20 C 188/2023 - 183

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno], a. s., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], Ph.D. sídlem tamtéž proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] evidenčně nám. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro zaplacení 439 251,34 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, [částka], [částka], úroku 15,8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, [částka], [částka] a úroku 9,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy „Konsolidace půjček“ ze dne [datum] pro jistinu [částka] a „Expres půjčka“ ze dne [datum] pro jistinu [částka], sjednaných mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. Z úvěrů se domáhala plnění jak ve výrocích I. a II. shora. K povinnosti zkoumat úvěruschopnost se již tradičně vůbec nevyjádřila, což patrně souvisí i s tím, že byla vytížena podáváním souběžného návrhu pro další úvěr od shodného původního věřitele, projednaného zdejším soudem ve sp. zn. [spisová značka], když další úvěr ze dne [datum] uplatnila v řízení zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] již dne [datum]. Soud tedy žalobkyni již tradičně vyzval k doplnění nezbytných skutkových tvrzení ke splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a z opatrnosti jí dal najevo, že si je vědom, že se snaží okolnosti dalších úvěrů rozdělením do více žalob před soudem maskovat (ostatně úvěry, které těmito zásadními nedostatky netrpí, si původní věřitelka uplatňuje svým jménem sama).

2. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 82 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, kontroloval NRKI, BRKI a další a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, úvěry poskytl. Na starší úvěr již žalovaný uhradil [částka], na mladší [částka]. K tomu předložila výpisy z účtu, přehled údajných lustrací a vyjádření banky. K výslovnému poučení soudu, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, se opět záměrně nevyjádřila a sdělila, nač se soud nedotazoval – tj. že právní zástupce není statutárním orgánem žalobkyně ani za ni není oprávněn jednat. Soudu nezbývá než konstatovat, že právě toho právní zástupce dosáhl zřízením svěřenského fondu, jehož statut zřetelně vyjevuje, že se jedná o převod dočasný. Dále doplňovala tvrzení podáním č. l. 160, ovšem místo požadovaných údajů ke konsolidovaným úvěrům opakovala svá tvrzení k úvěrům předmětným. Dalším vyjádřením č. l. 166 ze dne [datum] pak žalobkyně uvedla, že údaje k úvěrům konsolidovaným k dispozici nemá a znovu zdůraznila, že pokud banka úvěry poskytla, musela úvěruschopnost klienta vyhodnotit řádně (k čemuž může soud pouze poznamenat, že v minulosti již České národní bance oznamoval několik tranší klientů, kterým bylo touto bankou postupně poskytnuto několik úvěrů v řádech stovek tisíc Kč, aniž by byla povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. adekvátně splněna, a projednávaná věc bude zařazena do tranše následující).

3. K projednání věci soud musel nařídit jednání, s jiným postupem žalobkyně nesouhlasila. Žalovaného se podařilo kontaktovat na tel. [tel. číslo], uvedl, že je v SRN, ale do ČR jezdí, nesdělil jinou adresu, než stávající evidenční, požádal ale o zaslání informativní kopie na emailovou adresu [e-mail], čemuž soud vyhověl. K věci se však nevyjádřil, k jednáním se nedostavoval a soud věc projednal v jeho nepřítomnosti.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V případě nutnosti vedení přeshraniční exekuce se naopak jeho náklady o to více navýší a na komplikace s tím spojené žalovaný zcela jistě není připraven.

5. Právní zástupce žalobkyně pak za sebe posílal substitučního zástupce, proto při každém chybějícím podkladu bylo nutno jednání odročovat a proběhlo jich tedy neúčelně opět několik, a to dne [datum] (č. l. 108), dne [datum] (č. l. 158), dne [datum] (č. l. 164) a dne [datum] (č. l. 181), kdy byl vyhlášen rozsudek.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

7. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 52, předložila však i další důkazy (č. l. 16, 17, 20, 24). Dle registru obyvatel (č. l. 9) má žalovaný evidenční bydliště teprve od [datum]. Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 19) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně.

