20 C 146/2025 - 79

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] doručovací adresou [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] pro 15 012 Kč s příslušenstvím[Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 317,50 Kč, a to ve splátkách po nejméně 693,13 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do 6 694,50 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 14,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 21. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 25. 3. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 21. 5. 2024 č. 448516, dle které měla žalovaná po načerpání 9 000 Kč uhradit do 30 dnů 12 510 Kč. Řádná tvrzení k povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele takový úvěr splácet ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. návrh obsahoval, s ohledem na soudem opatřený výpis NRKI však bylo zjevné, že bylo zcela bezúčelné žalobkyni vyzývat k jakémukoliv doplnění tvrzení, neboť se zjevně jedná o predátorský úvěr (tak jako ve všech předchozích případech tohoto věřitele), poskytovaný oběti průmyslově pojaté lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.). Přesto právní zástupkyně zašla v tvrzeních dále a doplňujícím podáním ze dne 6. 8. 2025 (č. l. 67) tvrdí, že se odkazem na poskytovatele mikropůjček, operujících na webových stránkách [Anonymizováno][Anonymizováno], je její úvěrový produkt standardní a několikanásobné navýšení úvěru bank je přípustné (zde je nutno konstatovat, že až trojnásobné navýšení judikatura připouští, zde se však jedná o úvěr s [Anonymizováno]) s tím, že původní věřitelka zjistila příjem žalované 36 000 Kč (službou [Anonymizováno]), nulové splátky úvěrů a hypoték, „ostatní náklady“ 800Kč, náklady bydlení 0 Kč a náklady na služby spojené s bydlením 1 000 Kč.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, i když ji soud kontaktoval a doručoval jí na adresu, kterou sdělila. Jejího vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Doručeno jí bylo fikcí, posléze došlo k vhozu, nevyjádřila se. Pasivita je s ohledem na to, že se stala obětí četných podobných predátorských úvěrů, proti kterým Česká republika nijak účinně nevystupuje, veskrze pochopitelná[Anonymizováno]

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je prokázáno smlouvou č. l. 20 (na [právnická osoba]) a 21 (na žalobkyni) a seznamem postoupených pohledávek (s desítkami osob). Smlouvou č. l. 14 a informačním letákem č. l. 16 je prokázáno, že věřitel se pokusil prostřednictvím prostředků elektronické komunikace na dálku sjednat úvěrový závazek se zjevně lichevními parametry (RPSN 5 395,58 %) jak výše s tím, že úrok je záměrně relativně nízký (36,5 % p. a.), zisk je však soustředěn v excesivním poplatku 3 240 Kč. Jistina 9 000 Kč je navýšením splatná ve 30 dnech. Jak je v případě těchto úvěrových schémat obvyklé, s prodlením jsou spojeny horentní poplatky. U těchto úvěrů se obvykle věřitelé snaží lákat po neúvěruschopných excesivní poplatky za odklad splatnosti, které se výší shodují s úrokem (tak jako u mnoha dalších společností, využívajících shodný model exploatace, zejm. [právnická osoba], Cool [právnická osoba], [právnická osoba], aj.), nevedou však k úhradě jistiny. Jak je s klientem případně pracováno při odkladech splatnosti není ze smlouvy zřejmé, jak je u těchto poskytovatelů obvyklé. Dle článku 6. všeobecných podmínek (č. l. 28 p. v.) je však zřejmé, že jde o shodný úvěrový model a exploatace se má odehrávat v systému věřitele, kam soud ani spotřebitel již v době soudního řízení nemá přístup. [jméno FO] se i v tomto případě potvrdilo dotazem na původního věřitele, bylo lichevní schéma dvou souběžných úvěrů, v tomto případě již jednou navyšovaných (druhá „větev“ byla projednána ve sp. zn. [spisová značka] a pohledávku překoupila [právnická osoba]). V této věci nic nenasvědčovalo tomu, že by žalovaný takový poplatek uhradil (jinak by jej soud posoudil dle svého obsahu jako úrok a plnění by započetl oproti jistině). Poskytnutí jistiny prokazuje výpis č. l. 19 (což však u těchto úvěrových modelů pravidelně neznamená, že by se v této výši spotřebitel skutečně obohatil), ale může jít o pouhou protiplatbu. Jelikož soud žalované návrh doručil a žalovaná proti čerpání jistiny neprotestovala, soud tuto skutečnost dále neověřoval, jakkoliv tato forma kontraktace přináší mnohá rizika ohledně identity jednajícího. Ověřoval však další případné úvěry a zjistil 3. Obchodní podmínky jsou spotřebitelem nepodepsané.

4. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 30) vypracování i zaslání (č. l. 31, 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 19 319,40 Kč a příslušenství (smluvní pokuta je dokonce v rozporu s § 122 odst. 3 ZSÚ bez omezení výše) a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Požadavek na mimosmluvní odměnu v ekvivalentu dvou úkonů právní služby je rovněž nepřijatelným jednáním advokáta, který dobře ví, že nárok na takovou odměnu může vzniknout až rozhodnutím soudu. V neposlední řadě výši odměny odvozuje i z lichevního navýšení pohledávky. Věřiteli tak nejen pomáhá, současně usiluje i o přímý podíl na lichvě sám pro sebe. Současně vlastníkem žalobkyně je jiný advokát ([tituly před jménem] [jméno FO]) a pokud nejde o schéma, které má zakrýt majetkové propojení se zastupující advokátkou, pak přinejmenším jde o projev podnikání, na kterém by se žádný advokát podílet neměl a v případě hromadně nakupovaných pohledávek je zjevně právo na právní zastoupení zneužíváno, nikoliv využíváno. Advokát sice má právo se nechat zastoupit jiným advokátem, nikoliv však na těchto machinacích založit podnikatelský plán. O využití ryze skořápkové společnosti (jiného advokáta) svědčí i typická konstrukce interních spisových značek, kdy značka advokáta je kratší o podznačku „/[Anonymizováno]“, používanou (údajným) klientem. Již to zpochybňuje tvrzení, že došlo ke skutečné přípravě a převzetí věci advokátem.

5. Případné tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI a BRKI není u těchto věřitelů ničím prokazováno. Žalobkyně tvrdí lustraci formou služby Kontomatik a předkládá výpis č. l. 18, kde jsou obsaženy údaje o žalované neznámého původu. Údajně jde o dělnici, bydlící ve vlastním domě, pracují pro [Anonymizováno] na plný úvazek s příjmem 36 000 Kč, s údajným jiným příjmem z podnikatelské činnosti a s minimálními výdaji jak výše. Ani výpis [Anonymizováno] předložen není, nicméně sám o sobě nepředstavuje žádný smysluplný podklad, neboť z pouhých příchozích plateb na účtu (mimo zjevného zaměstnavatele) není možné dovozovat legitimní příjem. Lustrace žádného úvěrový registr není ani tvrzena, což je úvěru s RPSN 5 395,58 % zcela neobhajitelné.

6. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť [Anonymizováno] v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez vysoké míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI a i v tomto případě bylo zjevné, že žádné vážně míněné posouzení úvěruschopnosti neproběhlo, když žalovaná již byla obětí obdobného predátorského úvěrového schématu od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba]., a [právnická osoba]. (společností, které typicky operují ve skupinách a spotřebitele si doslova přehazují). U dvou posledně jmenovaných byla v prodlení delším jednoho roku. Z jakého důvodu je žalovaná ochotna saturovat lichevní navýšení úvěrů od žalobkyně a těchto dalších společností, jen aby si posléze sjednal úvěry s totožnými podmínkami, žalovaná soudu neuvedla a soud se nedotazoval. Stejně jako se na důvody jednání nedotazuje osob, které odeslaly veškeré úspory a dodatečně napůjčované prostředky na základě podvodných schémat neznámým osobám do zahraničí skrze zahraniční účty třetích osob. Motivace spotřebitele zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní. Pokud by původní věřitelka lustrovala byť jen registr CBCB, zjistila by, že žalovaná má u [právnická osoba]., ke květnu 2024 pět úvěrů po splatnosti a celkem dluží okolo 313 tis. Kč. O úvěruschopnosti žalované tak nelze vůbec hovořit. Nelustrovat tyto registry v případech, kdy věřitel poskytuje úvěr s RPSN v řádu tisíců procent, je zcela zjevně neobhajitelné, zejména pokud vybírá poplatek za úvěr v řádu tisíců Kč.

7. Je již nadbytečné zmiňovat, že soud nařídil již 10. 5. 2024 na žalovanou první exekuci. Zda dne 21. 5. 2025 již mohla figurovat v Centrální evidenci exekucí není soudu známo. I tuto databázi by však věřitel, poskytující úvěr s RPSN v řádu tisíců procent, měl lustrovat zcela automaticky.

