20 C 132/2025 - 71

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] s datovou schránkou [Anonymizováno] pro 15 581,20 Kč s příslušenstvím a 30 750 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 29 898 Kč, a to ve splátkách po nejméně 2 491,50 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do 5 581,20 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 15 581,2 Kč od 16. 12. 2024 do zaplacení a 10 852 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 30 750 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 548 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 19. 3. 2025 (dále také „první nárok“), zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané dne 15. 8. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [Anonymizováno] Mělo se jednak o revolvingový úvěr, mělo být čerpáno 15 581,20 Kč se splatností 15. 12. 2024. Ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě. Ostatně tuto chybu reprodukuje právní zástupce u pohledávek vícero věřitelů a všechny mají společné i to, že mají lichevní parametry úvěrů a úvěruschopnost není zkoumána řádně nebo vůbec. Zde dokonce uvádí, že metodika zkoumání úvěruschopnosti kalkuluje s hodnotovou životního minima 4 860 Kč (minimální částka pro 10 % rezervu v rozdílu příjmů a výdajů). Takový postup je při poskytování úvěr s lichevními parametry (RPSN 299,98 %) zcela zjevně nedostatečný a neplatnost úvěru je determinována již tím.

2. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy (a historii těchto nároků dle předchozích řízení) soud platební rozkaz bohužel vydal a to vyšší soudní úřednicí, která rozhoduje ve vlastní gesci, senát 20C by tak neučinil. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení (např. sp. zn. [spisová značka] nebo [spisová značka]) a samozřejmě z důkazů. Je však absurdní, aby se takto jednající věřitelé vyhnuli přezkumu ze strany vyššího soudního úředníka jen proto, že v žalobních tvrzeních záměrně neuvedou sjednanou/aplikovanou úrokovou sazbu, ačkoliv je jinak vyšší soudní úřednici dobře známa z předchozí úřední činnosti. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání či zmeškání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl nejprve soudem poučen o důvodech absolutní neplatnosti právního jednání. Naštěstí se platební rozkaz nepodařilo doručit a byl posléze opět zrušen a spis předložen soudci - k čemuž mělo dojít bez dalšího, neboť pravomocný platební rozkaz a podle něj následně případně vedené exekuční řízení by nutně trpěly nezhojitelnou vadou a bylo by třeba exekučním soudcem následně posoudit, zda a v jakém rozsahu bude třeba exekuci zastavovat (což se zřejmě v blízké budoucnosti bude týkat velkého počtu spisů). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání banky, dlouhodobě ignorující povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený [Jméno žalobkyně]. (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy opět beze zbytku potvrdilo.

3. Jelikož soud zjistil, že žalobkyně proti žalovanému uplatnila pod sp. zn. [spisová značka] další nárok, věci spojil dne 7. 8. 2025 ke společnému projednání a rozhodnutí.

4. Žalobkyně se v souběžném řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 24. 6. 2025 (dále také „druhý nárok“), zaplacení plnění z úvěru ze dne 11. 8. 2024, sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Dále se z těchto plnění domáhala úroku z prodlení od 15. 10. 2024 do zaplacení. Ke kontraktaci mělo dojít na webových stránkách zaplo.cz. Nárok tvoří jistina 25 000 Kč a smluvní úrok 5 750 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen „ZoSÚ“) splácet peněžitý závazek neuvedla v žalobě ničeho, v závěru s přiznáním bezdůvodného obohacení dokonce eventuelně počítá.

5. Žalobkyně se nevyjádřila, z nařízeného jednání se omluvila a nedostavila se, stejně jako žalovaný. Soud jednal v nepřítomnosti obou účastníků.

6. Soud již na tomto místě považuje k prvnímu nároku za nutné uvést (a činí tak v případě, že se žalobkyně k těmto nárokům vyjadřuje, např. ve sp. zn. [spisová značka] zatím nezaznamenal (jak by také mohl, když úvěry nezanáší do NRKI a zřejmě ani SOLUS), proto soud věřitelku k výslovnému vyjádření, zda takové úvěry nepředcházely, v tomto případě na žalobkyni ani původní věřitelce nepožadoval (ani by nečekal, že by mu byla ze zahraničí taková součinnost poskytnuta).

