20 C 216/2022-32

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 950 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 770 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 470 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 180 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 480 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení 642 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni shora v I. a II. výroku uvedené plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (10 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s [registrační značka] ([příjmení] [příjmení] [jméno]) neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (650 Kč), a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (300 Kč).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soudu se však podařilo jej kontaktovat, jinou doručovací adresu sice žalovaný soudu nebyl ochoten sdělit, uvedl však emailovou adresu [email], kam si přál být obeslán informativním podáním, což soud vedle oficiálního doručování na evidenční adresu žalovanému dopřál. Žalovaný telefonicky sdělil, že vozidlo již mnoho let má být přepsáno na novou majitelku, soudem však byl odkázán na nutnost písemného podání, které však soudu ani ve lhůtě 21 dnů a ani do dnešního dne nedorazilo.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu (což však není sdělení emailové adresy) lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný jako vlastník a provozovatel [značka automobilu] [anonymizováno] se zdvihovým objemem motoru 1 896 cm3, maximálním výkonem 66 kW a maximální hmotností 1 675 kg s [registrační značka] neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 950 Kč. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne [datum] a [datum], doručovanými rovněž na platnou evidenční adresu žalovaného. Dne [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Ohledně vozidla žalovaného soud shledal, že uplatnění denní sazby 65 Kč na případ [příjmení] [jméno] žalovaného (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů [anonymizováno] spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo žalovaného tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů v průměru cca 20 Kč denně, spíše ale násobně méně - notorieta) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší. Soud shledal, že aplikace kritéria zdvihového objemu spalovacího motoru je však nevhodná a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalovaného představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné.

6. Z odst. 2 tamtéž systematickým a teleologickým výkladem totiž vyplývá, že úmyslem tvůrce předpisu bylo reflektovat spíše maximální dosažitelný výkon vozidla, nežli jednotlivý konstrukční detail spalovacího motoru. Tomu odpovídá i sledování parametru maximálního výkonu u vozidel s hybridním pohonem. Vozidlo žalovaného však svým výkonem představuje spíše nižší průměr, odpovídající mnohem lépe kategorii vozidel se zdvihovým objemem motoru do 1 850 cm3, či spíše dokonce ještě nižším. Důsledné uplatnění parametru maximálního výkonu by bylo nepochybně akceptovatelnějším kompromisem relativně jednoduchého normativního pravidla na diferenciaci vozidel a sazeb – byť by se i v jeho případě jednalo o kritérium zjednodušující a ne zcela vhodné, zejména (opět) kvůli absenci rozlišování vozidel s přeplňováním od atmosféricky plněných, která maximálního výkonu dosahují až v oblasti nejvyššího spektra otáček a tedy jej prakticky nikdy nevyužívají. To však o zdvihovém objemu motoru nelze říci a stejně tak mohl tvůrce předpisu arbitrárně zvolit jiný konstrukční detail spalovacího motoru (např. počet válců, kompresní poměr, volumetrickou účinnost plnění, maximální točivý moment, normovanou spotřebu paliva aj.) a dopustil by se stejného pochybení, neboť tyto detaily jsou závislé na odlišném přístupu k řešení spalovacího motoru (třebas ve shodné hmotnostní a výkonnostní třídě) a jejich vztah k pojistným rizikům je krajně nepravděpodobným (případně se může jednat o falešnou korelaci). Ostatně ani směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/103/ES ze dne [datum] takové konkrétní kritérium (zdvihový objem válců) členským státům nepředepisuje, stejně tak jej nepředepisuje ani zákon č. 168/1999 Sb., dle jehož § 15 odst. 12 má naopak žalobkyně přístup k mnoha dalším parametrům nepojištěných vozidel, včetně výkonu a stáří vozidla apod. (od určitého roku dokonce uchovává kopie technických průkazů vozidel). Pokud bylo úmyslem tvůrce podzákonného předpisu maximálně zjednodušit sazebník na několik kategorií silničních motorových vozidel a v rámci stejné kategorie uplatnit jen jedno další odlišovací kritérium, soudu se jeví zvolené řešení jako dílem svévolné, odporující smyslu zákonného zmocnění a v konečném důsledku neproporcionálně porušující jiné významné právo žalovaného.