8. Bez výpisu od původního věřitele by soud nemohl zjistit, zda je uplatňován až několikátý úvěr v řadě a zda tedy čerpaná jistina vůbec odráží částku, kterou měl spotřebitel reálně k dispozici (o kterou se skutečně obohatil). Zde dle sdělení původního věřitele (č. l. 50) žalovaná čerpala již dne 14. 5. 2024 úvěry s jistinami 2 000 Kč a 3 000 Kč a přeplatila 390 Kč a 292,50 Kč (zřejmě jde o úvěry se splatností 7 dní, případně „refinancované“) a dne 21. 5. 2024 čerpala nejen předmětný úvěr, ale současně další s jistinou 4 000 Kč. Ten byl projednán ve sp. zn. [spisová značka] a rozsudkem (č. l. 59) bylo přiznáno jen 4 000 Kč bez příslušenství a bez nákladů řízení (jinému postupníkovi). Doklad o čerpání 9 000 Kč dne 21. 5. 2024 je částečnou mystifikací pro účel případného přezkumu finančním arbitrem či soudem, zakrývající souběžnou platbu od spotřebitele (pravděpodobně) téhož dne (2 390 Kč a 3 292,50 Kč). Soud s těmito přeplatky dále pracoval.

9. K osobě žalované soud zjistil, že v [Anonymizováno] pracovala nejméně od 8. 6. 2024 do 5. 8. 2024 (pozdějšího zaměstnavatele [Anonymizováno] [adresa] dle č. l. 35 nesdělila), jak vyplývá ze zprávy [právnická osoba] (č. l. 38) ze dne 17. 6. 2025.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

11. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

12. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], které tak jako žalobkyně ignorují své povinnosti ve smyslu § 86 ZSÚ, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). [právnická osoba]., byla postižena v roce 2022 sankcí pouhých 500 000 Kč. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

13. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (ale u [právnická osoba], používající obdobný úvěrový model, jako tento věřitel) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]). V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] obdobného věřitele (který však sjednává obdobně nepřijatelné úroky a jedná skrze webové rozhraní) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání [Anonymizováno] „[Anonymizováno]“/“[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „[Anonymizováno].cz“ ([Anonymizováno] [IČO]) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tak jako v této věci, následně advokát vyzýval k v předžalobní výzvě rovněž k zaplacení lichevně navýšeného plnění a shodně se domáhal i nákladů právního zastoupení (k tomu dále). Toliko k situacím, kdy je žalobkyní požadováno „pouze bezdůvodné obohacení“ a mnohdy tak ani není přikládána úvěrová smlouva, když k odčerpání příslušenství došlo již v předchozích iteracích lichevního schématu. Zde se však především domáhá plnění dle smlouvy, na bezdůvodné obohacení žalobní tvrzení odkazují jen eventuálně (což platí i zde). Nárok dle § 87 ZSÚ však není bezdůvodným obohacením, ale nárokem sui generis.

14. V projednávané věci je finanční tíseň žalované již z registru NRKI (kam by tento věřitel nepochybně měl vstupovat, i když se do ní své úvěry nezapisuje) tak očividná, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Uvažovat však bylo lze o toliko konsolidačním úvěru s přiměřeným navýšením, což je typ úvěrů, které žalobkyně neposkytuje. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. I svým vyjádřením advokátka demonstruje, že je připravena mystifikovat spotřebitele ohledně přípustného navýšení sazby, pokud odkazuje na podobně predátorsky jednající společnosti, které navýšením rovněž mnohonásobně překračují hranice dobrých mravů, s vědomím kolektivní beztrestnosti celého nebankovního segmentů poskytovatelů úvěrů. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 65 % ročně (ustálená hranice zjevné lichvy dle judikatury Nejvyššího soudu) je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

15. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když nezkoumala skutečné poměry žalované, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací (např. by měla disponovat tehdejším výpisem NRKI a CBCB, případně SOLUS, rovněž tvrdí výstup od [Anonymizováno] a především provozuje internetové rozhraní, do kterého spotřebitel zadával citlivé údaje a opakovaně do něj vstupoval), než soud.

16. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Tento původní věřitel však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. To ostatně předpokládají již skutková tvrzení samotné žalobkyně. Potud realitu reflektovat umí.

17. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Výsledek zkoumání Kontomatik nepředložila, listina č. l. 18 je ryze subjektivním výstupem. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou nápadně nízké, ani případnou existenci vyživovaných osob, natož pak další příjem domácnosti (z podnikatelské činnosti). Žalovaná pracovala v nekvalifikované profesi a nejvýše průměrného příjmu. Údajné nehrazení nákladů bydlení je neobvyklé a žádá si prověření, stejně jako tvrzení o absenci jakýchkoliv předchozích úvěrů. Úvěr s těmito parametry nelze poskytovat bez nejvyšší míry obezřetnosti a ta si žádá ověřovat jak příjmy, tak typické mandatorní výdaje a závazky. Spoléhat na dotazník od věřitele je u úvěru s lichevním navýšením absurdní a okolnosti byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, paralelní úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout, resp. navyšovat. Žalované přitom účtoval poplatky za úvěry, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

18. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém – z čehož sama dovozuje (č. l. 68 p. v.), že jedná přijatelně a předkládá k důkazu zjevné judikatorní excesy, aprobující RPSN 4 621 % a 6 422 %. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

19. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022).

20. Pro úplnost však lze uvést, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. V projednávané věci se dokonce osud dvou paralelních úvěrů rozdělil postoupením na dva zcela odlišné subjekty (resp. dva odlišné advokáty). Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZSÚ pouze předstírá.

21. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně.

22. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. V této věci však zřejmě k výběru těchto poplatků nedošlo. Zato však zjevně došlo k „přeúvěrování“, když žalovaný za doplacení předchozího úvěru získal nárok na získání úvěru, kterým mu bylo právě uhrazené „refundováno“ a navíc získal navýšení jistiny úvěru (která však měla věřiteli vygenerovat již za 30 dní o to větší lichevní navýšení a úvěr se tak stal pro žalovanou již prakticky nesplatitelný i v případě, že by již nebyla masivně předlužena a souběžně exploatována dalšími predátorsky jednajícími věřiteli).

23. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak je tomu v některých řízeních jiných věřitelů (např. sp. zn. 20 C 79/2025). Nicméně i zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi původním věřitelem a žalovaným, již tím, že se věřitel ani neobtěžuje uvádět smysluplná tvrzení ve smyslu § 86 ZSÚ a jediná indicie v tomto řízení tak spočívá ve spotřebitelem vyplněném formuláři a neprokázaném tvrzení o službě Kontomatik. NRKI/BRKI si musel vyžádat sám soud. Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata nezná). I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. nároku dle § 87 ZSÚ by tak zde bylo jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení či nárok na jistinu dle § 87 ZSÚ, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaný uhradil na navýšení předchozího úvěru nejméně 390 Kč a 292,50 Kč (za 7 dní) a věřitel je na závazek přijal a ihned poskytl úvěr s jistinou v navýšené výši. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalším úvěrem, tedy opětovným čerpáním obdobného úvěru. Čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik hodin, dnů či týdnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele. Jistina úvěru v takovém případě není jistinou výše bezdůvodného obohacení či nároku dle § 87 ZSÚ, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, které věřitel maskuje tvrzeními o následných (absolutně neplatných) úvěrech.

24. V této věci ani nutně nemuselo dojít ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitel obětí i dalších úvěrů či dokonce jiných věřitelů s obdobným schématem. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu ihned nebo i za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, či poskytovaného mnohými konkurenty [právnická osoba]. Spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti. Délka takové přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde však věřitel o žalovaném intimně ví, že zatím jen menší počet obdobných „mikroúvěrů“ a pouhý den je tak logickou délkou pro „restart“ lichevní iterace. K tomu také v případě žalovaného došlo. Nedošlo tedy ani k potřebě přestávky delší jednoho dne a úvěry na sebe těsně navazují. Žalovaný již nepochybně věděl o nepřiměřeném navýšení takových úvěrů, není však jisté, zda si byl vědom, že hradí absolutně neplatný závazek či zda nebyl v takové tísni, že to musel akceptovat. Doplacením úvěru dne 10. 6. 2024 tak věřitel vyvolal u žalovaného stav finanční tísně, či přinejmenším dle stavu NRKI věděl, že se v něm žalovaný nachází, a proto opětovně obratem zneužil.

25. Jinou konstrukci zvolil Krajský[Anonymizováno]soud v Ústí nad Labem ve sp. zn. 14 Co 1/2025, pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně lze jej v této situaci užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.

