20 C 217/2025 - 80

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: B2 [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] naposledy bytem [Adresa žalovaného] pro 23 139,55 Kč s příslušenstvím a 22 292,08 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 300 Kč, a to ve splátkách po nejméně 830 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do 37 131,63 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 15 666,75 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, dále úroku v sazbě 11,75 % ročně z částky 15 666,75 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a částek 460,46 Kč a 539,88 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému na poměrné náhradě nákladů řízení ničeho.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 24. 7. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 10. 1. 2019, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů), s původní jistinou 14 000 Kč. Z úvěru se domáhala jistiny 7 034,50 Kč, složeného poplatku (úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za „doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení“) 6 605,05 Kč, kapitalizované smluvní pokuty 7 000 Kč, úroku z prodlení 460,46 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a „sankčních poplatků“ 2 500 Kč. Žalovaný na úvěr již měl zaplatit 12 000 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla obecná tvrzení s tím, že byl zkoumán NRKI, SOLUS, ISIR.

2. Zatímco dosavadního postupníka se již zřejmě podařilo odradit od uplatňování úvěrů s lichevními parametry, na jeho místo nastoupil postupník nový. Ten zároveň uplatňuje uplatňování nároků více žalobami (ať již pro maximalizaci odměny, tak pro zakrytí souběhu více úvěrů, což ještě více demaskuje jejich lichevní charakter). Soud tak zjistil další nárok mezi účastníky ve sp. zn. [spisová značka] a věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Z předžalobní výzvy č. l. 19 dokonce vyplývá existence třetího úvěru, ten se však již senátu 20C nepodařilo včas zachytit.

3. Ve spojené věci se domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 28. 3. 2019, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s původní jistinou 12 000 Kč. Z úvěru se domáhala jistiny 8 632,25 Kč, složeného poplatku (úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za „doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení“) 7 359,83 Kč, kapitalizované smluvní pokuty 6 000 Kč, úroku z prodlení 539,88 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a „sankčních poplatků“ 300 Kč. Žalovaný na úvěr již měl zaplatit 5 700 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla obecná tvrzení s tím, že byl zkoumán NRKI, SOLUS, ISIR.

4. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této (spojené) věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice/tajemnice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“), splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Ignorování těchto skutečností (tedy v rozporu s elementární zásadou učení, zakotvenou i v § 121 o. s. ř.) je právě tím, co posiluje žalobkyni v uplatňování těchto nároků navzdory jejich rozporu hned s několika kogentními ustanoveními zákona. Platební rozkaz naštěstí nebyl úspěšně doručen a byl proto soudem následně opět zrušen. Senát 20C se domnívá, že ani doručení tohoto platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele by nezaložilo plně zákonné rozhodnutí a byl by nucen podat podnět k částečnému zastavení exekuce exekučnímu soudu.

5. Soud k projednání věci nařídil jednání. Po žalovaném soud marně pátral, na adrese trvalého bydliště mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán ([právnická osoba].) nenalezl označenou domovní schránku. Soud zjistil i další možné bydliště [Anonymizováno]A[Anonymizováno] [adresa]) a na takové adrese mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Žalovaný se k jednání se nedostavil. Ani se nevyjádřil, což je u těchto nároků obvyklé. Spotřebitelé se pravidelně cítí provinile, že „zklamali hodné“ obchodní zástupce a že neuhradili nic ani několika inkasním agenturám, které se lichevně navýšené příslušenství obvykle pokoušely vymáhat (předchozí postupník soudu připustil, že podání žaloby předcházelo vymáhání 5 inkasními agenturami). Stejně tak se obávají záležitost tematizovat, neboť podléhají exekučnímu inhibitoriu a splácení těchto úvěrů je inherentně protiprávní ve vztahu ke starším pohledávkám spotřebitelů. Jeho vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení.

