20 C 165/2023 - 91

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobce: Ing., [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 478 019 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 453 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 10. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 442 566 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 10. 2023 do zaplacení se zamítá.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 198 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 478 019 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedená částka představuje ve výši 437 000 Kč přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku vydání nezákonného usnesení policejního orgánu ze dne 21. 11. 2018 o zahájení trestního stíhání žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)(dále jen „zákon“), a ve výši 41 019 Kč představuje náhradu nákladů vynaložených na obhajobu specifikovaných v žalobě a při jednání dne 24. 4. 2024. Výdaje za obhájce žalobce hradil průběžně a část teprve hradit bude z důvodu nemajetnosti. Trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby, k čemuž došlo rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 6. 2022, č.j. 2 T 120/2019-1250, neboť stížnost státního zástupce proti rozsudku byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 11. 2022, č.j. 3 To 237/2022-1326. Žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu poškození věřitele a v souvislosti s trestním stíháním nebyl přijat do zaměstnání, stres a psychické vyčerpání z dlouhého a zbytečného trestního stíhání měly negativní dopady na zdravotní stav žalobce a došlo také k rozvratu rodinných a přátelských vztahů žalobce. S žalovanou vznesenou námitkou promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobce nesouhlasí, poukazuje na skutečnost, že teprve po doručení rozhodnutí soudu se z jeho odůvodnění dozvěděl všechny okolnosti nezbytné k uplatnění nároku. Usnesení Krajského soudu v [adresa] mu bylo doručeno dne 21. 2. 2023, nárok byl u žalované uplatněn dne 19. 4. 2023 a žaloba byla podána dne 17. 10. 2023, tedy včas. Námitka promlčení je rovněž v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že újma žalobci vznikla trestním stíháním.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobce, který byl u ní uplatněn dne 19. 4. 2023 a projednán stanoviskem ze dne 12. 6. 2023, neuznává. Žalovaná uvedla, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce a vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním žalovaná vznesla námitku promlčení. Žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby dne 8. 11. 2022, žádost o odškodnění byla podána dne 19. 4. 2023, stanovisko žalované bylo žalobci doručeno dne 21. 6. 2023 a žaloba byla podána až dne 17. 10. 2023. Nárok na náhradu nákladů obhajoby žalovaná považuje za nedůvodný, neboť v situaci, kdy náklady nebyly obhájcem žalobci vyfakturovány pro nemajetnost, nebyl ze strany žalobce dostatečně prokázán vznik škody. Zároveň žalovaná sporuje nedatované úkony návrh na zastavení trestního stíhání po podání obžaloby a odvolání proti rozsudku, které nebyly ve spise nalezeny. U úkonu ze dne 4. 2. 2020 účast u hlavního líčení žalovaná namítá, že tento úkon zahrnuje toliko jeden úkon, kdy hlavní líčení bylo zahájeno v 8:00 hod. a skončeno v 10:28 hod., ale v průběhu líčení bylo toto přerušeno v době od 9:29 hod. do 10:08 hod.

3. Soud při jednání konaném dne 24. 4. 2024 připustil změnu žaloby stran 1 úkonu právní služby, kdy nově žalobce namísto úkonu výslech svědka požaduje úkon ze dne 15. 3. 2019 účast u výslechu druhé obviněné.

4. Ze stanoviska žalované ze dne 12. 6. 2023 vč. doručenky, z žádosti o odškodnění ze dne 18. 4. 2023 a z výzvy žalované k doplnění žádosti ze dne 28. 4. 2023 soud zjistil, že žalobce dne 19. 4. 2023 uplatnil žalované nároky na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Žalovaná dne 28. 4. 2024 vyzvala žalobce k doplnění žádosti a dne 12. 6. 2023 vydala k uplatněnému nároku stanovisko, které dne 21. 6. 2023 doručila právnímu zástupci žalobce, finanční odškodnění žalobci přiznáno nebylo, žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, za což se žalobci omluvila, a na nároku na náhradu vynaložených nákladů obhajoby nepřiznala ničeho.

