20 C 115/2021-140

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlínou Černou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa]

2. Česká republika - Státní pozemkový úřad, [IČO] sídlem [adresa žalované] 3. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně a žalované] o určení vlastnictví k nemovité věci takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem stavby, budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití zemědělská stavba, stojící na pozemcích parc. č. st. [číslo], parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [číslo], v katastrálním území a obci [obec].

II. Prvý žalovaný a druhá žalovaná jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Mezi žalobkyní a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala proti žalovanému u Okresního soudu v Mělníku žalobu, kterou se domáhá, aby soud určil, že je žalobkyně vlastníkem stavby, budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití zemědělská stavba, stojící na pozemcích parc. č. st. [číslo], parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [číslo], v katastrálním území a obci [obec] (dále jen„ pozemky“). Jedná se o stavbu tvořící součást areálu pro zemědělskou výrobu, přičemž žalobkyně vlastnické právo k budově nabyla originárně, a to výstavbou zhruba před 50 lety. Stavba není zapsána na samostatném listu vlastnictví. Žalobkyně nedisponuje listinami, které by byly nabývacím titulem. Žalobkyně disponuje důkazy, které na jednu stranu nepochybně svědčí o jejím vlastnictví, současně však nemají charakter listin, které by mohly sloužit jako podklad vkladu práva do katastru nemovitostí. Žalovaní jsou vlastníky pozemků, na kterých budova stojí, přičemž odmítají žalobkyni poskytnout dostatečnou součinnost a podepsat souhlasné prohlášení, na základě kterého by mohlo být do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k předmětné stavbě. Žalobkyně přitom nemá jiný právní prostředek, jak se domoci zápisu svého vlastnického práva. Žalobkyně se dále podrobně vyjadřovala na základě jakých skutečností má za prokázané, že předmětná budova je v jejím vlastnictví. Ustanovení § 64 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ katastrální zákon“), nelze v daném případě použít, neboť toto ustanovení hovoří pouze o nemovitostech, kde je vlastník označen, avšak nedostatečně. V daném případě se však jedná o budovu bez listu vlastnictví, kde vlastník není označen vůbec, a proto má za to, že nelze aplikovat § 64 a 65 katastrálního zákona. Tento závěr podporuje i fakt, že budova nebyla zveřejněna Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen„ ÚZSVM“) v seznamu nedostatečně identifikovaných vlastníků. Podle žalobkyně až zveřejněním takové nemovité věci může být založena pasivní věcná legitimace České republiky – ÚZSVM, a to s ohledem na potenciálně závažné následky stanovené v § 65 odst. 9 katastrálního zákona, podle něhož, pokud se nepodaří vlastníka dohledat, bude se nemovitost považovat za opuštěnou a jako taková připadne do vlastnictví státu. Zároveň zdůraznila, že stavba v žádném případě není opuštěná, přičemž zákonodárce přijetím § 64 a 65 katastrálního zákona mířil na nemovitosti opuštěné. S ohledem na shora uvedené má žalobkyně za to, že žalovaní jsou ve věci pasivně legitimováni, jakožto vlastníci pozemku. Katastrální, stavební ani jiný úřad není oprávněn řešit sporné otázky ohledně vlastnických práv k nemovitostem. K řešení takových otázek je povolán jedině soud v rámci řízení o určovací žalobě. Katastrální úřad totiž může provést vklad toliko na základě vkladové listiny splňující předepsané náležitosti, taková listina však v daném případě není k dispozici. Takovou listinou může být dle názoru žalobkyně toliko souhlasné prohlášení vlastníka stavby a vlastníka pozemku, protože jiná vkladová listina není k dispozici. Žalovaní mají ke stavbě vztah, neboť tato stojí vždy zčásti na pozemku ve vlastnictví jednotlivých žalovaných. Vlastník pozemku podpisem souhlasného prohlášení nestvrzuje, že vlastníkem stavby je druhý podepsaný, toliko dává najevo, že sám vlastníkem stavby stojící na jeho pozemku není. Jelikož bylo odepřeno podepsat souhlasné prohlášení, bylo tím vlastnické právo žalobkyně ke stavbě zpochybněno. Pokud jde o pasivní legitimaci žalovaných je žalobkyně názoru, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že v řízení o určovací žalobě má legitimaci ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Průnik právní sféry žalobkyně a žalovaných je v dané věci dán tím, že žalobkyně si nárokuje vlastnické právo ke stavbě, která stojí na pozemcích žalovaných, přičemž současně v katastru nemovitostí není vlastnické právo zapsáno. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně ke stavbě je odůvodněn rozporem mezi naturálním vlastnictvím stavby a stavem zápisu o vlastnickém právu v katastru nemovitostí. Sporné otázky ohledně vlastnického práva není, vedle katastrálního úřadu, oprávněn řešit ani stavební úřad, neboť stavební zákon vylučuje, aby si stavební úřad v případě pochybností činil vlastní úsudek o otázkách týkajících se vlastnictví.

