20 C 204/2019-445

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobce] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobce] zastoupených advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o finanční zadostiučinění v částce 540 700 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad a) částku 21 250 Kč spolu s 8,05 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ad b) částku 21 250 Kč spolu s 8,05 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci ad a) částku 249 100 Kč spolu s 8,05 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení se zamítá.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni ad b) částku 249 100 Kč spolu s 8,05 % p.a. úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení se zamítá.

V. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 42,34 % v částce 1 016,16 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se na žalované původně domáhali zaplacení finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim vznikla v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 10/2011 (dále jen„ posuzované řízení“) v částkách uvedených ve výrocích I. – IV. a dále náhrady škody (po částečném zpětvzetí žaloby) v celkové částce 132 644,45 Kč, skládající se z náhrady škody v částce 13 979 Kč v souvislosti s administrací převodu bytových jednotek; z částky 172,10 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7,05 % p. a. za dobu od 17. 5. 2013 do 30. 6. 2013 (44 dnů) z částky 20 250 Kč v souvislosti s opožděně vráceným soudním poplatkem a dále z částky 9 048,31 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 1. 7. 2013 do 17. 1. 2019 (2026 dnů), po které nebyl žalobcům vrácen soudní poplatek v částce 20 250 Kč; částky ve výši 109 445,04 Kč představující nevypořádaný podíl převedených jednotek [číslo] na fond oprav domu [ulice a číslo] za období před prohlášením úpadku [anonymizována čtyři slova], kterou byl insolvenční správce povinen vypořádat při převodu jednotek, když soudy se tímto vypořádáním v posuzovaném řízení nezabývaly a žalobcům vznikla škoda v uvedené částce z důvodu nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení, které bylo od počátku vedeno jako řízení sporné, zatímco mělo být vedeno jako řízení nesporné, to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o povinnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“).

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že se na ni žalobci obrátili mimosoudně podáním ze dne 10. 6. 2019 doručeným žalované téhož dne. Žalovaná ve stanovisku ze dne 9. 12. 2019 dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo ke správnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce a žalobcům poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení jejich práva na přiměřenou délku řízení, které se jeví odpovídajícím okolnostem věci. Nároku na náhradu majetkové újmy pro neexistenci všech předpokladů vzniku nároku nevyhověla. Žalovaná krátce zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, uvedla, že jeho celková délka činila 8 let, řízení probíhalo před třemi stupni soudní soustavy a ještě před Ústavním soudem ČR. Soud I. stupně ve věci samé rozhodoval dvakrát, odvolací soud třikrát, Nejvyšší soud ČR jednou a Ústavní soud ČR také jednou. Věc byla po skutkové stránce do určité míry složitá, po právní stránce byla složitá, když v průběhu posuzovaného řízení došlo ke změně právní úpravy. Žalobci museli být opakovaně vyzýváni k doplnění a opravě žalobního petitu, činili neúspěšná odvolání do procesních rozhodnutí a žalobu původně podali zjevně předčasně, když ji bylo následně vyhověno až po změně poměrů i právní úpravy ohledně vlastnictví bytů a žalobě bylo vyhověno v úplně jiném znění, než jak byla původně podána. K převodu nemovitosti došlo nikoli bezúplatně, ale za odměnu, což se projevilo i v definitivním rozhodnutí o nákladech řízení. Žalobci podali také nedůvodnou námitku podjatosti soudkyně soudu I. stupně, nedůvodnou námitku podjatosti členů odvolacího soudu. Žalovaná strana nárok žalobců na převod nemovitosti uznávala a namítala pouze jeho předčasnost, když se nacházela v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], neboť na její majetek byl prohlášen konkurz. První žalobce jakožto předseda představenstva žalovaného úpadce [anonymizována čtyři slova] byl osobou, která průběh insolvenčního řízení ovlivňovala svými četnými procesními návrhy a podáváním opravných prostředků proti procesním rozhodnutím činěným v průběhu insolvenčního řízení. Jeho opravné prostředky byly neúspěšné, ostatně žalovaný nárok žalobců na úhradu smluvní pokuty pokládal za nemravný. Míra nejistoty ohledně výsledků řízení tak byla pro oba žalobce minimální. Žalovaná proto mimosoudně žalobcům poskytla satisfakci v podobě konstatování, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobců na přiměřenou délku, avšak neshledala důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v posuzované věci jevilo jako dostačující. Co se týká náhrady majetkové újmy, žalobci uplatnili mimosoudně pouze nárok na náhradu majetkové újmy v částce 2 000 Kč za nevrácený soudní poplatek za odvolání, dále v částce 11 979 Kč představující náklady právního zastoupení po skončení odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze, dále v částce 172,10 Kč a 9 048,31 Kč jakožto náhrady zákonného úroku z prodlení z chybně vyměřeného soudního poplatku za odvolání v řízení vedeném před Městským soudem v Praze a dále v částce 109 445,04 Kč představující nevypořádanou dlouhodobou zálohu na opravy domu, když se domáhali existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí. Co se týká požadavku žalobců na náhradu majetkové újmy v částce 2 000 Kč za nevrácený soudní poplatek, dále částky 11 979 Kč jakožto náhrady nákladů řízení. Žalovaná neshledala existenci nezákonného rozhodnutí. V případě požadavku na náhradu škody spočívající v ušlém úročení částky uhrazeného soudního poplatku se jedná o nárok účastníka řízení vůči státu, jehož úprava je obsažena v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a ve smyslu § 10 odst. 1 tohoto zákona je příslušným správcem daně v dané věci konkrétní soud, který soudní poplatek vybral, spravuje jej a byl povinen vrátit jeho přeplatek na základě příslušného usnesení. Poměrná část soudního poplatku po částečném zpětvzetí žaloby je daňovým přeplatkem, kdy způsob jeho vrácení a rovněž a jeho případné úročení při prodlení správce daně upravuje § 155 zákona č. 280/2009 Sb. Tomuto nároku proto nelze pro nedostatek příčinné souvislosti vyhovět. Co se týká požadavku na náhradu škody v podobě nevypořádané dlouhodobé zálohy na opravy domu v částce 109 445,24 Kč, jedná se o dodatečně vznesený nárok žadatelů v rámci posuzovaného řízení a opět nelze dojít k závěru o existenci odpovědnostního titulu. Ohledně tohoto požadavku nebylo v posuzovaném řízení připuštěno rozšíření žaloby. Takovéto rozhodnutí opět není nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona. Ohledně zbývajících požadavků, tj. v částce 18 979 Kč představující rozdíl v odměně za uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky, v částce 9 800 Kč představující poměrnou část smluvní pokuty, které se žalobci domáhali po žalovaném, jejich nároku pravomocně meritorně nebylo vyhověno pro rozpor s dobrými mravy,v částce 32 351 Kč představující náklady vlastního právního zastoupení, bylo o nákladech řízení mezi účastníky pravomocně rozhodnuto. K částce 10 890 Kč spočívající v nákladech zastoupení před odvolacím soudem v posuzovaném řízení, částce 8 000 Kč spočívající v žalobci hrazených soudních poplatcích v posuzovaném řízení žalovaná namítla, že tyto nároky žalobci mimosoudně u žalované neuplatnily, není tak splněna podmínka pro vedení řízení podle § 14 odst. 3 zákona. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Usnesením ze dne 28. 4. 2020, č.j. 20 C 204/2019-80 bylo řízení co do nároku na náhradu majetkové škody v částce 5 000 Kč (poplatky uhrazené za převod bytové jednotky), dále částky 9 800 Kč (poměrná část smluvní pokuty), dále částky 32 351 Kč (náklady právního zastoupení v civilním řízení), dále částky 10 890 Kč (náklady právního zastoupení v odvolacím řízení) a částky 8 000 Kč (uhrazené soudní poplatky) zastaveno, když žalobci v uvedeném rozsahu své požadavky na náhradu škody, která jim měla vzniknout v posuzovaném řízení vzali zpět. Usnesení pak nabylo právní moci dne 16. 5. 2020.

4. Rozsudkem ze dne 7. 12. 2020, č. j. 20 C 204/2019-328 soud zastavil řízení ohledně požadavku na zaplacení 8,05 % ročního úroku z prodlení z částky 66 041 Kč od 12. 12. 2019 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 42 500 Kč spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 540 700 Kč spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 132 644,45 Kč spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení (výrok IV.) a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 717,60 Kč (výrok V.). Proti rozsudku podali odvolání žalobci i žalovaná. Žalobci se odvolali proti výrokům III., IV. a V. rozsudku a žalovaná proti výroku V. o nákladech řízení. Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č.j. 23 Co 148/2021- 380, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku IV. o věci samé potvrdil (výrok I.) a ve výrocích III. o věci samé a V. o nákladech řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení (výrok II.). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že ve vztahu k nároku žalobců na náhradu majetkové újmy v částce 132 644,45 Kč skládající se z jednotlivých dílčích nároků, učinil soud I. stupně správná skutková zjištění a dospěl ke správnému závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu ve vztahu k žádnému z dílčích nároků na náhradu škody, a to pro absenci odpovědnostních titulů. V případě požadavku žalobců na náhradu škody v částce 13 979 Kč představující soudní poplatek za odvolání (2 000 Kč) a náklady právního zastoupení (11 979 Kč) vynaložené v souvislosti s odvoláním proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013 č. j. [spisová značka], a která měla vzniknout nesprávným úředním postupem Vrchního soudu v Praze, když chybně aplikoval ust. § 170 písm. f) insolvenčního zákona a nepřiznal proto žalobcům náhradu nákladů řízení, odvolací soud stejně jako soud I. stupně shledal, že požadované náklady nebyly vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu nebo na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí. Žalobci tvrzený nesprávný úřední postup Vrchního soudu v Praze se promítl ve vydaném rozhodnutí, kterým nebyla žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení. Stát proto nemůže odpovídat za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ale výlučně z titulu nezákonného rozhodnutí. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 č. j. [spisová značka] nabylo právní moci a nikdy nebylo zrušeno jako nezákonné. Absentuje tak odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, a proto není splněn první předpoklad odpovědnosti státu za škodu. V případě požadavku žalobců na náhradu škody v částce 109 445,04 Kč představující nevypořádaný podíl převedených bytových jednotek [číslo] na fondu oprav domu [ulice a číslo] za období před prohlášením úpadku [anonymizována čtyři slova] (do 20. 4. 2009), a které se žalobci domáhají v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 74 Cm 10/2011 spočívajícím ve skutečnosti, že řízení bylo od počátku vedeno jako sporné, ačkoli se jednalo o řízení nesporné a soudy se požadavkem žalobců nezabývaly, odvolací soud shodně se soudem I. stupně shledal, že i v tomto případě nemůže stát odpovídat za škodu a to pro absenci odpovědnostního titulu. Skutečnost, že se soud požadavkem žalobců nezabýval, se odrazila i v konečném rozhodnutí ve věci, které je pravomocné a nikdy nebylo zrušeno. I v tomto případě, z důvodu neexistence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí, není splněn první předpoklad odpovědnosti státu za škodu podle zákona. Odvolací soud se v rámci doplnění ztotožnil se soudem I. stupně i ohledně posouzení nároku žalobců na náhradu škody v částce 172,10 Kč a v částce 9 048,31 Kč představující úroky z prodlení za období, kdy soud byl v prodlení s vrácením zaplaceného soudního poplatku. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobcům vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, soud vychází ze zákonných kritérií, k nimž patří i jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, a k významu předmětu řízení pro poškozeného, které je kritériem nejvýznamnějším. Posouzení těchto dvou kritérií ve vztahu ke každému z žalobců nemusí být nutně stejné, byť v posuzovaném řízení stáli na jedné straně, a i význam předmětu řízení pro každého z nich mohl být rozdílný. Žaloba, jíž se žalobci domáhají přiznání společného zadostiučinění, je neurčitá z hlediska tvrzení rozhodných skutečností a žalobního petitu. Tyto vady nebyly odstraněny postupem podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil vyzvat žalobce postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. ke sdělení jakého individuálního odškodnění v rámci uplatněné a dosud nepřiznané částky 540 700 Kč se každý z nich domáhá a tomu uzpůsobení a doplnění jejich skutkových žalobních tvrzení a žalobního petitu. V případě odstranění vady se soud I. stupně bude znovu zabývat požadavkem žalobců na odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení a bude dbát na to, aby jím učiněná skutková zjištění měla oporu v provedeném dokazování (např. závěr, že řízení bylo složité z důvodu změny právní úpravy v jeho průběhu). Při stanovení výše zadostiučinění vezme náležitě v úvahu, v jakém poměru se jednotlivá zákonná kritéria podílela na celkové délce posuzovaného řízení. Právním názorem odvolacího soudu je soud I. stupně vázán (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

5. Soud vázán právním názorem odvolacího soudu vyzval každého z žalobců usnesením ze dne 13. 7. 2021, č.j. 20 C 204/2019-385 k odstranění vad žaloby v podobě neurčitosti nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení tak, aby každý z nich uvedl, jaké konkrétní částky z celkové částky 540 700 Kč se každý z nich domáhá a k uvedení konkrétních tvrzení z nichž vznik nemajetkové újmy každý z nich dovozuje.

6. Žalobci reagovali podáním ze dne 25. 7. 2021 a uvedli, že újmu, která jim byla způsobena v posuzovaném řízení nesprávným úředním postupem, vnímá každý z žalobců stejně, a proto každý z nich požaduje finanční zadostiučinění v částce 270 350 Kč s 8,05 % p.a. zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 12. 12. 2019 do zaplacení. Při jednání dne 20. 9. 2021 pak dále žalobci uvedli, že co se týká přiznané částky 42 500 Kč, tato byla poukázána na jejich společný účet (jsou manželé) a z této částky náleží každému z nich polovina, tj. částka 21 250 Kč, neboť oba popsanou újmu pociťovali stejně.

7. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobci dopisem ze dne 10. 6. 2019 doručeným téhož dne žalované, u žalované uplatnili požadavek na náhradu škody v částce 2 000 Kč, 11 979 Kč, 172,10 Kč, 9 048,31 Kč, 109 445,04 Kč, celkem v částce 132 644,45 Kč, jakožto náhrady škody, která jim měla vzniknout v posuzovaném řízení a dále požadavek na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové částce 510 200 Kč za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení. Žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 9. 12. 2019, ve kterém dospěla k závěru, že délka posuzovaného řízení nebyla přiměřená, a proto konstatovala, že došlo k porušení práva žalobců na přiměřenou délku posuzovaného řízení, avšak nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích nebo konstatování porušení práva se jeví jako dostačující. Co se týká požadavku na náhradu majetkové újmy, tento požadavek shledala nedůvodným.

