20 C 125/2024 - 81

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované] o zaplacení 420 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 41 750 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 378 250 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 652,62 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1 Žalobce se po žalované domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] (dále jen jako „posuzované řézení“), kde vystupoval v postavení konkurzního věřitele. Žalobu odůvodnil tím, že insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkurzu byl podán žalobcem jako jedním z věřitelů dlužníka. Dne 15. 8. 2023 bylo Městským soudem v Praze vydáno usnesení, kterým bylo rozhodnuto o tom, že pohledávky nezajištěných věřitelů budou uspokojeny ve výši 4,837 %, kdy k rozdělení bude použit výtěžek majetkové podstaty ve výši 2 493 851,62 Kč. K výplatě poměrné částky vůči žalobci došlo v lednu 2024. Celková délka konkurzní řízení trvala více než 15 let. Na délce řízení se podílely výlučně průtahy v řízení před soudy, kdy insolvenční soud ničeho nečinil, respektive se spokojil pouze s tím, že 1krát až 2krát za rok vyžádal zprávu od insolvenčního správce, a to zejména v období kdy byl zpeněžen nemovitý majetek úpadce, tedy v období od roku 2015 do roku 2020. V rámci incidenčních sporů, a to konkrétně incidenčního sporu pod bodem C5 ([incidenční spisová značka]), je zřejmý podstatný průtah, kdy po dobu 2-3 let Městský soud v Praze nepředložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, ostatní incidenční spory probíhaly v přiměřených lhůtách. S ohledem na nepřiměřenou délku řízení žalobce požaduje částku 420 000 Kč. Věc probíhající pouze na 1 stupni soudní soustavy žalobce považuje za banální, na délce řízení se žalobce nijak nepodílel a s ohledem na výši přihlášené pohledávky pro něj řízení mělo velký význam. Svůj nárok u žalované předběžně uplatnil dne 17. 5. 2024 s tím, že žalovaná ve svém stanovisku ze dne 30. 5. 2024 konstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, avšak neshledala důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Žalobce poskytnuté odškodnění považuje za nedostatečné, kdy nepeněžitá forma by měla být přiznávána pouze výjimečně, a i v případě sníženého významu by mělo být poskytnuto plnění v penězích. Žalobce dále poukázal na běh času a ztrátu hodnoty peněz v důsledku inflace. 2 Žalovaná navrhla žalobu zcela zamítnout. Učinila nesporným, že žalobce u ní uplatnil dne 17. 5. 2024 žalobou uplatněný nárok. Stanoviskem ze dne 30. 5. 2024 žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, ale nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Uvedla, že celková délka konkurzního řízení ve vztahu k žalobci činila 14 let a 9 měsíců, počítáno od podání insolvenčního návrhu dne 6. 2. 2009, kdy žalobce byl jedním z navrhovatelů. Žalovaná zdůraznila, že žalobce jako navrhovatel věděl o úpadku dlužník a jeho nepříznivé ekonomické situaci a dobrovolně se rozhodl řešit věc cestou konkursního řízení, věděl tak, že jeho pohledávka nebude uspokojena v plné výši. Insolvenční správce vykonával svou činnost řádně, zakládal zprávy o stavu majetku dlužníka. Samotné úkony v rámci insolvenčního řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, průtahy v postupu soudu, ani insolvenčního správce nebyly shledány. Insolvenční soud řešil rovněž změnu věřitele, zpětvzetí přihlášky, odmítnutí přihlášky a vyzýval k odstranění vad podání, byla podávána odvolání a jedno dovolání. Konkurz byl