20 C 156/2016-252

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Ladislavou Miškovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [anonymizována dvě slova] [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení zadostiučinění takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 5.840,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni dalších 25.376,50 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 69 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala dne 18.5.2016 u zdejšího soudu žalobu proti žalované o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterou se domáhala zaplacení částky 27 200 Kč s odůvodněním, že podala dne 6.6.2014 u žalované žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb. V řízení žalovaná využila podklady, které byly nashromážděny v řízení, které tomuto předcházelo, tedy ve věci žádosti, kterou podala matka žalobkyně za účast otce žalobkyně na odboji. Matka žalobkyně zemřela vinou průtahů v řízení žalované, když sama podala žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dne 23.2.2012. Podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu má být o žádosti rozhodnuto bezodkladně. Nelze-li rozhodnout bezodkladně, pak podle § 71 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů, k níž se započítává lhůta až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jímž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ. O žádosti žalobkyně tak mělo být rozhodnuto nejpozději do 7.7.2014. Řízení vedené žalovanou o žádosti žalobkyně je považováno jednoznačně za průtažné, jak uzavřel i Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 70Co 293/2015. Protože žalovaná nevydala rozhodnutí o žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu v zákonem stanovené lhůtě, uplatnil právní zástupce žalobkyně dne 16.11.2015 nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle judikátu NS ČR Cpjn 206/2010 je třeba mj. přihlížet i k věku a zdravotnímu stavu účastníků a v řízení, jichž jsou osoby vyššího věku (u žalobkyně se jedná ke dni podání žaloby o věk 76 let) nebo horšího zdravotního stavu (žalobkyně je polymorbidní) postupovat s větší péčí. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je nutno vycházet ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v zákoně č. 500/2004 Sb. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 – 20 000 Kč za jeden rok nedůvodných průtahů v řízení, tj. 1 250 – 1 667 Kč za 1 měsíc nedůvodných průtahů v řízení. Tuto výši lze podle sjednocovacího stanoviska moderovat s ohledem na působení jednotlivých faktorů v konkrétní věci. Je tedy nepochybně třeba při stanovení výše odškodnění tuto přiměřeně zvýšit, přičemž by mělo být dostačující zvýšení 50%.

