20 C 161/2016-280

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Ladislavou Miškovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [anonymizována dvě slova] [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení zadostiučinění takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 021 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni dalších 31 775 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náklady řízení částku 35 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Právní předchůdce žalobkyně podal dne 24.5.2016 u zdejšího soudu žalobu proti žalované o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterou se domáhal zaplacení částky 81 600 Kč s odůvodněním, že podal dne 19.12.2011 u žalované žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb. Podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu má být o žádosti rozhodnuto bezodkladně. Nelze-li rozhodnout bezodkladně, pak podle § 71 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů, k níž se započítává lhůta až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jímž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ. O žádosti právního předchůdce žalobkyně tak mělo být rozhodnuto nejpozději do 18.1.2012. Řízení vedené žalovanou o žádosti právního předchůdce žalobkyně je považováno jednoznačně za průtažné, jak uzavřel i Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 70Co 293/2015. Protože žalovaná nevydala rozhodnutí o žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu v zákonem stanovené lhůtě, uplatnil zástupce právního předchůdce žalobkyně dne 16.11.2015 nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle judikátu NS ČR Cpjn 206/2010 je třeba mj. přihlížet i k věku a zdravotnímu stavu účastníků a v řízení, jichž jsou osoby vyššího věku (u právního předchůdce žalobkyně se jedná ke dni podání žaloby o věk 85 let) nebo horšího zdravotního stavu (právní předchůdce žalobkyně byl polymorbidní) postupovat s větší péčí. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je nutno vycházet ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v zákoně č. 500/2004 Sb. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 – 20 000 Kč za jeden rok nedůvodných průtahů v řízení, tj. 1 250 – 1 667 Kč za 1 měsíc nedůvodných průtahů v řízení. Průtahy od 18.1.2012 do podání žaloby trvaly celkem 51 měsíců, právní předchůdce žalobkyně tak požadoval při použití částky 1 600 Kč za měsíc průtahu celkem 81 600 Kč. Tuto výši lze podle sjednocovacího stanoviska moderovat s ohledem na působení jednotlivých faktorů v konkrétní věci. Je tedy nepochybně třeba při stanovení výše odškodnění tuto přiměřeně zvýšit, přičemž by mělo být dostačující zvýšení o 50%.

