20 C 145/2026 - 104

Rubrum

Okresní soud v [adresa] rozhodl samosoudcem [tituly před jménem] [jméno FO] ve věci žalobkyní: a) [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] b) [Jméno žalobkyně B], narozená [Datum narození žalobkyně B] bytem [Adresa žalobkyně B] obě zastoupeny advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o žalobě proti vypuzení z držby služebnosti bytu takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zdržet se zamezení přístupu žalobkyň do budovy č. p. [Anonymizováno] nacházející se na pozemku parc. č. St. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, na uvedený pozemek a na pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], ostatní plocha, vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsáno na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], a je povinna vydat žalobkyním funkční klíče od dveří uvedené budovy.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku [částka], k rukám zástupce žalobkyň, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v [adresa] soudní poplatek ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátily dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou na ochranu rušené držby. Domáhaly se vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zdržet se dalšího jednání, které by žalobkyním bránilo v užívání nemovitostí uvedených ve výroku I. tohoto usnesení, zejména pak rodinného domu č.p. [Anonymizováno] v obci [adresa] (dále jen „nemovitosti“ či „dům“), a také povinnost vydat žalobkyním klíče od domu. Žalobu odůvodnily tím, že nemovitosti nerušeně užívaly od doby, kdy je žalovaná nabyla do svého vlastnictví, tedy od roku 2001, a to společně s otcem žalované a žalobkyně b). Uvedly, že nemovitosti byly v roce 2001 pořízeny právě s cílem zajistit takto jejich bytovou potřebu. Prostředky na koupi nemovitostí měla žalovaná získat od své babičky. Vlastnické právo k nemovitostem mělo být zřízeno ve prospěch žalované především s ohledem na obavu rodiny, že by pan [jméno FO], který měl dlouhodobé problémy s alkoholem a hazardními hrami, mohl s majetkem nezodpovědně nakládat. Úmyslem tedy již při koupi nemovitostí bylo zajistit stabilní rodinné bydlení a ochránit nemovitosti před případným zcizením. Mezi žalobkyní a), žalovanou a panem [jméno FO] byla tato dohoda sjednána ústně, a to i s tím, že žalobkyně a) s panem [jméno FO] budou dům zvelebovat a pan [jméno FO] zde bude provozovat hospodu. Byť nemovitosti byly ve vlastnictví žalované, žalobkyně je po 25 let užívaly, přičemž sloužily jako jejich bydliště a rodinné zázemí. Žalobkyně disponovaly klíči od domu a měly do něj neomezený přístup. [jméno FO] v něm mají zařízené ložnice. Nemovitosti užívaly společně s panem [jméno FO], a to až do jeho smrti dne [datum]. Po smrti pana [jméno FO], svého manžela, se žalobkyně a) přestěhovala dočasně do Prahy, kde si pronajala byt na dobu určitou, neboť pro ni bylo bolestné se v domě zdržovat. Podnájem má sjednaný pouze do [datum]. Nemovitosti nicméně nadále užívala, v letních měsících roku 2025 dům obývala nepřetržitě. Dosud v něm má osobní věci, dokumenty, nábytek a vybavení domácnosti. Žalobkyně a) poukázala rovněž na to, že po celou dobu užívání nemovitostí hradila náklady spojené s běžným provozem, nemovitosti spravovala a udržovala. Do úmrtí pana [jméno FO] byly náklady na provoz nemovitostí hrazeny prostřednictvím SIPO plateb z jeho účtu. Po smrti pana [jméno FO] se žalobkyně a) snažila o převod energií na svou osobu. To jí však nebylo umožněno, neboť jí žalovaná neposkytla potřebnou součinnost. K vypuzení žalobkyň z držby pak došlo dne [datum], kdy žalovaná společně se svým manželem bez předchozí výzvy, oznámení či dohody vyměnila zámky od vstupních dveří domu a odmítla žalobkyním vydat nové klíče. Ve vztahu k žalobkyni b) pak žalovaná podala k Obecnímu úřadu [adresa] návrh na zahájení řízení o zrušení údaje o místu jejího trvalého pobytu.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nemovitosti skutečně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne [datum] a směnné smlouvy ze dne [datum]. Cílem transakce však nebylo, aby nemovitosti užívaly obě žalobkyně s panem [jméno FO] za účelem bydlení. Pokud by tomu tak bylo, byla by zřízena odpovídající služebnost bytu. To se nestalo. Žalovaná koupila nemovitosti ze svých finančních prostředků, které obdržela jako dar od prarodičů. Cílem nebylo zajistit bytové potřeby žalobkyň a pana [jméno FO], neboť ti žili v družstevním bytě v Praze. Nehradili však měsíční splátky, a proto byli z družstva vyloučeni. Byla to pak žalovaná, kdo dluhy s bytovým družstvem vyrovnal a tato částka jí nebyla nikdy vrácena. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s otcem žalované neměli možnost jiného bydlení, umožnila jim žalovaná pobývat v domě s tím, že usilovali o znovupřijetí do družstva. Družstvo však vyloučené členy nepřijalo. Tato možnost zanikla v roce 2003. Poté začali žalobkyně s otcem žalované nemovitosti užívat za souhlasu žalované. Nikdy však nebyla sjednána doba, po kterou budou moci nemovitosti užívat, a nebyl sjednán ani účel užívání či úplata za toto užívání. Dle žalobkyně tedy došlo k uzavření smlouvy o výprose, nikoliv ke vzniku služebnosti bytu. Pro výprosu je pak charakteristická právě absence ujednání o době trvání a o účelu. Protože nedošlo ke sjednání účelu užívání nemovitostí, užívali je žalobkyně s otcem žalované pro svou bytovou potřebu a posléze v domě otec žalované provozoval také hospodu. Vždy si však žalobkyně byly vědomy, že nemovitosti nejsou v jejich vlastnictví a užívají je pouze jako tzv. detentoři. Nenakládaly tedy s nemovitostmi jako s vlastními a postrádaly vůli držet věc respektive právo pro sebe. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobkyně v poslední době již nemovitosti neužívaly. Žalobkyně b) tak nečinila dokonce více jak 10 let, a to od doby, kdy fakticky bydlí v Praze. Na pražskou adresu si ostatně žalobkyně b) nechala zasílat také volební lístky. Na adrese domu si sice ponechala trvalé bydliště, to však neodpovídá skutečnému stavu. [adresa] let byly nemovitosti užívány pouze žalobkyní a) a jejím manželem, otcem žalované. Po jeho úmrtí si nicméně žalobkyně a) zajistila bydlení v Praze, přičemž sama uvedla, že neměla sílu se v domě zdržovat. Rozhodnutí odstěhovat se učinila na základě své svobodné vůle a tento záměr žalované oznámila v rámci whatsappové komunikace dne [datum]. Po tomto oznámení žalovaná výprosní vztah ukončila a žalobkyně vyzvala, aby své věci, které v domě mají, do [datum] vystěhovaly. K ukončení výprosy tak dle žalované došlo nejpozději [datum]. K ukončení výprosy pak dle žalované došlo zejména z důvodu, že dům je v havarijním stavu. To dokládá i havárie vody, ke které došlo v lednu 2026, kdy při velkých mrazech prasklo vodovodní potrubí a do domu se rozlilo 200 m3 vody. Tuto havárii žalobkyně a) nezaznamenala, neboť se v domě dlouhodobě nezdržovala a nejevila zájem o něj pečovat. Naopak žalovaná se o havárii dozvěděla okamžitě na základě sdělení vodáren. S ohledem na trvalou nepřítomnost žalobkyně a) byli pracovníci vodáren do domu vpuštěni starostou obce za asistence paní [jméno FO], která disponovala klíči pro případ nouze. Následně jel nemovitosti zkontrolovat ještě manžel žalované, který zjistil, že dům je odemčený a není zabezpečen proti vstupu třetích osob. Nemovitosti tedy jevily známky opuštění. Protože byly nemovitosti nezabezpečené, lze dle žalované učinit závěr, že žalobkyně tam již nemají žádné osobní věci. Zejména z důvodu bezpečnosti došlo k výměně zámků. Zámky tedy byly vyměněny z důvodu ochrany před vniknutím třetích osob, nikoliv s cílem narušovat domnělou držbu. Pokud by žalobkyně měly zájem do domu vstoupit, žalovaná by jim vstup umožnila. O výměně zámků byly žalobkyně informovány a bylo jim sděleno právě to, že pokud mají zájem některé věci odstěhovat, bude jim přístup umožněn. Obě byly zároveň vyzvány k vyklizení nemovitostí do [datum]. Žalobkyně se pak už na žalovanou neobrátily a podaly projednávanou žalobu. Žalovaná dále poukázala na to, že od úmrtí svého otce hradí náklady na provoz nemovitostí sama.

3. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně užívaly sporné nemovitosti pouze na základě výprosy, pročež nemohly splnit podmínky pravé držby. Rovněž poukázala na to, že žalobkyně b) se držby ani nemohla chopit, neboť v době, kdy nemovitosti začala užívat, jí bylo pouze 8-9 let. Nemůže se pak jednat o spoludržbu, ale bylo by nutné prokazovat, která osoba by byla držitelem. Závěrem doplnila, že žalobkyni a) a svému otci poskytla pomoc v nouzi, kdy se ocitli bez domácnosti. Tímto plnila dle svých majetkových možností vzájemnou vyživovací povinnost mezi dětmi a rodiči. V okamžiku, kdy žalobkyně a) nemovitosti opustila a z vlastní vůle si zajistila bydlení, které je schopna hradit, není žalovaná povinna v této povinnosti pokračovat. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

4. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalované, která se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.

5. Na tomto místě považuje soud za vhodné uvést, že s ohledem na předmět řízení, kterým je žaloba z rušené držby, platí pro řízení specifická omezení, a to zejména ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu. V tomto typu řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. Smyslem žaloby z rušené držby tedy není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu. Soud proto v obecné rovině nezkoumá, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Žalobce musí v řízení tvrdit a prokázat pouze to, že je držitelem práva, o které v řízení jde, a že je to žalovaný, kdo toto právo ruší. Uvedené neplatí absolutně, a to s ohledem na možnosti obrany, které může proti žalobě uplatnit žalovaný. Ty jsou nicméně také omezené. Žalovaný může namítat, že žaloba byla podána po uplynutí lhůty nebo popírat svémocnost zásahu. Dále může namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil [§ 1007 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)]. Důkazní břemeno pak v tomto ohledu tíží žalovaného, neboť s ohledem na § 993 o. z. se uplatní fikce pravé držby, pokud se neprokáže, že se někdo vetřel v držbu svémocně, nebo se do ní vloudil potajmu nebo lstí, a nebo někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. Soud se tedy při zjišťování skutkového stavu řídil popsanými omezeními a zabýval se především zjištěním posledního poklidného stavu, a s ohledem na obranu žalované též tím, zda žalobkyně neužívaly nemovitosti pouze na základě výprosy, čímž by byla pravá držba vyloučena, či zda žaloba nebyla podána po uplynutí zákonné lhůty (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4306/18).