zatížen několika incidenčními spory. V srpnu 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení s tím, že pohledávky nezajištěných věřitelů budou uspokojeny pouze do výše 4,837 %. Konkurz byl složitější zejména v důsledku vedených incidenčních řízení. Po většinu doby konkurzu probíhalo zpeněžování majetkové podstaty, jednak nemovitostí a jednak bylo vymáháno cca 20 pohledávek úpadce, některé v rámci exekučních řízení. Žalovaná poukázala na specifické fáze konkursního řízení a jeho povahu kolektivního uspokojování, kdy taková délka řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů. Význam řízení pro žalobce žalovaná hodnotí za velmi nízký, poukazuje na výši částky, která se žalobci dostala v rámci rozvrhu, a míru s tím spojené nejistoty ohledně výsledku řízení v souvislosti s dlouhodobě známou mírou uspokojení a na to, že žalobce je velkou odborovou organizací s mnoha tisíci členy, která jako právnická osoba vnímá délku řízení a s tím spojenou nejistotu ohledně výsledku odlišně a která sama podstoupila investiční riziko spojené s nákupem dluhopisů. 3 Účastníci učinili nesporým, že žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne 17. 5. 2024 a žalovaná dne 30. 5. 2024 vydala stanovisko, v němž konstatovala porušení práva žalobce, finanční zadostiučinění neposkytla. 4 Dále účastníci činí nesporným průběh posuzovaného konkursního řízení tak, jak byl soudem zjištěn na č. l. 18 spisu ze spisu posuzovaného řízení. Dne 6. 2. 2009 věřitelé [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [Anonymizováno] (nyní v postavení žalobce) podali návrh na prohlášení konkurzu společnosti [Anonymizováno]dále také „dlužník“ či „úpadce“). Návrh byl odůvodněn tím, že dlužník vydal několik emisí dluhopisů, výnosy z dluhopisů (podobně jako ostatním věřitelům) však navrhovatelům dlužník vyplatil jednou nebo dvakrát, poté jim oznámil, že je ve finanční tísni, následně pak již nevyplatil ničeho. Pohledávky navrhovatelů jsou po splatnosti více než 30 dnů. Dne 13. 2. 2009 vyzval soud dlužníka k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu. Dne 6. 3. 2009 soud vyzval navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady konkurzu. Dne 1. 4. 2009 soud rozhodl o ustanovení opatrovníka věřiteli. Dne 23. 4. 2009 soud vyzval dlužníka, aby ve stanovené lhůtě připojil seznam svého majetku a závazků, dne 11. 5. 2009 a 15. 6. 2009 dlužník požádal o prodloužení lhůty ke splnění této povinnosti. Dne 22. 7. 2009 vyzval soud navrhovatele, aby se vyjádřili k doplnění dlužníka ve stanovené lhůtě, ti dne 30. 7. 2009 požádali o prodloužení lhůty. Dne 10. 9. 2009 bylo nařízeno jednání, které bylo odročeno, jednání proběhlo dne 13. 10. 2009. Dne 21. 10. 2009 soud rozhodl o úpadku dlužníka a nařídil přezkumné jednání. Věřitelé v průběhu soudu oznamovali své pohledávky (celkem [hodnota] přihlášek). Dne 14. 12. 2009 se konalo přezkumné jednání, kde byla pohledávka žalobce zjištěna a uznána. Dne 15. 12. 2009 soud prohlásil konkurz na majetek dlužníka. V době od roku 2010 do roku 2021 probíhala incidenční řízení (č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 19. 5. 2010 do 8.12.2010, č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 10. 11. 2010 do 20. 8. 2011, č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 15. 11. 2010 do 20. 8. 2011, č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 20. 1. 2011 do 18. 10. 2011, č. j. [incidenční spisová značka] od 4. 7. 2014 do 21. 12. 2017, č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 16. 