20 C 167/2024 - 67

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] doručovací adresou [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro zaplacení 79 441,91 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [tel. číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou [částka] a splatností pouhých 30 dnů. Formulářový návrh pomíjí následnou smlouvu, kterou sama žalobkyně předkládá. K zesplatnění mělo dojít dnem [datum] a žalobkyně se domáhala [částka] s úrokem z prodlení od následujícího dne do zaplacení.

2. Soud žalobkyni vyzval k doplnění důvodu sjednání následné smlouvy (byť soud samozřejmě příslušné amorální a protiprávní schéma postupného úvěrování zná z desítek předchozích řízení). Také ji vyzval, aby doplnila vágní tvrzení k povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), neboť tvrdila, že došlo k nahlížení do CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI, ale žádný důkaz neoznačila. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze bez důkazu důvěřovat, prakticky vždy se ukázalo jako lživé. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Žalobkyně doplnila (č. l. 55), že do databází CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI bylo pouze nahlíženo, výstup činěn nebyl. Ke smlouvě z [datum] uvedla, že se nejedná o další smlouvu, ale o pouhý dodatek (což je soudu zřejmé, byl to však věřitel, kdo dodatky záměrně uvozuje jako samostatnou smlouvu a předkládá soudu zpravidla jen tu nejmladší).

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soudu se však podařilo ji kontaktovat, sdělila telefonicky doručovací adresu jak shora a na takové adrese jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Jejího vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v každém dalším řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes [částka] za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

5. Na druhou stranu lze konstatovat, že přístup, při kterém je rovnost účastníků v občanském soudním řízení v praxi vykládána tak, že je k nim přistupováno zcela shodně, včetně doručování a poskytování procesních poučení, zcela jistě rovněž není správný. Mezi právně zastoupeným účastníkem a spotřebitelem bez právnického vzdělání (a právnické praxe) jsou zcela zřejmé faktické rozdíly, které ostatně akcentují různá ustanovení procesních předpisů. Pokud je povinností advokáta provozovat datovou schránku, skrze kterou jsou mu doručovány soudní písemnosti, situace pro spotřebitele je mnohem méně přehledná. I přes nespornou zodpovědnost každého občana za svou adresu trvalého bydliště (případně raritně využívanou adresu doručovací, u které však následně paradoxně dochází k opomenutí její aktualizace při změně trvalého bydliště a následky jsou pro spotřebitele opět neblahé) je třeba zohlednit i tristní stav služeb [právnická osoba]., při vyplňování údajů na doručenkách soudních písemností (tj. jiných veřejných listin). Pokud se soud spokojí s konstatováním údajů doručenek a nezohledňuje případné nápadnosti a vzájemné rozpory, vyplývající z úřední činnosti a dalších listin ve spise, pak ignoruje zjevné. Ryze formální doručování tak v mnoha případech nelze ve vztahu ke spotřebiteli považovat za dostatečné naplnění povinnosti soudu zajistit stejné možnosti uplatnění práv účastníkům řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Účastník řízení ostatně sám nemá možnost případné vady při doručování soudních písemností reklamovat (k tomu je oprávněn pouze odesílatel - soud), pokud se o řízení vůbec včas dozví. Své případné tvrzení v tom smyslu, že na dané adrese žádný pokus o zastižení ani žádná výzva k převzetí zásilky vůbec realizována nebyla, prakticky ani soudu prokázat nemůže, aby vůbec soud měl důvod přistupovat k reklamaci. Prokazování nepravdivosti na doručence vyznačeného tvrzení doručujícího orgánu o neexistenci označené schránky vzhledem k časovému odstupu od samotného doručování prakticky nelze realizovat ani ohledáním doručovacího místa soudem. Reklamování takových písemností soudům nadto přináší neproporcionální administrativní náklady, způsobuje průtahy v řízení a pravděpodobně právě proto se jedná o problematiku prakticky „neviditelnou“ a nepostižitelnou. Koncepce trvalého bydliště je ostatně pro potřeby osob, odkázaných na nájemní bydlení, krajně nepraktická, časově a finančně nákladná sama o sobě. Skutečnost, že soud nemá bez dalšího přístup ani např. k informaci o uvěznění účastníka, je jen dalším projevem zanedbání této oblasti veřejné správy, byť pracuje s údaji v elektronické podobě.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 27.

7. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala externí databáze, není nikdy ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu a takto excesivní příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru CNCB (NRKI) i CBCB (BRKI). Z BRKI (č. l. 46) žádný (bankovní) úvěr nevyplynul.

