20 C 146/2016 - 753

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou v právní věci žalobkyň: a) [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] b) [Jméno žalobkyně B], narozená [Datum narození žalobkyně B] bytem [Adresa žalobkyně B] zastoupená opatrovnicí pro správu jmění [Jméno opatrovnice A] bytem [Adresa opatrovnice A] c) [Jméno opatrovnice B], narozená [Datum narození opatrovnice B] bytem [Adresa opatrovnice B] zastoupená opatrovnicí pro správu jmění [Jméno opatrovnice C] bytem [Adresa opatrovnice C] všechny zastoupeny advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 2 065 304 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním částku 1 755 611 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 25. 11. 2016 do zaplacení, a to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyním zákonný úrok z prodlení z částky 1 755 611 Kč za den 24. 11. 2016 a částku 309 693 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 24. 11. 2016 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaná je povinna nahradit státu České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení v rozsahu 50 % v částce 219 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně jsou povinny nahradit státu České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení v rozsahu 50 % v částce 219 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Původní žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] se po žalované domáhal zaplacení částky 4 938 926 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon“). Žalobce pracoval jako státní zástupce u Státního zastupitelství v [adresa]. V květnu 2014 byly zahájeny v jeho věci úkony trestního řízení, dne 4. 9. 2013 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, následně vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též jen „posuzované řízení“), pro skutek kvalifikovaný jako týrání osoby žijící ve společném bydlení podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Žalobce podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, která byla zamítnuta, v prosinci 2013 byl na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti dočasně zproštěn výkonu funkce státního zástupce podle § 22 odst. 2 písm. a) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále též jen „zákon o státním zastupitelství“). Rozhodnutí žalobce převzal 28. 12. 2013 a od ledna 2014 pobíral polovinu platu státního zástupce, současně však byl stále státním zástupcem a podléhal omezením spjatým s výkonem této funkce, především zákazu jiné výdělečné činnosti či jiného povolání. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, č. j. [Anonymizováno], byl žalobce zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestní čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a současně byl pro tentýž skutek odsouzen, když soud oproti žalobě skutek posoudil jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. [Anonymizováno], zrušil původní výrok o trestu a o vině a rozhodl o věci znovu výrokem, kterým odsoudil žalobce za tentýž skutek ve stejné kvalifikaci a uložil stejný trest. Rozsudek nabyl právní moci a vykonatelnosti téhož dne. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalobce usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. [Anonymizováno], zrušil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně s odůvodněním, že byl vydán navzdory překážce věci rozsouzené, protože pro tentýž skutek byl již žalobce zproštěn obžaloby jedním z výroků soudu prvého stupně, který již byl v právní moci. Dovolací soud výslovně neuznal jako důvod zrušení napadeného rozsudku absenci souhlasu poškozené. Odvolací soud pak usnesením ze dne 22. 10. 2015 napadené odsuzující výroky rozsudku soudu prvého stupně zrušil a trestní stíhání v tomto rozsahu zastavil. Usnesení bylo obhájci žalobce doručeno 9. 12. 2015, žalobci 19. 12. 2015. Skončilo tak trestní stíhání žalobce. Žalobci v souvislosti s trestním stíháním vznikla materiální a imateriální škoda. Žalobce požadoval náhradu škody vzniklé v důsledku snížení platu státního zástupce na polovinu za období od ledna 2014 do 19. 2. 2015. Po dobu trestního stíhání byl dočasně zproštěn výkonu funkce státního zástupce a po dobu od tohoto zproštění do právní moci rozsudku, kterým byl na nějakou dobu pravomocně odsouzen, byl sice státním zástupcem, ale dostával pouze polovinu platu. § 9 odst. 2 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech ve znění pozdějších předpisů předvídá, že v případě, že ten, kdo byl funkce dočasně zproštěn, nebude odsouzen, bude mu plat poté doplacen. Žalobce odsouzen byl, ale odsouzení vyvolalo účinky zániku funkce a nevyplacení poloviny platu, bylo zrušeno. Dále žalobce požadoval náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů na svou obhajobu, náhradu škody v podobě nákladů na obhajobu, náhradu škody představující čistý plat státního zástupce za 5 let, když v důsledku pravomocného odsouzení došlo k zániku funkce státního zástupce za situace, kdy žalobce absolvoval 2 úspěšné stáže na vyšších stupních, měl za sebou určitý kariérní vývoj s předpokladem možného růstu. Žalobce byl nucen přejít do advokacie, budovat si kariéru advokáta a postavení v advokacii od samého počátku. Žalobce požadoval také finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním a zánikem funkce státního zástupce v částce 500 000 Kč. Odkázal na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I ÚS 2394/15, ze dne 26. 4. 2016, podle kterého je třeba samotné trestní stíhání vždy hodnotit jako zásah. Pokud se jedná o citelný zásah do poměrů s doživotními následky, je požadavek na náhradu nemajetkové újmy větší. Trestní stíhání žalobce poškodilo v jeho rodné obci, ve které žije. Skutečnost, že je trestně stíhán se stala obecně známou v širokém okolí, zaměstnání a v okruhu jeho přátel, známých, příbuzných a podobně. Žalobce bydlí ve [Anonymizováno], které mají 2 100 obyvatel, a v menší obci se prakticky všichni znají, je zásah do osobní pověsti vždy intenzivnější. Po zahájení trestních úkonů ve věci se okolí žalobce dozvědělo tak, že žalobce byl zadržen policií ve svém bydlišti, a na malé obci se tato skutečnost stala poměrně široce známou. Dále poukázal na to, že naprostá většina důsledků způsobených trestním stíháním, byla vyvolána odsuzujícím rozsudkem odvolacího soudu, z jehož strany se jednalo o ryze právní chybu, a to navíc v otázce, jež nevyvolává v odborných a justičních kruzích žádné pochyby. Nárok u žalované žalobce uplatnil 24. 5. 2016.