7. Zdvihový objem spalovacího motoru s výkonem spolehlivě nekoreluje, zejména pokud není nijak odlišen typ motoru podle paliva ani způsobu plnění válců (tzn. atmosférické plnění s různou volumetrickou účinností sání vs. motory s nuceným přeplňováním turbodmychadly či kompresory). Soud neshledává důvodným, aby byl více sankcionován např. relativně objemný, přesto nízkovýkonný úsporný motor u vozidla žalovaného, které svou hmotností i délkou zjevně nevybočuje z kategorie vozidel nižší střední třídy, než přeplňované nízkoobjemové motorizace do 1,0 litru s výkony mnohdy podstatně vyššími a to navíc ve vozidlech s výrazně většími rozměry, prázdnými hmotnostmi i maximálními dosažitelnými rychlostmi. Obdobně nelogickým postupem zákonodárce by bylo, pokud by např. systém poplatků a mýtného za použití dálnic a rychlostních komunikací nejrůznějšími vozidly (od osobních po těžké nákladní) nebyl závislý na délce platnosti kupónu, ujetých kilometrech a hmotnostní třídě vozidla (které mají logický vztah k míře opotřebovávání vozovky a zatížení sítě pozemních komunikací provozem), ale např. na počtu sedadel, nejvyšší dosažitelné rychlosti či právě zdvihovém objemu motoru. Nelogicky koncipovaná právní úprava vede k nerovné ekonomické zátěži občanů i podnikatelských subjektů, k diskriminaci technických řešení a k deformaci technologického vývoje i trhu s automobily, a tím mnohdy k nechtěným účinkům. Ostatně tlak na snižování zdvihového objemu motorů a jeho pofidérní vztah k reálné spotřebě vozidel je široce diskutované téma, a je proto otázkou, zda předmětná vyhláška není právě skrytým projevem cílené diskriminace vozidel s relativně vysokým zdvihovým objemem - s cílem jejich vytěsnění z vozového parku ekonomickým tlakem. Takový záměr by však v kontextu problematiky zajištění příjmu garančního fondu soud nemohl považovat za legitimní postup tvůrce předpisu podzákonné síly.

8. Tvůrce předpisu zjevně selhal, pokud měl stanovit pomocné kritérium, které by korespondovalo s výší pojistných rizik, která pojišťovny stanovují na základě mnoha dalších kritérií, zejména pak stáří vozidla, hmotnosti vozidla, výkonu vozidla (nemluvě o kritériích, navázaných přímo na osobu pojištěnce/provozovatele/řidiče či na oblast provozování či roční nájezd vozidla) apod. Předmětná vyhláška sankcionuje některé typy automobilů, které pro dosažení optimálních provozních výsledků (včetně emisních norem) volí parametry většího objemu spalovacího prostoru válce a nelze popřít, že některé automobilky s motory o objemu okolo 0,5 litru na válec dosahují nejnižších reálných spotřeb v provozu, některé z nich přitom svým charakterem nadto vyhovují spíše defenzivně řídícím vlastníkům/provozovatelům vozidel. Je-li smyslem zákonné úpravy institutu povinného ručení, resp. garančního fondu pro vozidla nepojištěná garantovat úhradu případné škody, vzniklé viníkem dopravní nehody ostatním účastníkům silničního provozu či třetím osobám, pak takové riziko nepochybně narůstá (na straně viníka) spíše s kritérii, jako je hmotnost či maximální výkon vozidla, které mohou ovlivnit převažující způsob jízdy vozidlem a jeho setrvačný moment v okamžiku střetu, nežli jednotlivý konstrukční detail motoru, působící v tomto kontextu smysluplně nanejvýše do masového nástupu přeplňovaných nízkoobjemových motorů, kdy pouhý zdvihový objem motoru přestal s výkonnostní třídou korelovat. Z garančního fondu (resp. z pojištění ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb.) přitom nejsou hrazeny škody na škodícím vozidle, ale škody způsobené jiným subjektům, s nimiž se škodící vozidlo v provozu střetne. Je jistě legitimní otázkou, zda určitá korelace mezi výší komerčního pojistného („ povinného ručení“) a zdvihovým objemem motoru, která je soudu známa, je projevem skutečných statistických dat, velkým počtem ojetých (až historických) vozidel, kde zdvihový objem ještě historicky skutečně může s ostatními významnými parametry vozidel korelovat, či je naopak nechtěným, sebeposilujícím důsledkem předmětné právní úpravy. Pokud soud v minulosti zjistil, že kritérium zdvihového objemu se u jinak prakticky shodných vozidel a shodných ostatních parametrů skutečně odlišuje, šlo o rozdíl řádově nižší, než zakládá odkazovaná vyhláška, a není zřejmé, zda taková cenová diference vychází z reálných pojistných událostí, či zda je právě důsledkem této vyhlášky. Autopark v rámci České republiky je nepochybně ze značné části tvořen staršími vozidly, kde vztah zdvihového objemu s parametry hmotnosti/výkonu/spotřeby/nejvyšší dosažitelné rychlosti/normovaného zrychlení aj. významně koreloval. V současnosti je však již toto kritérium neobhajitelné, dynamiku provozu určují vozidla moderní a ta se také více účastní dopravních nehod. Dle veřejně dostupných statistických dat ze zdrojů Policie ČR ([webová adresa]) lze ověřit, že dopravních nehod se násobně více účastní vozidla mladší pěti let, nežli vozidla starší.