7. V případě druhého nároku je situace odlišná. V četných předchozích řízeních již senát 20C zjistil, že spotřebitelé mají v NRKI často zapsány i vyšší desítky záznamů od [právnická osoba], přičemž důvodem může být jak sjednávání nových smluv, tak změny stávající smlouvy ve formě navyšování jistiny či odkládání splatnosti za poplatky. Opakovaně bylo zjištěno, že spotřebitel předchozími platbami jistinu výrazně přeplatil, jistina tak ostatně ani nebyla plněním, které by spotřebitel skutečně obdržel (pokud krátce předtím musel obdobně vysokou částku splatit) a předchozí úvěry na sebe těsně navazují (pokud není využita „synergie“ s působením jiného obdobně lichevně jednajícího věřitele). Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. V této věci tomu mohlo být shodně, soud se tedy opět obával příslušného lichevního schématu a výpis NRKI a vyjádření původního věřitele.

8. Takto zjistil, že původní věřitel (č. l. 66) poskytl žalovanému postupně tři úvěry. První s jistinou 16 000 Kč dne 16. 6. 2024, který byl doplacen bez přeplatku dne 12. 7. 2024. První úvěr v tomto lichevním schématu typicky bývá úvěrem bez poplatku, což však nevylučuje možnost aplikace excesivních poplatků za odklad splatnosti. Druhý úvěr s jistinou 12 000 Kč byl sjednán právě dne 12. 7. 2024. Dne 30. 7. 2024 byl navýšen na celkových 25 000 Kč a dne 11. 8. 2024 splacen částkou 30 102 Kč. Žalovaný tedy přeplatil 5 102 Kč. A právě téhož dne žalovaný čerpal předmětný úvěr s jistinou 25 000 Kč. Je tedy zjevné, že čerpaná jistina 25 000 Kč je ve skutečnosti jen vrácením dočasné platby od žalovaného z předchozího úvěru, který tak uhradil navýšení úvěru (alternativa výběru poplatku za odklad splatnosti v obdobné, ne-li shodné výši, s obdobnými, ne-li shodnými důsledky pro spotřebitele – dluh v nesnížené výši a pokračování úvěru i v dalším měsíci).

9. Soudu i tak mělo být ze strany původního věřitele, žalobkyně a advokáta, který je skutečným vlastníkem žalobkyně zatajeno, že žalovaný v rámci tohoto lichevního schématu již uhradil 5 102 Kč a z této částky ani jeden z věřitelů nezapočetl nic na plnění, kterého se domáhá v tomto řízení. Jednotlivé iterace lichevního schématu přitom oddělují úvěrové smlouvy, které věřitel prohlašuje za platné, zatímco senát 20C s téměř 100 % incidencí shledává, že jde o absolutně neplatná právní jednání, mnohdy i z více než jediného právního důvodu současně (a to navíc aniž by senát 20C dovozoval neprůkaznost elektronické kontraktace, jak pravidelně činí jiné senáty C zdejšího soudu). Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

10. V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] obdobně jednajícího původního věřitele ([právnická osoba], dnes Avafin [právnická osoba].) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela [Anonymizováno] která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „[IČO]) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tím soud dokresluje situaci spotřebitelů, kteří čelí společnostem, používajícím spřízněná lichevní schémata okolo krátkodobých úvěrů, kde se věřitelé snaží pro případ soudního přezkumu (či před finančním arbitrem) zamaskovat předchozí přijatá plnění a domáhají se již údajně jen jistiny, případně jejího mírného navýšení, které sice bývá neplatně vysoké, ale alespoň neodporující omezení dle § 122 odst. 4 ZoSÚ (to však neplatí pro předžalobní výzvy od advokátů kolem těchto subjektů). I zde se žalovaný nepochybně domníval, že „poplatek za prodloužení“ či úrok z předchozího úvěru není platbou, která by měla snížit výši jejího závazku, přičemž soudu tak takovou skutečnost prakticky nikdy žádný ze žalovaných nesdělí, i když se jinak svých práv spotřebitele domáhá. Přitom však nepřiměřeně vysoký poplatek za odklad splatnosti či nepřiměřeně vysoký úrok z předchozího úvěru zjevně zakládá potřebu opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (§ 86 ZoSÚ), což dosud nikdy soud u těchto věřitelů nezaznamenal, a následná jednání jsou tak již proto pravidelně absolutně neplatnými jednáními. O tomto právním závěru ostatně byla již společnost [právnická osoba], poučena v sankčním rozhodnutí od České národní banky, která jí v této souvislosti udělila pokutu 7 500 000 Kč (rozhodnutí je veřejně dostupné na webových stránkách ČNB). Těmito dalšími smlouvami/dodatky se připravuje na nevyhnutelnou platební neschopnost spotřebitele (resp. ji sama způsobuje) a současně tím obchází omezení § 122 odst. 4 ZoSÚ tak, že bude následně požadovat již pouze jistinu, mnohdy v legendou, že jde pouze o bezdůvodné obohacení a úvěrová smlouva není soudu prezentována vůbec. Zde se nároku z úvěru domáhá dále s úrokem za krátké (měsíční) období. V případě prvního nároku však rovněž platí, že ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je vhodné přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde navázaným na nezkoumání úvěruschopnosti a uvalením lichevní úrokové sazby 0,4026 % denně, tj. 147 % ročně).