2. 2020 do 30. 10. 2021 a č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 18. 2. 2020 do 4. 4. 2020). Dne 29. 12. 2009 byl zveřejněn seznam přihlášených pohledávek se 141 přihlášenými pohledávkami s pořadovými čísly 1-140 + 151, s tím že 21 přihlášek bylo odmítnuto. Dne 28. 1. 2010 bylo navrženo insolvenčním správcem nařízení dodatečného přezkumného jednání k přezkoumání pohledávky č. 141, která byla odmítnuta, neboť na základě Vrchního soudu ze dne 22. 12. 2009 účast věřitele přihlašujícího předmětnou pohledávku nekončí. Dne 9. 2. 2009 bylo soudem sděleno, že ve věci dlužníka bude nařízeno zvláštní přezkumné jednání poté, co bude známo, které opožděně podané přihlášky budou k odvolání věřitelů shledány včasnými a které nikoli. Dne 19. 4. 2010 bylo soudu doručeno doplnění soupisu majetkové podstaty. Dne 29. 4. 2010 bylo nařízeno jednání. Dne 13. 5. 2010 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem mimo dražbu nemovitostí zapsaných v soupisu majetkové podstaty. Dne 31. 5. 2010 proběhlo zvláštní přezkumné jednání. Dne 4. 6. 2010 byl soudu doručen upravený seznam přihlášek pohledávek. Z rejstříku P bylo zjištěno, že 21 přihlášek bylo odmítnuto a 1 byla odmítnuta částečně, došlo ke 2 zpětvzetím přihlášek a k 1 částečnému zpětvzetí, celkem 25krát bylo rozhodováno o změně věřitele a celkem 11krát rozhodoval Vrchní soud v Praze o odvolání. Dne 7. 10. 2010 byl doplněn soupis majetkové podstaty. Dne 4. 2. 2011 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Dne 14. 6. 2011 soud vydal usnesení o vynětí majetku z majetkové podstaty. Dne 16. 11. 2012 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Dne 6. 2. 2013 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Dne 2. 8. 2013 soud rozhodl o odvolání insolvenčního správce a rozhodl o ustanovení nového. Dne 7. 5. 2014 soud uložil insolvenčnímu správci, aby se vyjádřil k návrhu věřitele na uspokojení soudním rozhodnutím přiznaných pohledávek za majetkovou podstatou. Dne 11. 6. 2014 soud vyzval věřitele, aby podal žalobu na určení ohledně své pohledávky. Dne 29. 12. 2015 a dne 17. 2. 2016 soud uložil insolvenčnímu správci, aby pohledávku na roveň postavenou pohledávce za podstatou věřitele uhradil do 3 dnů od právní moci usnesení od schválení konečné zprávy v poměru, který na něho připadne dle případného rozvrhového usnesení pohledávek za podstatou či jim na roveň postavených, a to z částek, které budou k tomuto rozvrhu použity. Dne 12. 5. 2016 soud uložil insolvenčnímu správci, aby ve stanovené lhůtě soudu předložil aktualizovaný soupis majetkové podstaty, zohledňující dosavadní průběh insolvenčního řízení, a soupis všech dosud nevymožených pohledávek, dne 12. 5. 2016 insolvenční správce požádal o prodloužení lhůty, dne 20. 6. 2016 předložil aktualizovaný soupis majetkové podstaty. Dne 5. 10. 2017 podal věřitel návrh, ke kterému soud stejného dne uložil povinnost insolvenčnímu správci se vyjádřit. Dne 1. 11. 2017 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s postoupením pohledávek za úplatu mimo dražbu. Dne 23. 1. 2018 byl soudu doručen návrh na vynětí majetku z majetkové podstaty, o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. 1. 2018. Dne 12. 9. 2018 soud udělil souhlas insolvenčnímu správci s postoupením pohledávky za úplatu mimo dražbu. Dne 6. 3. 2019 byl soudu doručen návrh věřitele, kdy soud dne 11. 3. 2019 uložil insolvenčnímu správci, aby se k návrhu vyjádřil, dne 2. 4. 