20 C 143/2020-143

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] [číslo] sídlem [adresa žalované] o náhradu škody v částce 24 200 Kč s příslušenstvím a o finanční zadostiučinění v částce 74 052,37 Kč s příslušenstvím a o omluvu takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 33 863 Kč spolu s 8,25 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 8. 10. 2020 do zaplacení zastavuje.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 40 189,37 Kč spolu s 8,25 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 8. 10. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 24 200 Kč spolu s 8,25 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 8. 10. 2020 do zaplacení se zmítá.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované doručit žalobci písemnou omluvu [anonymizováno] inspektorátu práce [anonymizováno] [územní celek] a [anonymizováno] podepsanou jeho vedoucím pracovníkem, ve které bude vyjádřeno, že OIP lituje svého nezákonného postupu spočívajícím v tom, že proti žalobci zahájil neoprávněně správní řízení pro podezření ze správního deliktu a že žalobce nepravomocně uznal vinným ze spáchání tohoto správního deliktu, tím, že vydal rozhodnutí čj. [číslo], sp. zn. [anonymizováno] [číslo], kterým rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. s) zák. č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, neboť údajně porušil povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovené v zákoně č. 309/2006 Sb. a v nařízení vlády č. 362/2005 Sb. tím, že 25. 7. 2016 kolem 11:45 hodin měl vykonávat [anonymizováno]. [příjmení] společně s [jméno] [příjmení], zaměstnancem [právnická osoba] [právnická osoba], [anonymizováno] [číslo] (dalším ze subdodavatelů) geodetické měření při rektifikaci bednicích stolů v místě jejich jednotlivých závěsů stavbě mostu přes řeku [anonymizováno] v [anonymizováno], ve výšce cca 8 m bez řádné ochrany proti pádu z výšky, přičemž při zdvihu bednicích stolů o cca 18 cm mělo dojít ke zvětšení mezery v místě napojení bednicích stolů uprostřed oblouku, posunutí nepevně uložených 2 ks překližkových desek lávky na koncích pohybujících se segmentů bednicích stolů a následnému propadnutí desek zakrývajících tento otvor o rozměrech větších než 0,25 m x 0,25 m v době, kdy na těchto deskách měl stát [anonymizováno]. [příjmení], který takto vzniklým otvorem měl propadnout a utrpět mnohočetná zranění, která si měla vyžádat hospitalizaci delší než 5 dní; a tím, že uložil žalobci pokutu ve výši 63.000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení, přičemž toto nezákonné rozhodnutí bylo posléze odvolacím orgánem zrušeno a řízení bylo zastaveno, se zamítá.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v rozsahu 34,76 % v částce 9 488,08 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky, do 15 dnů od právní moci, tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení ve výrocích uvedených částek a zmíněné omluvy s odůvodněním, že se jedná o náhradu škody a finanční zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). Žalobce uvedl, že částku 24 200 Kč požaduje z titulu náhrady škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím [anonymizováno] inspektorátu práce [anonymizováno] [územní celek] [anonymizována dvě slova] ze dne 6. 11. 2017, [číslo jednací] sp. zn. [číslo], kterým rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, neboť údajně porušil povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovené v zákoně č. 309/2006 Sb. a nařízení Vlády č. 362/2005 Sb. tím, že 25. 7. 2016 kolem 11:45 hodin měl vykonávat [anonymizováno]. [příjmení] společně s [jméno] [příjmení] zaměstnancem [právnická osoba] [právnická osoba], [anonymizováno]: [číslo] (subdodavatel) geodetické měření při rektifikaci bednících stolů v místě jejich jednotlivých závěsů při stavbě mostu přes řeku [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ve výšce cca 8 m bez řádné ochrany proti pádu z výšky, přičemž při zdvihu bednících stolů o cca 18 cm mělo dojít ke zvětšení mezery v místě napojení bednících stolů uprostřed oblouku, posunutí nepevně uložených dvou kusů překližkových desek lávky na koncích pohybujících se segmentů bednících stolu a následnému propadnutí desek zakrývajících tento otvor o rozměrech větších než 0,25 m krát 0,25 m v době, kdy na těchto deskách měl stát [anonymizováno]. [příjmení], který takto vzniklým otvorem měl propadnout a utrpět mnohačetná zranění, která si měla vyžádat hospitalizaci delší než 5 dní; a dále správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu v částce 63 000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení. K odvolání žalobce [příjmení] úřad inspekce práce jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 16. 7. 2018, [číslo jednací], sp. zn. [anonymizováno] [číslo], napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání, který pak ve věci neučinil žádné úkony, a rozhodnutím ze dne 12. 11. 2019, [číslo jednací], které nabylo právní moci 29. 11. 2019, řízení ve věci podezření ze spáchání správního deliktu zastavil. Žalobci v souvislosti s uvedeným nezákonným rozhodnutím vznikla škoda v podobě nákladů na právní zastoupení na základě smlouvy o poskytování právních služeb (dohodnutá hodinová sazba), když právní zástupkyně žalobce fakturou č. 26/2017 vyúčtovala za celkem 10 hodin právního poradenství v sazbě 2 000 Kč za hodinu částku 20 000 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty, tj. celkem částku 24 200 Kč, a tuto fakturu žalobce advokátce uhradil dne 15. 2. 2018 (celková částka dle faktury byla vyšší, neboť v ní bylo zahrnuto i poradenství v jiných věcech, které se správním deliktem nesouvisely). Vynaložené náklady na právní zastoupení proto žalobce požaduje jako náhradu vzniklé škody podle zákona. Dále uvedl, že si je vědom, že zákon přiznává výši nákladů na právní zastoupení toliko podle advokátního tarifu, nicméně advokátní tarif neodpovídá realitě a odměnu 1 000 Kč za úkon v řízení o správním deliktu, kde hrozí pokuta až do výše 1 000 000 Kč, nelze považovat za přiměřenou, proto požaduje náhradu škody ve skutečné výši. Žalobce dále požadoval finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmou v částce 74 052,37 Kč, která mu vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení ohledně výše zmíněného správního deliktu, ke kterému mělo dojít 25. 7. 2016, kontrola byla provedena 23. 8. 2016, protokol o námitkách byl žalobci doručen 30. 8. 2016, námitky žalobce ze dne 9. 9. 2016 byly vyřízeny dne 5. 10. 2016, ale správní řízení bylo zahájeno až 27. 2. 2017, od zahájení správního řízení tak uplynulo 9 měsíců místo zákonných 30 dnů, o odvolání ze dne 21. 11. 2017 rozhodl odvolací orgán až 16. 7. 2018, tj. po 8 měsících od podání odvolání místo po 30 dnech, a [anonymizováno] inspektorát práce [anonymizováno] [územní celek] [anonymizována dvě slova], jako orgán prvního stupně, který měl o věci po zrušení původního rozhodnutí a jejím vrácení znovu rozhodnout, rozhodl až 12. 11. 2019, a právní moci tak rozhodnutí nabylo dne 29. 11. 2019, tj. po 1 roce a 4 měsících místo 30 dnech, a to v rámci řízení vedeného pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] (dále též jen„ posuzované řízení“). Žalobce ohledně nepřiměřené délky posuzovaného řízení odkázal také na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je významným dnem, kdy se správní orgán dozvěděl o skutečnostech odpovídajících zahájení řízení z moci úřední, dále uvedl, že dnem skončení řízení je pak den nabytí právní moci posledního rozhodnutí, tj. 29. 11. 2019, celkem tak posuzované řízení trvalo 3 roky, 3 měsíce a 6 dnů. Žalobce dále uvedl, že obvinění ze správního deliktu se aktivně bránil, úkony činil vždy v zákonných lhůtách, nežádal o jejich prodloužení, ani nepodával blanketní odvolání, předložil dostatek důkazních prostředků, s obviněním věcně polemizoval, od samého počátku se snažil správním orgánům konzistentně vyložit a doložit, že za správní delikt neodpovídá, správní orgány bez zjevné příčiny ve věci nejednaly, přičemž důvodem nemohla být ani složitost případu, když žalobce opakovaně vysvětloval a listinnými důkazy dokládal, že za správní delikt neodpovídá, a zároveň nebylo ani doloženo, jak a proč ke správnímu deliktu došlo. Podle zmíněného stanoviska je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen v době, po kterou docházelo k průtahům, a jako přiměřenou hodnotí Nejvyšší soud částku 15 000 až 20 000 Kč za 1 rok (celého) řízení, a to za první 2 roky řízení částku o polovinu nižší (protože každé řízení nějakou dobu trvá). Částku lze dále upravovat podle faktorů uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona až 50 %. Žalobce uvedl, že s ohledem na svůj aktivní přístup k řešení celé záležitosti a s ohledem na laxní, ničím neodůvodněný a liknavý přístup správních orgánů a jakož i na skutečnost, že bezúhonnost, co do dodržování předpisů bezpečnosti práce, je pro žalobce životně důležitá a je způsobilá ho značnou měrou poškodit, jak u jeho zaměstnanců, tak i u jeho obchodních partnerů, požadoval částku 20 000 Kč ročně zvýšenou o 40 %, dále odkázal na inflaci počínaje rokem 2011 (vydání stanoviska Nejvyššího soudu) a konče rokem 2019, částka 20 000 Kč ročně upravená o inflaci tak činí částku 23 288,92 Kč ročně a po 40 % zvýšení činí částku 32 604,48 Kč ročně. Za dobu trvání posuzovaného řízení proto žalobce požaduje částku 32 604,48 Kč za prvý a druhý rok posuzovaného řízení dohromady, další částku 32 640,48 Kč požaduje za třetí rok a za zbylé 3 měsíce a 7 dní, tj. 99 dní, požaduje částku 8 843,41 Kč (32 604,48 Kč děleno 365 krát 99), celkem tak za celkovou dobu posuzovaného řízení proto požaduje částku 74 052,37 Kč. Dále žalobce uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované dopisem ze dne 7. 4. 2020 odeslaným datovou schránkou a zároveň ministerstvo doručeným dne 8. 4. 2020. Ministerstvo reagovalo až po více než pěti měsících přípisem ze dne 25. 9. 2020 podepsaným 30. 9. 2020 a doručeným právní zástupkyně žalobce dne 9. 10. 2020. Názor ministerstva prezentovaný v dopise ze dne 25. 9. 2020 žalobce považuje za nesprávný.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce u ní dne 8. 4. 2020 uplatnil nárok na náhradu škody v částce 24 200 Kč a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 74 052,37 Kč. Žádost byla žalovanou vyřízena dopisem ze dne 16. 12. 2020. Žalovaná uznala nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v posuzovaném řízení v délce 792 dnů v částce 32 472 Kč. K reakci žalobce ze dne 8. 1. 