2. Prvý žalovaný uvedl, že uplatněný nárok neuznává. Současně vznesl námitku nedostatku pasivní věcné legitimace. Uvedl, že byť je vlastníkem pozemku, na kterém budova zčásti stojí, je si vědom, že není vlastníkem budovy. Jelikož se jedná o stavbu, u které není vlastník v katastru nemovitostí uveden, jedná se o nemovitou věc, jejíž vlastník není označen dostatečně určitě ve smyslu § 64 katastrálního zákona, a tedy pasivní věcnou legitimaci má, s ohledem na § 65 odst. 7 katastrálního zákona, stát, za něhož jedná ÚZSVM. Prvému žalovanému nelze vytýkat, že odmítá podepsat souhlasné prohlášení, jelikož žalovaný s jistotou neví, zda žalobkyně je skutečně vlastníkem stavby. Prvý žalovaný se obává, že kdyby takové prohlášení podepsal, mohl by v budoucnu nést případnou trestněprávní nebo správní odpovědnost za případné nepravdivé prohlášení. Žalobkyně rovněž mohla postupovat podle § 63 odst. 3 katastrálního zákona a domáhat se zápisu tvrzeného vlastnického práva na základě listin, které byly požadovány v době jejího vzniku. Nelze pak přehlédnout roztříštěný postup jednotlivých katastrálních úřadů. Pokud příslušný katastrální úřad odmítne postupovat v souladu s katastrálním zákonem, měla žalobkyně postupovat podle páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), nikoliv podáním určovací žaloby. Prvý žalovaný není schopen kvalifikovaně posoudit vlastnické právo k předmětné stavbě. Souhlasné prohlášení by pak z jeho strany mohlo být učiněno nepravdivě, aniž by o tom prvý žalovaný věděl. Souhlasné prohlášení má být ve smyslu § 66 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky činěno osobou, jejíž vlastnické právo zaniklo nebo bylo omezeno. To však není daný případ, neboť zde vlastnické právo ani nebylo nikdy zapsáno.

3. Druhá žalovaná uvedla, že není vlastníkem předmětné stavby a k budově nemá žádný vztah. Dále uvedla, že nemůže podepisovat souhlasné prohlášení o nabytí vlastnictví stavby žalobkyní, když nemá žádné podklady k tomu, aby takové prohlášení učinila. Chce-li být žalobkyně zapsána jako vlastník stavby, musí si opatřit potřebné doklady a věc vyřešit s příslušným stavebním a katastrálním úřadem a nikoli s druhou žalovanou v tomto soudním řízení. Druhá žalovaná též vznesla námitku nedostatku pasivní věcné legitimace.

4. Třetí žalovaná uvedla, že uplatněný nárok v plném rozsahu uznává a je připravena poskytnout žalobkyni součinnost pro zápis předmětné stavby do katastru nemovitostí.

5. Soud věc projednal a rozhodl ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti druhé žalované, která se z účasti na jednání omluvila a souhlasila s projednáním ve své nepřítomnosti, a třetí žalované, která se k jednání soudu nedostavila bez omluvy, ačkoliv byla řádně předvolána.

