20 C 11/2025 - 36

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 15 221 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 3 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednané pro jistinu [částka], které měl žalovaný splatit do měsíce s navýšením o úrok [částka] a [částka] na „poplatku za poskytnutí úvěru“, přičemž žalovaný neuhradil ničeho a žalobkyně se tak domáhá [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně od [datum].

2. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy soud platební rozkaz bohužel vydal, pro nedoručení byl následně zrušen. Soud žalobkyni k vyjádření nevyzýval, neboť i když ta ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě. K vyjádření, zda něco na závazek již obdržela, soud v tomto případě z opatrnosti pořídil, i když tvrzená splatnost poplatky za odklad splatnosti neindikovala. Původní věřitel potvrdil, že žalovaný nezaplatil ničeho (č. l. 30 a 31).

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, jinou adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem (obálka se vrátila soudu, dle pošty ji nebylo kam vhodit). K věci se nijak písemně nevyjádřil, i když jej soud obeslal i na emailovou adresu.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l.

22. Ze strany žalovaného nepodepsanou smlouvou je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru [částka] se splatností 30 dnů, při jejímž překročení je účtován vyšší poplatek ([částka] namísto [částka]), což představuje skrytou (zastřenou) smluvní pokutu. Podstatou tohoto úvěrování je nejspíše ujednání poplatků za odklad splatnosti v samotném závěru smlouvy, kterou jsou zcela zjevně excesivní ([částka] za 5 dní, [částka] za 15 dní, [částka] za 30 dní aj.) a zcela zjevně by jejich výběr byl důvodem k opětovnému posouzení úvěruschopnosti (ta však není zkoumána ani na počátku). Je doložen převod jistiny [částka] na účet č. [č. účtu] ze dne [datum].

6. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 22 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 23) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Požaduje v něm jednak zaplacení [částka] na nároku samotném a jednak [částka] na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde se již žalobkyně samozřejmě neodvažuje požadovat úrok nad rámec prvního měsíce. Požadovaná odměna je rovněž zcela nepřijatelná, když není zřejmé, na základě čeho advokát požaduje mimosmluvní odměnu, za činnost, kterou dosud nemohl vykonat (podat žalobu), kterou nadto vykonává sám pro sebe (je vlastníkem žalobkyně) a kterou počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí.

7. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI (?) či BRKI (?) nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak a žalobkyně jimi byla usvědčena z toho, že je ve skutečnosti vůbec nezískala, případně je adekvátně nevyhodnocovala.

8. Takto soud již v řízení sp. zn. 247/2024 opatřil aktuální výpis registru CNCB (NRKI) k osobě žalovaného (který u zdejšího soudu aktuálně čelí mnoha obdobným lichevním nárokům). Vyplynuly z něj především předchozí sériové úvěry od creditPortal, a. s., které značí především dlouhodobou tíseň od lichvářsky jednající společnosti (která je již jednou z těch, která byla sankcionována Českou národní bankou pokutou ve výši [částka] dne [datum] ve sp. zn. 2022/55689/570, resp. [jméno FO]/2020/384/573), dále úvěry od home_credit, a. s., která jedná obdobně a rovněž již byla sankcionována (dne [datum] ve sp. zn. S-Sp-2022/00117/CNB/573 pokutou [částka]). V květnu 2023 byl žalovaný 168 dní v prodlení s úvěrem od této predátorsky jednající společnosti. Soudu a nepochybně i původní věřitelce je notoricky známo, že se jedná o dalšího věřitele, poskytujícího predátorské úvěry předluženým osobám. Ostatně více než 10 úvěrů od shodné věřitelky předmětným úvěrům předcházelo a zjevně se tak jedná o lichevní schéma. Dále čerpal úvěr od cool credit, s. r. o., a creamfinance czech, s. r. o., které rovněž poskytují lichvářské úvěry a v neposlední řadě byl obětí sériových úvěrů společnosti provident financial, s. r. o., která stála u zrodu tohoto amorálního a protiprávního „podnikání s chudobou“ a neinformovaností. V květnu 2023 byl žalovaný 169 dní a 248 v prodlení u této společnosti hned se dvěma úvěry, navazujícími na dva předchozí. O schopnosti žalovaného splácet jakýkoliv úvěr nemůže být řeči, ve skutečnosti se jedná o další oběť lichevních praktik, která si toho pravděpodobně ani není vědoma. Soudní moc si to však uvědomovat musí.