2. Žalovaná nárok žalobkyně v uplatněné výši neuznává. Žalovaná vedla řízení o žádosti matky žalobkyně o vydání osvědčení odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Dne 6.6.2014 však žalovaná obdržela oznámení od žalobkyně o úmrtí její matky a současně také žádost o pokračování v řízení s žalobkyní. Žalovaná následně zastavila řízení o žádosti matky žalobkyně a zahájila řízení o žádosti žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedoložila svůj rodný list, tj. doklad o oprávněnosti její žádosti, požádala žalovaná o spolupráci [stát. instituce], přičemž rodný list žalobkyně obdržela dne 23.6.2014. Mezitím byl prostudován spis v archivu bezpečnostních složek. Následně bylo provedeno historickoprávní posouzení, po němž byla žalobkyně vyzvána k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, které byly z větší míry nashromážděny již v průběhu řízení o žádosti její matky. Žalovaná po posouzení veškeré dokumentace dospěla k závěru, že žádosti žalobkyně na vydání osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu nelze vyhovět. Proto uplatněnou žádost rozhodnutím ze dne 27.11.2014 zamítla. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala odvolání, které bylo dne 16.1.2015 postoupeno Etické komisi ČR k ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále jen Etická komise) jako odvolacímu orgánu. Etická komise nakonec rozhodnutí žalované potvrdila, její rozhodnutí nabylo právní moci dne 4.12.2015. Žalovaná dále uvedla, že posoudila žádost žalobkyně o přiznání náhrady nemajetkové újmy a dospěla k závěru, že tento nárok je částečně oprávněný. Při určování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění žalovaná vycházela z platné právní úpravy a z aktuální judikatury, zejména ze stanoviska Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ze kterého lze dovodit, že za 1 rok řízení je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 – 20 000 Kč. Obecně však žalovaná stejně tak jako další ústřední správní orgány ČR včetně Ministerstva spravedlnosti, stanovuje základní částku za 1 rok řízení na 15 000 Kč, resp. částku 41 Kč za 1 den správního řízení. I soudní praxe s částkou 15 000 Kč za 1 rok řízení pracuje. Žalovaná při stanovení této základní částky reflektovala i specifičnost daného správního řízení, zejména jeho složitost, která vyžaduje rozsáhlé šetření, zejména v historických a archivních pramenech. Vyhledávání důkazního materiálu, jeho zpracování, studium a interpretace je pak z hlediska časového ale i odborného velice náročná. Dále je nutno vzít rovněž v potaz skutečnost, že pro první dva roky řízení se podle citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ČR tato základní částka snižuje na polovinu, tj. na 7 500 Kč na rok. Zároveň je podle zákona č. 82/1998 Sb. nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. V daném případě bylo správní řízení zahájeno dne 6.6.2014, následně bylo provedeno archivní šetření a historickoprávní posouzení, na jehož základě žalovaná dospěla k závěru, že žádosti žalobkyně na vydání osvědčení o účasti v odboji nelze vyhovět. Proto žalovaná uplatněnou žádost rozhodnutím ze dne 27.11.2014 zamítla a následně k odvolání žalobkyně Etická komise její rozhodnutí potvrdila. Správní řízení u správního orgánu I. stupně tak celkem trvalo 224 dnů. Žalovaná se při stanovení výše odškodnění zabývala konkrétními aspekty daného případu, přičemž v té souvislosti na jedné straně brala v potaz význam předmětu řízení pro žalobkyně, jeho věk a celkovou délku řízení, ale i součinnost žalobkyně v průběhu řízení. Ve smyslu ust. § 6 odst. 1 zákona žádost musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat podklady prokazující splnění podmínek pro vydání tohoto osvědčení, a pokud jím žadatel disponuje, také doklad o československém občanství nebo doklad o jeho odnětí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v tomto případě svoji zákonem požadovanou činnost (odboj a odpor proti komunismu) pouze tvrdila, aniž by ji dokládala konkrétními důkazy, musel správní orgán provádět rozsáhlé šetření vlastními silami a silami spolupracujících orgánů. Pokud jde o celkovou délku řízení je nutno do jisté míry přisvědčit, že správní řízení o vydání osvědčení vedené žalovanou nebylo v tomto případě přiměřené dlouhé, avšak v této souvislosti je třeba zohlednit skutečnost, že žalobkyní nebyl předložen doklad prokazující oprávněnost její žádosti, přičemž tento nedostatek jí pomohla odstranit žalovaná. Na celkovou délku řízení měla navíc určitý vliv i žádost právního zástupce žalobkyně o prodloužení lhůty při podání blanketního odvolání s výhradou doplnění do 30 dnů. Z těchto důvodů dospěla žalovaní k závěru, že je spravedlivé a přiměřené okolnostem, pokud základní vypočtenou částku v rámci moderačního práva poníží o 10 %. Proto žalovaná přiznala (a vyplatila) žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy částku 4 143 Kč. Žalovaná dále uvedla, že z její strany má být a skutečně je přiznáváno přiměřené zadostiučinění pouze za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného před správním orgánem I. stupně, neboť délku řízení před odvolacím orgánem není žalovaná schopna jakkoli ovlivnit. Etická komise totiž není správním úřadem, který by byl v oboru působnosti Ministerstva obrany, jde o správní orgán sui generis, zřízený zákonem. Členy Etické komise volí a odvolává vždy po dvou členech Poslanecká sněmovna, Senát, vláda a Rada Ústavu pro studium totalitních režimů, jednoho člena jmenuje a odvolává prezident republiky. Předsedu komise volí a odvolává vláda z členů volených vládou. Výkon působnosti Etické komise a její ostatní činnost odborně, organizačně, finančně a materiálně zabezpečuje Úřad vlády ČR. Etická komise se pro tyto účely považuje za organizační jednotku Úřadu vlády ČR. Žalovaná proto tu část žádosti žalobkyně, která se týká přiznání náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k odvolacímu řízení vedenému u Etické komise, postoupila Úřadu vlády ČR. Žalovaná dále uvedla, že je nutné v řízení vycházet rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, dle něhož na případ žalobkyně nelze aplikovat Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), neboť v posuzovaném případě se nejednalo o práva žalobkyně soukromoprávní povahy, neuplatní se proto ani vyvratitelná právní domněnka vzniku újmy, a žalobkyně je tak povinna tvrdit a prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi jednotlivými průtahy v řízení a vznikem újmy. Žalovaná má v návaznosti na výše uvedené rozhodnutí za to, že se právo garantované čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a (právo na projednání věci v přiměřené lhůtě), vztahuje pouze na řízení před soudem, případně též na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě ne správní řízení nenavazovalo řízení soudní, přičemž předmětem tohoto řízení ani nebyl spor o civilní právo nebo závazek, nelze o aplikaci čl. 6 Úmluvy uvažovat, a nelze proto aplikovat ani Stanovisko. Postižitelné jsou pouze jednotlivé průtahy v řízení, tedy porušení správního orgánu povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá zákona o odpovědnosti za škodu). V daném případě tak nelze uplatnit ani presumpci vzniku nemajetkové újmy, naopak poškozený je povinen její vznik jakož i příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem újmy tvrdit a prokázat.

