20 C 206/2025 - 138

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro 13 329,78 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 8. 7. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané dne 3. 8. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dříve viva-credit.cz), s mezitímním postoupením na [právnická osoba]. Mělo se jednak o „revolvingový“ úvěr, mělo být čerpáno 34 641 Kč se splatností 3. 8. 2024. O úhradách se návrh nezmiňuje, implicitně však vyplývají již z faktu, že se domáhá pouze 13 329,78 Kč, coby údajné „jistiny“, a úroku z prodlení. Ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala skrze služby „Instantor či Kontomatik“ (které jsou pro samostatné posouzení příjmů zcela zjevně nedostatečné a ryze zavádějící), a více nic. Takový postup je při poskytování úvěr s lichevními parametry (RPSN 4 666,80 %) zcela zjevně nedostatečný, až absurdní, a neplatnost úvěru je determinována již tím. Vyzývat v případě těchto tvrzení žalobkyni k doplnění tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“) by tak zjevně bylo zbytečné, neboť popsala celý proces.

2. Již v sankčním rozhodnutí od České národní banky ze dne 8. 11. 2023 byla společnost [právnická osoba]., postižena sankcí 2 000 000 Kč, mimo jiné za to, že: v období od 16.5.2018 do 31.8.2020 nezavedla a neudržovala pravidla a postupy pro posuzování úvěruschopnosti žadatelů o spotřebitelský úvěr, která by byla vhodná z hlediska řádného poskytování spotřebitelského úvěru a přiměřená povaze, rozsahu a složitosti činností nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru a zajišťovala řádné a plynulé poskytování spotřebitelského úvěru, neboť od spotřebitelů požadovala pouze 1 doklad o příjmech anebo náhled na účet spotřebitele prostřednictvím služby Instantor za poslední 3 měsíce, v rámci automatického posouzení úvěruschopnosti, které bylo prováděno u každé žádosti o opakovaný úvěr, vycházela při určování výše příjmu z údaje o výši příjmu, který spotřebitel deklaroval, ale nedokládal a při určování výdajů vycházela výhradně z údaje o výdajích deklarovaných spotřebitelem a z paušálně stanovené částky 4 000 Kč, přičemž do konce března 2019 výdaje spotřebitele nezjišťovala vůbec ani v rámci žádosti o úvěr a vycházela tak pouze z paušálně stanovené částky výdajů 4 000 Kč (...). Je tedy zjevné, že tento věřitel pokračoval v protiprávním jednáním i v průběhu doby, kdy probíhalo takové správní řízení (a kdy již byly mnohé další společnosti postiženy za obdobné jednání). [právnická osoba] ohledem na zjevný rozpor nároku s dobrými mravy (a historii těchto nároků dle předchozích řízení) by soud platební rozkaz vydat neměl. Soud se naštěstí v rozkazním řízení domníval, že žalovaný je v zahraničí a proto jej nevydal. Dle sdělení Policie ČR ze dne 26. 9. 2025 ve sp. zn. [spisová značka] jsou úkony pátrání po žalovaném prováděny na území ČR, soud tak nemá v tuto chvíli důvod se domnívat, že žalovaný je v zahraničí.

4. Soud již na tomto místě považuje za nutné uvést na pravou míru případná tvrzení této advokátní kanceláře tak, že plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ je povinností věřitele a ten odpovídá za správnost výsledku. V této věci se soud opět obával situace, kdy advokát, původní či nový věřitel zamlčuje přijaté platby od spotřebitelů, případně je zakrývá je pod záminkou odlišného právního posouzení (a v důsledku toho tvrdí, že bylo uhrazeno na jistinu mnohem méně). Proto soud v této věci prověřoval, zda spotřebitel něčeho uhradil. Bylo zjištěno, že žalovaný již uhradil 79 272,85 Kč a konečný výsledek řízení tak byl determinován. Sériové poskytování úvěrů (tj. další typické lichevní schéma věřitelů, které uplatňuje tato žalobkyně a tento právní zástupce) soud v případě tohoto původního věřitele zatím také nezaznamenal (jak by také mohl, když úvěry nezanáší do BRKI a zřejmě ani SOLUS). Věřitel ostatně na č. l. 71 výslovně potvrdil, že žalovaný sjednal jen jediný úvěr.