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

12. U prvního nároku platí následující. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala ISIR, CEE, „CRKI“ a EUCB nebylo ničím prokazováno (a ani v předchozích řízeních prokázáno nebylo). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (č. l. 57) a zjistil, že žalovaný byl masivně předlužen sériovými lichevními schématy od společnosti [právnická osoba], [právnická osoba]., [Anonymizováno] [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba].), které dle zkušenosti soudu jiné úvěry, než s lichevními parametry po nikoliv řádném zkoumání úvěruschopnosti nezkoumají a které takto pravidelně operují v jakési „smečce“, zjevně na základě sdílení údajů o spotřebitelích a na nekritickém přístupu k jejich zoufalé finanční situaci, udržované konkurenčními společnostmi. Dále čerpal úvěr od společnosti [právnická osoba]., u které se soud výjimečně setkal i s úvěry, které lichevních parametrů nedosáhly, případně jejíž zkoumání úvěruschopnosti nebylo hrubě neadekvátní. O úvěruschopnosti žalovaného nemohla být ke dni 15. 8. 2024 vůbec řeč, naopak je zjevné, že každý věřitel pokračováním v úvěrovém schématu jednal na základě tísně či neznalosti spotřebitele. I z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o své uvedení v omyl jednáním spotřebitele.

13. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l.

47. K němu právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 47 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 48) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 22 986,20 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Požaduje v ní jednak zaplacení 15 581,20 Kč na nároku samotném a jednak 7 405 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení již s ohledem na nevyhnutelně redukovaný výsledek. Požadovaná odměna je ale rovněž zcela nepřijatelná, když nárok na ni nevzniká před rozhodnutím soudu o jejím přiznání (a výši), není zřejmé, na základě čeho advokát požaduje mimosmluvní odměnu za činnost, kterou dosud nemohl vykonat (podat žalobu), kterou nadto vykonává sám pro sebe (je vlastníkem žalobkyně) a těžko tak může dojít k přípravě a převzetí, a kterou nadto počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu.

14. Obsah (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy je již s ohledem na výsledek řízení bezpředmětný, ve stručnosti lze pouze konstatovat, že přestože smlouvu považuje za revolvingový úvěr, první čerpání předepisuje v rozsahu 10 000 Kč, což revolvingový charakter z větší části popírá. Pokud se tímto schématem snaží dosáhnout přípustnosti vyšší úrokové sazby (pro tyto úvěry je referenční sazba bank okolo 20 – 25 % ročně), pak sazba 0,4026 % denně (146,949 % ročně) je i tak zcela zjevně daleko za hranicí hrubého porušení dobrých mravů. Dvojjazyčnost smlouvy, informačního letáku a úvěrových podmínek zjevně slouží toliko ke zmatení spotřebitele, neboť samoúčelně zdvojnásobuje rozsah dokumentace. Dle faktury č. l. 43 je zřejmé, jak původní věřitelka zkonstruovala amorální požadavek. Č. l. 45 je zřejmě výpisem personálií spotřebitele ze systému původního věřitele. Význam listiny č. l. 46 je soudu neznámý, zřejmě má jít o výpis k výběru. Bilancí úvěru č. l. 44 je prokázáno, že žalovaný dosud ničeho neuhradil. Jakkoliv je v tomto soud odkázán ryze na interní dokument původní věřitelky a výslovné vyjádření v řízení neučinila, z předchozích řízení vyplynulo, že právě zda bývají případné platby od spotřebitele uvedeny a soud nemá další důvod tedy dospět k jinému závěru, že žalovaný skutečně ničeho neuhradil. Sám nic v řízení neuplatnil (jakkoliv ani to jej v žádném případě nezbavuje těch práv spotřebitele, k nimž je soud povinen přihlížet z úřední moci).

15. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, žalovaný je rovněž netvrdil, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit. Ostatně u subjektu se sídlem Maltě by se pravděpodobně součinnosti ani nedočkal. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací.

16. Dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu nebyly zjištěny jiné úvěry, tedy zejména ne takové, které v NRKI nefigurují (zda figurují v SOLUS soud neví, zřejmě však ani původní věřitelka).

17. Pokud se týká druhého nároku, platí následující. Stav soudem vyžádaného NRKI, kam tento věřitel své závazky zapisuje a má tedy do něj nepochybně privilegovaný přístup, svědčí rovněž o neúvěruschopnosti žalovaného. Tu ostatně původní věřitel sám systematicky pomáhal vytvářet předchozími iteracemi svého lichevního schématu, kterými se snaží spotřebitele dostávat do situace, kdy nemohou dostát své povinnosti jednorázově po uplynutí nejvýše měsíce vrátit vysokou částku a tlačí je do sjednávání amorálních plnění (excesivní poplatek za odklad splatnosti, sjednání analogické úvěrové smlouvy na další měsíc po zaplacení úroku z předchozího měsíce nebo sjednání nové úvěrové smlouvy s jistinou navýšenou o dlužný úrok z předchozího měsíce, pokud ani ten spotřebitel nebyl schopen uhradit). Případně je spotřebitel dočasně přenechán jinému věřiteli a původní věřitel se k němu po krátké době vrátí. Již před 11. 8. 2024 je z NRKI zcela zřejmé, že žalovaný před sebou doslova tlačil několik lichevních schémat konkurenčních, neméně predátorských nebankovních věřitelů, a o jeho schopnosti splácet jakýkoliv úvěr (natož úvěr s lichevními parametry) nemůže být vážně míněné řeči. Zda spotřebitel současně měl či neměl protiprávní úmysly, je soudu v tomto řízení lhostejné, neboť o spotřebiteli nemá informace z předchozích řízení, na rozdíl od znalostí jednání věřitele, jehož jednání jednání spotřebitele předchází, neboť tento protiprávní obchodní model provozuje již několik let.

18. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 16, byly předloženy i další důkazy postoupení. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 15) vypracování i zaslání (č. l. 19) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. žalovanému na adresu [adresa], jejíž původ soud nezná (liší se od adresy dle smlouvy a trvalého bydliště žalovaného). V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 35 225 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Současně se advokát domáhá 6 872 Kč, což odpovídá mimosmluvní odměně za dva úkony právní služby v řízení dle advokátní tarifu. Na takovou odměnu nemá právo advokát před rozhodnutím soudu o existenci (a výši) nákladů řízení, tím méně pak za úkon právní služby, který vůbec nenastal (příprava a převzetí své vlastní pohledávky, neboť advokát je současně skutečný majitel žalobkyně), a taktéž i proto, že advokát zde ve skutečnosti neposkytuje právní služby, ale právní zastoupení jen předstírá (neboť jde o jeho vlastní pohledávku). Nadto odměnu vyčísluje z navýšení pohledávky, které svou výší zjevně odporuje hned několika kogentním ustanovením hmotného práva. V neposlední řadě jde o formulářový návrh a měla by se uplatnit ustanovení o snížené odměně dle § 14b advokátního tarifu.