8. Dle žádosti o úvěr č. l. 93 a vyjádření banky č. l. 95 žalovaný žádal o konsolidaci dvou předchozích úvěrů s dosavadními splátkami [částka]. Ve vyjádření se uvádí, že celková splátka je tak nižší, již však neuvádí, že souběžně poskytuje další úvěr s další splátkou. Vedle toho si byla vědoma dalších dvou úvěrů žalovaného (č. l. 96) s měsíčními splátkami [částka] a [částka]. Žalovaný ve formuláři žalobkyně, podepisovaném formou SignPad (vyplňoval jej tedy pracovník věřitele), na č. l. deklaroval bydlení u rodičů, učňovské vzdělání, svobodný stav, zaměstnání na dobu neurčitou s příjem 30 tis. Kč měsíčně od AGC Flat Glass Czech, a. s., a celkový příjem domácnosti [částka]. Historie tohoto úvěru je na č. l. 99 a násl. Soud vyzval žalobkyni k předložení výpisu běžného účtu žalovaného v období tří měsíců před poskytnutím tohoto úvěru, což soud považuje za zcela samozřejmý podklad věřitele pro hodnocení bonity klienta, ta odkázala na nutnost vyzvat původního věřitele, který soudu poskytl výpisy č. l. 113 až 127, tj. až do září 2019. Před čerpáním tohoto úvěru z nich vyplývá mzda žalovaného [částka], [částka] a [částka], splátky úvěrů po [částka] a [částka] (tj. [částka]). V únoru 2019 je zde 8 plateb ve prospěch Payu Spolka Akcyjna ([částka]), v březnu 2019 již 10 plateb ([částka] celkem), v dubnu 2019 rovněž 10 plateb ([částka] celkem). Smlouvou č. l. 26 žalobkyně prokázala, že dne [datum] usilovala o sjednání úvěru se žalovaným na částku [částka], splácených deset let po [částka] včetně pojištění schopnosti splácet, přičemž část jistiny měla uhradit předchozí úvěry č. [č. účtu] ([částka]) a č. [č. účtu] ([částka]) a zbývající část na účet žalovaného bez omezení účelu. O současném sjednání revolvingového úvěru na [částka] se musel soud dozvědět vlastním přičiněním.

9. Žádost o pozdější úvěr soud neobdržel, pouze vyjádření banky č. l. 87, kde žalovaný žádal o další úvěr. Vedle toho si byla vědoma předchozích dvou úvěrů žalovaného (č. l. 88) ze [datum], s měsíčními splátkami [částka] a [částka], a externího úvěru se splátkami [částka] (zřejmě [právnická osoba], jak níže). Příjem žalovaného měl činit [částka] dle výpisu účtu a celkový příjem domácnosti [částka]. Historie tohoto úvěru je na č. l. 92 a 132 a násl., potvrzuje tvrzení žalobkyně o souhrnu úhrad žalovaným. Soud vyzval žalobkyni k předložení výpisu běžného účtu žalovaného v období tří měsíců před poskytnutím tohoto následného úvěru, což soud opět považuje za zcela samozřejmý podklad věřitele pro hodnocení bonity klienta, ta odkázala na nutnost vyzvat původního věřitele, který soudu poskytl výpisy č. l. 113 až 127, tj. až do září 2019. Před čerpáním tohoto úvěru z nich vyplývá mzda žalovaného [částka], [částka], [částka], [částka] v srpnu 2019. V květnu 2019 jsou zde 4 platby ve prospěch Payu Spolka Akcyjna ([částka]), v červnu 2019 již 13 plateb ([částka] celkem) a čtyři příchozí platby od [jméno FO], a. s., v celkové výši [částka], v červenci 2019 již 23 plateb ([částka] celkem) a šest příchozích plateb od [jméno FO], a. s., v celkové výši [částka], dále příchozí platba [částka] od [právnická osoba], v srpnu 2019 opět 23 plateb ([částka] celkem) a dvě příchozí platby od [jméno FO], a. s., v celkové výši [částka]. Tento trend se v září 2019 jen prohloubil (41 plateb ve prospěch Payu Spolka Akcyjna a 11 od [jméno FO], a. s.). Smlouvou č. l. 29 a formulářem č. l. 90 žalobkyně prokázala, že dne 3. 9 2019 usilovala o sjednání úvěru se žalovaným na částku [částka], splácených pět let po [částka]. Předložila sazebník poplatků č. l. 32 a všeobecné obchodní podmínky č. l. 44, které pro výsledek řízení zůstaly bez významu. Dopisem č. l. 50 prokázala zesplatnění staršího úvěru dnem [datum], dopisem č. l. 51 pak totéž u mladšího dnem [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 54) vypracování i zaslání (č. l. 56) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného k oběma těmto úvěrům.