2. Žalovaná nárok žalobkyně v uplatněné výši neuznala a dále uvedla, že jí byla dne 19.12.2011 doručena žádost právního předchůdce žalobkyně o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ zákon“). Vzhledem k tomu, že žadatel ve své žádosti nespecifikoval svou odbojovou činnost, vyzvala jej žalovaná, aby svou žádost doplnil, na což žadatel nereagoval. Žalovaná v zájmu zjištění skutkového stavu požádala o spolupráci Státní okresní archiv [obec], jehož odpověď obdržela dne 10.8.2012, následně také [název soudu], jehož odpověď obdržela dne 6.11.2012. Mezitím žalovaná požádala o spolupráci a předložení odborného stanoviska Archiv bezpečnostních složek, jehož stanovisko je v souladu s § 6 odst. 3 zákona podmínkou k rozhodnutí o vydání či nevydání požadovaného osvědčení. V mezidobí žalovaná požádala o spolupráci či o vydání odborného stanoviska také Národní archiv, Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, Vojenský ústřední archiv, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, [název soudu] a Státní okresní archiv ve [obec] Stanovisko Archivu bezpečnostních složek bylo žalovanému doručeno dne 13.1.2016. Dokumentace poté již byla dostačující, proto byl právní předchůdce žalobkyně vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož využil prostřednictvím svého právního zástupce dne 8.2.2016. Právní zástupce poté požádal žalovanou o prodloužení lhůty pro vyjádření k podkladům, čemuž bylo vyhověno, avšak zástupce již poté nijak nereagoval. Žalovaná dospěla po posouzení veškerých materiálů k závěru, že požadavku právního předchůdce žalobkyně na vydání osvědčení nelze vyhovět, proto žádost zamítla, a to rozhodnutím ze dne 21.3.2016. Právní předchůdce žalobkyně podal proti rozhodnutí odvolání, které však nesplňovalo náležitosti stanovené v § 82 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, a žalovaná jej tak musela vyzvat k doplnění. Dne 13.5.2016 postoupila žalovaná odvolání k rozhodnutí Etické komisi, která rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 24.6.2016, rozhodnutí žalované potvrdila. Dne 16. 11. 2015 pak žalovaná obdržela uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákona č. 82/1998 Sb.“), za průtahy v řízení o vydání osvědčení podle zákona o účastnících odboje. Žalovaná dále uvedla, že posoudila žádost právního předchůdce žalobkyně o přiznání náhrady nemajetkové újmy a dospěla k závěru, že tento nárok je částečně oprávněný. Při určování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění žalovaná vycházela z platné právní úpravy a z aktuální judikatury, zejména ze stanoviska Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ze kterého lze dovodit, že za 1 rok řízení je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 – 20 000 Kč. Obecně však žalovaná stejně tak jako další ústřední správní orgány ČR včetně Ministerstva spravedlnosti, stanovuje základní částku za 1 rok řízení na 15 000 Kč, resp. částku 41 Kč za 1 den správního řízení. I soudní praxe s částkou 15 000 Kč za 1 rok řízení pracuje. Žalovaná při stanovení této základní částky reflektovala i specifičnost daného správního řízení, zejména jeho složitost, která vyžaduje rozsáhlé šetření, zejména v historických a archivních pramenech. Vyhledávání důkazního materiálu, jeho zpracování, studium a interpretace je pak z hlediska časového ale i odborného velice náročná. Dále je nutno vzít rovněž v potaz skutečnost, že pro první dva roky řízení se podle citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ČR tato základní částka snižuje na polovinu, tj. na 7 500 Kč na rok. Zároveň je podle zákona č. 82/1998 Sb. nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. V daném případě bylo správní řízení zahájeno dne 19.12.2011, následně bylo provedeno archivní šetření a historickoprávní posouzení, na jehož základě žalovaná dospěla k závěru, že žádosti na vydání osvědčení o účasti v odboji nelze vyhovět. Proto žalovaná uplatněnou žádost rozhodnutím ze dne 21.3.2016 zamítla a následně k odvolání žalobkyně Etická komise její rozhodnutí potvrdila. Správní řízení u správního orgánu I. stupně tak celkem trvalo 1 607 dnů. Žalovaná se při stanovení výše odškodnění zabývala konkrétními aspekty daného případu, přičemž v té souvislosti na jedné straně brala v potaz význam předmětu řízení pro právního předchůdce žalobkyně, jeho věk a celkovou délku řízení, ale i jeho součinnost v průběhu řízení. Na délku celého správního řízení měla vliv i skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně v žádosti vůbec nepopsal svou účast na odboji a odporu proti komunismu, na výzvu k doplnění nereagoval, a proto žalovaná musela provést velmi rozsáhlé šetření za účelem zjištění skutkového stavu. Žalovaná rovněž přihlédla k výrazné skutkové složitosti případu a k tomu, že právní předchůdce žalobkyně neposkytl potřebnou součinnost ke zjištění skutkového stavu, a rovněž jeho zástupce, kterému byla prodloužena lhůta k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, a dále musel být vyzván k doplnění odvolání proti rozhodnutí žalované, na výzvy žalované nereagoval. S ohledem na tyto skutečnost dospěla žalovaná k závěru, že bude spravedlivé a přiměřené okolnostem, pokud základní vypočtenou částku poníží o 25 %. Proto žalovaná přiznala (a vyplatila) právnímu předchůdci žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy částku 38 204 Kč. Žalovaná dále uvedla, že z její strany má být a skutečně je přiznáváno přiměřené zadostiučinění pouze za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného před správním orgánem I. stupně, neboť délku řízení před odvolacím orgánem není žalovaná schopna jakkoli ovlivnit. Etická komise totiž není správním úřadem, který by byl v oboru působnosti Ministerstva obrany, jde o správní orgán sui generis, zřízený zákonem. Členy Etické komise volí a odvolává vždy po dvou členech Poslanecká sněmovna, Senát, vláda a Rada Ústavu pro studium totalitních režimů, jednoho člena jmenuje a odvolává prezident republiky. Předsedu komise volí a odvolává vláda z členů volených vládou. Výkon působnosti Etické komise a její ostatní činnost odborně, organizačně, finančně a materiálně zabezpečuje Úřad vlády ČR. Etická komise se pro tyto účely považuje za organizační jednotku Úřadu vlády ČR. Žalovaná proto tu část žádosti žalobkyně, která se týká přiznání náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k odvolacímu řízení vedenému u Etické komise, postoupila Úřadu vlády ČR. Žalovaná dále uvedla, že je nutné v řízení vycházet rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, dle něhož na případ žalobkyně nelze aplikovat Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), neboť v posuzovaném případě se nejednalo o práva žalobkyně soukromoprávní povahy, neuplatní se proto ani vyvratitelná právní domněnka vzniku újmy, a žalobkyně je tak povinna tvrdit a prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi jednotlivými průtahy v řízení a vznikem újmy. Žalovaná má v návaznosti na výše uvedené rozhodnutí za to, že se právo garantované čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a (právo na projednání věci v přiměřené lhůtě), vztahuje pouze na řízení před soudem, případně též na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě na správní řízení nenavazovalo řízení soudní, přičemž předmětem tohoto řízení ani nebyl spor o civilní právo nebo závazek, nelze o aplikaci čl. 6 Úmluvy uvažovat, a nelze proto aplikovat ani Stanovisko. Postižitelné jsou pouze jednotlivé průtahy v řízení, tedy porušení správního orgánu povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá zákona o odpovědnosti za škodu). V daném případě tak nelze uplatnit ani presumpci vzniku nemajetkové újmy, naopak poškozený je povinen její vznik jakož i příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem újmy tvrdit a prokázat.