19. Po skutkové stránce je zřejmé, že smlouva č. l. 10 a násl. byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku, tak jako všechny předchozí smlouvy tohoto původního věřitele. Je sjednán úrok 279,83 % ročně, ovšem RPSN činí 1 141,2 %. Přímo ve smlouvě (jiní věřitelé, kteří používají tento „franšízovaný“ lichevní model, tyto poplatky nezveřejňují a jsou sdělovány výhradně v diskrétním webovém rozhraní spotřebiteli, což činí rozkrytí jejich jednání o to obtížnější) obvykle definuje výši poplatků za odklady splatnosti vždy po 30 dnech a ty rovněž odpovídají RPSN 1 141,2 %. V této smlouvě již rovněž uvedeny nejsou a zřejmě jsou zaslány až s dodatkem smlouvy při žádosti o prodloužení. Jednání věřitele tedy zjevně směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a stíhal by jej i proto následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Pokud se věřitel a jeho právní nástupce snaží takový následek zamaskovat uplatněním pouze smlouvy ze dne 11. 8. 2024, je zřejmé, že ignorování zjištěných a stále se opakujících souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím nespravedlnost a vycházejícím z ryze procesních pravidel. Soud k takovému jednání přihlíží navzdory tomu, že žalobce se pokouší vylákat na spotřebiteli plnění pouze z poslední iterace lichevního schématu, tj. poslední absolutně neplatné úvěrové smlouvy a jejích dodatků. Je však třeba přihlížet ke všem iteracím, tj. smlouvám/dodatkům celého schématu a nikoliv pouze k těm, které si v hrubém rozporu s dobrými mravy věřitel a jeho právní zástupce zvolí. Dokonce i sama výše jistiny/bezdůvodného obohacení je dle tohoto lichevního schématu pouze předstírána, neboť jde o pouhé protiplnění z předchozí iterace a částka, která byla dána spotřebiteli k dispozici, je ve skutečnosti mnohem nižší a především nastala jindy.

20. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Zde je nepřiměřeným ujednáním již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci [jméno FO] Editorial a Pannon, C-243-08).

21. Dále podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde je spotřebiteli poskytnut úvěr pod podmínkou, že doplatí úvěr předchozí, přitom jde o stále stejnou jistinu. Žalobkyně proto předkládá pouze výpis s kontrolní platbou 0,01 Kč ze dne 22. 2. 2024 (č. l. 12) a poté již pouze odeslání 25 000 Kč spotřebiteli dne 11. 8. 2024 (č. l. 13). Účet č. [č. účtu] patřil žalovanému a byl s ním oprávněn nakládat jen žalovaný (č. l. 25).

22. Dále je doložena upomínka č. l. 14 od původního věřitele.

23. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem:

24. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a z důkazů. Žalovaný a právní předchůdci žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud zohlednil veškeré údaje o průběhu lichevního schématu, když procesní omezení zásadou projednací a autonomií vůle nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý, pokud by soud ignoroval i ty platby, které žalovaný neuplatnil, ale dle původního věřitele zaplatil.

25. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

26. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. U tohoto žalovaného to platí více než u kohokoliv jiného. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

27. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce od České národní banky 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Dokonce i Člověk v tísni u svého Indexu odpovědného úvěrování varuje až před úvěry s „trojciferným navýšením“, což je zjevné selhání úsudku sdružení, které má za cíl chránit spotřebitele. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

28. V projednávané věci prvního i druhého úvěru je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení tak absurdně vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Zde je původní věřitel prvního úvěru formálně bankou, avšak jeho jednání odpovídá spíše místním poskytovatelům nebankovních úvěrů. Zkoumání NRKI, BRKI, SOLUS, EUCB, CEE a ISIR by u takového úvěru mělo být naprosto základním minimem, dále spolu s ověřením skutečných příjmů a výdajů. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. I aktuální výpis NRKI ovšem stačil k usvědčení původních věřitelů z absence plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv úvěr. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Zde žalobkyně neprokázala vůbec nic z toho, co k plnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr tvrdila.

29. V této věci (v případě druhého úvěru) žalobkyně snahu prokázat splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ při jednání předem vzdala, bez dalšího lze tedy dovodit následek absolutní neplatnosti i tohoto úvěru ve smyslu § 87 tamtéž. Tím však posouzení soudu u druhého úvěru nemůže skončit, ostatně s takovým výsledkem příslušné lichevní schéma původní věřitelky předem počítá. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zde nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání, nikoliv pouze jeho neplatnost s následkem práva na vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Stejný advokát a stejná žalobkyně tak nicméně činí u závazků jiného původního věřitele.

