20 C 149/2016-534

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Donkou Vocetkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaný: [název žalované], [IČO] se sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o zaplacení částky 207 852 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 207 852 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 207 852 Kč od 7. 10. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 295 193,06 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice 100 % na náhradě nákladů svědečného ve výši 7 696,73 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 12. 2015 domáhal vydání rozhodnutí, který by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku ve výši 207 852 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že panu [jméno] [celé jméno žalobce], narozenému [datum], zemřelému [datum] (dále jen„ právní předchůdce žalobce“) svědčil restituční nárok ve výši 415 704 Kč, který za jeho života nebyl vypořádán. Žalobce v rámci pozůstalostního řízení po zemřelém právním předchůdci žalobce nabyl uvedeného nevypořádaného restitučního nároku (dále jen„ restituční nárok“). Restituční nárok právnímu předchůdci žalobce vznikl vůči [anonymizována dvě slova] [obec], jehož práva a povinnosti přešly na žalovaného. Restituční nárok žalobce dosud nebyl vypořádán a není promlčen. Restituční nárok žalobce je náhradou za vnesený a odňatý živý a mrtvý inventář podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“).

2. Žalovaný uvedl, že není v projednávané věci pasivně legitimovaný, a že nárok žalobce je promlčen. Uvedl, že nárok žalobce, respektive jeho právního předchůdce, byl [anonymizována dvě slova] [obec] převeden na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ([anonymizována dvě slova] [anonymizováno]). Dále uvedl, že důkazy předložené žalobcem neprokazují restituční nárok. Žalobce neprokazuje, že jeho právní předchůdce vlastnil inventář, který by přešel na stát nebo právnickou osobu, ani jeho odnětí.

3. Soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Z kopie rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], soud zjistil, že povinnou osobou k poskytnutí náhrady za vnesený – odňatý živý a mrtvý inventář, jakož i zásoby, právního předchůdce žalobce je [anonymizována dvě slova] [obec]

5. Z kopie sdělení Pozemkového fondu České republiky ze dne 20. 9. 1993 soud zjistil, že ohledně restitučního nároku – movitý majetek je dosud ve správě [anonymizována dvě slova].

6. Z kopie sdělení Pozemkového fondu České republiky ze dne 26. 9. 1995 soud zjistil, že restituční nárok bude vypořádán po převzetí všech pohledávek od [anonymizována dvě slova] [obec].

7. Z kopie delimitačního protokolu o převodu ze dne 27. 3. 1996 soud zjistil, že se jedná o předběžný delimitační protokol, který vymezuje předpokládaný rozsah převodu majetku, práv a závazků, uzavřený mezi [anonymizována dvě slova] [obec] a žalovaným. Z přílohy [číslo] k tomuto protokolu podepsané dne 2. 2. 1996 soud zjistil, že restituční nárok je zařazen do seznamu restitučních nároků oprávněných osob [anonymizována dvě slova] [obec] za účelem předání na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno].

8. Z kopie sdělení Pozemkového fondu České republiky ze dne 9. 9. 1996 soud zjistil, že ke dni úmrtí právního předchůdce žalobce ([datum]) měl tento pohledávku vůči žalovanému.

9. Z kopie sdělení žalovaného ze dne 4. 11. 1997 soud zjistil, že ke dni úmrtí právního předchůdce žalobce (6. 8. 1996) měl tento u žalovaného nevypořádanou pohledávku ve výši 415 704 Kč.

10. Z usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 1997, č. j. D 1085/96-81, soud zjistil, že žalobce se po jeho právním předchůdci stal dědicem restitučního nároku u žalovaného, který ke dni úmrtí právního předchůdce žalobce činil 415 704 Kč.

11. Z kopie sdělení Pozemkového fondu České republiky ze dne 28. 2. 2012 soud zjistil, že eviduje nevypořádaný restituční nárok.

12. Z kopie sdělení Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 6. 2021 soud zjistil, že neeviduje restituční nárok žalobce.

13. Z kopie e-mailu Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha ze dne 11. 6. 2021 soud zjistil, že tento neeviduje restituční nárok žalobce.