6. Z provedených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Žalobkyně předložila žalovaným návrh souhlasného prohlášení, které však nebylo všemi účastníky podepsáno /viz dopisy včetně podacích lístků na č. l. 8 – 9 a 10 – 11 a souhlasné prohlášení na č. l. 12 – 13 a shodná tvrzení účastníků/. Prvý žalovaný je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník pozemku parc. č. st. [číslo], druhá žalovaná je evidována jako vlastník pozemku parc. č. st. [číslo] a třetí žalovaná jako vlastník pozemku pozemku parc. č. st. [číslo], vše v katastrálním území a obci [obec], na nichž stojí předmětná stavba. Prvý žalovaný podepsal dne [datum] v postavení kupujícího s třetími osobami v postavení prodávajících kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] o celkové výměře 6 771 m2 v k. ú. a v obci [obec] zapsaným na [list vlastnictví] pro k. ú. a [územní celek] /viz kupní smlouva ze dne [datum] na č. l. 74 - 75 a výpisy z katastru nemovitostí na č. l. 25-27 Předmětná stavba není zapsána na listu vlastnictví v katastru nemovitostí, a tedy u ní není uveden ani žádný vlastník /viz výpisy z katastru nemovitostí na č. l. 25-27, katastrální mapa na č. l. 128 a informace o stavbě na č. l. 24 a 129/. V roce 1953 budova na pozemcích nestála /viz archivní ortofotografický mapový snímek z roku 1953 na č. l. 14 JZD [obec] jako investor mělo v úmyslu na pozemcích stavět. Situační plány výstavby odpovídají současnému stavu /viz situační plán JZD [obec] z června 1972, č. zak. [číslo], plán z listopadu 1979, č. zak. [číslo] – vše v přílohové obálce, ortofotografický mapový snímek z roku 2019 na č. l. 15 Na pozemku tehdejší parc. [číslo] byla vedena v inventáři JZD [obec] stavba určená jako hala pro výkrm skotu 500 kusů. Stavba byla dokončena výstavbou v roce 1974. Ke stavbě se nedochovala žádná projektová dokumentace, ani jiné listinné materiály. Stavba byla dříve užívána jako chlév, v současnosti nevyužívána /viz pasport stavby z listopadu 2019 na č. l. 28 – 31, potvrzení existence stavby a ověření zjednodušené dokumentace ze dne [datum] na č. l. 32, inventární karta inv. [číslo] na č. l. 33 Žalobkyně se ke dni [datum] sloučila s Jednotným zemědělským družstvem v [obec] /viz výpis z obchodního rejstříku na žalobkyni na č. l. 16-22 a na Jednotné zemědělské družstvo v [obec] na č. l. 23 Předmětná stavba byla v roce 1992 vedena v inventáři žalobkyně /viz zpráva auditora o auditu Zemědělského družstva [obec] na č. l. 34 - 39 a mapa na č. l. 40 7. Dle sdělení ÚZSVM ze dne [datum] jestliže jsou v katastru stavby bez listu vlastnictví a vlastník staveb tak vůbec není v katastru zapsán, protože ani v předchozích evidencích nebyly tyto stavby na vlastníka či jeho právního předchůdce zapsány, nejde o případ, na který se vztahují ustanovení § 64 odst. 1 a 2 katastrálního zákona /viz sdělení ze dne [datum] na č. l. 81 – 82/.

8. Zdejší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 19 C 143/2021-202, zamítl žalobu žalobkyně na určení vlastnictví k jiným stavbám v témže areále z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného (v citovaném řízení žalovaným pouze prvý žalovaný tohoto řízení). Nicméně po skutkové stránce prvostupňový soud uzavřel, že žalobkyně doložila, že je vlastníkem staveb řešených v daném řízení. K tomu soud prvého stupně uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] na pozemcích aktivně hospodařilo a za tímto účelem stavělo na pozemcích potřebné budovy, přičemž hlavní výstavba se odehrála okolo roku 1971 Krajský soud v Praze na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozsudek soudu prvého stupně změnil rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 22 Co 26/2022-240, a určil vlastnictví žalobkyně k žalovaným stavbám /viz citované rozsudky na č. l. 91 – 97 spisu a 106 – 110 spisu/.

9. Závěr o skutkovém stavu je takový, že žalovaní jsou v katastru nemovitostí evidováni jako vlastníci pozemků, na nichž stojí stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, u níž není v katastru nemovitostí uveden žádný vlastník. Výstavba stavby byla dokončena v roce 1974. Investorem stavby bylo JZD [obec], resp. Jednotné zemědělské družstvo v [obec] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), které se ke dni [datum] sloučilo s žalobkyní. Účastníci společně nepodepsali souhlasné prohlášení o vlastníkovi stavby.

10. Soud pro nadbytečnost zamítl návrh na doplnění dokazování spisem zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka], a to výsledky šetření praxe u jednotlivých katastrálních úřadů, neboť veškeré pro věc relevantní skutečnosti již byly v řízení zjištěny provedeným dokazováním. Označené důkazy nemají prokázat žádnou pro věc relevantní skutečnost.

11. Dle § 132 odst. 1 zákona č. 40/1964 S., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák“), vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (s ohledem na přechodná ustanovení, tj. § 865 odst. 1 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, dle kterého, není-li uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983).

12. Podle § 1045 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří. Dle odst. 2 téhož ustanovení opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.

13. Podle § 1050 odst. 2 o. z. nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil.

14. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ katastrální zákon“), se v katastru nemovitostí evidují a) pozemky v podobě parcel, c) budovy, kterým se číslo parcelní ani evidenční nepřiděluje, pokud nejsou součástí pozemku ani práva stavby, jsou hlavní stavbou na pozemku a nejde o drobné stavby.