30. I tak ovšem maskuje dlouhodobý obchodní vztah se spotřebitelem a soudu prezentuje pouze poslední iteraci lichevního schématu – poslední smlouvu (zde bez dodatků). Zde již soud nezjistil plnění na poplatcích za odklad splatnosti z téhož právního jednání. Tato plnění (v jiných návrzích) alespoň vyplývají z předložených dodatků nepřímo, případně nevyplývají ze žádných listin, nanejvýše z rozdílu mezi sjednanou splatností a počátkem doby petitem požadovaného úroku z prodlení. Zjevně tak věřitel a právní zástupce činí proto, aby předchozí platby od spotřebitele nebyly předmětem nalézacího řízení, leda by je sám spotřebitel uplatnil (to je však zjevně ryze raritní situace a spotřebitelé se ostatně nezorientují ani v jediném schématu, natož pokud současně čelí několika podobným schématům a tím i několika inkasním agenturám). Spotřebitel je předem zmaten vystavováním stále nových smluv, odlišnými názvy produktů, změnami názvů samotných věřitelů, webových stránek původního věřitele (kam spotřebitel ztrácí přístup), mezitímního věřitele a žalobkyně, stejně jako vydáváním plnění na úvěr za poplatky, které jistinu nesnižují, s čímž běžný spotřebitel nepočítá, nota bene při kontraktaci skrze telefonické hovory, webové formuláře a smartphony. Vydání jistiny posledního úvěru je tak opět jen způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z celkového lichevního schématu, zahajovaného typicky „první půjčkou zdarma“. Co je vydáváno za jistinu, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaný uhradil na navýšení předchozích úvěrů 5 102 Kč. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalšími úvěry (či v jiných věcech odkladem splatnosti úvěru s lichevními parametry). Čerpání je tedy fakticky spíše dočasným zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení bezprostředně předtím (mnozí obdobní věřitelé dokonce ponechávají mezi úvěry přestávku v řádu dnů i týdnů, s jistotou, že spotřebitel vždy přijme nabídku nového úvěru, ať již pro svou zjevnou finanční tíseň, či dokonce z důvodu z NRKI zjevné souběžné exploatace jiným věřitelem). Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, dříve přijatá od spotřebitele. Nutno dodat, že v četných řízeních u soudů je s tímto lichevním schématem zjevně úspěšný, alespoň soudě dle rozhodovací činnosti ostatních senátů soudu zdejšího.

31. Soud tak považuje poslední úvěr toliko za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný (neplatný) závazkový vztah. Vzájemné přeposlání prostředků není důvodem k oddělení těchto dvou závazků na dva samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout, zvláště pokud jde o projev snahy o protiprávní jednání, které je součástí podnikatelského záměru věřitele dlouho před tím, než jej osloví konkrétní spotřebitel. Ostatně doplacení úvěru a čerpání dalšího úvěru je pouhou variantou téhož lichevního schématu, kde může stejně tak dojít i k pouhému inkasování poplatku za odklad splatnosti (se současným vystavením dodatku původní smlouvy). Soud neví, na základě čeho věřitel rozhoduje, jaký podtyp lichevního schématu kdy užije, nepochybně však jedná promyšleně a s ohledem na předpokládaný vývoj lichevní exploatace konkrétního spotřebitele. Jednání původního věřitele, který novou kontraktaci v diskrétním webovém rozhraní či „operační přestávku“ vytvořil, je v tomto ohledu samo o sobě hrubě rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany, tedy ani ryze procesní limitace, kterou věřitel míní zneužít obdobně, jako zmatek, vytvořený na úkor spotřebitele a jeho schopnosti orientace v sérii amorálních a absolutně neplatných (proti)právních jednání. Dokonce ani sama jistina úvěru v tomto případě není výší bezdůvodného obohacení, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, jehož neexistence se věřitel (uplatněním nároku na vydání předmětu bezdůvodného obohacení) domáhá. „Bezdůvodné obohacení“ je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět nové prostředky shodně tak, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy, jemuž byla první dávka dealerem poskytnuta zdarma) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na nekritické vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je tak soud doslova použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma mu má odebrat veškeré procesní možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit.

