20 C 121/2019-288

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu škody a nemajetkové újmy, takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 11 520,15 Kč zastavuje.

II. Řízení se co do částky 3 451,65 Kč zastavuje.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13 227,70 Kč se zamítá.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000 000 Kč se zamítá.

V. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 10,92 % v částce 98,28 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalované původně domáhala uložení povinnosti zaplati žalobkyni částku 91 015,80 Kč jakožto náhradu škody, dále částku 100 000 000 Kč jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“) v příčinné souvislosti s trestním stíháním vedeném proti žalobkyni u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“). Trestní stíhání bylo proti žalobkyni zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 9. 12. 2016 sdělením obvinění ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Proti usnesení podala žalobkyně stížnost ze dne 2. 1. 2017, která byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství [okres] ze dne 24. 1. 2017 jako nedůvodná zamítnuta. Žalobkyně pak byla rozsudkem [název soudu] ze dne 20. 3. 2018 zproštěna obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla stíhána. Odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v [obec] proti tomuto rozsudku [název soudu] usnesením ze dne 9. 7. 2018 podle § 256 trestního řádu, zamítl. Žalobkyně proto v příčinné souvislosti s uvedeným trestním stíháním požadovala jednak zaplacení částky 68 080 Kč, představující náhradu škody za náklady vynaložené na právní zastoupení žalobkyně a to za 37 úkonů právní služby každý v částce 18 040 Kč, dále požadovala zaplacení částky 9 764 Kč jakožto cestovné právního zástupce žalobkyně z [obec] do [obec] a zpět vozidlem [anonymizována tři slova] ve dnech 12. 6. 2016, 4. 7. 2016, 22. 2. 2017, 15. 3. 2017, 13. 4. 2017, 27. 4. 2017, 22. 8. 2017, 29. 8. 2017, 3. 10. 2017, 20. 10. 2017, 7. 11. 2017, 2. 1. 2018, 16. 1. 2018 a 20. 3. 2018, což odpovídá najetým 1 120 km a 28 půlhodinám na ztrátě času při ceně benzínu [anonymizována dvě slova] v částce 29,70 Kč litr a náhradě 3,80 Kč km dle vyhlášky platné pro rok 2016, dále při ceně benzínu [anonymizována dvě slova] v částce 29,50 Kč litr a náhradě 3,90 Kč km dle vyhlášky platné pro rok 2017 a dále při ceně benzínu [anonymizována dvě slova] v částce 30,50 Kč litr a náhradě 4 Kč km dle vyhlášky platné pro rok 2018 a průměrné spotřebě zmíněného vozidla 7,77 litrů na 100 km. Dále žalobkyně požadovala zaplacení částky 13 171,80 Kč jakožto náhrady škody za cestovní náklady svým osobním vozidlem [anonymizována tři slova] ze svého bydliště v [obec] do [obec], [obec] a [obec], když v roce 2016 ujela 238 km při ceně nafty dle příslušné vyhlášky 29,50 Kč litr a náhradě 3,80 Kč km, což je v částce 1 468,40 Kč, v roce 2017 ujela 1 216 km, což při ceně nafty dle příslušné vyhlášky v částce 28,60 Kč litr a náhradě 3,90 Kč km činí částku 7 535,40 Kč a v roce 2018 ujela 652 km, což při ceně nafty dle příslušné vyhlášky v částce 29,80 Kč litr a náhradě 4 Kč km činí částku 4 168 Kč. Zároveň žalobkyně požadovala finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve zmíněné částce 100 000 000 Kč, když trestní stíhání vedené proti žalobkyni v rámci posuzovaného řízení zasáhlo žalobkyni osobně v její takříkajíc osobní intimní sféře ale navíc ve spojení s mediální známostí mezilidskými vztahy na maloměstě kde žije a kde osobě lidé vědí takřka vše, došlo k závažnému poškození její pověsti, když se žalobkyně denně musela vyrovnávat s tím, že si na ni lidé ukazovali jako na tu která v [anonymizována dvě slova] kradla, denně byla se skutečností svého nezákonného trestního stíhání konfrontována při výkonu svého zaměstnání u [anonymizována tři slova] i ve svém dalším běžném životě. Stíhání pro ni znamenalo nejistotu nejen právní ale i existenční, byla vystavena opakované účasti u trestních soudů spojené s účastí médií, která o jejím případu informovala. Uvedené se pak projevilo na psychickém a fyzickém zdravotním stavu nejen žalobkyně ale i jejího manžela [jméno] [příjmení] a matky [jméno] [příjmení]. V rámci posuzovaného řízení bylo také rozhodnuto o zajištění majetku žalobkyně přímým a nevyhnutelným důsledkem propadu příjmů z pracovního poměru žalobkyně je pak insolvenční řízení, když usnesením [název soudu] ze dne 6. 9. 2018 byl zjištěn úpadek manželů [příjmení] a soud povolil řešení úpadku oddlužením. Trestní stíhání žalobkyně vyvolalo větší společenskou pozornost než následné zproštění obžaloby a vzhledem k medializaci případu bude v očích některých spoluobčanů na žalobkyni již navždy ulpívat nepříjemná pachuť podezření, které se nelze žádným způsobem zbavit.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě nesporovala, že u ní žalobkyně dne 5. 2. 