20 C 153/2025 - 91

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem tamtéž proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] pro 33 346 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Co do zákonného úroku z prodlení z částky 10 000,00 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení, co do částky 250,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 250,00 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení, co do částky 3 000,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 000,00 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení, co do částky 800,00 Kč, co do částky 700,00 Kč, co do částky 1 000,00 Kč, co do částky 4 470,00 Kč představující neuhrazenou smluvní pokutu z prodlení, co do zákonného úroku z prodlení z částky 6 000,00 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení, co do částky 150,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 150,00 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení, co do částky 1 800,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 800,00 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení, co do částky 800,00 Kč, co do částky 700,00 Kč, co do částky 1 000,00 Kč, co do částky 2 676,00 Kč, se řízení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 12 667 Kč, a to ve splátkách po nejméně 792 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částky 3 333 Kč se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 28. 5. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 29. 1. 2024, sjednané pro jistinu 10 000 Kč, které měla žalovaná splatit do 25 dnů s navýšením o úrok 250 Kč a 3 000 Kč na „poplatku za poskytnutí úvěru“, přičemž žalovaná neuhradila ničeho a žalobkyně se tak domáhá 13 250 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 14,75 % ročně od 24. 2. 2024 do zaplacení, dále 800 a 1000 Kč na poplatcích, 700 Kč za administraci prodlení a 4 470 Kč na smluvní pokutě. Současně se domáhá plnění z úvěrové smlouvy ze dne 30. 1. 2024, sjednané pro jistinu 6 000 Kč, které měla žalovaná splatit do 25 dnů s navýšením o úrok 150 Kč a 1 800 Kč na „poplatku za poskytnutí úvěru“, přičemž žalovaná neuhradila ničeho a žalobkyně se tak domáhá 7 950 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 14,75 % ročně od 25. 2. 2024 do zaplacení, dále 800 a 1000 Kč na poplatcích, 700 Kč za administraci prodlení a 2 676 Kč na smluvní pokutě.

2. Pohledávku opakovaně původní věřitel ([právnická osoba].) postoupil ([právnická osoba], [právnická osoba]), což jsou považuje za zjevnou snahu o zajištění si odměny za právní zastoupení navzdory zjevné majetkové provázanosti. Ostatně byl to právě tento advokát, který pohledávky původně nabýval a uplatňoval prostřednictvím své advokátní kanceláře a „žádostí o opravu“ se zjevně bezúspěšně domáhal změny rozsudku ve sp. zn. [spisová značka]. Pokud následná změna praxe a postupování pohledávek dále na [Jméno žalobkyně]., je reakcí na zjištění nepřijatelnosti takového jednání advokáta, jde o výsledek, který soud rozhodně nezamýšlel a který jde dále, než např. využití svěřenského fondu u [právnická osoba]., či více či méně transparentní konstrukce jiných advokátních kanceláří. Pokud má advokát za to, že takto je jeho počínání z právního hlediska již neproblematické, zjevně si neuvědomuje, že s ohledem na požadování mimosmluvní odměny, která je počítána i z lichevního (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 občanského zákoníku) navýšení pohledávek, má z lichvy, kterou uplatněním návrhu u soudu přímo i sám vykonává, sám přímý majetkový prospěch i v případě, že skutečně pohledávku sám nevlastní.

3. Soud žalobkyni vyzval ke sdělení všech vzájemných transakcí mezi věřitelem a žalovanou. Podáním ze dne 20. 6. 205 byl ujištěn, že žalovaná dosud neuhradila ničeho. Následně soud vyzval ke shodnému vyjádření i původního věřitele (č. l. 77). Ten podáním č. l. 79 ze dne 11. 8. 2025 žádost soudu „přeposlal“ společnosti [právnická osoba], nabyvateli pohledávky, aniž by soudu sdělil požadovanou skutečnost, ačkoliv byl poučen o případných následcích nesplnění výzvy k součinnosti se soudem. Následně na tuto výzvu (ze dne 11. 8. 2025) zareagovala žalobkyně (namísto společnosti [právnická osoba]) na č. l. 84, což v kontextu pochybností soudu o skutečné vlastnické struktuře mezi postupitelem a postupníky, působí ještě více nápadně. Obdobné obtíže se zjišťováním skutečného stavu věcí měl soud v předchozí analogické věci.