3. Na to právní předchůdce žalobkyně uvedl, že podal žádost o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu k žalované dne 19.12.2011, k žádosti přiložil pouze Usnesení o rehabilitaci. Žalovaná teprve dne 22.3.2012 vyzvala právního předchůdce žalobkyně, aby svou činnost doplnil. Z tohoto vyplývá, že žalovaná již v počátku porušila správní řád, když o jednoduché žádosti nedokázala rozhodnout v zákonné lhůtě. Jelikož právní předchůdce žalobkyně žádost nedoplnil, měla být tato žádost odmítnuta. Žalovaná však v řízení pokračovala a proto měl právní předchůdce žalobkyně za to, že o jeho žádosti bude rozhodnuto. Teprve dne 7.8.2012 požádala žalovaná o spolupráci Státní okresní archiv, dne 4.10.2012 Archiv bezpečnostních složek a dne 15.10.2012 Národní archiv. Již v počátku řízení tak nebyla dodržena zákonná lhůta pro rozhodnutí, přičemž nebylo ani rozhodnuto o přerušení řízení. Dále uvedl, že žadatel má za povinnost podle zákona předložit žádost se všemi náležitostmi, pokud nesplňuje podmínky uvedené v zákoně, má jej žalovaná poučit o doplnění a případě žádost odmítnout. Nemůže jít k tíži právního předchůdce žalobkyně, že žalovaná neučinila, co jí zákon ukládá. Uvedeným postupem tak na sebe žalovaná vzala mnoho práce, což se v důsledku částečně projevilo v její neschopnosti dodržet zákonem stanovené lhůty. Stejně tak lze shledat právně nekonformním postup zvolený žalovanou v případě žádosti o spolupráci adresované uvedeným institucím, které mají za úkol vypracovat odborné stanovisko k žádosti. Toto stanovisko má být totiž vypracováno pouze na základě žádosti a podkladů k ní připojených, kdy z tohoto má zaznít, zda žádost splňuje podmínky pro vydání osvědčení či nikoli. Instituce tak nadbytečně a bez zákonného podkladu dohledávají další důkazy, jejichž dohledání a hodnocení způsobuje průtahy v řízení. Tato skutečnost nemůže jít k tíži právnímu předchůdci žalobkyně, kterému zákon dává právo na přiměřenou délku řízení a v souvislosti s tím i jistoty, že jeho věc bude projednána bez zbytečných průtahů.

4. Jelikož právní předchůdce žalobkyně, [příjmení] [příjmení], dne 16.9.2017 zemřel, bylo usnesením nadepsaného soudu ze dne 26.2.2018, č.j. 20 C 161/2016-127, rozhodnuto o tom, že v řízení bude pokračováno na straně žalující se žalobkyní, která byla jedinou dědičkou původního žalobce.

5. Žalobkyně vzala za řízení žalobu částečně zpět do částky 38 204 Kč, která byla žalovanou vyplacena právnímu předchůdci žalobkyně dne 1.7.2016. Soud proto řízení částečně zastavil co do částky 38 204 Kč. Dále se tak žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 43 396 Kč.

6. Mezi účastníky řízení je nesporná délka řízení u žalované trvající od 19.12.2011 do 24.6.2016 (nabytí právní moci rozhodnutí Etické komise), a dále zaplacení částky 38 204 Kč právnímu předchůdci žalobkyně ze strany žalované.

7. Soud zjistil následující skutečnosti:

8. Z kopie žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu soud zjistil, že ji podal právní předchůdce žalobkyně [příjmení] [příjmení], [datum narození], dne 19.12.2011 byla žádost doručena žalované. K žádosti přiložil usnesení č.j. Rt 34/9i, kopii občanského průkazu a rozhodnutí o rehabilitaci č.j. soc. 552/98/Sl.

9. Z kopie sdělení k žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu ze dne 21.3.2012, [číslo jednací], soud zjistil, že tímto žalovaná sdělila právnímu předchůdci žalobkyně, že v žádosti o vydání osvědčení neuvedl svou činnost, avšak z usnesení [název soudu] ze dne 15.4.1991 vyplývá, že byl žadatel odsouzen za pokus neoprávněného opuštění republiky. Dle sdělení tato činnost není skutečností předpokládanou zákonem, a činnost nelze považovat za odboj či odpor proti komunismu. Z uvedených důvodů byl žadatel vyzván, aby doplnil svou žádost. Sdělení bylo právnímu předchůdci žalobkyně doručeno dne 28.3.2012.