32. Takové předchozí platby však z povahy původního závazku doslova čiší (zde již časovým rozestupem mezi kontrolní platbou a výplatou jistiny), jsou pro soud z předchozích řízení notorietou (§ 121 o. s. ř.) a dotazem na původního věřitele se i v tomto řízení potvrdily. Pasivita spotřebitele, který s největší pravděpodobností takový procesní úkon (např. započtení) neučiní, je zjevně již od počátku součástí kalkulace takového výsledku řízení původního věřitele/(advokáta) postupníka, který se zaměřuje na tu nejzranitelnější část spotřebitelské populace – osoby, které nemají přístup k bankovním úvěrům či nerozumí důsledkům excesivně vysokého příslušenství a netuší, jaké jsou právní limity úvěrování spotřebitelů. Jde o jeden z mnoha způsobů, jakým je v současnosti konstruováno lákání lichevního příslušenství na spotřebitelích (soud jich v současnosti eviduje již téměř tři desítky) i jinak, než pouhým požadováním lichevního úroku z běžně konstruovaného spotřebního úvěru. Nutno přiznat, že jde o jedno z „nejzákeřnějších“, neboť je bez předchozí znalosti těchto postupů a nikoliv ryze formalisticky pojatého zkoumání některých aspektů z úřední moci soudu relativně dobře ukryté a demaskuje jej prakticky pouze to, jak četné jsou tyto nároky, vzpírající se jakékoliv logice zodpovědného poskytování úvěru. Společnost, která jen u zdejšího soudu ročně uplatňuje stovky neuhrazených úvěrů a zcela zjevně nezkoumá schopnost svých klientů úvěr splácet způsobem, jaký předpokládá ZoSÚ, totiž přesto generuje vysoké zisky a používá stejný obchodní model navzdory usilovné (ale marné) snaze ČNB věřitele plošně trestat pokutami. Sofistikovanost tohoto postupu nelze odměnit přiznáním plnění, které je od počátku v hrubém rozporu s dobrými mravy a kogentními ustanoveními zákona jen pro neschopnost běžného spotřebitele rozpoznat kteréhokoliv z protiprávních momentů této konstrukce. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování Člověka v tísni neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe).

33. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok z lichevního schématu, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Odkaz na pouhou zásadu projednací v těchto specifických případech hrubého porušení dobrých mravů i porušení jednotlivých práv spotřebitele (dle o. z. i ZoSÚ) nemůže konkurovat povinnosti soudu jednat z moci úřední dle jednotlivých odkazů, uváděných v tomto rozhodnutí.

34. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce), spojených s překročením základní doby splatnosti. Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Natož aby mohl překontrolovat způsob komunikování o poplatcích za odklad splatnosti či nabídky novací závazků. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který přitom vůbec nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ nejen, že neplní, ale navíc jeho plnění ještě předstírá. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.

35. Tímto lichevním schématem se věřitel/advokát vyhýbá dovození neplatnosti úvěru v důsledku nezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a 87 ZoSÚ), což by soud nepochybně dovodil, neboť ani jeden z těchto dvou věřitelů dosud nikdy nedemonstroval, že by takový proces skutečně vykonával a od poskytnutí úvěru jej pravidelně vůbec neodrazuje, i když je spotřebitel dle stavu NRKI již masivně předlužen (a je obětí lichevních schémat podobně jednajících nebankovních věřitelů), ačkoliv do této databáze [právnická osoba], sama své úvěry zadává a má do ní tedy nepochybně i bezplatný online přístup. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Pomine-li soud, že již samotnými iteracemi lichevního schématu žalovaný věřiteli [právnická osoba], dostatečně prokázal, že úvěruschopný není a tedy ani poslední úvěrovou smlouvu získat neměl, je možno se vyjádřit i k obsahu NRKI. Již i jeho samotným nezkoumáním by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti, což platí pro oba nároky. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru (č. l. 56) a zjistil, že i zde bylo poskytnutí obou úvěrů naprosto neobhajitelným selháním obou věřitelů, s jakým se u nich soud setkává naprosto pravidelně. O úvěruschopnosti žalovaného nemohlo být ani řeči, natož o úvěruschopnosti pro úvěr s lichevními parametry. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry od [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], koncernu CFIG a dalších (u živnostníků dále bezpočet možností sjednat úvěr „podnikatelský“).

36. Oba úvěry jsou tedy absolutně neplatné již pro nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ a uplatní se následek dle § 87 tamtéž. Soud se tak nemusí zabývat neplatností jednotlivých smluvních ujednání. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

37. V případě prvního úvěru nebyly platby od žalovaného, které by soud mohl zohlednit. Přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na 10 000 Kč.