6. K jednání se nedostavila ani žalobkyně a soud tak jednal v nepřítomnosti obou.

7. Žalobkyně byla k jednání na den 20. 11. 2025 předvolána datovou zprávou a k doručení jejímu právnímu zástupci došlo 30. 9. 2025 (č. l. 31 p. v.). Substituční právní zástupkyně se k jednání dostavila. Jednání bylo odročeno na 16. 12. 2025, protokol právní zástupce obdržel datovou zprávou dne 25. 11. 2025. Přesto zaslal soudu podání až dne 17. 12. 2025. Jeho obsah tak již nemohl rozhodnutí soudu ovlivnit, neboť rozsudek byl již vyhlášen a opírá se o tvrzení a důkazy známé do dne 16. 12. 2025. Právní zástupce však může takový výsledek spíše kvitovat, neboť mimo jiné píše, že právní předchůdce lustroval CEE a ověřil absenci exekucí žalovaného. Takové tvrzení bylo i v tomto řízení vyvráceno. Právní zástupce, který začal skupovat pohledávky tohoto věřitele, zjevně není ještě zcela v obraze ohledně právní vad a morální nepřijatelnosti těchto pohledávek, soud tedy jeho vyjádření nepovažuje za záměrně lživé vyjádření, ale toliko za omyl z neznalosti. Dále přiložil zákaznickou kartu (žádost o úvěr) ze dne 10. 1. 2019 (ke druhému úvěru nikoliv). Její obsah však soud nemůže zohlednit, důkaz je zpozdilý. Opět však jde o situaci svědčící ve prospěch žalobkyni, než naopak, neboť poměry žalovaného (žije s rodiči, základní vzdělání, svobodný, bez vozidla, bez bankovního účtu, dělník s příjmem 11 430 Kč, žádná skutečnost nebyla ničím ověřena) byly zjevně nuzné a neprůkazné a úvěr s lichevními parametry mu zjevně poskytnut být nesměl i z tohoto důvodu. Tvrzení právního zástupce k povinnosti dle § 87 ZoSÚ jsou hrubě neadekvátní standardu, který vykonává (nebo spíše nevykonává) [právnická osoba], a neodpovídá ani samotné úvěrové žádosti, která s ověřováním údajů o příjmu sama počítá. A opět platí, že vzletné definice a odkazy na judikaturu jsou v případě úvěrů tohoto věřitele naprosto zcestné a nepřípadné, neboť judikatura ani metodika schválená Českou národní bankou (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky) především nepočítají s poskytováním úvěrů s lichevními (a tedy mimo jiné absolutně neplatnými) parametry! Pokud se právní zástupce domáhá uplatnění zásady dle § 13 o. z. s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 1543/21, pak soud konstatuje, že v takové věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěruschopnost byla věřitelem řádně zkoumána. Z rozhodnutí není zřejmé, zda bylo nahlíženo do NRKI a ověřeno, z jakých zdrojů byl úvěr „řádně“ splácen. Pokud tak soudy v takové věci nepostupovaly, senát 20C zdejšího soudu to v případě nebankovního úvěru rozhodně nepovažuje za správné a sám by postupoval odlišně (a dle odlišné judikatury). Především ale v odkazované věci byly alespoň zkoumány doklady k příjmům spotřebitele. V projednávané věci nebylo zkoumáno nic. Z § 13 o. z. tedy žalobkyně v této věci nemůže dovozovat žádný legitimní nárok. Právní zástupce by měl především zvážit dopad rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 na situaci, kdy se advokát za klienta domáhá plnění z úvěru s lichevními parametry, neboť v takový okamžik se vystavuje stejnému nebezpečí, jako jím zastupovaný klient. Dokonce se z lichevně navýšené pohledávky domáhá i příslušně navýšené mimosmluvní odměny a má tedy mít sám z lichevního příslušenství přímý majetkový prospěch. Pojmenování excesivního příslušenství jako „částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“, nota bene, pokud je dle praxe senátu 20C sjednávána u všech úvěrů (a pravděpodobně tedy vůbec nejde o reálně volitelnou službu) je v tomto ohledu naprosto bezvýznamné (§ 555 o. z.), nemluvě o vadách „částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“, jak rozvedeno níže v pojednání o hotovostním splácení.

8. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Za chybné senát 20C považuje i vydání platebního rozkazu.

9. Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje excesivní navýšení jistiny a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním.

10. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání [právnická osoba], která soud doslova zaplavuje nároky s výhradně lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ (neboť řádné zkoumání úvěruschopnosti pro poskytnutí úvěru s lichevními parametry je zjevný protimluv). A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo.

11. K povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně již tradičně vyjádřila zcela zjevně nedostatečně (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti).

12. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci [podezřelý výraz] činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 ZoSÚ či [podezřelý výraz] čin § 248 odst. 2 alinea třetí [právnická osoba] stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZoSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá opačná rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele.

13. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

14. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 ZoSÚ byla i v tomto formulářovém návrhu banální a neurčitá. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích nad 1 tis. Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), sice uvedla, ale jako vždy nijak neprokázala. Dle dokumentu „Informační memorandum Nebankovního registru klientských informací“, který je veřejně dostupný na webové prezentaci původního věřitele na [Anonymizováno], by tak logicky činit měla, ostatně její úvěry jsou v NRKI zaneseny. Soud již nemá jak ověřit, jaký byl stav registrů v okamžiku sjednávání úvěru. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je lustrace NRKI či BRKI skutečně výslovně tvrzena. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich (č. l. 28), že žalovaný má zapsané jen tyto dva úvěry, dále od stejného věřitele ještě pozdější ze dne 28. 6. 2019 a nakonec nepochopitelný další úvěr od [právnická osoba]., ačkoliv od roku 2020 žalovaný všechny tři předchozí úvěry nesplácel. Tento úvěr však zřejmě delší dobu nečerpá a je doplacen.

15. Nebylo tedy zjištěno, že by úvěry byly poskytnuty již předlužené osobě. Jiné úvěry žalovaný překvapivě nečerpal, což je z pohledu praxe senát 20C poměrně vzácná konstelace a je z toho pravděpodobné, že žalovaný, ač náchylný k čerpání úvěrů s lichevními parametry, příliš nevyužívá internet, který je nabídkami nebankovních úvěrů doslova zahlcen a spotřebitelé obvykle čerpají obdobné predátorské úvěry od několika poskytovatelů souběžně. [právnická osoba], však své úvěrové schéma rozvíjí již třetí dekádu a své klienty umí vytěžovat i bez pomoci dalších věřitelů. Pravidelně jsou takto například obsluhováni všichni zletilí členové domácnosti. Soud však připomíná, že dnešní výpis nemusí odpovídat stavu v roce 2019. Vyzval proto dále původní věřitelku k vyjádření, zda neposkytla i další úvěry. Ta podáním ze dne 20. 8. 2025 (č. l. 26) uvedla, že nikoliv a zrekapitulovala pouze tři soudu známé úvěry jak výše, stejně jako platby na úvěr, které vyčerpávají již žalobní tvrzení žalobkyně.

16. Ani tím však zkoumání soudu nemůže být u těchto nároků vyčerpáno. S ohledem na stav řízení žalovaného u zdejšího soudu by soud v tomto případě považoval za nepominutelný i stav CEE, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Tento původní věřitel se dle desítek předchozích řízení senátu 20C na osoby v exekučnímu inhibitoriu doslova „specializuje“ a usnadňují to týdenní návštěvy zprostředkovatelů/inkasních inspektorů v bydlišti dlužníků. Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Zde by postačoval přehled řízení žalované u zdejšího soudu. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Soud tyto skutečnosti neuvádí samoúčelně. Je tedy otázkou, zda by údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let).

17. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 51) vyplývá, že v roce 2018 čelil exekuci sp. zn. [spisová značka] pro jistinu 21 940 Kč (v roce 2019 pak dalším dvěma exekucím atd.). V dokumentech informačního systému soudu přitom není evidováno oznámení soudního exekutora o skončení takové exekuce ani v současnosti. Soud proto zaslal dotaz Exekutorské komoře ČR na stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“). Z té zjistil (č. l. 55), že žalovaný má v současnosti šest exekucí a oběma úvěrům předcházela výše uvedená, zapsaná ode dne 16. 8. 2018. I v této věci tedy byly úvěry poskytnuty dlužníkovi, podléhajícímu exekučnímu inhibitoriu, což je pro tohoto původního věřitele doslova typické tam, kde je nastaven hotovostní režim splácení po týdnech.