26. Soud považuje úvěr ze dne [datum] (resp. oba paralelní úvěry) za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný úvěrový závazek. Vzájemné přeposlání prostředků není důvodem k oddělení těchto dvou závazků na dva samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout. Ostatně jednání původního věřitele, který „operační přestávku“ resp. novou kontraktaci vytvořil, je i v tomto ohledu rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany. Shodně soud postupuje i v případě lichevních schémat, kde věřitelé za délku operační přestávky volí období delší jednoho dne. Často se tak ale děje v případech, kdy jediným zdrojem příjmu spotřebitele je toliko čerpání postupné úvěrů od několika věřitelů, kteří si tak spotřebitele mezi sebou postupně „přehazují“ a tím se snaží fakticky přerušovat svá vlastní lichevní schémata, zatímco se mohou spoléhat na to, že spotřebitel od nich vždy přijme čerpání dalšího úvěru, pokud se věřitel rozhodne na základě četných údajů o závazcích dlužníka (zejm. z databází SOLUS, NRKI, BRKI) k další iteraci lichevního schématu a úvěr spotřebiteli nabídne. Aktivní nabídky úvěrů spotřebitelům těmito společnostmi jsou běžné a kumulace některých skupin věřitelů u jednoho spotřebitele (dle stovek výpisů NRKI, které prošly senátem 20C) jsou více než nápadné a jako výsledek pouhé náhody statisticky krajně nepravděpodobné. Nadto tyto společnosti již namísto čistě písemné formy používají „chráněné webové prostředí“, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. Žalobkyně je právě takovým poskytovatelem a pravidelně se dle NRKI vyskytuje v „konglomerátu“ určitých konkurentů.

27. Obdobně to platí i pro další úvěr, který žalovaná čerpala v době, kdy splácela předmětný úvěr původní věřitelky. Splátky na tyto úvěry tedy nelze oddělovat, neboť jde o absolutně neplatné paralelní úvěry, zde dokonce poskytované ve shodný den. Přiřazování plnění na tyto úvěry původním věřitelem je nutně bez právního významu.

28. Z těchto důvodů soud nepovažuje čerpání částky 9 000 Kč dne 21. 5. 2024 za skutečné poskytnutí jistiny žalované, ale toliko za opětovné vrácení a navýšení jistiny, z níž platila lichevní příslušenství tentýž den. Žalovaná se tak přijetím částky 9 000 Kč nad rámec 8 317,50 Kč neobohatila, pouze tím byla snížena výše škody, kterou protiprávně utrpěla v předchozí fázi pokračujícího lichevního úvěrového schématu a vydání této částky věřitelem tuto škodu (deficit) pouze dočasně snížilo (avšak neeliminovalo). Věřitel tak jedná s minimalizací rizika, neboť tuto jistinu ve skutečnosti z části získal od samotného spotřebitele a sérií absolutně neplatných právních jednání se snaží navodit dojem, že se stal vlastníkem takové částky. Proto soud od všech čerpání odečetl veškeré předchozí platby a dospěl k částce 8 317,50 Kč. Ke stejnému výsledku by ostatně vedla i aplikace doktríny rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., jak výše. Ostatně pokud by soudy postupovaly formalisticky (a navzdory spotřebitelské ochraně se neustále odkazovaly na překonanou zásadu projednací), jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele uhrazen není, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Odkaz na pouhou zásadu projednací v těchto specifických případech hrubého porušení dobrých mravů i porušení jednotlivých práv spotřebitele (dle o. z. i ZSÚ) nemůže konkurovat povinnosti soudu jednat z moci úřední dle jednotlivých odkazů, uváděných v tomto rozhodnutí.

29. Soud tak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (který nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu či z bezprostředně navazujícího úvěru. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaná již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Soud proto žalované I. výrokem uložil zaplatit toliko 8 317,50 Kč (ve splátkách), zbytek II. výrokem zamítnul pro nedůvodnost.

30. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

31. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění a žalovaná zřejmě čelí nevybíravému nátlaku ostatních věřitelů s predátorským jednáním. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však své závazky v minulosti hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

32. Žalovaná by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

33. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná, ale rozdíl nepřevýšil 10 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žádnému z účastníků. Nemusel tak již řešit pravděpodobné zneužívání práva na právní zastoupení advokátem, ani nesplnění povinnosti zaslání kvalifikované předžalobní výzvy, neboť u této se zjevně jedná spíše než o předžalobní výzvu o pokus o podvodné vylákání absolutně neplatného plnění, včetně nedůvodně požadované odměny na mimosmluvní odměně, čímž je tento advokát zdejšímu soudu již znám.

34. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalované, zda doručení tohoto rozsudku a z jejího strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv.