20 C 155/2025 - 74

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] pro 20 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 669,94 Kč, a to ve splátkách po nejméně 890 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do 9 330,06 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 3. 3. 2025, zaplacení „pouhé“ jistiny (20 000 Kč) z úvěru ze dne 5. 6. 2023 (platby 2x 10 000 Kč), sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Ke kontraktaci mělo dojít na webových stránkách [Anonymizováno].[Anonymizováno], ale uzavřenou smlouvu „není schopna soudu předložit“.

2. Soud se s těmito tvrzeními nesetkává od této žalobkyně poprvé. V předchozích případech soud neměl problém smlouvu získat od původního věřitele, který ji k výzvě zaslal (samozřejmě spotřebitelem přímo na listině nepodepsanou, jak je u těchto smluv, sjednávaných prostředky elektronické komunikace na dálku obvyklé). Pro soud však nebylo podstatné, zda smlouvu původní věřitel považoval za podepsanou či nikoliv, ale pouze to, zda se nejedná o lichevní schéma, což je soud povinen zkoumat z úřední moci. Smlouva v předchozích případech potvrdila, že věřitel se pokoušel vylákat lichevní úrok - 40 % měsíčně a své jednání v různém rozsahu dokonal, aniž by se to projevilo na tvrzeních o výši žalovaného bezdůvodného obohacení.

3. I v této věci soud vyzval žalobkyni, mezitímního postupníka De Vries [právnická osoba]., i původní věřitelku k předložení smlouvy a ke sdělení všech transakcí mezi ní a spotřebitelem. Získal tak přehled č. l. 45 a 46, z něhož vyplynulo, že před tímto závazkem („[Anonymizováno]“) odčerpali od spotřebitele ze závazku „[Anonymizováno]“ navýšení 1 315,06 Kč (a ob den byl sjednán nový úvěr „[Anonymizováno]“, který si žalobkyně v podobě „bezdůvodného obohacení“ úspěšně vyžalovala ve sp. zn. [spisová značka], kde byl vydán vyhovující rozsudek dne 23. 6. 2025). Paralelně s tím však inkasoval navýšení 8 015 Kč z předmětného úvěru „[Anonymizováno]“ dne 11. 7. 2023, což se postupitelé či postupník snažili jako v předchozích případech zamaskovat. Soud přitom právního zástupce žalobkyně (který je skutečným vlastníkem žalobkyně) opakovaně upozorňoval, že takové jednání nelze v právním státě akceptovat. Žalovaná o této platbě sama soudu nic nesdělila ani k dotazu, zda nehradila „poplatky za odklad splatnosti“, teprve v reakci na provedení takové listiny připustila, že hradila „prodloužení“.

4. Soud k projednání věci nařídil jednání a vedl dokazování. K jednání se však žalobkyně nedostavila (což je obvyklé), žalovaná se dostavila. Požádala, aby soud přiznal jen takovou částkou, kterou shledá po přezkumu v pořádku, je ochotna hradit jistinu a to ve splátkách nejvýše 4 000 Kč, usiluje o oddlužení. Žalovaná je zjevně obětí lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním – § 1796 o. z.) v průmyslovém měřítku, má obdobných závazků u zdejšího soudu více. Ve sp. zn. [spisová značka] bylo o nároku [právnická osoba]., rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Ve sp. zn. [spisová značka] uspěla žalobkyně s nárokem z lichevního úvěru jen částečně, stejně jako ve sp. zn. [spisová značka]. Tím však rozsah nebankovních úvěrových závazků žalované zjevně není vyčerpán (viz dále).

5. Soud nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává platební rozkazy. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy) a může být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ, a to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal.

6. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Rozsudek pro uznání/zmeškání by tedy nevydal a provedl dokazování. Spotřebitel se v předchozí analogické věci sp. zn. [spisová značka] k jednání překvapivě dostavil (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a dokonce předložil vlastní důkazy, které hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítily. Ostatně [právnická osoba] byla ze strany České národní banky již postižena (nejspíše jako první) sankcí 3 000 000 Kč s právní mocí dne 21. 5. 2021 právě za neplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ již ohledně úvěrů z let 2018 a 2019. Z pozdějších řízení nevyplynulo, že by se praxe této společnosti jakkoliv změnila k lepšímu, což bohužel platí i pro ostatní věřitele (23), o kterých soud ví a kteří byli rovněž obdobně postiženi.

7. V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] shodného původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „[Anonymizováno]“/“Externí agentura inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „[Anonymizováno].[Anonymizováno]“ (IČO [IČO]) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], třemi výzvami. Zde však mohlo dojít k tomu, čemu se soud snažil předejít, a tedy oklamání existencí více úvěrů, neboť v nich bylo odkazováno na název úvěru [Anonymizováno], což neodpovídalo projednávanému [Anonymizováno]. Takovou eventualitu soud prověří následně, neboť původní věřitel [právnická osoba], byl pověřen splněním součinnosti ve smyslu § 128 o. s. ř. zejména co do sdělení všech závazků se žalovaným, a současně byl poučen o všech následcích jejího nesplnění. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Toliko k tvrzení žalobkyně, že i v tomto řízení je požadováno pouze bezdůvodné obohacení. Skutečnost, že žalovaná přímo na tuto úvěrovou smlouvu již uhradila 8 015 Kč by soud bez zkoumání z úřední povinnosti nezjistil a věřitelům se podařilo zmást i žalovanou, která se zjevně domnívala, že „poplatek za prodloužení“ není platbou, která by měla snížit výši jejího závazku i přesto, že se sama výslovně domáhá, aby soud přezkoumal výši úroku a ideální ji nechal uhradit pouze úvěrovou jistinu.

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 21.

9. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 21 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 22) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 73 015,47 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Současně se advokát domáhá 13 794 Kč, což odpovídá mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby v řízení dle advokátní tarifu. Na takovou odměnu nemá právo advokát před rozhodnutím soudu o existenci (a výši) nákladů řízení, tím méně pak za úkon právní služby, který vůbec nenastal (příprava a převzetí své vlastní pohledávky, neboť advokát je současně skutečný majitel žalobkyně; podání žaloby k soudu, kterou v době výzvě logicky ještě podat nemohl), a taktéž i proto, že advokát zde ve skutečnosti neposkytuje právní služby, ale právní zastoupení jen předstírá (neboť jde o jeho vlastní pohledávku). Nadto odměnu vyčísluje z navýšení pohledávky, které svou výší zjevně odporuje hned několika kogentním ustanovením hmotného práva. V neposlední řadě jde o formulářový návrh a měla by se uplatnit ustanovení o snížené odměně dle § 14b advokátního tarifu. Takové jednání advokáta zjevně nelze v právním státě akceptovat.

10. Po skutkové stránce je zřejmé, že smlouva č. l. 41/61 byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku, tak jako všechny předchozí smlouvy tohoto původního věřitele. Byl přidělen kód [Anonymizováno]. K ní předložila dodatek z téhož dne (!) s navýšením o dalších 10 000 Kč, s čímž se senát 20C setkává poprvé, není však nijak překvapivé, že se věřitel snaží vnést do jednání se spotřebitelem co nejvíce zmatku, aby se spotřebitel sám nedokázal v historii právních jednání už nikdy zorientovat. Proč ji žalobkyně soudu nepředložila s tvrzením, že „ji není schopna doložit“ by mohl soud pouze odhadovat. Za nejpravděpodobnější považuje maskování lichvy a rezignaci na snahu doložit splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ (není vyloučeno, že je s ní vedeno takové neveřejné řízení, neboť již uplynulo hodně času od prvního postihu a její praxe se zjevně směrem k souladu s právem na ochranu spotřebitele nijak nezlepšila). Každopádně její získání cestou součinnosti v předchozích řízeních problematické nebylo. Vyplynulo z nich, že má lichevní parametry (což je u tohoto věřitele pravidlem), počítá se 40 % měsíčně. Tak tomu zjevně bylo i v předmětné věci, kde se advokát domáhal zaplacení 59 221 Kč Zřejmě měla i tato smlouva evokovat revolvingový úvěr, avšak čerpání je vždy podmíněno schválením žádosti, jde tedy o jakýsi rámcový spotřební úvěr s RPSN 5 616 %, kde věřitel usiluje o získání úroku každý měsíc, aniž by byla splácena jistina. Tím se připravuje na nevyhnutelnou platební neschopnost spotřebitele (resp. ji sám způsobuje) a obchází omezení § 122 odst. 4 ZoSÚ tím, že bude následně požadovat již pouze jistinu (zde dokonce bez předkládání samotné predátorské úvěrové smlouvy).

