20 C 2/2026 - 49

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] evidenčně náměstí [Anonymizováno] naposledy bytem [Adresa žalované] pro 25 270 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částky 12 270 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky 25 270 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků není povinen platit náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 13. 10. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 31. 1. 2024, sjednané mezi žalovanou a žalobkyní, s původní jistinou 15 000 Kč. Úvěr měl být splácen týdenními splátkami po 455 Kč. Z úvěru se domáhala jistiny 15 000 Kč, souhrnného poplatku 12 270 Kč a úroku z prodlení jak ve II. výroku shora. Žalovaná již uhradila 2 000 Kč. Soud již na tomto místě konstatuje, že úvěr má jednoznačně lichevní parametry (RPSN 212,77 %). Poplatek 4 500 Kč za zpracování a doručení úvěru a 4 800 Kč za hotovostní inkaso splátek je ve skutečnosti skrytým úrokem a zjevně se mu nelze dle vůle spotřebitele vyhnout, když RPSN je ve smlouvě i v doprovodném formuláři předtištěna a tedy neměnná.

2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z. [právnická osoba] ohledem na zjevný rozpor nároku s dobrými mravy (a historii těchto nároků dle předchozích řízení) by soud platební rozkaz vydat neměl. Byl však vydán vyšší soudní úřednicí (v rozkazním řízení EPR), která rozhoduje ve vlastní gesci. Platební rozkaz se naštěstí v rozkazním řízení doručit nepodařilo a byl poté soudem zrušen. Senát 20C by tak neučinil (tedy ani v případě, že by žalovanému mohl být v ČR doručen). [právnická osoba] úplnost je třeba konstatovat, že soud nevydává rozsudky pro uznání či zmeškání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává (resp. zásadně by vydávat neměl) platební rozkazy a bez provedení dokazování neschvaluje případné návrhy smírů. Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud u daného (původního) věřitele již opakovaně odhalil (§ 121 o. s. ř.), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19).

5. Ostatně i tato žalobkyně již byla ze strany České národní banky postižena sankcí 6 000 000 Kč dne 24. 5. 2022 (sp. zn. S-Sp-2019/00251/CNB/573) právě za neplnění povinnosti dle § 86 ZOSÚ již ohledně úvěrů z let 2018. Soud se tak obává, že tak jako ostatní nebankovní věřitelé má z těchto sankcí pouze legraci a považuje je za toliko symbolickou občasnou daň za lukrativní podnikání v přímém rozporu s právními normami, když odnětí licence k poskytování úvěrů je spíše raritní (soud jej zatím zaznamenal jen u [právnická osoba], a [právnická osoba], v insolvenci, kde na poskytování úvěrů obratem navázal vlastník pod hlavičkou jiné společnosti).

6. Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní.

7. Z formulace platebních povinností v žalobním petitu sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nevyplývá (a vyplývá až z důkazů). V této věci je však lichevní navýšení patrné již z prvního odstavce návrhu, z něhož lze dopočítat RPSN nad 200 %. Dostatečně pak vždy vyplývá z předchozích řízení této žalobkyně (§ 121 o. s. ř.), kde se rovněž domáhala podobně lichevního příslušenství a kde bylo opakovaně shledáno, že zákonnou povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) řádně neplní – kdykoliv ji soud zkoumá (sp. zn. [spisová značka]). Jedná se o úvěry nápadně podobné úvěrům od společností [právnická osoba], [právnická osoba]., a [právnická osoba], v insolvenci (která již naštěstí o příslušnou licenci při druhé sankci od ČNB přišla), které se vyznačují podomním zprostředkováním/inkasem, tedy vedle lichevně vysokého příslušenství, sériového a paralelního úvěrování, úvěrování všech zletilých členů domácnosti a řádného nezkoumání úvěruschopnosti poskytuje úvěry osobám v exekučním inhibitoriu, což činí zejména prostřednictvím hotovostního inkasa v místě bydliště dlužníků po týdnech. Někdy též nedodržováním termínů splatnosti splátek, výběrem „nultých“ splátek či vratných záloh sankce za řádné doplacení.