10. Z historií běžného účtu žalovaného tedy původní věřitel měl informaci o četných a stále se navyšujících platbách skrze platební službu, notoricky známou ve spojení s nebankovními úvěrovými závazky a různými webovými službami, včetně online sázkových her, což bude zřejmě případ žalovaného, který příchozími platbami od [jméno FO], a. s., zřejmě odčerpával prostředky ze svého herního účtu, např. výhry ze sázek. I pokud taková informace není známa soudcům (senát 20C zdejšího soudu se nad bezpočtem výpisů účtů dlužníků s těmito souvislosti již setkal mnohokrát), bance tyto souvislosti nemohou být neznámé, pokud míní povinnost posuzování schopnosti klientů úvěry splácet vážně a záměrně neignoruje rozšířenost sázkových her a mnohdy s tím spojený problém herní závislosti.

11. Teprve po poučení soudem a po vlastním šetření soudu (k němuž je soud povinen bez ohledu dlouhodobé a zcela pomýlené pokusy vykládat příslušné unijní a transponované právo restriktivním způsobem) začaly být patrné i další okolnosti. Předně již z návrhu ve věci zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] dále vyplývá, že mezi týmiž účastníky byl dále sjednán již dne [datum] kontokorentní úvěr s rámcem [částka] k běžnému účtu žalovaného a je žalováno na jistině [částka], když úvěr byl zesplatněn dnem [datum]. Dále z návrhu ve věci zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že mezi týmiž účastníky byl dále sjednán téhož dne, jako projednávaný konsolidační úvěr (tj. [datum]) ještě druhý úvěr a to revolvingový s rámcem [částka] (!!!), z něhož bylo žalováno [částka] na jistině. Soud si přirozeně musel opatřit alespoň aktuální výpisy CNCB a CBCB, když žalobkyně tvrdí, že žalovaný byl v době poskytování úvěru lustrován, ale tvrzení neprokazuje (než listinami č. l. 88 a 96, které nemají objektivní charakter a ani žádnou vypovídací hodnotu), což ostatně tato žalobkyně dosud neučinila nikdy a to ani u úvěrů od jiných věřitelů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti.

12. Z aktuálního výpisu CBCB (BRKI) na č. l. 65 vyplývá poskytnutí všech úvěrů jak výše, tedy kontokorentního (ten je ve skutečnosti až z [datum]), dále obou ze dne [datum] ([částka] a [částka]), dále předmětného úvěru ze dne [datum] ([částka]). Soud tedy ani z tohoto výpisu nezískal informace o dvou předchozích, konsolidovaných úvěrech, na které byl čerpán úvěr ze dne [datum]. Z aktuálního výpisu CNCB (NRKI) na č. l. 70 vyplývá, že dne [datum] čerpal žalovaný úvěr od [právnická osoba], s jistinou [částka], měsíční splátkou [částka] a v květnu 2019 dlužil [částka]. Dne [datum] čerpal žalovaný úvěr od [právnická osoba], s jistinou [částka], měsíční splátkou [částka] a v září 2019 takto dlužil [částka]. Z č. l. 122 p. v. si nicméně věřitelka mohla dovodit, že část jistiny byla zřejmě věřitelem použita jinak, pravděpodobně tedy na konsolidaci jiného závazku (neboť tak vysokou provizi ani [právnická osoba], nepožaduje, i když má ve zvyku inkasovat splátku již např. druhý den od čerpání). Následných 16 dalších úvěrů soud neuvádí, neboť nemají vliv na projednávanou věc, osvětlují však retrospektivně jednání žalovaného, který zjevně nejednal v dobré vůli, že bude schopen čerpané prostředky vracet. To však nijak nesouvisí s povinnostmi věřitele, jehož úmysly dlužníka nijak nevyviňují.

13. Soud si dále musel u původní věřitelky vyžádat (č. l. 167) údaje o konsolidovaných úvěrech, které žalobkyně nebyla schopna poskytnout. Tato podáním ze dne [datum] (č. l. 169) zaslala úvěrovou smlouvu ze dne [datum] (č. l. 170) k jistině [částka], která byla sama o sobě konsolidační k předchozímu úvěru č. [č. účtu], kde žalovaný dlužil [částka]. Druhá konsolidovaná smlouvy (č. l. 174) je k revolvingovému úvěru ze dne [datum] s rámcem [částka]. Žádná z těchto smluv v aktuálním výpisu CBCB (BRKI) nefiguruje, neboť již od roku 2019 uplynuly 4 roky „skartační“ doby.

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka] a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen tyto úhrady, současně byly prokazovány bankovními výpisy a rekapitulacemi od původní věřitelky.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí [podezřelý výraz] zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Banka by si toho měla být vědoma lépe než kdokoliv jiný. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

17. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Zde však původní věřitel měl všechny potřebné informace (o rizikovosti klienta ve věku 25 let) k dispozici i ze své vlastní činnosti, aniž by musel nahlížet do jakékoliv externí databáze.

18. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila jednu žádost. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka, v případě banky jde ryze o zodpovědnost každé banky. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

19. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že nezohlednila zcela zjevnou bezúčelnost čerpání prostředků žalovaným a indicie patologického jednání (které před poskytnutím druhého předmětného úvěru již bylo zcela zjevné), resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného [podezřelý výraz] oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně právní předchůdkyně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, neboť se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování žádosti sama podílela a současně zná veškeré předchozí závazky za žalovaným a také je otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do žádostí budou zapsány. V prvé řadě by měl být sankcionován věřitel, tedy strana nabídky, než sám spotřebitel. Jen obtížně lze hodnotit, nakolik se na patologickém jednání žalovaného podepsala obscénně nekritická přístupnost úvěrů od této banky, která nekvalifikovanému dělníkovi poskytuje úvěry za podmínek, o kterých si mnohem bonitnější klienti seriózních bank mohou doslova nechat jen zdát.

20. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých dalších údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Věřitelka měla dobrý přehled o většině předchozích závazků i o hospodaření žalovaného, byť stránku výdajovou neověřovala (a žalovaný zjevně více operoval s hotovostí). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším navýšením jistiny i příslušenství, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek a předchozích úvěrů je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný zjevně postupně čerpal další a další jistiny, aniž by se věřitel zajímal k čemu a zda se jedná o udržitelné chování. Před poskytnutím druhého úvěru již měla mít povědomí o tom, že žalovaný provozuje „herní letadlo“ a že každé další prostředky žalovaný opět jen prosází, aniž by měl v úmyslu zahájit období ekonomické střídmosti a splácení. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat skutečné životní náklady žalovaného, ani způsob jeho bydlení (u rodičů), natož pak další příjem domácnosti, jehož nositelé si počínání žalovaného vůbec nemuseli být vědomi. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Reakci rodičů, kteří se dozvědí o nezodpovědném hospodaření potomka, nelze tak jednoduše předvídat a vyloučit, zda naopak nepovede k bezdomovectví klienta. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval sice průměrného příjmu, postupně jej však zjevně utápěl v transakcích, které s největší pravděpodobností svědčí o intenzivním sázení s negativní bilancí (soudu je zřejmé, že existují sázející, kteří dosahují kladné bilance, mnohem častější jsou však naivní sázející, kteří uvěří podvodným společnostem, nabízejícím za úplatu sázkové tipy a podobně). V neposlední řadě se jednalo již o druhou konsolidaci úvěrů, přičemž z vývoje závazků bylo zřejmé, že žalovaný neustále navyšuje požadavek na jistinu, což neomlouvá ponechání splátky ve shodné výši za cenu prodloužení úvěru (zde dokonce na 10 let!). Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje.