38. V případě druhého úvěru soud od jistiny 25 000 Kč musel odečíst 5 102 Kč, které žalovaný zaplatil, aby mohl znovu zpět získat jistinu 25 000 Kč. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z „pokračujícího“ závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje i u dalších věřitelů, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Tím spíše musí soud opět jednat z moci úřední a zabývat všemi aspekty nároku, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

39. Soud tedy započetl i přeplatek z předchozí „smlouvy“, resp. iterace lichevního schématu. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem ve sp. zn. 14 Co 1/2025, pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. Tato doktrína tak pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně by jej v této eventualitě bylo možno také užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.

40. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně obou původních věřitelů je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Co vedlo žalovaného ke sjednání tolika úvěrů soud v neví a není povinen to v tomto řízení zjišťovat a žalobkyně se v tomto ohledu doplnění dokazování nedomáhala. Evidentně se snažil splácet, nelze se však divit, že to jako oběť lichvy nedokázal zcela. Rovněž ustanovení § 87 umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve sp. zn. 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaný je předlužen a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

41. Ve zbylé části (úrok z prodlení z jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

42. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (60,62 Kč při kapitalizaci příslušenství, o které šlo v řízení především, ke dni vyhlášení rozsudku) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (21,24 %). Dále soud postupoval při výpočtu tak, že za účelné považoval jen takové náklady, které by vznikly při společném, uplatnění obou nároků, které oba nabyl shodný subjekt (a právní zástupce). Soudní poplatky činily 800 Kč, 1 230 Kč a 308 Kč. Zbytek nákladů pak, jelikož předžalobní výzvu a žalobu vypracoval a podal sám žalobce, činí paušální částka náhrady hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Oba návrhy mají charakter formulářů, jen senát 20C se s těmito návrhy setkal již několikrát. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Soud tak přiznal pouze 548 Kč. A to soud ani nezohledňuje, že žalobkyně vůči žalovanému vede ve sp. zn. [spisová značka] další řízení, zahájené dne 28. 11. 2025.

43. Pokud se týká nároku právního zástupce na mimosmluvní odměnu za zastupování žalobkyně dle advokátního tarifu (mimo případná substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem v jiných obdobných věcech), platí následující: Advokát [tituly před jménem] [jméno FO] je dle Evidence skutečných majitelů přímým skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 79 % (zjištěno ve sp. zn. [spisová značka]), v současnosti již dokonce 83,7 %. Sama původní věřitelka [právnická osoba], je vlastněna jinou osobou [jméno FO]) a soud se pro nedostatek informací zdrží spekulací, nakolik je uvádění „česká společnost“ v případě této společnosti nevkusné (samozřejmě společnost byla zřízena dle českého práva). Soud si je vědom (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva žalobkyně na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

44. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Pokud činí více, pak pravděpodobně jen usiluje u mimosoudní vymáhání, přičemž předžalobní výzvy v obdobných věcech napovídají, že se jedná o podobně amorální počínání, jakým je následné uplatňování nároků u soudu. Advokát totiž požaduje ve většině případů za rok 2023 i 2024 mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby, tedy i za sepis žaloby, který jen stěží může předžalobní výzvě ve smyslu § 142a o. s. ř. předcházet. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozující zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje násobně vysoko nad nejvýše přípustným trojnásobkem běžné bankovní sazby (a současně daleko za hranicí lichevní sazby), což platí pro oba původní věřitele, a v neposlední řadě s požadováním plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 ZoSÚ (v předžalobních výzvách, tak jako i v této věci, v žalobách pak již zpravidla nikoliv). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než dvou tisících dvou stech řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2018 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) desetitisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

45. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč jiný právní zástupce v analogické situaci k výzvě zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity, je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a je tak důvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné, zpravidla zahraniční (až komicky působí u některých z nich uvádění údaje „česká právnická osoba“, když její skuteční vlastníci jsou osoby cizí státní příslušnosti, v některých případech z Ruska či Ukrajiny bez upřesnění, zda okupované či svobodné), při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

46. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Tento advokát se alespoň nesnaží své vlastnické právo skrývat, to je však jediný „pozitivní“ aspekt tohoto zastupování. Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

47. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle faktického navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (a v bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou.

48. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi uškodit. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

49. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno.

50. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je zjevně masivně předlužen. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který je současně skutečným spoluvlastníkem pohledávky. Zjevně své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit. Soud jeho stanovisko nezná.