9. Má-li proto soud posoudit, zda je přijaté opatření rozumným řešením konfliktu mezi právem žalovaného na ochranu majetku a zájmem [obec] kanceláře pojistitelů na dostatečném naplnění Garančního fondu, dospěl soud k závěru, že nikoliv. Soud tedy úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. zvolil odlišné zařazení vozidla žalovaného a to do kategorie písm. g) se sazbou 47 Kč za den, které více odpovídá obvyklé velikosti, hmotnosti a výkonu daného vozidla a motorizace. V případě žalovaného se jedná o vozidlo nižší střední třídy (resp. specifické designové vozidlo s nízkou hmotností a omezenou kapacitou osob/nákladu), jehož hmotnost se od vozidel takové velikostní třídy neodlišuje, dieselový motor je naopak motorizací, koncipovanou jako palivově úsporný pohon nízké výkonnostní třídy a soud nezná žádnou logickou spojitost mezi jeho zdvihovým objemem a rizikem škod či zvýšených škod, která takové vozidlo v rámci silničního provozu (statisticky) způsobuje. Uvedené zařazení nelze považovat za otázku řešitelnou v daný okamžik odborným či znaleckým posudkem konkrétní specializace, neboť závisí na kvalifikované úvaze de lege ferenda tvůrce předpisu, do níž se promítne více kritérií z oblasti pojišťovnictví, motorismu, ekonomie apod., proto ji soud pro účel tohoto řízení považuje za zjistitelnou jen s nepoměrnými obtížemi (případný návrh na zpracování znaleckého posudku musí vzejít z iniciativy účastníka řízení).

10. Žalovaný je v prodlení s plněním peněžité pohledávky, proto mu s odkazem na § 1970 občanského zákoníku svědčí povinnost hradit i úrok z prodlení, když počátek prodlení odpovídá splatnosti dle výzev a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V rozsahu násobku rozdílu těchto sazeb s příslušnou částí úroku z prodlení proto soud žalobu II. výrokem zamítnul. Pokud se týká 300 Kč coby náhrady za mimosoudní uplatnění práva na zaplacení, jedná se ve smyslu § 513 občanského zákoníku o pouhé příslušenství pohledávky a její úročení úrokem z prodlení tak není přípustné.

11. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně sice nebyla ve sporu plně úspěšná, ale výše nepřiznaného plnění závisela na úvaze soudu, proto jí soud i tak přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Výše těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč a dále ze 100 Kč, coby náhrady nezastoupenému účastníkovi dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. odpovídajících nákladům, spojených s podáním žalobního návrhu. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka 121 Kč, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně.

