20 C 146/2016-619

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou v právní věci žalobkyň: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] [anonymizováno] [adresa původního účastníka a žalobkyně] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] [anonymizováno] [adresa žalobkyně a žalobkyně] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] c) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] [anonymizováno] [adresa žalobkyně a žalobkyně] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 167 400 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním částku 167 400 Kč spolu s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 25. 11. 2016 do 6. 12. 2017 a dále od 7. 12. 2017 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 8 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí do 15 dnů od právní tohoto rozsudku.

II. Žalobkyně jsou povinny nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně jsou povinny nahradit státu – České republice, na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení v rozsahu 100 % v částce 2x 219 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Původní žalobce [celé jméno původního účastníka] se po žalované domáhal zaplacení částky 4 938 926 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). Žalobce pracoval jako státní zástupce u [anonymizována tři slova] [obec]. V květnu 2014 byly zahájeny v jeho věci úkony trestního řízení, dne 4. 9. 2013 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, následně vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“), pro skutek kvalifikovaný jako týrání osoby žijící ve společném bydlení podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Žalobce podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, která byla zamítnuta, v prosinci 2013 byl na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti dočasně zproštěn výkonu funkce státního zástupce podle § 22 odst. 2 písm. a) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále též jen„ zákon o státním zastupitelství“). Rozhodnutí žalobce převzal 28. 12. 2013 a od ledna 2014 pobíral polovinu platu státního zástupce, současně však byl stále státním zástupcem a podléhal omezením spjatým s výkonem této funkce, především zákazu jiné výdělečné činnosti či jiného povolání. Rozsudkem [název soudu] ze dne 4. 11. 2014, č. j. [číslo jednací], byl žalobce zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestní čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a současně byl pro tentýž skutek odsouzen, když soud oproti žalobě skutek posoudil jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku [název soudu] k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. [číslo jednací], zrušil původní výrok o trestu a o vině a rozhodl o věci znovu výrokem, kterým odsoudil žalobce za tentýž skutek ve stejné kvalifikaci a uložil stejný trest. Rozsudek nabyl právní moci a vykonatelnosti téhož dne. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalobce usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. [číslo jednací], zrušil odsuzující rozsudek [název soudu] s odůvodněním, že byl vydán navzdory překážce věci rozsouzené, protože pro tentýž skutek byl již žalobce zproštěn obžaloby jedním z výroků soudu prvého stupně, který již byl v právní moci. Dovolací soud výslovně neuznal jako důvod zrušení napadeného rozsudku absenci souhlasu poškozené. Odvolací soud pak usnesením ze dne 22. 10. 2015 napadené odsuzující výroky rozsudku soudu prvého stupně zrušil a trestní stíhání v tomto rozsahu zastavil. Usnesení bylo obhájci žalobce doručeno 9. 12. 2015, žalobci 19. 12. 2015. Skončilo tak trestní stíhání žalobce. Žalobci v souvislosti s trestním stíháním vznikla materiální a imateriální škoda. Žalobce požadoval náhradu škody vzniklé v důsledku snížení platu státního zástupce na polovinu za období od ledna 2014 do 19. 2. 2015. Po dobu trestního stíhání byl dočasně zproštěn výkonu funkce státního zástupce a po dobu od tohoto zproštění do právní moci rozsudku, kterým byl na nějakou dobu pravomocně odsouzen, byl sice státním zástupcem, ale dostával pouze polovinu platu. § 9 odst. 2 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech ve znění pozdějších předpisů předvídá, že v případě, že ten, kdo byl funkce dočasně zproštěn, nebude odsouzen, bude mu plat poté doplacen. Žalobce odsouzen byl, ale odsouzení vyvolalo účinky zániku funkce a nevyplacení poloviny platu, bylo zrušeno. Dále žalobce požadoval náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů na svou obhajobu, náhradu škody v podobě nákladů na obhajobu, náhradu škody představující čistý plat státního zástupce za 5 let, když v důsledku pravomocného odsouzení došlo k zániku funkce státního zástupce za situace, kdy žalobce absolvoval 2 úspěšné stáže na vyšších stupních, měl za sebou určitý kariérní vývoj s předpokladem možného růstu. Žalobce byl nucen přejít do advokacie, budovat si kariéru advokáta a postavení v advokacii od samého počátku. Žalobce požadoval také finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním a zánikem funkce státního zástupce v částce 500 000 Kč. Odkázal na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I ÚS 2394/15, ze dne 26. 4. 2016, podle kterého je třeba samotné trestní stíhání vždy hodnotit jako zásah. Pokud se jedná o citelný zásah do poměrů s doživotními následky, je požadavek na náhradu nemajetkové újmy větší. Trestní stíhání žalobce poškodilo v jeho rodné obci, ve které žije. Skutečnost, že je trestně stíhán se stala obecně známou v širokém okolí, zaměstnání a v okruhu jeho přátel, známých, příbuzných a podobně. Žalobce bydlí ve [obec], které mají [anonymizována dvě slova] obyvatel, a v menší obci se prakticky všichni znají, je zásah do osobní pověsti vždy intenzivnější. Po zahájení trestních úkonů ve věci se okolí žalobce dozvědělo tak, že žalobce byl zadržen policií ve svém bydlišti, a na malé obci se tato skutečnost stala poměrně široce známou. Dále poukázal na to, že naprostá většina důsledků způsobených trestním stíháním, byla vyvolána odsuzujícím rozsudkem odvolacího soudu, z jehož strany se jednalo o ryze právní chybu, a to navíc v otázce, jež nevyvolává v odborných a justičních kruzích žádné pochyby. Nárok u žalované žalobce uplatnil 24. 5. 2016.