5. Ze stvrzenky ze dne 16. 12. 2022 a ze zálohové faktury č. 202302 ze dne 3. 1. 2023 soud zjistil, že žalobce uhradil právnímu zástupci za poskytnuté právní služby dne 16. 12. 2022 částku 24 200 Kč a k úhradě částky ve výši 16 819 Kč za poskytnuté právní služby byla právním zástupcem žalobce vystavena zálohová faktura splatná dne 17. 1. 2023.

6. Ze spisu Okresního soudu v [adresa], sp. zn. 2 T 120/2019 soud zjistil následující. Usnesením ze dne 21. 11. 2018 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu poškození věřitele dle § 222 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Dne 21. 12. 2018 žalobce udělil plnou moc svému obhájci [tituly před jménem] [adresa] k zastupování v trestní věci, která byl následně vypovězena a zastupování skončilo 18. 2. 2019, dalším obhájcem žalobce v trestní věci byl [Jméno advokáta] na základě plné moci ze dne 15. 2. 2019, tento obhájce dále udělil substituční plnou moc [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 20. 3. 2019 byl vyslechnut svědek [jméno FO], úkon trval od 8:00 hod. do 8:26 hod. a účastnil se jej právní zástupce žalobce. Dne 6. 5. 2019 proběhl výslech obviněného žalobce v čase 8:58 hod. až 9:09 hod. za účasti obhájce žalobce. Dne 15. 3. 2019 byla vyslechnuta druhá obviněná [Anonymizováno] v čase 9:29 hod. až 9:34 hod. za účasti obhájce žalobce. Dne 21. 12. 2018 žalobce podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 12. 8. 2019 žalobce prostudoval trestní spis v čase 7:57 hod. až 9:30 hod. a tohoto úkonu se účastnil obhájce žalobce. Dne 6. 9. 2019 byla podána obžaloba. Dne 29. 10. 2019 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 13:51 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce. Dne 10. 12. 2019 se konalo hlavní líčení v čase 8:45 hod. až 9:48 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce. Dne 4. 2. 2020 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 10:28 hod., kdy bylo přerušeno v době 9:29 hod. až 10:08 hod. Hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce, při tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným. Dne 26. 2. 2020 žalobce podal odvolání a odůvodnění odvolání proti rozsudku. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 24. 7. 2020 byl rozsudek zrušen, věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu rozhodnutí. Dne 8. 1. 2021 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 9:18 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce. Dne 7. 1. 2021 obhájce žalobce dále udělil substituční plnou moc [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 16. 3. 2021 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 9:06 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce a jeho obhájce. Dne 19. 8. 2021 žalobce podal stížnost proti usnesení soudu ze dne 3. 8. 2021 na č. l. 1102, kterým bylo rozhodnuto, že senát rozhodující trestní věc není vyloučen z rozhodování, stížnost žalobce odůvodnil 8. 9. 2021. Dne 13. 5. 2022 se konalo hlavní líčení v čase 9:30 hod. až 10:00 hod., hlavního líčení se žalobce neúčastnil, účastnil se jeho obhájce. Dne 28. 6. 2022 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 10:22 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce, při tomto hlavním líčení byl vyhlášen zprošťující rozsudek č. j. 2 T 120/2019-1250, kterým byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn. Po vysvětlení významu rozsudku a poučení o opravných prostředích se žalobce vzdal práva na odvolání, státní zástupkyně podala odvolání v jeho neprospěch, státní zástupkyně odůvodnila odvolání dne 5. 8. 2022, žalobce s k odvolání státní zástupkyně vyjádřil podáním doručeným soudu 25. 8. 2022, 13. 9. 2022, podání jsou totožná. Dne 10. 10. 2022 se konalo veřejné zasedání u Krajského soudu v [adresa] k rozhodnutí o odvolání státní zástupkyně v čase 9:00 hod. až 11:14 hod. s tím, že v čase 10:32 hod. až 11:13 hod. bylo veřejné zasedání přerušeno, veřejného zasedání se účastnil žalobce i jeho obhájce. Dne 8. 11. 2022 se konalo veřejné zasedání u Krajského soudu v [adresa] v čase 10:15 hod. až 10:57 hod., veřejného zasedání se žalobce neúčastnil, neúčastnil se ani jeho obhájce, došlo k vyhlášení usnesení, kterým bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto, toto rozhodnutí nabylo právní moci 8. 11. 2022, žalobci bylo doručeno 27. 2. 2023 a jeho obhájci 21. 2. 2023.

7. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, korespondující se skutkovými zjištěnými popsanými výše, zejm. pokud jde o průběh trestního řízení a o vznik nároku na náhradu nákladů obhajoby, který soud blíže shrnuje níže v rámci posouzení tohoto nároku. Ve stručnosti lze shrnout, že ve věci žalobce bylo vydáno nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání dne 21. 11. 2018 a že pravomocným rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce si v rámci trestního řízení zvolil za obhájce [Jméno advokáta], který (vyjma 1 úkonu) vykonal v žalobě specifikované úkony právních služeb s tím, že tyto byly uhrazeny žalobcem v částce 24 200 Kč dne 16. 12. 2022 a na částku 16 819 Kč byla vystavena zálohová faktura. Žalobce se předběžně se svými nároky na náhradu škody v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním obrátil na žalovanou dne 19. 4. 2023, která v rámci projednání jeho nároku konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, za což se omluvila, avšak žalobci nic na nákladech obhajoby nepřiznala, neboť žalobce ani přes výzvu žalované nedoložil, že mu vznikla nezákonným rozhodnutím škoda. To sdělila žalobci žalovaná stanoviskem ze dne 12. 6. 2023.

8. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z téhož důvodu soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud neprovedl zbylé důkazy týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy (poptávky zaměstnání a reakce, životopis žalobce, lékařské zprávy, potvrzení o pracovní neschopnosti, rozhodnutí ČSSZ, výslech syna žalobce), neboť soud považoval za důvodnou vznesenou námitku promlčení vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy a další dokazování by bylo již nadbytečné.

9. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 32 odst. 3 věty první zákona, nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

10. V řízení bylo prokázáno, že žalobce své nároky u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

11. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

12. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení ve vzájemných souvislostech dospěl soud k závěru, že žaloba v této věci byla v částečném rozsahu podána důvodně.

13. V této souvislosti soud uvádí, že mezi účastníky nebylo ve svém důsledku sporu o tom, že v rámci trestního řízení zahájeného vůči žalobci usnesením [právnická osoba] vydaným dne 21. 11. 2018 a následně vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 2 T 120/2019 bylo vydáno ve vztahu k žalobci nezákonné rozhodnutí, za které je v důsledku zproštění obžaloby rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 nutno považovat právě shora uvedené usnesení [právnická osoba] ze dne 21. 121 2018, jímž bylo žalobci sděleno obvinění ze spáchání trestného činu, když nezákonnost tohoto rozhodnutí byla deklarována právě shora uvedeným pravomocným rozsudkem.

14. Výše uvedený závěr soudu pak vyplývá již i z konstantní judikatury navazující na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. [právnická osoba] 6/90, z níž vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je na místě v určitých případech posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Proto tedy soud i v tomto případě dospěl k závěru (a ze strany žalované toto nebylo ani sporováno), že zde existuje odpovědnostní titul.

15. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí, který byl žalobou uplatněn ve výši 437 000 Kč s příslušenstvím, soud uvádí, že v tomto rozsahu shledal žalobu za nedůvodnou.

16. Soud se musel nejprve zabývat námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Zákonem stanovená subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta počíná u nároku na náhradu nemajetkové újmy svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo 30 Cdo 2040/2012). V posuzovaném případě se žalobce nejpozději o nemajetkové újmě dozvěděl dne 8. 11. 2022, kdy vůči žalobci nabylo právní moci usnesení o zamítnutí odvolání státní zástupkyně vůči rozsudku a zprošťující rozsudek. Tímto dnem bylo trestní stíhání žalobce skončeno a žalobce se nejpozději tento den dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Od následujícího dne proto žalobci ve smyslu § 619 občanského zákoníku počala běžet zákonem stanovená šestiměsíční promlčecí lhůta, ve které mohl svůj nárok předběžně uplatnit u příslušného orgánu (§ 14 zákona) a následně i u soudu. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona by uplynula dne 8. 5. 2023 (§ 605 odst. 2 občanského zákoníku). Promlčecí lhůta neběží ve smyslu § 35 zákona ode dne uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. V této věci trvalo předběžné projednání od 19. 4. 2023 do 21. 6. 2023 a došlo tak ke stavení promlčecí lhůty (zbývající část lhůty činila 20 dnů). Žaloba v této věci byla soudu podána až dne 17. 10. 2023, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tak důvodná.

17. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání nezákonného stíhání, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu, po kterou bude mít zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání v osobnostní rovině žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Určujícím okamžikem pro posouzení námitky promlčení je tak okamžik pravomocného zproštění žalobce.

18. Námitku žalobce o tom, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, soud neshledal za důvodnou. Soud poukazuje na to, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009). V kontextu odškodňovacího zákona by přitom bylo na místě námitku promlčení považovat za rozporuplnou s dobrými mravy i tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku poškozeného znamenal, že poškozený v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. Nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 5321/2016, Nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/2017 či Nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 233/2016). Vznesení námitky promlčení ze strany žalované nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům ani v situaci, kdy se žalovaná v uvedené lhůtě k předběžně uplatněnému nároku nevyjádřila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).

19. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že zprošťující rozsudek byl vyhlášen dne 28. 6. 2022 za účasti žalobce i jeho obhájce a že při tomto hlavním líčení došlo rovněž k vysvětlení významu rozsudku a důvodů zproštění obžaloby, následně došlo k vyhotovení písemného znění rozsudku a k podání odvolání státní zástupkyní. Usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 11. 2022 o zamítnutí odvolání státního zástupkyně bylo doručeno obhájci žalobce dne 21. 2. 2023 a žalobci osobně dne 27. 2. 2023. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání státní zástupkyně, kterým došlo ke skončení věci, nabylo právní moci vyhlášením dne 8. 11. 2022.

20. Je pravdou, že žalobci bylo písemné vyhotovení usnesení Krajského soudu v [adresa] zasláno až po 3 měsících od vyhlášení, tato skutečnost však žalobci neznemožnila včasné uplatnění nároku u žalované ani včasné podání žaloby a domoci se tak náhrady škody podle zákona, aniž by jeho nárok musel být promlčen. K doručení rozhodnutí došlo před uplynutím 6 měsíční promlčecí lhůty a žalobce měl být bdělý svých práv. Žalobce se dnem právní moci rozsudku dozvěděl o nemajetkové újmě, kdo za ni odpovídá i její rozsah. Právo žalobce na řádné odůvodnění rozhodnutí nebylo porušeno, neboť se mu dostalo přesvědčivého a dostatečného odůvodnění důvodů trestního stíhání a okolností, které vedly soud ke zproštění obžaloby. Soud má proto za to, že žalobce neměl důvodu po předběžném projednání nároku u žalované, který byl uplatněn včas, dále vyčkávat s podáním žaloby a že mu byla poskytnuta dostatečná časová lhůta k uplatnění nároku. Žalobce sám zavinil marné uplynutí promlčecí lhůty a nejedná se o situaci, kdy by uplatnění námitky promlčení představovalo zneužití práva na jeho úkor. V této souvislosti žalobce poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, který však řešil posouzení rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy poškozená neměla před vyhotovením písemného vyhotovení zprošťujícího rozhodnutí, k čemuž došlo až po 8 měsících od jeho vyhlášení (tedy po uplynutí 6 měsíční promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy) k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby, neboť soud jej při ústním vyhlášení nijak neodůvodnil. Případ žalobce je však v těchto znacích odlišný a nejedná se o takovou mimořádnou situaci, jakou posuzoval Ústavní soud.

21. V této souvislosti lze zmínit např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3064/21, v němž byl rovněž přijat názor, že „výklad počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je spojován s právní mocí konečného rozhodnutí, která u zprošťujícího trestního rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nastává (byť atypicky) jeho vyhlášením (nikoli doručením jeho písemného vyhotovení). Jde o racionálně odůvodněný ustálený výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Aplikovaný právní názor není novinkou ani výsledkem složitého judikatorního vývoje (střetu více možných přístupů), které by eventuálně mohly svědčit ve prospěch nemravnosti uplatněné námitky promlčení státem“.

22. V daném případě námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Zánik nároku žalobce na plnění následkem uplynutí promlčecí lhůty proto není nepřiměřeně tvrdým postihem a vznesená námitka promlčení není v rozporu s ústavně zakotvenými zásadami demokratického právního státu.