3. Na to žalobkyně uvedla, že žalovaná poté, kdy jí bylo žalobkyní oznámeno úmrtí její matky, o jejíž žádosti vedla řízení, protiprávně zastavila toto řízení a dne 6.6.2014 zahájila nové řízení s žalobkyní. I přesto, že byly využity všechny podklady z řízení předcházejícího, vydala žalovaná rozhodnutí ve věci samé až 3.12.2015. Vzhledem k tomu, že žalovaná měla rozhodnout nejpozději do 7.7.2014, od 8.7.2014 se dostala do prodlení, které trvalo 17 měsíců. Uvedla dále, že žadatel má za povinnost podle zákona předložit žádost se všemi náležitostmi, pokud nesplňuje podmínky uvedené v zákoně, má jej žalovaná poučit o doplnění a případě žádost odmítnou. Nemůže jít k tíži žalobkyně, že žalovaná neučinila, co jí zákon ukládá. Uvedeným postupem tak na sebe žalovaná vzala mnoho práce, což se v důsledku částečně projevilo v její neschopnosti dodržet zákonem stanovené lhůty. Stejně tak lze shledat právně nekonformním postup zvolený žalovanou v případě žádosti o spolupráci adresované uvedeným institucím, které mají za úkol vypracovat odborné stanovisko k žádosti. Toto stanovisko má být totiž vypracováno pouze na základě žádosti a podkladů k ní připojených, kdy z tohoto má zaznít, zda žádost splňuje podmínky pro vydání osvědčení či nikoli. Instituce tak nadbytečně a bez zákonného podkladu dohledávají další důkazy, jejichž dohledání a hodnocení způsobuje průtahy v řízení. Tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobkyně, kterému zákon dává právo na přiměřenou délku řízení a v souvislosti s tím i jistoty, že jeho věc bude projednána bez zbytečných průtahů. Žalobkyně tak má za to, že jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady za nesprávný úřední postup ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a), b), d) a e) zák. č. 82/1998 Sb., ve spojitosti s judikátem NS ČR Cpjn 206/2010, a soud by měl žalobkyni přiznat náhradu nemajetkové újmy zvýšenou o 30 % za každý měsíc prodlení, neboť průtahy bylo značně zasaženo do práv žalobkyně, která se vzhledem k věku a zdravotnímu stavu takto vůbec nemusela dočkat vydání rozhodnutí žalované. Jelikož žalovaná po podání žaloby uhradila žalobkyni částku 4 143 Kč, vzala žalobkyně v této části žalobu zpět, a požaduje uhrazení částky ve výši 31 217 Kč.

