20 C 113/2024 - 38

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Anonymizováno] o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 3. 2021 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 8. 2024, podanou u soudu týž den, domáhala na žalované zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Vězeňské služby podle zákona č. 82/1998 Sb.. Žalobkyně je matkou zesnulého [jméno FO], narozeného [datum], zesnulého [datum] (dále jen „syn žalobkyně“ nebo „syn“). Syn žalobkyně byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v [Anonymizováno], v řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno], k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Následně byl syn žalobkyně hospitalizován pro akutní a subakutní infekční endokarditidu v několika zařízeních, naposledy v Ústřední vojenské nemocnici. Okresní soud v [Anonymizováno] rozhodl dne 6. 3. 2017 o převozu syna do Vazební věznice [Anonymizováno] k nastoupení výkonu trestu, a to i navzdory jeho závažnému zdravotnímu stavu. Tento přesun vedl k akutnímu zhoršení zdravotního stavu syna, který byl dne 17. 3. 2017 převezen do Ústřední vojenské nemocnice. Dne 20. 3. 2017 podal ředitel věznice návrh na přerušení trestu z důvodu zdravotních problémů syna. Avšak dne 21. 3. 2017 syn na následky onemocnění zemřel. Věznice neposkytla synovi adekvátní a potřebnou lékařskou péči, ač měla všechny informace o zdravotním stavu syna. Podle žalobkyně neměl být syn převezen do vězeňské nemocnice Vazební věznice [Anonymizováno] (dále též „vězeňská nemocnice“). Zdravotní stav syna žalobkyně neumožňoval výkon trestu a měl být přerušen. Tato skutečnost musela být známa nejpozději při vstupní prohlídce. Ze znaleckého posudku č. [Anonymizováno] vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO] dne 30. 9. 2020 vyplývá, že vězeňská nemocnice nemohla zajisti pro syna odpovídající léčbu, když diagnóza syna je spojena s vysokou mortalitou. Dle znalce vězeňská nemocnice nemohla synovi zajistit dostatečnou paliativní péči. Znalecký posudek byl žalobkyni doručen dne 5. 10. 2020. Žalobkyně je přesvědčená, že tímto nesprávným úředním postupem došlo k urychlení skonu jejího syna. Syn žalobkyně převozem do věznice trpěl více, než by musel, pokud by Vězeňská služba postupovala správně. Ředitel věznice dne 8. 9. 2017 uznal své pochybení. Nesprávný úřední postup věznice byl následně formulován i veřejnou ochránkyní práv ve zprávě ze dne 13. 11. 2017, č.j. [č. účtu], která konstatovala, že došlo k pochybení, když nebylo žalobkyni dovoleno navštívit syna, ani jí nebyly poskytnuty dostatečné informace ke zdravotnímu stavu syna. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 3. 3. 2021. Žalovaná stanoviskem ze dne 20. 2. 2024 odmítla vyhovět žádosti žalobkyně, neboť její nárok je promlčen. Žalobkyně uvádí, že její nárok nemůže být promlčen, když se o nemajetkové újmě dozvěděla až dne 5. 10. 2020 (doručení znaleckého posudku), do té doby jí nebyla známa zdravotní stránka případu. Pokud by však soud shledal, že je nárok žalobkyně promlčen, tak žalobkyně namítla, že vznesená námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně svou újmu spatřuje také v tom, že se nemohla se synem rozloučit a nebyla řádně informovaná o jeho zdravotním stavu, což ji hluboce zasáhlo, neboť skutečnost, že syn nemohl být v kontaktu se svými blízkými jeho skon jistě uspíšilo. Závěry znaleckého posudku, pak její utrpení značně zvyšují. Žalobkyně trpí tím, že svému synovi nemohla zajistit řádnou lékařskou či jinou péči. Žalobkyně nad tím musí pořád přemýšlet a není schopná mít radost ze života.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že žalobu neuznává a navrhuje její zamítnutí. Žalobkyně u ní nárok uplatnila dne 3. 3. 2021, přičemž stanoviskem ze dne 20. 2. 2024 byl návrh žalobkyně žalovanou odmítnut. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Žalovaná uvedla, že žalobkyně nemajetkovou újmu pociťovala již v roce 2017, když dne 9. 3. 2017 zaslala žádost řediteli věznice o poskytnutí návštěvy syna či poskytnutí informací o jeho zdravotním stavu. Dále se žalobkyně obrátila na veřejnou ochránkyni práv, která jí odpověděla dopisem ze dne 8. 8. 2017. Žalovaná tak nárok považuje za promlčený, neboť žalobkyně o nemajetkové újmě věděla již v roce 2017. Pokud by však soud došel k názoru, že se počátek běhu promlčecí lhůty váže na doručení znaleckého posudku, tak žalovaná uvádí, že nárok je i tak promlčený, neboť žaloba byla podána až dne 24. 8. 2024.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených účastníky řízení a přílohového spisu, přičemž účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání [žalovaná ve svém vyjádření, žalobkyně konkludentně, když se na výzvu soudu spojenou s doložkou podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v dané lhůtě nevyjádřila], soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.