2019 z důvodů v žalobě popsaných uplatnila nárok na náhradu škody ve smyslu zákona v celkové částce 100 091 015,80 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v rámci posuzovaného řízení. V rámci předběžného projednání žalovaná poskytla žalobkyni odškodnění v částce 62 816,30 Kč. Uvedla, že v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona. Posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobkyni zahájeno dne 9. 12. 2016 usnesením o zahájení trestního stíhání a skončeno dne 9. 7. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby. V případě požadavku žalobkyně na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení žalovaná uvedla, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání tohoto nároku co do důvodu, avšak výše požadované náhrady byla ponížena v souladu s advokátním tarifem upravujícím mimosmluvní odměnu. Žalovaná však neuznala úkony ze dne 12. 6. 2016, 18. 6. 2016, 4. 7. 2016, 3. 10. 2016, 21. 10. 2016, když tyto úkony byly realizovány ještě před zahájením trestního stíhání žalobkyně a tudíž za ně odměna nenáleží, dále stížnost ze dne 23. 12. 2018 proti usnesení o zahájení trestního stíhání, když se nejedná o podání ve věci samé nýbrž o úkon dle § 11 odst. 2 písmeno d), odst. 3, advokátního tarifu, to je vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srovnej usnesení [název soudu] ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. [spisová značka]) za který náleží odměna pouze ve výši poloviny sazby, dále stížnost ze dne 6. 3. 2017 proti usnesení o zajištění majetku, když se nejedná o podání ve věci samé nýbrž o úkon dle § 11 odst. 2, písm. d), odst. 3, advokátního tarifu (opět srovnej usnesení [název soudu] ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. [spisová značka]) za který náleží odměna pouze ve výši poloviny sazby, dále úkony ze dne 28. 7. 2017, 4. 8. 2017, představující porady s klientem, když se nejedná o úkon účelně vynaložený; účelně vynaložený náklad je až další porada ze dne 20. 8. 2017, která předcházela hlavnímu líčení ze dne 22. 8. 2017, dále úkony ze dne 29. 8. 2017, 20. 10. 2017, 2. 1. 2018 představující nahlédnutí do spisu, když tyto nelze podřadit pod žádný úkon dle § 11 advokátního tarifu, dále úkon ze dne 29. 8. 2017, představující návrh soudu na provedení dokazování, který není úkonem právní služby, neboť pouze obsahuje návrhy na doplnění dokazování (srovnej usnesení [název soudu] ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. [spisová značka], usnesení [název soudu] ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. [spisová značka]). Co se týče náhrady cestovného a zmeškaného času právního zástupce žalobkyně toto bylo přiznáno s výjimkami v podobě požadovaného cestovného ze dne 12. 6. 2016, 4. 7. 2016, 29. 8. 2017, 20. 10. 2017, 2. 1. 2018, když se jedná o neuznané úkony tudíž nebylo přiznáno ani cestovné v rámci zmeškaného času, a dále co se týká průměrné spotřeby pohonných hmot tato dle žalobkyně činí 7,77 litrů/1 km, nicméně dle technického průkazu bylo zjištěno že činí 7,5 litrů /100 km, žalobkyni tak byla na nákladech obhajoby přiznána částka 53 800 Kč za 24 úkonů a dva půlúkony a na cestovném byla přiznána částka 3 764,65 Kč a na promeškaném času částka 1 800 Kč. Žalobkyně dále rovněž požadovala náhradu škody za vlastní cestovné, které byla nucena vynaložit cestami k úkonům orgánům činných v trestním řízení v celkové částce 13 171,80 Kč a v této souvislosti žalovaná dospěla k závěru, že tento nárok je důvodný pouze co do částky 3 451,65 Kč, když žalobkyně nemá nárok na tzv. amortizaci vozidla, neboť tuto nelze podřadit pod pojem skutečné škody. Tak jak je tento pojem„ amortizace“ vyjádřen v právních předpisech, jedná se o fiktivní částku sloužící pro účely účetnictví nikoliv však částku představující skutečnou škodu, když amortizace představuje synonymum pro pojem odpis, který se používá u většiny položek dlouhodobého majetku a i v případě, kdy je soukromé vozidlo používáno ke služebním účelům. Žalovaná má tak za to, že žalobkyně jako soukromé osobě, která dobrovolně využila své soukromé vozidlo k dopravě orgánům činným v trestním řízení amortizace vozidla, nenáleží a nemá tak nárok na cestovné ze dne 12. 6. 2016, 4. 7. 2016, 3. 10. 2016, 28. 7. 2017, 4. 8. 2017 z výše uvedených důvodů. Dále žalovaná nesporovala náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně v částce 62 816,30 Kč, když tato částka byla žalobkyni zaslána poštovní poukázkou na adresu [adresa], okr. [okres]. V případě požadavku na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu tento považuje žalovaná za promlčený s odkazem na § 32 odst. 3 zákona, když posuzované řízení pravomocně skončilo 9. 7. 2018 a téhož dne počala běžet 6 měsíční promlčecí lhůta, jejíž běh skončil dne 9. 1. 2019. Podání, kterým žalobkyně uplatnila svůj nárok v rámci předběžného projednání, bylo žalované doručeno až dne 5. 2. 2019, tj. po uplynutí promlčecí lhůty. Proto ani následná žaloba nemohla být včasná. Žalovaná tak ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy vznesla námitku promlčení a zvýše uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby.