18. Ze strany takto jednajících úvěrových společností se jedná o typické lichevní schéma (přinejmenším ve smyslu § 1796 o. z.), stejně jako u [právnická osoba], v insolvenci (které již v souvislosti s tím byla dokonce sankčně odňata Českou národní bankou licence k poskytování spotřebitelských úvěrů a své amorální podnikání tak musela převést pod jinou obchodní společnost, [právnická osoba]., - které byla uložena pokuta 1 mil. Kč s právní mocí 19. 2. 2025), kdy jsou podomním zprostředkovatelem postupně poskytovány další a další úvěry, které novou jistinou kompenzují doplacení předchozího lichevního úvěru a případně poskytují další volné prostředky (což je motivačním prvkem pro spotřebitele, aby na další kontraktaci přistoupil). Nápadně často jde o osoby, které již podléhají exekučnímu inhibitoriu, včetně vícenásobného, a právě proto preferují hotovostní převody, stejně jako hotovostní splácení, nota bene s týdenní frekvencí - která jen málokdy odpovídá legitimně vyplácenému příjmu běžného spotřebitele (měsíčně z podřízeného pracovního poměru). V dokumentu „Informační memorandum o zpracování osobních údajů pro klienty“, který je veřejně dostupný na webové prezentaci původního věřitele na [Anonymizováno] se lze dočíst: „(Jednání o uzavření smlouvy) Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřujeme ve veřejných registrech na základě rodného čísla zájemce, zda nejsou dány objektivní překážky pro jeho poskytnutí (zejména insolvenční řízení či vedené exekuce, případně záznam na interních seznamech vyloučených zákazníků). (...) Dodržujeme zásadu odpovědného poskytování spotřebitelských úvěrů – za tímto účelem shromažďujeme Vaše finanční údaje uvedené v žádosti o spotřebitelský úvěr. Vaše finanční údaje shromažďujeme také z jiných zdrojů. Například: ověřujeme, zda jste vedeni ve veřejných registrech evidujících dlužníky, jako ISIR nebo Exekuční rejstřík. Je tedy zřejmé, že ze strany věřitele nejde o žádný omyl, pokud senát 20C pravidelně zjišťuje, že úvěr je poskytován právě osobám, proti kterým je vedena exekuce, mají postižený účet a přistupují na hotovostní inkaso v místě bydliště po týdnech. Ostatně obdobně jedná i [právnická osoba]. (dále jen „[právnická osoba]“). V dokumentu „INFORMACE O ZPRACOVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ PRO ÚČELY KONTAKTOVÁNÍ KLIENTA A PROVEDENÍ PRESCORINGU“, dostupnému k dnešnímu dni na webové prezentaci je v bodě 2.1 uvedeno: [právnická osoba] upozorňuje, že pre-scoring je prováděn jako automatizované individuální rozhodování, kdy [právnická osoba] zpracovává osobní údaje sdělené Klientem a další údaje dostupné z interních databází [právnická osoba] nebo veřejně dostupných databází (evidence nesplacených úvěrů [právnická osoba], rejstřík insolvencí, evidence neplatných průkazů totožnosti či rejstřík exekucí). V případě, že je v rámci pre-scoringu zjištěno, že je vůči Klientovi vedeno insolvenční řízení, větší počet exekučních řízení, Klient nehradí své stávající závazky vůči [právnická osoba] včas, průkaz totožnosti Klienta je neplatný, případně je nalezena jiná negativní shoda, je Klient systémem [právnická osoba] posouzen jako neúvěruschopný a [právnická osoba] s ním nemůže o uzavření úvěrové smlouvy jednat. Tato společnost tedy dokonce explicitně počítá s poskytováním úvěru s lichevními parametry osobě s menším, než větším počtem exekucí (sic!). Z pohledu senátu 20C je nepochopitelné, že tyto nároky projednává již více než dekádu, aniž by věřitel čelil adekvátním následkům. Účast advokátů na vymáhání těchto pohledávek je doslova frustrující.

19. Soud přitom projednává nárok z absolutně neplatného právního jednání, které potenciálně ve smyslu § 555 o. z. zastírá jiné (rovněž absolutně neplatné právní jednání) a tvoří součást lichevního schématu, které je soud povinen z úřední povinnosti rozkrýt (např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Jde o případy, kdy je úvěr poskytován jako „konsolidační“ k přechozímu úvěru s nižší jistinou. Soudu jsou tyto souvislosti známy z nižších stovek předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.), kde měl k dispozici výpisy NRKI spotřebitelů (i ve věcech, kde jako žalobce figuroval jiný věřitel, ale úvěry tohoto původního věřitele byly rovněž přítomny), a z nichž vyplynulo, že tyto společnosti poskytují lichevní úvěry systematicky, dlouhodobě a v masovém měřítku. Totéž potenciálně platí v i předmětném řízení. Soud i proto vyzval původní věřitelku k vyjádření, zda projednávaným úvěrům předcházely i další závazky a další plnění mezi ní a spotřebitelem. V této věci tak tomu překvapivě není (bude tomu tak v případě, že bude soud projednávat třetí poskytnutý úvěr v jiném řízení). Předmětným dvěma úvěrům zřejmě jiný, starší nepředcházel a tuto variantu lichevního schématu se u žalovaného rozvinout nepodařilo. Avšak již samotný fakt poskytnutí druhého úvěru odpovídá tomu, že úvěry tohoto věřitele na sebe pravidelně navazují. Pokud by předchozí úvěry byly doplaceny, jedná se o jakousi „konsolidaci“ a jen proto spotřebitel nemusí uhradit celé původně sjednané příslušenství, na druhou stranu se zavazuje splácet částku, kterou reálně celou ani neobdržel. Co věřitel nazývá úvěrovou smlouvou, je dle svého obsahu (přinejlepším) zjevně pouze privativní novací původního závazku. Jistina následného úvěru však vůbec neodpovídá skutečnosti, nejedná se o reálně čerpanou jistinu. Lichevní zatížení dlužníka se tím však neúnosně prohlubuje.

