20 C 13/2021-117

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov], sídlem [adresa] o zaplacení částky 183 796,80 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8,25 % p.a. zákonný úrok z prodlení z částky 75 563 Kč od 9. 1. 2021 do 7. 4. 2021 do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 437 Kč spolu s 8,25 % p.a. zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 1. 2021 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 33 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 1. 2021 do zaplacení se zamítá.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 73 796,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 1. 2021 do zaplacení se zamítá.

V. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 19,24 % v částce 115,44 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 183 796,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 1. 2021 s odůvodněním, že z této částky představuje částka 110 000 Kč finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částka 73 796,80 Kč náhradu škody, to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). V odůvodnění žaloby dále uvedl, že nemajetková újma mu vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 161/2013 (dále též jen„ posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení byly 2 peněžité nároky žalobce, tj. na částku 511 200 Kč s příslušenstvím a na částku 36 000 Kč s příslušenstvím. Oba byly uplatňovány z titulu bezdůvodného obohacení, pro posouzení věci byla relevantní pouze otázka platnosti daných smluv a otázka případného zániku smluv a posouzení případného oprávnění žalované společnosti [právnická osoba] na ponechání si záloh dle těchto smluv a zákona. Žalobce krátce shrnul průběh posuzovaného řízení, uvedl, že po více než 8 letech bylo v posuzovaném řízení pravomocně rozhodnuto a žalobě žalobce konečně vyhověno. Celková délka posuzovaného řízení je tak zcela nepřiměřená, předmět řízení byl dle názoru žalobce jednoduchý, zejména na skutečnost, že skutkové okolnosti případu byly z podstatné části nesporné, jednalo se pouze o právní posouzení. Žalobce nikterak svými kroky ke vzniku průtahů v posuzovaném řízení nepřispěl. Naopak podával urgence vydání rozhodnutí, veškeré potřebné úkony činil bez prodlení, nežádal o odročení jednání ani nepřispěl k nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Soudy obou instancí se v posuzovaném řízení dopouštěly nedůvodných průtahů, proto je zřejmé, že postup orgánů veřejné moci přispěl k nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Z hlediska významu posuzovaného řízení žalobce uvedl, že je nepodnikatelským subjektem, jednalo se značnou částku, která byla rovněž plynutím času znehodnocena, a nemohl s touto částkou po nepřiměřeně dlouhou dobu jakkoliv operovat. Co se týká finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, žalobce odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 ze dne 24. 5. 2011 či sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 ze dne 21. 10. 2010), kdy se základní částka za rok řízení pohybuje mezi 15 až 20 000 Kč s tím, že tuto částku je dále konkrétních okolností možno snížit či zvýšit. Žalobce nemajetkovou újmu vyčíslil na částku 15 000 Kč za rok řízení, konkrétně za prvé 2 roky trvání posuzovaného řízení 15 000 Kč a za další rok trvání posuzovaného řízení 15 000 Kč. Jelikož posuzované řízení trvalo 8 let a 4 měsíce, celková majetková újma činí 110 000 Kč. Se započtením dovolacího řízení byla celková délka posuzovaného řízení 8 let a 11 měsíců. K částce 73 796,80 Kč žalobce uvedl, že tato představuje náklady řízení, které mu nebyly ze strany odvolacího soudu v posuzovaném řízení přiznány za předžalobní upomínku, přestože se jedná o úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a dále za náhradu stravného s odůvodněním, že žádná z cest netrvala více jak 12 hodin. Žalobce považuje taktéž za zcela absurdní nepřiznání náhrady za využití vozidla taxislužby pro cestu z nádraží k soudu, když toto bylo nezbytné, aby právní zástupce nepromeškal začátek jednání.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě nesporovala, že u ní žalobce dne 8. 7. 2020 uplatil nárok na zadostiučinění v celkové částce 110 000 Kč jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení a dále v částce 74 796,80 Kč představující náhradu nákladů řízení, které nebyly žalobci přiznány odvolacím soudem v rámci posuzovaného řízení, to vše podle zákona. Žádosti žalobce žalovaná částečně vyhověla a poskytla mu finanční zadostiučinění v částce 75 563 Kč. Žalovaná krátce shrnula průběh posuzovaného řízení a uvedla, že jeho délka činila 8 let a 9 měsíců, ve věci bylo rozhodováno celkem 3x soudem prvého stupně, 2x soudem odvolacím, 1x Vrchním soudem v Praze o věcné příslušnosti a 1x Nejvyšším soudem. Věc vykazovala jistou míru procesní složitosti, žaloba byla podána k věcně nepříslušnému Krajskému soudu v Ústí nad Labem, což bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, jímž bylo rozhodnuto tak, že věcně příslušný k projednání je Okresní soud v Ústí nad Labem, který dále 2x rozhodoval o osvobození od soudního poplatku na návrh žalovaného, věc byla složitější i skutkově, když žalobce v průběhu posuzovaného řízení rozšiřoval žalobu, soud prováděl obsáhlé listinné dokazování, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2016, č.j. 13 C 161/2013-472, ve věci bylo konáno celkem 15 ústních jednání. Význam předmětu posuzovaného řízení byl žalovanou hodnocen jako standardní, a pokud se jedná o posouzení celkové délky posuzovaného řízení z hlediska její přiměřenosti, bylo zjištěno, že v posuzovaném řízení dokázalo k neodůvodněným, i když nikterak extrémním, průtahům na straně soudu v období, kdy napadla žaloba k soudu dne 17. 2. 2012 a teprve po 8 měsících dne 24. 10. 2012 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí obecné příslušnosti, dále v období ode dne 13. 7. 2015, kdy došlo soudu vyjádření žalovaného, na to bylo nařízeno jednání až dne 21. 12. 2015 na 7. 3. 2016 a dále v období od 31. 5. 2014, kdy byla věc předložena odvolacímu soudu, do 16. 10. 2018, kdy bylo odvolacím soudem nařízeno jednání na 8. 1. 2019. V posuzovaném řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když celková délka vzhledem k účastenství žalobce nebyla přiměřená. Z tohoto důvodu pak bylo přiznáno žalovanou finanční zadostiučinění v celkové částce 75 560 Kč, když konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona v daném případě nepředstavuje dostačující náhradu. Žalovaná setrvává na svém stanovisku ze dne ze dne 6. 4. 2021. Dále žalovaná uvedla, že při stanovení konkrétní výše zadostiučinění dospěla nejprve k základní částce 116 250 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 15 000 Kč, přičemž za prvé 2 roky náleží částka v poloviční výši, tato základní částka byla snížena s ohledem na procesní a skutkovou složitost řízení o 20 % a o dalších 15 % s ohledem na to, že v posuzovaném řízení bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy a Vrchním soudem v Praze. Základní částka finančního zadostiučinění tak byla snížena celkem o 35 %. Uplatněný nárok na náhradu majetkové škody v částce 74 796,80 Kč, která má představovat škodu v podobě nákladů řízení, které nebyly žalobci přiznány odvolacím soudem v rámci posuzovaného řízení, nelze považovat za důvodný. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn nákladový výrok v neprospěch žalobce, není nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 odst. 1 zákona. Nebyla tak se dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nárokem a platnou zákonnou úpravou. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Usnesením ze dne 10. 5. 2021, č.j. 20 C 13/2021-99, bylo řízení co do částky 75 580 Kč zastaveno, neboť v uvedeném rozsahu vzal žalobce žalobu zpět, neboť v tomto rozsahu žalovaná nároku žalobce vyhověla.

4. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalobce prostřednictvím právního zástupce dopisem ze dne 8. 7. 2020 u žalované uplatnil na nárok na finanční zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení v částce 110 000 Kč a dále nárok na náhradu škody v částce 74 796,80 Kč jakožto náhrady za nepřiznání nákladů řízení, to vše v příčinné souvislosti s posuzovaným řízením. Mezi účastníky nebylo sporné, že tento nárok u žalované žalobce uplatnil v rámci předběžného projednání podle zákona dne 8. 7. 2020. Žalovaná reagovala dopisem ze dne 6. 4. 2021, ve kterém dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a po zhodnocení všech okolností případu žalovaná dospěla k závěru, že žalobce má nárok na zadostiučinění v částce 75 563 Kč. Co se týká požadovaného nároku na náhradu majetkové újmy, žalovaná dospěla k závěru, že tento nárok nelze považovat za důvodný.

5. Dne 17. 2. 2012 byla Okresnímu soudu v Ústí nad Labem doručena žaloba podaná [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 13 C 161/2013. Dne 28. 2. 2012 byl uhrazen soudní poplatek. Dne 25. 7. 2012 bylo soudu doručeno podání žalobce spolu s urgencí dalšího postupu v řízení. Dne 17. 9. 2012 soud vyzval účastníky k vyjádření k věcné příslušnosti soudu. Dne 20. 9. 2012 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce. Dne 24. 10. 2012 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Dne 27. 5. 2013 Vrchní soud rozhodl, že věcně příslušnými k rozhodnutí věci jsou soudu prvního stupně. Dne 31. 7. 2013 byl vydán platební rozkaz, kterým soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 511 200 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7, 75 % ročně od 28. 12. 2012 do zaplacení. A dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Dne 14. 10. 2013 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor. Dne 17. 10. 2013 bylo nařízeno jednání na 12. 2. 2014. Dne 6. 1. 2014 bylo soudu doručeno podání žalobce – návrh na rozšíření žaloby. Dne 12. 2. 2014 proběhlo jednání, čteny listinné důkazy, vyjasněny sporné a nesporné okolnosti. Jednání bylo odročeno na neurčito. Dne 9. 5. 2014 bylo nařízeno jednání na 20. 10. 2014. Dne 20. 10. 2014 proběhlo jednání, na kterém byl žalovaný vyzván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů z jakých programů veřejné podpory bylo možné čerpat finanční podporu na realizaci projektu popsaných v mandátní smlouvě. Jednání bylo odročeno na neurčito. Dne 18. 11. 2014 bylo soudu doručeno podání žalovaného. Dne 10. 2. 2015 bylo nařízeno jednání na 29. 6. 2015. Dne 11. 2. 2015 bylo usnesením rozhodnuto o rozšíření žaloby. Dne 29. 6. 2015 proběhlo jednání, na kterém byly čteny listinné důkazy. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání písemného vyjádření žalovaného k písemným podáním žalobce předloženým na jednání. Dne 9. 7. 2015 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce. Dne 16. 12. 2015 bylo nařízeno jednání na 7. 3. 2016. Dne 26. 1. 2016 byla soudu doručena žádost žalobce o odstranění průtahů v řízení a nařízení jednání. Dne 7. 3. 2016 proběhlo jednání, čteny listinné důkazy. Jednání bylo odročeno na 2. 5. 2016. Dne 2. 5. 2016 proběhlo jednání, které bylo odročeno na 29. 6. 2016 (Protokol o jednání není součástí spisu, neboť záznam z jednání nebyl z důvodu závady na SD kartě nahrán.) Dne 29. 6. 2016 proběhlo jednání, provedeny listinné důkazy. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění dokazování. Dne 30. 6. 2016 bylo soudu doručeno doplnění důkazů k žalobě. Dne 23. 8. 2016 bylo nařízeno jednání na 2. 11. 2016. Dne 25. 10. 2016 byla soudu doručena žádost právního zástupce žalobce o odročení jednání z důvodu souběhu. Dne 2. 11. 2016 proběhlo jednání, čteny listinné důkazy. Jednání bylo odročeno na 12. 12. 2016. Dne 12. 12. 2016 proběhlo jednání, na kterém byl zopakován průběh řízení, čteny listinné důkazy a vyhlášen rozsudek, kterým soud uložil žalovanému zaplatiti žalobci částky 511 200 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 28. 1. 