20 C 183/2021-56

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení [částka] s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], úroku v sazbě 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] s původní jistinou [částka], sjednané mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem. Z tohoto závazku se domáhá [částka] na jistině, [částka] na poplatku, [částka] na kapitalizovaném obchodním úroku a dále v sazbě 29 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a [částka] na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 9,75 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Žalovaný již měl na závazek uhradit [částka], z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 44 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu (dalším podáním č. l. 48).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště (kde má současně podnikatelské sídlo, zřízené v roce 2020) se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a soud mu tak doručil fikcí, obálka se soudu vrátila. Soud teprve po vyhlášení rozsudku dohledal v síti [webová adresa], že žalovaný deklaruje bydlišti v [anonymizováno] (PSČ [PSČ]), kde na [adresa] bydlí matka ženy, s níž má nejméně jedno nezletilé dítě (2015). Žalovaný nicméně takovou adresu jako doručovací neuvedl a pro soud zůstává neznámého pobytu.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle žádosti o úvěr ze dne [datum] (č. l. 49) žalovaný deklaroval současné trvalé bydliště v [obec], faktickou adresu [ulice a číslo] v [obec], uvedl, že žije v nájmu, má učňovské vzdělání, je svobodný, vyživuje 1 osobu, má vozidlo, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako řidič kamionu (pro [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova], [PSČ] [obec] – pravděpodobně rodinný příslušník družky, s níž má žalovaný nejméně jedno dítě) s měsíčním příjmem [částka], když další (nijak nespecifikovaný) příjem domácnosti činí [částka]. Jako své výdaje uvedl [částka] a nic více. Deklaroval, že nemá bankovní účet, nemá zápůjčku u žalobkyně ani u jiné společnosti, je vyznačeno předložení pracovní smlouvy, výplatních pásek za listopad a prosinec 2018 Smlouvou o zápůjčce z téhož dne (č. l. 25) bylo prokázáno, že se žalovaný zavázal po načerpání [částka] uhradit celkem [částka] a to ve 45 týdenních splátkách po [částka] (resp. [částka] v případě poslední). Úrok je vyjádřen částkou [částka], dále je upravena částka [částka] za„ vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“ a částky [částka] za„ zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 23) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení pohledávky, podacím lístkem č. l. 24 i to, že jej zaslala do dispoziční sféry žalovaného. Již tím žalobkyně prokázala, že na ni pohledávka za žalovaným přešla. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 30) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř.

4. Sdělením OSSZ Teplice ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný je od [datum] živnostníkem, na adrese trvalého bydliště (soudu známo z osobní znalosti) však nemá označen zvonek ani domovní schránku, ostatně trvalé bydliště na této adrese má dle registru obyvatel od roku 2015, v roce 2020 tak živnostenskému rejstříku nemusel vztah k nemovitosti dokládat, ačkoliv zde zřejmě nikdy skutečně nesídlil. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 34) vyplynulo, že od roku 2012 čelil nebo čelí 7 exekucím se souhrnem jistin 308 tis. Kč. Údaj o vybraných exekučních řízeních (sp. zn. 69 EXE 3027/2017 a 69 EXE 2506/2017) soud ověřil dotazem u soudního exekutora. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o tehdejším stavu [příjmení], a ani sama [příjmení] neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., (č. l. 40, 46) sdělil, že exekuce byly zapsána do [příjmení] okolo [datum], resp. [datum] a obě dosud trvají. Dalších dotazů tak zjevně nebylo třeba.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrady [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti.

7. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalovaném lépe, když již v roce 2012 proti němu byla povoleny první z mnoha následných exekucí.

8. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti (pokud se jej neptala na úvěry, zesplatněné závazky či exekuce, ale pouze na„ splátky“ či„ zápůjčky“ a„ kreditní kartu“). S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny [částka], ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že deklaroval, že nemá bankovní účet (což samo o sobě představuje křiklavý indikátor probíhající exekuce), přestože deklaroval nadprůměrný příjem domácnosti (svůj i nespecifikovaný další) a minimální výdaje. Výplatní pásky, z nichž měl takový údaj vyplynout, soudu předloženy nebyly, přitom by se soud především zajímal o to, zda takový případná mzda žalovaného nepodléhala exekučním srážkám některé ze 7 exekucí. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou nápadně nízké, ani další příjem domácnosti. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc nejméně několik set Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácena měsíčně) a nikoliv převodem z účtu, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

9. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů.

10. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) na jedné straně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění, jeho zápočtu na obchodní úroky, poplatky věřitelem, a na straně druhé shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. (případně subsidiárně předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku) nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 9, 75 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora).

11. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil i další dvě exekuce (2020 a 2021 pro dalších téměř 100 tis. Kč). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Ostatně žalobkyně nesplnila povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a tak s tímto následkem musí počítat. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného (před následky jeho vlastního jednání) na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním (dalšího) důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu – což tato splátka zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Žalovaný si je však exekučních řízení zřejmě dobře vědom a jeho ryze formální trvalé bydliště a zřejmě i fiktivní podnikatelské sídlo zřejmě nebudou dílem náhody či nedbalosti, ale záměrným vyhýbáním se následkům ekonomicky nezřízeného života. Žalovaný by si měl zavčasu uvědomit, že převzetí finančního závazku bez skutečné možnosti či úmyslu mu dostát, může naplnit skutkové znaky úmyslného trestného činu (úvěrového) podvodu.

12. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Rozdíl úspěchu a neúspěchu (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) však nečinil ani 10 %, proto soud rozhodl dle § 142 odst. 3 tamtéž a nepřiznal právo žádnému z účastníků. Soud se tak nemusel zabývat ani účelnosti poskytování právních služeb (v kontextu nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 193/17) právní zástupcem žalobkyně žalobkyni s ohledem na dosud neujasněné vlastnické poměry.

Poučení