20 C 133/2025 - 55

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] pro 40 275 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 28. 1. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne 12. 10. 2023. Ve smlouvě se uvádí „úvěrový limit 30 000 Kč“) a úrok 40 % měsíčně (!). Současně tvrdí, že došlo k několika čerpáním v celkové výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný neuhradil ničeho a žalobkyně se tak domáhá jistiny, 10 000 Kč za první měsíc trvání úvěru a smluvní pokuty 5 275 Kč za období od do 13. 9. 2024, kdy odeslala předžalobní výzvu. Pro zjevný rozpor nároku s dobrými mravy soud platební rozkaz nevydal. Soud žalobkyni k vyjádření nevyzýval, neboť i když ta ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je dlouhodobě uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě, aby vyhnula případné trestní odpovědnosti za lichvu. Soud vyzval žalobkyni i k vyjádření, zda tomuto úvěru nepředcházely jiné úvěry a zda nedocházelo k výběru plateb za odklady splatnosti, které v žalobě neuvedla (tento právní zástupce zastupuje více obdobných věřitelů a tyto poplatky v některých případech před soudy zatajuje). Ta se nevyjádřila, ačkoliv byla poučena, že v takovém případě nelze ani doklad o výplatách částek považovat za výši bezdůvodného obohacení žalovaného. Žalovaný se však k jednání dostavil a netvrdil skutečnosti, které by vedly soud k přetrvávání obav, že se podílí na lichevním schématu, pokud částku 25 000 Kč bude považovat za výši bezdůvodného obohacení žalovaného. Proto mohl soud rozhodnout bez dalšího.

2. Soud věc rozhodl při jednání. Žalovaný se k němu dostavil. Nebyl si jist, který úvěr čerpal v době po svém oddlužení v letech 2018 až 2023, nicméně s čerpáním 25 000 Kč byl srozuměn a byl připraven je uhradit. Výslovně byl dotázán, zda má soud jeho vyjádření pojímat jako vzdání se práv na ochranu spotřebitele, a uvedl, že nikoliv.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Kopie občanského a řidičského průkazu č. l. 17 a 18 zřejmě dokládá, že smlouva byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku. Ze strany žalovaného nepodepsanou smlouvou je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru s možností opakovaného čerpání účelově neurčené jistiny až do výše 30 000 Kč, který věřitel nazývá revolvingový, schválení dalšího čerpání však zjevně není nárokové. Úvěr je sjednán na „dobu neurčitou“. Je sjednán úrok 40 % měsíčně (což odpovídá 480 % ročně a RPSN 5 511,45 %!) a možnost odkladu splatnosti jistiny tím, že bude každý měsíc uhrazen tento excesivní úrok. Nadto je sjednána i smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Je doložen převod jistin 25 000 Kč na účet č. [č. účtu] devíti platbami ve dnech 12. 10. 2023 až 1. 11. 2023 (č. l. 19 až 23).

4. Ke splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek žalobkyně žádný důkaz nepředložila. V tomto smyslu by byla poučena při jednání, k němu se však nedostavila a tím se o svá práva připravila. Žalobkyně doslala pouze dodatek č. l. 42 ze dne 26. 10. 2023 s navýšením „limitu“ na 50 000 Kč, který žalovaný naštěstí nevyužil.

5. Dopisem ze dne 11. 2. 2024 věřitel zesplatnil úvěr, požadoval po spotřebiteli zaplacení 68 516 Kč do 3 dnů. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 25) vypracování i zaslání (č. l. 26) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Požaduje v něm jednak zaplacení 76 095,50 Kč na nároku samotném a jednak 16 262 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde se již žalobkyně samozřejmě neodvažuje požadovat úrok nad rámec 10 000 Kč za první měsíc. Toto jednání advokáta (účtování třetího úkonu) bylo již ze strany Česká advokátní komory postiženo sankcí 150 000 Kč.

6. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI (?) či BRKI (?) tedy nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak a žalobkyně jimi byla usvědčena z toho, že je ve skutečnosti vůbec nezískala, případně je adekvátně nevyhodnocovala. Předmětnému úvěru předchází několik úvěrů po splatnosti, dokonce ještě z doby před oddlužením žalovaného (ač by soud očekával, že tyto záznamy budou v důsledku úspěšného oddlužení již vymazány, zřejmě jsou však důsledkem odsouzení žalovaného v trestním řízení pro úvěrové podvody). Je nadbytečné úvěry jmenovitě uvádět, schopnost žalovaného splácet úvěr dle nich prakticky nemohla být menší, nechybí [právnická osoba], [právnická osoba]., Zaplo Financial, s. r. o., [právnická osoba]., [právnická osoba]., a bankovní závazky. Opět se prokazuje, že se jedná o polouzavřený „ekosystém“ predátorských úvěrů a tyto společnosti zjevně údaje o svých klientech navzájem sdílejí. Výpis CEE byl nadbytečný, ostatně žalovaný se oddlužil teprve k 7. 7. 2023, což je veřejně dostupný údaj v insolvenčním rejstříku, který žalobkyně údajně rovněž kontroluje („ISIR“).

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaný nic neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a procesní pasivity žalovaného, který se jednání zúčastnil a byl poučen, jakému lichevnímu schématu čelí – sériové úvěry, poplatky za odklad splatnosti), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud je v tomto ohledu obezřetný, neboť obdobná praktika (sériové úvěry, poplatky za odklad splatnosti) se objevuje v obchodním modelu více poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a v řízení před soudem mají tito tendenci domáhat se „jen jistiny“, případně „jen malé části úroku“, aniž by uvedli, zda a kolik již bylo uhrazeno za odklad splatnosti či kolik spotřebitel uhradil na navýšení předchozího (rovněž absolutně neplatného) úvěru bezprostředně před čerpáním další „nové“ jistiny. Zde nebylo možno tuto eventualitu ze skutkových tvrzení vyloučit, nicméně z výzvy č. l. 24 vyplývá, že požadovala částku 68 516 Kč, což odpovídá době trvání závazku, který se (při vyčerpání 25 000 Kč) každý měsíc navýší o 10 000 Kč (sic!). Sama žalobkyně byla výslovně v minulosti vícekrát vyzvána k vyjádření, kolik bylo uhrazeno, v minulosti se vyjadřovala vyhýbavě (k době od podání žaloby, nikoliv k době, na kterou se soud tázal). Jelikož však žalovaný ani při jednání žádné platby neuplatnil, soud rozhodl dle předpokladu, že žalovaný skutečně dosud ničeho nezaplatil.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak zřejmě činila žalobkyně, která prokázala jediný objektivní podklad – výpis z účtu a výměr důchodu. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení tak extrémní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“ jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V tomto případě měl věřitel všechny informace k tomu, aby žalovaného považoval za neúvěruschopného, přesto mu úvěr poskytnul. Nebo spíše právě proto úvěr poskytnul, neboť cílem těchto lichevních schémat je navodit tíseň a ochotu hradit excesivní úroky či poplatky. A žalovaný již prokázal, že je těmto lichevním schématům sugestibilní, ostatně nechal se odsoudit zdejším soudem ve sp. zn. [spisová značka] za čerpání 16 úvěrů od predátorsky jednajících věřitelů, ačkoliv skutkové věty obsahují, že úvěry zkoušel splácet. Senát 20C přitom úvěry těchto společností neustále projednává a pravidelně dochází k závěrům, že jsou predátorské, lichevní a absolutně neplatné. Jednání žalobkyně, která na základě takového stavu NRKI poskytne úvěr s takovými parametry, rovněž nelze ponechat bez právních následků.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá, pouze je tvrdí. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně lže ohledně toho, že databázi NRKI lustrovala, případně ohledně toho, že ji obsahově vyhodnocovala. Tento věřitel ostatně své úvěry do registru NRKI ani nezadává, toto tvrzení je spíše formulářovým tvrzením advokáta, který zastupuje i další predátorské společnosti jak výše a používá formulářové návrhy.