21. Byl zda dostatek důvodů ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu, tedy bez dalšího upřesnění, prověření výdajové stránky či nepodmínění dalšího čerpání stanovením účelu, nemohl poskytnout. Je zcela nepochopitelné poskytnout konsolidační úvěr a tentýž den poskytnout spotřebiteli takto rizikových poměrů revolvingový úvěr s rámcem [částka]. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů (k úvěru ze shodného dne, projednávaném ve sp. zn. [spisová značka], kde došlo k vydání rozsudku pro uznání, se v tomto řízení nelze vyjadřovat) ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

22. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea [podezřelý výraz] zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat regulérní banka, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

23. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které (zejména u této věřitelky) nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu, které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě a které nebyly sjednány v úvěrové smlouvě, ale až v navazujících a spotřebitelem nepodepisovaných dokumentech. Stejně tak se soud nemusel zabývat rozporem části nároku s omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., které tento advokát požaduje u všech nároků, tedy i těch, kde k prodlení došlo po dubnu 2020, stejně jako těch, které byly po dubnu 2020 sjednány. To byl ostatně důvod, proč soud nevypadal platební rozkaz a přistoupl k výběru doplatku soudního poplatku.

24. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

25. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení). V případě následného úvěru byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

26. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku se jednalo o 60,3 % úspěchu), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení, tedy 20,6 %.

27. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou paušálních částek náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sám žalobce plátcem DPH, přísluší mu tak částka 2x [částka], odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Důvod přiznání odměny nezastoupenému účastníkovi v této fázi řízení viz dále. Za soubor doplnění žaloby několika písemnými podáními a účastí substitučního právního zástupce na jednáních soudu lze přiznat již pouze jednu náhradu za právní zastoupení (které zde skutečně bylo vynaloženo advokátem, který není se žalobkyní majetkově spjat), neboť doplnění bylo důsledkem nedostatků žaloby (chybějící tvrzení k povinné náležitosti - § 86 zákona č. 257/2016 Sb.) a v další fázi důsledkem neschopnosti substituujícího právního zástupce zajistit při jednání potřebná tvrzení či důkazy, pro což je u této žalobkyně vždy nutno odročit. Současně i odročování nad rámec jediného jednání bylo projevem nedostatečnosti v právním zastoupení, když soud žalobkyni již v rámci přípravy prvního jednání výslovně poučoval (č. l. 63), že musí být připravena doplnit tvrzení i ke konsolidovaným úvěrům a teprve před čtvrtým jednáním se soud dozvěděl, že si má údaje opatřit sám a jinde (podání ze dne [datum] na č. l. 166). Soud tedy přiznává náhradu pouze za jednu další mimosmluvní odměnu dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a jednu paušální částku náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s účastí na jednom jednání, které objektivně proběhnout muselo. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. V poměrné části 20,6 % se tak jedná právě o [částka] (III. výrok shora).

28. Pokud se týká nároku právního zástupce na odměnu za zastupování žalobkyně (mimo substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem), platí následující: Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [právnická osoba]., na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

29. Pokud se soud v jednom z předchozích řízení (např. sp. zn. [spisová značka]) dotázal právního zástupce na vlastníka 70 akcií společnosti, dostalo se mu (jako již poněkolikáté) vyhýbavé odpovědi, zmiňující, že právní zástupce žalobkyně nezastupuje jako její statutární orgán. Nejinak tomu bylo i v tomto řízení. Z odpovědi a kontextu dané situace je však implicitně zřejmé, že právní zástupce zcela záměrně nezodpovídá to, nač byl soudem tázán. Ze záznamu v obchodního rejstříku k osobě žalobkyně vyplývá, že tato byla založena v roce 2005, jejím jednatelem byla již v době vzniku advokátka, a právní zástupce se stal jejím jediným jednatelem v roce 2009 a byl jím až do října 2013. V tomto období byl advokát také jediným společníkem žalobkyně. V letech 2013 až 2015 byly jediným společníkem dvě obchodní společnosti, registrované v Kyperské republice, u nichž skutečného vlastníka soud nezná, aby se pak jediným společníkem a posléze po změně právní formy na akciovou společnost stala společnost [právnická osoba]., v níž právní zástupce až do současnosti působí již od roku 1997 a k níž byl v roce 2014 až 2015 dokonce veden jako jediný akcionář. Od [datum] do [datum] pak byl jako jediný akcionář žalobkyně veden opět právní zástupce, v této době se základní kapitál společnosti snížil z 52 mil. Kč na [částka] a od té doby je evidován pouze údaj o 70 emitovaných akciích (kmenových na jméno v listinné podobě). Krátce poté ([datum]) udělila žalobkyně právnímu zástupci plnou moc. Skutečný majitel žalobkyně ([tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]) byl odhalen teprve v lednu 2022, tedy nepochybně opožděně. Je překvapivé, že tuto skutečnost právní zástupce soudu nesdělil ani v podání ze dne [datum] (č. l. 80 odkazované věci), kdy již svou zákonnou povinnost splnil, přestože právě na tuto skutečnost byl soudem výslovně tázán. Struktura vztahů nebyla zveřejněna, není tak zřejmé, kolik z těchto akcií vlastní ta či ona osoba, právní zástupce však v průběhu roku 2017 a 2018 byl 100 % vlastníkem společnosti navzdory poměrně pestrým dosavadním změnám, včetně důvěru nebudící účasti společností, registrovaných na Kypru, kde lze více než předpokládat komplikované či nulové možnosti soudu při zjišťování skutečných vlastnických vztahů. Stejně tak není zřejmé, v jakém rodinném či majetkovém vztahu je osoba [jméno FO] k právnímu zástupci. V minulosti soud obdobné dotazy formuloval i ohledně případných rodinných příslušníků právního zástupce (aby bylo předejit situaci, kdy je vlastníkem blízký rodinný příslušník právního zástupce a soudu to nebylo nad rámec jména takové osoby sděleno), ani nikdy předtím však právní zástupce soudu osobu vlastníka nesdělil. Tato skutečnost však tíží právního zástupce, který soudu informaci záměrně odpírá a skutečný stav i přes výzvu soudem neprokazuje, nikoliv tedy žalovaného.