9. Výpis CEE byl nadbytečný, u zdejšího soudu žalovaný čelil exekucím v roce 2016, 2017 (2x) a 2018, ty však v roce 2023 zřejmě již byly skončeny.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaný nic neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud je v tomto ohledu obezřetný, neboť obdobná praktika (poplatky za odklad splatnosti) se objevuje v obchodním (a již dokonce i komerčně sdíleném) modelu více poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a v řízení před soudem mají tito tendenci domáhat se „jen jistiny“, případně „jen malé části úroku“, aniž by uvedli, zda a kolik již bylo uhrazeno za první odklad splatnosti. Zde bylo možno tuto eventualitu ze skutkových tvrzení vyloučit, soud se však z opatrnosti přesvědčil, což se v minulosti mnohokrát vyplatilo. Nebylo však zjištěno, že by žalovaný měl od tohoto věřitele předchozí úvěry, které by mohly být posouzeny jako trvání jediného úvěru, nebo cokoliv tomuto věřiteli uhradil. Soud je v tomto ohledu provést jakýkoliv zápočet plnění témuž subjektu, nelze však započíst plnění subjektům (lichevního průmyslu) jiným.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak zřejmě činila žalobkyně, která prokázala jediný objektivní podklad – výpis z účtu a výměr důchodu. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení tak extrémní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“ jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V tomto případě měl věřitel všechny informace k tomu, aby žalovaného považoval za oběť lichvy ve značné finanční tísni, přesto mu úvěr poskytnul. To je však v podnikání většiny nebankovních úvěrových společností zcela obvyklé a přesvědčit se o tom může v rámci veřejně přístupného insolvenčního rejstříku každý na „impozantních“ seznamech věřitelů značné části osob, podstupujících oddlužení. Takové jednání nelze ponechat bez právních následků.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá, pouze je tvrdí. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně lže ohledně toho, že databázi NRKI lustrovala, případně ohledně toho, že ji obsahově vyhodnocovala. Advokát tak ovšem činí „rafinovaně“ a alibisticky uvádí nicneříkající „CRKI“. Tento věřitel ostatně své úvěry do registru NRKI ani nezadává, toto tvrzení je spíše formulářovým tvrzením advokáta, který zastupuje i další predátorské společnosti jak výše a používá formulářové návrhy.

14. V projednávaném případě žalobkyně ani konkrétněji netvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť tak dramatické navýšení za pouhých 30 dnů je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Z četných řízení této žalobkyně vyplývá naopak obava soudu, že zkoumání úvěruschopnosti je ve skutečnosti využito proti samotnému spotřebiteli, který tak umožní věřiteli odhadnout, kolik mu poskytne (u jiných věřitelů případně dochází k navýšení úroku nad úroveň, kterou prezentují na svých webových stránkách či v inzerci).

15. V případě žalovaného bylo poskytnutí dalšího úvěru vyloučeno, přinejmenším byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že reálně nezkoumala stav jiných úvěrových závazků žalovaného (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni, když v tomto řízení soud ani takovou kartu neobdržel), případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud (sama tvrdí, že tehdy prováděla lustrace SOLUS, NRKI či BRKI). Jednání věřitelky, která prostřednictvím advokáta vyzývala žalovaného k zaplacení [částka], však pominout nelze, neboť má násobně vyšší společenskou škodlivost – odehrává se doslova v průmyslovém měřítku. Žalobkyně přitom své závazky ani nezadává do registru NRKI, zjevně tedy dlouhodobě nečiní nic, co by připomínalo vážně míněnou snahu plnit povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ.

16. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké jiné konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, byť není zřejmé zda a jaké údaje o sobě vůbec uváděl (žalobkyně se však pravidelně situuje v trestních řízeních do role poškozeného, nějaké údaje tedy sbírat musí). Není zřejmé ani prokázané, zda z NRKI vůbec něco zjišťovala a zjistila, excesivní čerpání úvěrů by nepochybně vyplynulo i z dalších zdrojů (SOLUS, výpis z účtu, CBCB aj.). V zásadě lze uvažovat o poskytnutí konsolidačního úvěru, který má problém kumulace predátorských úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí dalšího úvěru s vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, i kdyby jej žalovaný čerpala na úhradu úvěru, který v rejstříku již nefiguruje (ostatně ani sama žalobkyně se neobtěžuje spolupracovat s NRKI a její úvěry proto vůbec neuvádí). Tato žalobkyně je však tím posledním věřitelem, který by byl způsobilý poskytnout legitimní konsolidační úvěr. Je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala vůbec, natož řádně, neboť bylo zřejmé, že i pokud by si skutečně opatřila podklady, které soudu tvrdila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. I jen malá část zjištěných okolností (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) vylučuje. K tomu všemu pak obchodní model tohoto úvěru, kdy je dlužník pohrůžkou splatnosti nucen měsíčně hradit obscénní úrok či poplatek za odklad splatnosti, aniž by umořoval jistinu (na což zjevně nemá prostředky). Vůle hradit takový závazek je jen stěží svobodná a je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, svůj úvěr by nemohl žalovanému poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

17. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Je zřejmé, že trh s nebankovními spotřebitelskými úvěry se nachází uprostřed hluboké, leč adekvátně nereflektované krize, pokud je věřitel ochoten u soudu uplatnit takový nárok a jeho jedinou obranou je skutečnost, že požaduje méně, než kolik v rozporu s několika zákazy (nejedná se pouze o omezení dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) požadoval doposud.

18. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k obscénně vysokému poplatku, díky kterému navýšení více než stonásobně přesáhlo akceptovatelnou hranici dobrých mravů (RPSN 2 929,81 %, resp. 9 060,57 %) a současně i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Věřitel po spotřebiteli prostřednictvím advokáta požadoval plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., advokát požadoval zaplacení mimosmluvní odměny na nákladech zastoupení za tři úkony právní služby, s čímž se soud dosud nesetkal - než u tohoto advokáta. Nadto je sám vlastníkem pohledávky a nárok na mimosmluvní odměnu by tedy ve skutečnosti neměl ani v tomto řízení, natož mimo něj.

19. V daném případě lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení do zaplacení. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Krátit bylo nutno i samotnou sazbu úroku z prodlení, neboť oběma stranám (či přinejmenším věřiteli) mělo být v okamžiku kontraktace zřejmé, že úvěr je neplatný. V souladu s § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba prodlení posuzovat vzhledem k možnostem spotřebitele. V dané věci nelze prodlení žalovaného vztahovat k žádnému dřívějšímu okamžiku, než doručení žaloby soudem. Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která byla s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době doručení, tedy 12 % ročně, nikoliv 15 % ročně. Proto soud poměrně krátil i příslušenství.

20. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (55,21 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (10,42 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], a jelikož žalobu vypracoval a podal sám žalobce, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sám žalobce plátcem DPH, přísluší mu tak částka [částka], odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za předžalobní výzvu náhrada nepřísluší, neboť bylo požadováno násobně více, než posléze žalovaného a taková výzva není smysluplnou prevencí soudního řízení – spíše je posledním pokusem o extrémní lichvu, než se u soudu pokusí o lichvu mírnější. Ve smyslu § 142a o. s. ř. to však nemělo vliv na přiznání náhrady za ostatní úkony právní služby, neboť v důsledku pasivního přístupu žalovaného k soudem doručené žalobě je zřejmé, že řízení proběhnout muselo a ostatní náklady právního zastoupení tím z hlediska účelnosti dodatečně „konvalidovaly“.

21. Pokud se týká nároku právního zástupce na odměnu za zastupování žalobkyně (mimo případná substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem v jiných obdobných věcech), platí následující: Advokát [tituly před jménem] [jméno FO] je dle Evidence skutečných majitelů přímým skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 79 %. Soud si je vědom (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva žalobkyně na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

22. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Pokud činí více, pak pravděpodobně jen usiluje u mimosoudní vymáhání, přičemž předžalobní výzvy v obdobných věcech napovídají, že se jedná o podobně amorální počínání, jakým je následné uplatňování nároků u soudu. Advokát totiž požaduje ve většině případů za rok 2023 mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby, tedy i za sepis žaloby, který jen stěží může předžalobní výzvě ve smyslu § 142a o. s. ř. předcházet. V této věci však byla požadována odměna jen za úkony dva. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozující zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s požadováním plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ (v předžalobních výzvách, v žalobách pak již zpravidla nikoliv). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než šestnácti stech řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2018 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) desetitisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

23. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč jiný právní zástupce v analogické situaci k výzvě zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity, je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné, zpravidla zahraniční (až komicky působí u některých z nich uvádění údaje „česká právnická osoba“, když její skuteční vlastníci jsou osoby cizí státní příslušnosti), při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

24. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Tento advokát se alespoň nesnaží své vlastnické právo skrývat, to je však jediný „pozitivní“ aspekt tohoto zastupování. Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

25. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle faktického navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (a v bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou.

26. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka], dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

27. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno.

28. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. v analogii s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť žalovaný již čelí vyššímu závazku a v době poskytnutí úvěru tomu nebylo jinak. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Je více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení – kterou bude nepochybně opět požadovat, i když výše soud zdůvodnil, proč to považuje za nedůvodné). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem zakoupení takové pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který se doslova neštítí jakékoliv příležitosti k excesivnímu navyšování pohledávek. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

Poučení