15. Podle § 30 odst. 1 katastrálního zákona k zápisu údajů o nové budově musí být předložen doklad o způsobu užívání budovy a geometrický plán. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, není-li nová budova součástí pozemku ani práva stavby, zapíše se jako její vlastník osoba, která prokáže právo zřídit na pozemku tuto budovu, neprokáže-li se jinou listinou, že vlastníkem je někdo jiný.

16. Podle § 63 odst. 3 katastrálního zákona listiny sepsané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a splňující náležitosti stanovené dosavadními právními předpisy jsou vkladovými listinami, i když nesplňují náležitosti předepsané tímto nebo jiným zákonem. Chybějící náležitosti musí obsahovat návrh na vklad.

17. Podle § 64 odst. 1 katastrálního zákona v případech, kdy je třeba získat jako listinu pro zápis do katastru rozhodnutí nebo osvědčení orgánu veřejné moci a osoba dosud zapsaná v katastru jako vlastník nebo jiný oprávněný není označena dostatečně určitě, jak to vyžaduje tento zákon, a proto není možné označit ji v řízení před tímto orgánem údaji požadovanými právním předpisem, na jehož základě lze rozhodnutí nebo osvědčení orgánu veřejné moci vydat, postačí k jejímu označení v řízení před tímto orgánem i v řízení o zápisu do katastru uvedení údajů, které jsou o této osobě známé z katastru. Dle odst. 2 téhož ustanovení pokud je osoba zapsaná v katastru jako vlastník označena tak, jak je uvedeno v odstavci 1, a zápis o ní neumožňuje její dostatečnou identifikaci, Český úřad zeměměřický a katastrální předá údaje o této nemovitosti a o jejím vlastníkovi známé ze zápisů v katastru Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

18. Podle § 65 odst. 1 katastrálního zákona úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových převezme údaje o nemovitostech uvedených v § 64 odst. 2 a známé údaje o jejím vlastníkovi a vede jejich evidenci. Tuto evidenci včetně známých údajů o zapsaném vlastníkovi zveřejní na svých internetových stránkách způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zároveň tyto údaje předá obecnímu úřadu obce, na jejímž území se nemovitost nachází.

19. Podle § 65 odst. 2 katastrálního zákona obecní úřad zveřejní převzaté údaje podle odstavce 1 na úřední desce.

20. Podle § 65 odst. 3 katastrálního zákona součástí zveřejnění podle odstavců 1 a 2 je i výzva, aby se vlastník přihlásil ke svému vlastnictví uvedené nemovitosti u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ve výzvě se uvede poučení o důsledcích, které nastanou, pokud se vlastník nepřihlásí ve lhůtě stanovené jiným právním předpisem pro to, aby nemovitost byla považována za opuštěnou.

21. Podle § 65 odst. 4 katastrálního zákona Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v součinnosti s obecním úřadem provede zároveň šetření k dohledání vlastníka v dostupných evidencích, zejména v matrice a v základních registrech, v agendovém informačním systému evidence obyvatel a v agendovém informačním systému cizinců. Obecní úřad přitom jedná v přenesené působnosti.

22. Podle § 65 odst. 5 katastrálního zákona zjistí-li Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových postupem podle odstavce 4 osobu vlastníka nemovitosti, písemně vyzve tuto osobu, aby předložila listiny dokládající její vlastnictví příslušnému katastrálnímu úřadu nebo uplatnila svá vlastnická práva v občanskoprávním řízení.

23. Podle § 65 odst. 6 katastrálního zákona přihlásí-li se Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových osoba, která tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti uvedené v odstavci 1, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ji písemně vyzve, aby listiny dokládající její vlastnictví předložila katastrálnímu úřadu nebo uplatnila svá vlastnická práva v občanskoprávním řízení.

24. Podle § 65 odst. 7 katastrálního zákona stát v soudním řízení podle odstavců 5 a 6 vystupuje jako žalovaný. V řízeních před soudy v těchto případech jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

25. Podle § 65 odst. 8 katastrálního zákona zjistí-li Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových postupem podle odstavce 4, že zapsaný vlastník nežije, podá podnět k zahájení řízení o pozůstalosti soudu příslušnému k řízení o pozůstalosti podle jiného zákona a předá mu zjištěné informace o zapsaném vlastníkovi a o jeho nemovitosti; není-li známo jeho bydliště, podá podnět u soudu, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nalézá.

26. Podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona nepodaří-li se vlastníka zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou; další postup se řídí právními předpisy upravujícími hospodaření s majetkem státu.