10. Z žádosti o spolupráci v rámci řízení o vydání osvědčení ze dne 7.8.2012, č.j. 262001937/11/2012-1027, soud zjistil, že tohoto dne požádala žalovaná Zemský archiv v [obec], Státní okresní archiv [obec] o spolupráci spočívající v dohledání a poskytnutí rozsudku [název soudu] ze dne 6.12.1949, sp. zn. TVIII 407/49. Žádost byla Zemskému archivu v [obec] doručena do datové schránky dne 8.8.2012. Po sdělení Zemského archivu v [obec] ze dne 9.8.2012, že rozsudek nemají k dispozici, a nechť se obrátí přímo na [název soudu], požádala žalovaná o rozsudek [název soudu] žádostí ze dne 17.8.2012. Z odpovědi [název soudu] ze dne 26.10.2012 soud zjistil, že se soudu nepodařilo předmětný rozsudek dohledat.

11. Z žádosti o spolupráci a předložení odborného stanoviska v rámci řízení o vydání osvědčení ze dne 4.10.2012 soud zjistil, že tohoto dne požádala žalovaná Archiv bezpečnostních složek o dohledání a poskytnutí jakýchkoliv údajů či dokumentů z jejích archivních fondů vztahujících se k panu [jméno] [příjmení]. Žádost byla archivu doručena stejného dne.

12. Z žádosti o spolupráci ze dne 15.10.2012 soud zjistil, že žalovaná požádala tohoto dne Národní archiv o prověření členství [jméno] [příjmení] v KSČ. Žádost byla archivu doručena stejného dne. Z odpovědi archivu ze dne 22.10.2012 soud zjistil, že [příjmení] [příjmení] neprocházel členskou evidencí ÚV KSČ.

13. Žádostí o spolupráci a předložení odborného stanoviska v rámci řízení o vydání osvědčení ze dne 30.3.2015, č.j. 262001937/11/2015-7542 byl Národní archiv žalovanou požádán o dohledání a poskytnutí jakýchkoliv údajů či dokumentů z jejích archivních fondů vztahující se k [jméno] [příjmení]. Žádost byla Národnímu archivu doručena dne 1.4.2015. Z odpovědi Národního archivu ze dne 8.4.2015 soud zjistil, že archiv ve fondech Národního archivu nedohledal žádné dokumenty o jeho činnosti.

14. Z žádosti o spolupráci ze dne 13.4.2015 soud zjistil, že žalovaná požádala Generální inspekci Vězeňské služby o poskytnutí informací o odsouzeních [jméno] [příjmení]. Z odpovědi Vězeňské služby ČR ze dne 15.4.2015 soud zjistil, že informace o odsouzení [jméno] [příjmení] z rozsudku Okresního osudu ve [obec], sp. zn. T VIII 407/49 nemá Vězeňská služba k dispozici. Dále sdělila, že jmenovaný byl vězněn od 26.10.1954 do 21.3.1955, kdy vykonával trest 6 měsíců uložený Nižším vojenským soudem [obec], sp. zn. T 232/54, pro trestný čin dle § 272/2b trestního zákona, a od 11.11.1968 do 10.7.1970, kdy vykonával trest 3 let uložený Okresním soudcem [část obce] [část obce], sp. zn. 2T 19/69, pro trestný čin § 132/2 trestního zákona.

15. Z žádosti o spolupráci ze dne 23.4.2015 soud zjistil, že žalovaná požádala Vojenský ústřední archiv o dohledání a poskytnutí spisu Nižšího vojenského soudu v [obec], sp. zn. T 232/54 a dále jakýchkoliv dalších údajů či dokumentů z jejích archivních fondů. Vojenský ústřední archiv zaslal dne 11.5.2015 žalované kopii rozsudku z výše uvedeného řízení.

16. Z žádosti o spolupráci ze dne 23.4.2015 soud zjistil, že žalovaná požádala Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR o dohledání a poskytnutí jakýchkoliv údajů či dokumentů z jejích archivních fondů vztahující se k [jméno] [příjmení]. Z odpovědi Úřadu dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu ze dne 13.5.2015 soud zjistil, že tento nemá ke jmenovanému žádné poznatky.

17. Z žádosti o spolupráci ze dne 24.4.2015 soud zjistil, že žalovaná požádala [název soudu] o dohledání a poskytnutí spisu sp. zn. 2 T 19/69 vztahujícího se k panu [jméno] [příjmení]. Z odpovědi [název soudu] ze dne 22.6.2015 soud zjistil, že spis byl předán k trvalé archivaci, dále bylo sděleno, že [příjmení] [příjmení] byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let ve 2. NVS za trestný čin dle § 132/1b, 2b, c) tr. zák.

18. Z žádosti o spolupráci ze dne 28.7.2015 soud zjistil, že žalovaná požádala Zemský archiv v [obec] o dohledání a poskytnutí spisů [název soudu] sp. zn. T VIII 407/49 a 2 T 19/69 vztahujících se k panu [jméno] [příjmení]. Z odpovědi Zemského archivu v [obec], Státní okresní archiv [obec] ze dne 29.7.2015 soud zjistil, že u tohoto archivu jsou uloženy oba výše uložené spisy.

