20 C 132/2019-188

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 9,75 % p.a. úrok z prodlení z částky 54 954,20 Kč za dobu od 12. 6. 2019 do 3. 9. 2019 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 6. 2019 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 58 685 Kč k rukám právního zástupce žalobce [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta, do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 26. 7. 2019 původně domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 45 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2019 do zaplacení, když tato částka má představovat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále částku 40 006 Kč představující náhradu škody za vynaložené obhajné spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. 6. 2019 do zaplacení a dále požadoval konstatování o porušení práva žalobce, to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“), v souvislosti s vydáním nezákonného usnesení [stát. instituce], [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“). Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce. Tento rozsudek byl obhájci žalobce doručen až dne [datum]. Státní zástupce i poškozená podali do rozsudku v neprospěch žalobce odvolání, poškozená jej následně vzala zpět. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] bylo odvolání státního zástupce zamítnuto a zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 16. 8. 2018, obhájci žalobce však bylo rozhodnutí doručeno až dne 25. 9. 2018. Nezákonným trestním stíháním tak žalobci vznikla majetková škoda v částce 40 006 Kč představující vynaložené náklady za obhajobu a nemajetková újma v částce 45 000 Kč. Žalobce byl obviněn ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví, kterého se měl dopustit spolu s obviněným [jméno] [příjmení] tím, že na základě povinností vyplývajících z pracovní smlouvy uzavřené se společností [právnická osoba] provádějící revitalizaci bytového domu v [obec] měl žalobce odpovědnost za dodržování bezpečnosti práce na staveništi a na místě záboru pozemku a nezajistil, aby oplocení bylo rozestavěno v souladu se souhlasem [územní celek] a s montážním návodem, v důsledku čehož dne [datum] došlo k pádu jednoho nezajištěného dílu oplocení na nezletilou [jméno] [příjmení] procházející kolem po chodníku, následkem čehož došlo k jejímu zranění. Trestní stíhání žalobce trvalo tři roky, žalobce byl trestně bezúhonný a trpěl úzkostí a stresem z hrozícího trestu odnětí svobody ve výši až dvě léta. Žalobce bydlí v malé obci a informace o jeho stíhání se v ní rychle rozšířila, jeho pověst i rodinný život tím utrpěli. Žalobce se z osobních důvodů a z důvodu trestního stíhání rozhodl pro změnu zaměstnání, zaměstnavatel mu však napsal takový pracovní posudek, který mu výrazně ztížil dosažení nového zaměstnání na vedoucí pracovní pozici. Žalobce tuto pozici i přes slib získal až po delším období a po splnění dalších podmínek. Žalobce byl od počátku trestního stíhání přesvědčen, že stíhání bylo zahájeno z preventivních důvodů, když policejní orgán vycházel pouze z emoční výpovědi babičky poškozené, která se však rozcházela s výpovědí svědků. Po celou dobu trestního stíhání nebyl znám mechanismus vzniku zranění poškozené a nepodařilo se jej rozklíčovat. Policejní orgán i dozorující státní zástupce měli proto blíže zkoumat všechny okolnosti a nezahajovat trestní stíhání žalobce, příp. vyhovět jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobce, který byl u ní uplatněn dne 11. 12. 2018, neuznává, žalobci již částečně vyhověla, neboť dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, a proto žalobci v souladu se stanoviskem ze dne 29. 8. 2019 uhradila částku 15 000 Kč představující finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částku 39 954,20 Kč na nákladech obhajoby vynaložených v posuzovaném řízení a zároveň konstatovala porušení práva žalobce. Přiznané odškodnění je dostačující s ohledem na dosavadní bezúhonnost žalobce a skutečnost, že dopad trestního stíhání do jeho osobnostní sféry nebyl velký. V posuzovaném řízení bylo nepochybné, že došlo k pádu plotu na poškozenou a došlo k jejímu těžkému ublížení na zdraví, avšak provedeným dokazováním nebyla zcela jednoznačně prokázána příčina pádu. Žalobce byl stíhán na svobodě, k dehonestaci ani k medializaci nedošlo. Zaměstnavatel v rámci trestního řízení předložil na žalobce kladný posudek o jeho pracovním hodnocení.