2. Žalovaná nesporovala, že u ní žalobce dne 24. 5. 2016 uplatnil své nároky z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“). Nárokům žalobce žalovaná ani z části nevyhověla, což mu sdělila stanoviskem ze dne 20. 1. 2017. Žalovaná krátce zrekapitulovala průběh posuzovaného trestního řízení a konstatovala, že v případě žalobce došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona, a to v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 010. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, podle kterého stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání pro tento skutek vznesla žalovaná námitku promlčení (§ 32 odst. 3 zákona), neboť žalobce byl pravomocně zproštěn dne 19. 12. 2014. Zákon v § 12 upravuje podmínky, za nichž právo na náhradu škody nevzniká. Pod tyto podmínky lze vztáhnout i okolnosti trestního stíhání žalobce a žalovaná s odkazem na § 12 odst. 2 písm. d) zákona konstatovala, že žalobci právo na náhradu škody nevzniklo. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č.j. [číslo jednací], účastníci rozsudek napadli odvoláním a z důvodu úmrtí původního žalobce bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č.j. [číslo jednací] rozhodnuto o procesním nástupnictví žalobkyň. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. 7. 2021, č.j. [číslo jednací] byl rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I., III., VII. potvrzen a ve výrocích V., VIII:, IX. a X. byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu předčasnosti závěru o výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V dalším řízení je na soudu I. stupně, aby zohlednil specifika projednávané věci a provedl srovnání s jinými případy peněžitého zadostiučinění. Předmětem řízení tak zůstal nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 167 400 Kč se zákonným příslušenstvím od 25. 11. 2016 do zaplacení a závislé výroky o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.

4. Při jednání konaném dne 29. 11. 2021 soud vyzval žalobkyně k předložení srovnávací judikatury k posouzení jejich nároku, žalobkyně na výzvu reagovaly podáním ze dne 13. 12. 2021.

5. Při jednání konaném dne 9. 11. 2022 soud seznámil účastníky s judikaturou označenou účastníky a s judikaturou, kterou dohledal ze své úřední činnosti.

6. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 24. 5. 2016 uplatnil u žalované v rámci předběžného projednání podle zákona nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci v souvislosti s posuzovaným trestním řízením. Požadoval zaplacení částky 4 938 926 Kč. Žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 20. 1. 2017, ve kterém právnímu zástupci žalobce sdělila, že s ohledem na podmínky v § 12 zákona žalobci právo na náhradu škody nevzniklo.

7. Mezi účastníky pak nebylo sporné, že v rámci předběžného projednání žalobce u žalované nárok na náhradu škody podle zákona uplatnil dne 24. 5. 2016.

8. Žalovaná rovněž nesporovala, že žalobce v období od ledna 2014 do 19. 2. 2015 pobíral polovinu platu, neboť byl dočasně zproštěn výkonu funkce státního zástupce.

9. Usnesením [stát. instituce], [stát. instituce] [obec], [anonymizována čtyři slova] ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 190 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním v usnesení popsaným. 10. [anonymizováno 6 slov] [obec] usnesením ze dne [datum], stížnost obviněného žalobce proti uvedenému usnesení ze dne 4. 9. 2013 pro její nedůvodnost zamítla. 11. [anonymizováno 6 slov] [obec] podal na žalobce obžalobu ze dne [datum] k [název soudu] pro skutek v obžalobě popsaný, kterým měl spáchat zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. 12. [název soudu] rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. [spisová značka], shledal obžalovaného [celé jméno původního účastníka] vinným pro skutek, kterým spáchal trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a zároveň obžalovaného [příjmení] [celé jméno původního účastníka] podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, ve kterém byl spatřován trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. 13. [název soudu] k odvolání žalobce a jeho matky [jméno] [celé jméno žalobkyně] rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. [číslo jednací] rozsudek [název soudu] ze dne [datum] zrušil v jeho odsuzující části a nově shledal obžalovaného [příjmení] [celé jméno původního účastníka] vinným pro skutek v rozsudku popsaný, ve kterém shledal naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil obžalovaného [příjmení] [celé jméno původního účastníka] k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Rozsudek byl dne [datum] pravomocný do doby jeho zrušení (viz dále).

14. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalobce usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. [číslo jednací], zrušil rozsudek [název soudu] ze dne [datum], jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a [název soudu] přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že [název soudu] o odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku rozhodoval za situace existence pravomocného zprošťujícího výroku, jehož účinky se vztahovaly na celý skutek, tj. i na tu jeho část, která byla obsahem nepravomocného odsuzujícího výroku. Tato situace odpovídala § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo mimo jiné pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v pravomocném řízení zrušeno. Proto jakmile nabyl právní moci zrušující výrok rozsudku [název soudu], stalo se trestní stíhání obviněného [celé jméno původního účastníka], které pokračovalo ve stádiu odvolacího řízení, nepřípustným. [název soudu] měl postupovat podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu, tj. zrušit odsuzující část rozsudku [název soudu] a zastavit trestní stíhání obviněného [celé jméno původního účastníka]. Nesprávnost rozhodnutí [název soudu] spočívá v tom, že nezasáhl do odsuzujícího výroku, který v právní moci dosud nebyl, a který nemohl vedle pravomocného zprošťujícího výroku obstát a to právě proto, že je vyloučeno, aby ohledně téhož jediného skutku existoval zároveň zprošťující výrok a odsuzující výrok. Usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum], jeho právnímu zástupci dne [datum], [anonymizována čtyři slova] [obec] dne [datum] a [anonymizována čtyři slova] [datum]. 15. [název soudu] usnesením ze dne 22. 10. 2015, č.j. [číslo jednací] v neveřejném zasedání zrušil rozsudek [název soudu] ze dne 4. 11. 2014, č.j. [číslo jednací] a z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu a zastavil trestní stíhání žalobce pro skutek v usnesení uvedený, v němž státní zástupce [anonymizována čtyři slova] [obec] v obžalobě sp. zn. [spisová značka] spatřoval zločin týkání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Usnesení nabylo právní moci dne 22. 10. 2015. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 9. 12. 2015, žalobci dne 21. 12. 2015.

