20 C 205/2025 - 72

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] doručovací adresou [Anonymizováno] pro 24 488 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na plné náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 15. 4. 2025, zaplacení plnění z úvěru ze dne 11. 1. 2024, sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Dále se z těchto plnění domáhala úroku z prodlení od 19. 7. 2024 do zaplacení. Ke kontraktaci mělo dojít na webových stránkách zaplo.cz. Nárok tvoří jistina 13 200 Kč a navýšená 6 800 Kč a smluvní úrok 4 328 Kč a smluvní pokuta 160 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované i skrze CEE, ISIR, SOLUS, CNCB a CBCB.

2. Žalovaná v řízení zprvu byla pasivní, v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud však po ní pátral, zjistil její aktuální doručovací adresu a k jednání se dostavila. Uvedla, že se snažila s věřitelem dohodnout, chtěla splácet 4 tis. Kč měsíčně, nesouhlasili s tím, nějaký muž od nich byl i u ní před domem. Tyto skutečnosti jsou soudu z desítek předchozích řízení již známy (§ 121 o. s. ř.), součástí lichevního schématu tohoto věřitele je nátlak na spotřebitele, aby přednostně přistoupil na odklad splatnosti či sjednání nové smlouvy a lichevní schéma mohlo pokračovat další iterací. K druhému, odročenému jen proto, aby měla příležitost předložit své důkazy, se již bez omluvy nedostavila a soudu tak zbytečně zmařila část jednacího dne. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků.

3. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Ignorování těchto skutečností (tedy v rozporu s elementární zásadou učení, zakotvenou i v § 122 o. s. ř.) je právě tím, co posiluje žalobkyni v uplatňování těchto nároků navzdory jejich rozporu hned s několika kogentními ustanoveními zákona. Platební rozkaz naštěstí nebyl úspěšně doručen a byl proto soudem následně opět zrušen. Senát 20C se domnívá, že ani doručení tohoto platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele by nezaložilo plně zákonné rozhodnutí a byl by nucen podat podnět k částečnému zastavení exekuce exekučnímu soudu. [právnická osoba] četných předchozích řízeních již senát 20C zjistil, že spotřebitelé mají v NRKI často zapsány i vyšší desítky záznamů od [právnická osoba], přičemž důvodem může být jak sjednávání nových smluv, tak změny stávající smlouvy ve formě navyšování jistiny či odkládání splatnosti za poplatky. Opakovaně bylo zjištěno, že spotřebitel předchozími platbami jistinu výrazně přeplatil, jistina tak ostatně ani nebyla plněním, které by spotřebitel skutečně obdržel (pokud krátce předtím musel obdobně vysokou částku splatit) a předchozí úvěry na sebe těsně navazují (pokud není využita „synergie“ s působením jiného obdobně lichevně jednajícího věřitele). V této věci tomu mohlo být shodně, soud se tedy opět obával příslušného lichevního schématu a opatřil výpis NRKI a vyjádření původního věřitele.

5. Takto ze zprávy od [právnická osoba], ze dne 22. 9. 2025 (č. l. 65) zjistil, že žalovaná sjednala dne 27. 10. 2023 první úvěr s jistinou 2 100 Kč, došlo ke 4 navýšením na celkových 6 000 Kč a úvěr byl doplacen dne 13. 11. 2023 právě částkou 6 000 Kč.

6. Ovšem hned dne 14. 11. 2023 (přičemž rozdíl pouhého jediného dne nemusí nutně znamenat více, než výkaz transakce, která fakticky proběhla téhož dne) došlo k opětovnému sjednání úvěru 6 000 Kč, byl 7x navýšen na celkových 25 000 Kč a byl doplacen dne 12. 12. 2023 částkou 30 263 Kč. Žalovaná tedy během necelého měsíce přeplatila 5 263 Kč.

7. Ještě téhož dne (12. 12. 2023) byl ovšem sjednán další úvěr, s jistinou 16 500 Kč, posléze navýšený na 20 000 Kč, který byl doplacen dne 11. 1. 2024 částkou 24 600 Kč. Žalovaná tedy během tří týdnů přeplatila 4 600 Kč.

8. Ještě téhož dne byl sjednán předmětný úvěr s původní jistinou 13 200 Kč, posléze navýšenou na 20 000 Kč. Žalovaná poté zaplatila 5x poplatek za odklad splatnosti á 4 600 Kč, celkem tedy 23 000 Kč. Na samotnou pohledávku tak dle věřitele neuhradila ničeho.

9. Soudu tak mělo být ze strany původního věřitele, žalobkyně a advokáta, který je skutečným vlastníkem žalobkyně zatajeno, že žalovaná v rámci tohoto lichevního schématu již uhradila 32 863 Kč a z této částky ani jeden z věřitelů nezapočetl nic na plnění, kterého se domáhá v tomto řízení. Jednotlivé iterace lichevního schématu přitom oddělují úvěrové smlouvy, které věřitel prohlašuje za platné, zatímco senát 20C s téměř 100 % incidencí shledává, že jde o absolutně neplatná právní jednání, mnohdy i z více než jediného právního důvodu současně (a to navíc aniž by senát 20C dovozoval neprůkaznost elektronické kontraktace, jak pravidelně činí jiné senáty C zdejšího soudu). Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

10. V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] obdobně jednajícího původního věřitele ([právnická osoba], dnes [Anonymizováno] [právnická osoba].) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela [Anonymizováno], která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela [IČO]) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tím soud dokresluje situaci spotřebitelů, kteří čelí společnostem, používajícím spřízněná lichevní schémata okolo krátkodobých úvěrů, kde se věřitelé snaží pro případ soudního přezkumu (či před finančním arbitrem) zamaskovat předchozí přijatá plnění a domáhají se již údajně jen jistiny, případně jejího mírného navýšení, které sice bývá neplatně vysoké, ale alespoň neodporující omezení dle § 122 odst. 4 ZoSÚ (to však neplatí pro předžalobní výzvy od advokátů kolem těchto subjektů). I zde se žalovaná nepochybně domnívala, že „poplatek za prodloužení“ není platbou, která by měla snížit výši jejího závazku, přičemž soudu tak takovou skutečnost prakticky nikdy žádný ze žalovaných nesdělí, i když se jinak svých práv spotřebitele domáhá. Přitom však nepřiměřeně vysoký poplatek za odklad splatnosti zjevně zakládá potřebu opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (§ 86 ZoSÚ), což dosud nikdy soud u těchto věřitelů nezaznamenal, a následná jednání jsou tak pravidelně absolutně neplatnými jednáními. O tomto právním závěru ostatně byla již společnost [právnická osoba], poučena v sankčním rozhodnutí od České národní banky, která jí v této souvislosti udělila pokutu 7 500 000 Kč (rozhodnutí je veřejně dostupné na webových stránkách ČNB). Těmito dalšími smlouvami/dodatky se připravuje na nevyhnutelnou platební neschopnost spotřebitele (resp. ji sama způsobuje) a současně tím obchází omezení § 122 odst. 4 ZoSÚ tak, že bude následně požadovat již pouze jistinu, mnohdy v legendou, že jde pouze o bezdůvodné obohacení a úvěrová smlouva není soudu prezentována vůbec. Zde se nároku z úvěru domáhá dále s úrokem za krátké období.

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 40, byly předloženy i další důkazy postoupení.

12. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 41) vypracování i zaslání (č. l. 42) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 27 978 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Současně se advokát domáhá 6 098 Kč, což odpovídá mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby v řízení dle advokátní tarifu. Na takovou odměnu nemá právo advokát před rozhodnutím soudu o existenci (a výši) nákladů řízení, tím méně pak za úkon právní služby, který vůbec nenastal (příprava a převzetí své vlastní pohledávky, neboť advokát je současně skutečný majitel žalobkyně; podání žaloby k soudu, kterou v době výzvě logicky ještě podat nemohl), a taktéž i proto, že advokát zde ve skutečnosti neposkytuje právní služby, ale právní zastoupení jen předstírá (neboť jde o jeho vlastní pohledávku). Nadto odměnu vyčísluje z navýšení pohledávky, které svou výší zjevně odporuje hned několika kogentním ustanovením hmotného práva. V neposlední řadě jde o formulářový návrh a měla by se uplatnit ustanovení o snížené odměně dle § 14b advokátního tarifu. Takové jednání advokáta zjevně nelze v právním státě akceptovat a za část z těchto prohřešků byl již pravomocně potrestán ze strany České advokátní komory (účtování třetího úkonu právní služby v předžalobní výzvě).

13. Po skutkové stránce je zřejmé, že smlouva č. l. 28 a násl. byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku, tak jako všechny předchozí smlouvy tohoto původního věřitele. Je sjednán úrok 279,83 % ročně, ovšem RPSN činí 1 141,2 %. Přímo ve smlouvě (jiní věřitelé, kteří používají tento „franšízovaný“ lichevní model, tyto poplatky nezveřejňují a jsou sdělovány výhradně v diskrétním webovém rozhraní spotřebiteli, což činí rozkrytí jejich jednání o to obtížnější) definuje výši poplatků za odklady splatnosti vždy po 30 dnech a ty rovněž odpovídají RPSN 1 141,[právnická osoba] ní předložila dodatky ze dne 21. 1. 2024 (navýšení na 20 000 Kč a na úrok 263,29 %/RPSN 1 358,2 %), ze dne 12. 2. 2024 (prodloužení splatnosti o 30 dní) a s dalšími analogickými prodlouženími ze dne 14. 3. 2024, 15. 4. 2024, 15. 5. 2024 a 14. 6. 2024. Jednání věřitele tedy opakovaně zjevně směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a stíhá jej následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Pokud se věřitel a jeho právní nástupce snaží takový následek zamaskovat uplatněním pouze smlouvy ze dne 11. 1. 2024, je zřejmé, že ignorování zjištěných a stále se opakujících souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím nespravedlnost a vycházejícím z ryze procesních pravidel. Soud k takovému jednání přihlíží navzdory tomu, že žalobce se pokouší vylákat na spotřebiteli plnění pouze z poslední iterace lichevního schématu, tj. poslední absolutně neplatné úvěrové smlouvy a jejích dodatků. Je však třeba přihlížet ke všem iteracím, tj. smlouvám/dodatkům celého schématu a nikoliv pouze k těm, které si v hrubém rozporu s dobrými mravy věřitel a jeho právní zástupce zvolí. Dokonce i sama výše jistiny/bezdůvodného obohacení je dle tohoto lichevního schématu pouze předstírána, neboť jde o pouhé protiplnění z předchozí iterace a částka, která byla dána spotřebiteli k dispozici, je ve skutečnosti mnohem nižší (a nastala jindy).

14. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Zde je nepřiměřeným ujednáním již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

15. Dále podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde je spotřebiteli poskytnut úvěr pod podmínkou, že doplatí úvěr předchozí, přitom jde o stále stejnou jistinu. Žalobkyně proto předkládá pouze výpis s kontrolní platbou 1 Kč ze dne 27. 10. 2023 (č. l. 36) a poté již pouze odeslání 13 200 Kč spotřebiteli dne 11. 1. 2024 (č. l. 37) a 6 800 Kč dne 21. 1. 2024 (č. l. 38).

16. Dále je doložena upomínka č. l. 39 od původního věřitele.

17. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem:

18. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zde nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání, nikoliv pouze jeho neplatnost s následkem práva na vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Stejný advokát a stejná žalobkyně tak nicméně činí u závazků jiného původního věřitele.

19. I tak ovšem maskuje dlouhodobý obchodní vztah se spotřebitelem a soudu prezentuje pouze poslední iteraci lichevního schématu – poslední smlouvu (zde s dodatky). Zde dokonce současně zamlčuje přijetí 23 000 Kč na poplatcích za odklad splatnosti z téhož právního jednání, jaké soudu předkládá k posouzení. Tato plnění alespoň vyplývají z předložených dodatků nepřímo (v jiných řízeních nevyplývají ze žádných listin, nanejvýše z rozdílu mezi sjednanou splatností a počátkem doby petitem požadovaného úroku z prodlení). Zjevně tak věřitel a právní zástupce činí proto, aby předchozí platby od spotřebitele nebyly předmětem nalézacího řízení, leda by je sám spotřebitel uplatnil (to je však zjevně ryze raritní situace a spotřebitelé se ostatně nezorientují ani v jediném schématu, natož pokud současně čelí několika podobným schématům a tím i několika inkasním agenturám). Spotřebitel je předem zmaten vystavováním stále nových smluv, odlišnými názvy produktů, webových stránek původního věřitele (kam spotřebitel ztrácí přístup), mezitímního věřitele a žalobkyně, stejně jako vydáváním plnění na úvěr za poplatky, které jistinu nesnižují, s čímž běžný spotřebitel nepočítá, nota bene při kontraktaci skrze telefonické hovory, webové formuláře a smarthphony. Vydání jistiny posledního úvěru je tak opět jen způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z celkového lichevního schématu, zahajovaného typicky „první půjčkou zdarma“. Co je vydáváno za jistinu, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaná uhradila na navýšení předchozích úvěrů 5 263 Kč a 4 600 Kč a na poplatcích za odklad splatnosti předmětného úvěru 23 000 Kč. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalšími úvěry či odkladem splatnosti úvěru s lichevními parametry. Čerpání je tedy fakticky spíše dočasným zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení bezprostředně předtím (mnozí obdobní věřitelé dokonce ponechávají mezi úvěry přestávku v řádu dnů i týdnů, s jistotou, že spotřebitel vždy přijme nabídku nového úvěru, ať již pro svou zjevnou finanční tíseň, či dokonce z důvodu z NRKI zjevné souběžné exploatace jiným věřitelem). Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, dříve přijatá od spotřebitele. Nutno dodat, že v četných řízeních u českých soudů je s tímto lichevním schématem zjevně úspěšný, alespoň soudě dle rozhodovací činnosti ostatních senátů soudu zdejšího.