3. Dne 26. 9. 2019 žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že nesouhlasí s krácením plnění ze strany žalované.

4. V podání ze dne 17. 9. 2020 žalobce dále doplnil, že jeho psychické problémy se projevovaly nespavostí, úzkostmi, stresem, nejistou a obavami ze samotného trestního řízení a jeho výsledku. O trestním stíhání se dozvěděli i příbuzní a známí žalobce, tato skutečnost mu byla z jejich strany i ze strany obyvatel obce připomínána. Žalobce poukázal na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 27 C 97/2008, v němž bylo žadateli poskytnuto vyšší odškodnění nemajetkové újmy.

5. Při jednání konaném dne 27. 1. 2021 žalobce poukázal na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 26. 8. 2020, č.j. 28 C 153/2019-720 a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, č.j. 16 Co 205/2020-222, podle kterých trestní stíhá pro trestné činy proti životu a zdraví působí větší společenské odsouzení než např. daňové trestné činy. Uvedené trestní stíhání trvalo také kratší dobu než stíhání žalobce.

6. Usnesením ze dne 22. 11. 2019, č.j. 20 C 132/2019-131, ze dne 2. 11. 2020, č.j. 20 C 132/2019-155 a ze dne 27. 1. 2021, č.j. 20 C 132/2019-174 bylo řízení částečně, co do částky 40 006 Kč na nákladech obhajoby, co do zákonného úroku z prodlení z částky 51,80 Kč za dobu od 12. 6. 2019 do zaplacení (náklady obhajoby), co do částky 15 000 Kč na přiměřeném zadostiučinění a co do požadavku na konstatování porušení práva žalobce, zastaveno. Předmětem řízení zůstala částka 30 000 Kč představující finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním žalobce a zákonný úrok z prodlení z částky 54 954,20 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení, to vše podle zákona.

7. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 11. 12. 2018, podaným žalované téhož dne, uplatnil nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí a požadoval zaplacení celkové částky 85 006 Kč jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu a majetkovou škodu podle zákona. Žalovaná dne 29. 8. 2019 vydala k uplatněnému nároku stanovisko, na základě kterého se žalobci omluvila a na základě kterého dne 3. 9. 2019 uhradila žalobci na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou vazbou částku 15 000 Kč a za náklady obhajoby částku 39 954,20 Kč. Den úhrady účastníci učinili nesporným.

8. Dále bylo v řízení prokázáno, že usnesením [stát. instituce], [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo zahájeno trestního stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit spolu s obviněným [jméno] [příjmení] tím, že na základě povinností vyplývajících z pracovní smlouvy uzavřené se společností [právnická osoba] provádějící revitalizaci bytového domu v [obec] měl žalobce odpovědnost za dodržování bezpečnosti práce na staveništi a na místě záboru pozemku a nezajistil, aby oplocení bylo rozestavěno v souladu se souhlasem [územní celek] a s montážním návodem, v důsledku čehož dne [datum] došlo k pádu jednoho nezajištěného dílu oplocení na nezletilou [jméno] [příjmení] procházející kolem po chodníku, následkem čehož došlo k jejímu zranění. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] byl žalobce podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] bylo pro nedůvodnost zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu [název soudu], sp. zn. [spisová značka].