27. Podle § 66 odst. 1 písm. a) vyhlášky 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen„ katastrální vyhláška“), v případech, kdy zákon stanoví, že právo zapisované do katastru vzniká, mění se nebo zaniká na základě určité právní skutečnosti nezávisle na zápisu do katastru, anebo se promlčuje, ale nestanoví listinu, na jejímž základě se tato změna zapíše do katastru, ani listinu, která tuto změnu potvrzuje, nebo listinu, na jejímž základě k takové změně dochází, případně pro tuto listinu nestanoví náležitosti potřebné pro zápis do katastru, lze provést zápis do katastru na základě souhlasného prohlášení o vzniku, změně nebo zániku práva učiněného osobou, jejíž právo zapsané dosud v katastru zaniklo nebo se omezilo, a osobou, jejíž právo vzniklo nebo se rozšířilo.

28. Soud se s ohledem na předmět řízení (určení vlastnického práva) nejprve zabýval tím, zda má žalobkyně na žalobě naléhavý právní zájem a zároveň zda jsou žalovaní v řízení pasivně věcně legitimovaní. K tomu soud předně uvádí, že není-li nová budova, která má být dle § 30 katastrálního zákona součástí pozemku ani práva stavby, zapíše se jako její vlastník osoba, která prokáže právo zřídit na pozemku tuto stavbu, neprokáže-li se jinou listinou, že vlastníkem je někdo jiný. Není-li tak budova součástí pozemku, je třeba vyvolat vkladové řízení a doložit a provést zápis vlastnického práva k budově na cizím pozemku. V § 30 odst. 1 katastrálního zákona jsou vymezeny zákonné podklady pro zápis nové budovy do katastru, a to jakékoliv, ať již jde o stavbu samostatnou nebo která je součástí pozemku. Pojem„ nová“ budova se rozumí jakákoliv existující budova dosud v katastru neevidovaná, nikoliv pouze nově postavená. Katastrálnímu úřadu musí být předložen geometrický plán (technický podklad pro zakreslení obvodu budovy do katastrální mapy) a doklad o způsobu užívání budovy. Tím je mimo jiné i úředně ověřená částečná kopie zjednodušené dokumentace stavby (pasport stavby) ověřená stavebním úřadem dle § 125 stavebního zákona, kterou žalobkyně disponuje. Odstavec 2 se týká jen stavby jakožto samostatné věci a řeší otázku, kdo bude zapsán jako její vlastník do katastru nemovitostí. Jako vlastník se zapíše osoba, která prokáže právo zřídit na pozemku tuto budovu, pokud se jinou listinou neprokáže, že vlastníkem je někdo jiný. Příslušná osoba tak musí předložit vkladovou listinu, ze které bude zřejmé buď právo vlastníka zřídit na pozemku stavbu, nebo která jinak (přímo) bude prokazovat vlastnické právo k dotčené budově. Typickým a často využívaným titulem pro zápis vlastnického práva ke stavbě je nájemní smlouva, obecně se však může jednat o jinou, i zvlášť neupravenou smlouvu uzavřenou mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, pokud z ní vyplývá vůle vlastníka pozemku, aby na jeho pozemku byla vlastníkem stavby zřízena stavba. Vkladovou listinou může být i souhlasné prohlášení vlastníka pozemku a vlastníka stavby s náležitostmi podle § 66 odst. 2 katastrální vyhlášky, a to například vzniklo-li vlastníkovi stavby právo zřídit stavbu na základě smlouvy uzavřené před 1. 1. 2014 pouze ústně apod. Listinou přímo prokazující vlastnictví stavby může být např. rozhodnutí soudu o určení vlastnictví nebo usnesení o dědictví, smlouva o dílo apod. Demonstrativní výčet listin, které mohou být vkladovou listinou, tedy podkladem pro zápis vlastnického práva ke stavbě, je uveden v bodu 5.3.1.4 Návodu pro správu katastru nemovitostí ze dne 10. 2. 2016, čj. ČÚZK -03030/2016-22, ve znění dodatku č. 1 ze dne 27. 7. 2017, č. j. Č -08960/2017-22 (dále jen„ Návod pro správu katastru nemovitostí“), který, jak bylo uvedeno shora, dělí tyto listiny na ty, které přímo prokazují vlastnické právo ke stavbě a na listiny prokazující právo vlastníka stavby zřídit na pozemku tuto stavbu – listina o právu postavit stavbu – souhlas vlastníka pozemku (kód 203), kam je zařazeno i souhlasné prohlášení vlastníka stavby a vlastníka pozemku mající náležitosti podle § 66 odst. 2 katastrální vyhlášky (bod 5.3.1.4.1. bc) Návodu pro správu katastru nemovitostí).