14. Z kopie sdělení Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 2021 soud zjistil, že žalobce zdědil restituční nárok u žalovaného. Pozemkový fond ČR mohl převzít k plnění restituční nároky od státních podniků pouze na základě smlouvy o převzetí dluhu. Taková smlouva zřejmě v tomto případě uzavřena nebyla a restituční nárok zůstal u žalovaného.

15. Z výslechu svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že je bývalou zaměstnankyní Státního pozemkového úřadu, oddělní restitucí. Pozemkový fond České republiky nároky za živý a mrtvý inventář převzal, pokud měl potřebné doklady, jinak zůstaly u povinné osoby – státního statku. Pokud je u restitučního nároku poznámka – sporný, není podložen doklady. Delimitační protokol je pouze přehled nároků, které ale nakonec nemusely přejít na Pozemkový fond České republiky. Ten pak vycházel pouze z evidence v rámci komunikační strategie a nekontroloval se konkrétní nárok. Pokud by Pozemkový fond České republiky uzavřel smlouvu o převzetí nároku, musela by někde být, vyhotovovala se ve 3 vyhotovení (pro statek, úřad a oprávněnou osobu).

16. Z výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že pracoval u žalovaného na oddělení restitučních nároků. Živý a mrtvý inventář obsahoval nemovité věci, movité věci, zvířata. Restituční nárok nenašel v seznamech žalovaného. Z delimitačního protokolu zjistil, že byl převeden na Pozemkový fond České republiky. Měl za to, že před podpisem delimitačního protokolu byla uzavřena smlouva o převzetí nároků (dluhu), ale tu nikdy nedohledali. Tuto smlouvu podepisoval žalovaný, Pozemkový fond České republiky a oprávněná osoba, bez jejíhož podpisu převod nebyl možný.

17. Z ostatních v řízení provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění nebo právní posouzení věci a proto je dále nehodnotil.

18. Soud zhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu:

19. V rámci pozůstalostního řízení po zemřelém právním předchůdci žalobce se tento stal dědicem restitučního nároku, který svědčil právnímu předchůdci žalobce dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky. Restituční nárok nebyl dosud vypořádán. Žalobci svědčí právo na základě zákona o půdě na náhradu za vnesený a odňatý živý a mrtvý inventář jakožto restituční nárok ve výši 207 852 Kč.

20. Podle § 18a zákona o půdě, (1) pozemkový úřad poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec, kraj nebo stát. Poskytla-li náhradu obec před účinností tohoto zákona, poskytne této povinné osobě náhradu pozemkový úřad. (2) Náhrada spočívá v poskytnutí nemovitostí, s nimiž je pozemkový úřad příslušný hospodařit, nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů.

21. Podle § 20 zákona o půdě, (1) k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny, v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2. (2) Povinnost poskytnout náhradu podle odstavce 1 má právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce, a to ve lhůtě 60 dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak. V případě, že tato právnická osoba uhradila státu hodnotu živého a mrtvého inventáře a zásob, má právo na proplacení částky, kterou jako náhradu zaplatila, vůči státu; tento nárok lze uplatnit u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky ve lhůtě 60 dnů od poskytnutí náhrady. Nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu dle odstavce 1 pozemkový úřad způsobem uvedeným v § 18a odst. 2. (3) Náhrada se poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské nebo lesní výroby, případně podílem na jmění právnické osoby uvedené v odstavci 2, a to až do výše hodnoty odňatých věcí v cenách ke dni účinnosti tohoto zákona, případně náhrada v jiné formě. Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud. (4) V případě, že nemovitosti nejsou v užívání právnické osoby podle odstavce 2, která má poskytnout náhradu podle odstavce 1, může oprávněná osoba žádat od této právnické osoby náhradu odňatého živého a mrtvého inventáře k zajištění zemědělské výroby bez omezení uvedených v odstavci 3. (5) Právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v § 13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. (6) Vláda České republiky a vláda Slovenské republiky stanoví způsob výpočtu výše náhrad za věci uvedené v odstavci 1 pro případ, kdy nelze prokázat odnětí nebo vnesení těchto věcí nebo nelze určit jejich současnou hodnotu. (7) Rozhodnutí Ministerstva zemědělství o určení povinné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., je uplatněním nároku podle tohoto zákona, na které se nevztahuje lhůta dle odstavce 5.

