20 C 13/2024 - 95

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Anonymizováno] o zaplacení 78 526 Kč s příslušenstvím a 500 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 160,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 26. 1. 2024 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 566 365,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 26. 1. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 578 526 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedená částka představuje ve výši 500 000 Kč přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku vydání nezákonného návrhu na potrestání ze dne 19. 8. 2022, který byl podán Obvodnímu soudu pro [adresa] pod č.j. [Anonymizováno] a kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro podezření ze spáchání trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle§ 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)(dále jen „zákon“), ve výši 21 780 Kč představuje náhradu nákladů vynaložených na obhajobu specifikovaných v žalobě a ve výši 56 746 Kč představuje ušlý výdělek žalobkyně. Žalobkyně po smrti svého manžela v roce 2017 sama zajišťovala výchovu a obživu nezletilého syna a starší dcery, a přitom na plný úvazek vykonávala psychicky velmi náročnou a dobře placenou práci zdravotní sestry v psychiatrickém stacionáři Kliniky [právnická osoba]., při níž velmi často docházelo k vyhroceným situacím, které žalobkyně musela zvládat za cenu vlastního vysílení. V souvislosti s pandemií COVID-19 a přechodem na distanční výuku se u nezletilého syna, který měl diagnostikované specifické poruchy učení, objevily větší problémy s učivem. Žalobkyně z důvodu svého zaměstnání neměla možnost zajistit péči o děti v době konání distanční výuky, problémy syna s docházkou a učivem se projevily po návratu do školy. Škola podala na žalobkyni trestní oznámení, aniž by jí poskytla podporu a kontaktovala OSPOD. V září 2022 byla synovi diagnostikována úzkostná porucha a deprese a byla nasazena intenzivní léčba a terapie. V této pro žalobkyni složité době došlo k zahájení jejího trestního stíhání a dne 31. 8. 2022 pod sp. zn. [Anonymizováno] byl vydán trestní příkaz, který ji uznal vinnou. V rámci dokazování před soudem bylo zjištěno, že jednání žalobkyně nevykazovalo znaky trestného činu a usnesením ze dne 16. 1. 2023 byla věc postoupena Úřadu městské části [adresa] za účelem posouzení, zda se nejedná o přestupek. Řízení ve věci přestupku bylo odloženo usnesením ze dne 5. 6. 2023. Syn na podzim roku 2022 nastoupil do nové školy, v níž dobře prospívá, a rodina spolupracuje s OSPOD. Za nedůvodně vedené trestní stíhání žalobkyně vynaloží na nákladech za obhajobu částku 21 780 Kč, které jí byly vyúčtovány na základě ústní dohody obhájcem s tím, že úhrada byla odložena do doby, kdy bude mít žalobkyně jako samoživitelka dostatek finančních prostředků. Konané porady s obhájcem byly pro dosažení příznivého výsledku řízení nezbytné, žalobkyně s obhájcem konzultovala strategii obhajoby a shromažďovala důkazy, bylo nutné posoudit rozsáhlý důkazní materiál trestního spisu a každá z porad trvala déle než 1 hodinu. Dále žalobkyni vznikla škoda na ušlém výdělku ve výši 26 746 Kč představující rozdíl mezi průměrnou čistou mzdou žalobkyně u zaměstnavatele [Anonymizováno] (37 316 Kč) a výší podpory v nezaměstnanosti, kterou žalobkyně pobírala v období od října 2022 do ledna 2023 (2x 21 488 Kč, 2x 16 559 Kč) od Úřadu práce. Žalobkyně se nemohla věnovat svému zaměstnání z důvodu svého trestního stíhání, neboť se ocitla v situaci, kdy psychicky nebyla schopna zvládat náročnou práci, unést probíhající trestní řízení a zároveň hledat řešení potíží syna, který z psychických důvodů nebyl schopen docházet do školy. Žalobkyně musela syna každý den do školy doprovázet, chodit na pohovory a začínat v práci v 7:30 – 8:00 hod. Žalobkyně neměla nikoho, kdo by jív této situaci s doprovodem syna do školy pomohl. Proto se žalobkyně rozhodla opustit zaměstnání, nežádat o prodloužení smlouvy a nastoupit do méně vyčerpávající práce. Pokud by neprobíhalo trestní řízení, žalobkyně by pracovní smlouvu prodloužila. Požadavkem pro výkon povolání zdravotní sestry je trestní bezúhonnost, což žalobkyni ztížilo hledání nového zaměstnání. Po skončení trestního stíhání se žalobkyně vrátila do původního zaměstnání. Žalobkyně rovněž utrpěla duševní újmu, po celou dobu trestního stíhání byla spolu se svou rodinou vystavena negativním psychickým a sociálním dopadům. Žalobkyně je bezúhonnou osobou, trpěla pocitem nejistoty z výsledku řízení, ohrožení a bezmoci a byla nucena vyhledat psychologickou a psychiatrickou pomoc, aby dokázala unést náročnou životní situaci a starat se o strádajícího syna. Trestní stíhání podlomilo její nedůvěru ve státní instituce, když namísto poskytnutí sociálně-právní ochrany rodiny bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání. Žalobkyně vlivem trestního stíhání rovněž trpěla studem a stresem ze ztráty důvěry v zaměstnání a v pracovním kolektivu a obavou, že nebude schopna svoji profesi dobře vykonávat. Za vzniklou nemateriální újmu tak žalobkyně požaduje částku 500 000 Kč. Nároky žalobkyně byly u žalované uplatněny dne 25. 7. 2023, žalovaná k věci vydala zamítavé stanovisko, s nímž se žalobkyně neztotožňuje. Námitka promlčení vznesená žalovanou stran nároku na náhradu nemajetkové újmy je nedůvodná, žalobkyně se o vzniklé újmě dozvěděla až doručením usnesení ze dne 16. 1. 2023, k čemuž došlo dne 26. 1. 2023, neboť státní zástupce si ponechal lhůtu k podání stížnosti. Žalobkyně je dále přesvědčena, že trestní řízení a navazující přestupkové řízení tvoří jeden celek a věc tak vůči ní skončila až dne 8. 6. 2023.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že nároky žalobkyně, které byly u ní uplatněny dne 25. 7. 2023 a projednány stanoviskem ze dne 23. 1. 2024, neuznává. Žalovaná uvedla, že v předmětné věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním žalovaná vznesla námitku promlčení. Trestní věc žalobkyně pravomocně skončila dne 20. 1. 2023, žádost o odškodnění byla podána po lhůtě až dne 25. 7. 2023 a žaloba byla podána až dne 25. 1. 2024. Okamžik vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí není dle žalované rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby a přestupkové řízení netvoří s trestním řízením jeden celek. Žalovaná poukázala na to, že trestní stíhání nebylo jediným problémem, který negativně ovlivnil psychický stav žalobkyně, neboť měla problémy se synem i s dcerou, která trpěla mentální anorexií, a že žalobkyně sama ukončila své zaměstnání, aby se mohla naplno věnovat dětem, s nimiž prožívala skutečně náročné období. V hledání zaměstnání žalobkyni ničeho nebránilo, probíhajícím trestním stíháním osoba nepřestává být bezúhonnou. Nárok na náhradu nákladů obhajoby žalovaná považuje za nedůvodný, neboť v situaci, kdy náklady nebyly obhájcem žalobkyni vyfakturovány, nebyl ze strany žalobkyně dostatečně prokázán vznik dluhu. Nárok na náhradu ušlého výdělku žalovaná považuje za nedůvodný pro neprokázání výše pobírané podpory v nezaměstnanosti a pro absenci příčinné souvislosti mezi přihlášením na Úřad práce a trestním stíháním žalobkyně, když žalobkyně při hlavním líčení dne 30. 11. 2022 uvedla při svém výslechu, že její pracovní poměr na dobu určitou skončil uplynutím doby ke dni 30. 9. 2022 a žalobkyně o jeho prodloužení nežádala z důvodu, že práce byla náročná a žalobkyně se potřebovala věnovat dětem.