4. Mezi účastníky řízení je nesporná délka řízení u žalované trvající od 6.6.2014 do 4.12.2015, a dále zaplacení částky 4 143 Kč žalobkyni ze strany žalované.

5. Soud zjistil následující skutečnosti:

6. Z kopie žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu soud zjistil, že ji podala matka žalobkyně, paní [jméno] [příjmení], v zastoupení ji podala žalobkyně, ohledně účastníka odboje a odporu proti komunismu [jméno] [příjmení], otce žalobkyně. Žalobkyně žádost podala u žalované dne 23.2.2012 a přiložila k ní usnesení o rehabilitaci z 24.9.1990, úmrtní list [jméno] [příjmení], plnou moc podepsanou [anonymizováno]. [příjmení], fotokopii občanského průkazu [příjmení] [příjmení], rodný a křestní list [jméno] [příjmení], křestní list [jméno] [příjmení], oddací list [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], rodný list [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [celé jméno žalobkyně].

7. Z písemnosti žalobkyně o úmrtí matky soud zjistil, že žalobkyně dopisem doručeným žalované dne 6.6.2014 oznámila žalované úmrtí své matky a požádala o pokračování řízení přímo s ní. K oznámení přiložila úmrtní list matky.

8. Z usnesení žalované ze dne 13.6.2014, č.j. 262003007/12/2014-1027, soud zjistil, že řízení o vydání osvědčení o účasti pana [jméno] [příjmení] v odboji a odporu proti komunismu se zastavilo, neboť žadatelka zemřela. Usnesení nabylo právní moci dne 13.6.2014.

9. Z žádosti o spolupráci v rámci řízení o vydání osvědčení dle zákona č. 262/2011 Sb., soud zjistil, že žalovaná dne 13.6.2014 požádala [stát. instituce] o poskytnutí kopie rodného listu žalobkyně.

10. Z písemnosti ze dne 19.6.2014 vydané [stát. instituce] soud zjistil, že rodný list byl žalované doručen dne 23.6.2014.

11. Z kopie úředního záznamu žalované k předmětnému řízení bylo zjištěno, že v rámci šetření byl dne 20.6.2014 navštíven archiv bezpečnostních složek, kde byl prostudován spis ÚDV, přičemž bylo zjištěno, že jím pan [jméno] [příjmení], [datum narození] neprochází.

12. Z kopie listiny Seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 28.8.2014 adresované žalobkyni soud zjistil, že tímto dopisem žalovaná informovala žalobkyni o stavu šetření a požádala ji o vyjádření. Dopis byl doručen žalobkyni dne 5.9.2014.

13. Z kopie rozhodnutí č. j. 262003007/12/2014-1027 ze dne 27.11.2014 soud zjistil, že toho dne tímto rozhodnutím byla žádost žalobkyně zamítnuta. Z kopie průvodního dopisu má soud za prokázáno, že rozhodnutí bylo dne 2.12.2014 odesláno zástupci žalobkyně, a ve stejný den bylo rozhodnutí doručeno.

14. Z kopie protokolu o nahlížení do spisu ze dne 8.12.2014 soud zjistil, že zástupce žalobkyně nahlížel toho dne do spisu č. j. 262003007/12/2014-1027.

15. Z kopie odvolání adresovaného zástupcem žalobkyně Etické komisi ČR soud zjistil, že žalobkyně podala dne 16.12.2014 blanketní odvolání, přičemž zástupce uvedl, že podrobné zdůvodnění doloží ve lhůtě 30 dnů.