22. Náležitostí žaloby na náhradu vneseného živého a mrtvého inventáře podle zákona o půdě v části vylíčení rozhodujících skutečností není přesná identifikace vnesených (odňatých) věcí; žalobce je povinen tvrdit vnesení (odnětí) inventáře do zemědělského družstva, nikoliv už jeho skutečný rozsah. Vylíčení rozhodujících skutečností je dostačující, je-li z nich patrno, že žalobce žádá náhradu za živý a mrtvý inventář v konkrétní výši vnesený v rozhodné době do identifikovaného zemědělského družstva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017).

23. Účelem rozhodnutí Ministerstva zemědělství o tom, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, nelze-li takovou osobu jednoznačně určit, je pouze vytvořit oprávněné osobě snazší procesní postavení pro uplatnění jejího práva a o restitučním nároku se jím tedy nerozhoduje. Soud z tohoto rozhodnutí vychází, nicméně jím není vázán a otázku určení povinné osoby si může za současného zdůvodnění takového postupu nebo při podání důkazu opaku posoudit jinak (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 982/2020).

24. Náhradu za živý a mrtvý inventář podle § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. poskytuje právnická osoba, která převzala odňaté věci, nebo její právní nástupce. Právním nástupcem může výjimečně být i fyzická osoba, která věc získala od právnické osoby, jež ji držela (viz usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3212/2012).

25. Soud předně uvádí, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, nýbrž ve vztahu ke konkrétní věci a s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06).

26. Soud se nejprve zabýval námitkou pasivní legitimace žalovaného, kterou vznesl. V řízení bylo prokázáno, že žalobce a jeho právní předchůdce se v mnoha případech obraceli jak na žalovaného tak Státní pozemkový úřad a jejich právní předchůdce, přičemž dostávali rozporuplné informace ohledně restitučního nároku. Nepochybně byl restituční nárok, který je předmětem tohoto řízení, z důvodu nedostatku podkladů, veden jako sporný (důkaz: výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]). Soud proto hodnotil jednotlivé listinné důkazy ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu a dospěl k závěru, že žalovaný je v projednávané věci pasivně legitimován, když jiný výklad by byl nepochybně v neprospěch žalobce jakožto oprávněné osoby, a to v případě restitučních nároků a nároků na základě zákona o půdě není přípustné. Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství (důkaz: rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 15. 12. 1992, č. j. MB 584-58/92) vyplývá, že povinnou osobou v případě projednávaného restitučního nároku je [anonymizována dvě slova] [obec], jehož závazky, práva a povinnost převzal žalovaný, o čemž nebyl mezi účastníky řízení spor. Skutečnost, že restituční nárok je veden u žalovaného, byla potvrzena sdělením Pozemkového fondu České republiky ze dne 20. 9. 1993 a 9. 9. 1996, sdělením žalovaného ze dne 4. 11. 1997, usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 1997, č. j. D 1085/96-81, sdělení Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 6. 2021 a 28. 6. 2021, e-mailu Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha ze dne 11. 6. 2021. Ze sdělení Pozemkového fondu České republiky ze dne 26. 9. 1995 vyplynulo toliko, že restituční nárok bude vypořádán po převzetí všech pohledávek od Státního statku [obec], nikoliv, že je tento zde evidován. Jediný důkaz, ze kterého vyplývá, že by žalovaný nebyl ve věci pasivně legitimovaný, je sdělení Pozemkového fondu České republiky ze dne 28. 2. 2012, který uvedl, že eviduje nevypořádaný restituční nárok. V komparaci s pozdějším sdělením Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 2021 a dalšími shora uvedenými důkazy však nemůže obstát. Nedostatek pasivní legitimace žalovaný pak odůvodňoval zejména delimitačním protokolem o převodu ze dne 27. 3. 1996 a přílohy č.

