20 C 154/2020-91

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaná: [země] - [stát. instituce], [IČO] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] o částku [částka] a o omluvu takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] se zamítá.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:„ [stát. instituce], jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobkyně] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobkyně] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.", jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále vydání omluvy ve znění uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku s odůvodněním, že žalobkyně je veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů a v souladu s tímto zákonem žalobkyně podávala oznámení o svém majetku, ačkoliv se zveřejňováním oznámení o majetku dlouhodobě nesouhlasí, když je považuje za citlivé a soukromé. Žalovaná vede a spravuje Centrální registr oznámení, ve kterém jsou oznámení žalobkyně zveřejňována. Žalobkyně je přesvědčena, že plošným zveřejňováním majetkových přiznání dochází k zásahu do jejích ústavně zaručených práv ( (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod (dále také jen„ Listina“)), konkrétně do ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení. Žalobkyně dále poukázala na to, že Ústavní soud ČR nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 neaproboval jako ústavně konformní režim zveřejňování údajů získaným dle zákona o střetu zájmů s tím, že preventivní funkce zpřístupnění údajů je naplněna i jejich poskytováním na základě žádosti, a dále s tím, že zrušil uplynutím 31. 12. 2020 ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a proto se žalobkyně domáhá výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na § 81 odst. 2, § 86 a § 90 občanského zákoníku (dále též jen „o.z.“). Žalobkyni vznikla újma na jejích právech garantovaných na ústavní úrovni, neboť takovéto plošné zveřejnění oznámení o majetkových poměrech porušuje právě ústavně garantované právo na ochranu soukromí, přičemž o protiústavnosti plošného přímého zveřejňování podaných oznámení rozhodl Ústavní soud, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány i osoby. I v případě odložené vykonatelnosti má takovýto derogační nález bezprostřední aplikační dopad. V daném případě tak došlo k porušení ústavně zaručených práv, žalovaná byla na to opakovaně upozorňována, tento stav trvá delší dobu, začal ještě před zrušením předmětného zákonného ustanovení v září 2017 a trval do listopadu 2020. Informace byly všeobecně veřejně dostupné na jednom místě a kdokoliv k nim mohl přistupovat bez jakékoliv identifikace své osoby. Žalobkyně žije v menší obci [obec] a její známost je obecně dána výkonem funkce uvolněné starostky, kterou vykonává již od roku [rok]. K zásahům žalobkyně uvedla, že se jí nelíbí jednání státu, který se rozhodl uspořádat majetkový striptýz žalobkyně a že tento negativní byl umocněn tím, že došlo k zásahu ze strany státu v době, kdy se chod obecního úřadu navíc musel podrobovat GDPR a celé řadě dalších regulací. Žalobkyně státu vytýká, že bylo jeho povinností zajistit ochranu jejích práv, této povinnosti však stát nedostál a žalobkyni vznikla újma, kterou opakovaně žádal odčinit.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] uvedla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 11. 2. 2020, vyhlášeným 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po 11. 2. 2020, neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmiňuje žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2020, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10. Dále žalovaná namítla, že pokud se žalobkyně domáhá nesprávného úředního postupu v tom směru, že došlo k přijetí protiústavní právní úpravy, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 215/2006. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala.

3. Podáním ze dne [datum] žalobkyně doplnila, že žalovaná zveřejňovala informace až do listopadu 2020 v Centrálním registru oznámení, přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobkyně a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobkyně či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobkyně uvedla, že jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo 11. 2. 2020, tak po jeho vydání až do [datum] žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále oznámení neomezeně veřejně zpřístupňovala. Žalobkyně dále uvedla, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen„ zákon“) není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkazuje na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, který je normou nižší právní síly. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobkyně opakovaně zdůraznila, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost.