16. Z odvolání žalobkyně ze dne 12.1.2015 soud zjistil, že doplnění výše uvedeného odvolání bylo žalované doručeno dne 13.1.2015.

17. Z kopie listiny Postoupení odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 16.1.2015 soud zjistil, že toho dne žalovaná postoupila odvolání k rozhodnutí Etické komisi ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu.

18. Z kopie rozhodnutí Etické komise ČR č. j. 14857/2015-EKO ze dne 3.12.2015 soud zjistil, že tímto rozhodnutím Etická komise potvrdila rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 27.11.2014 a zamítla odvolání. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 4.12.2015.

19. Z kopie listiny Uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ze dne 16.11.2015 a připojené doručenky soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce uplatnila tento nárok u žalované dne 16.11.2015.

20. Z kopie konečného stanoviska k žádosti na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ze dne 10.6.2016 adresované právnímu zástupci žalobkyně soud zjistil, že žalovaná přiznala žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění celkovou částku 4 143 Kč. V ostatním nárok žalobkyně odmítla. Žalobkyně k důkazu uvedla, že stanovisko jí bylo doručeno dne 15.6.2016, tedy až po podání žaloby. Bylo odškodněno 224 dnů průtahů, dále však řízení pokračovala před Etickou komisí, kam bylo odvolání doručeno dne 16.12.2014 a rozhodnutí bylo vydáno dne 4.12.2015, tedy za rok. Proto by mělo i řízení před Etickou komisí být zahrnuto do celkové délky řízení.

21. Z žádosti o proplacení náhrady nemajetkové újmy ze dne 10.6.2016 soud zjistil, že žalovaná tímto požádala Agenturu služeb, odbor finanční a zahraniční podpory o proplacení nemajetkové újmy u celkem 39 žadatelů v celkové výši 1 232 747 Kč, u žalobkyně šlo o částku 4 143 Kč.

22. Z kopie dopisu žalované adresovaného vedoucímu Úřadu vlády ČR ze dne 20.5.2016 doručenému 25.5.2016, soud zjistil, že žalovaná postoupila nároky uplatněné žalobkyní za dobu řízení před Etickou komisí ČR k vyřízení Úřadu vlády.

23. Z výběru položek bankovních výpisů soud zjistil, že z účtu žalované byla dne 1.7.2016 zaslána částka 4 143 Kč žalobkyni, což oba účastníci potvrdili.

24. Ze stanoviska Ministerstva financí k problematice Etické komise a případné náhrady nemajetkové újmy ze dne 24.5.2016 soud zjistil, že Ministerstvo financí má za to, že k rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 82/1998 Sb., je věcné příslušný Úřad vlády České republiky a není proto důvodu vyvozovat věcnou příslušnost Ministerstva financí podle § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998Sb.

25. Z ostatních v řízení provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění nebo pro právní posouzení věci a proto je dále nehodnotil.

26. Soud zhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu s ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do základu, nikoli však co do výše.

27. Podle ust. čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je součástí právního řádu České republiky i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. sdělení uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení uveřejněných pod č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb. a č. 48/2010 Sb.m.s. - dále též jen„ Úmluva“). K povaze mezinárodních smluv, mezi něž Úmluva patří, přitom uvedený článek uvádí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

28. Podle ust. čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy, každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

29. Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

30. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

31. Podle ust. § 6 zákona č. 82/1998 Sb. ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady.

32. Podle ust. § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. úřadem podle odstavce je příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu. Podle ust. § 6 odst. 6 citovaného zákona úřad určený podle odstavců 1 – 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

33. Podle ust. § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

34. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

35. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ust. § 31a odst. 2 tohoto zákona zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

36. Soud nejprve konstatuje, že žalobkyně splnila podmínky pro domáhání se práva na náhradu přiměřeného zadostiučinění u soudu, protože žalovaná její nárok neuspokojila ve lhůtě 6 měsíců od podání žádosti o zadostiučinění.