19. Odborným stanoviskem Archivu bezpečnostních složek ze dne 11.1.2016, č. j. ABS 10056/2015 ODP, které bylo doručeno žalované dne 13.1.2016, bylo prokázáno, že tohoto dne Archiv bezpečnostních složek zaslal žalované své odborné stanovisko k její žádosti, ke kterému přiložil kopii karty, ze které vyplývá, že [příjmení] [příjmení] byl dne 6.6.1949 zadržen při pokusu o ilegální překročení státních hranic do Rakouska.

20. Z kopie listiny Seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 1.2.2016 adresované zástupci právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že tímto dopisem žalovaná informovala zástupce o stavu šetření a požádala jej o vyjádření. Dopis byl doručen zástupci dne 2.2.2016.

21. Z kopie protokolu o nahlížení do spisu ze dne 8.2.2016 soud zjistil, že substituční zástupkyně nahlížela toho dne do spisu č. j. 262001937/11/2016-1322.

22. Z žádosti zástupce právního předchůdce žalobkyně ze dne 17.2.2016 soud zjistil, že tento požádal žalovanou o prodloužení lhůty k vyjádření se k nashromážděným podkladům o 15 dnů. Sdělením žalované ze dne 29.2.2016 bylo žádosti vyhověno a zástupci byla poskytnuta další lhůta 5 dnů ode dne doručení tohoto sdělení. Sdělení žalované bylo doručeno zástupci právního předchůdce žalobkyně dne 1.3.2016.

23. Z kopie rozhodnutí č. j. 262001937/11/2016-1322 ze dne 21.3.2016 soud zjistil, že toho dne tímto rozhodnutím byla žádost právního předchůdce žalobkyně zamítnuta. Z kopie průvodního dopisu a doručenky má soud za prokázáno, že rozhodnutí bylo dne 30.3.2016 odesláno zástupci právního předchůdce žalobkyně, a ve stejný den bylo rozhodnutí doručeno.

24. Z kopie odvolání adresovaného zástupcem právního předchůdce žalobkyně Etické komisi ČR soud zjistil, že tento podal dne 13.4.2016 blanketní odvolání, přičemž zástupce uvedl, že podrobné zdůvodnění doloží v zákonné lhůtě 25. Z výzvy k doplnění odvolání ze dne 15.4.2016 soud zjistil, že žalovaná vyzvala zástupce právního předchůdce žalobkyně k doplnění chybějících náležitostí odvolání ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy. Dle doručenky byla výzva doručena zástupci právního předchůdce žalobkyně dne 19.4.2016.

26. Z kopie listiny Postoupení odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany z května 2016 soud zjistil, že toho dne žalovaná postoupila odvolání k rozhodnutí Etické komisi ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. K odvolání přiložila želovaná rovněž své stanovisko k odvolání.

27. Z kopie rozhodnutí Etické komise ČR č. j. 3736/2016-EKO-4 ze dne 21.6.2016 soud zjistil, že tímto rozhodnutím Etická komise potvrdila rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 21.3.2016 a zamítla odvolání. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 24.6.2016.

28. Z kopie listiny Uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ze dne 16.11.2015 a připojené doručenky soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce uplatnil tento nárok u žalované, které byl dokument doručen dne 18.11.2015.

29. Z kopie Konečného stanoviska k žádosti na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ze dne 10.6.2016 adresované právnímu zástupci právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že žalovaná přiznala právnímu předchůdci žalobkyně na přiměřeném zadostiučinění celkovou částku 38 204 Kč. V ostatním nárok odmítla.

30. Z žádosti o proplacení náhrady nemajetkové újmy ze dne 10.6.2016 soud zjistil, že žalovaná tímto požádala Agenturu služeb, odbor finanční a zahraniční podpory o proplacení nemajetkové újmy u celkem 39 žadatelů v celkové výši 1 232 747 Kč, u právního předchůdce žalobkyně šlo o částku 38 204 Kč. Z výběru položek bankovních výpisů soud zjistil, že z účtu žalované byla dne 1.7.2016 zaslána částka 38 204 Kč, což účastníci nesporují.

31. Z kopie dopisu žalované adresovaného vedoucímu Úřadu vlády ČR ze dne 20.5.2016 doručenému 25.5.2016, soud zjistil, že žalovaná postoupila nároky uplatněné žalobkyní za dobu řízení před Etickou komisí ČR k vyřízení Úřadu vlády.

32. Ze stanoviska Ministerstva financí k problematice Etické komise a případné náhrady nemajetkové újmy ze dne 24.5.2016 soud zjistil, že Ministerstvo financí má za to, že k rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 82/1998 Sb., je věcné příslušný Úřad vlády České republiky a není proto důvodu vyvozovat věcnou příslušnost Ministerstva financí podle § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

33. Z ostatních v řízení provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění nebo pro právní posouzení věci a proto je dále nehodnotil.

34. Soud zhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu s ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do základu, nikoli však co do výše.