8. K povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně k výzvě soudu písemně vyjádřila doplňujícím podáním ze dne 30. 1. 2026 (č. l. 22 a 34). Uvedla, že kontrolovala databázi neplatných dokladů, insolvenční rejstřík, RÚIAN, svou interní historii. Nutno dodat, že jde o automatizovanou a naprosto banální lustraci. Dále uvedla, že kontrolovala REPI a nic nezjistila. Dále tvrdila databázi [právnická osoba], dle které žalovaná neměla ke dni 31. 1. 2024 žádnou exekuci. Důkaz k tomu však opět nepředložila a zůstalo u tvrzení (nicméně exekuci sp. zn. [spisová značka] soudní exekutor dle rejstříku soudu skutečně skončil vymožením již v roce 2023). Vycházela z údajů od žalované v čestném prohlášení a z doloženého invalidního důchodu (žalobkyně tedy invalidní důchodkyni vědomě poskytla úvěr s RPSN 212,77 %!).

9. Soud si vyžádal i samotnou metodiku plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ v podobě, jakou žalobkyni schválila Česká národní banka, žalobkyně ji zaslala (č. l. 25 a násl.). Nicméně je zřejmé, že zkoumání úvěruschopnosti klienta nelze nikdy provést řádně, je-li důvodem posouzení poskytnutí úvěru s lichevními parametry. Nejde totiž o úvěr, ale o lichvu.

10. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po ní (opět) pátral, zjistil její doručovací adresu jak v záhlaví shora. I na takové adrese jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán ([právnická osoba].) nenalezl označenou domovní schránku. Jejího vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Spotřebitelé se pravidelně cítí provinile, že „zklamali“ hodné obchodní zástupce a že neuhradili nic ani několika inkasním agenturám, které se lichevně navýšené příslušenství obvykle pokoušely vymáhat. Stejně tak se obávají záležitost tematizovat, neboť podléhají exekučnímu inhibitoriu a splácení těchto úvěrů je inherentně protiprávní ve vztahu ke starším pohledávkám spotřebitelů. Jejího vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C důsledně činí – zjevně však nejde o převažující praxi, neboť nezaznamenal úbytek tohoto typu žalob se zjevně protiprávními prvky či jakoukoliv zdrženlivost advokátů při páchání tohoto typu lichvy (tato žalobkyně právního zastupování nevyužití, což je poměrně raritní). Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení. Dokonce i u těch, kteří se nárokům vzpěčují a obrátí se na Finančního arbitra, je bráněno v úspěchu např. promptním zahájením soudního řízení či nabídkou smíru, který však opět pouze kodifikuje lichevní parametry podkladového závazku.

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

12. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. nelze akceptovat jako dostatečné (jen stěží by postačovalo i v případě úvěru, který nemá parametry za hranicí dobrých mravů). Zda zkoumala u další externí evidence (při poplatku 4 500 Kč a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a naprosto nezbytné minimum), tedy neuvedla, natož aby tak prokázala, tvrdila pouze lustraci REPI a [právnická osoba], když posledně jmenovanou lustraci nijak neprokazuje. Tento původní věřitel informace o používání registru NRKI, BRKI či SOLUS neuvádí a v NRKI jeho úvěry skutečně zaneseny nejsou. Soud to však považuje za absolutně nezbytné, zejména v případě poskytování úvěrů s lichevními parametry. Tato žalobkyně však není jediná, kdo se těmto informacím vyhýbá. Stejně postupují i další nebankovní poskytovatelé úvěrů s lichevními paramety: např. [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], Orange [právnická osoba]., [Anonymizováno], [právnická osoba]., [právnická osoba]., koncern [Anonymizováno]. To však jen zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. [Anonymizováno]. Jaká je korelace údajů REPI vůči NRKI není senátu 20C známo (a s ohledem na normy GDPR pravděpodobně ani nikomu dalšímu). Přinejmenším v projednávané věci se však názorně ukazuje, že postup žalobkyně nevede k vyloučení poskytování úvěrů osobám, kterým je objektivně poskytnout nelze.

13. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální – č. l.

17. Vyplynulo z nich, že žalovaná měla předchozí nebankovní úvěry se zjevně lichevními parametry. Ze dne 25. 1. 2024 úvěr od [právnická osoba], v insolvenci, s jistinou 15 000 Kč a splátkou 1 981 Kč měsíčně. Dále ze dne 30. 1. 2024 (tedy pouhý den předem) od [právnická osoba]., s jistinou 15 000 Kč a splátkou 1 992 Kč měsíčně. Žalovaná se zjevně dostala do kontaktu s osobou, která má zkušenosti s úvěry z této skupiny věřitelů (v níž chybí již jen [právnická osoba]). Pravděpodobně žalovaná přechodně bydlela u osoby, která již sama byla obětí těchto lichevně jednajících společností, a tam přišla do kontaktu s jejich zprostředkovateli/výběrčími, kteří mají ve zvyku úvěrovat všechny zletilé členy takové domácnosti. Již na základě těchto dvou úvěrů je zjevné, že žalovaná nejen, že nebyla úvěruschopná pro jakýkoliv jiný typ úvěru, než ryze konsolidační (a doslova „záchranný“), ale byla již i obětí lichvy. Žalobkyně se tak pouze přidala se třetím lichevním úvěrem v řadě. Dále měla ze dne 29. 1. 2024 kontokorentní úvěr od [právnická osoba]., s rámcem 30 000 Kč, z něhož v prvním měsíci vyčerpala 9 185 Kč.

14. Za jakých okolností žalovaná uhradila 2 000 Kč, nebylo objasněno. Mohlo se jednat o řádné splátky, nebo (pravděpodobněji) o jednorázovou splátku, neboť týdenní inkaso ve skutečnosti probíhá málokdy. Případně se může jednat o „vratnou zálohu“ na řádné plnění splátek, kterou zprostředkovatelé tohoto typu lichevních úvěrů vybírají z poskytované jistiny (nicméně do karet splácení tuto skutečnost maskují uvedením výběru dnem následujícím po poskytnutí úvěru – což je jen nepatrně méně absurdní).

15. Tento věřitel si zřejmě neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou „[Anonymizováno] (IČO [IČO]) v jiné věci (sp. zn. [spisová značka]) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (ale u [právnická osoba], používající nápadně podobný úvěrový model, jako tento věřitel) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]).

16. Nápadně často jde u těchto věřitelů o osoby, které již podléhají exekučnímu inhibitoriu, včetně vícenásobného, a právě proto preferují hotovostní převody, stejně jako hotovostní splácení, nota bene mnohdy s týdenní frekvencí - která jen málokdy odpovídá legitimně vyplácenému příjmu běžného spotřebitele (měsíčně z podřízeného pracovního poměru či zde z invalidního důchodu). Přinejmenším jde o osoby masivně předlužené. Žalovaná výjimečně exekučnímu inhibitoriu nepodléhala, ale její situace byla analogická. Žalovaná měla úvěry teprve načerpané, ovšem šlo o úvěry s lichevními parametry, u kterých nikdo nemůže racionálně očekávat, že je bude hradit z invalidního důchodu ve výši 20 015 Kč. V dokumentu „PRAVIDLA PRO POSUZOVÁNÍ ÚVĚRUSCHOPNOSTI ŽADATELE O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR“ (č. l. 15), se lze v kapitole 5.4 „Lustrace žadatele v externích registrech“ dočíst: „Pracovník oddělení vyhodnocování úvěrových rizik provede lustraci žadatele v registru [Anonymizováno] je-li proti žadateli vedeno exekuční řízení, je žadateli udělen jeden záporný bod.“. Z toho není zřejmé ani to, zda si tato společnost vůbec uvědomuje, co činí a zda vůbec považuje splácení exekuce za absolutní překážku poskytnutí úvěru s lichevními parametry. Nutno však dodat, že tuto metodiku ČNB nepochybně neschvalovala s vědomím, že úvěry budou poskytovány s parametry navýšení za hranicí dobrých mravů, kterou ostatně ČNB vnímá perspektivou shodné judikatury, jako soud: srovnej https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky. Dle bodu 5.6 je současně podmínkou, že tato exekuce je splácena. Co si má soud představit pod „splácením“ v případě realizace exekučního příkazu srážkami ze mzdy (kdy lze jen těžko určit, zda se tak děje ze strany povinné osoby dobrovolně), je samozřejmě nejasné. O dobrovolnost zde zjevně nejde, spíše jde žalobkyni o pouhý fakt vymahatelnosti, resp. vytěžitelnosti potenciální oběti lichvy. Žalobkyně tedy explicitně počítá s poskytováním úvěru s lichevními parametry osobě s exekučním inhibitoriem (sic!).