11. V projednávaném případě žalobkyně jen tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, nic však k důkazu nepředložila. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. O tom však žalobkyni není třeba poučovat, neboť dle veřejně dostupného rozhodnutí České národní banky ze dne 18. 5. 2021, číslo jednací 2021/51330/570 (sp. zn. Sp/2019/329/573), jí byla právě za porušování této povinnostmi v roce 2018 až 2019 pravomocně udělena sankce 1 500 000 Kč. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 40 % měsíčně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Z četných řízení této žalobkyně vyplývá naopak obava soudu, že zkoumání úvěruschopnosti je ve skutečnosti využito proti samotnému spotřebiteli, který tak umožní věřiteli odhadnout, kolik z 50 000 Kč limitu mu ve skutečnosti poskytne (u jiných věřitelů případně dochází k navýšení úroku nad úroveň, kterou prezentují na svých webových stránkách či v inzerci). U nesvéprávného např. poskytla jen 1 500 Kč.

12. V případě žalovaného však byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že reálně nezkoumala stav jiných úvěrových závazků žalovaného (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni, když v tomto řízení soud ani takovou kartu neobdržel), případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud (sama tvrdí, že tehdy prováděla lustrace SOLUS, NRKI či BRKI). Jednání věřitelky, která prostřednictvím advokáta vyzývala žalovanou k zaplacení 76 095,50 Kč a 16 262 Kč, však pominout nešlo. Žalobkyně přitom své závazky ani nezadává do registru NRKI, zjevně tedy dlouhodobě nečiní nic, co by připomínalo vážně míněnou snahu plnit povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ. Jinak by soudu nepředložila (v předchozím obdobném řízení) jako jediný důkaz výpis z účtu, z něhož beztak jen vyplynula zjevná herní závislost a zoufalé nabírání závazků od těch nejhorších predátorských věřitelů (za nimiž žalobkyně v ničem nezaostává).

13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké jiné konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud tak ani nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, byť není zřejmé zda a jaké údaje o sobě vůbec uváděl (žalobkyně se však pravidelně situuje v trestních řízeních do role poškozeného, nějaké údaje tedy sbírat musí). Není zřejmé ani prokázané, zda z NRKI vůbec něco zjišťovala a zjistila, excesivní čerpání úvěrů však vyplývá už z výpisu účtu. V zásadě lze uvažovat o poskytnutí konsolidačního úvěru, který má problém kumulace predátorských úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí dalšího úvěru s vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, i kdyby jej žalovaná čerpala na úhradu úvěru, který v rejstříku již nefiguruje (ostatně ani sama žalobkyně se neobtěžuje spolupracovat s NRKI a její úvěry proto vůbec neuvádí). Tato žalobkyně je však tím posledním věřitelem, který by byl způsobilý poskytnout legitimní konsolidační úvěr. Je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala vůbec, natož řádně, neboť bylo zřejmé, že i pokud by si skutečně opatřila podklady, které soudu tvrdila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. I jen malá část zjištěných okolností (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) vylučuje. K tomu všemu pak obchodní model tohoto úvěru, kdy je dlužník pohrůžkou splatnosti nucen měsíčně hradit obscénní poplatek, aniž by umořoval jistinu (na což zjevně nemá prostředky). Vůle hradit takový závazek je jen stěží svobodná a je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, svůj úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl žalované poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

14. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Je zřejmé, že trh s nebankovními spotřebitelskými úvěry se nachází uprostřed hluboké, leč adekvátně nereflektované krize, pokud je věřitel ochoten u soudu uplatnit takový nárok a jeho jedinou obranou je skutečnost, že požaduje méně, než kolik v rozporu s několika zákazy (nejedná se pouze o omezení dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) požadoval doposud.