5. Pro úplnost je třeba konstatovat, že soud nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává (resp. zásadně by vydávat neměl) platební rozkazy. V této věci naštěstí rovněž nebyl vydán - vyšší soudní úřednicí, která rozhoduje ve vlastní gesci. Senát 20C by tak neučinil (tedy ani v případě, že by žalovanému mohl být v ČR doručen). K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení této žalobkyně, která se systematicky snaží u závazků z těchto lichevních schémat před soudem navozovat dojem, že se domáhá jen jistiny, případě rozumně navýšeného příslušenství (např. požaduje lichevní úrok jen za měsíc, ačkoliv předžalobní výzvou se advokát pokoušel vylákat lichevní příslušenství za několik měsíců). Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl spotřebitel nejprve soudem poučen o důvodech neplatnosti právního jednání – což v pouhém rozkazním řízení nelze naplnit. Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání věřitele, dlouhodobě ignorujícího povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený [Jméno žalobkyně]. (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy opět beze zbytku potvrdilo.

6. V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela [Anonymizováno] která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela [IČO]) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k [podezřelý výraz] činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., [podezřelý výraz] zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno [podezřelý výraz] řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde navázaným na nezkoumání úvěruschopnosti a uvalením lichevní úrokové sazby 1,25 % denně, tj. 456 % ročně!).

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

8. Tvrzení žalobkyně, že původní věřitel prověřoval příjem žalovaného, nebylo ničím prokazováno. Předloženo bylo jen důkazně bezvýznamné „čestné prohlášení klienta“ o jeho příjmu (31 000 Kč) a výdajích (4 000 Kč a 4 000 Kč na splátky jiných úvěrů). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy NRKI/BRKI či SOLUS již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud lze vůbec pojmově uvažovat o podmínkách poskytnutí úvěru s RPSN v řádu tisíců %). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (č. l. 74) a zjistil, že žalovaný byl tak masivně předlužen, že vypisování všech předchozích závazků, obsažených na 18 stran dlouhém výpise postrádá procesní smysl. Je zjevné, že žalovaný byl obětí (zda srozuměnou či nesrozuměnou soud neví) dlouhodobého lichevního schématu společnosti [právnická osoba] Po sjednání předmětného úvěru na žalovaného dále naskočila [právnická osoba]., AvaFin [právnická osoba]., [právnická osoba]., patřící dokonce samotnému právnímu zástupci, které takto pravidelně operují v jakési „smečce“, zjevně na základě sdílení údajů o spotřebitelích a na nekritickém přístupu k jejich zoufalé finanční situaci, udržované konkurenčními společnostmi. Současně před sebou tlačil i dluh u [právnická osoba]., ve výši 419 724 Kč s měsíční splátkou 4 314 Kč. O úvěruschopnosti žalovaného nemohla být v srpnu 2022 vůbec řeč, naopak je zjevné, že každý věřitel pokračováním v úvěrovém schématu jednal na základě tísně či neznalosti spotřebitele. Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Nadto úvěrové modely těchto věřitelů s předlužením svých klientů přímo počítají, jinak by jen stěží úspěšně vymáhali poplatky za odklad splatnosti jistiny ve výši (např.) 40 % měsíčně a podobně. Společnost [právnická osoba]., na své webové prezentaci k dnešnímu počítá v dokumentu [Anonymizováno] s používáním tohoto registru. Ani takový výpis však nebyl tvrzen natož prokazován.

9. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno po doplnění č. l. 86, které si vyžádal soud. Žalobkyně poskytla smlouvy o postoupení pohledávek a dlouhé seznamy dalších dlužníků žalobkyně, kde soud dohledal i žalovaného. K nároku právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 62 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 63) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 38 097,28 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Požaduje v ní jednak zaplacení 28 805,28 Kč na nároku samotném a jednak 9 292 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby (na paušální částce nákladů požaduje jen 300 Kč, místo tehdy již upravených 450 Kč). Za část tohoto jednání byl již advokát postižen sankcí v kárném řízení u České advokátní komory. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení již s ohledem na nevyhnutelně redukovaný výsledek. Požadovaná odměna je ale rovněž zcela nepřijatelná, když nárok na ni nevzniká před rozhodnutím soudu o jejím přiznání (a výši), není zřejmé, na základě čeho advokát požaduje mimosmluvní odměnu za činnost, kterou dosud nemohl vykonat (podat žalobu), kterou nadto vykonává sám pro sebe (je vlastníkem žalobkyně) a těžko tak může dojít k přípravě a převzetí, a kterou nadto počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu.

10. Listina č. l. 24 (jak zmíněna již výše) zřejmě vyjadřuje veškeré posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Jelikož žádná z těchto skutečností není nijak ověřena, nejedná se o nic více, než výstup z vyplněného formuláře (není ani známo, kdo jej vyplnil a zda a jak jej měl spotřebitel podepsat).