4. Ze shodných tvrzení účastníků, z žádosti o poskytnutí náhrady nemajetkové újmy ze dne 3. 3. 2021 a ze stanoviska žalované ze dne 20. 2. 2024 soud zjistil, že žalobkyně žalobou uplatněný nárok uplatnila u žalované dne 3. 3. 2021.

5. Ze spisu vedeného Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], a to konkrétně z rozsudku Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 18. 7. 2016, č.j. [Anonymizováno] soud zjistil, že syn žalobkyně byl mj. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, a to do věznice s dozorem, neboť spáchal přečin dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Z usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 5. 12. 2016, č.j. [Anonymizováno] soud zjistil, že bylo zamítnuto odvolání syna žalobkyně, neboť soud došel k závěru, že uložený trest nepodmíněného výkonu trestu odnětí svobody je adekvátní situaci a námitky obžalovaného jsou nedůvodné. Právní moc nastala dne 5. 12. 2016. Z referátu ze dne 26. 1. 2017 a ze dne 15. 2. 2017 vyplývá, že syn měl do vězení nastoupit ihned, avšak zásilku s výzvou k nástupu do VTOS si nevyzvedl. Z úředního záznamu ze dne 20. 2. 2017 se podává, že syn je hospitalizován v nemocnici v [Anonymizováno], přičemž má vysoké teploty a nemocné srdce, plánuje se převoz syna na vyšetření do Prahy. Následně učiněn záznam, že byl syn převezen na vyšetření srdce do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Soud zároveň vyzval Ústřední vojenskou nemocnici ke sdělení, zda by výkon trestu ohrozil život nebo zdraví syna žalobkyně. Z e-mailu zaslaného žalobkyní Okresnímu soud v [Anonymizováno] dne 21. 2. 2017 soud zjistil, že žalobkyně oznámila soudu, že její syn by měl být dne 23. 2. 2017 převezen do IKEMU, aby podstoupil operaci srdce. Z referátu ze dne 23. 2. 2017 se podává, že soud odvolal příkaz k vydání syna do výkonu trestu odnětí svobody. Z úředního záznamu ze dne 1. 3. 2017 se podává, že syn byl převeden zpět do Ústřední vojenské nemocnice, neboť je neoperabilní. Syn žalobkyně neposlouchá pokyny lékařů a nedodržuje režim předepsaný mu lékaři. Syn žalobkyně bude brát antibiotika a léčit se z otravy, je tak možné, aby nastoupil trest odnětí svobody a léčil se v podmínkách vězeňské nemocnice. Nyní probíhá komunikaci mezi nemocnicemi, zda syn zvládne léčení v podmínkách vězeňské nemocnice. Stejného dne byl učiněn další úřední záznam, že dle kardiologa z IKEMU je syn žalobkyně ve vážném stavu a nemůže opustit nemocniční zařízení. Ze zprávy Ústřední vojenské nemocnice v Praze ze dne 3. 3. 2017 se podává, že syn nemůže nastoupit výkon trestu odnětí svobody, ale je možné, aby stávající léčba pokračovala na lůžku vězeňské nemocnice v rámci přípravy na operační zákrok. Z příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody ze dne 6. 3. 2017 soud zjistil, že byl dán příkaz k dodání syna do výkonu trestu odnětí svobody. Převoz byl uskutečněn dne 9. 3. 2017. Z e-mailu zaslaného žalobkyní Okresnímu soud v [Anonymizováno] dne 3. 3. 2017 soud zjistil, že žalobkyně soud informovala o zdravotním stavu svého syna. Z hlášení změn [právnická osoba] ze dne 21. 3. 2017 soud zjistil, že byl synovi přerušen výkon trestu od 20. 3. 2017 do 29. 3. 2017 z důvodu neodkladného poskytnutí zdravotní služby, kdy byl syn hospitalizován na jednotce intenzivní péče v Ústřední vojenské nemocnici. Z hlášení změn [právnická osoba] ze dne 21. 3. 2017 soud zjistil, že syn žalobkyně dne 21. 3. 2017 zemřel. Z dopisu ze dne 12. 10. 2017 se podává, že Okresní soud v [Anonymizováno] reagoval na podání žalobkyně ze dne 21. 8. 2017, ve kterém soud shrnul genezi naříkané věci. Dále uvedl, že soud postupoval dle zpráv z nemocničních zařízení, ve kterých bylo uváděno, že syn je schopen podstoupit péči ve vězeňské nemocnici, která bude odpovídat jeho potřebám. Dále ze zprávy [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 9. 3. 2017 plyne, že se synem žalobkyně to bylo jako s pacientem problematické. Soud tak nemá za to, že by pochybil. Z dopisu ze dne 6. 12. 2017 se podává, že Krajský soud v [adresa] neshledal stížnosti žalobkyně za důvodně, když soud postupoval zcela v souladu s lékařskými zprávami.