16. Dále bylo v řízení prokázáno, že u žalobce bylo ode dne 1. 3. 2015 zrušeno pozastavení výkonu advokacie, jak vyplynulo z [anonymizováno] [advokátní komora], [anonymizována tři slova] [datum].

17. Ve dnech 27. 6. 2016, 29. 8. 2016, 11. 7. 2016 se žalobce se podrobil metabolickému a dietologickému vyšetření v odborném centru pro poruchy metabolismu a výživy. Byla zjištěna denní potřeba bílkovin minimálně 118 – 136 gramů denně, doporučeno jíst pravidelně 6 x denně, zajistit přísun kvalitních bílkovin, kvalitních polysacharidů, všech druhů mas.

18. Žalobce v rámci účastnického výslechu vypověděl, že byl úspěšným státním zástupcem, absolvoval cca 5 zahraničních stáží, 2 x byl na stáži při Nejvyšším státním zastupitelstvím, absolvoval stáž u Krajského státního zastupitelství v [obec] při hospodářské trestné činnosti. Trestně stíhán byl díky neshodám s manželkou, byl zadržen, nevěděl, co s ním bude, byl vykázán z domu, ve kterém manželka nikdy nebydlela, měl zákaz stýkat se s dětmi. Probíhalo trestní stíhání, žalobcem podávané stížnosti byly zamítnuty, byl postaven před soud, v mezidobí ostrakizován, lidé přecházeli na jinou stranu ulice a říkali, že je kriminálník a má jít sedět. Během trestního stíhání žalobce zhubl během 2 až 3 měsíců asi o 22 kg, dosud se léčí s psychickými problémy, navštěvuje psychologa, v noci se budí a nemůže spát, jeho matka z toho dostala rakovinu a otec nemůže chodit. V průběhu trestního stíhání navštívil psycholožku a psychiatričku [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována tři slova], navštěvoval také [anonymizováno] [příjmení] z Psychiatrické [anonymizováno] [obec] – [obec], po dobu trestního stíhání realizoval asi 5 návštěv. V prosinci 2016 byl hospitalizován v nemocnici na celkové zhroucení organismu. Do advokacie šel tzv. po hlavě, neměl žádné klienty. Pro žalobce se jednalo o poslední volbu. Dodnes má minimální příjem, musí živit děti, platit hypotéku, kterou si vzal v roce 2008, jeho manželka je nezaměstnaná. Bývalá manželka žije stále u maminky, je věřící, proto se vzali, ale rozvod byl nesporný a domluvili se na něm. Trestní stíhání žalobce v obci, ve které žije, byla známá věc, obec má [číslo] obyvatel, minimálně 30 lidí bylo vyslechnuto jako svědci. Žalobce se dřív angažoval v nejrůznějších spolcích: myslivecký, rybářský, vinařský, před tím, než byl státním zástupcem, byl také zastupitelem obce, veškeré aktivity ukončil částečně z vlastní vůle, protože se nechtěl pořád s někým dohadovat a poslouchat, jak se mu lidé posmívají a částečně z donucení způsobeného společenskou atmosférou v obci. Lidé si o žalobci vykládali, že bije svou dceru. Po skončení trestního stíhání si 99 % říkalo, že si to žalobce zařídil a že si to domluvil na Nejvyšším soud ČR. Důsledky viktimizace stále přetrvávají, což platí i o [obec], kde vykonává advokacii, spousta lidí za ním nejde, protože má stigma nálepky zločince. Žalobce byl předsedou sekce [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec], měl pracovní i osobní vztahy s nejvyšším vedením státního zastupitelství včetně [jméno] [příjmení], jeho náměstka a [jméno] [příjmení]. Ti všichni s žalobcem přerušili styky. V současné době žalobce není zván ani na narozeniny, byl trestně stíhán a lidé nechtějí, aby s nimi byl žalobce spojován. Žalobce se před tím zúčastnil oslavy narozenin [jméno] [příjmení] nebo [jméno] [příjmení] na [anonymizována tři slova] po pracovní době. V protokolu o výslechu ze dne [datum] žalobce uvedl, že je vděčný za trestní stíhání, protože sám by se ze vztahu s manželkou nedostal, přestal mít zdravotní problémy, které dříve měl, a začal žít normální život, což je pravda, jinak by se bývalé manželky nezbavil, návrh na rozvod podával v roce 2012, manželka jej odkládala, žalobce vydírala přes děti a trestní stíhání proto přispělo k tomu, že se rozvedl. Jako státní zástupce byl kárně postižen, celou dobu však byl vysoce kladně hodnocen na všech stupních, dne [datum] k němu vtrhli ozbrojenci se samopaly a chtěli jej zadržet, žalobce věděl, že na něj bylo podáno trestní oznámení, byl psychicky vysílen, uvedeného dne usnul a z toho bylo kárné řízení. Spal totiž tak tvrdě, že nebral telefony, i když to byly soukromé hovory, přesto byl kárně postižen, že jako státní zástupce nebral telefony nikdy po 22 hodině, protože měl v té době pohotovost. Žádnou služební povinnost nezanedbal. Za kárné provinění dostal trest v podobě tříměsíčního snížení platu asi o 10 %. Od dubna 2014 měl po dobu 3 měsíců plat snížen o 10 %. V souvislosti se svým psychickým stavem žalobce navštěvoval spolek [anonymizováno].