2021 žalovaná korigovala přiznanou částku na částku 33 863 Kč, neboť průtahy v posuzovaném řízení správně činily 824 dnů. K rozdílu došlo matematickou chybou ve výpočtu na straně žalované. Žalobci bylo vyplaceno odškodnění v částce 34 750,86 Kč, z toho 33 863 Kč činí odškodnění a 887,86 Kč úrok z prodlení 8,25 % p.a. za dobu od 8. 10. 2020 do 31. 1. 2021. Žalovaná krátce zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení zahájeného oznámením ze dne 27. 2. 2017 ve věci podezření ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce ve smyslu § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, pro porušení povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů při práci na pracovišti s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a skončeného dne 12. 11. 2019 zastavením z důvodu uplynutí zákonné lhůty pro projednání přestupku. K odpovědnosti státu za škodu, která měla být žalobci způsobena tvrzeným nezákonným rozhodnutím, žalovaná uvedla, že dle § 8 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené způsobenou nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno, nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost, nebo v případě, že se jednalo o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, které bylo zrušeno, nebo změněno v odvolacím řízení. Zmíněné rozhodnutí oblastního inspektorátu práce ze dne 6. 11. 2013 bylo zrušeno v odvolacím řízení. Nejednalo se tak o pravomocné rozhodnutí ani o rozhodnutí předběžně vykonatelné, toto rozhodnutí proto není způsobilým předpokladem pro vznik povinnosti státu za škodu podle zákona. Zahájení správního řízení nelze považovat za nesprávný úřední postup ani za nezákonné rozhodnutí, neboť jestliže správní orgán shledá okolnosti, za kterých lze usuzovat, že mohlo dojít ke spáchání přestupku, zahájí řízení, a o něm teprve v rámci tohoto řízení provádí dokazování, na jehož základě rozhodne, zda přestupek byl či nebyl spáchán. Dle žalované proto nejsou splněny předpoklady pro vznik povinnosti státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, když zde absentuje pravomocné rozhodnutí zrušené pro nezákonnost. K požadavku na náhradu smluvní odměny advokáta žalovaná uvedla že, zákon má pro náhradu nákladů řízení jednoznačná pravidla a § 31 odst. 3 zákona připouští náhradu mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu. Nárok na zaplacení smluvní odměny z titulu náhrady škody je v rozporu s tímto zákonným ustanovením. K požadavku žalobce na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, žalovaná uvedla, že posuzované řízení trvalo ode dne 27. 2. 2017 do 12. 11. 2019, celkem 989 dnů. Podle § 71 odst. 3 správního řádu je lhůta pro vydání rozhodnutí stanovena v délce 30 dnů, pokud nelze vydat rozhodnutí bezodkladně, k této lhůtě je třeba připočítat lhůtu až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání, dále žalovaná zohlednila lhůtu 15 dnů pro podání odvolání a lhůtu 30 dnů stanovenou na postoupení odvolání odvolacímu orgánu, který rozhodl ve standardní délce 30 dnů a po zrušení rozhodnutí a vrácení věci prvostupňovému orgánu je opětovně stanovena lhůta 30 dnů pro vydání rozhodnutí, zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí v takovém případě činí 165 dnů. Žalovaná má proto za to, že standardní délka posuzovaného řízení byla překročena po 824 dnů, tj. o více než 2 roky. Překročení délky je v rozporu s § 71 odst. 3 správního řádu a jedná se o nesprávný úřední postup. Tuto dobu, tj. 824 dnů, žalovaná odškodnila částkou 33 863 Kč, když vycházela ze základní sazby stanovené zmíněným stanoviskem Nejvyššího soudu, tj, 15 000 Kč za rok řízení. Žalovaná se neztotožnila s názorem žalobce, že do délky posuzovaného řízení je nutné započítat celé období ode dne, kdy byla zahájena kontrola, když tato byla prováděna dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), který samostatně definuje průběh kontroly, lhůty a okamžik skončení. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by kontrola byla součástí správního řízení o deliktu. K aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“) žalovaná uvedla, že v trestní části tohoto článku je rozhodující zodpovězení následujících kritérií (podrobně např. rozsudek velkého senátu ve věci Jussila proti Finsku, rozsudek Engel a ostatní proti Nizozemí, rozsudek Brendenoun proti Francii). Prvním kritériem je kvalifikace deliktu ve vnitrostátním právu. Pokud jde o trestný čin, je čl. 6 Úmluvy v daném případě aplikovatelný, není-li čin ve vnitrostátním právu kvalifikován jako trestný, používá Evropský soud pro lidská práva (dále též„ ESLP“) další dvě kritéria pro ověření věcné působnosti čl. 6 Úmluvy. Druhým kritériem je povaha deliktu. Toto kritérium spojuje odpovědi na dvě otázky: zda je zájem chráněný trestním zákonem obecný či partikulární, přesněji řečeno, zda je daná právní norma adresována všem, nebo pouze určité skupině lidí se specifickým postavením a zda účel sankce, která se za takový delikt ukládá, je alespoň částečně preventivně – represivní, anebo zda je čistě reparační povahy. Třetí kritérium zkoumá druh a stupeň závažnosti sankce, a to nikoliv sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. V případě žalobce se nejedná o kvalifikaci deliktu jako trestného činu (prvé kritérium) a není splněno ani druhé kritérium, neboť právní normy obsahující skutkové podstaty deliktního jednání jsou adresovány nikoliv všem občanům, ale pouze omezené skupině se zvláštním postavením ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o inspekci práce, a to právnickým nebo podnikajícím fyzickým osobám. S ohledem na nesplnění zmíněného druhého kritéria nelze aplikovat čl. 6 Úmluvy. Tento závěr znamená, že na případ žalobce nelze přímo použít stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, nebude posuzována nepřiměřenost délky celého řízení, ale jednotlivé průtahy v posuzovaném řízení, tedy překročení lhůt stanovených správním řádem. Dalším důsledkem je pak skutečnost, že nemajetková újma vzniklá následkem délky řízení se nepresumuje. Žalovaná hodnotila vzniklou nemajetkovou újmu jako prokázanou, když měla za to, že z okolností případu je zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vnikla (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, dále rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2555/2010), a to vzhledem k tomu, že průtahy v řízení přesahovaly dobu dvou let. Co se týká výše odškodnění, žalovaná vycházela ze základní částky stanovené stanoviskem Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, když má za to, že takto stanovená částka je použitelná i pro případy, na které se čl. 6 Úmluvy nevztahuje. Uvedené stanovisko uvádí, že se odškodňuje celá doba řízení, tj. i doba, kterou lze považovat za řádnou. Výši však koriguje tak, že za prvé 2 roky řízení počítá s částkou poloviční. Žalovaná oproti tomu odškodňovala jen dobu průtahů, nikoliv tedy dobu zákonné délky posuzovaného řízení, ale částku odškodnění nijak nekrátila za prvé 2 roky řízení. V případě aplikace stejné základní částky 15 000 Kč za 1 rok řízení by základní částka odškodnění za nepřiměřenou délku řízení dle stanoviska činila částku 25 643 Kč (15 000 Kč za prvé 2 roky řízení, tj. je za 730 dnů, a 10 643 Kč za zbývající 259 dnů řízení). Způsob výpočtu, který žalovaná použila, je však pro žalobce výhodnější, neboť mu v základní částce bylo přiznáno více (15 000: 365 x 824). V otázce jakou výši základní částky, kterou Nejvyšší soud stanovil v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč, lze použít, žalovaná postupovala tak, že za prvé roky řízení použila nižší základní částku a tuto základní částku postupně navýšila za jednotlivé roky řízení. Například v případě řízení trvajícího 5 let za prvé 3 roky použije základní částku 15 000 Kč, za čtvrtý rok částku 17 000 Kč a za pátý rok 20 000 Kč (nejedná se však o pevné pravidlo, závisí to na konkrétních okolnostech případu). Žalovaná má za to, že tento postup odpovídá zmíněnému stanovisku Nejvyššího soudu. K navýšení základní částky dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona má žalovaná za to, že zákon ani stanovisko Nejvyššího soudu nepočítá s navyšováním základní částky o inflaci, jak požaduje žalobce. Zároveň pak žalovaná neshledá důvod pro navýšení základní částky odškodnění o žalobcem požadovaných 40 %, když žalobce sice vystupoval v posuzovaném řízení aktivně, žalovaná spíše hodnotí, zda aktivně vystupoval na odvrácení průtahů řízení, a dospěla k závěru, že nikoliv, což však neznamená, že by základní částka měla být z tohoto důvodu jakkoliv snižována. Úprava základní částky směrem nahoru je na místě, pokud se poškozený aktivně brání nečinnosti či průtahům, což je v daném v posuzovaném případě žalovaná u žalobce neshledala. K postupu správního orgánu v posuzovaném řízení je dle žalované důvodem pro zvýšení základní částky skutečnost, že správní orgán postupuje jakkoliv nestandardně, podjatě, nikoliv jen z důvodu, že řízení dlouho trvá. Ohledně významu poškozeného žalovaná taktéž neshledala důvod pro zvýšení základní částky, když namítaná ztráta důvěryhodnosti žalobce ze strany smluvních partnerů a jeho zaměstnanců nebyla doložena, je formulována spíše hypoteticky, nikoliv tak, že by k ní skutečně došlo. Přestupkové řízení není ovládáno zásadou veřejnosti, údaje o spáchání přestupku dle zákona o inspekci práce se neevidují v žádném veřejném rejstříku, aby ke ztrátě důvěryhodnosti docházelo automaticky. I pokud by k tomu však také bylo a údaje o spáchání přestupku byly veřejně dostupné, pak by zmíněné následky bylo schopné způsobit pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku, nikoliv řízení o přestupku vedené. Údaje o přestupkových řízeních nejsou ani podmínkou pro kvalifikaci při zadávání veřejných zakázek. Žalobcem namítané negativní účinky posuzovaného řízení tak nemohly ani hypoteticky nastat. Jelikož žalobce neprokázal vznik škody ani nemajetkové újmy v rozsahu, v jakém se domáhá jejího zaplacení, a žalovaná průtahy v posuzovaném řízení odškodnila přiměřenou částkou, navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění v částce 33 863 Kč, žalobce před jednáním dne 28. 6. 2021 vzal v tomto rozsahu žalobu zpět včetně 8,25 % p.a. zákonného úroku požadovaného z této částky za dobu od 8. 10. 2020 do zaplacení. Soud proto postupoval podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a řízení v tomto rozsahu ve výroku I. zastavil, když souhlas žalované se zpětvzetím nebyl vyžadován, neboť k tomu došlo před zahájením jednání (§ 96 odst. 4 o.s.ř.)