35. Na základě provedeného dokazování lze tedy o skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého žalovaná o žádosti právního předchůdce žalobkyně na vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, podané dne 19.12.2011, rozhodla ve dvouinstančním správním řízení, ve kterém žádala různé úřady a instituce o spolupráci a předložení odborných stanovisek, neboť žadatel neoznačil činnost, kterou se měl účastnit odboje a odporu proti komunismu. Zprávy a stanoviska získávala žalovaná v průběhu celého řízení, po seznámení se právního předchůdce žalobkyně s obsahem správního spisu (dne 8.2.2016) vydala žalovaná dne 21.3.2016 zamítavé rozhodnutí, které bylo k odvolání právního předchůdce žalobkyně ze dne 13.4.2016, postoupenému v květnu 2016 Etické komisi ČR jako odvolacímu orgánu, potvrzeno rozhodnutím Etické komise ČR ze dne 21.6.2016 s právní mocí dne 24.6.2016. Dopisem ze dne 16. 11. 2015 právní předchůdce žalobkyně, z důvodu průtažného správního řízení, uplatnil u žalované nárok na nemajetkovou újmu ve výši 73 600 Kč, požadovanou dle Stanoviska. Žalovaná po podání žaloby předběžně projednala tento nárok a dle uvedeného Stanoviska dne 10. 6. 2016 přiznala peněžité zadostiučinění ve výši 38 204 Kč, které v tomto rozsahu po podání žaloby i zaplatila.

36. Podle ust. čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je součástí právního řádu České republiky i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. sdělení uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení uveřejněných pod č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb. a č. 48/2010 Sb.m.s. - dále též jen„ Úmluva“). K povaze mezinárodních smluv, mezi něž Úmluva patří, přitom uvedený článek uvádí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

37. Podle ust. čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy, každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

38. Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

39. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

40. Podle ust. § 6 zákona č. 82/1998 Sb. ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady.

41. Podle ust. § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. úřadem podle odstavce je příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu. Podle ust. § 6 odst. 6 citovaného zákona úřad určený podle odstavců 1 – 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

42. Podle ust. § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

43. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

44. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ust. § 31a odst. 2 tohoto zákona zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

45. Soud nejprve konstatuje, že žalobkyně splnila podmínky pro domáhání se práva na náhradu přiměřeného zadostiučinění u soudu, protože žalovaná její nárok neuspokojila ve lhůtě 6 měsíců od podání žádosti o zadostiučinění.

46. Ústavní soud dne 16. 10. 2018 vydal nález sp. zn. II.ÚS 1242/18, který se týkal skutkově totožné věci, přičemž Ústavní soud uzavřel, že čl. 38 odst. 2 Listiny se uplatní i na případy správních řízení, přičemž ve vztahu k právu na přiměřenou délku řízení dospěl k závěru, že toto právo je porušeno, dochází-li u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení. Současně Ústavní soud uvedl, že i pro lhůty procesních úkonů podle správního řádu (kdy celková délka lhůt 60 dnů podle správního řádu, která byla odečtena od celkové délky řízení, se zcela míjí skutečné délce řízení podle zákona o protikomunistickém odboji), je nezbytné posoudit odpovědnost státu za průtahy v řízení podle ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti státu nikoli v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. Výchozí je z hlediska odpovědnosti státu celková délka řízení od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, nikoli porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon v řízení v zákonné lhůtě. Při odlišném výkladu by vznikala nedůvodná časová nejistota účastníků správních řízení, v nichž je potřebné zajistit odborná stanoviska, aniž by byla současně stanovena jakákoli lhůta pro jejich opatření, a to ačkoli tento časový úsek, kdy správní úřad vyčkává daných stanovisek, činí takřka celou délku řízení. Zdejší soud se tak zabýval přiměřeností délky daného správního řízení.

47. Řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu bylo u žalované zahájeno podáním žádosti právního předchůdce žalobkyně dne 19.12.2011 a bylo pravomocně ukončeno dnem 24.6.2016, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Etické komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Řízení tedy trvalo celkem 1 650 dní (1 607 dní u orgánu I. stupně, 43 dní u Etické komise ČR). Soud považuje toto řízení za jeden celek, byť v I. stupni řízení rozhodovala žalovaná a následně po odvolání žalobkyně Etická komise ČR jako orgán odvolací, který je organizační složkou Úřadu vlády ČR, neboť celkovou délkou řízení je třeba rozumět časový úsek od podání žádosti žalobkyně až po rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, jak potvrdil Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu.