4. Na jednání konaném dne [datum] žalobkyně výslovně uvedla, že se nedomáhá nesprávného úředního postupu spočívajícího v legislativní činnosti, tj. v tom, že byla přijata zákonná úprava § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, která byla v posledku Ústavním soudem shledána protiústavní, ale že nesprávný úřední postup spatřují v tom, že podle ustanovení § 14b odst. 1 žalovaná postupovala, a to jak v době před vyhlášením derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v době po něm. Není možné dávat přednost protiústavnímu zákonu před ústavně zakotvenými principy a odvolávat se na odloženou vykonatelnost ústavního nálezu. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 6 As 235/2018, ve kterém soud konstatoval, že poskytování informací o soukromém majetku ze strany osob ve veřejných funkcích je masivních zásahem do jejich práva na ochranu soukromí. Citlivé údaje o žalobkyni se nekontrolovaně pohybovaly na internetu a kdokoliv je mohl zneužít.

5. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně dopisem ze dne [datum], doručeným žalované téhož dne, prostřednictvím svého právního zástupce uplatnila u žalované nárok na náhradu škody z titulu shora uvedeného nesprávného úředního postupu a požadovala zaplacení částky [částka] jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona. Dne [datum] žalovaná vydala po předběžném projednání nároku žalobkyně zamítavé stanovisko.

6. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, soud zjistil, že tento byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020. Časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

7. Z předžalobní výzvy na ochranu osobnosti ze dne [datum], kterou žalobkyně zasílala [stát. instituce] a ze žádosti o ukončení protiústavních zásahů do práv komunálních politiků ze dne [datum], která byla zaslána předsedou [ulice] [anonymizována tři slova] JUDr. [jméno] [příjmení] [stát. instituce], a z informace [ulice] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno] o podávání předběžného oznámení za rok 2019 soud zjistil, že žalobkyně se spolu s dalšími komunálními politiky domáhala v době po vydání derogačního nálezu Ústavního soudu toho, aby informace o jejích majetkových poměrech nebyly nadále zveřejňovány. Uvedené bylo žádáno také prostřednictvím [ulice] [anonymizována tři slova].

8. Z článku na serveru [webová adresa] ze dne [datum] s názvem„ Nejvyšší správní soud omezil nahlížení do Centrálního registru oznámení,“ soud zjistil, že ke dni 6. 11. 2020 byl omezen [stát. instituce] přístup k oznámením o majetku politicky veřejných funkcionářů tak, že tento přístup již nadále není možný v neomezeném rozsahu anonymně, ale pouze na základě předchozí, individualizované žádosti s tím, že rozsah zpřístupňovaných údajů se nijak nemění.

9. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 11. 2. 2020 byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl zrušen § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., a to uplynutím dne 31. 12. 2020. Soud má dále za zjištěné, že žalobkyně byla v rámci komunální politiky činná, jakožto politicky veřejný funkcionář, ve smyslu zákona o střetu zájmů a oznámení činěná žalobkyní tak byla zveřejňována [stát. instituce] v Centrálním registru oznámení, a to způsobem, který umožňoval až do 6. 11. 2020 neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne 6. 11. 2020 pak byl tento přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou oznámení přístupná pouze na základě předchozí, individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. Rovněž Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nedošlo k omezení rozsahu údajů, které jsou obsahem předmětných oznámení.

10. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

11. Zákonem č. 14/ 2017 Sb. byl novelizován s účinností od 1. 9. 2017 zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v písm. a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ 12. Zákonem č. 112/2018 Sb. byl novelizován s účinností od 30. 6. 2018 zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ 13. Žalobkyně se domáhá přiměřeného zadostiučinění a omluvy za újmu, která jí měla být způsobena na jejích právech neomezeným zveřejňováním oznámení a umožněním nelimitovaného anonymního přístupu k nim, a to oznámení, která jako veřejný funkcionář podává podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.

14. Žalobkyně se tak domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena postupem [stát. instituce] při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je tedy po právní stránce nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), v daném případě na místě není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, Rc 125/2011, jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb.).

15. Závěr soudu o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejm. nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených:„ Protože i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4118/2015 (č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)).“ 16. Soud tak uzavírá, že žalobou uplatněný nárok je nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) nikoli dle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrana osobnosti). S odkazem na výše citované závěry Ústavního soudu se žalobce nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů na nárok na odškodnění žalobce a naopak je toto třeba právě posuzovat pohledem odškodňovacího zákona a jím definovaných podmínek odškodnění, včetně vymezení možných odpovědnostních titulů.

17. Při určení organizační složky, příslušné za stát jednat, pak soud postupoval podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona ve spojení s § 11 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy (slovy zákona č. 2/1969 Sb.) pro střet zájmů. Protože ke vzniku nemajetkové újmy mělo dojít v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti Ministerstva spravedlnosti, dokonce přímo jeho postupem, je Ministerstvo spravedlnosti i organizační složkou příslušnou za stát v soudním řízení jednat ve smyslu § 6 odst. 6 zákona a § 21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“).

18. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými.

19. Jak již bylo uvedeno výše, žalobkyně se domáhá odškodnění nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že žalovaná postupovala při zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v souladu s § 14b odst. 1, písm. a), b), c), a jak v období před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tj. před jeho vyhlášením dne 11. 2. 2020, tak v době po jeho vyhlášení do 6. 11. 2020, když sice byla odložena účinnost tohoto derogačního nálezu do 31. 12. 2020, avšak bylo již zřejmým, že způsob zveřejňování takto poskytnutých informací byl shledán Ústavním soudem za nesouladný s ústavními předpisy. Žalobkyně rovněž výslovně potvrdila, že se nedomáhá nesprávného úředního postupu v tom směru, že byla přijata tato zákonná úprava, která odporuje předpisům ústavním, tedy nedomáhá se nároku z legislativní činnosti.

20. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k zákonu č. 82/1998 Sb. (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (sem patří celá škála případů s konkrétním obsahem, počínaje například posuzováním podmínek pro vydání rozhodnutí ve stavebním řízení, konče shromažďováním podkladů v trestním řízení, které skončilo odložením věci). Tedy z obsahu pojmu nesprávného úředního postupu tedy vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože však zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

21. Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě. Odškodňovací zákon zná dva druhy odpovědnostních titulů, přičemž v daném případě přichází v úvahu pouze posouzení žalobkyní tvrzených pochybení jakožto nesprávného úředního postupu, neboť nebylo tvrzeno, že by došlo k vydání vykonatelného rozhodnutí, které by bylo zrušeno, či změněno pro jeho nezákonnost.

22. Pokud jde o prvou část tvrzení žalobkyně - tedy, že nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení dle zákona o střetu zájmů dle § 14b odst. 1, písm. a), b), c) v době od účinnosti novely, která toto ustanovení do zákona o střetu zájmů zakotvila, tj. od 1. 9. 2017, resp. v doplněném znění od 30. 6. 2018 do 11. 12. 2020, kdy byl vydán derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, pak soud uzavírá, že v tomto nesprávný úřední postup shledávat nelze. Žalovaná, jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do 11. 2. 2020 postupovala beze všech pochybností dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. Zde je třeba činit právě rozdíl od postupu orgánů moci soudní, kterým výslovně Ústava v čl. 95 odst. 2 dává možnost, resp. povinnost posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána možnost, resp. povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Takovéto povinnosti, či oprávnění orgány moci výkonné však nemají a je tak naopak zcela správným úředním postupem, pokud se řídí platnou a účinnou právní úpravou. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Ad 173/2020-32 pak vycházejí právě z tohoto, když konstatují, že Nejvyšší správní soud je orgánem moci soudní, který k derogačnímu nálezu Ústavního soudu je povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to právě s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními. Takovéto postavení však žalovaná neměla, tedy v situaci, kdy zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení v době do vydání derogačního nálezu (11. 2. 2020) tak postupovala plně dle platné a účinné právní úpravy (nezpochybněné) a její postup tak byl řádným a nenaplňuje odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu.