19. Ze zprávy spolku [anonymizováno], č. j. [spisová značka], určené [anonymizováno] [jméno] [příjmení], samosoudci [název soudu] bylo zjištěno, že tato organizace poskytuje odborné, sociální, právní a psychologické poradenství lidem, kteří se stali obětmi domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění. Dne [datum] v brněnském sídle proběhla první osobní konzultace se žalobcem, celkově v době od listopadu do prosince 2014 proběhly 4 konzultace, během kterých vycházely najevo podrobnější informace ohledně násilného vztahu mezi žalobcem a jeho manželkou, která žalobce dle jeho výpovědi slovně ponižovala, z jejího chování měla strach, podobným způsobem se chovala ke svému prvnímu manželovi, poslední velký incident proběhl v květnu 2013, kdy na žalobce chtěla zaútočit, proto to vzal a utekl ke svým rodičům. Manželka pak uvedla, že ji napadl žalobce, teprve třetí den po incidentu zavolala policii s tím, že žalobce má doma zbraně, ačkoliv žádnou zbraň neměl, v době, kdy spal, přijelo k němu domů policejní komando, žádnou zbraň nenašli, žalobce byl umístěn na 2 dny do cely předběžného zadržení. Tuto situaci prožíval jako velmi traumatizující. Na 10 dní byl vykázán z domu. Poté se vrátil domů, manželka mu bez problémů dávala děti, a pokud manželce platil, měl děti u sebe i 6 x do týdne a staral se o ně. Žalobce chtěl pomoci se zpracováním násilné zkušenosti a naučit se odolávat tlaku i strachu bývalé manželky. Uvědomoval si, že díky depresivním stavům, které ústili až k myšlenkám na sebevraždu, mohl být ohrožen na zdraví a životě, ale také jej trápilo, že nemá dostatečný příjem, aby zabezpečil dětem takovou životní úroveň, jakou měli dosud.

20. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] při výslechu vypověděl, že žalobce zná od narození, byl jeho soused, věděl, že došlo k trestnímu stíhání žalobce, podrobnosti však nikoli. V rámci trestního stíhání svědek vypovídal v [obec], o trestním stíhání se svědkem hovořil jak žalobce, tak i rodiče žalobce. Žalobce byl z trestního stíhání psychicky špatný, rodina se sesypala, dodnes se nedal dohromady, otec žalobce je na tom zdravotně špatně, což svědek přičítá ke stresům, které v té době byly, a které se na něm podepsaly. U otce je podezření na nemoc, kterou trpěl bývalý premiér [příjmení], a také má úbytek svalové hmoty, což podle svědka bylo v souvislosti s trestním stíháním žalobce. Skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán, byla mezi obyvateli [územní celek], ve které žalobce bydlí, obecně známa. Žalobce i jeho rodina byli dobře zapojeni do veřejného života v obci před trestním stíháním. U vinařů zastával žalobce dobrou pozici, byl členem výboru vinařů, u občanů byl oblíben, v rámci svých možností jim poskytoval rady, společensky byl veselý, přátelský a dle svědka v obci neměl nepřátele.

21. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] při výslechu vypověděl, že pracuje jako státní zástupce [anonymizována čtyři slova] [obec], na této pozici pracoval v roce 2013 i v roce 2014, žalobce zná asi 14 let jako kamaráda, o trestním stíhání žalobce ví, žalobce trestní stíhání snášel velmi špatně, nebyl v dobré psychické kondici, větší část kolegů v práci jej nehodnotila nikterak negativně, nicméně jiní státní zástupci, např. na školeních a seminářích, tak řada z nich se svědka na trestní stíhání žalobce dotazovala a podivovali se nad tím a na žalobce nahlíželi negativně v tom smyslu, jak něco takového mohl dělat. Podle svědka byl žalobce velice odborně zdatný, měl široký právní rozhled, pracoval rychle a vyhovujícím způsobem, někdy si šéf na výkonnost žalobce stěžoval, podle svědka od doby, kdy byl žalobce zadržen do dočasného zproštění výkonu funkce, kdy u žalobce výkonnost poklesla, resp. mohla poklesnout, protože toto období trvalo přibližně půl roku, svědek tedy nedokázal říci, zda si na žalobce někdo z hlediska pracovní výkonnosti stěžoval více než před zahájením trestního stíhání žalobce. Podle svědka se žalobce na práci však mohl již méně soustředit, než před trestním stíháním.

22. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] při výslechu vypověděl, že pracuje jako státní zástupce na [anonymizována tři slova], kam byl přeložen v roce 2011 a natrvalo v roce 2013. S žalobcem se seznámil v roce 2006, když oba dělali výběrové řízení na státního zástupce, jezdil s ním na různá školení, vídal ho nejméně jednou měsíčně, navštívil jej i u něj doma, o jeho trestním stíhání se svědek dozvěděl, když byl na sportovních hrách státního zastupitelství a někdo začal říkat, že žalobce zmlátil svoji manželku a je proto zavřený. Žalobce svědkovi věc popisoval ze svého pohledu, dával svědkovi důležitá rozhodnutí trestního řízení. Podle svědka bylo trestní stíhání žalobce neadekvátní, byl stíhán za zvlášť závažné zločiny, kterých se měl dopustit i ve vztahu ke svým dětem, žalobce ruinovalo tvrzení, že by svým vlastním dětem ublížil, nakonec byl uznán vinným pro přečin, za který byla sazba do jednoho roku, a kterého se měl dopustit údajnými výhružkami vůči své manželce a nakonec tento rozsudek byl zrušen. Žalobce byl poměrně známý ve společnosti státních zástupců, v roce 2008 navrhl, aby [anonymizováno] vyzvala tehdejší nejvyšší státní zástupkyni [jméno] [příjmení] k odstoupení z funkce, čímž si získal i řadu nepřátel, skutečnost, že byl trestně stíhán, se rozkřikla, svědek opakovaně od různých státních zástupců slyšel, že měl mlátit svoji ženu, pověst žalobce se zhoršila a po skončení trestního stíhání se situace ostatních státních zástupců ve vztahu k žalobci moc nezměnila, což je dáno také tím, že v současné době již žalobce státním zástupcem není. Celkové přesvědčení je takové, že žalobce byl zproštěn kvůli nějaké procesní chybě, ale již méně zapadla ta skutečnost, že byl žalován pro zvlášť závažné zločiny a nakonec byl prvoinstančně uznán vinným pro bagatelní přečin, který byl rovněž taktéž následně zrušen. Žalobce byl dvakrát přidělen na Nejvyšší státní zastupitelství vždy na dobu 3 měsíců na stáže. Druhá stáž však tak úspěšná nebyla, protože proběhla těsně před zadržením a v té době u žalobce vrcholila manželská krize. To že byl žalobce žádán ke stáži opakovaně, je jasný důkaz o tom, že na prvé stáži se osvědčil. Mnozí, kteří absolvovali opakovanou stáž na Nejvyšším státním zastupitelství, byli k tomuto úřadu přiděleni natrvalo.

23. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Toto se týká zejména průběhu trestního řízení, který mezi účastníky nebyl ani sporný. Pokud jde o zásahy vyvolané trestním řízením do osobnostní sféry žalobce, soud tyto blíže rozvádí v rámci právního posouzení těchto nároků níže. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud blíže nehodnotil důkazy týkající se nesporných skutečností a důkazy provedené k nárokům, které již nejsou předmětem řízení. Ze zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení], ředitelky [anonymizována dvě slova] soud žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení nezjistil, a proto se tímto důkazem v odůvodnění rozsudku blíže nezabýval.

24. Soud posoudil věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

25. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně se domáhají zaplacení finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s uvedeným trestním stíháním původního žalobce. Původně žalobce za samotné trestní stíhání v rámci posuzovaného řízení požadoval finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu takto vznikla v částce 500 000 Kč. V rozsahu částky 332 600 Kč s příslušenstvím byla již žaloba pravomocně zamítnuta, předmětem řízení tak na tomto nároku zůstala částka 167 400 Kč s příslušenstvím. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu, jakož i příčinná souvislost mezi uvedenými.

26. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze dne 4. 9. 2013 je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 zákona.

27. Co se týká námitky žalované, že na předmětný případ může dopadat výjimka z práva na náhradu škody podle § 12 zákona a že na základě tohoto ustanovení je možno ji právním nástupkyním [anonymizováno] [celé jméno původního účastníka] zcela odepřít soud odkazuje na vypořádání této námitky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ze dne [datum], v němž odvolací soud uvedl,„ že trestní stíhání [anonymizováno] [celé jméno původního účastníka] bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, a nelze proto aplikovat § 12 odst. 2 písm. d) zákona, podle něhož právo na náhradu škody nevznikne, pokud trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, kterými jsou důvody uvedené v § 172 odst. 2 tr. řádu Podmínka, že poškozený si sám zavinil zahájení trestního stíhání, není naplněna samotnou okolností, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002).

28. Dále se soud zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou ohledně požadované nemajetkové újmy. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě (subjektivní promlčecí doba), nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen (objektivní promlčecí doba). Žalobce se o skončení posuzovaného řízení mohl dozvědět dne 9. 12. 2015, kdy jeho právnímu zástupci bylo doručeno usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce. Od tohoto data počala běžet zákonná šestiměsíční promlčecí doba ve smyslu citovaného § 32 odst. 3 zákona. Dne [datum] uplatnil žalobce u žalované svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v uvedené výši v rámci předběžného projednání podle § 14 zákona. Ve smyslu citovaného § 35 zákona došlo ke stavení promlčecí doby nejdéle po dobu šesti měsíců. Žaloba však byla podána již dne 26. 11. 2016, zatímco žalovaná reagovala na uplatnění až stanoviskem ze dne 20. 1. 2017. Je zřejmé, že žaloba byla podána včas před uplynutím promlčecí doby a námitka promlčení vznesená žalovanou není důvodná.

29. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena i materiální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 zákona (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/ 2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

30. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 zákona). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/ 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

32. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Toto samo je však (bohužel) průvodním jevem každého takového trestního stíhání, tedy nelze pouze z těchto skutečností dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.