11. Obsah (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy je již s ohledem na výsledek řízení bezpředmětný, ve stručnosti lze pouze konstatovat, že přestože smlouvu považuje za revolvingový úvěr (s limitem 13 330 Kč), stanovuje splatnost 24 měsíců, což revolvingový charakter z podstatné části popírá. Pokud se tímto schématem snaží dosáhnout přípustnosti vyšší úrokové sazby (pro tyto úvěry je referenční sazba bank okolo 20 – 25 % ročně), pak sazba 1,25 % denně (457,50 % ročně) je i tak zcela zjevně daleko za hranicí hrubého porušení dobrých mravů. Všeobecné obchodní podmínky a informační leták jsou rovněž bezpředmětné. Je doloženo oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 3. 8. 2022 (č. l. 36), které ani neobsahuje splatnou částku. Emailem zaslané oznámení (č. l. 38) ji již uvádí – 26 945,28 Kč. Potvrzeními č. l. 39 až 61 je prokázáno vyplacení celkem 34 341 Kč na účet č. [č. účtu], nikoliv tedy 34 641 Kč, jak uvádí žalobkyně v návrhu. Rozdíl a jeho důvody jsou však s ohledem na výsledek řízení nepodstatné. Stejně tak je nepodstatné, zda šlo o účet žalovaného, když věřiteli již bylo (někým) poskytnuto 79 272,85 Kč, tedy více než dvojnásobek toho, na co má jakýkoliv rozpoznatelný právní nárok.

12. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, žalovaný je rovněž netvrdil, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací a zásady dispoziční.

13. Dle znalosti soudu z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) je zřejmé, že ani výpis NRKI/BRKI nemusí zcela zachycovat rozsah problémů žalovaného. Soud neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry (v tomto rozsudku vždy přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.) od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [Anonymizováno] dalších. Dále od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“ (což zahrnuje i společnosti, poskytující úvěry jak spotřebitelům, tak podnikatelům, mnohdy pod legendou jiného úvěrové obchodní značky či jiných webových stránek), jejichž úvěry senát 20C rovněž vždy považuje za absolutně neplatné hned z několika samostatných důvodů a současně je považuje za spotřebitelské závazky, neboť desítky věřitelů v současnosti poskytují živnostníkům tyto úvěry s legendou, že pro spojitost úvěru s podnikáním postačuje, že má zájemce o úvěr IČO a o úvěr se sám přihlásí (což je samozřejmě v přímém rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů). Žalovaný je totiž živnostníkem (dle zprávy č. l. 67). Tyto všechny úvěry rovněž v NRKI nefigurují, lze se tedy obávat, že jich žalovaný sjednal ještě více, než je soudu v daný okamžik již známo.

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a z důkazů. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

15. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. U tohoto žalovaného to platí více než u kohokoliv jiného. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

17. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

18. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká (byť postupně, ale soudu nebylo nijak objasněno, jestli v průběhu čerpání překročila sjednaný „rámec“ 13 330 Kč) a především její navýšení tak absurdně vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Zkoumání NRKI, BRKI, SOLUS, EUCB, CEE a ISIR by u takového úvěru mělo být naprosto základním minimem, dále spolu s ověřením skutečných příjmů a výdajů. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného [podezřelý výraz] činu lichvy dle § 218 [podezřelý výraz] zákoníku.

19. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení věřitele z protiprávního jednání, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv úvěr. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Žalovaný ostatně (údajně) uvedl v žádosti spláceni jen 4 000 Kč, avšak i úvěr od [právnická osoba] měl splátku vyšší. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Výstupy typu [Anonymizováno] tedy jen příchozí transakce, jsou naprosto nezpůsobilé prokázat skutečný příjem spotřebitele, neboť nedokáží rozlišit nejrůznější další důvody, proč jsou na účet připisovány platby. Tito věřitelé podobné „berličky“ zneužívají k vykazování činnosti, simulující plnění veřejnoprávních povinností a péče řádného hospodáře, avšak umožňující páchat lichvu. Zde žalobkyně neprokázala vůbec nic z toho, co k plnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr tvrdila, navíc tvrdila zjevně nezpůsobilé způsoby ověření úvěruschopnosti (při poskytování úvěru s lichevními parametry). Vyplněný dotazník nepředstavuje způsobilý důkaz ani v případě, že je spotřebitelem podepsán (a tento ani podepsán není).

20. V daném případě tak nelze než žalobu zamítnout. Soud by žalobu zamítal i v případě, že by žalovaný zaplatil „pouze“ 34 341 Kč. Natož pak částku více než dvojnásobnou. Ani zamítnutí celé žaloby tak do vztahu účastníků nevnáší spravedlivé uspořádání vztahů a žalovaný je i nadále obětí lichvy. Soud se tak nemusel zabývat ani příslušenstvím, které by žalobkyni rovněž nepřiznal - s odkazem na § 1970 tamtéž, když toto ustanovení stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše.

