že žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.). Dne 19. 6. 2019 se žalovaní [číslo] vyjádřili k dovolání žalobce. Dne 20. 6. 2019 se vyjádřil žalovaný [číslo]. Dne 2. 7. 2019 byl spis předložen Nejvyššímu soudu, který dne 29. 8. 2019 dovolání žalobce odmítl (výrok I.). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 9. 2019. Dne 2. 1. 2020 se žalovaný [číslo] dozvěděl o podané ústavní stížnosti z webových stránek Nejvyššího soudu. Dne 7. 7. 2020 byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta, aniž by bylo požadováno zapůjčení spisu či vyjádření účastníků. Ve vztahu k žalovanému [číslo] trvalo řízení od 5. 12. 2013 do 10. 7. 2020, tedy zhruba 6 let a 7 měsíců. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu [název soudu], sp. zn. [spisová značka].

5. Z územního souhlasu ze dne 23. 10. 2013, situačního výkresu ze dne 23. 10. 2013, fotografií vytvořených dne 18. 10. 2013 soud žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení nezjistil, a proto se těmito důkazy v odůvodnění rozsudku již blíže nezabýval.

6. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze částečně. Žalobce se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s uvedeným příslušenstvím, která má představovat finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení.

8. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3536/2011).

9. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením tohoto nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. („ …přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu, bez toho aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva“). Není proto pochyb o tom, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP, tj. zejm. aby výklad rozhodujícího pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci koreloval výkladu podávanému ESLP.

10. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

11. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud shledal splnění tohoto předpokladu, když v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

12. Nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení spočíval v období od 18. 7. 2016, kdy byl spis předložen k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu do 29. 11. 2017, kdy bylo ve věci rozhodnuto, když Nejvyšší soud také dne 23. 8. 2016 vrátil spis zpět soudu prvního stupně z důvodu nezaplacení soudního poplatku ze strany prvé žalované. Byl tak shledán jednak chaotický postup soudu prvního stupně při vybírání soudního poplatku a následně déletrvající časový úsek do následného rozhodnutí Nejvyššího soudu, i když si je soud vědom ojedinělosti postavení Nejvyššího soudu v systému soudní soustavy.

13. Nicméně takto zjištěný nesprávný úřední postup již dle soudu dosahuje takové intenzity, že je na místě přistoupit k přiznání finančního zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

15. Ve vztahu k žalobci trvalo posuzované řízení v době 5. 12. 2013, kdy byla žalobci v posuzovaném řízení jako žalovanému doručena žaloba do 25. 4. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2018. Pro účely posouzení otázky výše přiměřeného finančního zadostučinění ve vztahu k žalobci je nutné zdůraznit, že ESLP připustil, že je hájitelné, nezapočítávat do celkové délky řízení dobu, po kterou probíhalo řízení o opravném prostředku, který je však zjevně nepřípustný, v tomto případě následně po uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu vedené dovolací řízení, které skončilo odmítnutím dovolání a také o ústavní stížnosti, která byla odmítnuta. Takto stanovenou délku posuzovaného řízení nelze považovat za extrémní, a proto soud vycházel ze základní sazby 15 000 Kč za rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky se počítá částka poloviční (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Základní sazba pro přiměřené zadostiučinění za uvedené období odpovídá částce 50 000 Kč. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

16. Posuzované řízení bylo do jisté míry složité z hlediska procesního i důkazního, soud rozhodl o ustanovení advokáta, opakovaně o osvobození od soudních poplatků, dále o opravných prostředcích, jak zdůraznil odvolací soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2016, bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jednání byla opakovaně odročována k žádostem účastníků, kteří také požádali o poskytnutí lhůty k mimosoudnímu vyřešení celé věci. Účastníkům řízení nelze přičítat k tíži použití zákonných prostředků procesní obrany, a jestliže tedy účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů, ať se jedná o uplatnění opravných prostředků, nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách. Soud proto z hlediska složitosti posuzovaného řízení snížil základní částku o 20 %.

17. Z hlediska kritéria stupňů soudní soustavy, jakožto součásti kritéria složitosti řízení, bylo posuzované řízení vedeno na třech stupních soudní soustavy, včetně dovolacího soudu, který rozhodoval ve věci již dne 29. 11. 2017, a soud proto z hlediska stupňů soudní soustavy základní částku snížil o 20 %.

18. Z hlediska postupu soudů během posuzovaného řízení, soud základní částku nesnižoval, ani nezvyšoval, když přihlédl ke skutečnosti, že postup soudů v posuzovaném řízení je zohledněn tím, že pouhé konstatování porušení práva se v daném případě nejevilo jako dostačujícím prostředkem nápravy, a proto bylo přistoupeno k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě.