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci. Mezi stranami bylo nesporné, že žalovaná je vlastnicí nemovitostí, že v domě došlo v týdnu od 19. ledna do 25. ledna k havárii vody, a že až do výměny zámku žalobkyně disponovaly klíči od domu. Soud dále z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně se do domu nastěhovaly v roce 2001 společně s [jméno FO]. K nastěhování došlo v návaznosti na nutnost řešit bytovou potřebu poté, co byli vyloučeni z bytového družstva a nemohli již užívat byt v Praze. Nemovitosti byly zakoupeny z finančních prostředků babičky žalované. Součástí rodinné dohody o koupi nemovitostí ve prospěch žalované bylo i ujednání, že nemovitost bude sloužit žalobkyním a [jméno FO] k bydlení. Takto společně nemovitosti od počátku užívali ke stálému bydlení. Zároveň se snažili řešit svou situaci s bytovým družstvem, avšak neúspěšně. Žalobkyně užívaly nemovitosti k bydlení, pan [jméno FO] zde také provozoval hospodu. Intenzita užívání nemovitostí byla v průběhu času proměnlivá. Poté, co žalobkyně b) ukončila studium, užívala nemovitosti méně často. Dokud pracovala na [adresa], přespávala v ní pravidelněji. V posledních letech, kdy již pracovala i bydlela v Praze, využívala nemovitosti zejména za účelem pravidelných návštěv rodičů či rodinných setkání, a to několikrát do roka. Od domu měla po celou dobu klíče a měla do ní neomezený přístup. Měla v ní vlastní pokoj. Tyto skutečnosti vyplývají zejména ze svědeckých výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO], účastnických výpovědí žalobkyň a dopisů zachycujících komunikaci se Stavebním bytovým družstvem [Anonymizováno] na č. l. 61-62 spisu. Tyto důkazy ve svém souhrnu prokazují závěr, že žalobkyně se společně s [jméno FO] do nemovitosti nastěhovali z důvodu řešení své bytové situace, neboť byli nuceni s ohledem na způsobené dluhy vyklidit družstevní byt v Praze. Výpovědi jak uvedených svědků, tak účastnické výpovědi žalobkyň v tomto ohledu korespondují právě s obsahem předložených dopisů. Je zřejmé, že rodina se nacházela v tíživé situaci a byla nucena zajistit si bydlení. To jim bylo zjevně poskytnuto žalovanou, a to v nemovitosti, jež koupila za peníze poskytnuté její babičkou. S ohledem na časovou souslednost a aktuální bytovou situaci žalobkyň a [jméno FO], je pak zcela logické, že užívání nemovitostí bylo sjednáno za účelem bydlení. Nelze totiž přehlížet, že aby mohli žalobkyně s [jméno FO] nemovitosti užívat, museli se do nich nastěhovat. Lze si přitom jen stěží představit, že by žalovaná takový postup toliko pasivně strpěla. Nemovitosti musely být nějakým způsobem žalobkyním a panu [jméno FO] k užívání zpřístupněny. Vše výše uvedené svědčí o tom, že musela být uzavřena nějaká forma dohody, na základě které by bylo umožněno žalobkyním v domě spolu s panem [jméno FO] bydlet. Právě v tomto kontextu soud hodnotil výše uvedené výpovědi a rovněž dopisy s družstvem Pokrok. Za zásadní důkaz ve vztahu k existenci nějaké formy dohody pak soud považuje whatsappovou komunikaci na č. l. 83-85 spisu. V rámci této komunikaci žalovaná zaslala do společné skupiny, v níž byla s žalobkyněmi, vyjádření, kterým vysvětlovala svou pozici. V této zprávě mj. uvedla: „V příloze vám posílám dopis, který jistě poznáte, kdo psal, a ve kterém je snad i znát, jak to tenkrát bylo. Ať už mi babička s dědou dali byt z jakéhokoliv důvodu, tak já v 19ti letech řešila dluhy rodičů, ty jsem i zaplatila (s pomocí Libora a jeho rodičů a s našima byla domluvená – oni už v [adresa] bydleli – máma na střídačku – že si nemovitosti vyměníme. Naši i přesto o byt přišli a dál bydleli v mém domě, za který pravidelně platím daň z nemovitosti.“ Rovněž vyjádření žalované v rámci citované komunikace tedy svědčí o tom, že existovala dohoda, jejímž předmětem bylo řešení bytové situace žalobkyň a [jméno FO]. Předloženými smlouvami k nemovitostem tedy sice nebyla zřízena standardní služebnost bytu v užším smyslu, která by byla evidována v katastru nemovitostí, soud však vzal za prokázané, že mezi účastníky existovala blíže neupřesněná ústní dohoda, že žalobkyně budou nemovitost užívat k bydlení /viz výpis z KN na č. l. 8 spisu, směnná smlouva včetně mapových podkladů na č. l. 10-17 spisu, návrh na vklad na č. l. 23 spisu, kupní smlouva včetně příloh na č. l. 24-26 spisu/.