2. Z protokolu však jednoznačně vyplynulo, že se jedná o předběžný delimitační protokol, který vymezuje předpokládaný rozsah převodu majetku, práv a závazků, uzavřený mezi Státním statkem [obec] a žalovaným. Z přílohy [číslo] pak že restituční nárok je zařazen do seznamu restitučních nároků oprávněných osob [anonymizována dvě slova] [obec] za účelem předání na Pozemkový fond České republiky. Z ničeho však nevyplývá, ani ze svědeckých výpovědí, že by skutečně k předání restitučního nároku došlo. Skutečnost, že protokol a jeho příloha byly toliko předběžnými dokumenty, vyplývá taktéž ze svědeckých výpovědí [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a zároveň ze sdělení Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 2021. Z těch jednoznačně vyplynulo, že pokud by byl restituční nárok převeden na Státní pozemkový úřad (Pozemkový fond České republiky), musela by být uzavřena smlouva o převzetí dluhu, která musela být podepsána žalovaným, oprávněnou osobou jakožto žalobcem nebo jeho právním předchůdcem a Pozemkovým fondem České republiky. Uvedená smlouva v projednávané věci nebyla nikdy dohledána u žádného z uvedených subjektů. S ohledem na shora uvedené a na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, je nutno uzavřít, že žalovaný je v projednávané věci pasivně legitimován. Nemůže jít totiž k tíži žalobce jakožto oprávněné osoby skutečnost, že povinné osoby jsou ve vedení svých záležitostí nedůslední, jejich postup je nepředvídatelný a jejich postupy není možné vykládat v neprospěch oprávněných osob. Žalobce se důvodně domníval, že povinnou osobou v případě jeho restitučního nároku je žalovaný, jak bylo uvedeno shora.

27. Pokud jde o námitku promlčení, vznesou žalovaným, při absenci jiné úpravy v restitučním předpise použije zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako předpis obecný. Podle § 619 odst. 1 obecná promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Za takový okamžik ovšem nelze bez dalšího pokládat vydání příslušného rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky o určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář bez ohledu na ostatní okolnosti případu, které vždy provázejí uplatnění nároku oprávněnou osobou a jeho vypořádání povinnou osobou. V případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná promlčecí doba běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1307/2010). V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobce a jeho právní předchůdce se obraceli na žalovaného a Pozemkový fond České republiky s tím, že odpovědi, které dostaly, byly toliko ohledně evidence restitučního nároku (viz např. důkazy: sdělením Pozemkového fondu České republiky ze dne 20. 9. 1993, 26. 9. 1995 a 9. 9. 1996, sdělením žalovaného ze dne 4. 11. 1997, sdělení Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 2. 2012, 11. 6. 2021 a 28. 6. 2021, e-mailu Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha ze dne 11. 6. 2021). Nikdy jim nebylo sděleno, že povinná osoba nehodlá restituční nárok plnit. Naopak sdělením Pozemkového fondu České republiky ze dne 26. 9. 1995 bylo sděleno, že restituční nárok bude vypořádán po převzetí všech pohledávek od [anonymizována dvě slova] [obec], k čemuž však nedošlo. Proto soud dospěl ve světle provedených důkazů a aktuální judikatury k závěru, že nárok žalobce není promlčen.

28. V projednávané věci tedy bylo prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, a to na základě usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 1997, č. j. D 1085/96-81. Proto mohl soud dospět k závěru, že nárok uplatněný žalobcem je oprávněný.

29. Nejdříve se soud zabýval tím, zdali je žalobce oprávněnou osobou. Skutečnost, že mu svědčí právo v projednávané věci, byla prokázána usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 1997, č. j. D 1085/96-81, a rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 15. 12. 1992, č. j. MB 584-58/92.