15. Tito nebankovní věřitelé mají v oblibě poučovat soud obsáhlými kompilacemi judikatury ohledně plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZSÚ a rádi připomínají, že jim byla metodika zkoumání schválena ze strany ČNB a není na soudu, aby ji přezkoumával. Zcela však zapomínají, že se následně v řízeních domáhají plnění z úvěrových smluv, které svým příslušenstvím násobně (hrubě) přesahují hranice dobrých mravů a na takové úvěry nebyla žádná metodika schválena, resp. schválena být nemohla. Skutečné parametry úvěrů jsou tajeny, veřejné nabídky nejčastěji obsahují údaje o sazbách „od“, s jakými se ale soud v praxi vůbec nesetkává a projedná násobně vyšší. Standard zkoumání ve smyslu § 86 ZSÚ by u takových úvěrů logicky měl být (pokud jej pro účel této argumentace soud navzdory absolutní neplatnosti takového úvěru připustí jako možný) násobně přísnější. Není překvapivé, že je tomu přesně naopak.

16. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k obscénně vysoké úrokové sazbě 480 % ročně, která mnohonásobně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Věřitel po spotřebiteli prostřednictvím advokáta požadoval plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. Advokát požadoval zaplacení mimosmluvní odměny na nákladech zastoupení za tři úkony právní služby, s čímž se soud dosud nesetkal – než u tohoto advokáta, resp. dalších dvou advokátů, používajících shodně koncipované písemnosti.

17. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Nepřiměřeným ujednáním je již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, žalovaná je rovněž netvrdila, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací. Tento věřitel ale každé čerpání téhož rámcového úvěru (který nazývá revolvingovým, avšak sjednaný model tomu vůbec neodpovídá) „schvaluje“, měl by tedy úvěruschopnost zkoumat pokaždé znovu. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně. Taková znalost soudu odpovídá § 121 o. s. ř. a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování Člověka v tísni neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe).

18. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Předchozí úvěry od žalobkyně soud zde nezjistil (a žalovaný je netvrdil), jinak by předchozí lichevní zisky zohlednil a započítal. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB.

19. V daném případě lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na 25 000 Kč. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZOSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZOSÚ. Žalovaný je předlužen a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky dlouhodobě předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinen postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Ve zbylé části byla proto žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil opět další exekuci a ta se týká pohledávky od [Anonymizováno]., tedy společnosti téhož advokáta, který vystupuje v tomto řízení, která pravidelně uplatňuje predátorské a lichevní úvěry, aktuálně [právnická osoba]. Opět jsou tedy žalovanému poskytovány a stejným advokátem uplatňovány predátorské úvěry. V takových věcech byl bohužel platební rozkaz vydán a žalovaný jej bez podání odporu převzal. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však své závazky hradit zkoušel (nemluvě o poplatcích za odklad splatnosti, které tito věřitelé pravděpodobně nesdělují ani orgánům činným v trestním řízení, aby se projevily v popisech skutku), nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (51,87 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na úhradu poměrné části nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť rozdíl úspěchů je nižší než 10 %, což odpovídá ustálené judikatuře. Soud se tak již nemusel zabývat skutečností, že předžalobní výzvu advokáta nelze považovat za účelné splnění povinnosti dle § 142a o. s. ř., neboť se domáhala excesivního plnění, než jaké si následně troufá uplatnit u soudu. Ač se nejedná o jeho společnost (vlastnictví této vede na Ukrajinu, neznámo, zda její svobodnou či okupovanou část), advokát takto omezuje u soudu uplatňované nároky i tam, kde je vlastníkem pohledávek. Zjevně si je tedy vědom, že nějaké hranice existují. Bohužel i tak se jeho jednání hrubě vymyká dobrým mravům, nejen excesivní úrokovou sazbou 40 % měsíčně.