20. Tento věřitel si však zřejmě neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní, přinejmenším ne pro účel posuzování bonity klienta – resp. pro účel možnosti úvěr neposkytnout. Totéž platí pro CEE. Soud z bezpočtu výpisů NRKI a CEE nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou „CreditAir.cz“ (IČO [IČO]) v jiné věci (sp. zn. [spisová značka]) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k [podezřelý výraz] činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., [podezřelý výraz] zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno [podezřelý výraz] řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (a konkrétně právě u [právnická osoba]) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]).

21. Pokud soud žalobkyni v analogických věcech vyzval k doplnění, ta zpravidla uvedla, že vedle insolvenčního rejstříku byly zkoumány výpisy z účtů, pracovní smlouva, výplatní pásky. Nicméně většinou ani nic z toho nepředložila a jen balastně rekapitulovala údaje, uvedené v zákaznických kartách. V této věci nebylo tvrzeno ani to. Již to výsledek řízení determinovalo, neboť při poskytování úvěru s lichevními parametry nelze připustit jiný stupeň zkoumání úvěruschopnosti, než maximální možný.

22. Z praxe senátu 20C vyplývá stav ještě tristnější. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZoSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní či exekuovaný klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky, jistina se poskytuje nižší), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna či dokonce oprávněna takový úvěr splácet. Hotovostní inkaso pak dokonce tomuto věřiteli pravidelně slouží k poskytování úvěrů osobám v exekučním inhibitoriu. Rovněž je to obchodní zástupce původní věřitelky, kdo sepisuje žádosti o úvěr zjevně nebonitních klientů, dosazuje zjevně normativní částky osobních poměrů a úvěry přesto zprostředkoval a prostředky poté inkasoval. Spotřebitel se však podpisem takové listiny doslova vystavuje nebezpečí [podezřelý výraz] postihu pro nepravdivě uvedené údaje pro účel získání úvěru. Na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 7 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 86 ZoSÚ přitom aktivita spotřebitele nemá vliv, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 1 o. z., § 9 z. č. 145/2010 Sb., resp. § 86 či § 122 ZoSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení hmotného práva.

23. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno u jedné ze smluv již dopisem původního věřitele č. l. č. l. 19 p. v. (pro oba nároky), předložila však i další důkazy postoupení.

24. K poměrům žalovaného v době obou kontraktací soud neměl žádné informace.

25. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 21, resp. 23 ve spojené věci) vypracování i zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Je v nich požadováno 32 239 Kč a 33 433 Kč. Taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být (a pravidelně také je, kdykoliv soud důsledně dbá na práva spotřebitele) přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Nadměrně vysoká částka eliminuje preventivní funkci této výzvy.

26. Dle úvěrové smlouvy č. l. 13 žalovaný v hotovosti přebral 14 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 26 283 Kč, složených z úroku a poplatků za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za komfortní a flexibilní splácení. RPSN činila 236,25 %! Splácet měl 60 týdnů po 439 Kč. Jednání věřitele tedy zjevně směřovalo k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to by jej stíhal následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž (pokud by smlouva vůbec platně vznikla splnění povinnosti věřitele dle § 86 ZoSÚ). Z přehledu splácení vyplývá, že i v této věci se ve skutečnosti splácení neodehrávalo po týdnech (za což si spotřebitel uhradil poplatek), ale po měsících, a bylo vybráno 6x 2 000 Kč (č. l. 15). Soudu je u těchto úvěrů již notoricky známo, že ač si spotřebitel připlácí za tuto formu inkasa, málokdy probíhá splácení po týdnech, nejčastěji probíhá měsíčně (a mnohdy je dokonce první splátka vybrána v den poskytnutí úvěru). Jednání věřitele tedy zjevně opět směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku.