2012 do zaplacení a dále částku 36 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 28. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.). A dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. (výrok II.) Usnesením dále soud rozhodl, že žalobce je povinen uhradit doplatek na soudním poplatku za žalobu ve výši 1 800 Kč. Dne 27. 3. 2017 bylo soudu doručeno odvolání žalovaného spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků. Dne 29. 3. 2017 soud vyzval žalovaného k doložení aktuální majetkové situace. Dne 3. 4. 2017 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce k odvolání žalovaného. Dne 19. 4. 2017 bylo usnesením vyhověno žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků. Dne 6. 6. 2017 byla věc předložena Krajskému soudu v Ústí n. Labem, k rozhodnutí o odvolání žalovaného. Dne 24. 7. 2018 bylo nařízeno jednání na 9. 10. 2018. Dne 30. 7. 2018 bylo jednání k žádosti právního zástupce žalobce odloženo na 16. 10. 2018. Dne 16. 10. 2018 proběhlo jednání před odvolacím soudem. Učiněn pokus o smír, zástupci účastníků si vyžádali časový prostor pro konzultace s klienty. Jednání bylo odročeno na 8. 1. 2019. Dne 8. 1. 2019 proběhlo jednání před odvolacím soudem, byly zopakovány některé listinné důkazy. Jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 15. 1. 2019. Dne 15. 1. 2019 proběhlo jednání, na kterém bylo pouze vyhlášeno usnesení, kterým soud rozsudek ze dne 12. 12. 2016 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 15. 2. 2019 byl spis vrácen okresnímu soudu k dalšímu postupu. Dne 18. 2. 2019 bylo nařízeno jednání na 29. 4. 2019. Dne 29. 4. 2019 proběhlo jednání, strany se vyjadřovaly k listinným důkazům. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem smírného jednání stran. Poskytnutá lhůta ke smírnému řešení sporu byla dva měsíce. Dne 10. 7. 2019 bylo soudu doručeno podání žalobce, kterým žádal nařízení jednání, neboť ze strany žalovaného nebyl učiněn žádný návrh na smír. Dne 12. 7. 2019 bylo nařízeno jednání na 18. 9. 2019. Dne 18. 9. 2019 proběhlo jednání, na kterém byly čteny listinné důkazy a vyhlášen rozsudek, kterým soud uložil žalovanému zaplatiti žalobci částky 511 200 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 28. 1. 2012 do zaplacení a dále částku 36 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 28. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.). A dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. (výrok II.) Usnesením dále soud rozhodl, že žalobce je povinen uhradit doplatek na soudním poplatku za žalobu ve výši 1 800 Kč. Výrok I. nabyl právní moci dne 19. 6. 2020. Dne 29. 10. 2019 bylo soudu doručeno odvolání žalovaného. Dne 7. 11. 2019 se k odvolání žalovaného vyjádřil žalobce. Dne 12. 11. 2019 byla věc předložena Krajskému soudu v Ústí n. Labem k rozhodnutí o odvolání. Dne 6. 3. 2020 bylo nařízeno jednání na 5. 5. 2020. Dne 5. 5. 2020 proběhlo jednání před odvolacím soudem, byly zopakovány listinné důkazy a jednání bylo odročeno na 12. 5. 2020 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 12. 5. 2020 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen (výrok I.) a ve výroku II. změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 308 312 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.) a žalovanému soud uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok III.). Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 6. 2020. Dne 18. 8. 2020 bylo soudu doručeno dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem. Dne 21. 8. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě soudního poplatku. Dne 26. 8. 2020 podal žalovaný žádost o osvobození od soudních poplatků. Dne 27. 8. 2020 soud usnesením přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Dne 31. 8. 2020 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce k dovolání žalovaného. Dne 18. 9. 2020 byla věc předložena Nejvyššímu soud k rozhodnutí o dovolání. Dne 18. 11. 2020 bylo usnesením dovolání žalované odmítnuto. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 13 C 161/2013.

6. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba byla důvodná pouze v nepatrné části. Žalobce požadoval jednak finanční zadostiučinění v částce 110 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, jehož průběh nebyl mezi účastníky sporný a dále náhradu škody v částce 73 796,80 Kč představující náklady řízení, které žalobci nebyly v posuzovaném řízení přiznány.

8. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 1999 sp. Zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. Zn. 28 Cdo 3536/2011).

9. Soud se nejprve zabýval požadavkem žalobce na finanční zadostučinění. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením tohoto nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. („ …přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu, bez toho aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva“). Není proto pochyb o tom, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP, tj. zejm. aby výklad rozhodujícího pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci koreloval výkladu podávanému ESLP.

10. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. Rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. Rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

11. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud shledal splnění tohoto předpokladu, když v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. Zn. 28 Cdo 966/2008).

12. Nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení spočíval v průtazích mezi jednotlivými úkony soudu, a to v době od 28. 2. 2012, kdy byl uhrazen soudní poplatek do 17. 9. 2012, kdy soud vyzval účastníky k vyjádření se k věcné příslušnosti soudu a dále do 24. 10. 2012, kdy věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze, dále v době od 9. 7. 2015, kdy soudu bylo doručeno vyjádření žalobce do 16. 12. 2015, kdy soud ve věci nařídil další jednání na 7. 3. 2016 a dále v době od 6. 6. 2017, kdy věc byla předložena odvolacímu soudu do 24. 7. 2018, kdy odvolací soud ve věci nařídil jednání.

13. Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném ust. § 31a odst. 2 zákona je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

14. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. Zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

15. Z hlediska posouzení otázky přiměřeného finančního zadostiučinění ve vztahu k žalobci trvalo posuzované řízení v době od 17. 2. 2012, kdy byla podána žaloba do 19. 6. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Je totiž nutné zdůraznit, že ESLP připustil, že je hájitelné, nezapočítávat do celkové délky řízení dobu, po kterou probíhalo řízení o opravném prostředku, který je však zjevně nepřípustný, což v posuzovaném případě bylo dovolací řízení, v jehož rámci dovolací soud odmítl podané dovolání, a proto soud délku dovolacího řízení nezapočetl do celkové délky posuzovaného řízení. Soud při posouzení imateriální újmy za zmíněný nesprávný úřední postup vycházel ze základní sazby v částce 15 000 Kč za rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky se počítá částka poloviční, když délka posuzovaného řízení nepřesáhla deset let (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. Zn. 30 Cdo 3026/2009, sp. Zn. 30 Cdo 3995/2011). Základní sazba pro přiměřené finanční zadostiučinění za uvedené období odpovídá částce 110 000 Kč. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. B) až e) zákona, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. Zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

16. Z hlediska složitosti bylo posuzované řízení, jehož předmětem byl požadavek na vydání bezdůvodného obohacení, složité z hlediska důkazního a procesního, když byla provedena celá řada listinných důkazů, některé z nich byly zopakovány v odvolacím řízení, bylo rozhodováno o věcné příslušnosti, ve vztahu k účastníkům byly realizovány procesní výzvy a rozhodováno o jejich návrzích a opravných prostředcích, došlo i k odročení jednání z důvodu smírného jednání účastníků. V této souvislosti je nutné uvést, že účastníkům nelze přičítat k tíži využití jejich procesních práv, a jestliže tedy účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů, ať se jedná o uplatnění opravných prostředků, nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách. Stát proto nemůže nést odpovědnost za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz. Např. rozsudek ESLP ve věci Papachellas proti Řecku ze dne 25. 3. 1999, § 40, Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, § 240). Soud proto z hlediska složitosti věci základní částku snížil o 15 %.

17. Posuzované řízení v době rozhodné pro posouzení otázky výše finančního zadostiučinění, probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, ve věci rozhodoval opakovaně odvolací soud, a proto soud z hlediska stupňů soudní soustavy, jakožto součásti kritéria složitosti věci základní částku snížil o 15 %.

18. Z hlediska postupu soudů během posuzovaného řízení soud základní částku nezvyšoval, ani nesnižoval, když přihlédl ke skutečnosti, že postup soudů v posuzovaném řízení je zohledněn již tím, že pouhé konstatování porušení práva se v daném případě nejevilo jako dostačujícím prostředkem nápravy, a proto bylo přistoupeno k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě.

19. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. E) zákona je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka„ v sázce“ (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. Zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, § 43, ESLP 2000), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době (srov. Část IV. písm. D) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. Zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. Zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. Zn. III. ÚS 1320/10. V posuzovaném řízení se jednalo o zaplacení peněžité částky. Tento majetkový nárok žalobce obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. Rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. Rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. Např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. Zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. Zn. 30 Cdo 4761/2010). Žalobce dovozoval význam posuzovaného řízení z výše žalované částky, se kterou nemohl další dobu disponovat, z té však bez dalšího nelze dovozovat zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce, ostatně, žalobce však již neuvedl, že za dobu, po kterou nemohl částkou disponovat, mu byly přiznány zákonné úroky z prodlení a zároveň ani netvrdil, jakým konkrétním způsobem se absence dané částky promítla v jeho činnosti. Dále je nutné uvést, že pokud pro něj daná částka byla významnější, z posuzovaného řízení nebylo zjištěno, že by jakkoli brojil proti zmíněným průtahům, právě z důvodu tvrzeného významu dané částky, ale naopak v tomto smyslu byla jeho role pasivní, což také nesvědčí zrovna o tom, že by posuzované řízení pro něj mělo být významnějšího charakteru. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2012 sp. Zn. 30 Cdo 4336/2010„ účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného“. V případě žalobce s ohledem na uvedené nelze mluvit o významném stavu nejistoty, který by odůvodňoval odklon od uvedené judikatury ESLP. Soud proto z hlediska významu posuzovaného řízení pro žalobce základní částku nezvyšoval, ani nesnižoval.

20. Základní částka odškodnění tak byla snížena celkem o 30 %. Výsledná částka 77 000 Kč pak s ohledem na uvedené závěry představuje přiměřené a vnitrostátní úrovni odpovídající finanční zadostiučinění za žalobkyni vzniklou nemajetkovou újmu v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem posuzovaného řízení. Jelikož žalovaná již žalobci poskytla finanční zadostiučinění v částce 75 563 Kč, soud proto ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zbývající částku 1 437 Kč. Zároveň bylo žalobci přiznáno i příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona). Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Tento závěr byl potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. V posuzované věci byl nárok u žalované ze strany žalobce 8. 7. 2020, kdy byla žalované doručena žádost o náhradu škody v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona a od tohoto data počala běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu § 15 odst. 2 zákona, v jejímž průběhu mohl být nárok žalobce uspokojen. K jejímu marnému uplynutí došlo dne 8. 1. 2021, a proto se dne 9. 1. 2021 žalovaná ocitla v prodlení. Soud proto žalobci ve výroku II. přiznal také úroky z prodlení z částky 1 437 Kč ode dne 9. 1. 2021 do zaplacení a dále ve výroku I. úroky z prodlení z již žalovanou zaplacené částky 75 563 Kč do 7. 4. 2021, kdy tato částka byla žalobci zaplacena. Lhůty k plnění byly stanoveny v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Ve výroku III. pak soud žalobu ve zbývajícím rozsahu pro její nedůvodnost zamítl.

21. Dále se soud zabýval požadavkem žalobce na zaplacení částky 73 796,80 Kč, jakožto náhrady škody za náklady řízení, které nebyly žalobci v posuzovaném řízení přiznány. O nákladech řízení bylo v posuzovaném řízení pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, který nebyl zrušen, a jelikož o nákladech řízení již bylo rozhodnuto, nelze se již jejich náhrady domáhat jako náhrady škody podle zákona. V daném případě zcela absentuje splnění předpokladu v podobě existence nezákonného rozhodnutí. Žalobce pouze polemizoval s právními závěry soudu v posuzovaném řízení, které se vztahují právě na výrok o nákladech řízení, ve kterém spatřoval nezákonnost, sám však ani proti tomuto rozhodnutí v tomto rozsahu nepodal ústavní stížnost, když automaticky, přestože dle jeho názoru je v nákladovém výroku rozhodnutí nezákonné, předpokládal, že Ústavní soud i přes žalobcem tvrzenou nezákonnost ústavnímu přezkumu v tomto rozsahu dané rozhodnutí nepodrobí. Za takto zjištěného skutkového stavu proto soud žalobu pro její absolutní nedůvodnost ve výroku IV. v uvedeném rozsahu zamítl.

22. Výrok V. o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle úspěchu ve věci a dále podle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. podle zásady zavinění. Žalobce v posuzovaném případě kromě nároku na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnil též nárok na majetkovou újmu (objektivní kumulace) a náhradu nákladů řízení je tak třeba poměrně rozdělit. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu platí, že při spojení dvou a více věci, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku (nároků) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace) je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu částku 50 000 Kč (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 3378/2013) pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), což je v daném případě částka 132 644,45 Kč. Za tarifní hodnotu se tak považuje částka 123 796,80 Kč (50 000 Kč + 73 796,80 Kč). Úspěch žalobce byl pouze ohledně tarifní hodnoty 50 000 Kč, neboť ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. V procentuálním vyjádření měl žalobce úspěch v rozsahu 40,38 % a neúspěch v rozsahu 59,62 %. Žalovaná oproti tomu zrcadlově měla úspěch v rozsahu 59,62 % a neúspěch v rozsahu 40,38 %. Po odečtení neúspěchu od úspěchu žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalobci v rozsahu 19,24 % Náklady řízení žalované jsou ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c), vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou 600 Kč za 2 úkony každý v částce 300 Kč (vyjádření ze dne 15. 4. 2021 a účast na jednání soudu dne 6. 12. 2021). Z částky 600 Kč je pak 19,24 % v částce 115,44 Kč, která byla žalované přiznána na náhradě nákladů řízení. Ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce tří dnů.