23. K tomuto soud pro úplnost odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15: „Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim – předběžné uplatnění nároku u „úřadu“ jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu, ale zejména o délku lhůt samotných, jejichž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti. V případě subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy platí paradoxně - právě vzhledem k povaze této újmy - mimořádně krátká šestiměsíční subjektivní lhůta, byť „orámovaná“ desetiletým objektivním limitem. Neznamená to nic jiného, než že poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše „odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení.“ 24. S ohledem na promlčení nároku žalobce soud žalobu v uvedeném rozsahu zamítl, aniž se mohl zabývat věcnou stránkou sporu (výrok II.).

25. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy v podobě nákladů na obhajobu, který byl žalobou uplatněn ve výši 41 019 Kč s příslušenstvím, soud uvádí, že v tomto rozsahu shledal žalobu za převážně důvodnou.

26. Žalovaná měla za to, že žalobce dostatečně neprokázal vznik škody s ohledem na tvrzení, že z důvodu nemajetnosti žalobci nebyly náklady finálně vyfakturovány, a žalobce tak nevynaložil předmětné částky ze svého majetku, proto mu nemohla vzniknout v jeho sféře škoda. Zákon blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014. Podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 není nutno prokazovat samotnou úhradu škody, postačí prokázat její vznik. Soud má na základě provedeného dokazování vznik škody za dostatečně prokázaný, když žalobce na poskytnuté právní služby obhájci [tituly před jménem] [jméno FO] uhradil částku 24 200 Kč a na zbylou částku 16 819 Kč byla vystavena zálohová faktura, kterou byl žalobce obhájcem vyzván k úhradě. Vystavení další finální faktury či prokázání úhrady dle zálohové faktury pro prokázání vzniku škody žalobce není třeba.

27. K žalobcovu nároku na náhradu škody soud obecně uvádí, že tento nárok v podobě vynaložených nákladů na obhajobu vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona, podle kterých má poškozený nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, představující vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31a odst. 1 zákona. Podle § 31 odst. 3 zákona náklady právního zastoupení jako součást nákladů řízení zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, jejíž výše se určí podle ustanovení advokátního tarifu upravující mimosmluvní odměnu.

28. Podle § 10 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále „a.t.“) se za tarifní hodnotu u trestní sazby, která hrozila žalobci, považuje částka 10 000 Kč, čemuž dle § 7 advokátního tarifu odpovídá sazba mimosmluvní odměny v částce 1 500 Kč za jeden úkon právní služby. Podle § 13 a.t. nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby. Podle § 14 odst. 1 písm. b) a.t. advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem nebo jiným orgánem, jestliže toto zpoždění činí více než 30 minut. Podle § 14 odst. 3, 4 a.t. není-li dohodnuto jinak, náhrada podle odstavce 1 činí 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu. Náhrada za promeškaný čas advokátu nenáleží, má-li za stejné časové období nárok na odměnu za úkon právní služby (§ 11).

29. Pokud jde o jednotlivé úkony právních služeb požadované žalobcem má soud z trestního spisu za prokázané, že všechny žalobcem požadované úkony byly vykonány vyjma úkonu návrh na zastavení trestního stíhání po podání obžaloby, který nebyl realizován. Délka účtovaných úkonů a sazba odměny požadovaná žalobcem je v souladu s trestním spisem vyjma úkonu účast u hlavního líčení dne 4. 2. 2020, neboť hlavní líčení trvalo od 8:00 hod. do 10:28 hod., ale v době od 9:29 hod. do 10:08 hod. bylo přerušeno.