20. Soud tak považuje poslední úvěr toliko za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný (neplatný) závazkový vztah. Vzájemné přeposlání prostředků není důvodem k oddělení těchto dvou závazků na dva samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout, zvláště pokud jde o projev snahy o protiprávní jednání, které je součástí podnikatelského záměru věřitele dlouho před tím, než jej osloví konkrétní spotřebitel. Jednání původního věřitele, který „operační přestávku“ resp. novou kontraktaci v diskrétním webovém rozhraní vytvořil, je v tomto ohledu samo o sobě hrubě rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany, tedy ani ryze procesní limitace, kterou má zneužít obdobně, jako zmatek, vytvořený na úkor spotřebitele a jeho schopnosti orientace v sérii amorálních a absolutně neplatných (proti)právních jednání. Dokonce ani sama jistina úvěru v tomto případě není výší bezdůvodného obohacení, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, jehož neexistence se věřitel (uplatněním nároku na vydání předmětu bezdůvodného obohacení) domáhá. „Bezdůvodné obohacení“ je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět nové prostředky shodně tak, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy, jemuž byla první dávka dealerem poskytnuta zdarma) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na nekritické vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je soud použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma mu má odebrat veškeré možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit.

21. Takové předchozí platby však z povahy původního závazku doslova čiší, jsou pro soud z předchozích řízení notorietou (§ 121 o. s. ř.) a dotazem na původního věřitele se i v tomto řízení potvrdily. Pasivita spotřebitele, který s největší pravděpodobností takový procesní úkon (např. započtení) neučiní, je zjevně již od počátku součástí kalkulace takového výsledku řízení původního věřitele/(advokáta) postupníka, který se zaměřuje na tu nejzranitelnější část spotřebitelské populace – osoby, které nemají přístup k bankovním úvěrům či nerozumí důsledkům excesivně vysokého příslušenství. Jde o jeden z mnoha způsobů, jakým je v současnosti konstruováno lákání lichevního příslušenství na spotřebitelích (soud jich v současnosti eviduje již více než dvě desítky) i jinak, než pouhým požadováním lichevního úroku z běžně konstruovaného spotřebního úvěru. Nutno přiznat, že jde o jedno z „nejzákeřnějších“, neboť je bez předchozí znalosti těchto postupů a nikoliv ryze formalisticky pojatého zkoumání některých aspektů z úřední moci soudu relativně dobře ukryté a demaskuje jej prakticky pouze to, jak četné jsou tyto nároky, vzpírající se jakékoliv logice zodpovědného poskytování úvěru. Sofistikovanost tohoto postupu nelze odměnit přiznáním plnění, které je od počátku v hrubém rozporu s dobrými mravy a kogentními ustanoveními zákona jen pro neschopnost běžného spotřebitele rozpoznat kteréhokoliv z protiprávních momentů této konstrukce. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování Člověka v tísni neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe).

22. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok z lichevního schématu, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Odkaz na pouhou zásadu projednací v těchto specifických případech hrubého porušení dobrých mravů i porušení jednotlivých práv spotřebitele (dle o. z. i ZoSÚ) nemůže konkurovat povinnosti soudu jednat z moci úřední dle jednotlivých odkazů, uváděných v tomto rozhodnutí.

23. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce), spojených s překročením základní doby splatnosti. Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Natož aby mohl překontrolovat způsob komunikování o poplatcích za odklad splatnosti či nabídky novací závazků. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který přitom vůbec nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ nejen, že neplní, ale navíc jeho plnění ještě předstírá. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.

24. Tímto lichevním schématem se věřitel/advokát vyhnul dovození neplatnosti úvěru v důsledku nezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a 87 ZoSÚ), což by soud nepochybně dovodil, neboť tento věřitel dosud nikdy nedemonstroval, že by takový proces skutečně vykonával a od poskytnutí úvěru jej pravidelně vůbec neodrazuje, i když je spotřebitel dle stavu NRKI již masivně předlužen (a je obětí lichevních schémat podobně jednajících nebankovních věřitelů), ačkoliv do této databáze sám své úvěry zadává a má do ní tedy nepochybně i bezplatný online přístup. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Pomine-li soud, že již samotnými iteracemi lichevního schématu a přijímáním excesivních poplatků za odklad splatnosti žalovaná věřiteli dostatečně prokázala, že úvěruschopná není a tedy ani poslední úvěrovou smlouvu získat neměla, je možno se vyjádřit i k obsahu NRKI. Již i jeho samotným nezkoumáním by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru (č. l. 56) a zjistil, že i zde bylo poskytnutí úvěru naprosto neobhajitelným selháním tohoto věřitele, s jakým se u něj soud setkává naprosto pravidelně. Žalovaná již byla od roku 2023 obětí lichevních úvěrů od [právnická osoba] (20 000 Kč jistina, navýšená na 35 469 Kč), [právnická osoba]. (společnost vlastněná advokátem!) s jistinou 5 599 Kč, navýšenou na nejméně na 13 237 Kč). Zda tomu předcházely i další úvěry, které již byly po uplynutí skartační doby vymazány, nelze již zjistit. Dále měla úvěr od [právnická osoba]., s jistinou 5 000 Kč. O úvěruschopnosti žalované tedy nemohlo být ani řeči, natož o úvěruschopnosti pro úvěr s lichevními parametry. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry od [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba] a dalších.

25. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického (původně) závazkového vztahu, který nyní žalobkyně uplatňuje jako platný. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje i u dalších věřitelů, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Tím spíše musí soud opět jednat z moci úřední a zabývat všemi aspekty nároku, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

26. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Soud proto po odečtení všech plateb od žalované nemohl než žalobu zcela zamítnout, neboť již jen poplatky za odklad splatnosti převyšují jistinu[Anonymizováno]

27. Soud by však započetl i přeplatky z předchozích dvou „smluv“, resp. iterací lichevního schématu. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem ve sp. zn. [spisová značka] pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. Tato doktrína tak pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně by jej v této eventualitě bylo možno také užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.

28. Úrokem z prodlení se tak soud již rovněž nemusel zabývat. Pokud by se jím zabýval, pak by s odkazem na § 1970 tamtéž sice přiznané jistině měla odpovídat část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stavu závazků žalované by soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně (kterou sám cíleně vyvolával) pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena, a má dle přehledu řízení u zdejšího soudu již dvě exekuce. Ani stav NRKI neposkytuje plný obraz zoufalé situace žalované, neboť má i další pohledávky z lichevních úvěrů a nelze již z listin zjistit, co jim případně předcházelo. Tedy pokud by byla schopna splácet jistinu, nebyla by již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává v těchto případech vůbec.

29. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení neúspěšná zcela, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat náhradu účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Celková částka těchto nákladů pak sestává z paušální částky náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a odpovídá nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tedy s účastí na jednání soudu, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. Lhůtu k plnění soud prodloužil, když v těchto případech je problematické dosáhnout spolupráce se spotřebitelem a tyto nároky v některých případech končí i zbytečným řízením o soudní úschově částky, kterou se věřiteli nepodařilo spotřebiteli poskytnout.

30. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že advokát je vlastníkem žalobkyně a právo na náhradu nákladů řízení je tak spíše zneužitím práva na právní pomoc za zákonem garantovanou mimosmluvní odměnu, než jeho legitimním využitím. Nemluvě o několika samostatných důvodech závadnosti jeho postupu jak popsán shora v rámci skutkových zjištění.

Poučení