3. Účastníci při jednání dne 10. 6. 2024 učinili nesporným uplatnění nároků žalobkyně u žalované dne 25. 7. 2023.

4. Z doplnění uplatnění nároku ze dne 27. 9. 2023, z doplnění podání ze dne 25. 7. 2023 o uplatnění nároku čestným prohlášením právního zástupce žalobkyně, z výzvy žalované ze dne 28. 8. 2022 k doplnění žádosti a ze stanoviska žalované ze dne 23. 1. 2024 soud zjistil, že žalobkyně k výzvě žalované doplnila k uplatnění nároků důkazy a žalovaná dne 23. 1. 2024 vydala k uplatněným nárokům zamítavé stanovisko.

5. Z potvrzení o dobách vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání ze dne 7. 9. 2023 soud zjistil, že žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce od 1. 10. 2022 do 19. 2. 2023 a byla jí v této době poskytování podpora v nezaměstnanosti. Dále byla vedena v evidenci od 2. 3. 2023 do 26. 3. 2023, kdy jí podpora v nezaměstnanosti poskytována nebyla.

6. Z potvrzení Úřadu práce ze dne 19. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně pobírala podporu v nezaměstnanosti ve výši 21 488 Kč v listopadu a prosinci 2022 a ve výši 16 559 Kč v lednu 2023.