17. Obdobně bizarní přístup soud zjistil v dokumentu „Informace o zpracování osobních údajů pro účely kontaktování klienta a provedení prescoringu“, dostupnému k dnešnímu dni na webové prezentaci společnosti [právnická osoba]., s podobným typem úvěrů, kde je v bodě 2.1 uvedeno: [Anonymizováno] upozorňuje, že pre-scoring je prováděn jako automatizované individuální rozhodování, kdy [Anonymizováno] zpracovává osobní údaje sdělené Klientem a další údaje dostupné z interních databází [Anonymizováno] nebo veřejně dostupných databází (evidence nesplacených úvěrů [Anonymizováno], rejstřík insolvencí, evidence neplatných průkazů totožnosti či rejstřík exekucí). V případě, že je v rámci pre-scoringu zjištěno, že je vůči Klientovi vedeno insolvenční řízení, větší počet exekučních řízení, Klient nehradí své stávající závazky vůči [Anonymizováno] včas, průkaz totožnosti Klienta je neplatný, případně je nalezena jiná negativní shoda, je Klient systémem [Anonymizováno] posouzen jako neúvěruschopný a [Anonymizováno] s ním nemůže o uzavření úvěrové smlouvy jednat. Je tedy zřejmé, že ze strany věřitele nejde o žádný omyl, pokud senát 20C pravidelně zjišťuje, že úvěr je poskytován právě osobám, proti kterým je vedena exekuce, mají postižený účet a přistupují na hotovostní inkaso v místě bydliště po týdnech. Tento původní věřitel se dle desítek předchozích řízení senátu 20C na osoby v exekučnímu inhibitoriu doslova „specializuje“ a usnadňují to týdenní návštěvy zprostředkovatelů/inkasních inspektorů v bydlišti dlužníků. Žalobkyně alespoň zjišťuje stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“, avšak ani u ní případná exekuce u žadatele zjevně neznamená vyloučení jeho úvěruschopnosti.

18. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, přitom zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Je tedy otázkou, zda by údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjčky, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let). Zde by její lustrace ke zjištění exekuce zřejmě nevedla, ani zdejší soud (obecný soud žalované) tehdejší exekuci neeviduje (proto v tomto řízení ani nezjišťoval stav CEE).

19. Předchozí úvěr u žalobkyně soud výslovně ověřoval (č. l. 20) a žalobkyně jej výslovně vyloučila (č. l. 22 p. v.). Soud projednává nárok z absolutně neplatného právního jednání. Pokud existuje nejistota ohledně toho, zda není u soudu uplatněn jen úvěr poslední ze série předchozích úvěrů, které by zcela zjevně ve smyslu § 555 o. z. byly zastírány posledním úvěrem (rovněž absolutně neplatným právním jednáním) a tvořily by součást lichevního schématu, které je soud povinen z úřední povinnosti rozkrýt (např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022), soud pokračuje v šetření. Soudu jsou tyto souvislosti známy z nižších stovek předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.), kde měl k dispozici výpisy NRKI spotřebitelů, zejména těch, kteří podléhali lichevním schématům společností s podobnými typy úvěrů, jaký poskytuje žalobkyně (již jmenovány výše). V této věci širšímu lichevnímu schématu („sériových“ či „paralelních“ úvěrů) nic nenasvědčovalo, proto tuto eventualitu soud nemusí rozvíjet. Pokud by tuto eventualitu zjistil, z moci úřední by schéma prošetřil a považoval jej za jediný skutek a zohlednil veškeré transakce, tedy navzdory formálně pojímané zásadě dispozitivní a projednací, což si ze strany nakládání s lichvou bezpodmínečně žádá.

20. V této věci žalobkyně předložila zákaznickou kartu (č. l. 11/35). Z té vyplývá, že zkoumala příjem a zjistila z příjmů jen invalidní důchod ve výši 20 015 Kč, odlišné bydliště od trvalého pobytu, spolubydlení s jinou osobou (odtud předpoklad soudu, že žalovaná se k tomuto typu lichevních úvěrů dostala skrze domácnost jiné osoby, k níž se nastěhovala). Neměla vyživovací povinnost, vozidlo, nemovitost ani předchozí úvěr u žalobkyně. Má základní vzdělání. Nebyla „soudně stíhána“ ani „trestně stíhána“ (ať již si pod touto nejasnou terminologií žalobkyně a žalovaná představují cokoliv). Údajně měla náklady bydlení 4 872 Kč a „životní minimum na ověření“ 4 860 Kč. Používání hodnot, majících nahradit zjištění skutečných výdajů a blízkých životnímu minimu je u těchto věřitelů obvyklé, ale pro účel poskytování úvěrů s lichevními parametry naprosto neakceptovatelné. Je ručně zapsáno „viděl jsem OP“ a „výpočet důchodu 2024“. I přes takto zjištěné údaje žalovaná obdržela od věřitelky úvěr s lichevními parametry (RPSN 212,77 %).