30. V řízení sp. zn. [spisová značka] pak soud zjistil od České advokátní komory, že právní zástupce deklaroval, že je vlastníkem pouze 23 % akcií žalobkyně. Dále soud zjistil, že údaj o vlastnickém právu [jméno FO] a [jméno FO] je snad nedokonalostí právní úpravy, neboť se jedná o pouhé správkyně svěřenského fondu. Důvod, proč jsou v evidenci skutečných majitelů i v tento okamžik jako nepřímí skuteční majitelé zapsány (pouze) [jméno FO] a [jméno FO], ačkoliv společnost je ve vlastnictví svěřenského fondu Soukromý svěřenský fond CE Trust, IČO [IČO], jehož zakladatelem i obmyšleným je advokát [tituly před jménem] [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], zdejšímu soudu není znám a již podal podnět k odstranění této nesrovnalosti. Např. podle § 2 písm. c) zákona č. 37/2021 Sb. platí, že pro účely tohoto zákona se rozumí (…) skutečným majitelem každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání, (…). Soud má za to, že z notářského zápisu ze dne [datum] (veřejně dostupná listina v Evidenci svěřenských fondů) je zřejmé, že svěřenský fond Soukromý svěřenský fond CE Trust, IČO [IČO], je zřízen k uspokojování potřeb rodiny zakladatele, kterým je právě advokát. Z čl. 7.1 statutu svěřenského fondu (dále jen „statut“) vyplývá, že za života zakladatele nelze vyplatit obmyšleným jakékoliv plnění. Zjevně se tak jedná o majetkovou hodnotu, která bude majetkové potřeby jiných osob, než zakladatele, plnit až po jeho úmrtí, tedy v obdobné podobě, jako přechod majetku děděním. Dle článku 15.3 statutu je svěřenský fond zřízen pouze na dobu dvou let a v případě neprodloužení jeho existence je majetek vydán zakladateli (čl. 15.7 statutu). Je tedy zřejmé, že se s největší mírou pravděpodobnosti jedná o dočasné opatření, které koresponduje s častými změnami vztahů k žalobkyni, kde advokát několikrát byl výlučným vlastníkem žalobkyně (v různých obchodních formách), případně zde vystupují různé právnické osoby, založené v zahraničí. Advokáta je tedy zcela zjevně možno považovat za nejpravděpodobnějšího skutečného majitele nejen oněch 23 % akcií, ale rovněž tak zbývajících 77 % akcií. Soudu není znám osobní či příbuzenský vztah advokáta a dvou správců svěřenského fondu (tedy ani [jméno FO], narozené [datum]), avšak již z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, je zřejmé, že obě správkyně svěřenského fondu mají k advokátovi dlouhodobě blízký (přinejmenším) obchodní vztah. Ostatně dle veřejně přístupného obchodního rejstříku [tituly před jménem] [jméno FO] s advokátem působí dále v orgánech společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], a [právnická osoba]., IČO [IČO], které advokát vlastní (pokud komora vyžaduje doložení těchto tvrzení, dovoluji si odkázat na veřejně dostupnou část Obchodního rejstříku a Evidence skutečných majitelů). Obě správkyně jsou oprávněny jednat jen společně (čl. 6.4 statutu), proti vůli [jméno FO], u které soud předpokládá přímý příbuzenský vztah k advokátovi, tak zřejmě nelze existenci svěřenského fondu prodloužit. Ostatně správcovstvím svěřenského fondu jim byla svěřena správa majetku advokáta, což nepochybně svědčí o značném stupni vzájemné důvěry všech tří. Význam možnosti přechodu svěřenského fondu na investiční společnost v režimu zákona č. 240/2013 Sb. (pozn.: advokát je výlučným vlastníkem společnosti s IČO [IČO], která tuto definici bez dalšího splňuje), je bez dalších zjištění, resp. vyjádření advokáta, nejasný a rozhodnutím správců tak může rozhodování o majetku svěřenského fondu kdykoliv přejít na blíže neupřesněnou právnickou osobu (investiční společnost), což opět relativizuje zdánlivou definitivnost přechodu majetku advokáta na třetí osobu, ospravedlňující jeho tvrzení, že žalobkyni vlastní toliko v rozsahu 23 %.