4. Žalobce ve vyjádření ze dne 16. 6. 2021 odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1099/19, ve kterém Ústavní soud uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je vyvozována také v případě, kdy tato škoda byla způsobena zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením. Tyto závěry lze systematickým a logickým výkladem podle Ústavního soudu analogicky vztáhnout také na nedůvodná obvinění z přestupku, když Ústavní soud uzavřel, že na„ oznámení o zahájení řízení o přestupku“ spojené se sdělením obvinění z přestupku a na něj navazující řízení o přestupku je třeba hledět jako na nezákonné. Stěžovateli by tedy měla být přiznána náhrada škody v podobě nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o přestupku, vznikly. Proto tedy v řízení o přestupku není podmínkou existence pravomocného rozhodnutí zrušeného pro nezákonnost, ale postačí samotný fakt, že řízení o přestupku bylo zahájeno a vedlo se. K požadované omluvě žalobce uvedl, že příslušný oblastní inspektorát práce není stranou sporu, ale podle zákona o inspekci práce je Ministerstvo práce a sociálních věcí nadřízeným Státního úřadu inspekce práce a omluvu tak může zajistit. Povaha kompenzačního řízení odrážející se zejména v § 31a odst. 2 zákona je podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010) případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývající z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť o konkrétní formě zadostiučinění rozhodne soud podle pořadí určeného v § 31a odst. 2 zákona za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné v nemajetkové újmě. Dále žalobce uvedl, že se neztotožňuje s názorem žalované, že by přestupek, pro který se proti němu vedlo posuzované řízení, nespadal pod čl. 6 Úmluvy, na čemž nic nemění ani rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016. Skutečnost, že jednání není označeno výslovně jako trestný čin, ale jako přestupek, správní delikt, disciplinární provinění a podobně, je nerozhodná, pokud takové jednání splňuje další kritéria, neobstojí ani argumentace, že daný přestupek nespadá pod režim čl. 6 Úmluvy, neboť pachatelem může být pouze podnikající fyzická či právnická osoba, takto stanovený okruh osob je dosti široký (například věc Öztürk a proti Německu, kde ESLP shledal aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy, přestože se jednalo o přestupek, který mohl spáchat pouze řidič, neboť řidiče ESLP považuje za dostatečně široký okruh osob, ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí se jednalo o obvinění celkem 5 vojáků z disciplinárního deliktu, ESLP shledal aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy, u 3 obviněných z disciplinárního deliktu, dále Jussila proti Finsku, kdy žalovaný pro podporu své argumentace citoval, že tato kritéria nemusí být nutně kumulativní, ale postačí splnění jen některého z nich, když soud v uvedené věci shledal aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy na daňové penále, kde subjektem je právě jen daňový poplatník). Dále žalobce uvedl, že posuzované řízení trvalo 3 roky, 3 měsíce a 6 dnů místo 165 dnů, což je důvodem pro použití horní hranice základní částky, a zároveň přesvědčen, že jsou zde důvody pro další zvýšení. Uvedl, že svým jednáním k průtahům nepřispěl, důvodem pro zvýšení může být, pokud správní orgán postupuje nestandardně či podjatě (§ 31 odst. 3 písm. d) zákona), když k takovému postupu v posuzovaném řízení došlo, neboť oblastní inspektorát práce naprosto jednostranným a nepřezkoumatelným způsobem uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku, aniž by řádně a nestranně zjistil skutkový stav, a ignoroval obhajobu žalobce, nezjišťoval, jak k úrazu došlo, jaké měl následky, nevypořádal se s obhajobou k žalobcem uplatněnou a po zrušení rozhodnutí ve věci několik měsíců vůbec nic nedělal. Tento postup nelze označit za standardní a nelze mu vytknout více než pouze nepřiměřenou délku řízení. Je tak opodstatněné zvýšení základní částky. Co se týká samotné délky posuzovaného řízení, pod pojem„ jednání správního orgánu“ spadají také průtahy způsobené nečinností příslušného orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), délka řízení jako taková je zohledněna v základní částce dle § 31a odst. 3 písm. a) zákona, zatímco zaviněné průtahy spadají pod § 31a odst. 3 písm. d) zákona, a představují tudíž důvod pro zvýšení. Význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce jako poškozeného je presumován ani není ho třeba dokazovat v určitých typech řízení, například v případě řízení trestního, v pracovněprávních sporech a dalších řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 a tam citovaná judikatura), což lze podle žalobce vztáhnout také na řízení o přestupcích (jako analogii práva trestního), tak i na skutečnost, že se jednalo o obvinění z přestupku na úseku dodržování pracovněprávních předpisů při činnosti, která je předmětem činnosti žalobce a která je jediným zdrojem příjmů žalobce. Žalobce také poukázal na laxní přístup správního orgánu prvního stupně, který se, jak již zmínil, nevypořádal s jeho obhajobou a nedostatečně zjistil skutkový stav, neprovedl důkazy a vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí.

5. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce žádostí ze dne 7. 4. 2020 doručenou žalované dne 8. 4. 2020 uplatnil u žalované v rámci předběžného projednání požadavek na náhradu zmíněné majetkové újmy, jakož i požadavek na finanční zadostiučinění, včetně uvedené omluvy, jak je uvedeno v žalobě. Žalovaná ve sdělení ze dne 25. 9. 2020 právní zástupkyni žalobce sdělila, že jí byla doručena žádost žalobce o náhradu škody, dále požadavku na písemnou omluvu a na nemajetkovou újmu v souvislosti s posuzovaným řízením. Ve stanovisku ze dne 16. 12. 2020 žalovaná uvedla, že nevyhovuje nároku na náhradu škody a na písemnou omluvu z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, neboť zde absentuje pravomocné rozhodnutí zrušené pro nezákonnost, a k požadavku na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu uvedla, že přiznává zadostiučinění v částce 32 472 Kč. Právní zástupkyně žalobce v dopise ze dne 26. 10. 2020 žalované sdělila, že v posuzovaném případě se jedná o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a trvá na tom, že na posuzovanou věc se uplatní stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení presumována. V dopise ze dne 18. 1. 2021 žalovaná dále uvedla, že částku odškodnění upravuje v souladu s opravenou dobou posuzovaného řízení a navyšuje ji na částku 33 863 Kč.