29. V poměrech dané věci to znamená, že pokud žalobkyně nedisponuje listinou přímo prokazující její vlastnictví (kterou, jak je zřejmé z předložených listin, žalobkyně nedisponuje), pak potřebuje k zápisu svého vlastnického práva ke stavbě do katastru nemovitostí prokázat existenci práva zřídit na pozemcích předmětnou stavbu. Jelikož však s ohledem na datum výstavby žalobkyně nedisponuje žádnými listinami toto právo prokazující, je zřejmé, že k zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí potřebuje součinnost žalovaných jako vlastníků pozemků, na nichž je stavba postavena, v podobě souhlasného prohlášení či potvrzení o skutečnostech, které ve vztahu k budovám nastaly před 1. 1. 2014. V daném případě pak rovněž nebylo možné postupovat dle § 63 odst. 3 katastrálního zákona, neboť toto ustanovení se týkalo jiné situace, a to posuzování listin sepsaných či uzavřených do 31. 12. 2013, avšak ke vkladu předložených po 1. 1. 2014, kde platí, že náležitosti takových listin se posuzují dle dosavadních právních předpisů s tím, že chybějící náležitosti musí obsahovat návrh na vklad. Zatímco tedy § 63 odst. 3 katastrálního zákona se týká obsahových náležitostí vkladových listin, § 63 odst. 4 katastrálního zákona se týká otázky, podle které právní úpravy proběhne řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí. Z uvedeného tak plyne, že pro zápis vlastnického práva k předmětné stavbě musí být splněny podmínky, které upravuje aktuální katastrální zákon, tj. § 30 katastrálního zákona.

30. Pokud tedy žalovaní, resp. prvý žalovaný a druhá žalovaná odmítli poskytnout žalobkyni součinnost potřebnou pro zápis stavby do katastru nemovitostí v podobě souhlasného prohlášení, pak nepochybně má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), tedy na opatření listiny (soudního rozhodnutí o určení jejího vlastnického práva), na základě níž bude moci zápis vlastnického práva uskutečnit ve smyslu § 30 katastrálního zákona, aniž by musela prokazovat své právo zřídit na pozemcích dané stavby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3703/2017). V případě nemožnosti domoci se zápisu by se stalo postavení nejen žalobkyně nejistým, ale existovala by i nejistota ohledně vlastnických vztahů ke stavbě z pohledu vzájemného předkupního práva dle § 3056 o. z. nebo z pohledu principu materiální publicity zápisů ve veřejném seznamu vůbec. Soud proto shledal, že žalobkyně má na daném určení naléhavý právní zájem.

31. Rovněž soud uzavřel, že jsou to žalovaní, kteří jsou ve sporu pasivně legitimováni. Žalobkyně totiž nedisponuje listinou prokazující její právo či právo jejího právního předchůdce danou stavbu na pozemcích žalovaných či jejich právních předchůdců zřídit a žalovaní odmítají poskytnout součinnost potřebnou pro zápis jejího vlastnického práva k nové budově do katastru nemovitostí. Předmětná právní úprava vychází z toho, že je to primárně vlastník pozemků, do jehož právní sféry je zasahováno zápisem stavby v cizím vlastnictví. K tomu soud pro úplnost dodává, že na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že třetí žalovaná se nebránila takovou součinnost poskytnout. Pouze na základě této součinnosti by však nemohla být žalobkyně evidována jako vlastnice celé stavby v katastru nemovitostí, max. by bylo možné uvažovat o zápisu vlastnického podílu odpovídajícího poměru velikosti pozemku třetí žalované zastavěné stavbou žalobkyně vůči celé stavbě, to však neodpovídá vůli žalobkyně a ani by takový zápis neodpovídal faktickému stavu, kdy žalobkyně vlastní celou stavbu jako celek, nikoliv jednotlivé podíly dle zastavěnosti jednotlivých pozemků ve vlastnictví žalovaných. Žalovaní tak v řízení vystupují ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. jako nerozluční společníci, neboť se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky. K uznání nároku, jakož i např. k uzavření smíru by tak bylo třeba souhlasu všech žalovaných.

32. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně se svého práva nemohla domoci ani postupem dle § 64 a § 65 katastrálního zákona, neboť tato ustanovení se na souzený případ nevztahují. Z důvodové zprávy plyne, že tato ustanovení mají vazbu na právní institut opuštění nemovité věci (§ 65 odst. 3 nebo odst. 9 katastrálního zákona). Ustanovení § 1050 odst. 2 o. z. upravuje vyvratitelnou domněnku, že pokud skutečným vlastníkem není vlastnické právo k nemovitosti po zákonem stanovenou dobu 10 let vykonáváno, má se za to že ji opustil a podle ustanovení § 1045 odst. 2 o. z. taková věc připadá státu. U nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí pak musí být novému vlastníkovi umožněno, aby se domohl uvedení stavu zápisu do souladu s nově vzniklým právním stavem. K tomu jsou dle důvodné zprávy určena právě ustanovení § 64 a § 65 katastrálního zákona, která mají charakter evidenční, tj. stanoví pouze, co se zapisuje do katastru a jakým způsobem, nemohou však nijak měnit hmotněprávní úpravu ohledně vzniku a zániku věcných práv. Není proto rozhodující, zda vlastník nemovitosti není v katastru zapsán či zda je nedohledatelný z důvodu nedostatečné identifikace (to je pouze jedna z indicií, která může směřovat k závěru o absenci výkonu vlastnického práva), významné je, že současně jsou naplněny předpoklady pro to, aby věc byla považována za opuštěnou dle § 1050 odst. 2 o. z., tedy že není vykonáváno vlastnické právo (dlouhodobě se k nemovitosti nikdo nehlásí, neplatí z ní daně, nepečuje o ni apod.). Dle důvodné zprávy tak § 65 katastrálního zákona představuje řešení, jak prokázat opuštění takové nemovitosti a dosáhnout zápisu vlastnického práva pro stát. To, že ze zápisu v katastru nelze zjistit, kdo je vlastníkem, i kdyby tento stav trval 10 let, nebude automaticky znamenat, že jsou splněny předpoklady § 1050 odst. 2 o. z. Vlastník totiž může existovat a může své vlastnické právo vykonávat, i když není zapsán v katastru nemovitostí. S ohledem na uvedené je proto zřejmé, že nelze takto postupovat, neboť předmětná stavba není stavbou opuštěnou. Žalobkyně se k vlastnictví této stavby aktivně hlásí (jak je zřejmé i ze samotné žaloby) a dokládá listiny prokazující její vlastnictví k dané stavbě.

33. Soud rovněž uzavřel, že je na místě deklarovat vlastnictví žalobkyně k předmětné stavbě, neboť bylo v řízení provedeným dokazováním prokázáno, že vlastnictví právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo originárním způsobem, a to zhotovením nové věci ve smyslu § 132 odst. 1 obč. zák. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž byla investorem stavby, tj. osobou, která měla úmysl stavbu pro sebe vybudovat. Na žalobkyni vlastnictví přešlo v důsledku univerzální sukcese, sloučením právní předchůdkyně žalobkyně se žalobkyní. Soud proto určil vlastnictví ke stavbě, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 15 150 Kč (2/3 celkových nákladů žalobkyně ve výši 22 725 Kč) a tuto náhradu uložil zaplatit společně a nerozdílně prvému žalovanému a druhé žalované, neboť vůči třetí žalované se žalobkyně práva na náhradu nákladů řízení vzdala. K tomu soud dodává, že jelikož žalovaní v řízení vystupovali jako nerozluční společníci, jsou všichni žalovaní povinni k náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017). S ohledem na společný dluh žalovaných, jakož i na skutečnost, že nárok k náhradě nákladů vzniká až konstitutivním rozhodnutím soudu, bylo třeba žalobkyni přiznat pouze 2/3 jejího nároku, čímž soud zohlednil žalobkyní projevenou vůli vzdání se jejího nároku vůči třetí žalované. Pokud by totiž soud uložil plnit celé náklady (v neponížené výši) společně a nerozdílně pouze prvému žalovanému a druhé žalované, byli by tito dva žalovaní ve svém důsledku povinni k úhradě vyšší částky, než kdyby se žalobkyně svého nároku vůči třetí žalované nevzdala. Každý z těchto dvou žalovaných by totiž ve svém důsledku byl povinen hradit polovinu této náhrady (pokud ne žalobkyni, pak v podobě regresního nároku vůči sobě navzájem) a nikoliv třetinu s ohledem na skutečnost, že jsou v řízení nerozlučnými společníky tři žalovaní. Vůči třetí žalované by pak zbylí žalovaní neměli ani regresní nárok, neboť třetí žalované by povinnost platit jakoukoliv částku vůbec nevznikla (taková povinnost je založena až konstitutivním rozhodnutím soudu). Ve svém důsledku by takovým rozhodnutí byl žalobkyni přiznán plný nárok (ačkoliv projevila vůli části své náhrady se vzdát) a pouze by tím bylo nedůvodně zasaženo do majetkové sféry prvého žalovaného a druhé žalované, kteří by byli povinni plnit ve svém důsledku více, než kdyby se žalobkyně části svého nároku (vůči třetímu žalovanému) nevzdala. Naopak pokud by byla náhrada uložena všem třem žalovaným (s odůvodněním, že žalobkyně se může domáhat svého nároku po kterémkoliv z žalovaných, avšak žalovaným by byl zachován předpokládaný regresní nárok), zcela by tím soud pominul vůli žalobkyně vzdát se nároku vůči třetí žalované.