48. Pokud se týká přiměřenosti délky řízení, pak soud dospěl k závěru, že jeho celková délka neodpovídá povaze řízení a jeho obtížnosti. Podle ust. § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává až 30 dnů, jde-li o zvlášť složitý případ, přičemž podle odst. 4 tohoto zákonného ustanovení po dobu nezbytnou k opatření údajů podle § 6 odst. 2 lhůty pro vydání rozhodnutí neběží. I přes to však nelze považovat řízení trvající více než 5 let za přiměřeně dlouhé, neboť taková doba se zcela míjí s účelem zákona o protikomunistickém odboji a současně mnohonásobně překračuje zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle správního řádu. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 262/2011 Sb. je hlavním účelem tohoto zákona morální ocenění statečnosti žen a mužů, kteří s nasazením osobní svobody a často i s nasazením vlastních životů bojovali za vlast a hodnoty svobody a demokracie. S ohledem na věk osob žádajících o osvědčení (v daném případě měl právní předchůdce žalobkyně v době podání žádosti 80 let) a s přihlédnutím též k podstatě projednávané věci jakožto formy vypořádání se s nedemokratickou minulostí vyvstává v těchto správních řízení do popředí i význam rychlosti dotčeného řízení, neboť pouze včasné ocenění žadatele mu může přinést morální satisfakci a rovněž finanční plnění ze strany státu. Uvedený zákon totiž v ust. § 6 odst. 7 a § 8 upravuje současně s vydáním osvědčení rovněž výplatu jednorázového peněžitého příspěvku žijícímu účastníku odboje a odporu proti komunismu a rovněž jeho nárok na úpravu starobního nebo invalidního důchodu z českého důchodového pojištění, tj. na plnění ze systému sociálního zabezpečení státu.

49. Soud tedy konstatuje, že řízení probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což ostatně uznala sama žalovaná, která po podání žaloby vyplatila právnímu předchůdci žalobkyně zadostiučinění ve výši 38 204 Kč. Současně soud konstatuje, že nepřiměřená délka řízení nebyla způsobena výlučně složitostí projednávané žádosti ani chováním právního předchůdce žalobkyně, ale postupem žalované, která, jak sama v řízení přiznala, nebyla dostatečně personálně vybavena tak, aby byla schopna podané žádosti vyřizovat ve stanovených lhůtách. Žalobkyni tak ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, protože samotné konstatování porušení práva žalobkyně se nejeví jako dostačující.

50. Zbývá posoudit, zda je na daný příklad aplikovatelné stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010.

51. Soudní judikatura (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 214/2015 ze dne 30.11.2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 ze dne 26.4.2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014 ze dne 12.4.2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 ze dne 20.1.2016) dovodila, že uvedené články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny„ bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejích účastníků (aplikovatelnost čl. 38 odst. 2 Listiny na případ správního řízení o žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu pak přímo potvrdil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu). Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) ve své judikatuře dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům stěžovatelů, nýbrž výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, rozsudek ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, nebo Krosta proti Polsku, rozsudek ze dne 2. 2. 2010, stížnost č. 36137/04). Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H. Beck, [obec], 2012, s. 585.): 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy?

52. V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky, přičemž při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry vyjádřené ve Stanovisku aplikovat i na správní řízení, jež článku 6 odst. 1 Úmluvy podléhají.

53. V této konkrétní věci soud posoudil všechny výše uvedené otázky kladně. Předně v posuzovaném případě rozhodovaly správní orgány o žádosti právního předchůdce žalobkyně na vydání osvědčení, s nímž je ze zákona spojen nárok na výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravu starobního nebo invalidního důchodu dle zákona č. 262/2011 Sb. K vydání osvědčení a vyplacení příspěvku, včetně vzniku práva na úpravu důchodu, mohlo dojít pouze tehdy, pokud o vydání osvědčení rozhodl věcně a místně příslušný správní orgán. Správní orgán tedy rozhodoval o existenci daného práva, které bylo opravdové a vážné, přičemž výsledek daného řízení o vydání osvědčení měl přímý vliv na existenci a výkon práva právního předchůdce žalobkyně na plnění ze strany státu. Dále, právo na vydání osvědčení a vyplacení příspěvku má původ ve vnitrostátním právu, neboť je o něm rozhodováno na základě uvedeného zákona č. 262/2011 Sb., což je právní předpis, který je součástí českého právního řádu. Konečně je pro posouzení, zdali se jedná o právo civilní (tj. soukromoprávní) povahy nezbytné vycházet z judikatury ESLP. Právní řád České republiky tradičně zařazuje plnění poskytovaná fyzickým osobám ze strany státu (tedy i výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravy důchodů ve smyslu zák. č. 262/2011 Sb.), do oblasti veřejného práva. Nicméně z judikatury ESLP vyplývá, že i tato řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají (viz např. Kiefer proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 28. 3. 2000, stížnosti č. 27353/95), nadto uvedená řízení o poskytnutí plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) jsou judikaturou ESLP typově považována za řízení se zvýšeným významem pro účastníka (srov. Stanovisko, bod IV.). V této věci je rovněž nepochybné, že význam předmětu správního řízení byl pro právního předchůdce žalobkyně značný, když se v něm domáhal morální satisfakce spojené s finančním plněním ze strany státu v podobě shora uvedeného jednorázového peněžitého příspěvku a úpravy důchodu. Dle názoru soudu proto lze i předmětné správní řízení dle zákona č. 262/2011 Sb. o vydání osvědčení, s nímž je ze zákona spojen nárok na výplatu peněžitého příspěvku a úpravu důchodu, tedy na plnění ze strany státu, podřadit pod působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

54. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11.3.2020, sp. zn. 30 Cdo 3671/2018, ve kterém uzavřel, že řízení o nároku žijícího účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu je z hlediska možné aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod třeba považovat za řízení o nároku soukromoprávní povahy.