8. Takto soud opatřil aktuální výpis registru CNCB (NRKI). Kromě předmětného úvěru z něj vyplynuly tři úvěry od [právnická osoba], ze dne [datum], [datum] a [datum], když všechny byly předčasně doplaceny. Tomuto věřiteli již byla Českou národní bankou vedle citelné sankce i odňata příslušná licence. Dále se žalovaná stala obětí další predátorsky jednající společnosti, [právnická osoba]., neboť dne [datum] čerpala úvěr s jistinou [částka] a zřejmě měla celkem [hodnota] měsíčními splátkami uhradit [částka] po [částka]. Takové navýšení nelze než nazvat obscénním. V každém případě tento úvěr byl čerpán pouhý den před předmětným úvěrem. Vedle dalšího „řetězového“ úvěru od [právnická osoba]., a [právnická osoba], které byly zahájen až později, vstupuje do posouzení dále závazek od [právnická osoba], ze dne [datum], který předčasně zanikl právě dnem sjednáním předmětného závazku, dle něho měla být čerpána jistina [částka] a není zřejmé, zda se tak vůbec stalo. Dále dne [datum] měla čerpat úvěr od [právnická osoba], s rámcem [částka]. Je tedy zřejmé, že žalovaná (pokud úvěry skutečně čerpala ona) byla před sjednáním předmětného úvěru již obětí predátorských úvěrů s lichevními parametry a o její schopnosti splácet další úvěr nemůže být vůbec seriózně uvažováno.

9. Soud zejména pro tyto případy ověřuje, zda úvěru bezprostředně nepředcházel jiný úvěr téhož věřitele a tedy zda je jistina následného úvěru vůbec skutečně poskytnutým plněním. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne [datum] (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.V jiných věcech žalobkyně uvedla, že o žádném předchozím úvěru neví. Ani to se soudu nestalo poprvé. K opakované výzvě s ujištěním, že soud jejímu vyjádření nedůvěřuje, připustila, že předchozí úvěr byl následným úvěrem refinancován a přiložila historii úvěru, z níž soud zjistil, že spotřebitel čerpal [částka] a již celkem uhradil [částka], což následně soud zohlednil i na následném úvěru. V projednávané věci to soud neučinil, což je zpětně hodnoceno jako politováníhodné, neboť v mezidobí se v jiných řízeních vyjevilo, že „nulové“ údaje v registru NRKI (CNCB) nemusí značit, že úvěr nebyl čerpán ani splácen. Soud tak původní věřitelku ke sdělení, kolik přijala plnění od spotřebitele na předchozí úvěr, v této věci bohužel nevyzval. Jelikož se o věc nezajímala ani žalovaná, nemohl takovou informaci zjistit ani od ní.

10. Z přehledu řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 36) vyplynulo, že žalovaná čelila exekucím sp. zn. [spisová značka], zahájené dle č. l. 39 pověřením dnem [datum], a sp. zn. [spisová značka], zahájené dle č. l. 38 pověřením dnem [datum]. Soud proto ověřil stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“), z níž na č. l. 43 vyplynulo, že ke dni [datum] žalovaná již žádné exekuci nečelila. Jak tomu bylo ke dni [datum] lze tedy v daný okamžik pouze odhadovat, resp. to bude šetřeno v jiném řízení.

11. Ze smlouvy č. l. 11 vyplývá, že původní věřitel usiloval o vylákání úvěru s navýšením o 108,72 % ročně (RPSN 183,10 %) z jistiny [částka], splatné 12 měsíčními splátkami po [částka] (s anuitním charakterem). Tato žalobkyně obvykle poskytuje úvěry s kratší dobou splatnosti, i u těchto úvěrů však zjevně používá metody k systematickému obcházení platné právní úpravy (ostatně právě tato věřitelka byla za související jednání postižena sankcí 7,5 mil. Kč od České národní banky ve sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573 s právní mocí dne [datum]). Smlouvou č. l. 13 je prokázáno, že již [datum] je sjednáván úvěr s jistinou 57 031,62 (odpovídající úhradě první splátky) na zaplacení zbylých 11 splátek a s jinak analogickými ujednáními. Výpisem č. l. 28 je prokázáno, že věřitelka žalované vyplatila dne [datum] částku [částka], které předcházela dle č. l. 29 kontrolní platba [částka] od žalované. Dopisem č. l. 30 je prokázána předžalobní výzva s oznámením o zesplatnění úvěru ke dni [datum] a je požadováno [částka].

12. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování i zaslání (č. l. 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požaduje v něm jednak zaplacení [částka] na nároku samotném a jednak [částka] na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za dva úkony právní služby. V této souvislosti nelze pominout, že advokát je skutečným majitelem žalobkyně přinejmenším ze 79 %, jak vyplývá z veřejně dostupné Evidence skutečných majitelů a jak je soudu známo z úřední činnosti z desítek předchozích řízení, neboť tento advokát zastupuje i mnohé další predátorsky jednající společnosti. Advokát tak právně „zastupuje“ především sám sebe.

13. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak neustále účelově postuluje žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. V předmětné věci je to demonstrováno názorně a soud má velké pochybnosti o tom, zda většina těchto věřitelů o předchozích závazcích žalované nevěděla, resp. při minimální nezbytné míře opatrnosti vědět neměla.

15. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). [adresa] smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je navýšení jistiny tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

16. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Je otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když například v roce 2018 proti ní byly povoleny první dvě z mnoha následných exekucí a pouhý den před poskytnutím předmětného úvěru čerpala úvěr od predátorského věřitele (mezi něž samozřejmě soud řadí i žalobkyni) a měla hradit čtyři roky [částka] měsíčně. Historie předchozích úvěrů pak svědčí o tíživé finanční situaci a zejména o tom, že jednorázové doplacení tří úvěrů od [právnická osoba], situaci žalované výrazně zhoršilo. Stejně nepominutelné jsou však i skutečné poměry spotřebitele, o nichž nebylo sděleno vůbec nic.

17. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, žádný důkaz k tomu však nepředložila. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i případnému zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Sankce (i její mimořádně vysoká výše), uložená v tomto roce Českou národní bankou původní věřitelce, svědčí o tom, že žádné takové postupy nejsou reálně dodržovány a obchodní model úvěrování stojí a padá s bezohlednou exploatací spotřebitelů, postrádajících sebezáchovný pud či přinejmenším příslušnou minimální ekonomickou gramotnost.

18. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o výši jistiny a jejím obscénním navýšení nad 100 % ročně. Tomu právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila příjmové ani výdajové poměry žalované a především nezohlednila stav NRKI, pravděpodobně ani CEE (neboť je krajně nepravděpodobné, že by v něm právě v květnu 2023 žádná exekuce nefigurovala), resp. když dostupné údaje současně vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud se spokojila s údaji od žalované (nicméně ani ty soudu nesdělila). V tomto případě došlo k jednání prostředky elektronické komunikace a soud má obavu, že žádný proces posouzení ani zde neproběhl. Soud je především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele, ani s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z běžného zaměstnání saturovat. Jednání žalobkyně, která vnutí takový úvěr, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.). Pokud nahlížela do registru NRKI (kam přitom sama své úvěry zadává!), musela si být velmi dobře vědoma, že jedná s osobou ve finanční tísni.

19. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, zda vůbec a případně jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a tvrzené listiny nepředložila, ač je zastoupena advokátem a tyto situace se opakují v desítkách řízení (a to jen v senátu 20C zdejšího soudu). S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé, a to již proto, že žalovaná měla načerpán ještě brutálnější úvěr a historii lichevních mikropůjček a v úvahu by přicházel prakticky jen úvěr konsolidační. Takové úvěry však žalobkyně neposkytuje, neboť sama uvaluje na spotřebitele lichevní úroky a spíše by se tak jednalo jen o „překoupení dlužníka“.

20. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala jakkoliv, natož řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud žalované v takové situaci poskytla úvěr s tak nemravným navýšením. Již míra navýšení úvěru úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje, resp. je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, takový úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně, ale především predátorsky. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

21. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše [částka], obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

22. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k úrokové sazbě, která zcela zjevně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně).

23. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne [datum] lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není.

24. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

25. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu první splátky ([částka] dle č. l. 11 p. v.), přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Ve zbylé části byla žaloba nutně nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

26. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (64,89 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (29,78 %). Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], a jelikož předžalobní výzvu a žalobu vypracoval a podal sám žalobce, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sám žalobce plátcem DPH, přísluší mu tak částka 2x [částka], odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně.

27. Pokud se týká nároku právního zástupce na odměnu za zastupování žalobkyně (mimo případná substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem v jiných obdobných věcech), platí následující: Advokát [tituly před jménem] [jméno FO] je dle Evidence skutečných majitelů přímým skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 79 %. Sama žalobkyně je vlastněna jinou osobou (z Lotyšské republiky, kde je notoricky známa incidence bílých koňů, zastupujících vlastníky z Ruské federace). Soud si je vědom (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva žalobkyně na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

28. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Pokud činí více, pak pravděpodobně jen usiluje u mimosoudní vymáhání, přičemž předžalobní výzvy v obdobných věcech napovídají, že se jedná o podobně amorální počínání, jakým je následné uplatňování nároků u soudu. Advokát totiž požaduje ve většině případů za rok 2023 mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby, tedy i za sepis žaloby, který jen stěží může předžalobní výzvě ve smyslu § 142a o. s. ř. předcházet. V této věci však byla požadována odměna jen za úkony dva. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozující zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s požadováním plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ (v předžalobních výzvách, v žalobách pak již zpravidla nikoliv). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než 16 stech řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2018 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) desetitisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

29. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč jiný právní zástupce v analogické situaci k výzvě zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity, je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné, zpravidla zahraniční (až komicky působí u některých z nich uvádění údaje „česká právnická osoba“, když její skuteční vlastníci jsou osoby cizí státní příslušnosti), při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

30. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Tento advokát se alespoň nesnaží své vlastnické právo skrývat, to je však jediný „pozitivní“ aspekt tohoto zastupování. Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

31. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle faktického navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (a v bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou.

32. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka], dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

33. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno.

34. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2020 až 2022 již 4 exekuce a aktuálně je pod sp. zn. [spisová značka] projednáván i onen úvěr od [právnická osoba]. (jistina [částka]). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Tak je tomu i v projednávané věci, na kterou dopadá sazba úroku z prodlení 15 % ročně, která bude v následujících letech zřejmě velmi tíživá. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem zakoupení takové pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

Poučení