3. Usnesením ze dne 26. 10. 2020 bylo řízení co do částky 62 816,30 Kč zastaveno, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně svoji žalobu před zahájením řízení zpět z důvodu žalovanou poskytnutého plnění právě v této částce.

4. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu zpět též co do částky 11 520,15 Kč představující náhradu škody v podobě částky 1 800 Kč, když dva z úkonů právní služby je nutné skutečně posuzovat jako půl úkon a dále v částce 9 720,15 Kč, kdy žalobkyně upustila od uplatnění paušálních náhrad za vlastní cestovné. Jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo poté co již ve věci bylo zahájeno jednání byl zde nutný, ve smyslu § 96 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nutný souhlas žalované a žalovaná s tímto souhlasila, soud proto ve výroku I. řízení podle § 96 odst. 2 o. s. ř., v rozsahu zpětvzetí zastavil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně taktéž vzala zpět svůj požadavek na náhradu škody co do částky 3 451,65 Kč a opět k tomuto zpětvzetí došlo poté, co již ve věci bylo zahájeno jednání, i v tomto případě byl zde nutný souhlas žalované, která s tímto zpětvzetím v uvedeném rozsahu souhlasila a soud proto opět ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení v tomto rozsahu ve výroku II. zastavil.

5. Co se týká náhrady škody (majetkové) zůstal předmětem řízení požadavek na zaplacení částky 13 227,70 Kč představující cestovné žalobkyně za cesty realizované jejím osobním automobilem v rámci posuzovaného řízení.

6. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 5. 2. 2019 požadovala na žalované náhradu škody v částce 77 844 Kč a finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč za posuzované řízení. Žalovaná reagovala dopisem ze dne 10. 1. 2020, ve kterém uvedla, že co se týká požadavku na náhradu škody je tento požadavek důvodný co do částky 62 816,30 Kč, která bude žalobkyni poskytnuta poštovní poukázkou na její adresu [adresa], okres [okres], a co se týká jejího požadavku na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, žalovaná v této souvislosti konstatovala, že tento požadavek je promlčený, a proto zadostiučinění poskytnuto ze strany žalované nebylo.