55. Na podkladě aplikovatelnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy na předmětné správní řízení pak soud v této věci shodně aplikoval i Stanovisko včetně jeho závěrů o vyvratitelné domněnce vzniku nemajetkové újmy a přiměřenosti (celkové) délky řízení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 214/2015 ze dne 30.11.2016 a sp. zn. 30 Cdo 5710/2015 ze dne 22. 6. 2016), jakož i o částkách v něm uvedených pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení.

56. Soud při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně způsobenou v důsledku nepřiměřené délky řízení vycházel ze základních částek stanovených ve Stanovisku, přičemž neshledal důvody pro snížení či zvýšení náhrady podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Je zřejmé, že věk jak původního žalobce, tak i následné žalobkyně, je velmi vysoký, přičemž původní žalobce v průběhu řízení zemřel. Soud však při posuzování důvodů pro případné snížení či zvýšení náhrady musel vzít do úvahy rovněž skutečnost, že původní žalobce ve své žádosti o vydání osvědčení neoznačil činnost, která by mohla být kvalifikována jako odboj či odpor proti komunismu, čímž velmi ztížil postup žalované při zjišťování skutkového stavu pro posouzení jeho nároku na vydání osvědčení. Žalovaná tak musela vyvinout značné úsilí, což mělo nepochybně vliv na délku řízení. Soud má však zároveň za to, že délka správního řízení byla v tomto případě extrémně dlouhá, a tuto délku nelze zdůvodnit složitostí případu a náročností shromažďování podkladů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má soud za to, že na délku řízení měly vliv okolnosti jak ze strany právního předchůdce žalobkyně, tak žalované, a neshledal tak důvody ani pro snížení ani pro zvýšení přiznané náhrady. Za adekvátní základní částku zadostiučinění považuje soud v souladu se Stanoviskem částku 15 000 Kč za 1 rok řízení (41 Kč/den), přičemž snížil tuto náhradu za první dva roky řízení na 1/2, tj. 7 500 Kč za každý rok. S ohledem na výše uvedené skutečnosti přiznal soud žalobkyni odškodnění za dobu 19.12.2011 – 19.12.2013, ve výši 14 965 Kč (730 dní x 20,50 Kč) a za dobu 20.12.2013 – 24.6.2016, ze které odečetl lhůtu 60 dnů, kterou měla žalovaná k vyřízení žádosti právního předchůdce žalobkyně, ve výši 35 260 Kč (860 dní x 41 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná již po podání žaloby vyplatila právnímu předchůdci žalobkyně částku 38 204 Kč, přiznal soud žalobkyni zbývající část ve výši 12 021 Kč. Ve zbytku soud rozhodl o zamítnutí žaloby, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

57. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Na základě tohoto ustanovení soud může přiznat plnou náhradu nákladů řízení, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě přitom záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Soud proto s ohledem na ustálenou soudní judikaturu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 ze dne 5. 2. 2014 nebo sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ze dne 29. 1. 2014) přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 200 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, z částky 3 100 Kč za podání žaloby ze dne 24.5.2016, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dne 21.4.2021, z částky 3 100 Kč za vyjádření k výzvě soudu ze dne 3.3.2020, 17.7.2020, 26.8.2020, z částky 1 550 Kč za částečné zpětvzetí žaloby ze dne 8.12.2016, 16.8.2017, z částky 1 550 Kč za odvolání proti usnesení soudu o místní nepříslušnosti ze dne 10.1.2017, z částky 1 550 Kč za odvolání proti usnesení o zastavení řízení ze dne 7.8.2019, z částky 1 550 za vyjádření ze dne 24.7.2020, z částky 1 550 Kč za návrh na přerušení řízení ze dne 3.11.2017, z částky 1 550 Kč za vyjádření k odvolání žalované ze dne 8.2.2017 a z částky 1 550 Kč za oznámení ze dne 25.7.2019, včetně 14 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Celkové náklady řízení tak činí 35 200 Kč (právní zástupce žalobkyně není plátcem DPH). Soud nepřiznal žalobkyni požadovanou náhradu nákladů řízení za přípravu a převzetí věci dne 16.4.2018, neboť zástupce zastupoval již právního předchůdce žalobkyně, přičemž za převzetí věci mu soud již náhradu nákladů přiznal. Změna v osobě žalobce, pokud zástupce zastupoval jak původního, tak nového žalobce, není důvodem pro přiznání druhé odměny za přípravu a převzetí zastoupení.

58. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení na účet jeho právního zástupce.

Poučení