30. Dále se soud zabýval posouzením, zdali není postup žalovaného vůči žalobci a jeho právnímu předchůdci liknavý či svévolný. Předem je potřeba uvést, že soud po důkladném zkoumání důkazů v projednávané věci neshledal žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe soudů České republiky v obdobných sporech. Postup žalovaného vůči žalobci a jeho právnímu předchůdci lze hodnotit jako přinejmenším liknavý, protože k vypořádání jeho restitučního nároku dosud nedošlo a naopak je stále odmítán (například i nedostatečným prokázáním restitučního nároku). V řízení bylo prokázáno, že žalobce má restituční nárok a námitka žalovaného, že nebylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce vlastnil inventář, který by přešel na stát nebo právnickou osobu nebo mu byl odňat, nemůže obstát. Existence restitučního nároku byla prokázána listinnými důkazy, zejména usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 1997, č. j. D 1085/96-81, a rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 15. 12. 1992, č. j. MB 584-58/92, a dále shora citovanými sděleními Pozemkového fondu České republiky a žalovaného, kdy nikdy nebyl restituční nárok žalobce sporován. Dokonce žalovaný svým sdělením ze dne 4. 11. 1997 sdělil, že restituční nárok ke dni smrti právního předchůdce žalobce činil 415 704 Kč. Dále pak náležitostí žaloby na náhradu vneseného živého a mrtvého inventáře v části vylíčení rozhodujících skutečností není přesná identifikace vnesených (odňatých) věcí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017).

31. Pokud jde o výši restitučního nároku žalobce, ten byl bezprostředně prokázán usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 1997, č. j. D 1085/96-81, a sdělením žalovaného ze dne 4. 11. 1997. Proto soud jeho výši blíže nezkoumal, když toliko ani jedna ze stran řízení výši nenamítala.

32. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že žalovaný je v projednávané věci pasivně legitimován, žalobce je oprávněnou osobou a jeho restituční nárok byl dostatečně prokázán s tím, že není promlčen, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

33. Výrok II tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podané dovolání ve výši 10 000 Kč (uhrazený dne 20. 11. 2017) a 10 000 Kč (uhrazený dne 28. 11. 2019) a z nákladů za zastoupení advokátem. Tomu mu náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty ve výši 207 852 Kč za 23 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva žaloba, vyjádření ze dne 5. 10. 2016, 6. 3. 2017, 5. 12. 2018, 20. 5. 2019, 10. 7. 2019, 22. 7. 2019, 23. 12. 2019, 29. 11. 2021, odvolání ze dne 24. 7. 2017, dovolání ze dne 3. 11. 2017 a 20. 11. 2019, účast na jednání soudu dne 17. 4. 2019, 3. 2. 2021, 7. 10. 2021, 27. 1. 2022, 18. 5. 2022, 5. 10. 2022, 17. 1. 2023, 18. 4. 2023 a 22. 6. 2023) sestávající z částky 9 140 Kč za jeden úkon. V souladu s § 13 odst. 3 citované vyhlášky soud přiznal i hotové výdaje advokáta spojené se shora specifikovanými 23 úkony právní služby ve výši 300 Kč za jeden úkon.

34. Dále náklady řízení sestávají z cestovného osobním automobilem za cestu ze sídla zástupce žalobce ke zdejšímu soudu a zpět (jednání soudu dne 17. 4. 2019). Soud vycházel ze vzdálenosti ze sídla zástupce žalobce na adresu Obvodního soudu pro Prahu 6, což, dle mapového portálu [webová adresa], jest 64 km, tedy 128 km za cestu tam i zpět. Výše průměrné ceny pohonné hmoty vychází z vyhlášky č. 333/2018 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (dále jen„ Vyhláška“). Technickým průkazem k vozidlu byla prokázána průměrná spotřeba paliva vozidla na 100 km je 6,2/5,4/5,7/l. Sazba náhrady za 1 km jízdy činí podle § 1 písm. b) Vyhlášky 4,10 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činí podle § 4 písm. c) Vyhlášky 33,60 Kč, tj. 772,81 Kč za jednu cestu.

35. Dále náklady řízení sestávají z cestovného osobním automobilem za cestu ze sídla zástupce žalobce ke zdejšímu soudu a zpět (jednání soudu dne 3. 2. 2021 a 7. 10. 2021). Soud vycházel ze vzdálenosti ze sídla zástupce žalobce na adresu Obvodního soudu pro Prahu 6, což, dle mapového portálu [webová adresa], jest 64 km, tedy 128 km za cestu tam i zpět. Výše průměrné ceny pohonné hmoty vychází z vyhlášky č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (dále jen„ Vyhláška“). Technickým průkazem k vozidlu byla prokázána průměrná spotřeba paliva vozidla na 100 km je 6,2/5,4/5,7/l. Sazba náhrady za 1 km jízdy činí podle § 1 písm. b) Vyhlášky 4,40 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činí podle § 4 písm. c) Vyhlášky 27,20 Kč, tj. 763,97 Kč za jednu cestu, celkem 1 527,94 Kč.