2019 soud uložil insolvenčnímu správci, aby pohledávku na roveň postavenou pohledávce za podstatou věřitele uhradil do 3 dnů od právní moci usnesení o schválení konečné zprávy v poměru, který na ni připadne dle případného rozvrhového usnesení pohledávek za podstatou či jim na roveň postavených, a to z částek, které budou k tomuto rozvrhu použity. Dne 18. 6. 2019 byla zveřejněna konečná zpráva a dne 2. 7. 2019 byla vydána vyhláška o konečné zprávě. V období od 4. 7. 2019 do 19. 7. 2019 byly podávány námitky proti konečné zprávě. Dne 29. 7. 2019 soud nařídil jednání o námitkách, které proběhlo dne 15. 10. 2019. Dne 5. 11. 2019, 6. 11. 2019 a 7. 11. 2019 bylo zveřejněno vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň. Dne 9. 1. 2020 bylo vydáno usnesení o odmítnutí konečné zprávy s tím, že nejsou dořešeny otázky existence případných pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 17. 1. 2020 byly vydány výzvy k vyjádření věřitelům ohledně uplatněných pohledávek za majetkovou podstatou s tím, že insolvenční správce je nepovažuje za pohledávky za pohledávky za majetkovou podstatou. Dne 2. 2. 2022 soud rozhodl o odvolání insolvenčního správce z funkce a rozhodl o ustanovení nového. Dne 3. 2. 2022 byla zveřejněna konečná zpráva. Dne 4. 2. 2022 bylo podáno odvolání proti rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce z funkce a ustanovení nového. Dne 8. 2. 2022 byla věc předložena vrchnímu soudu a dne 3. 3. 2022 bylo o odvolání rozhodnuto. Dne 5. 4. 2022 byla zveřejněna vyhláška o konečné zprávě. V období od 21. 4. 2022 do 26. 4. 2022 byly zveřejňovány námitky proti konečné zprávě. Dne 30. 5. 2022 soud rozhodl o neschválení konečné zprávy s tím, že nejsou dořešeny otázky existence pohledávek původně postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 30. 5. 2022 soud rozhodl o zproštění funkce opatrovníka a rozhodl nově o opatrovníkovi. Dne 25. 7. 2022 byla zveřejněna konečná zpráva, doplněná 14. 9. 2022. Dne 22. 9. 2022 bylo zveřejněno usnesení o konečné zprávě. Dne 10. 10. 2022 byly zveřejněny námitky proti konečné zprávě. Dne 16. 11. 2022 bylo nařízeno jednání o námitkách, 14. 2. 2023 proběhlo jednání o námitkách. Dne 15. 2. 2023 bylo nařízeno pokračování jednání o námitkách, dne 21. 3. 2023 proběhlo jednání o námitkách. Dne 12. 3. 2023 a dne 24. 4. 2023 byl zveřejněn návrh rozvrhového usnesení. Dne 13. 4. 2023 bylo vydáno usnesení o schválení konečné zprávy. Dne 2. 5. 2023 a 9. 5. 2023 byla podána odvolání proti usnesení o schválení konečné zprávy, kdy dne 5. 5. 2023 a 16. 5. 2023 byli vyzváni k odstranění vad odvolání. Věc byla předložena vrchnímu soudu dne 29. 6. 2023. Dne 11. 7. 2023 byla odvolání odmítnuta. Dne 15. 8. 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení, na základě kterého bylo určeno, že pohledávky nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny a dosud neuspokojeny budou uspokojeny do výše 4,837 %; k rozdělení bude použit výtěžek majetkové podstaty ve výši 2 493 851,62 Kč a dále bylo přihlášeným věřitelům uloženo, aby do 10 dnů od vydání tohoto usnesení sdělili insolvenčnímu správci číslo bankovního účtu, na nějž bude provedena úhrada dle rozvrhového usnesení. Rozvrhové usnesení nabylo právní moci dne 21. 11. 2023. K výplatě poměrné částky dle rozvrhového usnesení vůči žalobci došlo v lednu 2024. Konkurzní řízení doposud neskončilo, když k datu 8. 8. 2024 insolvenční správce eviduje celkem [hodnota] nevyplacených věřitelů s tím, že se jedná o věřitele, kteří v průběhu řízení zemřeli nebo do dnešního dne nesdělili číslo bankovního účtu. Žalobce (č. věřitele 3) přihlásil dne 6. 