4. Soud tedy řádně nesplněnou součinnost u původního věřitele musel urgovat. Dne 18. 8. 2025 obdržel od [právnická osoba]., věcnou odpověď (č. l. 86). Z té vyplynulo, že mezi ní a žalovanou bylo rozvinuto lichevní schéma, když první úvěr byl poskytnut již 9. 12. 2023, s jistinou 1 000 Kč a žalovaná ji vrátila. Druhý úvěr byl poskytnut 18. 12. 2023 s jistinou 3 000 Kč, byl zaplacen poplatek za prodloužení splatnosti 390 Kč. Jistina byla převedena do čtvrtého úvěru ze dne 28. 12. 2023, kde žalovaná přeplatila 993 Kč. Třetí úvěr je ze dne 27. 12. 2023 s jistinou 10 000 Kč a žalovaná z něj přeplatila 1 950 Kč. Pátý a šestý úvěr soud projednává a nebylo na ně nic uhrazeno. Je tedy zřejmé, že tyto úvěry jsou toliko zastírajícími právními jednáními, která mají skrýt předchozí přeplatek zjevně neúvěruschopné žalované (která byla ochotna hradit horentní poplatek za odklad splatnosti navzdory krátce předtím sjednané řádné splatnosti úvěru) ve výši 3 333 Kč a vyplacení jistin 10 000 Kč a 6 000 Kč je toliko vrácením plnění, které musela žalovaná vyplatit bezprostředně předtím (v důsledku čehož nyní dlužila více, než reálně obdržela). Toto lichevní schéma je masově využíváno společnostmi typu [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] (dnes [Anonymizováno], s. r. o.), [právnická osoba]., a dalších. [právnická osoba] zjevný rozpor nároku s dobrými mravy a absenci tvrzení ohledně splnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. soud platební rozkaz nevydal a věc převedl do senátu C. Soud žalobkyni vyzval k vyjádření ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek, které navzdory právnímu zastoupení a rozsahu formulářového návrhu na 31 stranách v návrhu zcela absentují. Totéž zopakoval při prvním jednání, bez procesní odezvy žalobkyně. Ukázalo se, že z dobrého důvodu, neboť v reakci na to vzala žalobkyně žalobu podáním ze dne 12. 8. 2025 zpět v rozsahu I. výroku shora s tím, že není schopna doložit splnění veřejnoprávní povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. původní věřitelkou a žádá tedy jen vrácení jistiny v podobě bezdůvodného obohacení.

6. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

7. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Absence výslovného nesouhlasu žalované (a vážného důvodu) s tímto postupem nebylo třeba, neboť žalovaná se neúčastí na jednání o takové právo fakticky připravila (§ 96 odst. 4 tamtéž).

8. K projednání věci soud musel nařídit jednání, neboť žalobkyně již v návrhu ani s jiným postupem nesouhlasila. Pravděpodobně se tak jedná o účelovou procesní taktiku ve snaze maximalizovat výtěžnost z těchto predátorských a lichevních úvěrů, neboť byla zcela nepřipravena doplnit chybějící tvrzení a jednání beztak muselo být odročeno. Žalovaná si předvolání zobrazila ve své datové schránce, k jednání se bez omluvy nedostavila a soud jednal v její nepřítomnosti.

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno smlouvami č. l. 35, 37 a 38. Žalobkyně dokonce soudu sama poskytla obsáhlý seznam postoupených pohledávek, tj. dalších potenciálních spotřebitelů, po kterých vymáhala obdobně nepřijatelné nároky. Ze strany žalované nepodepsanou smlouvou (je zde pouze doložky údajného podpisu SMS kódem, aniž by byl předložen jiný důkaz takové skutečnosti) je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru 10 000 Kč se splatností 25 dnů, excesivním příslušenstvím (250 Kč a 3 000 Kč), a výmluvnou RPSN 5 986,28 %. Zbytek smlouvy obsahuje sjednání smluvních pokut (nazývaný různými poplatky při prodlení se zjevně převažující sankční složkou). Podstatou tohoto úvěrování je nejspíše ujednání poplatků za odklad splatnosti, v samotné smlouvě je soud nedohledal, nejsou obsaženy ani v obchodních podmínkách (čl. 6). Tento postup je obvyklý, poskytovatelé těchto predátorských úvěrů často poplatky tají a spotřebitel se je dozví až v diskrétním webovém rozhraní, a následně nebývají zmiňovány ani v podávaných žalobách. Předsmluvní formulář obsahuje analogické údaje. V předchozí věci obsahovaly všeobecné obchodní podmínky v článku 2.18 konstrukci prodloužení splatnosti, a to tak, že bude sjednána nová smlouva a bude uhrazen úrok, poplatek a sankční poplatky. Jedná se tedy o „chytré“ stanovení poplatku odkazem na plnění, sjednaná pro jiný účel (obsahově se však jedná o totožný model, jaký používají ostatní lichevně jednající nebankovní věřitelé, kteří rovněž sjednávají stále nové smlouvy). V každém případě jak soud, tak Česká národní banka (např. v posledním sankčním rozhodnutí proti [právnická osoba], při uložení sankce 7 500 000 Kč za obdobné jednání, jakého se zjevně přinejmenším v této věci dopustila i [právnická osoba].), považují výběr takového poplatku za doklad neúvěruschopnosti klienta a důvod k opětovnému zkoumání ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Což v praxi samozřejmě žádný z takto predátorsky jednajících věřitelů nečiní a dle stovek dosud projednaných nároků u těchto typů úvěrů senátem 20C tak zřejmě nečiní vůbec.

10. Je doloženo potvrzení o výplatě jistiny 10 000 Kč dne 29. 1. 2024 na účet č. [č. účtu], který má být účtem žalované (dle věřitele). Soud však nemůže tento důkaz považovat bez dalšího za doklad o vyplacení jistiny, dokud není vyloučeno, že smlouvě bezprostředně nepředcházela jiná smlouva mezi týmiž účastníky a nedošlo i k transakci v opačném směru.

11. Analogicky byla předložena i druhá úvěrová smlouva a předsmluvní formulář z následujícího dne pro jistinu 6 000 Kč, úrok 150 Kč a poplatek 1 800 Kč a RPSN 5 986,28 %. Stejně tak bylo doloženo i vyplacení této jistiny (č. l. 34).

12. Z historie úkonů věřitele č. l. 30 a 31 se soud dozvěděl obvyklé skutečnosti. Věřitel zjevně usiloval o institut prodloužení splatnosti a výběr poplatku, ani ve výzvách však není uveden. Bez náležitého doplnění těchto tvrzení a bez doplnění důkazů nelze tvrzením žalobkyně ohledně výše čerpaného plnění důvěřovat stejně tak, jako nelze dle předchozího odstavce důvěřovat bez doplnění tvrzením o výši poskytnuté jistiny. Produkt se jmenuje „půjčka bez volání“. Disociace jména společnosti od úvěrového produktu je v rovněž obvyklým rysem těchto úvěrů.

13. Jsou doloženy čtyři upomínky č. l. 50 až 53. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 54) vypracování i zaslání (č. l. 55) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požaduje v něm zaplacení 32 524 Kč na nároku samotném a jednak 4 937 na „nákladech právního zastoupení“, což přibližně odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za dva úkony právní služby (případně se jedná o odraz sjednaných poplatků za vymáhání?), v textu však explicitně odkazuje na případné navýšení o „další úkon právní služby dle § 11 advokátního tarifu“, tedy zjevně advokátního tarifu vychází. V každém případě takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde by mohl být dle platné právní úpravy přiznán pouhý zlomek plnění. Ani to však nákladový výrok neovlivnilo pro plný procesní úspěch žalované, jak dále.

14. Lustraci v úvěrových registrech žalobkyně ani netvrdila, soud si však výpis opatřil v každém případě (ještě před částečným zpětvzetím žaloby). Případná tvrzení nebankovních věřitelů/postupníků, že bylo lustrováno CEE, SOLUS, ISIR, NRKI či BRKI (či neexistujícího „CRKI“, jak má v oblibě uvádět jeden z lichevně jednajících postupníků) zpravidla není ničím prokazováno, přinejmenším ničím průkazným a objektivizovaným. Takto postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak a žalobkyně jimi byla usvědčena z toho, že je ve skutečnosti vůbec nezískala, případně je adekvátně nevyhodnocovala, případně je vyhodnotila jen tak, že využila finanční tísně spotřebitele k lichevním praktikám.

15. Vyplynuly z něj (č. l. 59) především předchozí sériové úvěry od [Anonymizováno] [právnická osoba]. (ze dne 15. 12. 2020); od [Anonymizováno] [Anonymizováno], s. r. o., kde žalovaná v lednu 2024 úvěr doplatila, obratem si vzala další s více než trojnásobnou jistinou; od [právnická osoba]., kde žalovaná dne 27. 1. 2024 úvěr doplatila právě částkou 6 500 Kč, ale hned 28. 1. 2024 čerpala další úvěr s jistinou 7 000 Kč; od [právnická osoba], kde 12. 1. 2024 čerpala úvěr s jistinou 60 000 Kč, z něhož obratem dlužila 124 798 Kč [právnická osoba]., kde žalovaná v lednu 2024 dlužila 6 743 Kč; a samozřejmě od [Anonymizováno], s. r. o., společnosti jiného advokáta, kde žalovaná v lednu 2024 byla v prodlení 11 dnů s částkou 951 Kč. Je zjevné, že žalovaná byla v lednu 2024 podle jakkoliv benevolentního kritéria v hluboké platební neschopnosti a dlužila několika predátorsky a lichevně jednajícím nebankovním věřitelům (což [Anonymizováno], s. r. o., ví o svých přímých konkurentech nepochybně stejně dobře, jako to ví soud), což z ní dělalo především oběť lichevních praktik (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 občanského zákoníku). O schopnosti žalované splácet jakýkoliv úvěr tedy nemůže být řeči, ve skutečnosti se jedná o další oběť lichevních praktik, která si toho pravděpodobně ani není vědoma. Soudní moc si to však uvědomovat musí.

16. Výpis CEE byl nadbytečný, u zdejšího soudu žalovaná čelí exekucím až od roku 2024 a všechna pověření byla vydána po lednu 2024.

17. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud nevychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaná uhradila v dřívější fázi lichevního schématu 3 333 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) sice v řízení typicky tíží žalované, zde však má soud na základě předchozích řízení vždy důvodné pochybnosti o tom, kolik bylo reálně poskytnuto, i kolik bylo reálně již žalovanou uhrazeno. Soud je v tomto ohledu již krajně obezřetný, neboť obdobná praktika (poplatky za odklad splatnosti) se objevuje v obchodním (a již dokonce i komerčně sdíleném) modelu více poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a v řízení před soudem mají tito tendenci domáhat se „jen jistiny“, případně „jen malé části úroku“, aniž by uvedli, zda a kolik již bylo uhrazeno za odklady splatnosti, natož kolik úvěrů předmětnému bezprostředně předcházelo. V tomto ohledu byl v uplynulých letech zřejmě mnohokrát oklamán i soud a přiznal nevědomky plnění, které bylo v rozporu s dobrými mravy i kogentními ustanoveními zákona, neboť si nebyl vědom, že vychází ze zastírajících právních jednání, která by dle svého skutečného obsahu posuzoval diametrálně odlišně od názoru věřitelů – pokud by mu nebyla zcela zatajena. Věřitel [právnická osoba]., své závazky zřejmě vůbec do registru NRKI nezadává, tím méně má soud kontroly (nemluvě o vymazávání starších a již uhrazených úvěrů z registru i těch věřitelů, kteří jinak registr využívají) nad tím, jak se vyvíjely jeho úvěrové vztahy se žalovanou.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

19. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). V tomto případě však zřejmě nebylo činěno ohledně povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. nic. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

20. V projednávané věci je navýšení jistiny i její splatnost v tak krátkém čase tak extrémní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“ jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V tomto případě měl věřitel možnost získat informace k tomu, aby žalovanou považoval za oběť lichvy ve značné finanční tísni, přesto jí úvěr s absolutně neplatnými parametry (pro hrubý rozpor s dobrými mravy) poskytnul. To je však v podnikání většiny nebankovních úvěrových společností zcela obvyklé a přesvědčit se o tom může v rámci veřejně přístupného insolvenčního rejstříku každý na „impozantních“ seznamech věřitelů značné části osob, podstupujících oddlužení. Takové jednání nelze ponechat bez právních následků.

21. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá, ani netvrdí. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Tento původní věřitel však zřejmě s registrem NRKI vůbec nespolupracuje (soud jej přinejmenším ve stovkách výpisů dosud nezaznamenal).

22. V projednávaném případě žalobkyně ani netvrdí zda, natož jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti (pokud žalovaná vůbec nějaký příjem měla), neboť tak dramatické navýšení za pouhých 25 dnů je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat ani z nekvalifikovaného zaměstnání, natož bez něj. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Z četných řízení této žalobkyně vyplývá naopak obava soudu, že zkoumání úvěruschopnosti buď vůbec neprobíhá, nebo je (tak jako u většiny nebankovních věřitelů) ve skutečnosti využito proti samotnému spotřebiteli, který tak umožní věřiteli odhadnout, kolik mu poskytne (u jiných věřitelů případně dochází k navýšení úroku nad úroveň, kterou prezentují na svých webových stránkách či v inzerci), kolik bude považovat na příslušenství, jak nastaví parametry prodlužování či kolikrát úvěr zopakuje, než jej zesplatní a citlivé údaje o spotřebiteli prodá k využití dalším společnostem.

23. V případě žalované bylo poskytnutí úvěru prakticky vyloučeno, přinejmenším byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že reálně nezkoumala stav jiných úvěrových závazků žalované (které žalovaní v dotaznících samozřejmě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění v drtivé většině případů tázáni, když v tomto řízení soud ani takovou listinu neobdržel), případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Jednání věřitelky, která prostřednictvím advokáta vyzývala žalovanou k zaplacení 37 461 Kč, však pominout nelze, neboť má násobně vyšší společenskou škodlivost – a odehrává se doslova v průmyslovém měřítku. Žalobkyně přitom své závazky zřejmě ani nezadává do registru NRKI, zjevně tedy dlouhodobě nečiní nic, co by připomínalo vážně míněnou snahu plnit povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ. Ostatně v četných souběžných řízení činila shodné částečné zpětvzetí se shodným odůvodněním, jakmile byla k doložení splnění povinnosti § 86 ZSÚ vyzvána.

24. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala zda, natož jaké jiné konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, byť není zřejmé zda a jaké údaje o sobě vůbec uváděla (tito nebankovní věřitelé však pravidelně situují v trestních řízeních do role poškozeného). Není zřejmé ani prokázané, zda z NRKI vůbec něco zjišťovala a zjistila, excesivní čerpání úvěrů by nepochybně vyplynulo i z dalších zdrojů (SOLUS, výpis z účtu, CBCB aj.). V zásadě lze uvažovat o poskytnutí konsolidačního úvěru, který má problém kumulace predátorských úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí dalšího úvěru s vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, i kdyby jej žalovaný čerpala na úhradu úvěru, který v rejstříku již nefiguruje (ostatně ani sama žalobkyně se neobtěžuje spolupracovat s NRKI a její úvěry proto vůbec neuvádí). Tato žalobkyně je však tím posledním věřitelem, který by byl způsobilý poskytnout legitimní konsolidační úvěr. Je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala vůbec, natož řádně, neboť bylo zřejmé, že i pokud by si skutečně opatřila podklady, které soudu tvrdila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. I jen malá část zjištěných okolností (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) vylučuje. K tomu všemu pak obchodní model tohoto úvěru, kdy je dlužník pohrůžkou splatnosti (resp. přímo „exekuce“ – č. l. 46, 47) nucen měsíčně hradit obscénní úrok či poplatek za odklad splatnosti, aniž by umořoval jistinu (na což zjevně nemá prostředky). Vůle hradit takový závazek je jen stěží svobodná a je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, svůj úvěr by nemohl žalované poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

25. Ostatně [datum], sp. zn. [Anonymizováno]) právě za neplnění povinnosti dle § 86 ZSÚ již ohledně úvěrů z let 2018 a 2019. Soud se tak obává, že tak jako ostatní nebankovní věřitelé, má z těchto sankcí pouze legraci a považuje je za toliko symbolickou občasnou daň za lukrativní podnikání v přímém rozporu s právními normami, když odnětí licence k poskytování úvěrů je spíše raritní (soud jej zatím zaznamenal jen u [právnická osoba], kde na poskytování úvěrů obratem navázal vlastník pod hlavičkou jiné společnosti).

26. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Zde je nepřiměřeným ujednáním již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně. Taková znalost soudu odpovídá § 121 o. s. ř. a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat.

27. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Je zřejmé, že trh s nebankovními spotřebitelskými úvěry se nachází uprostřed hluboké, leč adekvátně nereflektované krize, pokud je věřitel ochoten u soudu uplatnit takový nárok, a to dokonce prostřednictvím advokáta, a jeho jedinou obranou je skutečnost, že (po poučení soudcem) požaduje méně, než kolik v rozporu s několika zákazy (nejedná se pouze o omezení dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) požadoval doposud.

28. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k obscénně vysokému poplatku, díky kterému navýšení více než stonásobně přesáhlo akceptovatelnou hranici dobrých mravů (RPSN 5 986,28 %) a současně i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Věřitel po spotřebiteli prostřednictvím advokáta požadoval plnění v hrubém rozporu s dobrými mravy, advokát požadoval zaplacení mimosmluvní odměny na nákladech zastoupení za přibližně dva úkony právní služby (aniž by žalovaná byla jeho klientem), byť nelze vyloučit, že částka je ve skutečnosti odrazem některých excesivních smluvních pokut ze smluvní dokumentace. V neposlední řadě je otázkou, zda lze důvěřovat stavu zápisu vlastnického práva v evidenci skutečných majitelů, když do série postupování pohledávek přibyl další subjekt, na který aktuálně pohledávka předchází naposledy. Soud by však takovou skutečnosti ignoroval, neboť považuje za dostatečný doklad majetkové provázanosti advokáta s vlastníkem pohledávky již to, že ji krátce sám nabyl, než ji opět převedl.

29. V daném případě by tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. měl soud přiznat nárok na 16 000 Kč. V předchozí věci soud žalobu zcela zamítal, neboť neobdržel žádné informace k případným dalším plněním. V této věci informace obdržel a nic nenaznačuje, že by nebyly úplné (jakkoliv soud nemá výslovné vyjádření 2 ze 4 věřitelů, kteří postupně pohledávku vlastnili a mohli samostatně vymáhat).

30. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. V této věci mohlo dojít k výběru těchto poplatků. Rovněž ale došlo k „přeúvěrování“, když spotřebitel za doplacení předchozího úvěru získal nárok na získání úvěru, kterým mu bylo právě uhrazené „refundováno“ a navíc získal další prostředky. Žalovaná tak u následných úvěrů reálně neobdržela částky jistiny, neboť byly refinancovány předchozí úvěry. Věřitel zde volí odlišný postup, který refinancování maskuje, soud však nemůže před takovým postupem formalisticky zavírat oči a opírat se o formální užití zásady projednací – na což tento model úvěrování sází. Již první úvěr přitom byl poskytnut absolutně neplatně a tentýž následek se týká i úvěrů následných, kdy žalovaná fakticky splácela především lichevní příslušenství z předchozích úvěrů, nikoliv získanou jistinu.

31. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se již odpočátku domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak je tomu v některých řízeních jiných věřitelů (např. sp. zn. [spisová značka]). Pravděpodobně proto, aby předchozí platby od spotřebitele nebyly předmětem nalézacího řízení, leda by je sám spotřebitel uplatnil. Spotřebitel je však předem zmaten vystavováním stále nových smluv, odlišnými názvy produktů, webových stránek původního věřitele (kam spotřebitel ztrácí přístup), mezitímního věřitele a žalobkyně, stejně jako vydáváním plnění na úvěr za poplatky, které jistinu nesnižují. I zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi (původním) věřitelem a žalovanou, již tím, že se věřitel ani neobtěžuje uvádět tvrzení ve smyslu § 86 ZOSÚ a jediná indicie v tomto řízení tak spočívá na četných zkušenostech soudu z předchozích řízení a ze znalosti příslušných lichevních schémat. Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata nezná). I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. nároku dle § 87 ZoSÚ by tak zde bylo jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení či nárok na jistinu dle § 87 ZoSÚ, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaná uhradila na navýšení předchozích čtyř úvěrů 3 333 Kč a věřitel je na závazek přijal a ihned poskytl úvěr s jistinou 10 000 Kč a 6 000 Kč. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalšími úvěry, tedy opětovným čerpáním obdobného úvěru. Čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů či týdnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele. Jistina úvěru v takovém případě není jistinou výše bezdůvodného obohacení či nároku dle § 87 ZOSÚ, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, které věřitel maskuje tvrzeními o následných (absolutně neplatných) úvěrech. „Bezdůvodné obohacení“ je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět nové prostředky tak, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na bezduché vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je soud použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma mu má odebrat veškeré možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit. Soud však není vázán zásadou projednací ohledně právního jednání, které je absolutně neplatné a jehož implicitní součástí jsou i další obdobná jednání, která mají zůstat před soudní mocí (či finančním arbitrem) zamlčena.

32. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem ve sp. zn. 14 Co 1/2025, pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. Tato doktrína tak pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně lze jej v této situaci užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.

33. V této věci zřejmě ani nutně nemuselo dojít ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitel obětí i dalších úvěrů či dokonce jiných věřitelů s obdobným schématem. Nicméně žalovaná takové další úvěry měla. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu ihned nebo i za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, či poskytovaného mnohými nebankovními konkurenty. Spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti. Délka takové přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde není zřejmé, co věřitel o žalované předem zjistil a tedy ani zda věřitel o žalované intimně věděl, zda má např. měsíčně vyplácený příjem z pracovního poměru a zda měsíc (či 25 dní) je tak logickou délkou pro „restart“ lichevní iterace. Nedošlo však ani k potřebě tak dlouhé přestávky, úvěry na sebe navazují cca po týdnu. Věřitel si nechal doplatit jistiny poté, co v předchozích měsících odčerpával lichevně vysoké splátky. Měsíc před sjednáním předmětných 5. a 6. úvěru se tak původnímu věřiteli podařilo žalované poskytnout další (3. a 4.) lichevní úvěry s jistinami 10 000 Kč a 3 000 Kč a ty měly být zřejmě zaplaceny právě v době okolo čerpání 5. a 6. úvěru. Žalovaná již nepochybně věděla o nepřiměřeném navýšení takových úvěrů, není však jisté, zda si byla vědom, že hradí absolutně neplatný závazek či zda nebyla v takové tísni, že to musela akceptovat. Z její úvěrové historie je však prakticky jisté, že v tísni byla a doslova vytloukala klín klínem v domnění, že požadavky predátorsky jednajících věřitelů splnit musí. Doplacením úvěrů dne 27. 12. 2023 a 28. 12. 2023 tak věřitel vyvolal u žalované stav finanční tísně, který opětovně obratem zneužil k přeúvěrování a „legalizaci“ odčerpaného lichevního navýšení.

34. Soud tak považuje úvěr ze dne 29. 1. 2024 a 30. 1. 2024 za pokračující závazkový vztah (jakkoliv neplatný jako celek), nikoliv za zcela samostatný úvěrový závazek. Obdobně, jako by takové jednání bylo považováno za trvající či pokračující skutek v jiném typu soudního řízení. Vzájemné přeposlání prostředků není důvodem k oddělení těchto závazků na samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout. Ostatně jednání původního věřitele, který „operační přestávku“ resp. novou kontraktaci vytvořil, je i v tomto ohledu rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany. Žalovaná financovala lichevní požadavky věřitele, i dalších věřitelů, jejichž existence si věřitel měl být v souladu s § 86 ZoSÚ vědom, proto poskytnutí dalšího úvěru, nota bene v rozmezí kratším 1 měsíce, než je (obvyklý legitimní) příjem spotřebitele, nelze oddělovat. Často se tak ale děje v případech, kdy jediným zdrojem příjmu spotřebitele je toliko čerpání postupné úvěrů od několika věřitelů, kteří si tak spotřebitele mezi sebou postupně „přehazují“ a tím se snaží fakticky přerušovat svá vlastní lichevní schémata, zatímco se mohou spoléhat na to, že spotřebitel od nich vždy přijme iniciativní nabídku čerpání dalšího úvěru, pokud se věřitel rozhodne na základě četných údajů o závazcích dlužníka (zejm. z databází SOLUS, NRKI, BRKI) k další iteraci lichevního schématu a úvěr spotřebiteli sám nabídne (jakkoliv to osobě, neobeznámené s těmito lichevními schématy může napoprvé připadat nelogické a předsudečně viní z nehorázného čerpání dalších úvěrů právě jen spotřebitele). Aktivní nabídky úvěrů spotřebitelům těmito společnostmi jsou běžné a kumulace některých skupin věřitelů u jednoho spotřebitele (dle stovek výpisů NRKI, které prošly senátem 20C) jsou více než nápadné a jako výsledek pouhé náhody statisticky krajně nepravděpodobné. Nadto tyto společnosti již namísto čistě písemné formy používají „chráněné webové prostředí“ či telefonické dohodnutí dalších úkonů, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. Již i společnost [právnická osoba], po dekády pověstná využíváním podomních zprostředkovatelů/výběrčích, ve svých smluvních typech začíná tyto předkontraktační formy („webové stránky“ a „aplikace [Anonymizováno] [Anonymizováno]“) využívat, jak vyplynulo z předchozích řízení.

