20 C 141/2025 - 89

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] pro 21 200 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 2 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na poměrné náhradě nákladů řízení částku 396 Kč, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 19. 5. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 10. 10. 2024 s jistinou 11 000 Kč, která měla být podnikatelským úvěrem. Za jistinu si nechala přislíbit 1 % denně, v daném případě 7 700 Kč za pouhých 70 dní, i když úrok pro zmatení spotřebitele i soudu (v rozkazním řízení) nazývá „poplatkem za poskytnutí úvěru“. Žalobkyně uvádí, že zkoumá údaje o bankovních transakcích na účtu žalovaného skrze službu společnosti [právnická osoba]., a pokud nesouhlasí, zašle ze svého účtu platbu 1 Kč žalobkyni. Soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení ke zjištění identity žalovaného (č. l. 35) a současně ověřil vlastníka a disponenta účtu č. [č. účtu] u [právnická osoba]. Dále si vyžádal výpis z běžného účtu žalovaného (č. l. 39 p. v.), což (jak se při jednání z vyjádření žalovaného ukázalo), věřitel údajně učinil rovněž. Poté dále s soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby sdělením všech dosavadních plnění mezi účastníky z předchozích úvěrových smluv a upozornil ji na právně závadný obsah předžalobní výzvy. V předchozích řízeních soud ohledně povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) odpověď (přinejmenším včas) neobdržel a žalobkyně doplnila, že na webové prezentaci nazivnost.cz je uvedeno, že úvěr je podnikatelský, více není třeba a soud nemá právo nahrazovat procesní pasivitu žalovaného (i když případně žalovaný ani pasivní nebyl, šlo však o formulářová tvrzení). Navrhla vyžádat si sdělení banky o došlé jistině, nicméně sama k tomu důkaz předložila. V samotných žalobních tvrzeních se uvádí pouze tolik, že „po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 0 Kč...“, z čehož soud dovozuje, kolik žalovaný na závazek uhradil (zde tedy ničeho). Žalobkyně soudu pouze zaslala úvěrové „podnikatelské“ smlouvy ze dne 24. 6. 2024, 24. 8. 2024, 26. 8. 2024 a 10. 10. 2024 a z jednání se omluvila.

2. Soud v rozkazním řízení správně platební rozkaz pro zjevné lichevní parametry úvěru nevydal a věc převedl soudci.

3. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Za chybné senát 20C považuje i vydání platebního rozkazu v obdobných řízeních. Vydání platebního rozkazu by však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti. [právnická osoba] absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 11 000 Kč o 7 700 Kč za pouhých 70 dnů a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. Zde se již žalovaný zřejmě začíná zorientovávat, ostatně čelí několika desítkám obdobných závazků a jeho příklad je názornou demonstrací současné epidemie nebankovních lichevních úvěrů.

5. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání [Jméno žalobkyně]., která soud doslova zaplavuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení.

6. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba z „podnikatelského úvěru“ již není v současné éře doslova průmyslově realizované lichvy neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. V tomto případě se jedná o kombinaci eliminace spotřebitelské ochrany (údajný podnikatelský závazek), excesivního příslušenství a sériového úvěrování. Spotřebitel se k jednání překvapivě dostavil (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a poskytl tvrzení, která hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítila. Uvedl, že nejprve obdržel tři úvěry ze stránek žalobkyně, poté mu čtvrtý úvěr poskytla opět žalobkyně, ovšem přes stránky nazivnost.cz (soud ověřil, že stránky skutečně existují paralelně vedle sebe a mají i stejnou strukturu informací – č. l. 85 a 86). Potvrdil, že věřitel zkoumal jeho historii na bankovním účtu, došlé platby vyhodnotil jako příjem, ačkoliv se jednalo o prostředky k nákupu jídel, které následně rozvážel klientům. Dle výpisu účtu spotřebitel čerpal četné nebankovní úvěry od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., ale také bankovní úvěry. Bylo zjištěno, že z předchozích smluv tamní žalovaný jistiny výrazně přeplatil a dva předchozí úvěry na sebe těsně navazovaly, naposledy vyplacené jistině tak těsně předcházelo doplacení předchozích úvěrů s lichevními parametry. Vedle obcházení spotřebitelské ochrany „podnikatelskými úvěry“ jde o další typické lichevní schéma („sériové úvěrování“).

7. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalovaný se k jednání dne 22. 10. 2025 dostavil. Uvedl, že společnost mu doporučil známý, měl vyplnit žádost na jejich webové prezentaci nazivnost.cz, poslal jim výpis z účtu za 3 měsíce a potvrzení o živnostenském oprávnění. Operátor po něm chtěl, aby splácel po 14 dnech přes 5 tis. Kč, prý že to zahrnuje i nějaké pojištění schopnosti splácet, nějakou pojistnou smlouvu elektronicky podepisoval, u starších smluv to nebylo. Podobných úvěrů si na doporučení známých vzal víc – [právnická osoba], [Anonymizováno] Měl ale i dva předchozí úvěry u žalobkyně, ty už byly v době sjednání předmětného úvěru splacené. V tu chvíli ale nevěděl, že je to stejný věřitel, předtím si je sjednával na stránkách [Anonymizováno]. Nabízeli mu odklad splatnosti na 7, 14 nebo 30 dnů, ale stálo to asi 5 000 Kč, 6 500 Kč, nevyužil toho. Doma mu k tomu řekli, že to bude lichva. Jeho otec je asi od roku 1998 obětí úvěrů od [právnická osoba], dodnes je v exekuci. Příjmy dovozovali z výpisu účtu, ale samozřejmě to neodpovídalo realitě, nešlo o zdaněné příjmy a platby od osoby [jméno FO] vůbec nejsou příjmy, to byly jen prostředky, za které hotově platil objednaná jídla v restauracích, když je vyzvedával a doručoval klientům. Banka mu také kvůli tomuto modelu zrušila účet, báli se nelegálních transakcí, jiní kurýři měli jiné banky a jim se to nestalo. Čerpal i zjištěné bankovní úvěry, s výjimkou toho od [právnická osoba]., ten na něj měl být sjednán třetí osobou podvodně.

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Předně žalobkyně ničím neprokázala, že se jedná o podnikatelský úvěr. Skutečnost, že žalovaný uvedl ve smlouvě č. l. 10 IČO, postačuje k závěru, že žalovaný byl podnikatel, ale nepostačuje k závěru, že sjednal úvěr v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Totéž lze konstatovat o dvou různých webových prezentací žalobkyně, které soud vytiskl do spisu (č. l. 85 a 86), a která nepochybně láká osoby s IČO na sjednání úvěru se zdůrazněním, že proces je online a jednoduchý. Prezentuje se úvěrem na 200 000 Kč, při kterém ve 12 měsíčních splátkách zájemce zaplatí 567 375,60 Kč. Nepokrytě se tedy veřejnosti prezentuje absolutně neplatným ujednáním (pro hrubý rozpor s dobrými mravy). Nebyl předložen ani výpis z živnostenského rejstříku žalovaného, aby bylo prokázáno, že se věřitel vůbec zajímal o předmět podnikání žalovaného a jak s ním má takový úvěr souviset. Je notorietou z předchozích řízení, že žalobkyně úvěry sjednává skrze webové stránky nazivnost.cz či kreditkasa.cz, kde lichevní úrokovou sazbou exploatuje osoby s živností. Zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr logicky nebylo tvrzeno, proto již tím byl výsledek tohoto řízení částečně determinován. Ve smlouvě byl sjednán excesivní úrok jak výše, byť vydávaný za poplatek. Tomuto poplatku se však nelze vyhnout a zjevně tak supluje obchodní úrok, ostatně je stanoven formou 1 % z jistiny denně (tj. 365 % ročně!), soud již zaznamenal u některé z předchozích smluv i sazbu 2 % denně! Současně byly sjednány poplatky za odklad splatnosti, jejich úhradu soud v této věci nezjistil (a žalovaný je sám výslovně popřel jako věřitelem sice nabízené, ale jím nevyužité), jinak by je soud ve prospěch žalovaného započetl na úhradu jistiny. Smlouva byla podepisována prostředky elektronické komunikace na dálku. Úvěr měl být splácen po 14 dnech částkou 3 740 Kč (byť žalovaný uvedl, že po něm bylo telefonicky žádáno více, než bylo sjednáno, na údajném pojistném za pojištění schopnosti splácet). Kontrolní platba 1 Kč nebyla tvrzena ani prokazována (mohla být využita u předchozích 3 úvěrů), což dle tvrzení v žalobě zřejmě znamená, že byly využity služby [právnická osoba]. Bylo doloženo zaslání částky 11 000 Kč dne 10. 10. 2024 na účet č. [č. účtu] žalovaného (č. l. 12), což soud považuje za dostatečné, žalovaný tvrzení o získání jistiny nesporoval, a soud tak neměl důvod k témuž zajišťovat další důkazy. Identitu žalovaného ovšem s ohledem na jeho předpokládanou jazykovou/kulturní bariéru (která se nepotvrdila) přesto ověřoval (č. l. 38). K čemu soud dále opatřuje důkazy z úřední činnosti, je situace, kdy má podezření, že jsou zamlčovány jiné platby, přijaté od spotřebitele. Žalobkyně výzvu ignorovala a neobjasnila tedy blíže, jak byl žalovaný exploatován např. dalšími poplatky za odklad splatnosti či úhradami z předcházejících úvěrů (které soud musel zjistit z úřední činnosti) a zda předmětný závazek není pouze předstíraným právním jednáním (iterací) v rámci širšího lichevního schématu.

9. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 14) vypracování i zaslání (č. l. 15) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 37 744,95 Kč, z toho na údajné mimosmluvní odměně dokonce 9 292,79 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Nadto se domáhá odměny za tři úkony právní služby, ačkoliv není zřejmé, co je oním třetím úkonem (tímto prvkem lichevního schématu se Česká advokátní komora zabývat neodmítá a vede příslušné řízení, jiný advokát byl již za analogické jednání kárně postižen).