7. Z dokladu o příchozí úhradě na bankovní účet od Úřadu práce částky ze dne 28. 11. 2022 soud zjistil, že dne 28. 11. 2022 byla na účet žalobkyně od Úřadu práce připsána částka 21 488 Kč.

8. Z potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti za rok 2022 pro osobu žalobkyně vystavené plátcem daně [Anonymizováno] a zápočtového listu soud zjistil, že příjmy žalobkyně byly za období od ledna do září 2022 v celkové výši 329 561 Kč a že žalobkyně byla u společnosti [právnická osoba] zaměstnána od 12. 9. 2019 do 30. 9. 2022 na pozici zdravotní sestry s měsíčním hrubým výdělkem 37 316 Kč.

9. Z vyčíslení nákladů za zastoupení žalobkyně v trestním řízení vystaveného advokátní kanceláří obhájce žalobkyně soud zjistil, že poskytnuté právní služby byly žalobkyni vyčísleny v částce 21 780 Kč za celkem [hodnota] úkonů právní služby.

10. Z uznání dluhu ze dne 20. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně uznala co do důvodu a výše dluh vůči advokátní kanceláři svého obhájce ve výši 21 780 Kč představující náklady obhajoby v její trestní věci s tím, že dluh uhradí nejpozději po pravomocném skončení tohoto odškodňovacího řízení.

11. Ze spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [Anonymizováno] a navazujícího spisu Městské části [adresa] sp. zn. [Anonymizováno] – [Jméno žalobkyně] soud zjistil následující. Dne 16. 8. 2022 policejní orgán sdělil podezření ze spáchání trestného činu žalobkyně, a to přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Záznam o sdělení podezření převzala žalobkyně dne 16. 8. 2022, téhož dne byla vyslechnuta. Z opisu z evidence Rejstříku trestů pro osobu žalobkyně bylo zjištěno, že toto je bez záznamu. Věc byla dne 16. 8. 2022 předložena s výsledkem zkráceného přípravného řízení státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro [adresa]. Dne 19. 8. 2022 byl podán návrh na potrestání za to, že žalobkyně nejméně v období od 1. 9. 2021 do 30. 3. 2022 a v období od 19. do 20. 5. 2022 nezajistila řádnou docházku svého nezletilého syna [Anonymizováno] do základní školy, kdy za toto období zameškal nezletilý 160 hodin, z toho 145 hodin neomluvených, následkem vysokých absencí neprospěl ze 4 předmětů a v současné době má v učivu takové mezery, které se neslučují s postupem do dalšího ročníku, kdy podezřelá o školních absencích svého syna neměla přehled, a když se o nich dozvěděla, tak absence kryla a neudělala vše potřebné, aby k nim následně nedocházelo, čímž měla podezřelá žalobkyně úmyslně ohrozit rozumný a mravní vývoj dítěte a umožnit mu zahálčivý život a spáchat přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Dne 31. 8. 2022 byl vydán trestní příkaz, který vyslovil vinu žalobkyně. Dne 11. 10. 2022 obhájce [Jméno advokáta A] podal odpor proti trestnímu příkazu za žalobkyni, tento obhájce byl zmocněn k zastupování v celém trestním řízení. Dne 21. 11. 2022 se obhájce žalobkyně vyjádřil k návrhu na potrestání. Dne 30. 11. 2022 se konalo hlavní líčení, kterého se účastnila žalobkyně i její obhájce. Žalobkyně v rámci svého výslechu uvedla, že 3 roky pracovala jako koordinátorka terapie v hraničním stacionáři na pracovní poměr na dobu určitou, který skončil uplynutím doby dne 30. 9. 2022, o prodloužení pracovního poměru nežádala, neboť práce byla náročná a potřebovala se více věnovat dětem. V současné době je žalobkyně doma, má domluveno zaměstnání u ambulantní péče [Anonymizováno] na pozici zdravotní sestry od prosince 2022. Dne 16. 1. 2023 se konalo hlavní líčení za účasti žalobkyně i právního zástupce, byly mimo jiné předneseny závěrečné řeči, kdy státní zástupce s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že není možné žalované jednání posuzovat jako trestný čin, ale je nutné jej překvalifikovat jako přestupek, proto navrhl postoupení věci příslušnému orgánu. Obhájce žalobkyně v rámci závěrečné řeči uvedl, že žalobkyně souhlasí s návrhem na postoupení. Bylo vyhlášeno usnesení, podle kterého byla trestní věc žalobkyně ve smyslu § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Úřadu městské části [adresa], neboť daný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Státní zástupce si ponechal lhůtu pro opravný prostředek, kterým je stížnost podaná ve lhůtě 3 dnů od oznámení rozhodnutí. Usnesení o postoupení věci ze dne 16. 1. 2023 nabylo právní moci 20. 1. 2023. Doložka byla vyznačena dne 24. 1. 2023 a dne 24. 1. 2023 bylo rozhodnutí s doložkou zasláno žalobkyni i jejímu obhájci, k doručení došlo 26. 1. 2023. Městská část [adresa] vydala dne 5. 6. 2023 usnesení, kterým došlo k odložení věci, neboť došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo předání věci. Správní orgán dospěl k závěru, že není na místě působit na podezřelou žalobkyni uložením jakéhokoliv správního trestu, neboť již samotné trestní řízení, kterým prošla, byl dostatečný trest a navíc si žalobkyně hradila náklady spojené s právním zastoupením. Na základě písemné zprávy o psychologickém vyšetření ze dne 30. 11. 2021 nelze dle správního orgánu vyloučit, že k jistému pochybení ze strany podezřelé žalobkyně mohlo dojít, a to na samém počátku, kdy se objevily problémy se záškoláctvím, na druhé straně u syna žalobkyně byla klinickou psycholožkou již dne 10. 11. 2021 shledána s vysokou pravděpodobností přítomnost deprese, přičemž si podezřelá žalobkyně dále stěžuje na bezradnost a pocit bezmoci. Z uvedeného je zřejmé, že nebylo objektivně v silách podezřelé žalobkyně dostát svým povinnostem zákonného zástupce pečovat o povinnou školní docházku svého syna a v takovém případě neshledal správní orgán v jednání podezřelé žalobkyně jeden z pojmových znaků přestupků, a to společenskou škodlivost, proto oznámení o přestupku odložil. Zároveň tedy správní orgán poukázal i na pochybení školy, která nespolupracovala s OSPOD.

12. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že náklady za vynaložené právní služby byly žalobkyni ze strany obhájce vyúčtovány podle advokátního tarifu a že žalobkyně s obhájcem uzavřela ústní dohodu, podle které je uhradí v okamžiku, až bude mít dostatek finančních prostředků. Žalobkyně je samoživitelkou a dluh za poskytnuté právní služby uznala. Osobních porad s obhájcem proběhlo minimálně 10, věc byla obsáhlá a žalobkyně dělala vše pro to, aby prokázala svou nevinu. Porady konané v listopadu 2022 a v lednu 2023 se konaly k večeru a trvaly několik hodin. Žalobkyně nikdy nebyla u soudu a situace se jí zdála šílená, účastnila se výslechu a s obhájcem probírali přípravu na hlavní líčení i zajišťování podkladů v souvislosti s péčí o syna. V roce 2022 žalobkyně pracovala jako terapeut v hraničním stacionáři a měla obavy z představy, že ztratí trestní bezúhonnost nutnou pro zaměstnání, že půjde do vězení a že se klienti dozví o jejím trestním stíhání. Žalobkyně se po úmrtí manžela sama stará o dvě děti a rodina na tom nebyla psychicky dobře. Pracovní smlouvu měla žalobkyně na dobu určitou, celkem byla v zaměstnání 3 roky a poté skončila. Zaměstnání žalobkyně bylo velmi psychicky náročné a s péčí o nezletilé děti žalobkyni vypomáhala při zaměstnání její sestra. Jednalo se o složitou situaci, kdy bylo pro žalobkyni velmi těžké skloubit výkon zaměstnání s péčí o rodinu. Poté, co došlo k trestnímu stíhání žalobkyně, žalobkyně neměla podporu ve škole a cítila se bezradná. Sama navštívila psychologa i OSPOD, prosila o pomoc a zajistila synovi pobyt v zařízení na Klíčově. Jednalo se o těžce zvládnutelnou situaci pro žalobkyni, žalobkyně se dále bála pošpinění jména a výsledku řízení, dopadů pro její práci, měla pocit, že jí nikdo nevnímá, a kvůli těmto obavám se rozhodla smlouvu u zaměstnavatele neprodloužit. Dříve o změně zaměstnání žalobkyně neuvažovala. Po ukončení pracovního poměru byla žalobkyně registrována u Úřadu práce, věnovala se rodině i sama sobě, chodila na terapie, aby složitou životní situaci a stres z ní plynoucí zvládla. Od skončení trestního stíhání se žalobkyně věnuje práci v terénu jako sestra domácí péče, ačkoliv se snažila si najít něco klidnějšího a méně náročného, ale navázaná spolupráce v dětské ambulanci jí nevyšla.

13. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, korespondující se skutkovými zjištěnými popsanými výše, zejm. pokud jde o průběh trestního řízení a o vznik nároku na náhradu nákladů obhajoby, který soud blíže shrnuje níže v rámci posouzení tohoto nároku. Ve stručnosti lze shrnout, že ve věci žalobkyně bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to sdělení podezření ze dne 16. 8. 2022, a že pravomocným usnesením ze dne 16. 1. 2023 došlo k postoupení věci žalobkyně do přestupkového řízení. Žalobkyně si v rámci trestního řízení zvolila za obhájce [Jméno advokáta A], který vykonal v žalobě specifikované úkony právních služeb s tím, že tyto žalobkyni vyúčtoval v částce 21 780 Kč, kterou žalobkyně uhradí nejpozději po pravomocném skončení tohoto odškodňovacího řízení, a žalobkyně tento dluh vůči obhájci co do důvodu i výše uznala. Žalobkyně ke dni 30. 9. 2022 skončila ve svém zaměstnání na pozici zdravotní sestry u společnosti [právnická osoba], neboť neměla zájem prodloužit pracovní smlouvu uzavřenou na dobu určitou a potřebovala se věnovat svým dětem a sama sobě, aby zvládla náročnou životní situaci. Hlavní příčinou ukončení zaměstnání bylo zajištění vysilující péče o děti a vysoká náročnost zaměstnání, kdy jednání související s výchovou syna bylo důvodem, pro které se vedlo vůči žalobkyni trestní stíhání. Žalobkyně rovněž trpěla obavami z výsledku trestního stíhání a stresem s ním spojeným, toto však nebylo hlavní příčinou ukončení pracovního poměru. V období od 1. 10. 2022 do 19. 2. 2023 byla žalobkyně registrována u Úřadu práce a pobírala podporu v nezaměstnanosti ve výši 21 488 Kč měsíčně a 16 559 Kč měsíčně. Z období od ledna do září 2022 činily příjmy žalobkyně ze zaměstnání částku 329 561 Kč. Žalobkyně se předběžně se svými nároky na náhradu škody v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním obrátila na žalovanou dne 25. 7. 2023, která v rámci projednání nároků konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, avšak žalobkyni ničeho neplnila, což sdělila žalobkyni stanoviskem ze dne 23. 1. 2024.

14. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z téhož důvodu soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud neprovedl zbylé důkazy týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy (lékařské zprávy, komunikaci mezi AK a Úřadem práce a žalobkyní, účastnický výslech k nároku na náhradu nemajetkové újmy), neboť soud považoval za důvodnou vznesenou námitku promlčení vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy a stran nároku na náhradu ušlého výdělku shledal absenci příčinné souvislosti a další dokazování by bylo již nadbytečné. Soud neprovedl ani důkazy duplicitní k provedenému trestní a přestupkovému spisu.

15. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 32 odst. 3 věty první zákona, nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

16. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně své nároky u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

17. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

18. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení ve vzájemných souvislostech dospěl soud k závěru, že žaloba v této věci byla v částečném rozsahu podána důvodně.

19. V této souvislosti soud uvádí, že mezi účastníky nebylo ve svém důsledku sporu o tom, že v rámci trestního řízení zahájeného vůči žalobci sdělením podezření ze dne 16. 8. 2022 a následně vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo vydáno ve vztahu k žalobkyni nezákonné rozhodnutí, za které je v důsledku postoupení věci do přestupkového řízení usnesením ze dne 16. 1. 2023 nutno považovat právě shora uvedené sdělení podezření, jímž bylo žalobkyni sděleno obvinění ze spáchání trestného činu, když nezákonnost tohoto rozhodnutí byla deklarována právě shora uvedeným pravomocným usnesením.

20. Výše uvedený závěr soudu pak vyplývá již i z konstantní judikatury (např. NS sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), z níž vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené sdělením podezření, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je na místě v určitých případech posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Proto tedy soud i v tomto případě dospěl k závěru (a ze strany žalované toto nebylo ani sporováno), že zde existuje odpovědnostní titul.

21. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí, který byl žalobou uplatněn ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, soud uvádí, že v tomto rozsahu shledal žalobu za nedůvodnou.