31. Základním majetkem svěřenského fondu vedle částky [částka] (čl. 3.1 statutu) je zjevně (přinejmenším) obchodní závod žalobkyně. Tato společnost přitom nakupuje pohledávky značné hodnoty a podniká ve skutečně masivním měřítku, neboť uplatňuje pohledávky hned několika ekonomicky silných institucionálních věřitelů a přinejmenším z pohledu zdejšího soudu prakticky nemá konkurenci. Nadto statut počítá s možností přechodu svěřenského fondu do výlučné zprávy investiční společností. I z toho je zřejmé, že skutečným účelem svěřenského fondu nemusí být trvalé odevzdání majetku ve prospěch třetích osob, ale spíše pokračování v dosahování zisku obchodní činností a toliko dočasné převedení významné majetkové položky mimo přímé vlastnické právo advokáta. Tvrzení advokáta v tom smyslu, že je vlastníkem žalobkyně v rozsahu toliko 23 %, je i pro tyto důvody přinejmenším zjevně neúplné. S takovým vyjádřením advokáta se zjevně nelze spokojit a je zjevné, že advokát je skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 100 %, přičemž tuto skutečnost advokát se zjevně zištným motivem před soudy systematicky zastírá a je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů. I pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání.

32. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Soud se přitom neopírá pouze o nápadnou okolnost toho, že spisová značka právního zástupce je ve všech řízeních tohoto právního zástupce a (nejen) této zastupované právnické osoby kratší (např. ASPROV10/[tel. číslo] či AS Moneta Rmix V/[tel. číslo]) a tedy nejspíše původnější, než spisová značka samotné společnosti (např. ASPROV10/[tel. číslo]/447144 či AS Moneta Rmix V/[tel. číslo]/478725). V projednávané věci je tomu stejně. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s vymáháním poplatků, které bez jakékoliv volitelné protihodnoty (služby) účelově navyšují pohledávku nad rámec sjednaného a již tak limitně vysokého úroku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost apod. u úvěrů [právnická osoba], a dalších). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již 10 tis. řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) statisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

33. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Uvedené platí dokonce do té míry, že advokát neváhá plošně žalovat nároky, o kterých je přinejmenším srozuměn s tím, že mohou být v rozporu se zákonem (tedy s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) a je-li na takovou skutečnost soudem upozorněn, bez dalšího bere žalobu částečně zpět. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

34. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

35. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka], dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. [právnická osoba] s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

36. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno.

37. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně masivně předlužen, zjevně není schopen své závazky uhradit tak, aby nekrátil ostatní věřitele a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného. Ostatně žalovaný je v zahraničí a zjevně se snaží být nekontaktní.

Poučení