11. Dle vyjádření původního věřitele (dnes [Anonymizováno] [právnická osoba].) na č. l. 41 a násl. žalovaná nejprve sjednala smlouvu s kódem „[Anonymizováno]“, z níž rovněž čerpala shodného dne 19. 5. 2023 (v intervalu pouhých 15 minut, který zjevně inicioval věřitel další nabídkou ve svém webovém rozhraní) 2x 10 000 Kč, aby dne 24. 5. 2023 zaplatila 21 315,06 Kč a tím jí bylo umožněno sjednat dne 26. 5. 2023 smlouvu s kódem „[Anonymizováno]“, z níž čerpala rovněž 20 000 Kč, které doplatila 11. 7. 2023 (že by na smlouvu neuhradila více, se sice soudu nejeví jako pravděpodobné, ale nemá důvod pátrat hlouběji). Mezitím žalovaná čerpala předmětný úvěr s kódem „[Anonymizováno]“ a teprve z výpisu č. l. 46 se soud dozvídá, že k této smlouvě již žalovaná uhradila 8 015 Kč, které věřitel zjevně nezapočetl na snížení jistiny. Věřitel/advokát se v žalobě tváří, že uplatňuje nárok z bezdůvodného obohacení, současně však předkládá předžalobní výzvu, dle které požaduje lichevně vysoké příslušenství dle původního závazku – o smlouvě tak zjevně věděl vše potřebné, aby dopočetl příslušenství (a svou údajnou odměnu) na haléře.

12. Jednání věřitele tedy zjevně směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a stíhá jej následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Pokud se právní nástupce snaží takový následek zamaskovat požadováním toliko jistiny, je zřejmé, že ignorování zjištěných souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím nespravedlnost. Soud k takovému jednání přihlíží navzdory tomu, že žalobce se pokouší vylákat na spotřebiteli plnění formou práva na vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Výše bezdůvodného obohacení je však dle tohoto lichevního schématu pouze předstírána.

13. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Zde je nepřiměřeným ujednáním již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

14. Dále podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde je spotřebiteli poskytnut úvěr pod podmínkou, že doplatí úvěr předchozí (č. l. 45 a 46), přitom jde o stále stejnou jistinu (jakkoliv věřitel své úvěry stylizuje jako „revolvingové“, oběma stranám je v okamžiku kontraktace naprosto jasné, že bude čerpán jednorázově, ihned a v plné výši).

15. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zde jde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že předstírá (faktickou i právní) neexistenci právního jednání, nikoliv pouze jeho neplatnost s následkem práva na vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Pravděpodobně proto, aby předchozí platby od spotřebitele nebyly předmětem nalézacího řízení, leda by je sám spotřebitel uplatnil. Spotřebitel je však předem zmaten vystavováním stále nových smluv, odlišnými názvy produktů, webových stránek, původního věřitele (kam spotřebitel ztrácí přístup), mezitímního věřitele a žalobkyně, stejně jako vydáváním plnění na úvěr za poplatky, které jistinu nesnižují. Vydání předmětu bezdůvodného obohacení je tak opět jen způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaná uhradila na navýšení předchozího úvěru 1 315,06 Kč a na poplatku za odklad splatnosti předmětného úvěru 8 015 Kč a věřitel je na závazek přijal v době, kdy jej sám považoval za platný (postupník/advokát následně předstírá, že o těchto plněních neví). Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalšími úvěry, tedy opětovným čerpáním navýšeného úvěru. Čerpání je tedy fakticky spíše dočasným zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele a přitom nutně snižující výši faktického bezdůvodného obohacení.