33. Povaha trestní věci. Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Například újma bude obecně větší v případě trestního stíhání pro zločin vraždy, za který hrozí uložení základního trestu odnětí svobody v rozmezí deset až osmnáct let (§ 140 odst. 1 trestního zákoníku), než v případě přečinu podvodu, za který hrozí uložení trestu odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 209 odst. 1 trestního zákona), přičemž obviněný pro podvod nebude vystaven takovému společenskému odsudku jako domnělý vrah. V posuzovaném případě byl původní žalobce zpočátku trestně stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, za který mu hrozil trest odnětí svobody na dvě léta až osm let a následně pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, trestního zákoníku, za který mu hrozil trest odnětí svobody až na jeden rok. První z uvedených trestných činů je závažnější než druhý, ale nejedná se o velmi závažnou výše popsanou trestnou činnost. Pro prvý trestný čin byl původní žalobce trestně stíhán v době od 4. 9. 2013 do 4. 11. 2014, kdy jej soud shledal vinným pro druhý trestný čin a následně až do konce trestního stíhání (dne 22. 10. 2015) byl původní žalobce stíhán pro méně závažný trestný čin.

34. Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání trestního stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít nutně za následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v takových poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. V daném případě trval zásah do osobnostních složek původního žalobce po dobu 837 dnů, tj. od 4. 9. 2013 (kdy bylo zahájeno trestní stíhání) do 19. 12. 2015, kdy právnímu zástupci žalobce bylo doručeno usnesení o zastavení trestního stíhání, kterým soud rozhodl v neveřejném zasedání, a teprve tohoto data se původní žalobce měl možnost dozvědět o skončení posuzovaného řízení. Na posuzované řízení tak nelze nahlížet jako na déletrvající.

35. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka - morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je nepochybné, že každé trestní řízení představuje významný zásah do soukromého osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě původní žalobce bydlel v malé obci, jednalo se o osobu v místě známou, spolu s rodinou byl zapojen do veřejného života (byl členem vinařského spolku, poskytoval rady, oblíben), po dobu trestního stíhání byl postaven mimo službu, funkci státního zástupce do té doby zastával řádně, byl členem [anonymizována tři slova], profesně byl zdatný s širokým právním přehledem (zúčastnil se stáže na Nejvyšším státním zastupitelství), jeho trestní stíhání bylo známo nejen v obci, ale i v odborných kruzích, postupně se tvořil negativní názor na jeho osobu ohledně jeho morální způsobilosti, což se projevilo i v postoji některých ostatních státních zástupců. Po dobu pravomocného odsouzení došlo k zániku funkce státního zástupce. Původní žalobce měl psychické problémy a trestním stíháním trpěli i jeho nejbližší, jak vypověděli v řízení vyslechnutí svědci, jakož i původní žalobce a uvedené bylo zjištěno také ze zprávy spolku [anonymizováno]. Lze přisvědčit, že trestní stíhání osoby žijící na malé obci, kde se občané znají, má vyšší dopad, nežli v anonymním prostředí velkoměsta.

36. Dále je nutné přisvědčit námitce žalované, že [název soudu] rozsudkem ze dne 4. 11. 2014 původního žalobce podle § 226 písm. b) tr. řádu z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, obžaloby zprostil a že tato skutečnost, tj. že se původní žalobce dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, musí být zohledněna ve výši odškodnění. Soud tuto skutečnost zohlednil tak, že oproti odškodnění přiznanému ve srovnávacích případech, v nichž bylo trestní stíhání skončeno z odlišného důvodu, odškodnění významně ponížil.

37. Soud ve věci neshledal žádné další zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení.

38. S ohledem na délku trestního stíhání, na hrozbu sazby trestu odnětí svobody a s ohledem na prokázané zásahy do osobnostních sfér původního žalobce, soud dospěl k závěru, že adekvátní formou odškodnění je rovněž s ohledem na úctu státu k životu a soukromí poškozeného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18) odškodnění finanční.

39. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ 40. Pro účely porovnání přiznané výše finančního zadostiučinění soud vyšel z následujících rozhodnutí.

41. Ve věci nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, řešené u zdejšího soudu pod sp. zn. 25 C 218/2017, byl poškozený odškodněn částkou 400 000 Kč. Poškozený byl stíhán pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě, zneužití pravomoci veřejného činitele a porušování povinnosti při správě cizího majetku cca 4 roky a 9 měsíců, poškozený byl vystaven možné náhradě škody ve výši 77 miliónů Kč, byly u něho shledány dopady do psychiky a do rodinného života, kdy odkládal založení rodiny, případ byl ve velké míře medializován. Poškozený působil jako [anonymizována čtyři slova], trestní stíhání mělo významný dopad na jeho pověst, čest a důstojnost a do pracovní sféry, kdy následně jej ani jako uznávaného odborníka nikdo nechtěl zaměstnat. Případ původního žalobce není srovnatelný povahou obvinění a medializací, je srovnatelný dopady do psychiky, do sociálního života a na pověst a do pracovní sféry. Zásahy však soud shledává menší zejména z důvodu kratšího trvání (cca poloviční délka) a z důvodu, pro který byl původní žalobce obžaloby zproštěn. Porovnáním s tímto případem dospěl soud k závěru, že adekvátním odškodněním ve vztahu k původnímu žalobci je částka zhruba poloviční, čemuž částka 167 400 Kč vyhovuje.