2. Žalovaná nesporovala, že u ní žalobce dne 24. 5. 2016 uplatnil své nároky z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též jen „posuzované řízení“). Nárokům žalobce žalovaná ani z části nevyhověla, což mu sdělila stanoviskem ze dne 20. 1. 2017. Žalovaná krátce zrekapitulovala průběh posuzovaného trestního řízení a konstatovala, že v případě žalobce došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona, a to v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 9. 2013. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 010. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, podle kterého stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání pro tento skutek vznesla žalovaná námitku promlčení (§ 32 odst. 3 zákona), neboť žalobce byl pravomocně zproštěn dne 19. 12. 2014. Zákon v § 12 upravuje podmínky, za nichž právo na náhradu škody nevzniká. Pod tyto podmínky lze vztáhnout i okolnosti trestního stíhání žalobce a žalovaná s odkazem na § 12 odst. 2 písm. d) zákona konstatovala, že žalobci právo na náhradu škody nevzniklo. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č.j. 20 C 146/2016-422, účastníci rozsudek napadli odvoláním a z důvodu úmrtí původního žalobce bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č.j. 21 Co 198/2018-546 rozhodnuto o procesním nástupnictví žalobkyň. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. 7. 2021, č.j. 21 Co 198/2018-559 byl rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I, III a VII potvrzen a ve výrocích V, VIII, IX a X byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu předčasnosti závěru o výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Proti tomuto rozsudku podali žalobkyně dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2022, č. j. 30 Cdo 1045/2022-606.