23. Pokud jde o druhou část tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu na straně žalované, tj. konkrétně postup žalované, která zveřejňovala oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v době od vyhlášení derogačního nálezu, tj. od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, kdy žalovaná s tímto fakticky přestala, když oznámení nadále zveřejňovala až na základě předchozí individuální žádosti, nikoliv anonymně, nelimitovaně, jako tomu bylo do té doby, pak ani v tomto postupu soud nesprávný úřední postup neshledal. Soud v tomto směru vychází zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st 31/10 ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku. Ústavní soud přitom má možnost, za situace, kdy má za to, že derogační nález je natolik zásadním pro ochranu ústavnosti, zajistit jeho vykonatelnost ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů, což však musí výslovně do svého rozhodnutí zakotvit. Ústavní soud pak uzavřel, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy, jakožto protiústavní, ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, která byla založena právě na aplikaci neústavního předpisu.

24. V kontextu posuzované věci je tak zřejmým, že pokud [stát. instituce] ve vztahu k žalobkyni i v době po 11. 2. 2020, kdy došlo k vyhlášení derogačního nálezu, nadále postupovalo dle § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a oznámení v Centrálním registru nadále zveřejňovalo dle tohoto ustanovení v neomezeném rozsahu umožňujícím anonymní přístup, pak byl postup Ministerstva spravedlnosti řádným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo ministerstvo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 38/17 ještě před datem 31. 12. 2020, k němuž byla tato účinnost samotným Ústavním soudem zrušena. Opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v tomto nálezu i výše citovaném stanovisku (sp. zn. Pl ÚS-st 31/10), a rovněž by se možnost odkladu vykonatelnosti derogačních nálezů stala nadbytečnou, pokud by orgány moci výkonné měly povinnost podle těchto nálezů postupovat ještě před datem jejich účinnosti.

25. V této souvislosti je pak třeba vyjít nejen z argumentace obsažené v odůvodnění citovaných rozhodnutí a stanovisek Ústavního soudu, ale např. i z argumentace, obsažené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 9 As 173/2020. Z těchto se pak především podává, že v posuzovaném případě dochází ke střetu dvou zájmů, konkrétně zájmu na kontrole činnosti veřejných funkcionářů a zájmu na ochraně jimi poskytovaných informací. V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně, že je zde i další zásadní zájem, spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů, právě prostřednictvím podávaných oznámení, přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který je oprávněn posuzovat soulad zákonů s ústavními předpisy a právě Ústavní soud při vyhodnocení kolize těchto dvou zájmů dospěl k závěru, že pro ochranu Ústavou garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k 31. 12. 2020.

26. Nelze pak tedy nesprávný úřední postup na straně [stát. instituce], jakožto orgánu moci výkonné, spatřovat v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak než Ústavní soud, konkrétně ve prospěch ochrany informací veřejných funkcionářů, a to tím, že by aplikoval účinky derogačního nálezu ještě před Ústavním soudem stanovenou vykonatelností.

27. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani pokud se i v době od vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu, tj. ode dne 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, fakticky řídil platnou a účinnou úpravou § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů i za situace, kdy toto ustanovení bylo již zrušeno, avšak až s účinky k 31. 12. 2020.

28. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne 6. 11. 2020 žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení zdejšího soudu je to, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což jak uvedeno do 31. 12. 2020 možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným, když zejména z tiskové zprávy se podává, že žalovaná k tomuto přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo k zveřejňování oznámení, neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se v kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 173/2020 jeví tento postup žalované k 6. 11. 2020 rovněž jako řádným a neodůvodňuje závěr o tom, že dosavadní postup by byl postupem nesprávným.

29. Jelikož v dané věci soud neshledal existenci nesprávného úředního postupu, nebyl tak splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona, a proto soud žalobu jako zcela nedůvodnou ve výroku I. a II. zamítl, aniž by se zabýval otázkou opodstatněnosti žalobkyní požadované částky jakožto finančního zadostiučinění a omluvy a otázkou existence příčinné souvislosti.

30. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzovaném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, a vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, které jsou ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou [částka] za tři úkony, každý po [částka] (vyjádření k žalobě ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum]). Ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce tří dnů.

Poučení