6. Z platebního poukazu žalované č.: 1800000057 bylo zjištěno, že byla poukázána částka 34 750,86 Kč s datem vyhotovení 29. 1. 2021 ve prospěch žalobce jakožto odškodnění za průtahy v posuzovaném řízení.

7. Fakturou – daňovým dokladem č. 26/2017 [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátka, vyúčtovala žalobci částku 32 670 Kč za poradenství [anonymizováno] s datem vystavení faktury 11. 12. 2017 se splatností 25. 12. 2017 a datem uskutečnění zdanitelného plnění 30. 11. 2017, když z přílohy k faktuře bylo zjištěno, že [anonymizováno] [příjmení] vyúčtovala 10 hodin právních služeb za částku 20 000 Kč, když tato částka odpovídá poradenství [anonymizováno] dle faktury a jedná se o částku bez DPH, když faktura obsahovala ještě poradenství částce 7 000 Kč, které s posuzovaným řízením nesouviselo, jak uvedl žalobce.

8. Dále bylo v řízení prokázáno, že dne 23. 8. 2016 byla provedena [anonymizováno] inspektorátem práce [anonymizováno] [územní celek] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ OIP“) kontrola na pracovišti – stavba mostu [anonymizováno], [PSČ] [anonymizováno], [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO], sídlem [adresa] (žalobce), zaznamenaná do protokolu o kontrole ze dne 25. 8. 2016, [číslo jednací]. Dne 9. 9. 2016 podal žalobce proti protokolu o kontrole ze dne 25. 8. 2016 námitky. Dne 5. 10. 2016 bylo OIP rozhodnuto o námitkách žalobce tak, že se zamítají. Dne 27. 2. 2017 vydal OIP pověření [číslo jednací] k vedení správního řízení s žalobcem. Dne 27. 2. 2017 vydal OIP oznámení o zahájení správního řízení ve věci podezření ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce spolu s vyrozuměním o nařízení jednání dne 28. 3. 2017 v sídle OIP v [obec]. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 27. 2. 2017. Dne 27. 3. 2017 bylo jednání odročeno k žádosti žalobce na 11. 4. 2017. Dne 11. 4. 2017 proběhlo jednání před OIP a žalobce byl usnesením vyzván k doplnění důkazních prostředků a návrhů na doplnění dokazování ve lhůtě 7 dnů ode dne 11. 4. 2017. Dne 18. 4. 2017 doručil žalobce doložení majetkových poměrů, vyžadovaných na jednání dne 11. 4. 2017. Dne 28. 4. 2017 bylo žalobci doručeno oznámení o ukončení dokazování a výzva k seznámení s podklady rozhodnutí. Dne 4. 5. 2017 bylo OIP doručeno vyjádření žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí. Dne 6. 11. 2017 bylo OIP vydáno rozhodnutí [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto, že žalobce se dopustil správního deliktu na úseku bezpečnosti práce dle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb. o inspekci práce. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 63 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 7. 11. 2017. Dne 21. 11. 2017 podal žalobce proti uvedenému rozhodnutí odvolání. Dne 30. 1. 2018 vydal OIP stanovisko k předání spisu do druhého stupně. Dne 13. 6. 2018 bylo státním úřadem inspekce práce (dále jen„ SIP“) vydáno vyrozumění o obdržení odvolání proti rozhodnutí OIP. Dne 16. 7. 2018 bylo SIP rozhodnuto o odvolání žalobce tak, že rozhodnutí OIP ze dne 6. 11. 2017 e ruší a věc se vrací správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, aby věc znovu projednal. Dne 26. 7. 2018 byl spis vrácen OIP. Dne 12. 11. 2019 bylo usnesením OIP [číslo jednací] rozhodnuto, že řízení se zastavuje, když odpovědnost účastníka řízení za spáchání správního deliktu zanikla. Dále bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se úhrada nákladů řízení neukládá. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 11. 2019.

9. V podání ze dne 16. 6. 2021 vzal žalobce žalobu co do částky 33 863 Kč zpět a před jednáním dne 28. 6. 2021 vzal žalobu zpět i ohledně požadovaného úroku z prodlení z částky 33 863 Kč. Jelikož ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání, nebyl nutný se zpětvzetím souhlas žalované a soud proto postupem podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení v uvedeném rozsahu ve výroku I. zastavil.

10. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 71 odst. 1 správního řádu, správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle § 71 odst. 2 správního řádu, vydáním rozhodnutí se rozumí a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:", b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§ 72 odst. 1), c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle § 25, d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu, nebo e) odeslání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí do datové schránky kontaktního místa veřejné správy k postupu podle § 19 odst. 3; na písemnosti se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:". Podle § 71 odst. 3 správního řádu, pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

11. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobce se podle zákona domáhal jednak zaplacení částky 24 200 Kč představující náhradu škody vzniklé na nákladech právního zastoupení v příčinné souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím [anonymizováno] inspektorátu práce [anonymizováno] [územní celek] [anonymizována dvě slova] ze dne 6. 11. 2017, [číslo jednací] sp. zn. [číslo], kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce a dále částky 40 189,37 (po částečném zastavení řízení ve výroku I.) jakožto finančního zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného správního řízení.

12. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3536/2011).

13. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobcem v žalobě označené rozhodnutí představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu citovaného § 8 odst. 1 zákona. Rozhodnutí je individuální právní akt orgánu veřejné moci, kterým se zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby, nebo kterým se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva a povinnosti má anebo nemá. Pro účely hypotézy § 8 odst. 1 zákona musí být rozhodnutí pravomocné v okamžiku zrušení, tj. v okamžiku kdy jsou odstraněny jeho účinky. Pojem„ nezákonné rozhodnutí“ představuje legislativní zkratku pro pravomocné rozhodnutí (případně vykonatelné bez ohledu na jeho právní moc), jež bylo příslušným orgánem zrušeno. Odpovědnost státu za újmu zakládá tak jen takové rozhodnutí, které má odpovídající právní účinky, a to buď proto, že je pravomocné, nebo proto, že je vykonatelné (bez ohledu na právní moc). Pokud rozhodnutí samo o sobě právem předvídané účinky nemá (není pravomocné ani vykonatelné bez ohledu na právní moc), stát za újmu jím způsobenou neodpovídá. V posuzovaném případě žalobcem označené rozhodnutí [anonymizováno] inspektorátu práce [anonymizováno] [územní celek] [anonymizována dvě slova] ze dne 6. 11. 2017, [číslo jednací] nenabylo právní moci, neboť k odvolání žalobce [příjmení] úřad inspekce práce jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 16. 7. 2018, [číslo jednací], sp. zn. [anonymizováno] [číslo], toto rozhodnutí zrušil. Zároveň se nejednalo o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc. Dané rozhodnutí tak nenaplňuje hypotézu právní normy § 8 odst. 1 zákona a odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí není dána.

14. Žalobce následně v podání ze dne 16. 6. 2021 se odchýlil od původního tvrzení v žalobě a nadále dovozoval odpovědnost státu podle zákona již nikoli za v žalobě označené rozhodnutí, ale s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1099/19 a v něm použitou argumentaci již dovozoval odpovědnost státu za škodu způsobenou samotným zahájením (vedením) posuzovaného správního řízení, když podle závěrů Ústavního soudu za použití systematického a logického výkladu lze analogicky odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením vztáhnout také na nedůvodná obvinění z přestupku a na„ Oznámení o zahájení řízení o přestupku“ spojené se sdělením obvinění z přestupku a na něj navazující řízení o přestupku je proto třeba hledět jako na nezákonné.

15. V uvedeném nálezu byl řešen případ náhrady škody za správní řízení, ve kterém stěžovatel čelil obvinění ve věci přestupku v provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o provozu na pozemních komunikacích“) a správní orgán nakonec uzavřel, že v jednání stěžovatele nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích a řízení rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016 zastavil. Proti rozhodnutí správního orgánu nebylo podáno odvolání a nabylo právní moci dne 6. 12. 2016. Stěžovatel následně požadoval u soudu nárok na náhradu škody v částce 4 719 Kč, představující náklady vynaložené na právní zastoupení před správním orgánem, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a dále požadoval poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Ústavní soud zrušil zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že soud při aplikaci zákona o odpovědnosti státu pochybil, když dostatečně nezohlednil podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny. Obvodní soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že v případě zastavení přestupkového řízení nelze automaticky dovozovat odpovědnost státu dle zákona o odpovědnosti státu tak, jak tomu bývá v případě škody vzniklé zahájením trestního řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nelze podle něj dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno, a nebyl tedy prokázán nesprávný úřední postup. V uvedené věci bylo především rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření policejního orgánu, že stěžovatel spáchal přestupek, a že správní orgán byl povinen řízení o přestupku zastavit kvůli flagrantním pochybením policejního orgánu při dokumentaci nehody osobních automobilů stěžovatele a poškozené. Správní orgán totiž uzavřel, že v jednání stěžovatele nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. V důsledku tohoto postupu je nutno v této konkrétní věci hledět na "Oznámení o zahájení řízení o přestupku" spojené se sdělením obvinění z přestupku ze dne 1. 8. 2016 a na něj navazující řízení o přestupku jako na nezákonné. Za období od zahájení přestupkového řízení by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody v podobě náhrady nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o přestupku vznikly.

16. Oproti tomu posuzované řízení skončilo usnesením OIP ze dne 12. 11. 2019, [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu zániku odpovědnosti účastníka řízení za spáchání správního deliktu. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 11. 2019. Posuzované řízení tak neskončilo pravomocným rozhodnutím, ve kterém by byl učiněn závěr, že se žalobce přestupku nedopustil. Nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, zda žalobce správní delikt spáchal či nikoli. Za této situace by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, aby byla žalobci poskytnuta náhrada škody. Na zahájení posuzovaného správního řízení proto nelze nahlížet jako na nezákonné. Odpovědnost státu ani z hlediska této změny žalobních tvrzení není dána. Soud proto žalobu pro její nedůvodnost v rozsahu náhrady škody ve výroku III. zamítl, aniž by se dále zabýval opodstatněností požadované částky z hlediska její výše.

17. Dále se soud zabýval požadavkem žalobce na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

18. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením tohoto nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. („ …přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu, bez toho aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva“). Není proto pochyb o tom, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP, tj. zejm. aby výklad rozhodujícího pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci koreloval výkladu podávanému ESLP.

19. Posuzované řízení je řízením správním a otázkou tak bylo, zda na dané řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v případě těch správních řízení, na něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, může přesto dojít k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu § 13 zákona. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona (nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě), ale (jen) o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí zákona (neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě). Tento závěr byl aprobován nálezy Ústavního soudu, a to ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16, a ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2800/16.

20. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které považuje za obsahově shodné s právem na projednání věci v přiměřené době, i ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (bod 44 nálezu), avšak záměrně se nevyjádřil k otázce, zda se toto právo vztahuje i na ta správní řízení, jejichž předmětem základní právo či svoboda není (bod 47 nálezu) a zdůraznil, že těmito závěry nijak nepřekonává svou judikaturu vztahující se nikoli k nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale k nárokům na náhradu škody, tvořenou nálezem sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363), bod 30 a násl., v němž rozlišování podmínek náhrady nemajetkové a majetkové újmy Ústavní soud aproboval, včetně závěru, že pro náhradu škody je možné vycházet z určení délky řízení„ bez průtahů“ (bod 59 nálezu).

21. Právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020).

22. Žalobce, jakožto účastník posuzovaného řízení byl projednáván ve věci podezření ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce ve smyslu § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce. Ustanovení § 30 zákona o inspekci práce obsahuje taxativní výčet přestupkových jednání, jichž se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba na úseku bezpečnosti práce. Za jednotlivé přestupky jsou pak v § 30 odst. 2 stanoveny sankce v podobě finančních pokut. Jedná se tak o protiprávní jednání naplňující znaky jednotlivého deliktu či deliktů vymezeného či vymezených v tomto případě zákonem o inspekci práce.

23. ESLP ve věci Engel a další proti Nizozemsku (rozsudek pléna, 8. 6. 1976, č. 5100/71 a další) uvedl, že státy bezpochyby mohou činit rozdíly mezi právem trestním a právem disciplinárním, ale pouze za určitých podmínek. Úmluva jim v podstatě umožňuje, aby prohlásily za trestné jakékoli jednání, které není výkonem lidských práv a základních svobod, kterým Úmluva poskytuje ochranu. Opačná volba však již podléhá přísnějším pravidlům. Pokud by totiž státy mohly podle svého uvážení kvalifikovat některé delikty jako disciplinární spíše než trestní nebo v případě jejich souběhu dát přednost řízení disciplinárnímu před trestním stíháním, stal by se rozsah použití Úmluvy závislý na jejich suverénní vůli, což by mohlo vést k výsledkům neslučitelným s cílem a předmětem Úmluvy (tamtéž, § 81). Následně specifikoval kritéria, na jejichž základě se rozhodl určovat, zda dané obvinění disciplinární povahy je přesto třeba považovat za„ trestní“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Předně je nezbytné zjistit, zda ustanovení definující delikt, z něhož je dotyčný obviněn, řadí právní řád žalovaného státu do trestního práva, disciplinárního práva nebo obou současně. Jedná se však pouze o výchozí bod. Indicie takto získané mají jen formální a relativní hodnotu a musejí být prozkoumány ve světle společného jmenovatele příslušných právních úprav jednotlivých smluvních států. Důležitějším faktorem je samotná povaha deliktu, jakožto druhé kritérium. Třetím kritériem je druh a stupeň závažnosti sankce. V posuzovaném případě se jedná o disciplinární delikt podle zákona o inspekci práce a nikoli o trestný čin, a proto je třeba přistoupit k druhému a třetímu kritériu, která jsou v zásadě alternativní, nikoli kumulativní: k tomu, aby byl čl. 6 Úmluvy aplikovatelný ve své trestní části, postačí, že daný delikt by měl být považován s ohledem na svoji povahu za trestní z pohledu Úmluvy anebo by měl vystavovat dotčenou osobu sankci, která svojí povahou a stupněm závažnosti náleží v zásadě do„ trestní“ sféry. To na druhou stranu nevylučuje, aby byl použit kumulativní přístup tam, kde oddělená analýza obou kritérií neumožňuje dospět k jasnému závěru stran existence„ trestního obvinění“ (viz Garyfallou AEBE proti Řecku, rozsudek, 24. 9. 1997, č. 18996/91, § 33). Druhé kritérium v sobě většinou spojuje odpovědi na dvě otázky: a) zda je zájem chráněný trestním zákonem obecný či partikulární, přesněji řečeno zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí se specifickým postavením, kupř. vojákům (jako tomu bylo právě ve věci Engel a další); b) zda účel sankce, která se za takový delikt ukládá, je (alespoň částečně) preventivně-represivní, anebo zda je (čistě) reparační povahy (tuto otázku ESLP ve věci Engel a další ještě explicitně neřešil, odpověď na ni by byla ostatně nasnadě).

24. ESLP nicméně v dané souvislosti rovněž zohledňoval, zda dané jednání se opravdu výlučně týká porušení pravidel týkajících se pouze dané zvláštní skupiny osob, nebo zda takové jednání není postižitelné i podle obecných norem (Campbell a Fell, § 71; Ezeh a Connors, § 104). Je ale třeba poznamenat, že obecná není nutně jen norma, která se vztahuje opravdu na všechny osoby bez výjimky, ale i norma, kde skupina jejich možných porušitelů je sice nějakým způsobem omezená, avšak nejde o nějakou jasně definovanou skupinu osob se zvláštním postavením, která by podléhala nějakému souboru zvláštních – disciplinárních – pravidel. Obecná je tedy i norma ukládající povinnost platit daň z přidané hodnoty, jakkoli plátcem této daně není každý (Jussila, § 38). Je nicméně zřejmé, že rozlišení nemusí být vždy zcela jasné. V posuzovaném případě se zmíněná norma upravuje přestupky právnických osob a podnikajících fyzických osob, což je široká skupina osob, na kterou lze nahlížet obdobným způsobem jako na skupinu osob, majících povinnost platit daň z přidané hodnoty. Soud proto tuto skupinu osob nehodnotí jakožto skupinu mající zvláštní postavení.

25. Z hlediska otázky, zda účel sankce, která se za takový delikt ukládá, je (alespoň částečně) preventivně-represivní, anebo zda je (čistě) reparační povahy, dospěl soud v posuzovaném případě k závěru, že v sankce stanovené ze jednotlivé správní delikty v ustanovení § 30 odst. 2 zákona o inspekci práce mají preventivní charakter, čímž je míněno ve smyslu odrazení od páchání trestné činnosti v budoucnu, tedy že sankce v podobě finančních pokut jakožto druh trestu následující po spáchání deliktního jednání mají za cíl odradit od dalšího páchání takových činů, ale nikoli cíl bezprostředně zamezit pachateli v tom, aby ve své deliktní činnosti pokračoval (např. různá opatření mající za cíl zabránit opilému řidiči, aby pokračoval v jízdě), čímž se již bez ohledu na další kritéria vybočí mimo trestní oblast.