22. Soud se musel nejprve zabývat námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Zákonem stanovená subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta počíná u nároku na náhradu nemajetkové újmy svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo 30 Cdo 2040/2012). V posuzovaném případě se žalobkyně nejpozději o nemajetkové újmě dozvěděla dne 20. 1. 2023, kdy vůči žalobkyni nabylo právní moci usnesení o postoupení věci do přestupkového řízení. Tímto dnem bylo trestní stíhání žalobkyně skončeno a žalobkyně se nejpozději tento den dozvěděla o vzniku nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Od následujícího dne proto žalobkyni ve smyslu § 619 občanského zákoníku počala běžet zákonem stanovená šestiměsíční promlčecí lhůta, ve které mohla svůj nárok předběžně uplatnit u příslušného orgánu (§ 14 zákona) a následně i u soudu. Určujícím není okamžik doručení usnesení s doložkou právní moci žalobkyni (26. 1. 2023), ale právě uplynutí lhůt k podání stížnosti proti usnesení a okamžik nabytí právní moci. Nadto lze poukázat na skutečnost, že žalobkyně i její obhájce se osobně účastnili vyhlášení usnesení o postoupení věci do přestupkového řízení. Žalobkyně měla dostatek času na uplatnění svého nároku u žalované a její věc nepředstavuje výjimečný případ, kdy by počátek běhu promlčecí lhůty byl vázán až na doručení písemného vyhotovení usnesení. Takovou situací by byla např. situace, kdy by poškozený neměl před vyhotovením písemného vyhotovení zprošťujícího rozhodnutí, k čemuž došlo až po uplynutí 6měsíční promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby, neboť soud jej při ústním vyhlášení nijak neodůvodnil. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona tak uplynula dne 20. 7. 2023 (§ 605 odst. 2 občanského zákoníku). Promlčecí lhůta neběží ve smyslu § 35 zákona ode dne uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. V této věci trvalo předběžné projednání od 25. 7. 2023 do 23. 1. 2024 a nedošlo tak ke stavení promlčecí lhůty. Žaloba v této věci byla soudu podána až dne 25. 1. 2024, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tak důvodná.

23. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání nezákonného stíhání, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu, po kterou bude mít zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání v osobnostní rovině žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Určujícím okamžikem pro posouzení námitky promlčení je tak okamžik pravomocného zproštění poškozeného.

24. V případě postoupení věci do přestupkového řízení judikatura dovodila, že přestupkové řízení není v takovém případě pokračováním trestního stíhání a výsledek přestupkového řízení je z tohoto pohledu nerozhodným (např. NS 30 Cdo 4771/2015).

25. Soud rovněž poukazuje na to, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009). V kontextu odškodňovacího zákona by přitom bylo na místě námitku promlčení považovat za rozporuplnou s dobrými mravy i tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku poškozeného znamenal, že poškozený v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. Nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 5321/2016, Nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/2017 či Nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 233/2016). Vznesení námitky promlčení ze strany žalované nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům ani v situaci, kdy se žalovaná v uvedené lhůtě k předběžně uplatněnému nároku nevyjádřila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).

26. V této souvislosti lze zmínit např. i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3064/21, v němž byl rovněž přijat názor, že „výklad počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je spojován s právní mocí konečného rozhodnutí, která u zprošťujícího trestního rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nastává (byť atypicky) jeho vyhlášením (nikoli doručením jeho písemného vyhotovení). Jde o racionálně odůvodněný ustálený výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Aplikovaný právní názor není novinkou ani výsledkem složitého judikatorního vývoje (střetu více možných přístupů), které by eventuálně mohly svědčit ve prospěch nemravnosti uplatněné námitky promlčení státem“.

27. V daném případě námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Zánik nároku žalobkyně na plnění následkem uplynutí promlčecí lhůty proto není nepřiměřeně tvrdým postihem a vznesená námitka promlčení není v rozporu s ústavně zakotvenými zásadami demokratického právního státu.

28. K tomuto soud pro úplnost odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15: „Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim – předběžné uplatnění nároku u „úřadu“ jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu, ale zejména o délku lhůt samotných, jejichž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti. V případě subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy platí paradoxně - právě vzhledem k povaze této újmy - mimořádně krátká šestiměsíční subjektivní lhůta, byť „orámovaná“ desetiletým objektivním limitem. Neznamená to nic jiného, než že poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše „odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení.“ 29. S ohledem na promlčení nároku žalobkyně soud žalobu v uvedeném rozsahu zamítl, aniž se mohl zabývat věcnou stránkou sporu (výrok II.).

30. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy v podobě nákladů na obhajobu, který byl žalobou uplatněn ve výši 21 780 Kč s příslušenstvím, soud uvádí, že v tomto rozsahu shledal žalobu za částečně důvodnou.

31. Žalovaná měla za to, že žalobkyně dostatečně neprokázala vznik škody s ohledem na tvrzení, že z důvodu špatné finanční situace žalobkyni nebyly náklady finálně vyfakturovány, a žalobkyně tak nevynaložila předmětné částky ze svého majetku, proto jí nemohla vzniknout v její sféře škoda. Zákon blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014. Podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 není nutno prokazovat samotnou úhradu škody, postačí prokázat její vznik. Soud má na základě provedeného dokazování vznik škody za dostatečně prokázaný, když žalobkyni byly poskytnuté právní služby obhájcem vyúčtovány na částku 21 780 Kč se splatností nejpozději po pravomocném skončení tohoto odškodňovacího řízení a žalobkyně tento dluh vůči obhájci co do důvodu i výše uznala. Vystavení další finální faktury či prokázání úhrady pro prokázání vzniku škody žalobkyně není třeba.