19. Z hlediska podílu žalobce na délce posuzovaného řízení soud také základní částku nesnižoval, ani nezvyšoval, když žalobce se na délce posuzovaného řízení nepodílel.

20. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka„ v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, § 43, ESLP 2000), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době (srov. část IV. písm. d) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Podle judikatury ESLP určité typy řízení vyžadují a poskytují poškozenému zvýšený význam řízení, mezi taková řízení se řadí řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Předmětem posuzovaného řízení byla neplatnost veřejné dražby nedobrovolné a tento typ řízení nepatří z hlediska judikatury ESLP, jakož i stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 k řízením, která by měla pro poškozeného (žalobce) zvýšený význam. Soud proto uzavřel, že význam řízení pro žalobce byl běžný a z tohoto důvodu základní částku nezvyšoval, ani nesnižoval. Argumentace žalobce v podobě samotných tvrzení, že nebyl schopen vydražené nemovitosti po dobu několika let užívat tak, jak by je za normálních okolností užíval a nemohl do nich investovat ani je opravovat, nic bez dalšího nemění na tom, že předmět posuzovaného řízení nemá z hlediska zmíněné judikatury pro poškozeného zvýšený význam. Soud proto z hlediska významu posuzovaného řízení základní částku nezvyšoval, ani nesnižoval.

21. Základní částka odškodnění tak byla snížena celkem o 40 %. Výsledná částka 30 000 Kč představuje přiměřené a vnitrostátní úrovni odpovídající finanční zadostiučinění za žalobci vzniklou nemajetkovou újmu v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud proto žalované ve výroku I. uložil povinnost tuto částku žalobci zaplatit. Zároveň bylo žalobci přiznáno i příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona). Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Tento závěr byl potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. V posuzované věci byl nárok u žalované ze strany žalobce uplatněn dne 2. 12. 2019, kdy byla žalované doručena žádost o náhradu škody v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona a od tohoto data počala běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu § 15 odst. 2 zákona, v jejímž průběhu mohl být nárok žalobce uspokojen. K jejímu marnému uplynutí došlo dne 2. 6. 2020 a ode dne 3. 6. 2020 se žalovaná ocitla v prodlení. Soud proto žalobci zároveň ve výroku I. přiznal úroky z prodlení z částky 30 000 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Ve výroku II. pak žalobu ve zbývajícím rozsahu pro její nedůvodnost zamítl.

22. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzovaném případě byl úspěšný žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013), neboť jeho nároku bylo v základu zcela vyhověno. Výše plnění pak závisela na úvaze soudu, proto má proti neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení. Tyto jsou představovány uhrazeným soudním poplatkem v částce 2 000 Kč podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších právních předpisů, dále náklady právního zastoupení v částce 9 300 Kč za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, podání ze dne 27. 7. 2020, účast na jednání soudu dne 4. 8. 2020), každý v částce 3 100 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3378/2013), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (dále jen„ a. t.“), dále úkon právní služby v částce 1 550 Kč dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. za účast na vyhlášení rozsudku dne 11. 8. 2021. K odměně advokáta náleží podle § 13 odst. 1, 4 a. t. paušální náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč za každý z uvedených úkonů právní služby tj. 1 200 Kč Náklady řízení jsou dále představovány náklady vynaloženými na cestu na jednání soudu dne 4. 8. 2021 z [obec] do [obec] a zpět v délce 690 km, [značka automobilu], [registrační značka], s kombinovanou spotřebou 6,3 l [číslo] km při ceně benzínu [anonymizováno] 95 27,80 Kč a při stanovení koeficientu náhrady 4,40 Kč, tj. částku 4 245 Kč a dále za cestu vlakem na vyhlášení rozsudku dne 11. 8. 2021 z [obec] [anonymizována dvě slova] do [obec] a zpět, při celkové ceně jízdenky 768 Kč. Dále byla přiznána náhrada za ztrátu času na cestě v rozsahu 30 půlhodin, každá ve výši 100 Kč, podle § 14 a. t., tj. celkem v částce 3 000 Kč. Právnímu zástupci žalobce také ve smyslu § 137 odst. 1 o.s.ř. náleží také náhrada daně z přidané hodnoty z uvedených nákladů právního zastoupení, cestovného a náhrady za ztrátu času v zákonné výši 21 %, tj. v částce 4 213,23 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení žalobce je v částce 26 276,23 Kč a její zaplacení soud uložil neúspěšné žalované. Lhůtu k plnění byla stanovena v délce patnácti dnů, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.