26. Posledním třetím„ engelovským“ kritériem je druh a stupeň závažnosti sankce, a to nikoli sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. V posuzovaném případě hrozila žalobci finanční pokuta dle § 30 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce až do výše 1 000 000 Kč, což již představuje citelný zásah do finanční sféry pachatele. Jedná se tak o závažnou finanční sankci podle vnitrostátního práva.

27. Z uvedeného výkladu vyplývá, že na posuzovaný případ dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a je třeba proto postupem podle zákona zhodnotit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky či nikoli a pokud ano následně stanovit odpovídající formu zadostiučinění.

28. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

29. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud neshledal splnění tohoto předpokladu, když v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

30. Ve vztahu k žalobci posuzované řízení trvalo od 27. 2. 2017, kdy bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správní řízení a teprve od tohoto dne mohl být žalobce ve stavu nejistoty v souvislosti s následnou délkou posuzovaného řízení. Předchozí kontrola na pracovišti provedená dne 23. 8. 2016 ještě bez dalšího neznamenala, že by muselo dojít k zahájení správního řízení a žalobce tak nemohl být ohledně výsledku správního řízení ve stavu nejistoty, když v té době žádné řízení zahájeno nebylo. K ukončení posuzovaného správního řízení došlo dne 29. 11. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení správního řízení. Nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení pak spočíval v celkově nepřiměřené délce řízení, když ze strany správních orgánů nebyly dodržovány správním řádem stanovené lhůty, a to konkrétně dle citovaného § 71 odst. 3 správního řádu lhůta 30 dnů pro vydání rozhodnutí (§ 71 odst. 2 správního řádu) a za situace, kdy nelze rozhodnutí vydat bezodkladně připočítá se k této lhůtě dalších 30 dnů. V posuzovaném řízení bylo rozhodnutí vydáno až dne 6. 11. 2017, o odvolání žalobce ze dne 21. 11. 2017 bylo rozhodnuto až dne 16. 7. 2018 a další rozhodnutí následovalo až dne 12. 11. 2019. Je tak zřejmé, že tyto průtahy zásadním způsobem ovlivnily délku posuzovaného řízení.

31. Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném ust. § 31a odst. 2 zákona je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě forma odškodnění v podobě finančního zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

32. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

33. Jak již bylo uvedeno, posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo 27. 2. 2017 do 29. 11. 2019, tj. 2 roky a necelých 9 měsíců. Soud vycházel ze základní částky 15 000 Kč za prvé dva roky posuzovaného řízení, když délka posuzovaného řízení neodůvodňuje poskytnutí finančního zadostiučinění vyššího. Z hlediska složitosti řízení, podílu správního orgánu na délce řízení, podílu žalobce, stupňů soustavy správních orgánů rozhodujících ve věci, jakožto součásti složitosti řízení, soud základní částku nezvyšoval ani nesnižoval, když na posuzované řízení lze nahlížet jako na běžně složité z důvodu prováděných listinných důkazů a zjišťování skutkového stavu, rozhodovaly dva správní orgány, podíl správních orgánů na délce posuzovaného řízení je již zohledněn tím, že samotné konstatování nepřiměřené délky posuzovaného řízení soud dostačujícím neshledal a z hlediska významu soud zvýšil základní částku o 10 %, neboť se jednalo o přestupkové řízení s hrozbou možného finančního postihu žalobce. Výsledná částka představující odpovídající finanční zadostiučinění tak činí 16 500 Kč. Jelikož ze strany žalované již byla z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení poskytnuta částka 33 863 Kč, soud proto žalobu ve zbývajícím rozsahu pro její nedůvodnost ve výroku II. zamítl. Zároveň ve výroku IV. zamítl i žalobu na poskytnutí omluvy v uvedeném znění, když žalobci již bylo poskytnuto finanční zadostiučinění, což je vyšší forma zadostiučinění a omluva je tak již zcela nadbytečná.

34. Výrok V. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle úspěchu ve věci, kdy je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá i druhá o.s.ř., podle zásady zavinění, kdy žalovaná zavinila uvedené částečné zastavení řízení, neboť žalobci v rozsahu 33 863 Kč plnila po zahájení řízení a žalobce tak byl nucen vzít žalobu ohledně této částky zpět a řízení bylo v rozsahu této částky zastaveno. Žalobce kromě nároku na majetkovou újmu v podobě náhrady škody za náklady právního zastoupení v posuzovaném řízení uplatnil zároveň také nárok na finanční zadostiučinění za újmu nemajetkovou, tj. za nezákonné rozhodnutí v posuzovaném řízení. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu částku 50 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Za tarifní hodnotu se tak v posuzovaném případě považuje částka 74 200 Kč (24 200 Kč + 50 000 Kč). Úspěch žalobce byl ohledně požadavku na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, když žalovaná po podání žaloby žalobci poskytla finanční zadostiučinění a ohledně tohoto nároku byl tak žalobce úspěšný. V daném případě záviselo rozhodnutí o výši plnění, či o tom, zda postačí konstatování porušení práva, na úvaze soudu a soud ohledně tohoto nároku dospěl k závěru o jeho opodstatněnosti. Žalobce byl úspěšný ohledně tarifní hodnoty 50 000 Kč, tj. v rozsahu 67,38 % a v rozsahu 32,62 % byl neúspěšný. Po odečtení neúspěchu od úspěchu vzniklo žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 34,76 % Náklady řízení žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 6 000 Kč, podle zákona č. 549/ 1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších právních předpisů a dále náklady právního zastoupení dle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v částce 16 400 Kč za 4 úkonů právní služby, každý v částce 4 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba ze dne 2. 11. 2020, podání ze dne 16. 6. 2021, účast na jednání dne 28. 6. 2021) dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu a dále v částce 1 200 Kč představující 4 paušální náhrady hotových výdajů z uvedených úkonů právní služby, každá v částce 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále byla žalobci ve smyslu § 137 odst. 1 o. s. ř. přiznána zákonná 21 % sazba daně z přidané hodnoty v částce 3 696 Kč z nákladů právního zastoupení, tj. z částky 17 600 Kč, neboť právní zástupkyně žalobce je plátcem této daně, jak vyplynulo z registrace u Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště v Jihlavě platné od 15. 3. 2010 Náklady řízení žalobce jsou v celkové částce 27 296 Kč a 34,76 % z této částky je v částce 9 488,08 Kč a tyto náklady byly žalobci soudem přiznány. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

Poučení