8. Dále bylo v řízení prokázáno, že dne 20. 12. 2010 byla Městskému soudu v Praze doručena žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem od žalobců a) [celé jméno žalobce] a b) [celé jméno žalobce] proti žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení] jako insolvenčnímu správci dlužníka [anonymizována čtyři slova]. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 74 Cm 10/2011. Dne 6. 1. 2011 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu, který žalobci zaplatili dne 14. 1. 2011. Dne 18. 1. 2011 byla žaloba zaslána žalovanému k vyjádření. Vyjádření žalovaného bylo soudu doručeno dne 25. 2. 2011. Dne 3. 3. 2011 bylo soudu doručeno vyjádření žalobců a doplnění žaloby. Dne 24. 3. 2011 byl žalovaný vyzván k podání vyjádření k doplnění žaloby. Dne 21. 4. 2011 žalovaný podal vyjádření. Dne 4. 5. 2011 žalovaný doplnil své vyjádření. Dne 17. 12. 2012 soud na den 21. 3. 2013 nařídil jednání a vyzval žalobce k doplacení soudního poplatku za nárok na uložení pouty žalovanému. Usnesením ze dne 17. 12. 2012 soud vyzval žalobce k doplnění tvrzení. Soudní poplatek byl doplacen dne 28. 1. 2013. Dne 12. 3. 2013 a dne 21. 3. 2013 žalobci doplnili žalobu. Dne 21. 3. 2013 žalobce ad b) podal námitku podjatosti soudce. Dne 25. 3. 2013 se konalo jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo řízení v části žaloby o nahrazení projevu vůle žalovaného učinit vůči žalobcům nabídku na bezúplatný převod bytové a nebytové jednotky zastaveno (výrok I.), dále bylo řízení v části žaloby o zaplacení částky 200 Kč za každý den prodlení do dne podání smluv s návrhem na vklad do katastru nemovitostí zastaveno (výrok II.), žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o převodu vlastnictví k bytu byla zamítnuta (výrok III.), žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o převodu vlastnictví garáže byla zamítnuta (výrok IV.), dále byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 200 Kč za každý den prodlení (výrok V.) a žalobcům byla žalobcům stanovena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Dne 28. 3. 2013 bylo písemné vyhotovení rozsudku rozesláno. Dne 24. 4. 2013 žalobci podali odvolání proti rozsudku. Dne 26. 4. 2013 bylo odvolání zasláno žalovanému k vyjádření. Opravným usnesením ze dne 26. 4. 2013 soud opravil datum vyhlášení rozsudku v písemném vyhotovení. Usnesením ze dne 26. 4. 2013 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 9. 5. 2013 žalovaný podal vyjádření k odvolání žalobců. Dne 17. 5. 2013 žalobci zaplatili soudní poplatky. Dne 18. 6. 2013 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání a o námitce podjatosti. Dne 26. 9. 2013 odvolací soud na den 21. 11. 2013 nařídil jednání. Dne 24. 10. 2013 právní zástupce žalovaného požádal o odročení jednání z důvodu kolize, jednání proto bylo odročeno na 19. 12. 2013. Dne 18. 12. 2013 bylo soudu doručeno doplnění námitky podjatosti od žalobce b) a dále námitka podjatosti členů senátu [anonymizována dvě slova] Vrchního soudu v Praze a doplnění odvolání. Dne 19. 12. 2013 se konalo jednání před odvolacím soudem, na němž bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV., V. a VI. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nevydala vyloučená soudkyně a rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu nepřesvědčivého odůvodnění a neúplného zjištění. Soud se dále musí zabývat vznesenou námitkou započtení složené zálohy na odměnu insolvenčního správce a formulací petitu, o čemž žalobce řádně poučí. Spis byl vrácen Městskému soudu v Praze dne 21. 1. 2014. Usnesení nabylo právní moci 28. 1. 2014. Dne 23. 1. 2014 soud vyzval žalobce k doplnění žaloby ve smyslu rozhodnutí odvolacího soudu. Dne 17. 2. 2014 žalovaný podal dovolání. Dne 26. 2. 2014 soud vyzval žalobce k podání vyjádření k dovolání. Dne 10. 3. 2014 žalovaný podal návrh na přerušení řízení. Usnesením ze dne 21. 3. 2014 bylo řízení přerušeno do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalovaného, neboť budou posuzovány klíčové otázky mající význam pro rozhodnutí ve věci. Dne 11. 4. 2014 žalobce b) podal odvolání proti usnesení o přerušení řízení. Dne 18. 4. 2014 soud vyzval žalobkyni a), aby se vyjádřila k podanému odvolání. Dne 7. 5. 2014 žalovaný podal vyjádření k odvolání žalobce b). Dne 27. 5. 