7. Ze schvalovací doložky žalované pak bylo zjištěno, že dne 9. 1. 2020 byl vydán pokyn k proplacení částky 62 816,30 Kč pro žalobkyni a příkaz k platbě byl realizován dne 21. 1. 2020.

8. Policie ČR usnesením ze dne 9. 12. 2016, [číslo jednací] zahájila podle § 160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání žalobkyně jako obviněné ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěra podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že v období nejméně od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2016 jako ředitelka a statutární zástupce [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno] [obec], se sídlem [adresa], která podepsala hmotnou odpovědnost dne 1. 9. 2001, v úmyslu se obohatit odčerpávala finanční hotovosti z pokladny [anonymizováno] na základě fiktivních, nebo pozměněných pokladních dokladů o nákupu zboží pro [anonymizováno] od společností [právnická osoba] [obec], [anonymizováno] [právnická osoba] [obec], [anonymizováno] [obec], [jméno] [příjmení] [jméno], [právnická osoba] [obec], které následně vkládala do účetnictví [anonymizováno], kdy za rok 2013 takto odčerpala částku nejméně 49 812 Kč, za rok 2014 částku nejméně 29 209 Kč a za rok 2015 částku nejméně 6 141 Kč a dále v úmyslu se obohatit vkládala do účetnictví [anonymizováno] pokladní doklady od OSVČ [celé jméno žalobkyně] [IČO] o nákupu zboží pro [anonymizováno], které nemohla jako OSVČ dodat, protože je nenakoupila, když doklady z účetnictví [anonymizováno] a z účetnictví fyzické osoby [celé jméno žalobkyně] spolu nekorespondují, jednalo se tak o fiktivní doklady a tímto úmyslným jednáním odčerpala z pokladny [anonymizováno] za rok 2013 částku nejméně ve výši 210 364 Kč, za rok 2014 částku nejméně ve výši 496 812 Kč, za rok 2015 částku nejméně ve výši 477 513 Kč a za rok 2016 částku nejméně ve výši 62 196 Kč a takto získané finanční prostředky si přisvojila a způsobila tak poškozené [anonymizováno] [ulice] [anonymizováno] [obec] škodu v celkové výši nejméně 1 332 047 Kč. Policie v odůvodnění usnesení uvedla, že prověřováním byly zajištěny všechny potřebné listiny, a to pracovní smlouva [celé jméno žalobkyně], dohoda o hmotné odpovědnosti [celé jméno žalobkyně], protokoly o kontrole příspěvkové organizace, účetnictví fyzické osoby [celé jméno žalobkyně] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], sporné doklady a zejména zprávy ze společností [právnická osoba] [obec], [anonymizováno] [právnická osoba] [obec], [anonymizováno] [obec], [jméno] [příjmení] [jméno], [právnická osoba] [obec], byl proveden znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetnictví evidence, daně a odvody, vysvětlení podaly [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a tímto bylo dostatečně odůvodněno zahájení trestního stíhání žalobkyně. Stížnost žalobkyně proti uvedenému usnesení byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství [okres] ze dne 24. 1. 2017 zamítnuta. [název soudu] rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č.j. [číslo jednací] podle § 226 písm. a) trestního řádu zprostil žalobkyni obžaloby pro uvedený skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla žalobkyně stíhána. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 7. 2018. K odvolání státního zástupce [název soudu] v závěru veřejného zasedání dne 9. 7. 2018 vyhlásil usnesení, kterým odvolání státního zástupce proti uvedenému rozsudku zamítl a uvedl podstatné důvody spolu s poučením o opravných prostředcích včetně poučení o dovolání. Na veřejném zasedání byla přítomna žalobkyně, jakož i v substituci za jejího obhájce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byl přítomen [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení]. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka].

9. Z pracovní smlouvy ze dne 25. 8. 1986, dodatku ze dne 20. 12. 2012 k této pracovní smlouvě, dodatku pracovní náplně [anonymizována dvě slova] ze dne 1. 1. 2007, potvrzení ze dne 20. 9. 2012, lékařské zprávy – nálezu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], ohledně které právní zástupce žalobkyně uvedl, že se jedná o zprávu ze dne 7. 9. 2019, zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 4. 3. 2020, propouštěcí zprávy ze dne 24. 6. 2016, článku ze dne 3. 6. 2016 nazvaného„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“, dále ze dne 18. 9. 2017 nazvaného„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova].“, dále ze dne 4. 10. 2017 nazvaného„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova]“, dále ze dne 22. 7. 2018 nazvaného„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno]“, dále ze dne 17. 6. 2016 nazvaného„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“, dále článku nazvaného„ [role v řízení]: [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“, článku nazvaného„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ a článku ze dne 31. 8. 2017 nazvaného„ [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“, výpovědi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] soud žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení nezjistil z tohoto důvodu se pak v odůvodnění rozsudku již těmito důkazy blíže nezabýval.

10. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

11. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba ve zbývajícím rozsahu nebyla důvodná. Předmětem řízení zůstal požadavek žalobkyně na zaplacení částky 13 227,70 Kč, představující náhradu škody za náklady na cestovné žalobkyně osobním automobilem v posuzovaném řízení a dále požadavek žalobkyně na zaplacení částky 100 000 000 Kč, představující finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání žalobkyně v rámci posuzovaného řízení.

12. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3536/2011).

13. Soud se nejprve zabýval nárokem žalobkyně na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena trestním stíháním vedeným v rámci posuzovaného řízení.

14. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ze které je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 publikovaný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 publikovaný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813; posledně uvedené rozhodnutí je též dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR ‚www.nsoud.cz), tzn. že vznik nároku na náhradu škody není podmíněn tím, že by v řízení bylo prokázáno, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba zproštěná obžaloby má zásadně právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (i rozhodnutím o vazbě). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován, což však nebylo tvrzeno. Soudní judikatura výkladem zákona dovodila, že ve smyslu právní úpravy odpovědnosti za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a že je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že proti němu nemělo být trestní stíhání vedeno.

15. V posuzovaném případě se jednalo o zmíněné usnesení Policie ČR ze dne 9. 12. 2016 o zahájení trestního stíhání sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Sdělení obvinění bylo odůvodněno zmíněnými skutečnostmi, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byly důvody k podezření, že jej spáchala konkrétní osoba, tj. žalobkyně. Nelze dospět k závěru o bezdůvodném zahájení trestního stíhání. Také soud nedospěl k závěru, že by se žalobkyně podílela na zahájení trestního stíhání proti její osobě, nebo že by si trestní stíhání sama zavinila. Stížnost žalobkyně proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství [okres] ze dne 24. 1. 2017 zamítnuta. Trestní stíhání žalobkyně bylo zakončeno rozsudkem [název soudu] ze dne 20. 3. 2018, kterým byla žalobkyně podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby pro uvedený skutek, neboť nebylo prokázáno, že by se tento skutek, pro který byla žalobkyně trestně stíhána, stal. Usnesení nabylo právní moci dne 9. 7. 2018.

16. Žalovaná ohledně nároku žalobkyně na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou samotným trestním stíháním vznesla námitku promlčení, a proto se soud musel nejprve zabývat opodstatněností této námitky. U nároku na náhradu nemajetkové újmy je dle citovaného § 32 odst. 3 stanovena subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta, která počíná svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo 30 Cdo 2040/2012).

17. Žalobkyně se o vzniklé nemajetkové újmě na její straně a o tom kdo za ni odpovídá, dozvěděla nejpozději dne 9. 7. 2018, kdy se konalo veřejné zasedání před odvolacím soudem, na kterém byla přítomna žalobkyně (jak vyplynulo z protokolu o tomto zasedání) a v jehož závěru bylo vyhlášeno usnesení, kterým soud zamítl odvolání státního zástupce do zprošťujícího rozsudku. Následně dle protokolu z veřejného zasedání byly uvedeny podstatné důvody spolu s poučením o opravných prostředcích, včetně poučení o dovolání. Žalobkyně tak nejpozději tohoto dne získala veškeré relevantní informace pro to, aby mohla včas uplatnit nárok na finanční zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu. Nelze proto souhlasit s její argumentací poukazující na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 s tím, že při veřejném zasedání nebyly sděleny ústní důvody, pro které bylo odvolání státního zástupce do zprošťujícího rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem zamítnuto. Ostatně žalobkyně důvody, pro které byla zproštěna obžaloby, mohla zjistit již z písemného odůvodnění samotného rozsudku soudu I. stupně a její případné pochybnosti byly rozhodně vyvráceny již samotným vyhlášením zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k odvolání státního zástupce a následným odůvodněním odvolacím soudem vyhlášeného rozhodnutí. Žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila v rámci předběžného projednání u žalované dne 5. 2. 2019, což ostatně nebylo mezi účastníky sporné, zatímco k marnému uplynutí promlčecí lhůty došlo dne 9. 1. 2019. Námitka promlčení ohledně nároku na finanční zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním je tak zcela důvodná, a soud proto ani ž by se dále zabýval opodstatněností tvrzeného nároku z hlediska jeho právního základu a výše, tento ve výroku IV. pro jeho nedůvodnost zamítl.