4. Ve věci bylo dále rozhodnuto rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č.j. 20 C 146/2016-619, který bylo rozhodnuto výrokem I tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyním částku 167 400 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Na základě podané ústavní stížnosti žalobkyň pak Ústavní soud nálezem ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3072/22, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2022, č. j. 30 Cdo 1045/2022-606, výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021, č.j. 21 Co 198/2018-559, v rozsahu potvrzení výroku VII Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2017, č.j. 20 C 146/2016-422. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 31. 7. 2024, č. j. 21 Co 198/2018-684, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2017, č.j. 20 C 146/2016-422, ve výroku VII, VIII, IX a X a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

5. V dalším řízení je na soudu I. stupně, aby podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval žalobkyně, aby doplnily skutková tvrzení odkdy je počítána doba pěti let, po kterou žádaly zaplacení ušlého zisku tak, aby bylo možno určit rozhodné období, po které na straně původního žalobce mohl vznikat ušlý zisk (s ohledem na to, že o nárocích do data 28. 2. 2015 již bylo pravomocně rozhodnuto předchozím rozsudkem soudu I. stupně, k jakému datu a jakým způsobem dospěly k částce čistého platu státního zástupce 64 685 Kč, který by původní žalobce podle svých tvrzení pobíral, jaké byly čisté příjmy původního žalobce z advokacie v rozhodném období se zohledněním skutečných výdajů spojených s podnikáním.

6. Předmětem řízení tak zůstal nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 3 881 000 Kč se zákonným příslušenstvím od 24. 11. 2016 do zaplacení a závislé výroky o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.

7. Při jednání konaném dne 25. 9. 2024 soud vyzval žalobkyně k doplnění tvrzení a důkazů k době, od kdy počítají dobu 5 let, za kterou žádají zaplacení ušlého zisku, jak dospěly k částce čistého platu státního zástupce ve výši 64 685 Kč a jaké čisté příjmy se zohledněním výdajů původní žalobce z advokacie v rozhodném období pobíral. Žalobkyně na výzvu reagovaly podáním ze dne 15. 10. 2024 a 19. 10. 2024, ve kterém vzali částečně žalobu zpět co do částky 1 815 796 Kč s příslušenstvím z této částky. Usnesením ze dne 9. 12. 2024, č. j. 20 C 146/2016-735, které nabylo právní moci 28.12.2024, byla řízení v této částce zastaveno.

8. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 24. 5. 2016 uplatnil u žalované v rámci předběžného projednání podle zákona nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci v souvislosti s posuzovaným trestním řízením. Požadoval zaplacení částky 4 938 926 Kč. Žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 20. 1. 2017, ve kterém právnímu zástupci žalobce sdělila, že s ohledem na podmínky v § 12 zákona žalobci právo na náhradu škody nevzniklo.

9. Mezi účastníky pak nebylo sporné, že v rámci předběžného projednání žalobce u žalované nárok na náhradu škody podle zákona uplatnil dne 24. 5. 2016.

10. Žalovaná rovněž nesporovala, že žalobce v období od ledna 2014 do 19. 2. 2015 pobíral polovinu platu, neboť byl dočasně zproštěn výkonu funkce státního zástupce.

11. Usnesením [právnická osoba], Městské ředitelství Policie Brno, 4. oddělení obecné kriminality ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. [Anonymizováno] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 190 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním v usnesení popsaným.

12. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2013, stížnost obviněného žalobce proti uvedenému usnesení ze dne 4. 9. 2013 pro její nedůvodnost zamítla.

13. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal na žalobce obžalobu ze dne 2. 1. 2014 k Městskému soudu v Brně pro skutek v obžalobě popsaný, kterým měl spáchat zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku.

14. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 6 T 2/2014, shledal obžalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] vinným pro skutek, kterým spáchal trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a zároveň obžalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, ve kterém byl spatřován trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku.

15. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce a jeho matky [jméno FO] rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 To 15/2015-970 rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014 zrušil v jeho odsuzující části a nově shledal obžalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] vinným pro skutek v rozsudku popsaný, ve kterém shledal naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil obžalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Rozsudek byl dne 19. 2. 2015 pravomocný do doby jeho zrušení (viz dále).

16. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalobce usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. [Anonymizováno], zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že Krajský soud v Brně o odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku rozhodoval za situace existence pravomocného zprošťujícího výroku, jehož účinky se vztahovaly na celý skutek, tj. i na tu jeho část, která byla obsahem nepravomocného odsuzujícího výroku. Tato situace odpovídala § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo mimo jiné pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v pravomocném řízení zrušeno. Proto jakmile nabyl právní moci zrušující výrok rozsudku Městského soudu v Brně, stalo se trestní stíhání obviněného [tituly před jménem] [jméno FO], které pokračovalo ve stádiu odvolacího řízení, nepřípustným. Krajský soud v Brně měl postupovat podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu, tj. zrušit odsuzující část rozsudku Městského soudu v Brně a zastavit trestní stíhání obviněného [tituly před jménem] [jméno FO]. Nesprávnost rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá v tom, že nezasáhl do odsuzujícího výroku, který v právní moci dosud nebyl, a který nemohl vedle pravomocného zprošťujícího výroku obstát a to právě proto, že je vyloučeno, aby ohledně téhož jediného skutku existoval zároveň zprošťující výrok a odsuzující výrok. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. 9. 2015, jeho právnímu zástupci dne 1. 9. 2015, Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 3. 9. 2015 a Nejvyššímu státnímu zastupitelství dne 1. 9. 2015.

17. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 10. 2015, č.j. [Anonymizováno] v neveřejném zasedání zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, č.j. [Anonymizováno] a z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu a zastavil trestní stíhání žalobce pro skutek v usnesení uvedený, v němž státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně v obžalobě sp. zn. [Anonymizováno] spatřoval zločin týkání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Usnesení nabylo právní moci dne 22. 10. 2015. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 9. 12. 2015, žalobci dne 21. 12. 2015.

18. Z výslechu manželky soud zjistil, že skutečné výdaje spojené s podnikáním původního žalobce představovali částku cca 20 000 Kč za PC techniku, dále nákup advokátního taláru, měsíční výdaje na internet a telefon cca 500 Kč a nájem kanceláře. Ohledně platby za nájem kanceláře manželka uvedla, že nájemné činilo zřejmě 10 000 Kč a na tuto platbu viděla i nájemní smlouvu. Ze sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 1. 10. 2024 soud zjistil, že očekávaný hrubý plat původního žalobce by v případě setrvání ve funkci státního zástupce činil za měsíce únor až září roku 2015 částku 83 200 Kč měsíčně, za měsíce říjen až prosinec roku 2015 částku 88 700 Kč měsíčně, za měsíce rok 2016 částku 90 900 Kč měsíčně, za měsíce rok 2017 částku 94 200 Kč měsíčně a za leden až červen roku 2018 částku 98 600 Kč měsíčně. Z opisu vybraných údajů z daňového přiznání za rok 2015 bylo zjištěno, že příjmy původního žalobce za tento rok činily 219 394 Kč, z opisu vybraných údajů z daňového přiznání za rok 2016 bylo zjištěno, že příjmy původního žalobce za tento rok činily 327 658 Kč, z opisu vybraných údajů z daňového přiznání za rok 2017 bylo zjištěno, že příjmy původního žalobce za tento rok činily 527 371 Kč, z opisu vybraných údajů z daňového přiznání za rok 2018 bylo zjištěno, že příjmy původního žalobce za tento rok činily 137 620 Kč. Z odhadu realitní kanceláře [právnická osoba] ze dne 15. 12. 2024, [jméno FO] ze dne 19. 12. 2024 a [právnická osoba] ze dne 9. 12. 2024 soud zjistil, že obvyklé nájemné za kancelářské prostory v centru [adresa] o rozloze cca 24 m2 se v letech 2015 až 2018 pohybovalo v rozmezí 2 000 Kč až 4 500 Kč měsíčně. Z inzerce v bulletinu advokacie soud zjistil, že cena advokátního tarifu činila 5 445 Kč.

19. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud blíže nehodnotil důkazy týkající se nesporných skutečností a důkazy provedené k nárokům, které již nejsou předmětem řízení.

20. Soud posoudil věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

21. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

22. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

23. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

24. Podle § 26 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

25. Podle § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

26. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně se domáhají zaplacení ušlého zisku původního žalobce v souvislosti se zánikem funkce způsobené uvedeným trestním stíháním původního žalobce. Původně žalobce za samotné trestní stíhání v rámci posuzovaného řízení požadoval náhradu ušlého zisku za 5 let. Žalobkyně podáním ze dne 19. 10. 2024 vzali částečně žalobu zpět co do částky 1 815 796 Kč s příslušenstvím z této částky. Usnesením ze dne 9. 12. 2024, č. j. 20 C 146/2016-735, které nabylo právní moci 28.12.2024, bylo řízení v této částce zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka 2 065 304 Kč s příslušenstvím. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu, jakož i příčinná souvislost mezi uvedenými.

27. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze dne 4. 9. 2013 je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 zákona.

28. Soud se při opětovném posouzení věci řídil závazným právním názorem Ústavního soudu, který vyjádřil v nálezu a závaznými pokyny odvolacího soudu uvedenými ve zrušujícím usnesení. Nárok posoudil věcně a vycházel z toho, že původní žalobce se své funkce před státními orgány fakticky domáhal, respektive se domáhal autoritativního určení, zda se jeho funkce státního zástupce obnovila, přičemž byl státními orgány utvrzen v tom, že se neobnovila, a dále že není dána překážka nezachování totožnosti skutku.

29. Za situace, kdy Ústavní soud v nálezu dovodil, že se původní žalobce své funkce před příslušnými orgány domáhal, s přihlédnutím k tomu, že průlomová judikatura týkající se otázky obnovení funkce soudce (s totožnými účinky pro funkci státního zástupce), tedy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 112/2021, byla přijata až v průběhu odvolacího řízení shledal soud, že původní žalobce se mohl domáhat na státu, jako tzv. posledním dlužníkovi, náhrady škody spočívající ve ztrátě majetku podle zákona č. 82/1998 Sb., a to v rozsahu podle občanského zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010 či sp. zn. 28 Cdo 2154/2011).

30. V duchu citovaného průlomového rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice funkce státního zástupce původnímu žalobci obnovila, avšak příslušné orgány jej informovaly, že k obnovení funkce nedošlo, že jeho funkce bez dalšího zanikla. Původní žalobce z důvodu nutnosti zajistit si příjem začal dne 1. 3. 2015 vykonávat advokacii, což mu nelze vyčítat. Soud má tak za to, že příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a tím, že žalobce přišel o funkci státního zástupce, je dána. Funkce mu totiž zanikla dnem právní moci odsuzujícího rozsudku (19. 2. 2015). Pokud by odsuzujícího rozsudku, který byl později pro nezákonnost zrušen, nebylo, funkce státního zástupce by původnímu žalobci nezanikla a v následujících letech by ji s největší pravděpodobností nadále vykonával.

31. Jelikož původní žalobce začal vykonávat advokacii vznikla mu škoda v podobě ušlého zisku ve výši rozdílu mezi platem státního zástupce, jakého by v rozhodném období dosahoval, a příjmem, jakého dosahoval jako advokát. Pokud by původní žalobce zůstal státním zástupcem, pobíral by plat státního zástupce a nemohl by mít příjem z advokacie. Zisk, který mu tímto způsobem ušel, proto činí rozdíl mezi platem státního zástupce, který mu vyplacen nebyl, neboť bylo vycházeno z toho, že jeho funkce zanikla, a příjmem, jakého dosahoval z advokacie.