2014 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Usnesením odvolacího osudu ze dne 28. 7. 2014 bylo usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení potvrzeno. Spis byl vrácen Městskému soudu v Praze 5. 8. 2014. Usnesení nabylo právní moci 5. 9. 2014. Dne 27. 10. 2014 byla věc předložena dovolacímu soudu k rozhodnutí. Usnesením dovolacího soudu ze dne 20. 9. 2016 bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013 zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu, že závěr odvolacího soudu, podle kterého žaloba nebyla předčasná, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a právní posouzení odvolacím soudem tak není správné. Spis byl vrácen Městskému soudu v Praze dne 3. 11. 2016 a usnesení nabylo právní moci 28. 12. 2016. Dne 19. 1. 2017 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí. Dne 21. 2. 2017 odvolací soud na den 6. 4. 2017 nařídil jednání. Usnesením ze dne 21. 2. 2017 soud vyzval žalobce k doplnění tvrzení žaloby. Dne 9. 3. 2017 žalobkyně a) doplnila tvrzení. Dne 6. 4. 2017 se konalo jednání před odvolacím soudem, na němž byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. potvrzen (výrok I.) a dále byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., IV. a VI. zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Rozsudek byl zrušen z důvodu nedostatečně provedeného dokazování a nutnosti jeho doplnění tak, aby bylo možné rozhodnout ve věci. Spis byl vrácen Městskému soudu v Praze 2. 5. 2017 a rozsudek nabyl právní moci 29. 5. 2017. Usnesením ze dne 26. 6. 2017 soud vyzval žalobce k opravení neurčitosti podání. Dne 26. 6. 2017 soud na den 27. 9. 2017 nařídil jednání. Dne 28. 6. 2017 právní zástupce žalovaného požádal o odročení jednání z důvodu kolize, jednání proto bylo odročeno na 18. 10. 2017. Dne 27. 7. 2017 žalobkyně a) podala vyjádření. Dne 30. 8. 2017 žalovaný podal vyjádření. Usnesením ze dne 13. 9. 2017 soud uložil [stát. instituce], aby sdělil soudu podstatné skutečnosti. Dne 22. 9. 2017 bylo vyhověno žádosti o součinnost [stát. instituce]. Dne 16. 10. 2017 podala žalobkyně a) vyjádření. Dne 18. 10. 2017 se konalo jednání, návrh na změnu žaloby byl zamítnut a žalobcům bylo uloženo, aby doplnili a opravili svůj návrh tak, aby obsahoval aktuální údaje ke dni rozhodnutí soudu. Jednání bylo za účelem umožnění úpravy textu smluv odročeno na 10. 11. 2017. Dne 6. 11. 2017 žalobci podali návrh převodních smluv, který byl dne 8. 11. 2017 zaslán žalovanému. Dne 10. 11. 2017 se konalo jednání, soud připustil změnu žaloby ve znění aktuálně navržených smluv a bylo vyhlášeno usnesení, kterým soud nahradil projev vůle účastníka uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky (výrok I.), dále soud nahradil projev vůle účastníka uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví nebytové jednotky garáže (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni a) náklady řízení. Písemné vyhotovení usnesení bylo rozesláno dne 21. 11. 2017. Dne 21. 11. 2017 bylo vydáno doplňující usnesení k usnesení ze dne 10. 11. 2017 o výrok IV., podle kterého žalobce b) nemá vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 21. 11. 2017 soud vrátil žalobcům část soudního poplatku. Dne 8. 12. 2017 žalovaný podal odvolání, které bylo dne 11. 12. 2017 zasláno k vyjádření žalobcům. Dne 16. 1. 2018 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018 byla ústavní stížnost žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2013 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017 odmítnuta. Dne 31. 8. 2018 odvolací soud na den 27. 11. 2018 nařídil jednání. Dne 20. 11. 2018 žalobkyně a) podala vyjádření k odvolání. Dne 23. 11. 2018 žalobce b) podal vyjádření k odvolání. Dne 26. 11. 2018 žalobce b) doplnil své vyjádření k odvolání. Dne 27. 11. 2018 se konalo jednání před odvolacím soudem, na němž bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2017, doplněné usnesením ze dne 21. 11. 2017, ve výrocích I., II. a IV. potvrzeno (výrok I.). Ve výroku III. bylo usnesení Městského soudu v Praze změněno tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Spis byl vrácen Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2018 a rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 12. 2018. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 74 Cm 10/2011.

9. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 8 odst. 2 zákona, byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31 odst. 2 zákona, náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze částečně. Každý z žalobců se nadále domáhal zaplacení částky 270 350 Kč jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která každému z žalobců měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení.

11. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3536/2011).

12. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením tohoto nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. („ …přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu, bez toho aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva“). Není proto pochyb o tom, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP, tj. zejm. aby výklad rozhodujícího pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci koreloval výkladu podávanému ESLP.

13. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

14. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud neshledal splnění tohoto předpokladu, když v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

15. Nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení spočíval v průtazích mezi jednotlivými úkony soudu, a to v období od 4. 5. 2011, kdy žalovaný doplnil vyjádření k žalobě do 17. 12. 2012, kdy soud ve věci nařídil jednání, dále v době 27. 10. 2014, kdy byla věc předložena dovolacímu soudu do 20. 9. 2016, kdy dovolací soud ve věci rozhodl.

16. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném ust. § 31a odst. 2 zákona je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. Soud se dále zabýval otázkou formy zadostiučinění.

17. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup v podobě zmíněných delších období nečinnosti již dosahuje takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobců a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobců na přiměřenou délku řízení.

18. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

19. Ve vztahu ke každému z žalobců trvalo posuzované řízení v době 20. 12. 2010, kdy byla soudu doručena žaloba do 17. 12. 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2018. Délku posuzovaného řízení nelze považovat za extrémní, proto soud vycházel ze základní sazby 15 000 Kč za rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky se počítá částka poloviční (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Základní sazba pro přiměřené zadostiučinění za uvedené období odpovídá částce 106 250 Kč. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

20. V posuzovaném řízení byla podána žaloba žalobců o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem podaná proti insolvenčnímu správci stavebního bytového družstva. Posuzované řízení bylo do jisté míry složité z hlediska procesního, když žalobci museli být opakovaně vyzýváni k doplnění a opravě žaloby, zaplacení soudních poplatků, dále žalobci vznesli nedůvodné námitky podjatosti, soudy se museli vypořádat s jejich různými procesními návrhy, jak vyplývá ze spisu posuzovaného řízení. Účastníkům řízení nelze přičítat k tíži použití zákonných prostředků procesní obrany, a jestliže tedy účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů, ať se jedná o uplatnění opravných prostředků, nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách. Jak vyplynulo ze spisu posuzovaného řízení, rozhodoval v průběhu posuzovaného řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013 ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2013 též odvolací Vrchní soud v Praze, který v rozsudku ze dne 6. 4. 2017 zavázal soud I. stupně vzít v úvahu, že s účinností od 1. 1. 2014 byl zrušen zákon o vlastnictví bytů, v důsledku čehož pak obsahové náležitosti navržených smluv o bezplatném převodu v řízení uvedené bytové a nebytové jednotky již nemusí nutně splňovat všechny náležitosti stanovené dříve zákonem o vlastnictví bytů, nýbrž musí obsahovat pouze obecné náležitosti stanovené pro smlouvy o převodu nemovitostí, avšak při respektování původní vlastnické povahy těchto jednotek. Daná změna právní úpravy tak byla jedním důvodů, pro které byl odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně částečně zrušen, což se projevilo na délce posuzovaného řízení, neboť soud I. stupně musel reagovat i na uvedenou změnu právní úpravy, v souladu s právním názorem odvolacího soudu pak doplnit dokazování a případně poskytnout i odpovídající procesní poučení, jak je patrné ze spisu posuzovaného řízení. Z hlediska složitosti posuzovaného řízení soud proto základní částku snížil o 20 %.

21. Z hlediska kritéria stupňů soudní soustavy, jakožto součásti kritéria složitosti řízení, bylo posuzované řízení vedeno před soudem I. stupně, odvolacím soudem, Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem ČR. Již samotná skutečnost, že ve věci rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení, pro dobu nutnou k vydání rozhodnutí, jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení. Soud proto základní částku snížil o 30 %.

22. Z hlediska postupu soudů během posuzovaného řízení, soud základní částku nesnižoval, ani nezvyšoval, když přihlédl ke skutečnosti, že v jisté míře je postup soudů v posuzovaném řízení zohledněn také tím, že pouhé konstatování porušení práva se v daném případě nejevilo jako dostačujícím prostředkem nápravy, a proto bylo přistoupeno k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě.