2. 2009 do konkurzního řízení pohledávku, která byla zjištěna a uznána. Dle rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. [insolvenční spisová značka] soud ohledně žalobce evidoval zjištěnou pohledávku přihlášenou dne 6. 2. 2009 pod č. [hodnota] ve výši 8 493 911,68 Kč a byla mu v rámci rozvrhového usnesení přiznána k vyplacení částka 410 889,07 Kč. Míra uspokojení byla 4,837 %. 5 Z výpisu z insolvenčního rejstříku k osobě [Anonymizováno] ze spisu sp. zn. [insolvenční spisová značka] soud dále zjistil, že ve věci přihlášky č. P149 rozhodoval rovněž Nejvyšší soud v dovolacím řízení tak, že dovolací řízení zastavil. K průběhu konkursního řízení v období let 2015 až 2020 soud dále zjistil, že v tomto období insolvenční správce pravidelně podával zprávy a o stavu řízení, a to 23. 4. 2015, 8. 6. 2015, 4. 9. 2015, 8. 12. 2015, 10. 12. 2015, 9. 3. 2016, 17. 6. 2016, 8. 9. 2016, 7. 12. 2016, 7. 3. 2017, 6. 6. 2017, 5. 9. 2017, 6. 12. 2017, 7. 3. 2018, 6. 6. 2018, 6. 9. 2018, 4. 12. 2018, 5. 12. 2018, 6. 3. 2019, 23. 5. 2019, 7. 10. 2019, 14-. 11. 2019, 12. 12. 2019, 9. 1. 2020, 11. 3. 2020, 11. 6. 2020, 23. 10. 2020, 25. 1. 2021. 6 Ze sdělení insolvenčního správce úpadce ze dne 5. 11. 2024 soud zjistil, že na základě rozvrhového usnesení byla žalobci dne 12. 1. 2024 vyplacena částka 410 889,07 Kč. 7 Soud k důkazu neprovedl výpis ze sbírky listin úpadce z obchodního rejstříku a výroční zprávu úpadce za rok 2005 pro nadbytečnost. Tyto důkazy byly žalovanou navrženy k prokázání typového charakteru konkursního řízení a důvodů, pro které byl žalobcem podán konkursní návrh. K tomu soud uvádí, že k typovému významu řízení se neprovádí dokazování, neboť plyne z povahy samotného naříkaného řízení a v tomto ohledu tak soud uzavírá, že konkurzní řízení jako takové je řízením s nižším významem řízení pro účastníka, jak bude dále podrobně rozebráno, kdy soud nemá ani pochyb o tom, že úpadce byl ve špatné finanční kondici a že právě z tohoto důvodu žalobce spolu s dalšími navrhovateli podal návrh na zahájení řízení. Toto již bylo prokázáno jinými provedenými důkazy. 8 Mezi účastníky zůstalo sporné pouze to, zda se má žalobci dostat přiměřeného zadostiučinění v penězích či nikoli, jaká případná výše zadostiučinění by byla přiměřená nebo zdali konstatování porušení práva je dostatečnou formou náhrady. 9 Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu konkurzního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše s tím, že ve stručnosti uvádí, že posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobci zahájena dne 6. 2. 2009, kdy žalobce návrh podal, a skončila 12. 1. 2024, kdy došlo k výplatě pohledávky žalobce dle rozvrhového usnesení Délka řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činila celých 14 let a 11 měsíců. Bylo dále prokázáno, že žalobce byl za nepřiměřenou délku řízení již odškodněn konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené době před podáním žaloby, a to po uplatnění nároku dne 17. 5. 2024 stanoviskem žalované ze dne 30. 5. 2024. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. 10 Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ustanovení § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“). Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle ustanovení § 14 odst. 1 citovaného zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 citovaného § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ustanovení § 15 odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

12. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody 13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

15. Podle stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení soudu dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

16. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

17. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 6. 2. 2009 a vůči žalobci bylo skončeno dne 12. 1. 2024, kdy mu byla vyplacena částka 410 889,07 Kč dle rozvrhového usnesení. Pokud se jedná o ohraničení celkové doby namítaného konkurzního řízení tak rozhodné období pro žalobce začalo běžet od jeho vstupu do řízení, tj. ode dne 6. 2. 2009, kdy podal společný věřitelský návrh, do dne, kdy insolvenční správce vůči věřiteli (žalobci) plnil dle rozvrhového usnesení, což bylo dne 12. 1. 2024. Celkem tedy řízení vůči žalobci trvalo 14 let a 11 měsíce, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřeně dlouhá.

18. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Existenci odpovědnostního titulu ostatně žalovaná ani nesporovala.

19. Délka konkurzního řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky, jako se děje u jiných „běžných“ nalézacích sporů. Předmětem konkurzního řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn., zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném konkurzním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 se pak podává, že „jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou právu konkurzního řízení, nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele, co do výše peněžitého nároku, určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky“.

20. Posuzované řízení se vyznačovalo vyšší mírou složitosti. Ta spočívala zejména ve vyšším počtu incidenčních sporů (7) a ve větším počtu přihlášených věřitelů (163), kdy docházelo k odmítání přihlášek (21), zpětvzetí (3), změně v osobě věřitele (25) a rozhodování o odvoláních (11), což rovněž přispělo k celkové délce posuzovaného řízení, neboť bylo nutné se s každou procesní situací vypořádat a o každém návrhu či opravném prostředku rozhodnout. Jedenkrát ve věci rozhodoval dovolací soud, řízení tak probíhalo na 3 stupních soudní soustavy. Současně bylo soudem zjištěno, a žalobce ani opak netvrdil, že incidenční spory trvaly přiměřenou dobu (vyjma jednoho, jak bude popsáno níže). I přes vyšší obtížnost řízení je však třeba uzavřít, že ani výše uvedená složitost řízení neodůvodňuje takto dlouhou dobu řízení. K závěru o přiměřenosti délky řízení proto dospět nelze.

21. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, tento nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla období nečinnosti či prodlev insolvenčního soudu. Soud postupoval v přiměřených lhůtách a také řádně dohlížel na činnost správce konkurzní podstaty, který podával pravidelné (minimálně 4x ročně) zprávy. Žádné průtahy v období let 2015 – 2020, na které poukazoval žalobce, soud ve věci neshledal. O pochybení ze strany státu by se jednalo, kdyby insolvenční soud řádně neplnil svou dohledovou a kontrolní činnost nad činností správce konkurzní podstaty, o což v posuzovaném případě nešlo.

22. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje však, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

23. Při posuzování významu původního řízení pro žalobce vzal soud v úvahu zvláštní povahu konkurzního řízení, které nepatří z hlediska významu předmětu řízení k těm, jež by měla pro jeho účastníky zvýšený význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Zvláštní povaha konkurzního řízení přitom spočívá v samotné povaze tohoto řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku dlužníka (úpadce) a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, když si svými nároky též vzájemně konkurují. Uvedená skutečnost tak rozhodujícím způsobem snižuje význam původního řízení pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky, a tím pádem také výše případného přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012). Z ustálené judikatury civilních soudů v daném ohledu dále plyne, že z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též výše částky, jaké se mu v konkurzu dostalo, resp. pravděpodobně dostane, na uspokojení její pohledávky, ledaže by v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce coby konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Žádné takové skutečnosti však v řízení nevyplynuly a žalobce je ani netvrdil. Žalobce se tedy až z rozvrhového usnesení dozvěděl, jaká bude míra uspokojení jeho pohledávky.

24. V souvislosti s otázkou posuzování významu řízení pro žalobce považuje soud rovněž za důležité, že si žalobce musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojena mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky. O tomto svědčí sama povaha konkurzního řízení, které není typickým řízením sporným, ale jedná se o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. Je tak třeba při vyhodnocení kritérií dle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona tyto hodnotit právě s ohledem na specifickou povahu konkurzního řízení jako takového. Je pravdou, že žalobce byl věřitelem, který podal návrh na zahájení konkurzního řízení, nicméně sám již v návrhu zmiňoval, že dlužník vydal několik emisí dluhopisů, výnosy z dluhopisů (podobně jako ostatním věřitelům) však navrhovatelům dlužník vyplatil jednou nebo dvakrát, poté jim oznámil, že je ve finanční tísni, následně pak již nevyplatil ničeho. Byl si tedy již od počátku vědom toho, že bude uspokojen v poměrné výši. Soud dále uvádí, že k typovému významu řízení se přitom neprovádí dokazování, neboť plyne z povahy samotného naříkaného řízení a v tomto ohledu tak soud uzavírá, že konkurzní řízení jako takové je řízením s nižším významem řízení pro účastníka, neboť v tomto věřitelé hromadně uplatňují své pohledávky vůči majetku úpadce a jsou si plně vědomi toho, že budou uspokojeni jen poměrně. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že aby bylo možno dojít k jinému závěru o významu konkurzního řízení pro žalobce, než je význam nižší, muselo by se na straně žalobce jednat o zásadně zvýšený subjektivní význam na výsledku řízení (uspokojení), který by však nebyl dán pouze výší přihlášené pohledávky, neboť jak uvedeno, nehledě na výši pohledávky se žalobce účastí v konkurzním řízení účastní tohoto speciálního řízení, v němž jsou finálně řešeny závazky dlužníka, který je z povahy tohoto řízení v nedobré finanční situaci, což je přihlášeným věřitelům jasně zřejmé, toto vědí, přičemž věřitelé jsou uspokojování poměrně, tedy stejným procentem, tj. význam je dán právě částečností jejich uspokojení, nikoli výší přihlášené pohledávky. Soud proto hodnotí význam původního řízení ve světle těchto okolností jako podstatně snížený.

25. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud konstatuje, že po skutkové i právní stránce tak byla věc složitá. Pokud jde o činnost orgánů státu, tato nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev insolvenčního soudu. Tento postupoval v přiměřených lhůtách a také řádně dohlížel na činnost insolvenčního správce, když soud neshledal žádné nedostatky na straně insolvenčního soudu ve smyslu dohledu. Ostatně i účastníci učinili nesporný průběhem insolvenčního řízení, jak k němu dospěl soud. K případným pochybením na straně insolvenčního správce soud uvádí, že otázka odpovědnosti státu za průběh konkursního řízení byla Nejvyšším soudem vyřešena v rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého stát nenese přímou odpovědnost za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty. Obecně vzato však stát může nést majetkovou odpovědnost za nesprávný úřední postup soudu při výkonu jeho dohlédací činnosti nad správcem konkursní podstaty, podstatné však je, zda nečinnost soudu byla nečinností odůvodněnou (opodstatněnou či ospravedlnitelnou). Soud však v daném případě neshledal, že by insolvenční soud zanedbal takový dohled, ostatně ani sám žalobce nekonkretizuje, v čem měla spočívat pochybení správce konkurzní podstaty a jak měl v této konkrétní věci soud vykonávající dohled zasáhnout, žalobce kromě nepřiměřené délky posuzovaného řízení žádný konkrétní nesprávný úřední postup netvrdí. K tomu je třeba opětovně zmínit, že sám žalobce učinil nesporným průběh konkurzního řízení a neučinil žádný návrh k provedení dalšího dokazování. Soud dále uvádí, že vytýkaná prodleva u jednoho incidenčního sporu neměla zásadní vliv na celkovou délku naříkaného řízení, a to s ohledem na skutečnost, že po tomto incidenčním sporu následovaly další incidenční spory, z čehož je patrné, že namítaný incidenční spor nemohl mít vliv na celkovou délku řízení.

26. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (o čemž koneckonců nebylo mezi stranami ani sporu). I přes obtížnost řízení je tak třeba uzavřít, že ani výše uvedená složitost řízení neodůvodňuje takto dlouhou dobu řízení. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

27. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

28. K argumentaci žalované se výslovně zdůrazňuje, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení. I případně sníženého významu předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2518/2017). K tomu soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024, ze kterého vyplývá, že jen na základě skutečnosti, že je v konkursním řízení předpokládaná nízká míra uspokojení věřitele (v řádu jednotek procent), není možné dovodit, že význam řízení je pro věřitele nepatrný, když se mu v konkursním řízení má dostat částky 35 154 Kč (respektive částky 45 173 Kč podle rozvrhového usnesení). Z citovaných judikaturních závěrů tak jednoznačně vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému.