10. Žalobkyně žádné zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet netvrdila, natož aby předložila výpis z úvěrových registrů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez příslušné míry opatrnosti. Zde je však zřejmé, že žalobkyně vsadila na model úplného obcházení této povinnosti tím, že úvěry poskytuje osobám s živností a vydává je tedy za podnikatelské úvěry. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI a NRKI (č. l. 21). V CEE by soud exekuci zřejmě nezjistil, zdejší soud žádnou proti žalovanému zatím nepovolil a přitom byl dle registru obyvatel vždy obecným soudem žalovaného. Žalovaný zřejmě další a další úvěry s lichevními parametry sjednává právě z iracionálního strachu z exekučního postihu (který je ovšem vzhledem k rozsahu jeho předlužení prakticky nevyhnutelný, snad s alternativou v oddlužení).

11. Dle BRKI (CBCB) žalovaný měl úvěry od [právnická osoba]., s původními jistinami 10 000 Kč, 10 000 Kč, 7 000 Kč a 10 000 Kč, měsíčními splátkami 748 Kč, 748 Kč, 717 Kč a 1 025 Kč a v říjnu 2024 z nich dlužil 11 968 Kč, 10 472 Kč, 5 736 Kč a 7 175 Kč. Od téže banky měl v říjnu 2024 čerpaný kontokorentní úvěr 3 829 Kč z 5 000 Kč limitu. O úvěruschopnosti tedy nemůže být řeči a je zřejmé, že podnikání žalovaného navazuje na existující spotřebitelské závazky a následně vznikající úvěrové závazky od nich nelze oddělovat, tak jako nelze oddělit rozpočet žalovaného od rozpočtu podnikajícího žalovaného. Přinejmenším ne bez náležitého zkoumání povahy podnikání a účelu použití dalších prostředků.

12. Dle NRKI (CNCB) je ale dále zřejmé, že žalovaný je obětí sériových predátorských úvěrů od žalobkyně a od dalších obdobně jednajících společností. Vymyká se časovým možnostem senátu 20C vypisovat všechny závazky žalovaného jednotlivě. Před říjnem 2024 zde figurovaly úvěry od [právnická osoba]., [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), [právnická osoba], dále nejdelší série úvěrů od [právnická osoba], kde lze rozsah plnění zjistit jedině od věřitele, který by objasnil význam jednotlivých zřetězených záznamů (může se jednat o sériové úvěry či odklady splatnosti jednoho úvěru). Zde je patrné postupné navyšování jistin, spíše než výběr poplatků za odklad splatnosti byly sjednávány navazující úvěrové smlouvy („sériové úvěry“ či „balónové půjčky“). U společností, jednajících dle lichevního schématu společnosti [právnická osoba], odpovídají tato navýšení splátkám měsíčního[Anonymizováno]úroku, stejně jako jim odpovídají poplatky za odklad splatnosti. Žalobkyně však sjednává jak úrok 1 % denně, tak ale i 2 % denně (tj. 730 % ročně!). Některé obdobně jednající společnosti své úvěry do NRKI ani nezapisují, nelze tedy vyloučit další obdobné úvěrové závazky. Je zjevné, že žalovaný je jen dalším příkladem toho, jak bezbřehé je ignorování zákonných limitů poskytování nebankovních úvěrů těmito (a mnoha dalšími) nebankovními poskytovateli, kteří o sobě navzájem vědí a masivní předlužení spotřebitelů pro ně není překážkou, ale příležitostí.

13. Soud si opatřil výpis z účtu žalovaného č. [č. účtu] za období června až prosince 2024 v reakci na to, že bylo tvrzeno ověření příjmů skrze službu [právnická osoba]. (č. l. 42 až 64). Z výpisu je zřejmé, jak bizarní a paradoxní výsledky [právnická osoba][Anonymizováno] [právnická osoba]., a příchozí platby od osoby [jméno FO] obratem vybíral ve stejné výši. Žádný jiný stálý příjem soud nezaznamenal. Dne 22. 7. 2024 bylo vloženo bankomatem 103 500 Kč, 16 000 Kč a 22 000 Kč a obratem byly někam přeposlány. Nelze se tedy ani divit vypovězení účtu bankou. Dne 26. 8. 2024 si žalovaný z jiného účtu ([č. účtu]) zaslal 18 770 Kč, 11 000 Kč a 17 416 Kč, o den později 3 000 Kč a 14 000 Kč, o den později 3 500 Kč a do konce měsíce dalších 3 500 Kč. Je otázkou, zda i takové transakce věřitel službou [právnická osoba]., vyhodnocuje jako příjmy, což by bylo zjevně absurdní. V srpnu 2024 se dále objevují sériové půjčky od [právnická osoba], a [právnická osoba]., a pokračují transakce mezi účty žalovaného. V září 2024 pokračují sériové půjčky od [právnická osoba] V říjnu 2024 se objevují četné převody na účet u Revolut, aniž je zřejmé, zda jde o další účet žalovaného či jiné osoby.