23. Z hlediska podílu žalobců na délce posuzovaného řízení soud také základní částku nesnižoval, ani nezvyšoval, když žalobci se na délce posuzovaného řízení nepodíleli.

24. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka„ v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, § 43, ESLP 2000), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době (srov. část IV. písm. d) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4336/2010„ účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného“. V posuzovaném řízení se jednalo o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem. Tento nárok žalobců obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Soud dále přihlédl i k té skutečnosti, že žalobci, kteří v posuzovaném řízení vystupovali společně na straně žalující, kvůli jejich stejnému hmotněprávnímu postavení což se promítlo i v jejich společném procesním postavení, byla nemajetková újma sdílena, což nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedeného sporu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4493/2017). Proto soud z hlediska významu posuzovaného řízení pro žalobce základní částku snížil o 10 %.

25. Základní částka tak byla u každého z žalobců snížena celkem o 60 %. Výsledná částka 42 500 Kč pro každého z žalobců představuje přiměřené a vnitrostátní úrovni odpovídající zadostiučinění za každému z žalobců vzniklou nemajetkovou újmu v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. 12. 2020, č.j. 20 C 204/2019-328 již byla žalobcům přiznána částka 42 500 Kč a jak již žalobci uvedli, pociťovali újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení stejně, přiznanou částku si rozdělili rovným dílem, tj. 21 250 Kč pro každého z nich, a proto soud každému z žalobců přiznal ve výrocích I. a II. zbývající částku 21 250 Kč. Ve výrocích III. a IV. pak soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl.

26. Zároveň soud žalované ve výrocích I. a II. uložil také povinnost zaplatit každému z žalobců z uvedené částky zákonný úrok z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona). Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Tento závěr byl potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. V posuzované věci byl nárok u žalované ze strany žalobců uplatněn dne 10. 6. 2019, kdy byla u žalované podána žádost o náhradu nemajetkové újmy v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona a od tohoto data počala běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu ust. § 15 odst. 2 zákona, v jejímž průběhu mohl být nárok žalobce uspokojen. K jejímu marnému uplynutí došlo dne 10. 12. 2019, a proto dne 11. 12. 2019 se žalovaná ocitla v prodlení a úrok z prodlení tak byl žalobcům přiznán od požadovaného data 12. 12. 2019 Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

27. Výrok V. o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle úspěchu ve věci a dále podle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. podle zásady zavinění. Žalobci v posuzovaném případě kromě nároku na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnili též nároky na majetkovou újmu (objektivní kumulace) a náhradu nákladů řízení je tak třeba poměrně rozdělit. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu platí, že při spojení dvou a více věci, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku (nároků) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace) je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu částku 50 000 Kč (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 3378/2013) pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), což je v daném případě částka 132 644,45 Kč. Za tarifní hodnotu se tak považuje částka 182 644,45 Kč (50 000 Kč + 132 644,45 Kč). Úspěch žalobců byl pouze ohledně tarifní hodnoty 50 000 Kč, neboť ve zbývajícím rozsahu jednak žalobci zavinil, že řízení muselo být zastaveno, když v uvedeném rozsahu vzali žalobu zpět a jednak byli v řízení neúspěšní, když ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta a v procentuálním vyjádření tak úspěch žalobců byl v rozsahu 28,83 %, zatímco neúspěch byl v rozsahu 71,17 %. Žalovaná oproti tomu zrcadlově měla úspěch v rozsahu 71,17 % a neúspěch v rozsahu 28,83 %. Po odečtení neúspěchu od úspěchu žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalobcům v rozsahu 42,34 % Náklady řízení žalované jsou ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c), vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou 2 400 Kč za osm úkonů každý v částce 300 Kč (vyjádření ze dne 3. 1. 2020, 28. 11. 2020, 19. 4. 2021, 31. 8. 2021 a účast na jednání soudu dne 5. 10. 2020, 2. 12. 2020, 19. 5. 2021, 20. 9. 2021). Z částky 2 400 Kč pak 42,34 % je v částce 1 016,16 Kč, která byla žalované přiznána na náhradě nákladů řízení. Ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce tří dnů.

Poučení