29. Soud tak dospěl k závěru, že význam původního řízení pro žalobce nelze považovat v daném případě za zcela nepatrný. Žalobce měl přihlášenou do konkurzu částku 8 493 911,68 Kč, byl v dané věci jedním z navrhovatelů a k rozvrhu na něj připadla částka 410 889,07 Kč, kterou rovněž nelze považovat za bagatelní, a to ani vzhledem k tomu, že žalobce je odborovou organizací jednající za tisíce členů. Žalobce nemá v odškodňovacím řízení horší postavení z důvodu, že je právnickou osobou, že byl jedním z navrhovatelů a že mu byla známa finanční situace úpadce vedoucí právě k zahájení konkursního řízení. Uvedené je již zahrnuto v zohlednění povahy konkursního řízení. Z pohledu odškodňovacího řízení není ani podstatné, o jakou pohledávku žalobce v řízení šlo a že se jednalo o pohledávku spojenou s investičním rizikem. Žalobce požaduje po státu odškodnění z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, za kterou stát odpovídá, a nikoliv poskytnutí náhradního plnění za neuspokojení své pohledávky v plné výši. V daném případě je tedy nutné žalobce odškodnit v peněžité podobě.

30. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2010) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení, kdy na jeden měsíc připadá částka 1 250 Kč (tj. za 14 let a 11 měsíců řízení částka 208 750 Kč), tedy za období od 6. 2. 2009 do 12. 1. 2024. Soud zdůrazňuje, že nepřipadalo v úvahu přiznání vyšší základní, neboť řízení nebylo násobně delší než lze s ohledem na okolnosti případu očekávat. Je přitom notorietou, že konkurzní řízení bývají zpravidla delší.

31. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

32. Vypočtená základní částka ve výši 208 750 Kč byla ponížena o 50 % z důvodu složitosti původního řízení a dále byla ponížena o dalších 30 % z důvodu sníženého významu původního řízení pro žalobce. Základní výše odškodnění byla modifikována o 80 % na konečných 41 750 Kč.

33. Soud pak dále odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu v obdobné věci (jiný věřitel ve stejném konkurzním řízení), kdy soud odškodnil poškozeného na základě stejných hledisek jako nynějšího žalobce, jedná se o rozsudek sp. zn. 10 C 232/2023, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 35 Co 232/2024, jehož se žalobce rovněž dovolával.

34. Soud dále uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že by snížení základní částky nemělo zásadně přesáhnout 50 %, je třeba však uvést, že hranice 50 % se vztahuje ke každému z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť. Může proto nastat i situace, kdy při zachování požadavku na přiměřenost snížení bude po zohlednění všech zákonných kritérií zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, nebo Stanovisko).

35. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že částka ve výši 41 750 Kč představuje přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk odpovídající individuálním okolnostem projednávaného případu. Jelikož žalovaná žalobci finanční odškodnění neposkytla, soud jí tuto povinnost uložil výrokem I. rozsudku a výrokem II. pak soud ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

36. Na tomto místě soud připomíná, že pokud jde o výši zadostiučinění, které se žalobci mělo dostat za nejistotu, takto by v zásadě nemělo přesáhnout částku, kterou se jí dostalo v rámci rozvrhového usnesení. V projednávané věci se jedná o částku 410 889,07 Kč. K tomu soud ovšem uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu neplyne, že zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk je v těchto případech přiměřené pouze pokud odpovídá částce, které se dostalo žalobci v rámci rozvrhové usnesení. Právě naopak z ní plyne, že tato částka představuje pomyslnou horní hranici; soud tak může přisoudit jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým konkurzním řízením s ohledem na okolnosti toho kterého případu méně, zásadně by však neměl přisoudit více.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

38. Soud tak přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 19 652,62 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, když tarifní hodnota byla určena v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze 4 úkonů (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, replika k vyjádření žalované, účast na jednání dne 11. 12. 2024) uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 a. t. včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 a. t, v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 12. 2024 náhrada 988,94 Kč za 66 ujetých km (2x 33km, cesta [adresa] a zpět) v částce 588,94 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 8,7 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 3 063,68 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když advokát žalobce je plátcem této daně. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

39. Soud pak žalobci nepřiznal požadovaný úkon za sepis uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění, když podle § 31 odst. 4 OdpŠk se nejedná o úkon, neboť poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

40. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

Poučení