7. Soud se dále z hlediska skutkového stavu zaměřil především na užívání nemovitostí žalobkyněmi v poslední době, a to zejména po smrti pana [jméno FO], který v domě zemřel dne [datum] /viz úmrtní list na č. l. 27 spisu/. Z provedeného dokazování vyplynulo, že po jeho úmrtí žalobkyně užívaly nemovitosti méně intenzivně. To platí zejména o žalobkyni a). Ta si v návaznosti na smrt manžela zajistila bydlení v podnájmu v Praze, přičemž tento podnájem byl sjednán do [datum]. Žalobkyně b) pak nemovitost méně intenzivně využívala již před smrtí pana [jméno FO], a to dlouhodobě. Hlavní bydliště měla v Praze. Tam si ostatně nechala mj. zasílat volební lístky. Na adrese sporného domu měla dosud veden trvalý pobyt, nicméně aktuálně je vedeno řízení o jeho zrušení a to v návaznosti na iniciativu ze strany žalované. Žalobkyně b) nemovitosti využívala zejména k návštěvám matky. Je proto i logické, že se snížením intenzity užívání nemovitostí ze strany žalobkyně a), došlo i ke snížení intenzity, s jakou nemovitosti užívala žalobkyně b). Stále nicméně měla do domu zajištěn zcela neomezený přístup a disponovala klíči od domu. Byť jej navštěvovala sporadicky, činila tak zcela svobodně bez nutnosti součinnosti třetí osoby. V domě měla stále k užívání určen konkrétní pokoj a v něm nějaké své věci. Skutečnost, že se v domě mohou nacházet i věci žalobkyně b), ostatně do určité míry presumovala sama žalovaná, která žalobkyni b) k vyklizení nemovitostí vyzvala, byť tuto výzvu formulovala podmíněně s poukazem na to, že se žalobkyně b) v posledních letech neměla v domě zdržovat /viz podnájemní smlouva včetně předávacího protokolu na č. l. 76-78 spisu, účastnické výpovědi žalobkyň, výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], oznámení o zahájení řízení na č. l. 9 spisu, sdělení obce [adresa] na č. l. 69 spisu, viz e-mailová komunikace na č. l. 54-55 a 86 spisu/. Žalobkyně a) po smrti manžela již neužívala nemovitosti jako své denní bydliště a intenzitu užívání do určité míry omezila, stále však nemovitosti užívala často, a to po většinu víkendů, v létě 2025 pak dlouhodobě. Tato skutečnost opět vyplývá jednak z účastnických výpovědí, ale především ze svědeckých výpovědí. Např. svědek [jméno FO] uvedl, že se s žalobkyní a) setkal v domě ještě v lednu 2026, kdy byl s žalobkyní na místě vyzvednout grill. Na podzim 2025 jí pak pomáhal převézt nějaké věci do bytu v Praze. Svědkyně [jméno FO] uvedla, že s oběma žalobkyněmi se v domě sešla v prosinci 2025 při pečení cukroví, tedy relativně krátce před tím, než došlo k výměně zámků. Za stěžejní nicméně soud považuje výpovědi svědků [jméno FO], Wintera a Staňka. Svědek Winter uvedl, že o nemovitosti se staral i po úmrtí pana [jméno FO], např. tam sekal trávu. I po smrti pana [jméno FO] se tam potkával se žalobkyní a), a to ještě v létě a na podzim loňského roku. Osobně pak byl v domě ještě v lednu 2026, a to při příležitosti, kdy žalobkyně a) prorazila pneumatiku u svého auta. Svědek šel do domu pro kolo od auta, které tam bylo uskladněno. I v této době tedy žalobkyně a) měla v domě uskladněny své věci. [adresa] od domu měl svědek od žalobkyně a) pro účely nenadálých situací. Částečně řešil také situaci, kdy došlo k havárii vody. Volala mu svědkyně [jméno FO], jeho partnerka, že zaměstnanci vodáren se domnívají, že právě ve sporném domě dochází k úniku vody. S tímto pak svědek kontaktoval žalobkyni a) a s ní jednal o tom, zda má být zaměstnancům vodáren umožněn přístup do domu. S uvedeným koresponduje i výpověď svědkyně [jméno FO]. Ta jednak uvedla, že v posledním roce vídala žalobkyni a) respektive její auto u domu pravidelně, a to zhruba až jednou týdně. Naposledy pak na podzim nebo v zimě loňského roku (2025). Svědkyně přitom pracuje na Obecnímu úřadu obce [adresa], který přímo sousedí s nemovitostmi. O situaci tak měla přehled, a to i o víkendech, kdy okolo jezdila na koni. Ve vztahu k žalobkyni b) pak svědkyně uvedla, že tu u nemovitostí dříve vídala sporadicky, v posledních dvou letech vůbec. Svědek Staněk pak vypověděl, že s žalobkyněmi se v domě vídal pravidelně, a to do roku 2024. Zejména tedy s žalobkyní a). Naposledy se setkali v [adresa] na podzim roku 2024. Do [adresa] nicméně svědek pravidelně jezdí kontrolovat svoji chatu a občas tam vídal auto žalobkyně a). Naposledy zhruba před půl rokem.