36. Dále náklady řízení sestávají z cestovného osobním automobilem za cestu ze sídla zástupce žalobce ke zdejšímu soudu a zpět (jednání soudu dne 27. 1. 2022, 18. 5. 2022 a 5. 10. 2022). Soud vycházel ze vzdálenosti ze sídla zástupce žalobce na adresu Obvodního soudu pro Prahu 6, což, dle mapového portálu [webová adresa], jest 64 km, tedy 128 km za cestu tam i zpět. Výše průměrné ceny pohonné hmoty vychází z vyhlášky č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (dále jen„ Vyhláška“). Technickým průkazem k vozidlu byla prokázána průměrná spotřeba paliva vozidla na 100 km je 6,2/5,4/5,7/l. Sazba náhrady za 1 km jízdy činí podle § 1 písm. b) Vyhlášky 4,70 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činí podle § 4 písm. c) Vyhlášky 47,10 Kč, tj. 949,26 Kč za jednu cestu, celkem 2 847,78 Kč.

37. Dále náklady řízení sestávají z cestovného osobním automobilem za cestu ze sídla zástupce žalobce ke zdejšímu soudu a zpět (jednání soudu dne 17. 1. 2023, 18. 4. 2023 a 22. 6. 2023). Soud vycházel ze vzdálenosti ze sídla zástupce žalobce na adresu Obvodního soudu pro Prahu 6, což, dle mapového portálu [webová adresa], jest 64 km, tedy 128 km za cestu tam i zpět. Výše průměrné ceny pohonné hmoty vychází z vyhlášky č. 467/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (dále jen„ Vyhláška“). Technickým průkazem k vozidlu byla prokázána průměrná spotřeba paliva vozidla na 100 km je 6,2/5,4/5,7/l. Sazba náhrady za 1 km jízdy činí podle § 1 písm. b) Vyhlášky 5,20 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činí podle § 4 písm. c) Vyhlášky 44,10 Kč, tj. 991,11 Kč za jednu cestu, celkem 2 973,33 Kč.

38. Dále z náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. za 36 půlhodin strávené na shora uvedených cestách (dne 17. 4. 2019, 3. 2. 2021, 7. 10. 2021, 27. 1. 2022, 18. 5. 2022, 5. 10. 2022, 17. 1. 2023, 18. 4. 2023 a 22. 6. 2023) ze sídla zástupce žalobce ke zdejšímu soudu a zpět (dle mapového portálu [webová adresa]: jedna cesta tam 50 minut, tj. 2 půlhodiny), celkem 3 600 Kč.

39. V souladu s § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. zvýšil soud odměnu za úkony právní služby a hotové výdaje advokáta o 21 % DPH v částce 46 351,21 Kč, protože zástupce žalobce je plátcem této daně. Celkové náklady řízení tak činí přiznaných 295 193,06 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalovanému zaplatit žalobci náklady řízení na účet jeho zástupce.

40. Právní zástupce žalobce dále vyúčtoval v rámci nákladů řízení náhradu za stravné za dny 18. 5. 2022, 17. 1. 2023 a 18. 4. 2023. Náhrada hotových výdajů spočívajících ve stravném náleží podle Vyhlášky pouze za situace, kdy daná doba (účast na jednání a čas strávený na cestě) přesáhne 5 hodin, což se v ani jedno shora uvedených případů nestalo, a proto soud náhradu hotových výdajů spočívajících ve stravném nepřiznal.

41. Výrok III tohoto rozsudku je odůvodněn skutečností, že usnesením zdejšího soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 20 C 149/2016-471, bylo svědku [příjmení] [jméno] [příjmení] přiznáno svědečné v celkové výši 7 696,73 Kč za účast na jednání soudu dne 5. 10. 2022. Z toho důvodu soud rozhodl výrokem III tohoto rozsudku, že je žalovaný povinen zaplatit na svědečném České republice na účet zdejšího soudu částku ve výši 7 696,73 Kč.

Poučení