18. Dále se soud zabýval požadavkem žalobkyně na náhradu škody v částce 13 227,70 Kč představující náklady žalobkyně na cestovné osobním automobilem v rámci posuzovaného řízení. V trestním řízení není o nákladech účastníků rozhodováno, nicméně § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy podmiňuje náhradu cestovného za cestu vlastním motorovým vozidlem předchozím souhlasem soudu, aniž by rozlišoval, o jaký druh řízení se jedná. Toto ustanovení je tedy nutné aplikovat i na účastníky trestního řízení, v opačném případě by došlo k nerovnosti účastníků trestního a občanskoprávního řízení, když v situaci, kdy by účastník trestního řízení o souhlas soudu nepožádal, mohl by se přesto náhrady cestovného domoci v řízení o náhradě škody podle zákona, zatímco účastník občanskoprávního řízení by takovou možnost neměl. Přiznání náhrady cestovného v řízení o náhradě škody podle zákona bez nutnosti předchozího souhlasu soudu s použitím motorového vozidla, by rovněž vedlo k obcházení podmínky předchozího souhlasu soudu. Skutečnost, že účastník trestního řízení nemůže požadovat náhradu nákladů řízení přímo v trestním řízení, ale (při splnění dalších podmínek) v řízení o náhradě škody podle zákona jej tudíž nemůže zbavit povinnosti požádat o souhlas soudu s použitím motorového vozidla, pokud hodlá požadovat náhradu nákladů cestovného. Jelikož žalobkyně, jak sama uvedla, nepožádala v posuzovaném řízení soud o souhlas s použitím motorového vozidla, nemůže být se svým nárokem na cestovné úspěšná. V tomto případě není dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Soud proto žalobu v tomto rozsahu ve výroku III. pro její nedůvodnost zamítl, aniž by se zabýval otázkou opodstatněnosti její výše.

19. Výrok V. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle úspěchu ve věci, kdy je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit, ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá i druhá o. s. ř., podle zásady zavinění, kdy žalovaná zavinila zastavení řízení v rozsahu částky 62 816,30 Kč, když v tomto rozsahu žalobkyni plnila po zahájení řízení a žalobkyně tak byla nucena vzít žalobu ohledně této částky zpět a řízení tak bylo zastaveno, zatímco v částkách 11 520,15 Kč, 3 451,65 Kč bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní. Žalobkyně kromě nároku na majetkovou újmu v podobě náhrady škody za náklady právního zastoupení a cestovné v posuzovaném řízení uplatnila zároveň nárok na finanční zadostiučinění za újmu nemajetkovou, tj. za nezákonné rozhodnutí v posuzovaném řízení. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu částku 50 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Za tarifní hodnotu se tak v posuzovaném případě považuje částka 141 015,80 Kč (91 015,80 Kč + 50 000 Kč). Úspěch žalobkyně byl pouze ohledně částky 62 816,30 Kč, když v tomto rozsahu žalovaná zavinila zastavení řízení. V procentuálním vyjádření měla žalobkyně úspěch pouze v rozsahu 44,54 % (62 816,30: 141 015,80 x 100), zatímco neúspěšná byla v rozsahu 55,46 %. Žalovaná tak měla úspěch v rozsahu 55,46 % a neúspěch v rozsahu 44,54 %. Po odečtení neúspěchu od úspěchu tak žalobkyni vznikla povinnost nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 10,92 % Tyto náklady jsou ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), d), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou 900 Kč za tři úkony, každý v částce 300 Kč (vyjádření ze dne 19. 3. 2020, 9. 4. 2021 a účast na jednání soudu dne 26. 10. 2020). Z této částky je 10,92 % představováno částkou 98,28 Kč. Ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce 3 dnů.

Poučení