27. Dle úvěrové smlouvy č. l. 15 ve spojené věci žalovaný v hotovosti přebral 12 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 22 600 Kč, složených z úroku a poplatků za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za komfortní a flexibilní splácení. RPSN činila 238 %! Splácet měl 60 týdnů po 377 Kč. Jednání věřitele tedy zjevně směřovalo k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to by jej stíhal následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž (pokud by smlouva vůbec platně vznikla splnění povinnosti věřitele dle § 86 ZoSÚ). Z přehledu splácení vyplývá, že i v této věci se ve skutečnosti splácení neodehrávalo po týdnech (za což si spotřebitel uhradil poplatek), ale s výjimkou první splátky po měsících, a bylo vybráno 500 Kč, 3x 1 700 Kč a 100 Kč (č. l. 17). V ostatní platí totéž, co již soud vyložil v předchozím odstavci.

28. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že ničeho neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a doplnění, resp. ze soudem zajištěných důkazů, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo především procesně pasivního žalovaného. V této věci nebylo co zohlednit na předchozím průběhu lichevního schématu, což by soud učinil z úřední povinnosti. Předchozí úvěry shodného věřitele však nezjistil.

29. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

30. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

31. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, je sice z nejvyšších - 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], dále např. 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). [adresa] smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 [podezřelý výraz] zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

32. V projednávané věci je poskytované navýšení jistiny tak vysoké (poplatky soud samozřejmě považuje za skrytý úrok a vychází až z RPSN, nikoliv ze složky „úrok“), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Navíc pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

33. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaný je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Předtištěná deklarace drobným písmem takovou povinnost nemůže nahradit a odpovědnost věřitele vyloučit. Realita bohužel ukazuje, že pro [podezřelý výraz] stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může. Nápadné bývá i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje měsíční příjem. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. Pravidelně se tak stává u osob v exekučním inhibitoriu a pro soud je nepochopitelné, proč není věřitel dosud trestně stíhán, přinejmenším ze strany ostatních věřitelů/oprávněných spotřebitele.

34. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené.

35. I aktuální výpis CEE ovšem stačil k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav již této databáze znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

36. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Fakt, že v některých případech věřitel podklady předloží, v jiných případech tvrdí, že je nemá k dispozici, je sám o sobě podezřelý. V této věci předloženy nebyly.

37. V případě žalované byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů. Neprokázala však žádné smysluplné úsilí ve smyslu § 86 ZoSÚ. Právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála svým povinnostem, přinejmenším tím, že neověřila příjmové ani výdajové poměry žalovaného, resp. to neprokazuje, resp. když dostupné údaje současně vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud se spokojila s údaji od žalovaného a neprokázala, že by skutečně zjistila jeho příjem a výdaje a především neověřila stav CEE. Zde pravděpodobně žalovaný jednal v tísni ekonomické, současně z neznalosti. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama zřejmě i v této věci podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani tristní poměry žadatele nevedou k neposkytnutí úvěru.

38. Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této původní věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) předlužení či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Takový věřitel nemůže zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Původní věřitel zde však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]).

39. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat [podezřelý výraz] čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina.

40. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či (v projednávané věci se to výjimečně neprojevilo) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZOSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZOSÚ pouze předstírá.

41. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022).

42. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu – kterým je zde i historicky první úvěr, který nebyl předmětem řízení. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaný již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

43. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 12 000 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na zbývající část 2 000 Kč. V případě druhého (spojeného) úvěru pak soud od jistiny 12 000 Kč odečetl uhrazených 5 700 Kč. Přiznal proto nárok na zaplacení pouze v rozsahu 8 300 Kč.

44. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZOSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZOSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti (svých vlastních) lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

45. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný má tři úvěry od tohoto věřitele a ekonomicky jej ohrožuje každý jeden z nich (tedy potenciálně i třetí, jehož současný stav soud nezná). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který ostatně využívá každé příležitosti, aby již tak amorálně navyšovanou pohledávku dále navýšil samostatným uplatněním dvou zjevně souvisejících nároků samostatnými žalobami. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna. I procesní pasivitu drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

46. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho.

Poučení