14. Další měsíce již nejsou pro projednávaný nárok rozhodné, pro úplnost je soud zmíní: Stav pokračuje i v listopadu a prosinci 2024 a používání dosavadního účtu se zjevně výrazně utlumuje a minimální obrat už ani neumožňuje identifikovat žalovaného jako schopného samotné obživy.

15. Dle úvěrové smlouvy č. l. 77 ze dne 24. 6. 2024 měl žalovaný čerpat jistinu 5 000 Kč a do 14 dní ji vrátit s úrokem 2 % denně (tedy zřejmě 6 400 Kč). Žalovaný neví, kolik na takový úvěr uhradil. Dle úvěrové smlouvy č. l. 75 ze dne 24. 8. 2025 měl žalovaný čerpat jistinu 5 000 Kč a celkem uhradit 8 500 Kč, ale nepamatoval si a dle NRKI byl úvěr doplacen předčasně a hned byl čerpán úvěr třetí. Dle úvěrové smlouvy č. l. 81 ze dne 26. 8. 2025 měl žalovaný čerpat jistinu 10 000 Kč a celkem uhradit 17 000 Kč, což žalovaný potvrdil. Záznamy v BRKI tomu neodporují a žalobkyně příležitosti vyjádřit se (č. l. 39 písemně a 87 při jednání) nevyužila.

16. V jiných řízeních, kde je projednáván poslední ze série úvěrů, je zjevné, že doklad o platbě nutně nevyjadřuje míru případného bezdůvodného obohacení žalovaného, neboť je součástí lichevního schématu sériových úvěrů, předstírajících samostatná právní jednání, ačkoliv jde o komplexní soubor vzájemných transakcí. Podmínkou poskytnutí jistiny následného úvěru je doplacení úvěru předchozího, formálně oddělovat výplatu jistiny od předchozího plnění by tak bylo projevem přepjatého procesního formalismu a v podstatě přistoupením soudu na lichevní schéma věřitele. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Za takovou situaci je třeba považovat právě i situace, kdy si věřitel zajistí, že se tyto platby od spotřebitele realizují v úzké časové i funkční vazbě před poskytnutím jistiny.

17. Dle odůvodnění o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024 ve sp. zn. 21 Cdo 3140/2023 se zejména podává, že dovolateli lze přisvědčit v tom, že rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžaduje po věřiteli, aby zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním, a to nejen u spotřebitelských úvěrů. Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Nicméně nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských. Dle ustálené rozhodovací praxe není nutné, aby věřitel zkoumal příjmy povinné osoby či její dluhy z veřejných zdrojů apod., postačuje, vychází-li ze znalosti nemovitého majetku povinné osoby, znalosti jejího podnikání (angažovanost v obchodních společnostech), případně příjmů osob alespoň navenek provázaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.04.2023, sp. zn. 20 Cdo 914/2023, nebo ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 910/2023). Je tedy zřejmé, že pozice poskytovatelů těchto úvěrů, kteří se snaží přesvědčit soud o absenci rozumných postupů při zkoumání bonity zájemce o úvěr, ač vystupuje v pozici podnikatele, je naprosto lichá a účelová, zjevně motivovaná snahou zmást spotřebitele a případně i soud.

18. Žalobkyně měla zjistit, že žalovaný je masivně předlužen jako spotřebitel a že tedy úvěr nelze poskytnout ani s legendou, že je zde souvislost s podnikáním. Zjevná je pouze souvislost s hrazením splátek předchozích lichevních úvěrů a okolnost způsobu obživy žalovaného je v tomto kontextu naprosto marginální souvislostí.

19. Na webové prezentaci v sekci „[adresa] zpracování osobních údajů“ (notorieta z předchozích řízení) nicméně sama žalobkyně prezentuje, že (čl. 2.9) uskutečňuje dotazy na úvěrové registry, majetkové evidence či jiné databáze vedoucí informace o majetku... a výsledná zjištění použije pro ověření bonity, platební morálky a důvěryhodnosti klienta, popřípadě na základě zjištěných informací ověří správnost údajů poskytnutých klientem. V čl. 2.3, 2.5 a 2.6 informuje, že údaje od klienta zadává do databází CBCB (BRKI), CNCB (NRKI) a [právnická osoba]. Není jasné, proč by údaje o nebankovním závazku předávala CBCB. Ostatně úvěry do NRKI sama zapisuje (ač to někteří poskytovatelé úvěrů s lichevními parametry vůbec nečiní, např. [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]. [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], Orange [právnická osoba]., Emma’s credit, s. r. o., koncern CFIG a další). Je tedy zřejmé, že skutková tvrzení žalobkyně nejsou pravdivá a sama si dobře uvědomuje, že bez zkoumání bonity klientů by bylo její podnikání absurdní. Ostatně sama ve skutkových tvrzeních připouští, že pokud klient souhlasí, zkoumá skrze služby [právnická osoba]., údaje o transakcích na účtu klienta. Je tedy zjevné, že věřitel ve skutečnosti získává informace o bonitě od klienta, využívá informace z databází o spotřebitelských úvěrech klienta a jeho bonitu posuzuje v rozsahu, jaký je typicky potřebný právě při poskytování spotřebitelských úvěrů, ovšem následně mu poskytuje údajně ryze podnikatelský úvěr.

20. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Podle § 419 občanského zákoníku platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Např. dle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 platí, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Žalobkyně ničím neprokázala, že by poskytování úvěrů jakkoliv souviselo s živností žalovaného. Žalobkyně zřejmě ani netušila, v jaké oblasti žalovaný podniká. Pokud žalobkyně založila své jednání na poskytování těchto úvěrů spotřebitelům na pouhém faktu, že jsou živnostníci (provozuje webové stránky „nazivnost.cz“), pak zcela zjevně obchází zákonné povinnosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť živnost je zcela zjevně podmínkou nutnou, avšak hrubě nedostatečnou. Žalobkyně si je nepochybně velmi dobře vědoma, že se pohybuje v segmentu spotřebitelů a že tímto postupem úvěruje velké množství osob, které nejednají v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně je s tím nepochybně dlouhodobě srozuměna a tento stav jí vyhovuje, tak jako vyhovuje nebankovním poskytovatelům spotřebitelských úvěrů systematicky poskytovat úvěry masivně předluženým obětem předchozích lichevních závazků. Žalobkyně tedy měla povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť neučinila prakticky nic pro zjištění, že poskytuje podnikatelský úvěr mimo režim spotřebitelské ochrany. Zjevně tak s ohledem na svůj úvěrový model systematicky nečiní pravidelně a konkurence s jiným obdobnými úvěry u svých klientů je pro ni běžnou situací.

21. Poskytování úvěru s lichevními parametry nelze odůvodnit charakterem úvěru coby podnikatelského. Podnikatel není osobou, která by musela trpět úrok, považovaný za hrubě rozporný s dobrými mravy. Za podnikatelský úvěr je považován úvěr s obdobnými parametry, jako úvěr spotřebitelský, pouze se bonita zkoumá jinými způsoby a navýšení jistiny se realizuje dle odlišných kritérií. Status podnikatele neopravňuje nikoho, aby podnikatele exploatoval úvěrem s lichevními parametry. Zásadně se tyto druhy úvěrů nemají důvod odlišovat v úrocích v řádech vyšších desítek procent navýšení, natož ještě vyšších. Žalobkyně zjevně sbírá údaje jako o spotřebiteli, žádnou listinu, kde svá zjištění případně konsoliduje, však soudu nepředložila. Stejně tak žalobkyně zadává údaje o svých úvěrech do registru NRKI (CNCB) a má tedy možnost do něj i nahlížet, avšak v řízení nic netvrdí.

22. Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že by úvěr měl charakter závazku mezi podnikateli, soud jej posuzuje jako úvěr spotřebitelský. Nemusí se tak již zabývat jeho absurdními parametry, zjevně jsoucími v hrubém rozporu s dobrými mravy.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

24. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

25. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). U některých další z registru NRKI žalované jsou dle povědomí soudu řízení vedena (ostatně právě senát 20C se je snažil iniciovat, neboť prakticky všichni nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů postupují analogicky a registry NRKI svědčí především o tom, že je věřitelé vůbec nepoužívají k adekvátnímu účelu). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku.

26. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

27. V projednávané věci je poskytovaný úrok tak vysoký, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Účelem tohoto úvěru je však spíše inkasovat nepřiměřeně vysoké poplatky za odklad splatnosti, kterými ovšem spotřebitel neumořuje jistinu a které nejsou věřiteli v případě nutnosti následného soudního řízení v žalobách vůbec deklarovány (případně jsou dokonce maskovány stále aktualizovanou „novou“ úvěrovou smlouvou“, která před soudní mocí maskuje předchozí úvěrové vztahy účastníků). Takové jednání však sankcionuje již sama Česká národní banka, neboť dovozuje, že takový poplatek zakládá povinnost opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (a prakticky ji současně i popírá). Za takového stavu registru nemůže společnost, která sama do takového registru přispívá a tedy z něj může i čerpat, považovat spotřebitele za bonitního k poskytnutí jakéhokoliv úvěru (než ryze bezplatného či konsolidačního). Současně se tento věřitel pokouší vyhnout se povinnostem, vyplývajícím ze spotřebitelské ochrany, poskytováním úvěrů výhradně osobám s živnostenským oprávněním, což je model, který využívají i četné další nebankovní společnosti, dokonce i ty, které souběžně nabízejí i úvěry spotřebitelské. Žalobkyně dokonce provozuje nejméně dvě různé webové prezentace (soudu není známo, zda další z nich je [Anonymizováno]).