8. Z dalších provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně a) v posledních letech až do roku 2024 hradila opravy nemovitosti /viz předběžná objednávka na č. l. 18 spisu, žádost o úhradu na č. l. 19 spisu, faktury na č. l. 20 a 21 spisu, daňový doklad na č. l. 22 spisu 9. Ve vztahu ke stavu nemovitostí vzal soud za prokázané, že v domě došlo v lednu 2026 k havárii vody /viz e-mailová komunikace na č. l. 49-53 spisu, technický výpočet na č. l. 56 spisu/. Ta se však týkala především tzv. „venkovního WC“. Z předložených fotografií na č. l. 47-48 spisu pak sice vyplývá, že stav některých částí domu je možné hodnotit jako nevhodný k bydlení, a to zejména v případě velkého sálu, WC s pisoárem, chodby s propadlým sádrokartonovým stropem a místnosti se sutí, stoly a patrně dětskou vaničkou. Z výslechu svědkyně [jméno FO] nicméně vyplynulo, že tyto místnosti nepředstavují hlavní obývací část domu. Svědkyně uvedla, že když vstoupila do domu, nacházely se tam sice prostory ve špatném stavu, nicméně při hledání úniku vody se starostou a zaměstnanci vodáren procházela i částmi domu určenými k bydlení, konkrétně obývacím pokojem. Ten přitom vypadal obydleně. K fotografiím domu založeným na č. l. 47-48 spisu pak uvedla, že tato místa nepoznává, a to s výjimkou místnosti s pisoárem. Ze svědecké výpovědi naopak vyplynulo, že v domě se nachází místnosti, které ještě v lednu 2026 působily obývaným a obyvatelným dojmem.

10. Soud vzal dále za prokázané, že až do své smrti hradil elektřinu a vodu pro odběrná místa evidovaná na adrese domu [jméno FO]. Po jeho smrti žalobkyně a) řešila se žalovanou přepis elektřiny, přičemž se snažila přepsat elektřinu na sebe. Za tímto účelem komunikovala také s dodavatelem elektřiny. Elektřinu však na sebe přepsala žalovaná a od července 2025 hradila zálohy na elektřinu i vodné a stočné /viz e-mail na č. l. 40-41 spisu, výpis z účtu na č. l. 42 spisu, potvrzení o provedení transakce na č. l. 43 spisu, faktura za elektřinu na č. l. 44-45 spisu, plán záloh na č. l. 46 spisu, složenky SIPO na č. l. 79 spisu, e-mailová komunikace na č. l. 80-81 spisu, SMS komunikace na č. l. 82 spisu/ 11. Soud vzal rovněž prokázané, že žalovaná s žalobkyněmi v průběhu roku 2025 komunikovala o vyklizení nemovitosti. Žalobkyně a) žalované, dne [datum] psala, že v domě nezvládne být sama. Žalovaná reagovala tím, že pokud v domě nikdo nebude, tak jej buď pronajme nebo prodá. Žalobkyně a) jí sdělila, že si našla byt v [Anonymizováno]. V rámci konverzace ze dne [datum] žalovaná požádala žalobkyně, aby z domu vystěhovaly vše, co chtějí, aby pak mohla začít s prodejem nemovitostí. Žalobkyně a) k tomu uváděla, že nemovitosti nevystěhuje, že do domu investovala, a že se odstěhuje, pokud bude chtít, pouze až bude mít kam se přestěhovat. Opakovaně uváděla, že se s žalovanou na ničem nedohodly /viz komunikace z aplikace whatsapp na č. l. 63-67 a 83-85 spisu/.

12. Dále bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni a) dne [datum] vyzvala k vystěhování nemovitostí, a to formou e-mailu a dopisu z téhož dne. Ve výzvě uváděla, že žalobkyni a) opakovaně žádala o odvezení věcí, ale bez kladné reakce. Dala žalobkyni lhůtu k odvezení věcí do [datum] s tím, že po tomto datu budou všechny věci, které v domě zůstanou, považovány za věci k likvidaci, bude přistaven kontejner a nemovitosti budou vyklizeny pro následný prodej. Současně žalobkyni a) informovala, že dům je vybaven novými zámky, a pokud bude žalobkyně a) chtít nějaké věci odvést, má žalovanou kontaktovat a dům jí bude otevřen. Totožnou výzvu pak přeposlala dne [datum] také žalobkyni b) /viz e-mailová komunikace na č. l. 54-55 a 86 spisu, výzva k vyklizení nemovitosti s obálkou na č. l. 87-88 spisu/.

13. Skutkový závěr je tedy takový, že žalobkyně až do výměny zámků nemovitosti užívaly, a to zejména k občasnému bydlení v proměnlivé intenzitě. Žalobkyně a) nemovitosti užívala pravidelně, vícekrát do měsíce zejména o víkendech. V průběhu letních měsíců se tam zdržovala dlouhodobě. Žalobkyně b) užívala nemovitosti s nižší četností, nicméně měla do domu ničím neomezený přístup za užití vlastních klíčů, pravidelně jej navštěvovala, a to za účelem návštěvy žalobkyně a) či setkání v širším rodinném kruhu. Naposledy se v domě setkaly v prosinci 2025 při pečení cukroví. Nemovitosti užívaly na základě ústní dohody se žalovanou, jejímž obsahem bylo v nějaké formě zajištění bytové potřeby žalobkyň a pana [jméno FO].

14. Soud zamítl návrh na provedení důkazu další whatsappovou komunikací. Tento důkaz žalovaná navrhla k prokázání skutečnosti, že to byla sama žalobkyně a), kdo po smrti [jméno FO] vyjádřil vůli se z domu odstěhovat, čímž by případně došlo k ukončení držby. Taková skutečnost však již byla ve vztahu k předmětu řízení irelevantní. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že byť se žalobkyně a) z domu odstěhovala, stále jej pravidelně užívala a často se zde zdržovala. I pokud by po smrti manžela tedy projevila prvotní vůli souhlasit s opuštěním nemovitostí či jejich následným prodejem, nemění toto nic na rozhodném skutkovém stavu, který spočívá v tom, že i nadále fakticky nemovitosti užívala a zjevně nečinila kroky k tomu, aby je trvale opustila. Právě faktický stav je přitom s ohledem na předmět řízení rozhodný. Soud proto navržený důkaz neprováděl z důvodu nadbytečnosti.

15. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení o. z.

16. Podle § 988 odst. 1 o. z., držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon. Podle odst. 2 téhož ustanovení osobní právo není předmětem držby ani vydržení. Kdo však vykonává osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit (odst. 2).

17. Podle § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

18. Podle § 1007 odst. 1 a 2 o. z. byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Proti žalobě na ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil. Vypuzení z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet se nějakého konání.

19. Podle § 1008 odst. 1 o. z. soud zamítne žalobu na ochranu držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.

20. Podle § 2189 o. z. přenechá-li půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa.

21. Podle § 176 o. s. ř. ustanovení § 177 až 180 se použijí, je-li z žaloby zřejmé, že se žalobce domáhá ochrany rušené držby.

22. Podle § 177 odst. 1 o. s. ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do 15 dnů od zahájení řízení. Žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání není třeba nařizovat. Podle odst. 2 domáhá-li se žalobce zákazu provádění nebo odstraňování stavby z důvodů, že může být provedením nebo odstraněním stavby ohrožen nebo hrozí omezení jeho vlastnického práva, soud rozhodne o žalobě do 30 dnů od zahájení řízení. Předvolání k jednání musí být účastníkům doručeno nejméně 3 dny předem.

23. Podle § 178 o. s. ř. v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.

24. Soud se předně zabýval otázkou včasnosti žaloby. Byla-li by žaloba podána po uplynutí lhůty stanovené v § 1008 odst. 1 o. z., bylo by bezpředmětné se věcí dále zabývat a žaloba by musela být zamítnuta. Jak soud uvedl výše, bylo zjištěno, že k výměně zámků od nemovitosti došlo až po havárii vody v nemovitosti, tedy po [datum]. Žaloba byla podána dne [datum]. Lhůta pro podání žaloby tedy byla zachována. K argumentaci žalované, že k rušení držby došlo již jednotlivými výzvami k vyklizení nemovitostí, které žalovaná žalobkyním doručila, tedy nejpozději [datum], soud uvádí následující. Výkon držby je především faktický stav. Jako rušení držby je proto nutné chápat především okamžik, kdy dojde právě k faktickému zamezení výkonu drženého práva. Držbu tak lze v obecné rovině vykonávat např. i přes výslovný zákaz či navzdory žádosti o ukončení výkonu držby. Za okamžik rušení držby je nicméně možné považovat rovněž reálnou pohrůžku, že držba bude skutečně rušena. Tedy např. situaci, kdy rušitel uvede, že pokud nebude jeho žádosti či výzvě vyhověno, přistoupí ke svévolnému zamezení výkonu držby. V posuzovaném případě podmínky takovéto faktické pohrůžky, že držba žalobkyň bude rušena, splňovala až výzva učiněná v návaznosti na havárii vody v nemovitosti, která byla žalobkyni a) odeslána 29. 1. e-mailem a [datum] poštou a žalobkyni b) [datum] e-mailem. Až v této výzvě žalovaná výslovně uvedla, že nebudou-li nemovitosti vyklizeny do [datum], budou věci žalobkyň, které se tam nacházejí, považovány za věci určené k likvidaci, bude přistaven kontejner a nemovitosti budou vyklizeny bez jejich účasti. Až tuto faktickou pohrůžku, že nemovitosti budou vyklizeny bez součinnosti žalobkyň a jejich věci budou vyhozeny, lze tedy považovat za rušení držby (srovnej usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 741/20). Vzhledem k tomu, že tato výzva byla žalobkyním zaslána prokazatelně až po výměně zámků od domu, neboť tato skutečnost je ve výzvě žalobkyním oznamována, považoval soud za rozhodný právě okamžik, kdy došlo k výměně zámků od domu a tedy faktickému zamezení v užívání nemovitostí.

25. Soud se dále zabýval tím, zda žalobkyně prokázaly, že vykonávaly poslední držbu a že došlo k rušení této držby ze strany žalované. K tomu považuje soud za vhodné předně uvést, že předmětem držby je nutné chápat držbu konkrétního práva k věci, nikoliv držbu samotné věci v jazykovém slova smyslu. Předmětem držby tedy může být jak vlastnictví, jako nejsilnější právo k věci, tak také práva k věci nižší právní síly, jako např. právo užívací či požívací ve smyslu § 1283 a násl. o. z. Skutečnost, že si žalobkyně byly po celou dobu vědomy, že nemovitosti nejsou v jejich vlastnictví, není tedy sama o sobě rozhodná. Předmětem řízení totiž není otázka, zda žalobkyně vykonávaly držbu vlastnického práva, ale naopak užívacího práva v podobě užívání nemovitosti k bydlení, tedy práva odpovídajícího služebnosti bytu. Právě ve vztahu k tomuto právu je pak nutné posuzovat vůli žalobkyň, tedy to, zda s domnělou služebností nakládaly jako její vlastníci, tedy zda se domnívaly, že jim právo služebnosti náleží. Nutno přitom rovněž opakovaně zdůraznit, že předmětem řízení není v plném rozsahu zodpovědět otázku, zda se v případě žalobkyň jednalo o držbu pravou. Podstatné je zjistit především poslední držbu, a to, zda a kým byla rušena. S ohledem na argumentaci žalované nicméně považoval soud za vhodné uvést, že předmětem řízení byla držba užívacího práva, na kterou samotné vlastnictví nemovitostí vliv nemá. Z uvedených důvodů pak nebylo možné ve věci přiléhavě aplikovat ani závěry judikatury, kterou žalovaná citovala v doplnění vyjádření, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], jakož i dalších v doplnění uvedených rozhodnutí. Ta se totiž týkala situací, kdy soudy přezkoumávaly držbu v plném rozsahu, typicky se jednalo o případy určení vlastnictví, a to na základě vydržení. V takových případech je stěžejní otázka, zda se jedná o držbu pravou. V nyní posuzovaném případě je však stěžejní otázkou otázka faktického výkonu držby, přičemž pravost držby se presumuje. Obrana žalované je pak do značné míry omezena, jak bylo vysvětleno výše.