16. Soud tak považuje úvěr [Anonymizováno] za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný úvěrový závazek. Vzájemné přeposlání prostředků není důvodem k oddělení těchto dvou závazků na dva samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout. Ostatně jednání původního věřitele, který „operační přestávku“ resp. novou kontraktaci v diskrétním webovém rozhraní vytvořil, je i v tomto ohledu rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany. Jistina úvěru v tomto případě není výší bezdůvodného obohacení, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, jehož neexistence se věřitel (uplatněním nároku na vydání předmětu bezdůvodného obohacení) domáhá. „Bezdůvodné obohacení“ je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět nové prostředky tak, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na bezduché vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je soud použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma mu má odebrat veškeré možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit.

17. Takové předchozí platby však z povahy původního závazku doslova čiší, jsou pro soud z předchozích řízení notorietou a dotazem na původního věřitele se opět potvrdily. Současně je zjevné, že bylo plněno dle smlouvy [Anonymizováno], dle které následně sebevědomě vymáhal její lichevní smluvní navýšení advokát (a pravděpodobně i inkasní agentury a jiný advokát tak, jak zjištěno ve sp. zn. 20 C 79/2025 jak výše). Pasivita spotřebitele, který s největší pravděpodobností takový procesní úkon (např. započtení) neučiní, je zjevně již od počátku součástí kalkulace takového výsledku řízení původního věřitele/(advokáta) postupníka. Jde o jeden z mnoha způsobů, jakým je v současnosti konstruováno lákání lichevního příslušenství na spotřebitelích (soud jich v současnosti eviduje již více než dvě desítky) i jinak, než pouhým požadováním lichevního úroku. Nutno přiznat, že jde o jedno z „nejzákeřnějších“, neboť je bez předchozí znalosti těchto postupů a nikoliv ryze formalisticky pojatého zkoumání některých aspektů z úřední moci soudu relativně dobře ukryté. Sofistikovanost tohoto postupu však nelze odměnit přiznáním plnění, které je od počátku v hrubém rozporu s dobrými mravy, bez ohledu na následné právní kroky věřitele/(advokáta) postupníka.

18. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele uhrazen není, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Odkaz na pouhou zásadu projednací v těchto specifických případech hrubého porušení dobrých mravů i porušení jednotlivých práv spotřebitele (dle o. z. i ZoSÚ) nemůže konkurovat povinnosti soudu jednat z moci úřední dle jednotlivých odkazů, uváděných v tomto rozhodnutí.

19. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZSÚ pouze předstírá.

20. Tímto lichevním schématem se věřitel/advokát vyhnul dovození neplatnosti úvěru v důsledku nezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a 87 ZoSÚ), což by soud nepochybně dovodil, neboť tento věřitel dosud nikdy nedemonstroval, že by takový proces skutečně vykonával a od poskytnutí úvěru jej pravidelně vůbec neodrazuje, i když spotřebitel dle stavu NRKI již masivně předlužen (a je obětí lichevních schémat podobně jednajících nebankovních věřitelů), ačkoliv do této databáze sám své úvěry zadává a má do ní tedy nepochybně i bezplatný online přístup.