28. Sjednaný úvěr je tak ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb. od počátku (ex tunc) absolutně neplatný. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na plnění, které žalovaný obdržel. Z výše odkazovaných rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. Není jisté, zda i v této věci k výběru těchto poplatků došlo. Z praxe soudu vyplývá, že záznam v NRKI není v tomto kontextu jednoznačně interpretovatelný a různé varianty jsou možné. Stejně tak z praxe soudu vyplývá, že ony poplatky za odklad splatnosti jsou stejně excesivní, jako úroky, resp. poplatky, vymáhané z jistiny za shodné období. Prakticky totéž lze dovodit pro sériové úvěry s postupně navyšovanou jistinou, neboť jde o variaci podobného schématu, při kterém spotřebitel čerpá další a další drobné částky, nic nesplácí, ale jeho celkový závazek se neproporcionálně (lichevně) navyšuje.

29. V této věci však zřejmě k výběru těchto poplatků nedošlo. Zato však došlo k „přeúvěrování“, když spotřebitel za doplacení předchozího úvěru získal nárok na získání úvěru, kterým mu bylo právě uhrazené „refundováno“. Již první úvěr byl zcela zjevně poskytnut absolutně neplatně – masivně předluženému spotřebiteli bez rozpoznatelného legitimního příjmu. Tím spíše pak úvěry následující, kdy jednak žalovaný již platil lichevní příslušenství z předchozího, jeho poměry se výrazně zhoršily (přinejmenším splácením lichevního závazku). Jednotlivé iterace lichevního schématu oddělují úvěrové smlouvy, které věřitel prohlašuje za platné, zatímco senát 20C s téměř 100 % incidencí shledává, že jde o absolutně neplatná právní jednání, mnohdy i z více než jediného právního důvodu současně (a to navíc aniž by senát 20C dovozoval neprůkaznost elektronické kontraktace, jak pravidelně činí jiné senáty C zdejšího soudu).

30. Zde mohl soud od jistiny odečíst částku 7 000 Kč z úvěru ze dne 26. 8. 2024, který má stejné lichevní parametry a byl poskytnut za obdobně bezvýchodné bonity žalovaného, jiné informace (o plněních na zbylé dva úvěry) soud nemá. Proto soud přiznal nárok pouze na 4 000 Kč.

31. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Zde je nepřiměřeným ujednáním již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně. Taková znalost soudu odpovídá § 121 o. s. ř. a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování Člověka v tísni neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe). Věřitelé pak mohou libovolně disponovat stovkami vyhovujících rozhodnutí, zatajovat ta opačná a znemožnit spotřebitelům a dokonce i odborné veřejnosti posoudit, které jsou argumentačně plausibilnější a které odpovídají přísné judikatuře vyšších soudů.

32. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce), spojených s překročením základní doby splatnosti. Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. A nemůže jej získat ani soud. Soud tak nemá možnost ověřit ani zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Natož aby mohl překontrolovat způsob komunikování o poplatcích za odklad splatnosti či nabídky novací závazků. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. V tomto kontextu je třeba vnímat i masově rozšířené působení jedné nebo postupně i více inkasních agentur, které vůči spotřebiteli vystupují (telefonicky, emailem, osobními návštěvami) v postavení, které spotřebitel jen těžko právně kvalifikuje. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ nejen, že neplní, ale navíc jeho plnění ještě předstírá. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.

33. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak je tomu v některých řízeních jiných věřitelů [spisová značka]). Nicméně i zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi (původním) věřitelem a žalovaným, již tím, že se věřitel ani neobtěžuje uvádět tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ a jediná indicie v tomto řízení tak spočívá v absenci důkazu k úhradě kontrolní platby 1 Kč. Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata nezná). I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. nároku dle § 87 ZoSÚ by tak zde bylo jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení či nárok na jistinu dle § 87 ZoSÚ, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaný uhradil na navýšení předchozího úvěru 7 000 Kč a věřitel je na závazek přijal a poté poskytl úvěr s jistinou 11 000 Kč (tedy o 1 000 Kč vyšší, než v předchozím případě). Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalším úvěrem, tedy opětovným čerpáním obdobného úvěru. Čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů či týdnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele. Jistina úvěru v takovém případě není jistinou výše bezdůvodného obohacení či nároku dle § 87 ZoSÚ, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, které věřitel maskuje tvrzeními o následných (absolutně neplatných) úvěrech. „Bezdůvodné obohacení“ je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět nové prostředky tak, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na bezduché vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je soud použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma mu má odebrat veškeré možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit. Soud však není vázán zásadou projednací ohledně právního jednání, které je absolutně neplatné a jehož implicitní součástí jsou i další obdobná jednání, která mají zůstat před soudní mocí (či finančním arbitrem) zamlčena.