6. Z dopisu veřejné ochránkyně práv ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil, že věznice odůvodnila nemožnost povolení návštěvy syna žalobkyně zdravotními důvody, přičemž tento důvod je dle veřejné ochránkyně práv nesmyslný, kdy toto tvrzení nemá oporu ani v dokumentaci věznice. Veřejná ochránkyně práv vytkla věznici, že nezprostředkovala schůzku mezi žalobkyní a ošetřujícím lékařem syna, a že neposkytla žalobkyni zásadní informace spojené s hospitalizací syna. Na závěr veřejná ochránkyně práv projevila lítost nad tím, že se žalobkyně nemohla se synem rozloučit.

7. Ze znaleckého posudku č. [Anonymizováno] ze dne 3. 9. 2020 vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že znalec uvedl, že nelze 100 % říct, že lékaři věděli, že k operaci nedojde. Syn žalobkyně potřeboval léčbu antibiotiky, která měla trvat delší časové období. Znalec dále uvedl, že bylo zřejmé, že onemocnění syna je v terminální fázi, přičemž převezení do vězeňské nemocnice nemohlo jeho osud změnit. Stav syna vyžadoval pobyt na lůžku. K otázce stran paliativní péče znalec uvedl, že paliativní péče v plném rozsahu jistě není součástí výkonu trestu odnětí svobody. Znalec se tak domníval, že synovi žalobkyně byla paliativní péče poskytnuta pouze ve velmi omezeném rozsahu. Znalec nemohl posoudit jaký měl převoz vliv na psychiku syna žalobkyně. Znalec uvedl, že převoz pacienta probíhal na základě vzájemné dohody dvou nemocnic, kterým musel být dobře znám zdravotní stav syna žalobkyně i nároky spojené s péčí o jeho osobu.

8. Soud se nezabýval dopisem ze dne 20. 2. 2023, předžalobní výzvou ze dne 14. 3. 2024, výzvou žalované ze dne 8. 2. 2023, a dopisem ze dne 26. 1. 2024, neboť tyto nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné, když soud dospěl k důvodnosti vznesené námitky promlčení.

9. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Ve stručnosti lze shrnout, že syn žalobkyně byl odsouzen Okresním soudem v [Anonymizováno] dne 18. 7. 2016 mj. k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce dvou let. Syn žalobkyně dobrovolně nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, a proto byl v lednu 2017 vyzván k nastoupení trestu. V únoru 2017 bylo soudem zjištěno, že je syn hospitalizovaný a byl dne 23. 2. 2017 odvolán příkaz k vydání syna do výkonu odnětí svobody. Následně bylo soudu sděleno, že není možné syna operovat, přičemž dopisem ze dne 3. 3. 2017 bylo soudu sděleno, že po komunikaci mezi Ústřední vojenskou nemocnicí a Vězeňskou nemocnicí bylo rozhodnuto, že syn je schopen převozu do Vězeňské nemocnice, která je schopná se o něj plnohodnotně postarat, kdy je nutné synovi především podávat antibiotika a stabilizovat ho, aby mohl podstoupit operaci srdce. Následně byl dne 6. 3. 2017 vydán příkaz k vydání syna k výkonu trestu odnětí svobody, který měl nastoupit na nemocničním lůžku ve vězeňské nemocnici. Syn žalobkyně byl po několika dnech převezen na jednotku intenzivní péče do Ústřední vojenské nemocnice z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu, přičemž dne 21. 3. 2017 zemřel. Žalobkyni nebylo umožněno, aby syna navštívila, v době kdy byl hospitalizován ve vězeňské nemocnici, ani jí v této době nebyly poskytovány informace o zdravotním stavu syna. Tento postup byl shledán jako nesprávný veřejnou ochránkyní práv.

10. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce následovně. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 32 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 cit. ust. nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 cit. ust. se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 cit. ust. je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

12. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle zákona je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

13. Žalovaná vznesla ve vztahu k uplatněnému nároku námitku promlčení, soud se proto nejprve zabýval důvodností námitky promlčení.

14. Výslovně formulované ustanovení § 26 zákona určuje vztah zákona k občanskému zákoníku – jde o vztah speciality založený na tom, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. To je odůvodněno tím, že právní vztah, který za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. mezi poškozeným a státem či územním samosprávným celkem vzniká, je občanskoprávním vztahem odpovědnosti za škodu. Není tak vyloučeno, že podle této legislativní konstrukce se ve sporech o náhradu škody způsobené veřejné moci podpůrně užijí některá občanskoprávní ustanovení k řešení zákonem č. 82/1998 Sb. neupravených dílčích otázek.

15. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. V případě namítané nemajetkové újmy plynoucí z toho, že žalobkyně byla poškozena na svých právech, když její syn byl nucen nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody přes svůj nepříznivý zdravotní stav, a žalobkyni nebylo umožněno navštívit syna, v období kdy byl hospitalizován ve vězeňské nemocnici, ani ji nebyly poskytovány informace o zdravotním stavu syna, je rozhodnou skutečností pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty v tomto případě nejpozději den, kdy žalobkyně obdržela dopis veřejné ochránkyně práv ze dne 13. 12. 2017, neboť tímto dopisem se žalobkyně s jistotou dozvěděla o porušení jejích práv a vzniku nemajetkové újmy. Žalobkyně sice tvrdila, že se o nemajetkové újmě dozvěděla až okamžikem doručení znaleckého posudku ze dne 3. 9. 2020, tj. dne 5. 10. 2020, ale z tvrzení žalobkyně jednoznačně vyplývá, že jí nemajetková újma spojená s úmrtím jejího syna vznikla především tím, že ho nemohla navštívit v době jeho hospitalizace ve vězeňské nemocnici, nemohla se s ním rozloučit a ani jí nebyly sdělovány informace o zdravotním stavu syna, a to již v roce 2017. V posuzovaném případě je tak pravděpodobnější, že žalobkyni vznikla nemajetková újma již ke dni úmrtí jejího syna dne 21. 3. 2017. Pro účely tohoto řízení však soud počítá promlčecí lhůtu od prosince 2017, kdy žalobkyni byly dle listin ve spise oznámeny výsledky šetření veřejné ochránkyně práv, tj. dopisem ze dne 13. 12. 2017 (tento okamžik byla nejpozději ukončena případná nejistota žalobkyně ohledně porušení jejích práv). Subjektivní promlčecí lhůta tak žalobkyni marně uplynula ke dni 13. 6. 2018 (středa). Jedná se o lhůtu počítanou dle občanského zákoníku, tedy lhůtu hmotněprávní (viz IŠTVÁNEK, František, Pavel SIMON a František KORBEL. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář - ustanovení § 35 - [Systém ASPI]). Podle § 26 zákona a § 605 odst. 2 občanského zákoníku konec lhůty nebo doby určené podle měsíců připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované až dne 3. 3. 2021, proto nedošlo ani ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 35 odst. 1 zákona. V této části je tak nárok žalobkyně na nemajetkovou újmu promlčen.