9. Žalobce v rámci účastnického výslechu uvedl, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2014, byl obžalován z trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, obžaloby byl zproštěn. Celé trestní stíhání trvalo tři roky. V době zahájení trestního stíhání žalobce pracoval jako řidič nákladního vozidla u [právnická osoba], v tomto zaměstnání žalobce skončil dohodu v létě 2015. Hned poté žalobce nastoupil jako řidič nákladního automobilu k [právnická osoba] s tím, že od ledna 2016 měl převzít místo vedoucího po kolegovi, který šel do důchodu. Pozici však převzal až v létě 2016. Žalobce předpokládá, že s jeho prací byl zaměstnavatel spokojen, když jej povýšil. Žalobce je od roku 2009 ženatý a má dvě děti, které se narodily v roce 2003 a 2008 O trestním stíhání žalobce věděla manželka, 2 sourozenci i rodiče. Manželka se o trestním stíhání dozvěděla, když byl žalobci doručen doporučený dopis a on jí o něm řekl. Manželka reagovala negativně, měla strach a doufala, že žalobce je nevinen. Sourozencům i rodičům žalobce také řekl o trestním stíhání, všichni doufali v jeho nevinu a rodiče z toho byli vyděšeni a měli strach. Žalobce jezdil od roku 2014 podávat vysvětlení k policii do [anonymizováno], o jeho trestním stíhání se dozvěděl až druhý zaměstnavatel, [právnická osoba], protože žalobce byl předvoláván k soudu a musel zaměstnavateli nahlásit, kam jede a proč. Druhý zaměstnavatel rovněž musel po dvou měsících od nástupu žalobce vypracovat jeho pracovní posudek, proto se začal pídit, co se děje, a následně přišlo žalobci sdělení obvinění. Prvnímu zaměstnavateli, [právnická osoba], žalobce nic neřekl, protože v té době jezdil podávat jen vysvětlení a sám nic nevěděl. Přátelé a obyvatelé obce se o trestním stíhání žalobce dozvěděli v době, kdy žalobce jezdil podávat vysvětlení nebo kdy jezdil na výslechy. Policie si pro žalobce jednou přijela o víkendu domů, aby podal vysvětlení. Policejní auto ve vsi vzbudilo zájem, pak žalobce musel odpovídat na spoustu dotazů, co se u něj děje, což nebylo příjemné. Medializace jeho případu neproběhla.

10. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31 odst. 3 zákona, náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

11. Soud s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení posoudil věc a dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze částečně. Žalobce požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 54 954,20 Kč (z plnění žalované v částce 15 000 Kč na nemajetkové újmě a v částce 39 954,20 Kč na náhradě nákladů obhajoby) od 12. 6. 2019 do zaplacení a částky [částka] představující finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním nezákonného rozhodnutí, a to konkrétně usnesením [stát. instituce], [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání žalobce pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku 12. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými.

13. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C [číslo]; posledně uvedené rozhodnutí je též dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), vznik nároku na náhradu škody tak není podmíněn tím, že by v řízení bylo prokázáno, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba zproštěná obžaloby má zásadně právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, jakož i rozhodnutím o vazbě. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován, což však nebylo tvrzeno. Soudní judikatura výkladem zákona dovodila, že ve smyslu právní úpravy odpovědnosti za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a že je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že proti němu nemělo být trestní stíhání vedeno.

14. V posuzovaném případě se jednalo o zmíněné usnesení [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] o zahájení trestního stíhání žalobce sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Sdělení obvinění bylo odůvodněno zmíněnými skutečnostmi, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byly důvody k podezření, že jej spáchala konkrétní osoba, tj. žalobce. Nelze dospět k závěru o bezdůvodném zahájení trestního stíhání. Také soud nedospěl k závěru, že by se žalobce podílel na zahájení trestního stíhání proti jeho osobě, nebo že by si trestní stíhání sám zavinil. Žalobce netvrdil, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči němu záměrně nesprávně, nebo se jej snažily záměrně kriminalizovat. Trestní stíhání žalobce bylo skončeno usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým bylo pro nedůvodnost zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], jímž byl žalobce podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce. Zároveň tak došlo ke zrušení usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání žalobce, které je tak nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením v trestním řízení, čímž mu vznikl nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí podle § 7 odst. 1, § 31 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 zákona. Žalovaná ostatně splnění podmínky existence odpovědnostního titulu nesporovala.