32. K nároku na náhradu škody soud obecně uvádí, že tento nárok v podobě vynaložených nákladů na obhajobu vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona, podle kterých má poškozený nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, představující vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31a odst. 1 zákona. Podle § 31 odst. 3 zákona náklady právního zastoupení jako součást nákladů řízení zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, jejíž výše se určí podle ustanovení advokátního tarifu upravující mimosmluvní odměnu.

33. Podle § 10 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále „a.t.“) se za tarifní hodnotu u trestní sazby, která hrozila žalobkyni, považuje částka 10 000 Kč, čemuž dle § 7 advokátního tarifu odpovídá sazba mimosmluvní odměny v částce 1 500 Kč za jeden úkon právní služby. Podle § 13 a.t. nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby. Podle § 14 odst. 1 písm. b) a.t. advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem nebo jiným orgánem, jestliže toto zpoždění činí více než 30 minut. Podle § 14 odst. 3, 4 a.t. není-li dohodnuto jinak, náhrada podle odstavce 1 činí 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu. Náhrada za promeškaný čas advokátu nenáleží, má-li za stejné časové období nárok na odměnu za úkon právní služby (§ 11).

34. Pokud jde o jednotlivé úkony právních služeb požadované žalobkyní má soud z trestního spisu za prokázané, že všechny žalobkyní požadované úkony byly obhájcem vykonány. Délka účtovaných úkonů a sazba odměny požadovaná žalobkyní je v souladu s trestním spisem.

35. Žalobkyně konkrétně požadovala náhradu nákladů za následující úkony právních služeb, které vykonal [Jméno advokáta A]: - převzetí věci a příprava obhajoby (1 úkon) - odpor proti trestnímu příkazu (1 úkon) - porada dne 8. 11. 2024 (1 úkon) – v délce 5 hodin, posouzení relevantnosti důkazního materiálu a příprava vyjádření ze dne 21. 11. 2022 - písemné podání ze dne 21. 11. 2022 (1 úkon) - porada 25. 11. 2022 (1 úkon) - v délce 5 hodin, příprava na hlavní líčení 30. 11. 2022 - porada 28. 11. 2022 (1 úkon) - v délce 3 hodin, příprava na hlavní líčení 30. 11. 2022 - účast u hlavního líčení dne 30. 11. 2022 (1 úkon) - porada 12. 1. 2023 (1 úkon) – v délce 4 hodin, příprava na hlavní líčení 16. 1. 2023 - účast u hlavního líčení dne 16. 11. 2023 (1 úkon) - uplatnění nároku u žalované dne 25. 7. 2023 (1 úkon)

36. Soud přiznal žalobkyni náhradu shora uvedených 6 účelně vynaložených nákladů obhajoby v souladu s § 11 odst. 1 písm. a), c), g), odst. 2 písm. c) ve spojení s odst. 3 a.t. (převzetí a příprava, odpor, porada 28. 11. 2022 a 12. 1. 2023, účast na HL 30. 11. 2022 a 16. 1. 2023) s tím, že za účelné považoval pouze 2 účtované porady věnující se přípravě na nadcházející hlavní líčení a za úkon odpor byla přiznána odměna ve výši .

37. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za uplatnění nároku u žalované (náhrada nepřísluší podle § 31 odst. 4 zákona), vyjádření ze dne 21. 11. 2022 (neúčelnost – jedná se pouze o vyjádření k návrhu na potrestání, které mohlo být podáno současně s odporem), poradu ze dne 8. 11. 2024 (neúčelnost – příprava vyjádření ze dne 21. 11. 2022, za účelnou považována jiná porada předcházející HL 30. 11. 2022) a poradu ze dne 25. 11. 2022 (neúčelnost, za účelnou považována jiná porada předcházející HL 30. 11. 2022, konání 3 porad před prvním hlavním líčení soud neshledal za účelné).

38. Celkem soud přiznal žalobkyni náhradu za 5,5 úkonů právní služby (5 úkonů + 1x úkon), každý po 1 500 Kč (celkem 8 250 Kč), za 6 paušálních náhrad hotových výdajů, každá po 300 Kč (celkem 1 800 Kč) a za 21 % DPH (2 110,50 Kč) ve výši 12 160,50 Kč.

39. Jelikož žalovaná na nárok z titulu obhajného neplnila ničeho, soud jí výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 160,50 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu pro nedůvodnost výrokem II. zamítl.