21. Jelikož žalobkyně svůj nárok vydávala za bezdůvodné obohacení, vyhnula se povinnosti tvrdit, zda a jak právní předchůdce ve smyslu § 86 ZOSÚ zkoumal schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek. Z výše uvedeného je však zřejmé, že obě strany jednaly tak, jako by byl závazek spotřebitelského úvěru uzavřen. Tento věřitel navíc své závazky do NRKI (CNCB) zapisuje, musí tedy nést následky stavu této databáze, byť v tomto řízení již jen ve vztahu k příslušenství. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru (č. l. 27) a zjistil, že i zde bylo poskytnutí úvěru naprosto neobhajitelným selháním tohoto věřitele, s jakým se u něj soud setkává naprosto pravidelně. Žalovaná červnu 2023 dlužila (již z několikátého) úvěru lichevně jednající společenosti [právnická osoba] (které již byla dokonce licence k poskytování úvěrů ze strany ČNB při druhém postihu za porušování povinností dle ZoSÚ odebrána a kapitál se zřejmě přesunul pod [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. – již rovněž postiženou sankcí od ČNB), čerpala úvěr od [právnická osoba], s jistinou 60 000 Kč a lichevními parametry (navýšení o 40 853 Kč za pouhý rok), dále čerpala lichevní úvěr od [právnická osoba] (jistina 88 000 Kč, navýšená na 275 tis. Kč). O úvěruschopnosti žalované tedy nemohlo být ani řeči. Sama žalobkyně/advokát vůči žalované dále dle svého sdělení (soud se přitom neptal na závazky od jiných původních věřitelů) č. l. 60 ze dne 24. 7. 2025 demaskovala další z mnoha problémů současné epidemie průmyslové lichvy – závazky věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Žalovaná totiž čerpá lichevní úvěry i od [právnická osoba]., [Anonymizováno]’[Anonymizováno] [právnická osoba]., a [právnická osoba]

22. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického (původně) závazkového vztahu, který nyní žalobkyně uplatňuje jako quasizávazkový (bezdůvodné obohacení). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje i u dalších věřitelů, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Tím spíše musí soud opět jednat z moci úřední a zabývat všemi aspekty nároku, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

23. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Soud proto přiznal nárok na toliko 10 669,94 Kč, tedy po odečtení obou plateb od žalované na požadovanou jistinu úvěru. Ve zbytku proto II. výrokem žalobu zamítnul pro nedůvodnost (včetně veškerého příslušenství, jak dále).

24. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem ve sp. zn. 14 Co 1/2025, pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. Tato doktrína tak pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně lze jej v této situaci užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.

25. S odkazem na § 1970 tamtéž by přiznané jistině měla odpovídat část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stavu závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena (i když uvádí, že je schopna splácet až 4 000 Kč měsíčně, současně uvádí, že usiluje o oddlužení...), po sjednání shora uvedených lichevních závazků bohužel sjednala i další ([právnická osoba].) a má dle přehledu řízení u zdejšího soudu již několik exekucí. Ani stav NRKI neposkytuje plný obraz zoufalé situace žalované, neboť má zjevně u žalobkyně další pohledávky z lichevních úvěrů. Ten, pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil již několik exekucí (a několik z nich pro obdobně lichevní nároky od shodné žalobkyně). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční měsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který je současně vlastníkem žalobkyně (a tedy i pohledávky) a předstírá právní zastupování klienta, aby vylákal další neoprávněné – plnění mimosmluvní odměnu za zastupování advokátem. Žalovaná zjevně své závazky hradita zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla, není a dlouho nebude schopna. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení neúspěšná prakticky ve shodném rozsahu, v jakém byla úspěšná (i s přihlédnutím ke kapitalizovanému příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznává náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že advokát je vlastníkem žalobkyně a právo na náhradu nákladů řízení je tak spíše zneužitím práva na právní pomoc za zákonem garantovanou mimosmluvní odměnu, než jeho legitimním využitím. Nemluvě o několika samostatných důvodech závadnosti jeho postupu jak popsán shora v rámci skutkových zjištění. Stejně tak se soud nemusel zabývat neúčelností nákladů řízení v souběžných řízeních, které advokát uplatňuje samostatně, lhostejno zda z důvodu, aby navýšil svou odměnu, či aby zakryl fakt mnohosti těchto úvěrů, či kombinace obojího.