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznal k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Tomu však dle obsahu spisu žádné takové v řízení nevznikly. Tomu odpovídá II. (nákladový) výrok shora.

22. V rámci obiter dictum soud konstatuje, že i kdyby poměrnou náhradu nákladů řízení soud žalobkyni přiznal, celková částka těchto nákladů (tj. před poměrnou redukcí) by sestávala jen ze zaplaceného soudního poplatku, a jelikož žalobu vypracoval a podal sám žalobce, příslušela by mu paušální částka náhrady hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sám žalobce plátcem DPH, příslušela by mu tak částka odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za předžalobní výzvu by mu odměna nepříslušela v každém případě, neboť předžalobní výzva ani v této věci nebyla účelným pokusem o prevenci soudního řízení, a to z následujících důvodů. V prvé řadě toto řízení není projevem neochoty žalovaného splnit závazek, ale především jeho neschopnosti splnit lichevně navýšený závazek z důvodů, které zavinil (nebo se snažil zavinit) sám věřitel. U tohoto věřitele se soud pravidelně setkává s tvrzeními spotřebitelů, že jim věřitel nebyl ochoten poskytnout splátkový kalendář. Především ale věřitel požaduje (tento věřitel doslova v průmyslovém měřítku) podstatně více, než kolik mu dle práva náleží. Spotřebitel, který na takovou výzvu nereaguje zaplacením, nemůže v důsledku toho čelit dalšímu sankčnímu následku. Nadto zde věřitel v části výzvou požadovaného plnění (tvrzenými náklady řízení) jednal jak v hrubém rozporu s dobrými mravy, tak i v rozporu s povinnostmi advokáta, když za požadování náhrady ve výši mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby již byl dokonce (z podnětu zdejšího soudu) uznán vinným Českou advokátní komorou a postižen sankcí 150 000 Kč. Odměna by navíc náležela nejvýše ve výši snížené dle § 14b advokátního tarifu (neboť výsledkem těchto úkonů je pravidelně toliko formulářový návrh, nadto chronicky neúplný ohledně způsobilých tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Soud tak shledal, že taková předžalobní výzva je ekvivalentem nezaslané (řádné) předžalobní výzvy. Dle § 142a odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Žalobkyně by tak neměla nárok na žádnou náhradu nákladů řízení. Stejně tak ne za přípravu a převzetí věci, neboť advokát je skutečným vlastníkem žalobkyně, pohledávku tedy sám nabyl s cílem obchodní zisku a příprava a převzetí věci je tak vyčerpána v rámci jeho obchodní činnosti, která s advokacií vůbec nesouvisí (a měla by dokonce být advokátovi zapovězena, neboť takto zneužívá advokátního privilegia na mimosmluvní odměnu, kterému neadvokáti v rámci faktoringu nemohou konkurovat).

23. Pokud se týká nároku právního zástupce na mimosmluvní odměnu za zastupování žalobkyně dle advokátního tarifu (mimo případná substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem v jiných obdobných věcech), platí následující: Advokát [tituly před jménem] [jméno FO] je dle Evidence skutečných majitelů přímým skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 79 %. Skutečného vlastníka původní věřitelky soud nezná vůbec, je zahraniční právnickou osobou. Soud si je vědom (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva žalobkyně na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

24. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Pokud činí více, pak pravděpodobně jen usiluje u mimosoudní vymáhání, přičemž předžalobní výzvy v obdobných věcech napovídají, že se jedná o podobně amorální počínání, jakým je následné uplatňování nároků u soudu. Advokát totiž požaduje ve většině případů za rok 2023 i 2024 mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby, tedy i za sepis žaloby, který jen stěží může předžalobní výzvě ve smyslu § 142a o. s. ř. předcházet. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozující zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s požadováním plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ (v předžalobních výzvách, tak jako i v této věci, v žalobách pak již zpravidla nikoliv). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než dvou tisících dvou stech řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2018 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) desetitisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

25. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč jiný právní zástupce v analogické situaci k výzvě zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity, je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a je tak důvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné, zpravidla zahraniční (až komicky působí u některých z nich uvádění údaje „česká právnická osoba“, když její skuteční vlastníci jsou osoby cizí státní příslušnosti, v některých případech z Ruska či Ukrajiny bez upřesnění, zda okupované či svobodné), při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 ZoSÚ pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

26. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Tento advokát se alespoň nesnaží své vlastnické právo skrývat, to je však jediný „pozitivní“ aspekt tohoto zastupování. Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

27. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle faktického navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (a v bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou.

28. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi uškodit. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

29. Z výše uvedených důvodů by tedy soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady řízení ani odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno. S ohledem na zamítnutí celé žaloby však nemusel přiznávat advokátovi ani to.

Poučení