30. Žalobce konkrétně požadoval náhradu nákladů za následující úkony právních služeb, které vykonal [Jméno advokáta]: - převzetí věci a příprava obhajoby vč. první porady s žalobcem (1 úkon) - účast u výslechu obviněného žalobce dne 6. 5. 2019 (1 úkon) - účast u výslechu svědka [adresa] dne 20. 3. 2019 (1 úkon) - účast u výslechu druhé spoluobviněné dne 15. 3. 2019 (1 úkon) - prostudování spisu při skončení vyšetřování dne 12. 8. 2019 (1 úkon) - stížnost proti usnesení dne 21. 12. 2018 (1/2 úkon) - návrh na zastavení trestního stíhání po podání obžaloby (1 úkon) - účast u hlavního líčení dne 29. 10. 2019 (2 úkony) - účast u hlavního líčení dne 10. 12. 2019 (1 úkon) - účast u hlavního líčení dne 4. 2. 2020 (2 úkony) - odvolání proti rozsudku dne 26. 2. 2020 (1 úkon) - účast u hlavního líčení dne 8. 1. 2021 (1 úkon) - účast u hlavního líčení dne 16. 3. 2021 (1 úkon) - stížnost proti usnesení dne 8. 9. 2021 (1/2 úkon) – pozn. soudu stížnost podána 19. 8. 2021, dne 8. 9. 2021 odůvodněna - účast u hlavního líčení dne 13. 5. 2022 (1 úkon) - účast u hlavního líčení dne 28. 6. 2022 (1 úkon) - vyjádření k odvolání státní zástupkyně dne 9. 10. 2022 (1 úkon) – pozn. soudu správně ze dne 25. 8. 2022 a ze dne 13. 9. 2022 - účast u veřejného zasedání dne 10. 10. 2022 (1 úkon)

31. Soud přiznal žalobci náhradu shora uvedených účelně vynaložených nákladů obhajoby v souladu s § 11 odst. 1 písm. a), d), e), f), k), odst. 2 písm. d) a.t. s výjimkou úkonu návrh na zastavení trestního stíhání, který nebyl realizován, proto nebyla náhrada přiznána a úkonu účast na hlavním líčení dne 4. 2. 2020, neboť hlavní líčení trvalo od 8:00 hod. do 10:28 hod., ale v době od 9:29 hod. do 10:08 hod. bylo přerušeno, proto nebyla přiznána náhrada za 2 úkony, ale pouze za 1 úkon a 2 náhrady promeškaného času (2 započaté půlhodiny), každá po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm.) b), odst. 3 a.t.).

32. Celkem soud přiznal žalobci náhradu za 16 úkonů právní služby (15 úkonů + 2x úkon), každý po 1 500 Kč (celkem 24 000 Kč), za 17 paušálních náhrad hotových výdajů, každá po 300 Kč (celkem 5 100 Kč), za 2 náhrady promeškaného času, každá po 100 Kč (celkem 200 Kč), a za 21 % DPH (6 153 Kč) ve výši 35 453 Kč.

33. Jelikož žalovaná na nárok z titulu obhajného neplnila ničeho, soud jí výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobci částku 35 453 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu pro nedůvodnost výrokem II. zamítl (5 566 Kč vč. příslušenství).

34. Úrok z prodlení z plnění přiznaného soudem je odůvodněn § 1968 a § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 15 odst. 1 zákona, podle kterého přizná-li žalovaná náhradu škody, je třeba jí nahradit do 6 měsíců od uplatnění nároku, ode dne následujícího po uplynutí lhůty vzniká žalobci právo na úrok z prodlení. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 19. 4. 2023, šestiměsíční lhůta k plnění uplynula dne 19. 10. 2023, proto se následující den ocitla žalovaná s plněním peněžitého dluhu v prodlení. Soud proto ve výroku I. přiznal žalobci právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky přiznané soudem ode dne 20. 10. 2023 do zaplacení 35. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 2 podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí. Žalobce požadoval po žalované zaplacení 2 nároků. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tarifní hodnota 50 000) byl žalobce zcela neúspěšný, nárok byl z důvodu promlčení zamítnut. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby byl žalobce úspěšný v částce 35 453 Kč a v částce 5 566 Kč byl neúspěšný. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku (nároků) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace) je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že žalobce měl procesní neúspěch co do tarifní hodnoty 55 566, a tedy ze 61 %, a žalovaná co do tarifní hodnoty 5 566, a tedy z 39 %. Proto soud rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 22 % (odečtení zavinění žalované od zavinění žalobce).

36. Náhrada nákladů řízení žalované je ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b, c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představována částkou 900 Kč za 3 úkony, každý po 300 Kč (vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu 24. 4. 2024, příprava na první jednání). Z toho 22 % činí 198 Kč, zaplacení uložil soud převážně neúspěšnému žalobci.

37. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit účastníkům jakoukoliv újmu.