35. Obdobně to platí i pro všechny úvěry, které žalovaná čerpala. Splátky na tyto úvěry nelze oddělovat, neboť jde o absolutně neplatné úvěry. Přiřazování plnění na tyto úvěry původním věřitelem je bez právního významu a věřitel nemůže soudu vnutit důsledky neplatného právního jednání ani ve sféře hmotného práva, ani ve sféře práva procesního. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (dle rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Povinnost soudu jednat i v tomto konkrétním řízení již z pouhé moci úřední a nespoléhat na (v procesní praxi raritní) procesní aktivitu spotřebitele, je tak nesporně dána.

36. Z těchto důvodů soud nepovažuje čerpání částky 10 000 Kč a 6 000 Kč dne 29. 1. 204 a 30. 1. 2024 za skutečné poskytnutí jistiny žalované, ale toliko za opětovné vrácení části plnění, kterým platila předchozí jistiny a jejich lichevní příslušenství. Žalovaná se tak přijetím částky 16 000 Kč neobohatil, pouze tím byla snížena výše škody, kterou protiprávně utrpěla v předchozí fázi pokračujícího lichevního úvěrového schématu a vydání této částky věřitelem tuto škodu (deficit) pouze dočasně snížilo (avšak neeliminovalo). Věřitel tak jedná s minimalizací rizika, neboť tuto jistinu ve skutečnosti získal od samotného spotřebitele a sérií absolutně neplatných právních jednání se snaží navodit dojem, že se stal vlastníkem takové částky. Proto soud od všech čerpání odečetl veškeré vrácené platby a dospěl k částce 12 667 Kč. Ke stejnému výsledku by ostatně vedla i aplikace doktríny rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., jak výše.

37. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (který nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle původního věřitele již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by soudy postupovaly formalisticky (a navzdory spotřebitelské ochraně se neustále odkazovaly na překonanou zásadu projednací), jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Odkaz na pouhou zásadu projednací v těchto specifických případech hrubého porušení dobrých mravů i porušení jednotlivých práv spotřebitele (dle o. z. i ZoSÚ) nemůže konkurovat povinnosti soudu jednat z moci úřední dle jednotlivých odkazů, uváděných v tomto rozhodnutí.

38. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

39. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZOSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Zde však žalobkyně překvapivě vzala zpět i nárok v rozsahu úroku z prodlení, proto soud uvádí tuto argumentaci pouze pro úplnost. Ve zbylé části (3 333 Kč) tedy byla žaloba nedůvodná (zamítavý III. výrok shora).

40. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2024 a 2025 již několik exekucí. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl šestnáctiměsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaná sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

41. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Té však dle obsahu spisu žádné takové náklady s řízením nevznikly. Soud se tak nemusel zabývat nedůvodnosti požadavku právního zástupce na mimosmluvní odměnu např. proto, že jeho předžalobní výzva ve smyslu § 142a o. s. ř. zcela zjevně nemůže být účelnou prevencí soudního řízení, kde sám připustí, že většina jeho nároku je nedůvodná. I bez toho by jej soud jinak vyhodnotil jako nedůvodný, neboť z historie postupování pohledávky je zřejmé, že se jedná o snahu o zamaskování skutečného vlastnictví pohledávky, kterou advokát vlastnil přímo ([právnická osoba]), následně ji však převedl na další subjekt. Bez prokázání důvodů těchto nanejvýše pochybných transakcí nelze dospět k závěru, že náklady řízení za právní zastupování advokátem vznikly účelně a že tyto transakce nejsou odůvodněné jen a pouze tím, aby advokát vyloučil dovození zneužití práva na zastupování advokátem a potenciálně i trestní odpovědnost dle § 218 odst. 1 trestního zákoníku (uplatnění pohledávky či převedení pohledávky na sebe s úmyslem jejího uplatnění).