42. Žalobkyně dále označily k porovnání odškodnění, kterého se dostalo [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, které bylo vůči němu vedeno jakožto vůči nejvyššímu představiteli [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [stát. instituce]. Ze stanoviska [stát. instituce] (předmětná kauza nebyla předmětem soudního přezkumu) soud však mohl pouze zjistit, že tamní poškozený působil v pozici [anonymizováno] [stát. instituce] a že jeho kauza byla rozsáhle medializována. Soud dále zjistil, že tamnímu poškozenému se dostalo na odškodnění částky 600 000 Kč. Případ [anonymizováno] [jméno] [příjmení] není s případem porovnatelný zejména proto, že ze stanoviska [stát. instituce] nelze vůbec seznat, jaké zásahy v osobnostní sféře tohoto poškozeného byly trestním stíhání vyvolány a odškodněny, přičemž se jedná o kritérium pro porovnání nejzásadnější. Pouze lze poukázat na výjimečnost pracovní pozice poškozeného s tím spojený společenský statut a vliv. Porovnání není možné učinit čistě na základě toho, že oba poškození byli veřejnými funkcionáři, zde soud odkazuje na závěry přijaté Nejvyšším soudem, např. v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], z nichž se podává, že samotný fakt, že poškozený je osobou veřejně činnou nezakládá nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu ani větší, ani menší, než je tomu u osoby jiné (nikoli veřejně známe) a že je vždy třeba přihlížet právě ke konkrétním zásahům do osobnostní sféry daného poškozeného. To však právě pro absenci hodnocení těchto zásahů do osobnostní sféry tamního poškozeného ve srovnání s původním žalobcem učinit nelze. Soud tedy v tomto směru relevantní porovnání učinit nemohl.

43. Soud dále vyšel z případu řešeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Tamní poškozený byl stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, 2, 3 a 4 t.z., který spáchal ve spolupachatelství. Stíhání tamního poškozeného trvalo 7 let a 8 měsíců. Tamní poškozený byl uznávaným vědeckým pracovníkem a autorem inovativní technologie a u tamního poškozeného došlo na začátku trestního stíhání k razantnímu policejnímu zásahu, včetně důkladné domovní prohlídky a omezení žalobce na 48 hodin na osobní svobodě. Tamní poškozený se snažil získat zpět zabavené doklady, což se mu však nezdařilo, poškozenému byla zabavena i data z jeho vědecké činnosti. Negativní účinky trestního stíhání působily na tamního poškozeného po celou dobu jeho trvání a tyto pociťuje dodnes, včetně zásahu ve sféře psychické, projevující se nespavostí, nemožností duševní činnosti a útlumu profesního života. U tamního poškozeného byl zasažen rovněž jeho život rodinný, kdy odmítal s rodinou jezdit na dovolenou a nekomunikoval s rodinou. Zcela zásadním je na straně tamního poškozeného omezení jeho profesní výkonnosti, neboť v důsledku trestního stíhání nastaly obtíže při kontaktu s ostatními vědeckými pracovišti, například se nemohl účastnit soutěží, kdy bylo poukazováno právě na jeho stíhání. Trestní stíhání tamního poškozeného bylo medializováno. Tamnímu poškozenému bylo přiznáno za celé trestní stíhání (bylo odškodňováno po dvou fázích) celkově odškodnění ve výši 550 000 Kč. Pokud jde o původního žalobce, pak tento případ je plně porovnatelný zejména s tím, že i u něho je dominantní zásah ve sféře profesní, kdy mu bylo znemožněno vykonávat jeho povolání státního zástupce, čímž došlo i k zásahu do jeho cti a důstojnosti. Rovněž u původního žalobce nastaly zdravotní problémy, týkající se psychické sféry a sociální komplikace. Případ není srovnatelný povahou trestného činu, ani medializací a délkou. Původní žalobce byl vystaven trestnímu stíhání, které má více dehonestující povahu, ale po ukončení trestního stíhání došlo k obnovení jeho funkce státního zástupce, když u tamního poškozeného je jeho pověst do budoucna, co do možného plnohodnotného výkonu vědecké činnosti, výrazně více zasažena. Soud z tohoto případu dovozuje, že původnímu žalobci se má v obecné rovině dostat zadostiučinění za celé trestní stíhání ve výši cca třetinové, neboť zásahy soud shledává menší i z dalších důvodů - zejména z důvodu kratšího trvání (cca třetinová délka) a z důvodu, pro který byl původní žalobce obžaloby zproštěn. Porovnáním s tímto případem dospěl soud k závěru, že adekvátnímu odškodnění částka 167 400 Kč vyhovuje.

44. Soud poté provedl srovnání ještě s případem řešeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Tamní poškozený byl stíhán pro poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. c) a odst. 4 t.z., hrozil mu trest odnětí svobody 2-8 let, a trestní stíhání trvalo 9 let a 4 měsíce. Dominantním zásahem u tamního poškozeného bylo to, že rozhodnutím [anonymizováno] [advokátní komora] z [datum] byl tamnímu poškozenému pozastaven výkon advokacie do pravomocného skončení trestního řízení, což bylo zrušeno až v roce 2004 Trestní stíhání tamního poškozeného bylo celostátně medializováno. Tamní poškozený byl vystaven obavám o svoji rodinu, zejména pokud jde o její ekonomické zajištění, když měl malé děti v době trestního stíhání, a i po zrušení rozhodnutí a pozastavení výkonu advokacie bylo pro poškozeného obtížné se vrátit zpět k původnímu výkonu svého povolání, neboť se klienti od něj odvraceli. Jeho praxe nakonec zkrachovala a v roce 2007 byl nucen se nechat zaměstnat v jiné kanceláři. U tamního poškozeného byly shledány zásahy ve sféře psychické, když došlo ke změně jeho povahy. Tamnímu poškozenému byla přiznána částka odškodnění 500 000 Kč. I tento případ je s případem původního žalobce porovnatelný. Dominantním zásahem u původního žalobce je rovněž zásah ve sféře profesní, kdy došlo k znemožnění výkonu funkce státního zástupce, rovněž došlo k zásahu do sféry psychické. Původní žalobce sice nebyl vystaven obavám o ekonomické zajištění své rodiny, naopak však byly prokázány zásahy ve sféře sociální. Případ není srovnatelný povahou trestného činu, ani medializací a délkou. Původní žalobce byl vystaven trestnímu stíhání, které má více dehonestující povahu, ale po ukončení trestního stíhání došlo k obnovení jeho funkce státního zástupce, když u tamního poškozeného je jeho pověst do budoucna, co do možného plnohodnotného výkonu advokátní činnosti, výrazně více zasažena. Soud z tohoto případu dovozuje, že původnímu žalobci se má v obecné rovině dostat zadostiučinění za celé trestní stíhání ve výši cca třetinové, neboť zásahy soud shledává menší i z dalších důvodů - zejména z důvodu kratšího trvání (cca čtvrtinová délka) a z důvodu, pro který byl původní žalobce obžaloby zproštěn. Porovnáním s tímto případem dospěl soud k závěru, že adekvátnímu odškodnění částka 167 400 Kč vyhovuje.