34. Takové předchozí platby však z povahy původního závazku doslova čiší, jsou pro soud z předchozích řízení notorietou (§ 121 o. s. ř.) a dotazem na původního věřitele se i v tomto řízení potvrdily. Pasivita spotřebitele, který s největší pravděpodobností takový procesní úkon (např. započtení) neučiní, je zjevně již od počátku součástí kalkulace takového výsledku řízení původního věřitele/(advokáta) postupníka, který se zaměřuje na tu nejzranitelnější část spotřebitelské populace – osoby, které nemají přístup k bankovním úvěrům či nerozumí důsledkům excesivně vysokého příslušenství. Jde o jeden z mnoha způsobů, jakým je v současnosti konstruováno lákání lichevního příslušenství na spotřebitelích (soud jich v současnosti eviduje již více než dvě desítky) i jinak, než pouhým požadováním lichevního úroku z běžně konstruovaného spotřebního úvěru. Nutno přiznat, že jde o jedno z „nejzákeřnějších“, neboť je bez předchozí znalosti těchto postupů a nikoliv ryze formalisticky pojatého zkoumání některých aspektů z úřední moci soudu relativně dobře ukryté a demaskuje jej prakticky pouze to, jak četné jsou tyto nároky, vzpírající se jakékoliv logice zodpovědného poskytování úvěru. Společnost, která jen u zdejšího soudu ročně uplatňuje stovky neuhrazených úvěrů a zcela zjevně nezkoumá schopnost svých klientů úvěr splácet způsobem, jaký předpokládá ZoSÚ, totiž přesto generuje vysoké zisky a používá stejný obchodní model navzdory usilovné (ale marné) snaze ČNB věřitele plošně trestat pokutami. Sofistikovanost tohoto postupu nelze odměnit přiznáním plnění, které je od počátku v hrubém rozporu s dobrými mravy a kogentními ustanoveními zákona jen pro neschopnost běžného spotřebitele rozpoznat kteréhokoliv z protiprávních momentů této konstrukce.

35. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem ve sp. zn. 14 Co 1/2025, pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. Tato doktrína tak pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně lze jej v této situaci užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.

36. Spotřebitel nemůže nést veškerou zodpovědnost za jednání věřitelů, kteří povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. proměnili ve svou výhodu a parametry úvěru nastavují oproti veřejně inzerovaným parametrům úvěrů tak, že méně bonitní klienti získávají úvěr s násobně vyšším úrokem - ačkoliv by jim měl být úvěr odmítnut. Stejně tak spotřebitel nemůže nést tíhu potřeby orientace v bezpočtu způsobů, kterým poskytovatelé úvěrů maskují svůj obchodní zisk, ať již před ukazatelem RPSN, před spotřebitelem samotným, nebo dokonce i před soudy, pokud neuvádějí předchozí úhrady na závazek. Přehlížení těchto souvislostí nemůže vést k pohrdavému přistupování k „těm, co neplatí dohodnuté závazky“. Jednak zpravidla již ani z dlužnických registrů není známo, zda aktuální závazky nejsou výsledkem zoufalé snahy uhradit závazky předchozí, již z registru vymazané či podléhající skartační době. Nelze tak snadno rozlišit úvěrového podvodníka od oběti systémové lichvy, natož jejich kombinace. Současně se ale také jedná o podobně necitlivý přístup, jakého se v minulosti veřejná moc dopouštěla k drogově závislým (kteří již nejsou kriminalizováni za držení drogy v množství k osobní spotřebě) či k obětem sexuálního násilí (které již nejsou viněny za vyzývavé oblečení či za nedostatek obrany). Českou společnost čeká změna paradigmatu ohledně osob, které nejsou schopny hradit úvěrové závazky, které jsou inzerovány a posléze vymáhány způsoby podobně rafinovanými, jako podvodné nabídky, které dnes a denně odčerpávají celoživotní úspory ekonomicky produktivním osobám, které nedisponují schopností (či ji v důsledku změny zdravotního stavu ztratily) prohlédnout manipulativní podvodné schéma s využitím prostředků elektronické komunikace.

37. V této věci došlo ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitel obětí i dalších úvěrů či dokonce jiných věřitelů s obdobným schématem. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu ihned nebo i za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, či poskytovaného mnohými nebankovními konkurenty. Spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti. Délka takové přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde však věřitel pro „restart“ lichevní iterace zvolil měsíc. Žalovaný již nepochybně věděl o nepřiměřeném navýšení takových úvěrů, není však jisté, zda si byl vědom, že hradí absolutně neplatný závazek či zda nebyl v takové tísni, že to musel akceptovat. Sám dokonce uvedl, že nevěděl, že nabídka úvěru je od stejného subjektu, když byl odkázán na jiné webové stránky. Doplacením úvěru dne v září 2024 tak věřitel vyvolal u žalovaného stav finanční tísně, který opětovně obratem zneužil k přeúvěrování a „legalizaci“ odčerpaného lichevního navýšení.