26. Jak bylo uvedeno výše, soud vzal z hlediska skutkového stavu za prokázané, že žalobkyně nemovitosti užívaly, a to i v posledním roce před rušením držby, fakticky až do okamžiku, kdy k rušení držby došlo. Žalobkyně a) nemovitosti užívala intenzivněji. Byť v posledním roce v domě nebydlela ve smyslu každodenního bydlení, zdržovala se zde pravidelně a nemovitosti užívala ještě v prosinci 2026. V domě měla a stále má dlouhodobě uskladněny vlastní věci. I v případě, kdy došlo k poškození jejího auta, byla oprava zajišťována za využití věcí, které byly v domě uskladněny, a to ještě v lednu 2026. Žalobkyně a) tedy dlouhodobě měla do domu neomezený přístup, který pravidelně využívala, a zjevně tak hodlala činit i nadále. V domě se zdržovala, a po určitou dobu tam bydlela, byť lze toto bydlení hodnotit spíše jako víkendové. Na faktickém výkonu držby užívacího práva k nemovitostem však tato skutečnost ničeho nemění.

27. V případě žalobkyně b) byla intenzita užívání nemovitostí prokazatelně výrazně nižší. Ostatně sama žalobkyně b) tuto skutečnost ve své výpovědi jasně uvedla. Soud je nicméně toho názoru, že se stále jednalo o faktický výkon užívacího práva k nemovitostem s cílem tak činit dlouhodobě i do budoucna. Samotnou intenzitu výkonu drženého práva přitom zákon nezohledňuje. Takový postup by byl ostatně i neúčelný, neboť určitá práva budou užívána s nízkou četností. Dle soudu pak v posuzovaném případě nelze přehlížet ani to, že určité ochabování výkonu práva na užívání nemovitostí bude ve své podstatě pro srovnatelné případy typické. Žalobkyně b) v domě vyrůstala od nízkého věku cca 8 let. Za tu dobu dosáhla dospělosti, osamostatnila se a začala vést vlastní život. Z podstaty věci tedy došlo ke snížení četnosti užívání nemovitostí. Nic to však nemění na tom, že nemovitosti, byť v mnohem menší míře, užívala i nadále. V případě žalobkyně b) pak poslední pokojná držba užívacího práva k nemovitostem spočívala v tom, že za použití svých klíčů bez aktivní součinnosti jiné osoby vstupovala do domu, a to v libovolném rozsahu. Naposledy tak přitom učinila v prosinci 2025, tedy relativně krátce před tím, než byly vyměněny zámky od domu. Jednalo se o vstup a užívání zejména za účelem návštěv žalobkyně a), a nadto o vstup do domu, ve kterém měla stále své částečné zázemí, byť v omezené míře. Takto zjištěný poslední poklidný stav považuje soud za rozhodný. K argumentaci žalované pak uvádí, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobkyně nemovitosti zcela opustily. Naopak se v nemovitostech stále pravidelně pohybovaly a využívaly je, byť s nižší intenzitou, než tomu bylo dříve.

28. Soud se dále zabýval tím, zda došlo k rušení takto zjištěného poklidného stavu, a zda se rušení tohoto stavu dopustila žalovaná. Dospěl přitom k závěru, že tím, že žalovaná zámky od domu vyměnila a následně žalobkyním neposkytla nové klíče, výše uvedený pokojný stav skutečně rušila. Znemožnila totiž žalobkyním přístup do nemovitostí bez jakékoliv součinnosti s třetí osobou. Není přitom rozhodné, zda k výměně zámků žalovaná přistoupila osobně, či nikoliv. Podstatný pak není ani důvod výměny zámků. Byť žalovaná tvrdí, že se tak stalo na základě havárie vody a následného zjištění, že dům byl odemčený, nic to nemění na tom, že k zajištění pokračování pokojného stavu bylo na žalované, aby žalobkyním předala nové klíče od domu. Soud přitom, jak bylo vysvětleno výše, nehodnotil, zda se jednalo o držbu pravou, či nikoliv. Přihlížel pouze k tomu, že žalobkyně se chovaly tak, jako by jim užívací právo k nemovitosti náleželo.