45. Soud poté provedl srovnání ještě s případem řešeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Tamní poškozený byl stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) t.z. a těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 t.z., hrozil mu trest odnětí svobody až na 10 let, trestní stíhání trvalo 2,5 roku a poškozený byl zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby. Tamní poškozený byl ve vazbě a trestní stíhání komplikovalo vztah s dětmi, znevýhodnilo jej v probíhajícím opatrovnickém řízení a omezovalo jej v profesní sféře, kdy již nebyl přibírán jako tlumočník na slib. Dominantním zásahem u tamního poškozeného tak byly rodinné zásahy, které však již byly odškodněny v rámci odškodnění nezákonné vazby, vliv na opatrovnické řízení a profesní dopad. Tamnímu poškozenému byla přiznána částka odškodnění 50 000 Kč. I tento případ je s případem původního žalobce porovnatelný. Dominantním zásahem u původního žalobce je rovněž zásah ve sféře profesní, kdy došlo k znemožnění výkonu funkce státního zástupce, v tomto ohledu soud této zásah hodnotí za hlubší. Původní žalobce sice nebyl vystaven obavám o rodinu a o výsledek opatrovnického řízení a nehrozil mu tak vysoký trest odnětí svobody, naopak však byly prokázány zásahy ve sféře sociální. Důvod zproštění obžaloby je shodný. Případ je rovněž srovnatelný povahou trestného činu a délkou. Soud z tohoto případu dovozuje, že původnímu žalobci se má v obecné rovině dostat zadostiučinění ve výši cca trojnásobné, neboť zásahy soud shledává větší zejména z důvodu zániku funkce státního zástupce. Porovnáním s tímto případem dospěl soud k závěru, že adekvátnímu odškodnění částka 167 400 Kč vyhovuje.

46. S ohledem na výše citovanou judikaturu tak soud dospěl k závěru, že žalobkyním náleží nárok na finanční zadostiučinění, a to ve výši 167 400 Kč. Žalovaná neposkytla žádné finanční zadostiučinění, proto ji soud uložil povinnost tuto částku zaplatit spolu s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona). Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Tento závěr byl potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. V posuzované věci byl nárok u žalované ze strany původního žalobce uplatněn dne 24. 5. 2016, kdy byla žalované doručena žádost o náhradu škody v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona a od tohoto data počala běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu ust. § 15 odst. 2 zákona, v jejímž průběhu mohl být nárok žalobce uspokojen. K jejímu marnému uplynutí došlo dne 24. 11. 2016 a ode dne 25. 11. 2016 se žalovaná ocitla v prodlení. Soud proto žalobci přiznal úroky z prodlení ode dne 25. 11. 2016 Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (výrok I.).

47. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 3 o.s.ř. podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci jen nepatrný neúspěch, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení. V posuzovaném případě žalobkyně původně požadovaly po žalované zaplacení 4 nároků. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu byly žalobkyně plně úspěšné (bylo přiznáno odškodnění soudem), ohledně nároků na náhradu škody za snížení platu byly úspěšné v rozsahu 24 053,76 Kč a za obhajné byly úspěšné v rozsahu 159 853,10 Kč. Neúspěšné žalobkyně byly co do nároků na náhradu škody za ušlý plat ve výši 3 881 100 Kč, za snížení platu v rozsahu 340 281,24 Kč a za obhajné v rozsahu 33 637,90 Kč. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění (objektivní kumulace), je pak třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „advokátní tarif“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že žalobkyně procesně zavinily vedení řízení co do tarifní hodnoty 4 255 019,14 a tedy z 94,8 %, a žalovaná co do tarifní hodnoty 233 906,86 (tarifní hodnota 50 000 určená podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu odpovídající přiznanému odškodnění nemajetkové újmy + 24 053,76 + 159 853,1) a tedy z 5,2 %. Žalovaná tak měla ve věci nepatrný úspěch, proto jí proti žalobkyním vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Náklady jsou představovány ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. částkou 1 500 Kč za 5 úkonů, každý po 300 Kč (vyjádření k žalobě ze dne 24. 1. 2017, účast na jednání dne 17. 5. 2017 a 17. 7. 2017, vyjádření ze dne 18. 5. 2017, odvolání ze dne 8. 2. 2018). O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyním nebo žalované jakoukoliv újmu.

48. Výrok III. o nákladech řízení státu je odůvodněny podle § 148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V posuzovaném případě státu vznikly náklady v podobě proplaceného svědečného v celkové částce 438 Kč na základě usnesení ze dne 16. 11. 2017, č.j. 20 C 146/2016-416. S ohledem na nepatrný neúspěch žalované ve sporu, soud uložil žalobkyním povinnost nahradit státu náhradu takto vzniklých nákladů v rozsahu 100 %, tj. v částce 2x 219 Kč.

Poučení