38. Soud tak považuje úvěr ze dne 10. 10. 2024 za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný úvěrový závazek. Obdobně, jako by takové jednání bylo považováno za trvající či pokračující skutek v jiném typu soudního řízení. Vzájemné přeposlání prostředků není důvodem k oddělení těchto dvou závazků na samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout, které je součástí podnikatelského záměru věřitele dlouho před tím, než jej osloví konkrétní spotřebitel. Ostatně takto vypadaly předchozí tři úvěry mezi účastníky, které měly zůstat soudu utajeny. Jednání věřitele, který „operační přestávku“ resp. novou kontraktaci vytvořil, je i v tomto ohledu rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany. Žalovaný financoval lichevní požadavky věřitele především z měsíčně vyplácené mzdy, proto poskytnutí dalšího úvěru v rozmezí kratším (1 měsíce), než je (legitimní) příjem žalovaného, nelze oddělovat. Shodně soud postupuje i v případě lichevních schémat, kde věřitelé za délku operační přestávky volí období delší jednoho dne. Často se tak ale děje v případech, kdy jediným zdrojem příjmu spotřebitele je toliko čerpání postupné úvěrů od několika věřitelů, kteří si tak spotřebitele mezi sebou postupně „přehazují“ a tím se snaží fakticky přerušovat svá vlastní lichevní schémata, zatímco se mohou spoléhat na to, že spotřebitel od nich vždy přijme iniciativní nabídku čerpání dalšího úvěru, pokud se věřitel rozhodne na základě četných údajů o závazcích dlužníka (zejm. z databází SOLUS, NRKI, BRKI) k další iteraci lichevního schématu a úvěr spotřebiteli sám nabídne (jakkoliv to osobě, neobeznámené s těmito lichevními schématy může napoprvé připadat nelogické a předsudečně viní z nehorázného čerpání dalších úvěrů právě jen spotřebitele). Aktivní nabídky úvěrů spotřebitelům těmito společnostmi jsou běžné a kumulace některých skupin věřitelů u jednoho spotřebitele (dle stovek výpisů NRKI, které prošly senátem 20C) jsou více než nápadné a jako výsledek pouhé náhody statisticky krajně nepravděpodobné. Z tisíců českých spotřebitelů bez kriminální minulosti se nestávají odsouzení pachatelé úvěrových podvodů spontánně. Nadto tyto společnosti již namísto čistě písemné formy používají „chráněné webové prostředí“ či telefonické dohodnutí dalších úkonů, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. Již i společnost [právnická osoba], po dekády pověstná využíváním podomních zprostředkovatelů/výběrčích, ve svých smluvních typech začíná tyto předkontraktační formy [Anonymizováno]“) využívat, jak vyplynulo z předchozích řízení. Přiřazování plnění na tyto úvěry původním věřitelem je bez právního významu a věřitel nemůže soudu vnutit důsledky neplatného právního jednání ani ve sféře hmotného práva, ani ve sféře práva procesního. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (dle rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Povinnost soudu jednat i v tomto konkrétním řízení již z pouhé moci úřední a nespoléhat na (v procesní praxi raritní) procesní aktivitu spotřebitele, je tak nesporně dána.

39. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty ze souvisejícího (a rovněž neplatného) závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by soudy postupovaly formalisticky (a navzdory spotřebitelské ochraně se neustále odkazovaly na překonanou zásadu projednací), jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok z lichevního schématu, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Odkaz na pouhou zásadu projednací v těchto specifických případech hrubého porušení dobrých mravů i porušení jednotlivých práv spotřebitele (dle o. z. i ZoSÚ) nemůže konkurovat povinnosti soudu jednat z moci úřední dle jednotlivých odkazů, uváděných v tomto rozhodnutí.

40. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu nejméně 7 000 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na zbývající část 4 000 Kč.

41. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, kterých by v předložené smlouvě dovodil nejméně tři (úrok ve formě poplatku ve výši hrubě rozporné s dobrými mravy; absolutně neplatné ujednání poplatku za odklad splatnosti; smluvní pokuta v kontextu systematického zanedbávání povinnosti dle § 87 ZoSÚ).

42. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

43. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je masivně předlužen a i pokud se bude aktivně domáhat všech svých spotřebitelských (i „podnikatelských“) práv, pravděpodobně skončí s několika splátkovými kalendáři a splátky se budou kumulovat. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl dvousplátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který se nezdráhá podílet se na vymáhání úvěru s lichevními parametry. Zjevně své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

44. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné části (82,96 %) neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části (65,92 %) účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož se žalovaný účastnil jednání, které přesáhlo 2 hodiny trvání, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů 2x á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

45. Soud se tak již nemusel zabývat ani nezpůsobilou předžalobní výzvou od advokáta [Jméno advokáta] (č. l. 14), která by vedla k závěru, že povinnost ve smyslu § 142a o. s. ř. ve skutečně řádně splněna nebyla (přehnaně vysoké a z větší části zákonu odporující plnění není kvalifikovaným pokusem předejít soudnímu řízení, kde se následně advokát domáhá podstatně nižší částky) a nárok by tak žalobkyně nezískala vůbec.