20 C 176/2025 - 46

Rubrum

Okresní soud v Teplicích[Anonymizováno]rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem tamtéž proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] pro 19 671 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 750 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do 10 671 Kč s úrokem z prodlení 640,69 Kč a dále v sazbě 12,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a s úrokem 800,66 Kč a dále v sazbě 12,75 % ročně z 9 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 21. 5. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 11. 1. 2023, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů), s původní jistinou 9 000 Kč. Z úvěru se domáhala jistiny 9 000 Kč, složeného poplatku (úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za „doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení“) 10 671 Kč, kapitalizovaného úroku 800,66 Kč a dále v sazbě 12,75 % ročně z jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení 640,69 Kč a dále z jistiny v sazbě 12,75 % ročně od 28. 1. 2025 do zaplacení. Žalovaný na úvěr neměl nic zaplatit.

2. Dosud obvyklý rozpor nároku na obchodní úrok s kogentním omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), který tato žalobkyně (a právní zástupce, jehož soud považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond) dlouhodobě ignoroval a advokát zřejmě považoval vymáhání protiprávního plnění v doslova průmyslovém měřítku za přijatelné (soud nikoliv), zde výjimečně není přítomen. Soud kvituje, že advokát po několika letech od této praxe zřejmě konečně upustil. I tak však bylo třeba nevydat platební rozkaz, nárok převést soudci a dovybrat soudní poplatek, neboť neoprávněně vysoký úrok ve smyslu § 122 odst. 4 ZSÚ je zpravidla i nadále součástí kapitalizovaného poplatku.

3. K povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně již tradičně vyjádřila zcela zjevně nedostatečně (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla (formulářovým tvrzením), že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady (uvedené příkladmo a nikoliv konkrétně), a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu – jako obvykle nic jiného. I zjištěné údaje však výsledek tohoto řízení determinovaly, tj. soud ani nemusel u příslušenství dovozovat jeho zjevný hrubý rozpor s dobrými mravy (RPSN okolo 173 % !).

4. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci [podezřelý výraz] činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) či trestný čin § 248 odst. 2 alinea třetí [podezřelý výraz] zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-1.1.2009/) vyplývá, že to jsou v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento věřitel byl rovněž postižen rozhodnutím ve sp. zn. [datum] a byla mu vyměřena poměrně symbolická sankce 8 000 000 Kč, za porušování povinností dle ZSÚ u úvěrů z let 2021 a 2022. Za porušování povinnosti dle § 86 ZSÚ nicméně byli postiženi i další věřitelé, jejichž úvěry tato žalobkyně v masovém měřítku skupuje a uplatňuje u soudu, včetně [právnická osoba]., a [právnická osoba], které používaly stejné typy úvěrů, smluv i podomních obchodních zástupců/výběrčích. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení na spotřebitele (jak právní zástupce povětšinou soudu sděluje v písemném doplnění), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá opačná rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně/advokát občas uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást spotřebitele, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně.

5. Soud v tomto řízení ani nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již sama systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše. Takovému jednání advokátů pak prakticky nemohou neadvokáti konkurovat a je tedy otázkou, zda nejde o nekalou soutěž. Ke shodnému výsledku (nepřiznání náhrady nákladů řízení) nezřídka vede okolnost souběžného uplatňování nároků, v tomto případě však další nároky proti žalovanému soud nezaznamenal, přičemž poskytnutí pouze jednoho úvěru tímto původním věřitelem je v praxi senát 20C skutečně vzácné. V neposlední řadě i zde je klientem osoba nanejvýše v dělnické profesi, která nedosahuje příjmu, aby mohla saturovat lichevní příslušenství a opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří daleko za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění s vědomím, že orgány činné v trestním řízení nestíhají lichvu u institucionálních věřitelů, neboť doslova zaspali dobu a lichvy se dopouští celé nebankovní odvětví v doslova průmyslovém měřítku (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.). Zde spotřebitel deklaroval ([Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]) měsíční příjem pouhých 9 850 Kč. S ohledem na výsledek řízení ostatně ani zde nebylo možno žádnou náhradu nákladů řízení žalobkyni/právnímu zástupci přiznávat.

6. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Bylo mu doručeno pouze fikcí, písemnost byla poté vhozena do domovní schránky. Jeho vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

8. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. byla i v tomto formulářovém návrhu banální a neurčitá. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích nad 1 tis. Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), neuvedla. Soud již nemá jak ověřit, jaký byl stav registrů v okamžiku sjednávání úvěru. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně dotvrzena lustrace NRKI a BRKI. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich, že žalovaný zde jiné dřívější úvěry k dnešnímu dni zapsané nemá (nutno dodat, že někteří predátorsky jednající věřitelé do NRKI své úvěry vůbec nezapisují). Jiné úvěry žalovaný překvapivě nečerpal, což je z pohledu praxe senát 20C poměrně vzácná konstelace a je z toho pravděpodobné, že žalovaný, ač náchylný k čerpání úvěrů s lichevními parametry, příliš nevyužívá internet, který je nabídkami nebankovních úvěrů doslova zahlcen a spotřebitelé obvykle čerpají obdobné predátorské úvěry od několika poskytovatelů souběžně. [právnická osoba], však své úvěrové schéma rozvíjí již třetí dekádu a své klienty umí vytěžovat i bez pomoci dalších věřitelů. Pravidelně jsou takto „obsluhováni“ všichni zletilí členové domácnosti (a žalovaný deklaroval, že žije s rodiči) a první úvěr je poskytován s týdenním hotovostním splácením pro maximalizaci kontaktu osob se zprostředkovatelem.

9. Tento věřitel si však zřejmě neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou „[Anonymizováno].cz“ (IČO [IČO]) v jiné věci (sp. zn. [spisová značka]) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (a konkrétně právě u [právnická osoba]) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur ([Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [spisová značka]).

10. Soud i v této věci vzhledem ke stavu NRKI (kde bývají vícečetné úvěry tohoto původního věřitele spolehlivě zachyceny) nevyzýval původní věřitelku k vyjádření, zda předmětným úvěrům předcházely jiné, neboť tento věřitel využívá obvyklé lichevní schéma refinancování předchozích úvěrů a to i paralelně dvou či tří sérií. Soudu je však již známo, že model sériového úvěrování má za cíl právě generování těchto dokladů o skutečném vyplacení jistiny, maskující předchozí transakce mezi týmiž osobami. Pokud se původní věřitel a poté i žalobkyně/právní nástupce (kteří obdobné úvěry v průmyslovém měřítku skupují od mnoha dalších obdobných věřitelů) snaží takový následek zamaskovat opakovaným sjednáváním nových smluv, je zřejmé, že ignorování zjištěných souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím nespravedlnost. Co věřitel nazývá úvěrovou smlouvou, je dle svého obsahu (přinejlepším) zjevně pouze privativní novací původního závazku. Pokud soud žalobkyni v analogických věcech vyzval k doplnění, ta zpravidla uvedla, že vedle insolvenčního rejstříku byly zkoumány výpisy z účtů, pracovní smlouva, výplatní pásky. V této věci je rovněž uvedeno „pracovní smlouva“ a „výplatní pásky“. Nicméně většinou ani nic z toho nepředložila a jen balastně zrekapitulovala údaje, uvedené v zákaznických kartách, aniž by to soud někdy žádal. Již to by výsledek řízení determinovalo, neboť při poskytování úvěru s lichevními parametry nelze připustit jiný stupeň zkoumání úvěruschopnosti, než maximální možný.

11. S ohledem na stav řízení žalovaného u zdejšího soudu však soud v tomto případě považoval za nepominutelný i stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“), neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Tento původní věřitel se dle desítek předchozích řízení senátu 20C na osoby v exekučnímu inhibitoriu doslova „specializuje“ a usnadňují to týdenní návštěvy zprostředkovatelů/inkasních inspektorů v bydlišti dlužníků. Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Soud tyto skutečnosti neuvádí samoúčelně. Dle Exekutorské komory ČR stav CEE svědčí (č. l. 39 a 40) o exekuci z roku 2020, která není dosud skončena. Je tedy otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjčky, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let). Dalších 5 exekucí je z pozdější doby.

12. Z praxe senátu 20C vyplývá stav ještě tristnější. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna takový úvěr splácet. Hotovostní inkaso pak dokonce tomuto věřiteli pravidelně slouží k poskytování úvěrů osobám v exekučním inhibitoriu! Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 7 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 1 o. z., § 9 z. č. 145/2010 Sb., resp. § 86 či § 122 ZSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení hmotného práva.

13. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno u jedné ze smluv již dopisem původního věřitele č. l. 28, předložila však i další důkazy postoupení (smlouvou, seznamem postoupených pohledávek a potvrzením o zaplacení kupní ceny). Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 14) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.

14. K poměrům žalovaného v době kontraktace soud neměl žádné listiny. První exekuci má (zřejmě; vzhledem k jeho věku; zdejší soud byl vždy obecným soudem žalovaného) až od roku 2020. V současnosti je předlužen a čelí nejméně šesti exekucím.

15. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 30) vypracování i zaslání (č. l. 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Je v ní požadováno 21 616 Kč. Lze kvitovat, že tento advokát v ní alespoň nepožaduje mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby dle advokátního tarifu, jak se vůči spotřebitelům odvažují někteří z jeho konkurentů, uplatňujících obdobné predátorské úvěrové závazky.

16. Byla předložena žádost o úvěr/zákaznická karta. Dle ní (č. l. 15) žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný, má základní vzdělání, nemá vyživovací povinnost, má vozidlo, nemá bankovní účet, nemá úvěrový závazek, chce vybavit domácnost, hospodaří s příjmem 9 850 Kč jako dělník u [jméno FO] na dohodu o provedení práce, nemá další příjmy v domácnosti (tj. žije s rodiči, kteří nemají příjem!?), jeho „odhadované“ měsíční výdaje jsou 4 590 Kč (!). Příjem měl být ověřen z pracovní smlouvy a výplatních pásek za listopad a prosiinec, žádné důkazy předloženy nebyly – již to výsledek posouzení tohoto lichevního nároku determinuje. V textu je toliko předtištěno, že klient vyjadřuje, že proti němu není exekuční řízení. Tyto formuláře se ostatně pravidelně výslovně nedotazují ani na to, zda klient nečelí exekucím (jinak než předtištěnou deklarací či kolonkou „srážky ze mzdy“), což je absurdní a svědčí to o připravenosti věřitele exploatovat i zjevně neúvěruschopné a ekonomicky zoufalé osoby (z čehož byl usvědčen v desítkách předchozích případů v řízeních senátu 20C zdejšího soudu).

17. Dle úvěrové smlouvy č. l. 16 žalovaný v hotovosti přebral 9 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 22 511 Kč, složených z úroku a poplatků za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za komfortní a flexibilní splácení. RPSN činila 173 %! Obchodní úrok 86 % ročně (toho se žalobkyně ani nezkouší domáhat, zřejmě v reakci na judikaturu v trestních věcech, která zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní). Splácet měl 78 týdnů po 289 Kč. Jednání věřitele tedy zjevně směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to jej stíhá následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo (zřejmě pro absenci byť jediné splátky?), obvykle je dále dlužník po zesplatnění doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (ale u [právnická osoba], používající nápadně podobný úvěrový model, jako tento věřitel) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur ([Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [spisová značka]). Dále je doloženo zařazení žalovaného do pojistného programu (č. l. 18).

18. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že ničeho neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a doplnění, resp. ze soudem zajištěných důkazů, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo především procesně pasivního žalovaného.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

20. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých procesních vyjádřeních často tvrdí právě tato žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Tento věřitel však na tuto zákonnou povinnost zjevně dlouhodobě a systematicky nedbá. Žalobkyni, resp. advokátovi uplatňování takových pohledávek v doslova průmyslovém měřítku nevadí a nereaguje ani na upozornění, že vymáhá nárok odporující zákonu (dokud jej realita nevydávání platebních rozkazů, zneužívaných věřiteli k dalšímu souběžnému pokusu o mimosoudní vylákání lichevního příslušenství, a dodatečně vybíraných soudních poplatků nepřinutí ke změně).

21. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu[Anonymizováno]ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

22. V projednávané věci je navýšení jistiny tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří ať jsou či nejsou jeho zaměstnanci, vždy mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V projednávané věci je toto vše z nejčernějších scénářů opět naplněno beze zbytku.

23. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.

24. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak[Anonymizováno]ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. V této věci však k dovození neúvěruschopnosti spotřebitele stačil již stav CEE, nemluvě o jeho zjevně nuzných příjmových poměrech.

25. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznické karty s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Fakt, že v některých případech žalobkyně podklady předloží, v jiných případech tvrdí, že je nemá k dispozici, je sám o sobě podezřelý. Zapadá však do kontextu právního zástupce, který sám předstírá, že není skutečných vlastníkem žalobkyně, resp. právního zástupce, který se v průmyslovém měřítku domáhá nároků, které jsou v přímém rozporu s kogentními ustanoveními práva, bez ohledu na to, kolikrát je o tom soudem poučen.

26. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů. Již u prvního úvěru bylo zjevné, že poměry žalovaného neumožňují, aby věřiteli saturoval lichevní úvěr, měl nuzný dělnický příjem, hrozilo, že vyživuje své rodiče (nemluvě o nezanedbatelném riziku, že podobné úvěry splácel či dosud splácí v domácnosti i někdo další a byl inkasován shodnou zprostředkovatelkou). Údaj o výdajích (okolo) 4 590 Kč vídá soud pravidelně a jde o zjevně vyfabulovanou částku, vnucovanou zprostředkovateli těchto úvěrů. Jen náklady bydlení budou pravděpodobně násobně vyšší a v dané chvíli je měl hradit jedině žalovaný (byť i údaj o dalším příjmu se pravidelně používá k vytvoření zdání, že klient je úvěruschopný a dokud toho není třeba, není s údajem nutno vůbec operovat). Ani údajům o příjmu žalovaného bez důkazů nemá soud důvod důvěřovat. Právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála svým povinnostem, přinejmenším tím, že neověřila příjmové ani výdajové poměry žalovaného, resp. to neprokazuje, resp. když dostupné údaje současně vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud se spokojila s údaji od žalovaného a neprokázala, že by skutečně zjistila jeho příjem a především výdaje a vysvětlila, jak může žalovaný za takových poměrů nově hradit úvěrové navýšení a za pouhých 78 týdnů vygenerovat věřiteli zisk 10 625 Kč. Zde pravděpodobně žalovaný jednal v tísni ekonomické, současně z neznalosti. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru.

27. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaný je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Předtištená deklarace drobným písmem takovou povinnost nemůže nahradit a odpovědnost věřitele vyloučit. Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může.

28. Nápadné bývá i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje měsíční příjem. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. Pravidelně se tak stává u osob v exekučním inhibitoriu a pro soud je nepochopitelné, proč není věřitel dosud trestně stíhán, přinejmenším ze strany ostatních věřitelů/oprávněných spotřebitele.

29. Soud je ale především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak vysoce podprůměrného příjmu, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání saturovat. Jednání původního věřitele, která takové úvěry poskytne osobě s vysoce podprůměrným příjmem, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.). Nezdá se však, že by advokáta znepokojovalo, že takové nároky uplatňuje vlastním jménem v průmyslovém měřítku. Zatímco u žalovaného soud nezná jeho motivaci k přibírání lichevních závazků, u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.

30. Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) předlužení či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Takový věřitel nemůže zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Původní věřitel zde však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

31. Poměry žalovaného byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

32. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

33. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina.

34. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022).

35. I z těchto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru.

36. Soud proto v souladu s § 87 ZSÚ žalobkyni přiznal nárok toliko na 9 000 Kč, které reálně byly žalovanému poskytnuty. S odkazem na § 1970 tamtéž by měla odpovídat snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZSÚ a stav závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Žalovanému bylo v době prvního úvěru 21 let a závěr o jeho nezkušenosti se tak nabízí. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZSÚ. Žalovaný je nyní zřejmě předlužen, čelí exekucím a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel usiloval o finanční podrobení si žalovaného a ten tak není v prodlení ani v případě, že je povinen postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Za maximum lze považovat, že soud přiznal věřiteli ztrátu výhody splátek (viz další odstavec).

37. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil již nejméně 6 exekucí. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem (který je současně skutečným vlastníkem pohledávky). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

38. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

39. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho.

40. Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Právní zastoupení je tak v této věci spíše zneužitím práva na zastupování advokátem, než-li autentickým výkonem takového práva, zřízeného ve prospěch advokátního stavu, a soud by žalobkyně beztak přiznával jen náhradu, odpovídají nezastoupenému účastníkovi řízení.

Poučení