16. Žalobkyně dále uvedla, že trpí tím, že k rychlejšímu skonu jejího syna došlo v důsledku nedostatečné péče lékařů, o čemž se dozvěděla až dne 5. 10. 2020 ze znaleckého posudku, který vypracoval [tituly před jménem] [jméno FO] dne 3. 9. 2020. K tomuto soud uvádí, že v případě této namítané nemajetkové újmy začal běh subjektivní promlčecí doby dle tvrzení žalobkyně běžet tedy dne 5. 10. 2020, přičemž dne 3. 3. 2021 žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalobkyně, což bylo mezi účastníky řízení nesporné. Tímto úkonem žalobkyně došlo tak ke stavění promlčení lhůty dle § 35 odst. 1 zákona. V souladu s tímto ustanovením byla promlčecí lhůta zastavena do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců, tj. od 3. 3. 2021 (středa) do 3. 9. 2021 (pátek). Zbývající subjektivní promlčecí lhůta v délce 33 dní tak začala znovu běžet dne 4. 9. 2021. Subjektivní promlčecí lhůta tak žalobkyni marně uplynula 7. 10. 2021 (čtvrtek), když žalobkyně nepodala žalobu. Žalobkyně žalobu podala až dne 24. 8. 2024, tj. až poté, co byl nárok žalobkyně již promlčen.

17. V návaznosti na shora uvedené soud konstatuje, že žalobkyni uplynula subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku z nemajetkové újmy. Soud se dále zabýval žalobkyní uvedenou argumentací, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Soud tuto námitku neshledal za důvodnou. Soud poukazuje na to, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009). V kontextu odškodňovacího zákona by přitom bylo na místě námitku promlčení považovat za rozporuplnou s dobrými mravy i tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku poškozeného znamenal, že poškozený v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. Nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 5321/2016, Nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/2017 či Nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 233/2016). Vznesení námitky promlčení ze strany žalované nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům ani v situaci, kdy se žalovaná v uvedené lhůtě k předběžně uplatněnému nároku nevyjádřila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).

18. Je pravdou, že žalobkyni bylo stanovisko žalované zasláno až po uplynutí šestiměsíční lhůty, avšak sama okolnost, že žalovaná své stanovisko nesdělila v zákonné šestiměsíční lhůtě, není na překážku tomu, aby žalovaný stát vznesl před soudem námitku promlčení, neboť žalobkyni nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnila u soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010). Dále z provedeného dokazování vyplynulo, že se žalobkyně aktivně obracela na Veřejného ochránce práv i Ministerstvo spravedlnosti, nebyla tak dána překážka, která by jí zabránila podat řádně a včas žalobu před uplynutím šestiměsíční lhůty, když žalobkyně byla schopná aktivně komunikovat s těmito úřady. Soud nemá pochyby o tom, že úmrtí syna žalobkyni zasáhlo a musela se s ním vyrovnávat po dlouhou dobu. Avšak sama žalobkyně uvádí, že doba truchlení a vyrovnávání se s bolestí po ztrátě syna jí znemožňovala uplatnit nárok z nemajetkové újmy do doby podání návrhu na odškodnění k žalované, tj. 3. 3. 2021. Žalobkyně sama neuvádí jediný důvod, který by jí bránil k podání žaloby po uplynutí šestiměsíční lhůty dle § 35 odst. 2 zákona. Žalobkyně měla být bdělá svých práv. Žalobkyně neměla vyčkávat stanoviska žalované a měla podat žalobu k soudu včas. Žalobkyně však žalobu podala až dne 24. 8. 2024. Jelikož žalobkyně zavinila marné uplynutí promlčecí lhůty, nejedná se o situaci, kdy by uplatnění námitky promlčení představovalo zneužití práva na její úkor. K tomuto soud pro úplnost odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15: „Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim – předběžné uplatnění nároku u „úřadu“ jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu, ale zejména o délku lhůt samotných, jejichž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti. V případě subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy platí paradoxně - právě vzhledem k povaze této újmy - mimořádně krátká šestiměsíční subjektivní lhůta, byť „orámovaná“ desetiletým objektivním limitem. Neznamená to nic jiného, než že poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše „odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení“.

19. V daném případě tak námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Zánik nároku žalobkyně na plnění následkem uplynutí promlčecí lhůty proto není nepřiměřeně tvrdým postihem a vznesená námitka promlčení není v rozporu s ústavně zakotvenými zásadami demokratického právního státu. Nárok žalobkyně uplatněný žalobou je tak promlčen, a soud proto s ohledem na shora uvedené žalobu v celém rozsahu zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, která měla plný úspěch ve věci, právo na náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení žalované představuje paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon ve věci (vyjádření k žalobě) podle § 151 odst. 3 o. s. ř., tj. 300 Kč za úkon podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, celkem tedy 300 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.