15. Soud se nejprve zabýval požadavkem žalobce na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí v částce 45 000 Kč, resp. po částečném plnění žalované na tento nárok v částce 30 000 Kč. Jelikož je dána existence nezákonného rozhodnutí, soud dále zkoumal, zda žalobci v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání vznikla taková nemajetková újma, která by odůvodňovala přiznání požadovaného zadostiučinění v uvedené částce.

16. K otázce vzniku nemajetkové újmy soud odkazuje na nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05 a ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, konstruující v případě zahájení a vedení trestního stíhání vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy shodně jako u nepřiměřeně dlouhého řízení. Dále je třeba zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, v němž Nejvyšší soud ČR uzavřel, že„ při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).“ Lze tak uzavřít, že vznik nemateriální újmy je na místě presumovat, žalobce však musí prokazovat intenzitu této újmy, odůvodňující peněžní odškodnění. Ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ČR v uvedeném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 je třeba zaměřit pozornost na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

17. Žalobce byl (spolu s [jméno] [příjmení]) trestně stíhán pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, za který bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit žalobci trest odnětí svobody v trvání až na dvě léta nebo zákaz činnosti. Povaha trestné činnosti (trestné činy proti zdraví), pro kterou byl žalobce stíhán, zpravidla působí vyšší společenské odsouzení stíhaného, žalobce však byl v době trestního stíhání bezúhonný a nebylo reálné, že by byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, proto je intenzita případné nemajetkové újmy snížena. O trestním stíhání žalobce vědělo jeho nejbližší okolí (rodina a sousedé) a věc nebyla medializována. Rodina žalobce měla strach z trestního stíhání, ale všichni věřili v žalobcovu nevinu. Stíhání žalobce bylo zahájeno dne [datum] a skončilo dne [datum], trvalo tak 2 roky a 9 měsíců, obžaloba byla podána po 7 měsících od zahájení stíhání, což je doba s ohledem na všechny okolnosti případu přiměřená. Řízení probíhalo v přípravném řízení u Policie ČR a následně na dvou stupních soudní soustavy bez průtahů. Bylo vyslechnuto několik svědků, byl vypracován znalecký posudek. Obžaloba byla postavena pouze na výpovědi babičky nezletilé poškozené, žalobce spáchání trestného činu od počátku odmítal. Soud nakonec dospěl k závěru, že nebyl opatřen jediný důkaz, který by potvrzoval, že oplocení staveniště nebylo zabezpečeno v souladu s předpisy, a že nebyla jednoznačně prokázána příčina pádu plotového dílce, proto oba obžalované zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obžalovaní. Jednalo se tedy o skutkově složitější věc.

18. Žalobce uvedl, že trestní stíhání na něj dopadlo nejen v pracovní rovině, ale i psychicky. Psychické problémy žalobce se měly projevovat nespavostí, úzkostmi, stresem, nejistou a obavami ze samotného trestního řízení a jeho výsledku. Žalobce rovněž tvrdil, že trestní stíhání zasáhlo do jeho profesního života. Tato tvrzení nepochybně směřují právě ke kritériu následků způsobených trestním stíháním. Právní řád a judikatura sice reflektují skutečnost, že trestní stíhání negativně působí na soukromý a osobní život, nicméně i za této situace je však třeba, aby poškozený, tj. v tomto případě žalobce takto tvrzené následky trestního stíhání v jeho osobnostní sféře také náležitě prokázal, neboť samotná existence nezákonného rozhodnutí sama o sobě není dostačující k prokázání vzniku nemajetkové újmy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Uvedené tvrzení však zůstalo neprokázáno, když žalobce k němu nepředložil žádné důkazy (např. o vyhledání psychiatrické pomoci, lékařské zprávy). Tvrzení žalobce o tom, že se o trestním stíhání dozvěděl zaměstnavatel [příjmení] [příjmení], který z tohoto důvodu žalobce povýšil později, než bylo dohodnuto, či že bývalý zaměstnavatel [anonymizováno] napsal žalobci z důvodu trestního stíhání negativní pracovní posudek, zůstalo neprokázáno, jakož i to, že se žalobce pro změnu zaměstnání rozhodl v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Žalobce k žádnému z těchto tvrzení nepředložil žádné důkazy.