21. K osobě žalované soud v rámci pátrání zjistil zprávou Okresní správy sociálního zabezpečení [adresa] č. l. 19, že je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně. K poměrům žalovaného v době kontraktace soud neměl žádné další listiny.

22. Žalobkyně doložila dopisem (č. l. 13) vypracování i zaslání (č. l. 29) kvalifikované předžalobní výzvy od advokáta ([tituly před jménem] [právnická osoba]) ve smyslu § 142a o. s. ř., ovšem nikoliv do dispoziční sféry žalované, neboť použila evidenční adresu a nikoliv výslovně sjednanou adresu pro doručování – [adresa]. Jelikož soud žádnou náhradu nákladů nepřiznává žádnému z účastníků, nemusel z toho v tomto řízení dovozovat nepříznivý následek. Že takové nároky vymáhá svým jménem advokát, zapsaný Českou advokátní komorou, způsobuje rozčarování soudu i jeho obavu o integritu právního státu, který umožňuje, že senát 20C se s těmito nároky setkává již několik let bez jakéhokoliv náznaku změny k lepšímu.

23. Dle úvěrové smlouvy č. l. 9 žalovaná v hotovosti údajně přebrala 15 000 Kč a žalobkyně si nechala přislíbit 27 270 Kč, složených z úroku 2 970 Kč, úhrady za zpracování a poskytnutí úvěru 4500 Kč a poplatku za hotovostní inkaso v místě bydliště 4 800 Kč. RPSN činila 212,77 %, tedy přesto, že judikatura v trestních věcech zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní. Splácet měla 60 týdnů po 454,50 Kč, tedy navzdory povědomí věřitele vyplácení jediného příjmu žalované konkrétní den (22.) měsíčně. Jednání věřitele tedy již od počátku zjevně směřovalo k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to jej stíhá následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, obvykle je dále dlužník po zesplatnění doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Zda žalovaná skutečně obdržela 15 000 Kč a 2 000 Kč uhradila později, nebo pouze 13 000 Kč, nebylo soudu objasněno. Pro výsledek řízení to však není podstatné. Byla předložena karta splácení, z níž vyplývá, že 2 000 Kč bylo uhrazeno již v nultém týdnu. K takovému jednání ji smlouva samozřejmě vůbec nezavazovala. Soud nicméně opakuje, že těmto záznamům po projednání desítek obdobných nároků nedůvěřuje. Je zjevné, že tyto inkasní záznamy vůbec neodpovídají obsahu práv a povinností spotřebitelů dle úvěrových smluv a slepá důvěra soudů v tyto ryze subjektivní záznamy krajně nespolehlivých osob (s jasnou finanční motivací k protiprávnímu jednání) by byla jen další formou přehlížení lichvy a pošlapávání práv jejích obětí. Ale i tak je zjevné, že i u tohoto věřitele opět nastala situace, kterou smlouva vůbec nepředpokládá a zprostředkovatel opět realizoval své zaběhnuté lichevní schéma, ať již jej žalované vysvětloval jakkoliv (soud např. od vyslechnutých osob opakovaně slyšel „pokud zaplatíte splátku ihned, nemusíte ji již platit za měsíc“ a podobné absurdity). I tento záznam dokazuje, že žalobkyně patří do shodné skupiny lichevně jednajícího věřitelů, jako [právnická osoba], [právnická osoba]., a [právnická osoba], v insolvenci, a používá i obdobné nestandardní techniky lichvy.