37. Ústavní soud dne 16. 10. 2018 vydal nález sp. zn. II.ÚS 1242/18, který se týkal skutkově totožné věci, přičemž Ústavní soud uzavřel, že čl. 38 odst. 2 Listiny se uplatní i na případy správních řízení, přičemž ve vztahu k právu na přiměřenou délku řízení dospěl k závěru, že toto právo je porušeno, dochází-li u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení. Současně Ústavní soud uvedl, že i pro lhůty procesních úkonů podle správního řádu (kdy celková délka lhůt 60 dnů podle správního řádu, která byla odečtena od celkové délky řízení, se zcela míjí skutečné délce řízení podle zákona o protikomunistickém odboji), je nezbytné posoudit odpovědnost státu za průtahy v řízení podle ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti státu nikoli v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. Výchozí je z hlediska odpovědnosti státu celková délka řízení od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, nikoli porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon v řízení v zákonné lhůtě. Při odlišném výkladu by vznikala nedůvodná časová nejistota účastníků správních řízení, v nichž je potřebné zajistit odborná stanoviska, aniž by byla současně stanovena jakákoli lhůta pro jejich opatření, a to ačkoli tento časový úsek, kdy správní úřad vyčkává daných stanovisek, činí takřka celou délku řízení. Zdejší soud se tak zabýval přiměřeností délky daného správního řízení.

38. Řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu bylo u žalované zahájeno podáním žádosti žalobkyně dne 6.6.2014 a bylo pravomocně ukončeno dnem 4.12.2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Etické komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Řízení tedy trvalo 547 dní. Soud považuje toto řízení za jeden celek, byť v I. stupni řízení rozhodovala žalovaná a následně po odvolání žalobkyně Etická komise ČR jako orgán odvolací, který je organizační složkou Úřadu vlády ČR, neboť celkovou délkou řízení je třeba rozumět časový úsek od podání žádosti žalobkyně až po rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, jak potvrdil Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu.

39. Pokud se týká přiměřenosti délky řízení, pak soud dospěl k závěru, že jeho celková délka neodpovídá povaze řízení a jeho obtížnosti. Podle ust. § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává až 30 dnů, jde-li o zvlášť složitý případ, přičemž podle odst. 4 tohoto zákonného ustanovení po dobu nezbytnou k opatření údajů podle § 6 odst. 2 lhůty pro vydání rozhodnutí neběží. I přes to však nelze považovat řízení trvající rok a půl za přiměřeně dlouhé, neboť taková doba se zcela míjí s účelem zákona o protikomunistickém odboji a současně mnohonásobně překračuje zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle správního řádu. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 262/2011 Sb. je hlavním účelem tohoto zákona morální ocenění statečnosti žen a mužů, kteří s nasazením osobní svobody a často i s nasazením vlastních životů bojovali za vlast a hodnoty svobody a demokracie. S ohledem na věk osob žádajících o osvědčení (v daném případě měla žalobkyně v době podání žádosti 75 let) a s přihlédnutím též k podstatě projednávané věci jakožto formy vypořádání se s nedemokratickou minulostí vyvstává v těchto správních řízení do popředí i význam rychlosti dotčeného řízení, neboť pouze včasné ocenění žadatele mu může přinést morální satisfakci a rovněž finanční plnění ze strany státu. Uvedený zákon totiž v ust. § 6 odst. 7 a § 8 upravuje současně s vydáním osvědčení rovněž výplatu jednorázového peněžitého příspěvku žijícímu účastníku odboje a odporu proti komunismu a rovněž jeho nárok na úpravu starobního nebo invalidního důchodu z českého důchodového pojištění, tj. na plnění ze systému sociálního zabezpečení státu.