19. Soud dospěl po zhodnocení veškerých okolností případu k závěru, že konstatování porušení práva není dostačujícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci vydáním nezákonného rozhodnutí, proto mu přiznal právo na zadostiučinění v penězích. Trestní stíhání trvalo přiměřenou dobu, žalobce nebyl stíhán vazebně, trestní stíhání nebylo medializováno, nevešlo v širší známost, rodina i sám žalobce věřili od počátku v jeho nevinu a žalobce neprokázal žádné konkrétní dopady do profesního života nebo do jeho psychického zdraví. K narušení rodinných vztahů také nedošlo. Za trestný čin, pro který byl trestně stíhán, byl méně závažného charakteru, což je zřejmé již z označení„ přečin“ a žalobce byl ohrožen nižší trestní sazbou. Částka 15 000 Kč, kterou již žalovaná žalobci po podání žaloby uhradila (3. 9. 2019), je zcela dostačující, když odpovídá nižší intenzitě nemajetkové újmy i okolnostem případu. Soud tak žalobu v té části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 6. 2019 do zaplacení, jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

20. Zároveň soud provedl srovnání s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 153/2019, kde byla poškozenému přiznána finanční satisfakce v částce 10 000 Kč Trestní stíhání bylo vedeno pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství, trestní řízení trvalo cca 2 roky a soud při odškodňování neshledal zásah do rodinného či pracovního života žalobce, odloučení od blízkých ani medializaci sporu. Poškozený byl bezúhonnou osobou a nebylo reálné, aby mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání až 8 let, intenzita nemajetkové újmy tak byla snížena. Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 17/2018 vykazovala také určité shodné znaky, když trestní stíhání probíhalo pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákona a poškozenému byla přiznána finanční satisfakce v částce [částka] Trestní řízení trvalo 2 roky a 11 měsíců a soud při odškodňování shledal zásah do oblasti zdraví poškozeného a do pracovních vztahů, do rodinného života ani do sousedských vztahů nebyl shledán zásah. Poškozený byl bezúhonnou osobou a nebylo reálné, aby mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 až 8 let, intenzita nemajetkové újmy tak byla snížena. Poslední žalobcem označená věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 97/2008 nevykazovala shodné znaky, když trestní stíhání probíhalo pro trestný čin maření úkonu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit žalobce jako strážník Městské policie Brno při výkonu svého zaměstnání, neboť případné odsouzení, ale už i samotné trestní stíhání mohlo mít zásadní dopad do pracovního uplatnění žalobce. Případná stigmatizace tak u něho mohla být reálně významnější z hlediska budoucího života než v případě jiných nezákonně obviněných osob. Vzhledem k těmto okolnostem soud zvýšil odškodnění o 50 % a přiznal žalobci za vzniklou újmu částku 22 500 Kč.

21. Žalobce sám žádné jiné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl. Na základě uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že poskytnuté finanční zadostiučinění v částce 15 000 Kč obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy.

22. Žalovaná žalobci částku 15 000 Kč zaplatila dne 3. 9. 2019, tj. v průběhu řízení a žalobce vzal v této části svou žalobu zpět a řízení již bylo v tomto rozsahu pravomocně zastaveno. Soud proto žalované ve výroku I. uložil povinnost zaplatit žalobci požadovaný zákonný úrok z prodlení z částky 15 000 Kč ode dne 12. 6. 2019 do 3. 9. 2019 ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil (dne 11. 12. 2018) postupem podle § 14 zákona (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona). Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