32. Soud žalobkyně poučil dle pokynů odvolacího soudu, aby doplnily skutková tvrzení k tomu, odkdy je počítána doba pěti let, po kterou je nárok na ušlý zisk požadován, dále jakým způsobem a k jakému datu byla v žalobě určena výše platu, kterého by původní žalobce dosahoval. Dále se soud zabýval tím, jaké měl původní žalobce reálné výdaje spojené s podnikáním – činností advokáta, neboť tyto výdaje je nutné od dosažených příjmů odečíst, neboť v případě výkonu funkce státního zástupce by původní žalobce takové výdaje neměl.

33. Žalobkyně v reakci na výše uvedenou výzvu označili období, za které požadují ušlý zisk, od března 2015 do dne úmrtí původního žalobce. Na základě výše citovaných důkazů, konkrétně potvrzení Krajského státního zastupitelství v Brně, vzal soud za prokázaná tvrzení žalobkyň, že čistý příjem původního žalobce ve funkci státního zástupce by za období březen až září 2015 činil 59 393 Kč měsíčně, za období říjen až prosinec 2015 by činil 63 177 Kč měsíčně, za rok 2016 by činil 64 685 Kč měsíčně, za rok 2017 by činil 66 963 Kč měsíčně a za období ledna až května 2018 by činil 69 994 Kč měsíčně. V měsíci červnu, kdy došlo k úmrtí původního žalobce (10. 6. 2018) by pak jeho poměrný čistý příjem činil 23 331 Kč. Celkový čistý příjem by tak činil částku 2 558 359 Kč. Z opisu vybraných údajů daňového přiznání od finančního úřadu pak soud vzal za prokázaná tvrzení žalobkyň, že příjmy původního žalobce z advokacie činily po odečtu pojistného za rok 2015 částku 182 205 Kč, za rok 2016 částku 294 187 Kč, za rok 2017 částku 438 381 Kč a za rok 2018 částku 113 420 Kč, celkem tedy 1 028 193 Kč za období 1. 3. 2015 do 10. 6. 2018. Od této částky pak soud v souvislosti s výše uvedenými závěry a pokyny odvolacího soudu odečetl náklady původního žalobce, které byly spojeny s výkonem funkce advokáta, a to konkrétně částku 20 000 Kč za pořízení PC techniky, částku 500 Kč měsíčně za telefon a internet, celkem tedy 20 000 Kč a částku 5 445 Kč za pořízení advokátního taláru, neboť ačkoliv tyto částky byly osvědčeny pouze výslechem manželky, soud je dle § 136 o. s. ř. považoval za odpovídající běžným nákladům vynakládaných na chod kanceláře. Ohledně částky za nájem kanceláře z výslechu manželky vyplynulo, že by měla činit 10 000 Kč měsíčně, nicméně žalobkyně předložily i výše uvedené odhady realitních kanceláří, kde se měsíční ceny nájmu pohybovali od 2 000 Kč do 4 500Kč, přičemž částka 4 500 Kč navíc obsahovala i poplatky za energie a služby. Soud se tak ztotožnil s námitkou žalované, že tvrzená částka 10 000 Kč měsíčně je nepoměrně vyšší a ničím neodůvodněná. Soud tedy v tomto případě dle své úvahy vycházel z prokázané nejvyšší částky ve výši 4 500 Kč měsíčně, což v součtu za období 03/2015 až 06/2018 činí 180 000 Kč. Souhrn nákladů za uvedené období činil 225 445 Kč. Čistý příjem z advokacie po odečtení nákladů tedy činil 802 748 Kč a rozdíl mezi touto částkou a očekávaným příjmem z výkonu funkce státního zástupce tak činí 1 755 611 Kč.