40. Soud tedy konstatuje, že řízení probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což ostatně uznala sama žalovaná, která po podání žaloby vyplatila žalobkyni zadostiučinění ve výši 4 143 Kč. Současně soud konstatuje, že nepřiměřená délka řízení nebyla způsobena výlučně složitostí projednávané žádosti ani chováním žalobkyně, ale postupem žalované, která, jak sama v řízení přiznala, nebyla dostatečně personálně vybavena tak, aby byla schopna podané žádosti vyřizovat ve stanovených lhůtách. Žalobkyni tak ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, protože samotné konstatování porušení práva žalobkyně se nejeví jako dostačující.

41. Zbývá posoudit, zda je na daný příklad aplikovatelné stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010.

42. Soudní judikatura (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 214/2015 ze dne 30.11.2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 ze dne 26.4.2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014 ze dne 12.4.2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 ze dne 20.1.2016) dovodila, že uvedené články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny„ bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejích účastníků (aplikovatelnost čl. 38 odst. 2 Listiny na případ správního řízení o žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu pak přímo potvrdil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu). Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) ve své judikatuře dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům stěžovatelů, nýbrž výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, rozsudek ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, nebo Krosta proti Polsku, rozsudek ze dne 2. 2. 2010, stížnost č. 36137/04). Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 585.): 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy?

43. V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky, přičemž při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry vyjádřené ve Stanovisku aplikovat i na správní řízení, jež článku 6 odst. 1 Úmluvy podléhají.

44. V této konkrétní věci soud posoudil všechny výše uvedené otázky kladně. Předně v posuzovaném případě rozhodovaly správní orgány o žádosti žalobkyně na vydání osvědčení, s nímž je ze zákona spojen nárok žalobkyně na výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravu starobního nebo invalidního důchodu dle zákona č. 262/2011 Sb. Původní žádost o vydání osvědčení podávala matka žalobkyně, která by v případě vydání osvědčení na výše uvedený příspěvek a úpravu důchodu měla právo. Žalobkyně po smrti matky pokračovala v zahájeném řízení a domáhala se jeho skončení. Dále, právo na vydání osvědčení a vyplacení příspěvku, má původ ve vnitrostátním právu, neboť je o něm rozhodováno na základě uvedeného zákona č. 262/2011 Sb., což je právní předpis, který je součástí českého právního řádu. Konečně je pro posouzení, zdali se jedná o právo civilní (tj. soukromoprávní) povahy nezbytné vycházet z judikatury ESLP. Právní řád České republiky tradičně zařazuje plnění poskytovaná fyzickým osobám ze strany státu (tedy i výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravy důchodů ve smyslu zák. č. 262/2011 Sb.), do oblasti veřejného práva. Nicméně z judikatury ESLP vyplývá, že i tato řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají (viz např. Kiefer proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 28. 3. 2000, stížnosti č. 27353/95), nadto uvedená řízení o poskytnutí plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) jsou judikaturou ESLP typově považována za řízení se zvýšeným významem pro účastníka (srov. Stanovisko, bod IV.). V této věci je rovněž nepochybné, že význam předmětu správního řízení byl pro žalobkyně značný, když se v něm domáhala morální satisfakce. Dle názoru soudu proto lze i předmětné správní řízení dle zákona č. 262/2011 Sb. o vydání osvědčení, s nímž je ze zákona spojen nárok na výplatu peněžitého příspěvku a úpravu důchodu, tedy na plnění ze strany státu, podřadit pod působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

45. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11.3.2020, sp. zn. 30 Cdo 3671/2018, ve kterém uzavřel, že řízení o nároku žijícího účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu je z hlediska možné aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod třeba považovat za řízení o nároku soukromoprávní povahy.

46. Na podkladě aplikovatelnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy na předmětné správní řízení pak soud v této věci shodně aplikoval i Stanovisko včetně jeho závěrů o vyvratitelné domněnce vzniku nemajetkové újmy a přiměřenosti (celkové) délky řízení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 214/2015 ze dne 30.11.2016 a sp. zn. 30 Cdo 5710/2015 ze dne 22. 6. 2016), jakož i o částkách v něm uvedených pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení.

47. Soud při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně způsobenou v důsledku nepřiměřené délky řízení vycházel ze základních částek stanovených ve Stanovisku, přičemž neshledal důvody pro snížení či zvýšení náhrady podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Věk žalobkyně ani její zdravotní stav soud neshledává důvodem pro navýšení zadostiučinění, neboť má za to, že zdravotní stav žalobkyně odpovídá jejímu vysokému věku, přičemž všichni žadatelé o vydání předmětného osvědčení jsou vysokého věku, většina z nich je starších, než žalobkyně, která žádala o náhradu nemajetkové újmy za účast na odboji a odporu proti komunismu svého otce. V daném případě tak byl věk žalobkyně spíše nižší, než je průměrný věk žadatelů o poskytnutí odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení, proto soud nepřikročil k jeho zohlednění. Soud dále neshledal ani důvody pro snížení náhrady nemajetkové újmy z důvodu složitosti případu či shromažďování podkladů, neboť žalovaná již téměř všechny podklady shromáždila před počátkem předmětného řízení, kdy se o vydání osvědčení domáhala matka žalobkyně. Za adekvátní základní částku zadostiučinění považuje soud v souladu se Stanoviskem částku 15 000 Kč za 1 rok řízení (41 Kč/den), přičemž snížil tuto náhradu za první dva roky řízení na 1/2, tj. 7 500 Kč za každý rok. S ohledem na výše uvedené skutečnosti přiznal soud žalobkyni odškodnění za dobu 6.6.2014 – 4.12.2015, ze které odečetl lhůtu 60 dnů, kterou měla žalovaná k vyřízení žádosti žalobkyně, v výši 9 983,50 (487 dní x 20,50 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná již po podání žaloby vyplatila žalobkyni částku 4 143 Kč, přiznal soud žalobkyni zbývající část ve výši 5 840,50 Kč. Ve zbytku soud rozhodl o zamítnutí žaloby, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

48. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Na základě tohoto ustanovení soud může přiznat plnou náhradu nákladů řízení, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě přitom záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Soud proto s ohledem na ustálenou soudní judikaturu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 ze dne 5. 2. 2014 nebo sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ze dne 29. 1. 2014) přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 69 900 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, z částky 3 100 Kč za podání žaloby ze dne 17.5.2016, z částky 3 100 Kč za účast na jednáních soudu dne 13.7.2017, 11.10.2017, 30.1.2019, 1.12.2020, 21.4.2021, z částky 3 100 Kč za vyjádření k výzvě soudu ze dne 12.2.2019, 10.3.2020, 14.9.2020, 4.1.2021, z částky 1 550 Kč za částečné zpětvzetí žaloby ze dne 18.7.2016, z částky 1 550 Kč za odvolání proti usnesení soudu o místní nepříslušnosti ze dne 10.1.2017, z částky 1 550 Kč za vyjádření ze dne 8.12.2016, z částky 1 550 Kč za vyjádření ze dne 23.7.2019, z částky 1 550 Kč za návrh na přerušení řízení ze dne 24.10.2017, včetně 16 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Celkové náklady řízení tak činí 69 900 Kč (právní zástupce žalobkyně není plátcem DPH). Za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 24.10. 2016 soud nepřiznal žalobkyni požadovanou náhradu nákladů řízení, neboť nebylo prokázáno, že porada s žalobkyní trvala déle než jednu hodinu, když předmětem setkání žalobkyně se zástupcem byl pouze podpis na listině o udělení souhlasu se čtením zdravotnické dokumentace žalobkyně a její předložení. Za tento úkon zástupci nenáleží odměna dle a.t.

49. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení na účet jeho právního zástupce.