29. Byť se soud zabýval především faktickým stavem užívání nemovitostí, s ohledem na uplatněnou obranu žalobkyně věc posoudil také z hlediska otázky, zda se v případě žalobkyň nejednalo o užívání nemovitostí na základě výprosy. Jak bylo uvedeno výše, dle § 993 o. z. obecně platí, že neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. Do určité míry to tedy byla žalovaná, koho tížilo břemeno důkazní v tom, že měla prokázat, že nemovitosti byly užívány toliko na základě výprosy, jak tvrdila. Charakteristickým znakem výprosy je nicméně to, že se jedná o vztah sjednaný bez určení doby trvání a bez sjednání účelu. Pokud byť jen jediná tato podmínka není splněna, o výprosu se jednat nemůže. Žalovaná pak přesně tímto argumentovala a tvrdila, že žalobkyním a svému otci nemovitosti prostě přenechala k užívání bez dalších ujednání. Jak ovšem soud uvedl výše, vzal za prokázané, že mezi žalovanou a žalobkyněmi již v době koupě nemovitostí a následné směny byl v alespoň základních bodech sjednán účel užívání nemovitostí, a to zajištění bytové potřeby žalobkyň a pana [jméno FO]. Samotné užívání nemovitostí se pak mohlo v průběhu času měnit a zahrnovat i provoz restaurace. Tato skutečnost však nemohla mít vliv na základní ujednání o účelu užívání nemovitostí. Obdobně, i pokud by původně mělo být užívání sjednáno pouze jako dočasné do doby, kdy se žalobkyně vrátí do družstevního bytu v Praze, nic to nemění na tom, že z důvodu sjednání účelu užívání se nemohlo jednat o výprosu. Za daného stavu proto soud námitkám žalované spočívajícím v tom, že žalobkyně užívaly nemovitosti toliko na základě výprosy, nemohl přisvědčit.

30. K argumentaci žalované, že žalobkyni b) bylo v době sjednání dohody pouze 8 až 9 let, pak soud uvádí, že za žalobkyni b) při sjednávání dohody zjevně vystupovali její zákonní zástupci, a to žalobkyně a) a pan [jméno FO]. Samotný věk žalobkyně b) nebyl překážkou pro to, aby užívání nemovitostí za účelem bydlení bylo sjednáno i v její prospěch. Soud přitom nijak nepředjímá, jaký byl přesný obsah dohody. To ostatně ani není v řízení o žalobě z rušené držby na místě. Toliko konstatuje, že dle provedeného dokazování se v posuzovaném případě nejednalo o užívání nemovitostí na základě výprosy.

31. Vzhledem k výše uvedenými skutečnostem dospěl soud k závěru, že žaloba je v případě obou žalobkyň důvodná. V plném rozsahu jí proto vyhověl, přičemž uložil žalované povinnost zdržet se zamezení přístupu žalobkyň do nemovitostí a povinnost vydat žalobkyním funkční klíče od domu. Soud na tomto místě podotýká, že z hlediska obsahového upřesnil formulaci žalobního žádání, a to vypuštěním duplicity, kdy se žalobkyně jednak domáhaly toho, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se jednání, které žalobkyním bránilo v užívání nemovitostí, jednak také toho, aby žalovaná obnovila poslední pokojný stav. V daném případě postačí přímo uvedení jednání, které má takové obnovení pokojného stavu představovat. K tomuto postupu srovnej usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyním, které byly v řízení zcela úspěšné, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1, § [právnická osoba] odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka]. Tato odměna sestává z částky [částka] za každý samostatný úkon ve vztahu k jednotlivým žalobkyním (2 x převzetí a příprava právního zastoupení) a z částky [částka] za každý ze 4 úkonů společných pro obě žalobkyně (podání žaloby, replika k vyjádření žalované, účast na jednání v rozsahu necelých 4 hodin). Za úkony uvedené v § 11 odst. 1 a. t. se tedy jedná celkem o [částka]. Odměna advokáta dále sestává ze šesti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. náležejících k výše uvedeným úkonům (celkem [částka]). V souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] pak náleží náhrada [částka] za 76 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,1 l/100 km a [částka]/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. (v návaznosti na čas strávený na cestě a délku jednání ve smyslu § 14 odst. 4 a. t.) Zástupce žalobkyň doložil, že je plátcem DPH. Odměna se proto zvyšuje o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka], tedy o [částka]. Náhrada nákladů proto celkem činí [částka].

33. K výpočtu náhrady nákladů soud s ohledem na vyčíslení předložené zástupcem žalobkyň považuje za nutné zdůraznit, že žalobkyním bylo uloženo zaplacení toliko jednoho soudního poplatku ve výši [částka], a to společně a nerozdílně. Dále pak k požadavku zástupce žalobkyň, aby za společné úkony byla vždy přiznána paušální náhrada výdajů ve vztahu ke každé žalobkyni zvlášť, soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jehož závěry převzal také Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. III.ÚS 1163/24. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že „z paušální povahy náhrady pak vyplývá, že v konkrétním případě mohou být skutečné náklady nižší či vyšší. Při určení paušální náhrady normotvůrce patrně vycházel z průměrných výdajů, které jsou s poskytnutím jednoho úkonu právní služby obvykle spojeny. S ohledem na paušální povahu náhrady pak není významné, že při zastoupení více osob uvedené náklady mohou (ale nemusí) být vyšší. Tato úvaha vede k závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů. Ve prospěch tohoto výkladu svědčí i dikce § 13 odst. 3 advokátního tarifu, dle něhož paušální náhrada výdajů činí částku [částka] na jeden úkon právní služby, neboť i v případě, že advokát zastupuje dva a více účastníků a provede při tom nějaký úkon právní služby, jde stále o jeden úkon (např. podání žaloby), bez ohledu na to, kolik účastníků advokát zastupuje.“ S citovaným názorem se zdejší soud plně ztotožňuje, a proto žalobkyním za společné úkony přiznal vždy pouze jednu paušální náhradu výdajů.

34. S ohledem na zákonnou lhůtu 15 dnů pro rozhodnutí věci stanovenou v § 177 odst. 1 o. s. ř. soud před jednáním ve věci nevyzval žalobkyně k úhradě soudního poplatku. Výrokem III. tohoto usnesením jim proto uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek za žalobu, který ještě nezaplatily, a to ve výši [částka] podle položky 4, bod 1, písm. a) Sazebníku soudních poplatků ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) a § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Poučení