23. Po částečném zastavení řízení (viz bod 6.) žalobce nadále požadoval zaplacení úroků z prodlení z částky 39 954,20 Kč. Tato částka nebyla mezi účastníky sporná a představuje náhradu škody podle zákona za náklady vynaložené na obhajobu v posuzovaném řízení. Žalovaná v průběhu řízení vydala stanovisko, na základě kterého žalobci uhradila náklady obhajoby v uvedené částce. Žalobce proto vzal žalobu v rozsahu celého nároku na náhradu nákladů obhajoby zpět (původně požadoval zaplacení částky 40 006 Kč), řízení proto bylo v uvedeném rozsahu pravomocně zastaveno. Soud žalované ve výroku I. uložil povinnost zaplatit žalobci k úhradě požadovaný zákonný úrok z prodlení z částky 39 954,20 Kč ode dne 12. 6. 2019 do 3. 9. 2019 ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil (dne 11. 12. 2018) postupem podle § 14 zákona. Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

24. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1, 3 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části neb záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobce požadoval po žalované zaplacení 2 nároků. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním byl žalobce plně úspěšný, když žalovaná po podání žaloby a poté, co uplynula 6 měsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013), jako kompenzaci za vzniklou újmu uhradila žalobci částku 15 000 Kč, čímž procesně zavinila vedení řízení o tomto nároku. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby byl žalobce rovněž úspěšný, když žalovaná nárok žalobce v částce 39 954,20 Kč uspokojila až po podání žaloby a poté, co uplynula 6 měsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., žalobce tak měl neúspěch jen v poměrně nepatrné části (51,80 Kč) a žaloba byla podána důvodně i co do tohoto nároku. V daném případě tak byl plně úspěšný žalobce, proto má vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 000 Kč, odměnou advokáta za poskytování právních služeb za 3 úkony právních služeb po 4 740 Kč (z tarifní hodnoty 90 006 Kč - příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 26. 9. 2019) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), za 6,5 úkonu právních služeb po 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč – účast na jednání soudu 2. 9. 2020, 27. 1. 2021 a 22. 3. 2021, porada s klientem dne 15. 9. 2020 a dne 25. 1. 2021, doplnění žaloby k výzvě soudu dne 17. 9. 2020, účast na jednání dne 24. 3. 2021, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. c), d), g), odst. 2 písm. f) AT, náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 3 000 Kč (10 náhrad hotových výdajů po 300 Kč) podle § 13 odst. 1, 4 AT. Dále zástupci žalobce náleží 24x 100 Kč za promeškaný čas za cestu z Českých Budějovic do Prahy a zpět na jednání soudu dne 2. 9. 2020, 27. 1. 2021 a 22. 3. 2021 podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT a náhrada cestovních výdajů v celkové výši 5 424,20 Kč za jízdu k jednání soudu dne 2. 9. 2020 (1 816,80 Kč), 27. 1. 2021 (1 803,70 Kč) a 22. 3. 2021 (1 803,70 Kč) [značka automobilu], typ [anonymizováno], [registrační značka], při průměrné spotřebě pohonných hmot (BA) 5,8 l /100 km, na trase České Budějovice – Praha a zpět v délce na každé jednání 2x 150 km, při vyhláškové ceně benzinu automobilového 95 oktanů ve výši 32 Kč litr pro rok 2020 a 27,80 Kč litr pro rok 2021 (§ 13 odst. 1, 5 AT, § 158 zák. č. 262/2006 Sb. a § 4 písm. a) vyhl. č. 358/2019 Sb. a č. 589/2020 Sb.) a při sazbě základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 4,20 Kč km pro rok 2020 a ve výši 4,40 Kč km pro rok 2021 (§ 157 odst. 4 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb.). Dále zástupci žalobce náleží náhrada 21% DPH v částce 9 490,80 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně. Celkem činí náhrada nákladů žalobce částku 58 685 Kč, její zaplacení soud uložil neúspěšné žalované, přičemž lhůtu k plnění pro zaplacení určil odlišně od § 160 odst. 1 o.s.ř. na patnáct dnů od právní moci tohoto usnesení, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok II.).