34. S ohledem na výše citovanou judikaturu tak soud dospěl k závěru, že žalobkyním náleží nárok na ušlý zisk původního žalobce, a to ve výši 1 755 611 Kč. Žalovaná neposkytla žádné finanční zadostiučinění, proto ji soud uložil povinnost tuto částku zaplatit spolu s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona). Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Tento závěr byl potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. V posuzované věci byl nárok u žalované ze strany původního žalobce uplatněn dne 24. 5. 2016, kdy byla žalované doručena žádost o náhradu škody v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona a od tohoto data počala běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu § 15 odst. 2 zákona, v jejímž průběhu mohl být nárok žalobce uspokojen. K jejímu marnému uplynutí došlo dne 24. 11. 2016 a ode dne 25. 11. 2016 se žalovaná ocitla v prodlení. Soud proto žalobci přiznal úroky z prodlení ode dne 25. 11. 2016. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (výrok I). Ve zbylém rozsahu požadované výše ušlého zisku pak soud žalobu zamítl (výrok II).

35. Výrok III o nákladech řízení mezi účastníky je odůvodněn podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle úspěchu ve věci. V posuzovaném případě žalobkyně původně požadovaly po žalované zaplacení 4 nároků. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu byly žalobkyně plně úspěšné (bylo přiznáno odškodnění soudem), ohledně nároků na náhradu škody za snížení platu byly úspěšné v rozsahu 24 053,76 Kč a za obhajné byly úspěšné v rozsahu 159 853,10 Kč a ohledně nároku na ušlý zisk byly úspěšně v rozsahu 1 755 611 Kč. Neúspěšné žalobkyně byly co do nároků na náhradu škody za ušlý plat ve výši 309 693 Kč, za snížení platu v rozsahu 340 281,24 Kč a za obhajné v rozsahu 33 637,90 Kč. Dále žalobkyně vzali svou žalobu částečně zpět co do částky 1 815 796 Kč, přičemž soud se neztotožnil s názorem žalobkyň, že tak učinili v souvislosti s derogačním zásahem a postupem ústavního a odvolacího soudu, přičemž jim nelze klást k tíži, že původní žalobce zemřel a nárok tak byl omezen dnem jeho úmrtí, jinak by byl jistě vyšší. V tomto ohledu je soud toho názoru, že bylo již na původním žalobci, aby v průběhu řízení řádně tvrdil a prokazoval a žaloval tak odpovídající částku, která by skutečně odpovídala jeho ušlému zisku a nebyla tak nepřiměřeně vysoká. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že to tak byly právě žalobkyně, kdo zavinily, že řízení bylo částečně zastaveno poté, co vzaly částečně žalobu zpět, přičemž takový úkon je plně v dispozici žalobkyň coby „paní sporu“. Z procesního hlediska je pak nutno zpětvzetí žaloby vždy považovat za procesní zavinění žalobce; jedinou výjimku tvoří ustanovení § 146 odst. 2 písm. b) o. s. ř., kdy je žaloba brána zpět pro chování žalovaného (typicky jeho „dobrovolné“ plnění po podání žaloby). Soud tedy v této části uplatněného nároku považoval za neúspěch žalobkyň částku, pro kterou bylo řízení zastaveno, tj. 1 815 796 Kč 36. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění (objektivní kumulace), je pak třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že žalobkyně procesně zavinily vedení řízení co do tarifní hodnoty 2 499 408,14 Kč a tedy z 55 %, a žalovaná co do tarifní hodnoty 1 989 517,86 (tarifní hodnota 50 000 určená podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu odpovídající přiznanému odškodnění nemajetkové újmy + 24 053,76 + 159 853,1 + 1 755 611) a tedy z 45 %. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

37. Výroky IV a V o nákladech řízení státu jsou odůvodněny podle § 148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V posuzovaném případě státu vznikly náklady v podobě proplaceného svědečného v celkové částce 438 Kč na základě usnesení ze dne 16. 11. 2017, č.j. 20 C 146/2016-416. S ohledem na úspěch a neúspěch obou účastníků pak soud uložil každému z nich nahradit státu náhradu takto vzniklých nákladů v rozsahu 50 %, tj. v částce 219 Kč.

Poučení