35. Soud nadto dodává, že neshledal ani důvod pro postup podle § 150 o. s. ř., neboť v obdobné věci již bylo dříve pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem, a proto bylo lze předpokládat rozhodnutí soudu i v této věci (toto řízení bylo přerušeno za účelem vyčkání rozhodnutí odvolacího soudu v paralelním řízení). Po rozhodnutí odvolacího soudu měli ještě žalovaní dostatek prostoru celý spor vyřešit smírně za účelem nenavyšování náhrady nákladů řízení. Soud se nedomnívá, že by podpisem souhlasného prohlášení žalovaným mohla vzniknout jakákoliv trestněprávní či správní odpovědnost, zvláště pokud by postupovali s ohledem na vyslovený právní názor odvolacího soudu, který takový postup jednoznačně dovodil. Konečně, i kdyby bylo na základě tohoto souhlasného prohlášení vlastnictví žalobkyně ke stavbě zapsáno do katastru nemovitostí a následně se svého vlastnického nároku ke stavbě domáhala třetí osoba, takový zápis by této třetí osobě nebránil v tom podat určovací žalobu proti žalobkyni a svého práva se případně v řízení domoci. Ustanovení § 980 odst. 2 o. z. zakládá pouze vyvratitelnou domněnku, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí je rovněž vlastníkem takové nemovité věci, je-li však v řízení prokázáno něco jiného, má přednost stav faktický.

36. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem. Soud přiznal žalobkyni celkem 4 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění ze dne [datum], žaloba ze dne [datum], replika k vyjádření ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]). Za tarifní hodnotu byla vzata částka 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.“). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku 3 100 Kč podle § 7 bod 5 a. t., celkem tedy 12 400 Kč (4 úkonů × 3 100 Kč). Advokátovi náleží rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby, celkem tedy 1 200 Kč (4 × 300 Kč). Advokát má rovněž v souvislosti s cestou na jednání soudu dne [datum] právo na náhradu cestovních výdajů podle § 13 odst. 5 ve spojení s § 156 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce a ve spojení s vyhláškou č. 116/2022 Sb., v celkové výši 649 Kč (celkem 100 km při průměrné spotřebě použitého automobilu 3,8 litrů na 100 km benzinu ve vyhláškové ceně 47,10 Kč za 1 litr a amortizaci ve výši 4,70 Kč), a právo na náhradu za promeškaný čas na cestě podle § 14 odst. 1 písm. a) a § 14 odst. 3 a. t. v celkové výši 400 Kč (4 započaté půlhodiny × 100 Kč). Dále má advokát právo podle § 137 odst. 3 o. s. ř. na náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 3 076 Kč. Soud k uvedenému dodává, že nepřiznal žalobkyni vyčíslený nárok za jedno vyjádření ze dne [datum]. Žalobkyně tohoto dne adresovala na soud dvě vyjádření, a to repliku k vyjádření prvého žalovaného a dále repliku k vyjádření druhé žalované. Obě vyjádření však nelze považovat za účelné, neboť mohla být zaslána na jednou v jednom podání. Soud proto přiznal náhradu pouze za jeden takový úkon právní služby. Rovněž soud nepřiznal náhradu za vyjádření ze dne [datum], v němž se žalobkyně vyjadřovala pouze procesně k otázce náhrady nákladů řízení. Předně žalobkyně nebyla k tomuto podání soudem vyzvána a mohla jej tak učinit až ústně při jednání a nadto se nejedná o úkon ve věci samé, za který by náhrada příslušela (obdobně přiměřeně např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 1Co 67/2012). Zaplacení náhrady nákladů soud uložil k rukám zástupce žalobkyně, jakožto advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok II. tohoto rozsudku).

37. Mezi žalobkyní a třetí žalovanou bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku, neboť zcela úspěšná žalobkyně by měla nárok na náhradu nákladů i vůči třetí žalované, avšak žalobkyně se tohoto práva výslovně vzdala.

Poučení