24. Soud prvního stupně (zejména směrem k odvolacímu soudu) zdůrazňuje, že tyto nesrovnalosti jsou pravidelným průvodním jevem úvěrů od [právnická osoba]., [právnická osoba], a [právnická osoba], v insolvenci, které používají stejný model lichevního úvěrování (sériové úvěry, paralelní úvěry, podomní zprostředkovatelé/výběrčí, hotovostní inkaso osobám v exekučním inhibitoriu, nezkoumání úvěruschopnosti a vymáhání inkasními agenturami). Z tam uvedených datací tak nelze vycházet a slepě důvěřovat záznamům od osob, realizujících lichvu v terénu, v přímém kontaktu se spotřebiteli. Nelze tak bez dalšího dospět k závěru, kolik spotřebitel reálně obdržel do své dispozice a tedy ani dovozovat, zda došlo k pokusu o započtení (sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] Krajského soud v [adresa]) - či zda byl použit jiný model, např. u distančně sjednávaných úvěrů okolo modelu [právnická osoba], je předchozí úvěr doplacen s incentivou, že krátce poté (den, či měsíc, pokud si spotřebitele přehazuje více věřitelů) spotřebitel obdrží nový úvěr s mírně vyšší jistinou, než krátce předtím doplatil. U takového modelu konstrukci „neplatného započtení“ zjevně dovozovat nelze. Pokud by soud u jedné z těchto minuciózních variant lichvy pravidelně dovozoval, že na výsledek řízení nemá vliv, ostatní lichevně jednající společnosti tento model obratem převezmou do svého repertoáru lichevních praktik a opět se hromadně začnou vyhýbat detekci a krácení svých amorálních a protiprávních nároků. Lze to přirovnat k jednání orgánu činného v trestním řízení, který by se poškozeného v průběhu řízení ani jednou sám nezeptal, zda od něj pachatel v minulosti nevylákal více částek, než jen tu poslední (kterou již poškozený odmítl zaplatit a věřitel za to na něj poslal vymahače).

25. Žalovaná tedy nejvýše reálně disponovala částkou 13 000 Kč. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Jelikož soud neví, zda daná osoba (zprostředkovatele [jméno FO]) nezprostředkovávala i další úvěry, nelze bez dalšího předpokládat ani to, že z této částky nebyly umořeny další úvěrové závazky spotřebitele a spotřebitel tak reálně nemusel obdržet ani 13 000 Kč. Schopnost spotřebitelů čelit těmto nehorázným požadavkům je samozřejmě výrazně snížená, neboť již jednají v tísni, způsobené předchozí lichvou a další úvěr tak nutně potřebují. Žalovaná však byla procesně pasivní a více soud neměl možnost zjistit.

26. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud zohlednil na základě informací z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) údaje o celkovém průběhu lichevního schématu, získané od původní věřitelky, když procesní omezení zásadou projednací nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý. V tomto řízení vícečetné úvěry nezjistil, uvádí to tedy pouze pro úplnost, když podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Ostatně žalovaná čelí i dalším dvěma shodně jednajícím úvěrovým společnostem.

27. Pokud soud v občanskoprávním řízení zjistí lichvu, je povinen jednat z úřední povinnosti a nikoliv dle zásady projednací a dispozitivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Přihlížení jen k poslední iteraci lichvy, ale nikoliv již k iteracím předchozím, by pak rovněž zakládalo zjevnou nespravedlnost ve výsledku řízení. Pokud je spravedlivé řešení podmíněno tím, že spotřebitel po skončení tohoto řízení bude zbytek lichevního schématu muset řešit formou trestního oznámení, samostatnou občanskoprávní žalobou vůči pachateli lichvy, vzájemným návrhem již v průběhu prvního řízení či alespoň kvalifikovanou procesní obranou (započtením), je zřejmé, že ochrana spotřebitele není ze strany soudu úplná a soud by nerozhodl ve smyslu § 87 ZoSÚ o skutečné jistině, ale jen o její části, kterou protiprávně vykonstruoval věřitel. Soud nemůže být vázán takovým vymezením předmětu řízení žalobcem (dle zásady dispoziční), které je záměrně a systematicky opíráno nikoliv o platný závazek, ale o absolutně neplatné jednání, které je součástí ucelené řady opakovaných jednání (iterací) a které je pachatelem lichvy zkonstruováno právě k dokonání protiprávního jednání s využitím veřejné moci v samotném závěru celého lichevního schématu. Někteří další pachatelé lichvy dokonce již před několika lety dospěli k modelu, který v závěru lichevního schématu vyžaduje od soudu již jen přiznání jistiny úvěru, a bez velkého úsilí si lze domyslet, jak úspěšně takový model prochází v rozkazním řízení či většinou soudních senátů.

28. V tomto řízení soud další úvěr nezjistil, proto se dále zabývá již jen otázkou řádného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr (§ 86 ZoSÚ).

29. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

30. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých procesních vyjádřeních často tvrdí právě tato žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Tento věřitel však na tuto zákonnou povinnost zjevně dlouhodobě a systematicky nedbá, pokud se nezajímá o tak zásadní databáze, jako je NRKI, BRKI ani SOLUS, když REPI zcela zjevně nepostačuje, pokud neobsahovalo údaje, jaké soud zjistil z NRKI a BRKI.

31. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Ostatně žalobkyni k podstatnému zlepšení praxe nevedla ani sankce 6 000 000 Kč, pravomocně udělená dnem 9. 9. 2022. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). [adresa] smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

32. V projednávané věci je navýšení jistiny tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří ať jsou či nejsou jeho zaměstnanci, vždy mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V projednávané věci je toto vše z nejčernějších scénářů opět naplněno beze zbytku.

33. Soud je ve stále se zvyšující intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu (§ 88 ZoSÚ), ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a vlastními silami nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Zda byl jednáním spotřebitele věřitel opravdu uveden v omyl, není v těchto řízeních pravidelně vůbec zkoumáno (ostatně svědčí o tom i skutkové věty, kde tentýž věřitel často figuruje opakovaně). Údaje o životním minimu si spotřebitelé nepochybně sami s železnou pravidelností nevymýšlejí. Ostatně nahrazení snahy o zjištění skutečných výdajů tímto údajem, používaným pro naprosto odlišný účel, jen těžko může vzejít z mysli průměrného spotřebitele. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. V neposlední řadě mohou být takto získané údaje o dlužnících mezi nebankovními věřiteli vzájemně obchodovány a oběť lichvy tak může být zneužita již jen tím, že je za odměnu přenechána k rozvinutí dalšího lichevního schématu jinému věřiteli.

34. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tato žalobkyně se registru NRKI zjevně vyhýbá, ale porovnání výstupu z REPI (pokud lze prázdnému obsahu potvrzení č. l. 23 vůbec důvěřovat) jasně ukazuje, že jde o nezpůsobilý prostředek ke zjištění skutečné situace spotřebitele. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od dalších věřitelů, kteří s NRKI tak jako žalobkyně rovněž nespolupracují. Např. lichevní úvěry od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], Orange [právnická osoba]., Emma’s credit, s. r. o., [právnická osoba]., [právnická osoba]., koncernu [Anonymizováno] a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS.

35. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Žalobkyně ji předložila. Je z ní zřejmé, že vůbec neodpovídá typu úvěrů, které poskytuje. Tuto metodiku ČNB nepochybně neschvalovala s vědomím, že úvěry budou poskytovány s parametry navýšení za hranicí dobrých mravů, kterou ostatně ČNB vnímá perspektivou shodné judikatury, jako soud: srovnej https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky. Pokud navíc obsahuje přijatelnost jakéhosi ověřování „splácení exekucí“, je zcela zjevně vadná, neboť povaha a následky exekučního inhibitoria sjednávání úvěrů s vysokým úročením (natož excesivním až lichevním) vylučují.

36. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Stejně tak se nelze odvolávat na metodiku, pokud je použita k poskytnutí úvěru s lichevními parametry. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních.

37. V případě žalované byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů. Pokud by věřitele vážně zajímaly jiné úvěrové závazky spotřebitelů (pokud výstup z REPI v takových situacích takto frapantně selhává, žalobkyně by si toho po tolika letech podnikání již měla povšimnout), zjistila by, že poměry žalované již byly ekonomicky doslova napjaté, a vzhledem k jejímu jedinému zdroji příjmů v žádném případě neumožňovaly, aby věřiteli saturovala lichevní úvěr. Údaj o výdajích (okolo) 4 860 Kč vídá soud pravidelně a jde o zjevně vyfabulovanou částku, vnucovaný zprostředkovateli těchto úvěrů, zřejmě odpovídající životnímu minimu. V této věci bylo výjimečně poměrně realisticky uvedeno, že celkové výdaje tvoří i náklady bydlení, tedy celkem 9 432 Kč. Ani to však není realistický údaj, když náklady bydlení v Severočeském kraji běžně dosahují násobků takové částky. Žalobkyně v potřebné míře nedostála svým povinnostem, přinejmenším tím, že nezajistila dostatek vstupních údajů (resp. jejich podstatnou část neověřovala), resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud dospěla k závěru, že za takových poměrů může žalovaná hradit excesivní úvěrové navýšení a vygenerovat věřiteli zisk ve stovkách procent RPSN. Žalobkyně se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud nabyl dojmu, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani takto tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru (a soud již zjistil i mnohem nuznější poměry, než u této žalované).

38. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 ZoSÚ) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Ostatně výběr „nulté“ splátky na měsíc dopředu opět dokazuje, že písemná forma u těchto úvěrů jen zastírá skutečnou podobu lichvy. Na exekuci a jejich důvody se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá, resp. je výslovně připouští, a po mnoha letech opakujících se nároků těchto nebankovních věřitelů (ať již „úvěrové skupiny“, do které patří žalobkyně, tak obecně poskytovatelů nebankovních úvěrů s lichevními parametry) již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách (jako v této věci) a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaný je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může a tito jsou trestně stíháni a odsuzováni za desítky skutků, současně paradoxně konstatujících, že jednotlivé úvěry zkoušeli splácet.

39. Nápadné bývá i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje měsíční příjem či bankovní účet, či obojí. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. Pravidelně se tak stává u osob v exekučním inhibitoriu a pro soud je nepochopitelné, proč není věřitel dosud trestně stíhán, přinejmenším ze strany ostatních věřitelů/oprávněných spotřebitele. Zde je však zřejmé, že věřitel RPSN ve smlouvě předtiskl, tedy sám sebe usvědčil, že nejde o svobodnou volbu spotřebitele, ale o vnucené (předstírané) ujednání, maskující jednotlivé zdroje lichevního zisku.

40. Soud je ale především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak vysoce podprůměrného příjmu, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání saturovat. Jednání věřitele, která takové úvěry poskytne osobě s vysoce podprůměrným příjmem, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.). Nezdá se však, že by to tyto věřitele jakkoliv znepokojovalo a jednají ve zjevné pocitu absolutní beztrestnosti. Zatímco u žalované soud nezná její motivaci k přibírání lichevních závazků (pokud není dostatečným důvodem, že byla invalidní ve III. stupni), u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.

41. Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) předlužení či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Takový věřitel nemůže zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Žalobkyně zde však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Zde byl úvěr poskytnut s RPSN 212,77 %.

42. Poměry žalované byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 ZoSÚ (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout (resp. by úvěry s těmito parametry neposkytoval nikomu). Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně a protiprávně, natož proč si za to nechává od spotřebitelů platit (v tomto případě) 4 500 Kč a 4 800 Kč. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení ZoSÚ již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezních závazků ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud. Pro účel § 87 ZoSÚ přihlíží ke všem okolnostem, z nichž lze reálné obohacení spotřebitele vyčíslit.

43. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu ZoSÚ. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když explicitně míní těžit dokonce i z osob v exekučním inhibitoriu.

44. Nadto žalovaná ani reálně neobdržela částku 15 000 Kč, ale pouze 13 000 Kč. Lichevní příslušenství však hradí z fiktivní jistiny 15 000 Kč a reálná RPSN je tak ještě děsivější. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Žalovaná se tak obohatila jen v rozsahu 13 000 Kč a přiznat žalobkyni jakékoliv další plnění by znamenalo, že by soud dovodil procesně nepříznivý následek jen proto, že žalovaná si není vědoma toho, že je obětí specifického lichevního schématu, které nezná ani většina odborné právnické veřejnosti.

45. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaný již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací a dispozitivní, kterým by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

46. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 2 000 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na zbývající část 13 000 Kč.

47. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve sp. zn. 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

48. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak tím více přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), resp. měsíčně. I v této věci si ostatně věřitel vzal ihned z jistiny částku, která mu dle ujednání smlouvy vůbec nepříslušela. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce (jak se ale ukázalo v této věci, může tak činit i když jsou sjednány splátky týdenní), a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina. Pravidelně jsou takto exploatováni všichni členové domácnosti, a jakmile dítě nabude zletilosti, samo také vstupuje do dluhové spirály rodičů.

49. Proto soud žalobu zamítnul v rozsahu, v jakém převyšovala částku 13 000 Kč, tedy včetně jakéhokoliv příslušenství. Ostatně pokud by soudy postupovaly formalisticky, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na pokračující lichevní schéma, ohledně něhož musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel či jeho právní zástupce (který zde z neznámého důvodu vystupoval jen v předsoudní fázi).

50. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je invalidní ve III. stupni a zdejší soud vůči ní již povolil jinou exekuci a k rozsudku spějí i další splatné úvěrové závazky (sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované poskytl přibližně třináctiměsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být její zájem upřednostněn na úkor žalobkyně ještě více. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

51. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení neúspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) v prakticky totožném rozsahu, v jakém byla úspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení