20 C 156/2025 - 90

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] pro 46 025,10 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému na náhradě nákladů řízení ničeho.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 5. 2. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne 21. 11. 2023, dle níž žalovanému poskytla jistinu 28 068 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 13. 5. 2025 s navýšením mimo jiné o denní úrok 0,883 % (RPSN 1 246,40 %!). Vzhledem k absolutní neplatnosti takového ujednání je procesně nadbytečné uvádět další údajně sjednaná plnění. Žalobkyně se vyjádřila k povinnosti zkoumat úvěruschopnost, uvedla, že lustrovala i databázi NRKI (CNCB), o které se mylně domnívá, že obsahuje i BRKI (CBCB). Úvěr nazývá revolvingovým, rámec měl činit 80 000 Kč, ovšem čerpání je podmíněno schválením žádosti a uhrazením poplatku 1,99 % z požadované částky a o revolvingový úvěr se tak zjevně nejedná. Současně žalobkyně tvrdí, že „žalovaný splatil na jistinu celkem 1 046,11 Kč“ a to marginálními platbami dne 6. 12. 2023, 27. 12. 2023, 12. 1. 2024, 24. 1. 2024, 5. 2. 2024, 26. 2. 2024, 5. 3. 2024, 8. 3. 2024, 8. 4. 2024, 22. 4. 2024, 27. 5. 2024 4. 11. 2024 a 9. 12. 2024. Dále uvedla, že platby započítávala nejprve na úhradu úroku, poplatků a poté na jistinu. Při prodlení na náklady určené, jistinu, smluvní úrok, úroky z prodlení, poplatky a jiné příslušenství a smluvní pokutu. Žalovaný se měl dostat do prodlení před 26. 8. 2024, kdy byl upozorněn.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, bylo mu doručeno na adrese trvalého bydliště, které potvrdil pro doručování. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Takový postup senátu 20C totiž bohužel není v soudní praxi pravidlem – což ostatně důvodem, proč si stále tolik subjektů (a advokátů) dovolí uplatňovat před soudem takto právně i morálně nepřijatelné nároky.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně předložila výpis posouzení úvěruschopnosti (č. l. 26), dle něhož bydlel žalovaná v domácnosti s dalším členem, příjem činí 70 669 Kč dle věřitele (způsob, jakým takový příjem ověřuje, je nicméně více než bizarní), a výdaji, které činí 10 000 Kč na půjčky a 15 000 Kč na ostatní výdaje dle žalovaného. Sám žalovaný přitom měl uvést příjem 50 600 Kč, pokud tedy věřitel dospěl k údaji vyššímu, zjevně postupuje nelogicky a dle nesmyslné metodiky. Tou je zřejmě součet všech došlých plateb na účtu žalovaného dle služby [Anonymizováno], jak uvádí v žalobním návrhu a čemuž odpovídá subjektivní listina č. l.

27. Tato služba může jako přehled o legitimním příjmu fungovat jen výjimečně, pokud nedochází skrze účet k dalším transakcím. Postačí tedy např. sázkové hry, přeposílání prostředků mezi rodinnými příslušníky či známými, transakce u kurýrů, sdílení účtu více osobami a obraz příjmů je zcela neadekvátní. Dospět na základě těchto údajů k příjmu spotřebitele, je více než bizarní, u těchto věřitelů však obvyklé. Lze-li vůbec připustit možnost zkoumat úvěruschopnost osoby pro splácení úvěru s lichevními parametry (což podle soudu principiálně nelze), pak toto zkoumání je zcela zjevně nedostatečné, až absurdní. Důkaz zkoumání NRKI či BRKI předložen vůbec nebyl. Dle č. l. 28 bylo žalovanému vyplaceno dne 21. 11. 2023 23 000 Kč a dne 23. 1. 2024 5 068 Kč. Totožnost žalovaného měla být zjištěna dle kopie občanského průkazu č. [hodnota] (č. l. 24 a 25).

4. Na základě stovek předchozích řízení, ze kterých vyplynulo, že velká část věřitelů (zejména těch, kteří se koncentrují okolo tohoto advokáta) soudu nesděluje plnění, která spotřebitelé původnímu věřiteli uhradili (na základě nejrůznějších právních legend). Soudu jsou z četných předchozích řízení známa i lichevní schémata, používaná žalobkyní. Taková znalost soudu odpovídá § 121 o. s. ř. a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat. Vyzval ji proto (č. l. 59) ke sdělení všech plnění mezi účastníky řízení. Podáním ze dne 22. 10. 2025 (č. l. 86) sdělila, že žalovaný platbami ve výše uvedených dnech uhradil celkem 43 128,65 Kč, z čehož 1 046,22 Kč započetla na jistinu, 181,27 Kč na poplatek za vyplacení tranší úvěru, 41 550,05 Kč na úrok a 351,11 Kč na úrok z prodlení.

5. Část těchto transakcí by přitom vyplynula i z výpisu účtu žalovaného č. [č. účtu], který si soud vyžádal u příslušné banky (č. l. 63 a násl.) pro období srpna 2023 až prosince 2024. Již z výpisu za srpen 2023 je zjevné, jak absurdní je posuzování příjmu žalovaného služkou Kontomatik. Část příchozích transakcí je nazvána „čerpání úvěru“ (38x), část pochází z jiného účtu žalovaného č. [č. účtu] (celkem 53 000 Kč). Konstatování dalších dvou měsíců je zjevně nadbytečné, transakce jsou v nich analogické.

6. Konstatování obsahu dalších důkazů je pro výsledek řízení již nadbytečné a je zjevné, že posouzení úvěruschopnosti bylo předstíráno, nebo přinejmenším k parametrům poskytované predátorské smlouvy zcela zjevně nepřiměřeně povrchní, s prvky absurdna (zjištění vyššího příjmu, než spotřebitel uvádí, nahrazení důkazu příjmu součtem příchozích transakcí aj.). Přitom z veřejně dostupného rozhodnutí České národní banky číslo jednací S-Sp-2021/00216/CNB/573 je patrné, že v roce 2020 probíhala kontrola žalobkyní poskytovaných spotřebitelských úvěrů z roku 2020 a v dubnu 2021 žalobkyně podávala námitky. Dne 29. 3. 2023 jí byla uložena pokuta 1,5 mil. Kč za nedostatky v oblasti povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitelů. Samotná úvěrová smlouva a balastní dokumenty (informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním údajů, údaje o poskytovateli úvěru, všeobecné obchodní podmínky, předpis denních splátek, obecné principy posuzování a filosofie Společnosti (?)) je nepřehledná a pro soud nesrozumitelná, tím méně by se mohlo jednat o jasná a srozumitelná ujednání se spotřebitelem, kterými by mohl být vázán. Smlouva je záměrně obsáhlá. Úvěr je nazýván revolvingovým, splátka je nazývána „denní splátkou“, ačkoliv může být hrazena i jen měsíční, je sjednáno datum doplacení úvěru dnem 14. 5. 2025, což rovněž odporuje charakteru „revolvingu“. Stejně tak mu odporuje i poplatek za čerpání 1,99 % či minimální částka čerpání 500 Kč. Především mu ale odporuje ujednání, že čerpání je podmíněno žádostí a schválením věřitelem (odst. IV/3). Podstatou těchto smluv je (vedle obscénního úroku) pravidelně stejně obscénně vysoký poplatek za odklad splatnosti, výše odměny je však nedohledatelná a pravděpodobně je sdělována diskrétně ve webovém rozhraní, kde k němu v době soudního řízení nemá přístup ani žalovaný, ani soud. Tento způsob exploatace spotřebitelů je v současné době u tohoto typu úvěrů masově rozšířený a spotřebiteli uhrazená excesivní plnění jsou před soudy systematicky zamlčována (ať již se týkají předmětného úvěru, ale nesnižují jistinu, či předchozích úvěrových iterací mezi týmiž účastníky). Obchodní podmínky připouštějí „prodloužení doby kreditního rámce vždy o 540 dní“, což je v kontextu takto extrémní RPSN skutečně děsivé.

7. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 46) vypracování i zaslání (č. l. 47) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., ovšem nikoliv do dispoziční sféry žalovaného, ale zřejmě předložil výzvu z jiného nároku a znějící na neznámou třetí osobu ([Anonymizováno]). Ze stovek předchozích výzev tohoto advokáta (které byly postoupeny České advokátní komoře a advokát byl za část jednání, které soud považuje za nepřijatelné, uznán kárně vinným a postižen peněžitou sankcí) je však zřejmé, že advokát se zde domáhá cca dvojnásobně vysokého plnění, než si následně troufá uplatnit žalobou a současně žádá trojnásobek údajné mimosmluvní odměny. Taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Přitom je dále advokát vlastníkem pohledávky a uplatňuje je v průmyslovém měřítku, tedy se o legitimní využití práva na zastoupení nejedná. Taktéž nemůže nijak obhájit úkon „příprava a převzetí“, když jde o jeho vlastní nárok (resp. jím ovládané společnosti). A samozřejmě nemůže požadovat náhradu za podání žaloby v okamžiku, kdy zasílá předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. Odměnu nadto počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí. Jednotlivě i v souhrnu. Tolik pouze pro úplnost, neboť žádná náhrada nákladů řízení nemohla být žalobkyni přiznána, tedy ani ta ve výši právně nezastoupeného účastníka řízení, jaká by žalobkyni jedině náležela.

8. Soud přesto zajistil i výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala NRKI a BRKI nebylo ničím (objektivního charakteru) prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud lze vůbec připustit smysluplnost zkoumání úvěruschopnosti u úvěru s absolutně neplatnými lichevními parametry). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru a zjistil, že žalovaný v listopadu 2023 dlužil [právnická osoba]., 338 490 Kč a 205 030 Kč a splácel 3 761 Kč a 2 929 Kč měsíčně. Na kontokorentním úvěru měl dále u této banky vyčerpáno 6 554 Kč. Dále [právnická osoba]., dlužil 257 759 Kč a měsíčně splácel 5 603 Kč. Dále [právnická osoba]., dlužil 349 628 Kč a měsíčně splácel 1 690 Kč. Měsíční splátka tedy činila nejméně 14 tis. Kč, čehož si žalobkyně měla být vědoma a dospět k závěru, že se jí spotřebitel snaží oklamat, pokud deklaruje pouze 10 000 Kč měsíčně (soudu je však z úřední činnosti známo, že žalobkyně je schopna úvěrovat i osoby, které splácejí násobně více). I dle stavu NRKI tedy žalovaný nebyl úvěruschopný. Současně platí, že v listopadu 2023 mohl registr NRKI a BRKI obsahovat i jiné, dnes již vymazané závazky. Žalobkyně je společností advokáta, který hromadně skupuje (pod hlavičkou [Anonymizováno] [Anonymizováno] fond, a. s.) i úvěry od [právnická osoba], [Anonymizováno] [právnická osoba]. (dříve [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba].) a dalších obdobných a tedy je mu stejně tak jako soudu známo, že tato společnost bez ohledu na předlužení spotřebitelů (nebo právě díky němu) poskytuje úvěry s lichevním navýšením a snaží se postupným sjednáváním dalších a dalších úvěrů zajistit předchozí zisky, aby mohla následně u soudu uplatnit poslední úvěr, pokusit se vylákat obscénní navýšení, či alespoň poslední jistinu. V tomto případě mělo posloužit zastřené uvádění splacené částky a zatajení, že skutečné platby jsou více než 41x vyšší! Současně je žalobkyni tak jako soudu dobře známo, že část obdobných poskytovatelů úvěrů své úvěry vůbec do NRKI nezapisuje (a část z nich skupuje rovněž IFIS Investiční fond, a. s., nebo je zastupuje přímo tento advokát – [právnická osoba]). Soud tedy z předchozí úřední činnosti považuje za vyloučené, aby advokát nevěděl, že jeho žalobní tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti, jsou nepravdivá.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud zpravidla vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny původně nebyly téměř žádné úhrady (resp. jen necelá 2,4 % z těchto plateb), které by soud mohl zohlednit. V současnosti je však obvyklé, že (zejména u úvěrů, uplatňovaných tímto advokátem) spotřebitelé ve skutečnosti již plnění uhradili, ať již na konkrétně uplatněnou smlouvu (ale na plnění, která dle ujednání absolutně neplatné smlouvy náleží jen na úhradu příslušenství), či na smlouvy bezprostředně předcházející, tvořící součást lichevního úvěrového schématu, které má zůstat soudu/finančnímu arbitrovi utajeno. Takto byla nucena žalobkyně připustit, že již na tuto smlouvu přijala 43 128,65 Kč.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

11. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

12. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

13. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Ostatně výpis posouzení úvěruschopnosti (č. l. 26) to vyjadřuje již kolonkou „počet doporučených prodloužení“ (v případě žalovaného „0“). Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.

14. V projednávané věci je příslušenství jistiny tak vysoké (je mnohonásobně za hranicí hrubého rozporu s dobrými mravy a judikatorní hranicí pro trestný čin lichvy), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Zde ostatně věřitel sám sebe usvědčil, že o finanční tísni spotřebitele věděl, když deklaruje lustraci BRKI i NRKI. Ba co více, zde věřitel operuje s příjmem, který vydedukoval (70 669 Kč), zatímco sám spotřebitel uvádí 50 600 Kč. Tímto příjmem zřejmě má být přeposílání plateb mezi účty žalovaného?

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Česká národní banka však schvaluje metodiku pro úvěry, jejichž úrokovou sazbu zcela jistě neprezentoval věřitel v řádu tisíců RPSN. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

16. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o snaze vnutit mu úvěr s lichevními parametry, čemuž žalobkyně nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Příjem žalovaného nebyl zjišťován smysluplným způsobem, nepodařilo se jej ověřit ani přímým nahlédnutím na účet žalovaného a věřitel zjevně ignoroval část záznamů BRKI (pokud do nich vůbec nahlížel a údaj o splácení 10 000 Kč není pouze neověřenou (a nepravdivou) deklarací od žalovaného.

17. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

18. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

19. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatky za dodatkové služby, které údajně spotřebitelé svobodně volí, by neušly pozornosti soudu, neboť soudu je z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění. Pro úplnost je však soud uvádí:

20. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

21. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

22. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozí úvěry (např. pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis žalované na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) a dle písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZSÚ pouze předstírá.

23. V této věci neměl soud podezření na předchozí úvěr (tento věřitel své závazky do NRKI zadává, soud jich vídá i více, než jeden, a v tomto případě zde byl pouze jeden), nicméně i tak se potvrdilo, že došlo k nějakému plnění, které mělo být soudu zjevně zamlčeno, nebo přinejmenším jej měl soud přehlédnout v podobě kryptického „na jistinu spotřebitel splatil“. Teprve k doplňující výzvě soudu věřitel rozsah plnění rozkryl. Z jednání tohoto advokáta je zjevné, že v současnosti pociťuje absolutní nepostižitelnost svého jednání.

24. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele uhrazen není, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel/právní zástupce. V tomto případě nic (zejména ne stav NRKI) nenasvědčovalo tomu, že by mezi stranami byly předchozí závazky, k nimiž by soud měl přihlížet. O plnění na úvěr to však neplatilo a tyto situace se neustále opakují.

25. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

26. V daném případě tak lze s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze zcela zamítnout, jistina již byla násobně přeplacena. I v rozsahu veškerého příslušenství tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalovanému ničeho.

Poučení