40. Úrok z prodlení z plnění přiznaného soudem je odůvodněn § 1968 a § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 15 odst. 1 zákona, podle kterého přizná-li žalovaná náhradu škody, je třeba jí nahradit do 6 měsíců od uplatnění nároku, ode dne následujícího po uplynutí lhůty vzniká žalobci právo na úrok z prodlení. Žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila dne 25. 7. 2023, šestiměsíční lhůta k plnění uplynula dne 25. 1. 2024, proto se následující den ocitla žalovaná s plněním peněžitého dluhu v prodlení. Žalovaná neplnila ani poté, co žalobkyně požadované doklady doplnila a prokázala tak vznik škody na své straně. Soud proto ve výroku I. přiznal žalobkyni právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky přiznané soudem ode dne 26. 1. 2024 do zaplacení.

41. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy v podobě ušlého výdělku, který byl žalobou uplatněn ve výši 56 746 Kč s příslušenstvím, soud uvádí, že v tomto rozsahu shledal žalobu za nedůvodnou.

42. Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Je tedy nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku, popř. k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným (NS sp. zn. 30 Cdo 2385/2014, 25 Cdo 4313/2008, 25 Cdo 3586/2006, 25 Cdo 2857/2005). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4734/2008).

43. U nároku na ušlý výdělek musí poškozený nejprve tvrdit a prokázat, že mu požadovaný výdělek v příčinné souvislosti s trestním stíháním skutečně ušel, resp. že u něho nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, následně musí prokázat skutečnou výši. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého výdělku zákon č. 82/1998 Sb. nestanoví.

44. Z provedeného dokazování má soud (zejména z výpovědi žalobkyně, bankovního výpisu, trestního spisu a listin vystavených Úřadem práce) za zjištěné, že žalobkyně byla zaměstnána na pozici zdravotní sestry na hlavní pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] Tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 30. 9. 2022 a skončil uplynutím doby z důvodu, že se žalobkyně rozhodla jej neprodloužit. Následně žalobkyně byla registrována u Úřadu práce a pobírala podporu v nezaměstnanosti po dobu probíhajícího trestního stíhání. Zaměstnání žalobkyně bylo vysoce psychicky náročné a vysilující, skloubit s ním péči o děti bylo možné pouze za pomoci sestry žalobkyně. Poté, co se objevily problémy s docházkou syna do školního zařízení a jeho účastí u online výuky, které škola řešila podáním trestního oznámení na žalobkyni, což vedlo ke sdělení obvinění žalobkyně z přečinu ohrožování výchovy dítěte, se žalobkyně snažila situaci řešit tak, že se rozhodla více věnovat dětem, neboť necítila žádnou podporu od školy, OSPOD ani jiné instituce. Zároveň se žalobkyně potřebovala věnovat sama sobě, aby vše zvládla. Uvedené je zcela lidsky pochopitelné, neboť rodina žalobkyně se nacházela ve vážně situaci, děti žalobkyně vyžadovaly větší péči pro své specifické potřeby dané psychickým onemocněním a rodinnou situací, kdy rodina přišla o otce a manžela. Žalobkyně se dále cítila bezradná a měla obavy z budoucnosti, z výsledku trestního stíhání, z rozšíření informace o jejím trestním stíhání a ztráty bezúhonnosti. Trestní stíhání však nebylo hlavní příčinou ukončení zaměstnání. Žalobkyně mohla v zaměstnání bez překážky pokračovat, trestní bezúhonnost by ztratila až v okamžiku pravomocného odsouzení. Další žalobkyní uváděné skutečnosti představují dopady do osobnostní sféry žalobkyně, které jsou odškodnitelné v rámci nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí, tento nárok byl však z důvodu důvodně vznesené námitky promlčení zamítnut.

45. Soud tak dospěl k závěru, že hlavní příčinou ukončení zaměstnání bylo zajištění vysilující péče o děti a vysoká náročnost zaměstnání žalobkyně, a nikoliv probíhající trestní stíhání žalobkyně. Pro absenci příčinné souvislosti mezi ušlým výdělkem a trestním stíháním soud žalobu jako nedůvodnou výrokem II. zamítl.

46. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 3, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení 3 nároků. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tarifní hodnota 50 000) a nároku na náhradu ušlého výdělku (56 746) byla žalobkyně zcela neúspěšná, nároky byly zamítnuty. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 12 160,50 a v rozsahu 9 619,50 byla neúspěšná. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku (nároků) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace) je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že žalobkyně měla procesní úspěch co do tarifní hodnoty 12 160,50, a tedy z 9,5 %, a žalovaná co do tarifní hodnoty 116 365,50, a tedy z 90,5 %. Pro nepatrný neúspěch žalované soud rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit úspěšné žalované náklady řízení v plném rozsahu.

47. Náhrada nákladů řízení žalované je ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b, c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představována částkou 1 200 Kč za 4 úkony, každý po 300 Kč (vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu 10. 6. 2024 a 4. 9. 2024, příprava na první jednání).

48. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit účastníkům jakoukoliv újmu.

Poučení