12. K otázce zastoupení soud shodně odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3344/12, když na žalobkyni lze v otázce agendy výběru a vymáhání placení příspěvků do garančního fondu klást vyšší požadavky, než na běžné subjekty soukromého práva, což se neslučuje s paušální delegací veškeré této agendy na advokáta, resp. nárokování mimosmluvní odměny za jeho služby. Jedná se o přesně vymezený nárok, žalobkyně bazíruje na přesné aplikaci vyhlášky (přesto, že ji soud prvního stupně považuje v kritériu zdvihového objemu motorů za archaicky koncipovanou a obsoletní), jsou používány formulářové výzvy i návrhy a jedná se o agendu, která je žalobkyni (s přestávkou) svěřena již po mnoho let. Zjištění stavu registru vozidel a případné šetření ke zjištění skutečného vlastníka je ostatně nucena činit žalobkyně svými silami a je za to také sama (teprve od roku 2018, což předchozí judikatura nemohla zohlednit) honorována paušální odměnou 300 Kč, a současně i denní sazbou příspěvku, který nepochybně zahrnuje i sankční navýšení. Tím pokrývá náklady činnosti žalobkyně při správě takového fondu, resp. agendy spojené s výběrem či plněním poškozeným. Právní zastoupení (v žalovanými nesporovaných případech) pak již nepřináší jinou hodnotu, než přepis údajů, zpracovaných žalobkyní v podobě kvalifikované výzvy a upomínek, do podoby formulářového návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, s pouze několika proměnnými údaji (značka vozidla, [příjmení] vozidla, kategorie zdvihového objemu motoru vozidla, období absence pojištění, počet dnů v tomto období, dopočet náhrady a konstatování, zda jde o osobu, zjištěnou dle registru vozidel, či šetřením u předchozího vlastníka). Žalobkyně dlouhodobě ani nepracuje se svým zákonným oprávněním dle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel. Ignoruje tak již několik let poučení od senátu 20C zdejšího soudu (resp. 28C Okresního soudu v Děčíně) v tom smyslu, že ohledně adresy trvalého pobytu občana se nelze spoléhat na jinou databázi, než na základní registr obyvatel – v četných případech tak doručuje všechny písemnosti na neaktuální adresy trvalého pobytu. Případně se žalobkyně odvolává na obsoletní ustanovení § 11 zákona č. 56/2001 Sb., které nereflektuje uplynulou elektronizaci státní správy a které již není v praxi využíváno (jak soud ověřil dotazem na registr vozidel při Magistrátu města Teplice v jiném obdobném řízení – sp. zn. 20 C 178/2022). Přitom žalobkyni lze aktuálně považovat za nejčastěji zastoupeného žalobce v praxi (přinejmenším zdejšího) okresního soudu v agendě občanskoprávních sporných řízení, aktuálně násobně převyšující i počet řízení České televize při vymáhání koncesionářských poplatků. Za rok 2022 se jen v senátu 20C zdejšího soudu jednalo do září 2022 o 67 žalob, což činí více než pětinu nápadu soudce. Je tak zřejmé, že činnost žalobkyně i její právní zástupkyně je především agendou rutinního zpracování desítek tisíc případů ročně, přičemž u každého vozidla se dokonce může jednat o nárok, opakující se po cca 3 měsících trvání nepojištěného stavu. Měla by tedy být schopna přinejmenším ve fázi, kdy nároku nikdo neodporuje, jednat vůči soudům vlastními silami, zejména pokud lze totéž požadovat od České televize, která dokonce ani není primárně zřízena za účelem nakládání s finančními prostředky a není povinna vést agendu neuhrazených příspěvků, jak je tomu naopak u žalobkyně, a které ani nesvědčí nárok na poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva, což Českou televizi proti žalobkyni naopak znevýhodňuje.

13. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná spíše o symbolické plnění a mírně delší lhůta žalující stranu neohrozí, a proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného přiměřeně navýšil lhůty k plnění, aby měl žalovaný reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod.

14. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Pro usnadnění je zde soud přejímá: číslo účtu [bankovní účet], [variabilní symbol].

Poučení