20 C 229/2025 - 65

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] pro 30 810 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 18 983 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 580 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do 11 827 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 30 810 Kč od 16. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 24. 6. 2025, zaplacení plnění z úvěru ze dne 12. 8. 2024, sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Dále se z těchto plnění domáhala úroku z prodlení od 16. 10. 2024 do zaplacení. Ke kontraktaci mělo dojít na webových stránkách zaplo.cz. Nárok tvoří jistina 24 000 Kč a navýšená 1 000 Kč a smluvní úrok 5 810 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen „ZoSÚ“) splácet peněžitý závazek neuvedla v žalobě ničeho. Přestože se nakonec k jednání, na jehož konání ve formulářovém návrhu trvá, dostavil i původně omluvený právní zástupce (z advokátní kanceláře, která je skutečným vlastníkem žalobkyně), žádná tvrzení k § 86 ZoSÚ neuvedl, tedy ani žádné důkazy nepředložil. Tím bylo determinováno právní posouzení nároku – nárok na vydání toliko přijatého plnění dle § 87 ZoSÚ v důsledku absolutní neplatnosti úvěru. Ostatně s touto eventualitou počítal již podaný návrh. Oproti předchozím návrhům o těchto pohledávkách zde tedy nebyla formulářová tvrzení o „prověření bonity spotřebitele i skrze CEE, ISIR, SOLUS, CNCB a CBCB“, která se pravidelně ukazují nepravdivými.

2. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, bylo mu doručeno na adrese trvalého pobytu do vlastních rukou dne 2. 10. 2025. Nevyjádřil se, k jednání se bez omluvy nedostavil a soud jednal v jeho nepřítomnosti. Součástí lichevního schématu tohoto původního věřitele je nátlak na spotřebitele, aby přednostně přistoupil na odklad splatnosti či sjednání nové smlouvy a aby tak lichevní schéma mohlo pokračovat další iterací. Soud proto typická rezignace spotřebitelů, kterým bylo v předsoudní fázi vytrvale tvrzeno a vyhrožováno následky neplacení lichevního příslušenství jménem advokáta, zapsaného u České advokátní komory, nemůže překvapit.

3. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné by v této věci považoval vydání platebního rozkaz, o což žalobkyně návrhem usilovala, které však soudce nemůže ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. V této věci k tomu naštěstí nedošlo pro absenci tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Senát 20C by v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Ignorování těchto skutečností (tedy v rozporu s elementární zásadou učení, zakotvenou i v § 122 o. s. ř.) je právě tím, co posiluje žalobkyni v uplatňování těchto nároků navzdory jejich rozporu hned s několika kogentními ustanoveními zákona. Senát 20C se domnívá, že ani doručení případně vydaného platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele by nezaložilo plně zákonné rozhodnutí a byl by nucen podat podnět k částečnému zastavení exekuce (zdejšímu) exekučnímu soudu. [právnická osoba] četných předchozích řízeních již senát 20C zjistil, že spotřebitelé mají v NRKI často zapsány i vyšší desítky záznamů od [právnická osoba], přičemž důvodem může být jak sjednávání nových smluv, tak změny stávající smlouvy ve formě navyšování jistiny či odkládání splatnosti za poplatky. Opakovaně bylo zjištěno, že spotřebitel předchozími platbami jistinu výrazně přeplatil, jistina tak ostatně ani nebyla plněním, které by spotřebitel skutečně obdržel (pokud krátce předtím musel obdobně vysokou částku splatit) a předchozí úvěry na sebe těsně navazují (pokud není využita „synergie“ s působením jiného obdobně lichevně jednajícího věřitele). V této věci tomu mohlo být shodně, soud se tedy opět obával příslušného lichevního schématu a opatřil výpis NRKI a vyjádření původního věřitele.

5. Takto ze zprávy od [právnická osoba], ze dne 17. 9. 2025 (č. l. 52) zjistil, že žalovaný sjednal dne 2. 7. 2024 první úvěr s jistinou 6 000 Kč, došlo k navýšení na celkových 7 000 Kč a úvěr byl doplacen dne 26. 7. 2024. Uvádí se, že pouze částkou 6 000 Kč. Soud to však považuje za chybu v psaní, neboť není logické, aby byl úvěr považován za doplacený, pokud by z něj žalovaný nadále dlužil 1 000 Kč.

6. Ovšem hned dne 27. 7. 2024 (přičemž rozdíl pouhého jediného dne nemusí nutně znamenat více, než výkaz transakce, která fakticky proběhla téhož dne) došlo k opětovnému sjednání úvěru 2 500 Kč, byl 22x navýšen na celkových 23 500 Kč a byl doplacen dne 12. 8. 2024 částkou 29 517 Kč. Žalovaný tedy během dvou týdnů přeplatil 6 017 Kč.

7. Ještě téhož dne byl tedy sjednán předmětný úvěr s původní jistinou 24 000 Kč, posléze navýšenou na 25 000 Kč. Na tuto pohledávku dle věřitele již žalovaný neuhradil ničeho. V jiných řízeních připustil, že žalovaný hradil poplatky za odklad splatnosti. V tomto případě taková informace chybí, soudu tak nezbývá, než informaci důvěřovat. Bez procesního odporu žalovaného nelze ze strany soudu činit více (a soud žalovanému toto vyjádření původního věřitele zasílal).

8. Soudu i tak mělo být ze strany původního věřitele, žalobkyně a advokáta, který je skutečným vlastníkem žalobkyně zatajeno, že žalovaný v rámci tohoto lichevního schématu již uhradil 6 017 Kč a z této částky ani jeden z věřitelů nezapočetl nic na plnění, kterého se domáhá v tomto řízení. Jednotlivé iterace lichevního schématu přitom oddělují úvěrové smlouvy, které věřitel prohlašuje za platné, zatímco senát 20C s téměř 100 % incidencí shledává, že jde o absolutně neplatná právní jednání, mnohdy i z více než jediného právního důvodu současně (a to navíc aniž by senát 20C dovozoval neprůkaznost elektronické kontraktace, jak pravidelně činí jiné senáty C zdejšího soudu). Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy[Anonymizováno]

9. V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] obdobně jednajícího původního věřitele ([právnická osoba], dnes [právnická osoba].) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela [Anonymizováno] která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela [IČO] šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tím soud dokresluje situaci spotřebitelů, kteří čelí společnostem, používajícím spřízněná lichevní schémata okolo krátkodobých úvěrů, kde se věřitelé snaží pro případ soudního přezkumu (či před finančním arbitrem) zamaskovat předchozí přijatá plnění a domáhají se již údajně jen jistiny, případně jejího mírného navýšení, které sice bývá neplatně vysoké, ale alespoň neodporující omezení dle § 122 odst. 4 ZoSÚ (to však neplatí pro předžalobní výzvy od advokátů kolem těchto subjektů). I zde se žalovaná nepochybně domnívala, že „poplatek za prodloužení“ není platbou, která by měla snížit výši jejího závazku, přičemž soudu tak takovou skutečnost prakticky nikdy žádný ze žalovaných nesdělí, i když se jinak svých práv spotřebitele domáhá. Přitom však nepřiměřeně vysoký poplatek za odklad splatnosti zjevně zakládá potřebu opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (§ 86 ZoSÚ), což dosud nikdy soud u těchto věřitelů nezaznamenal, a následná jednání jsou tak pravidelně absolutně neplatnými jednáními. O tomto právním závěru ostatně byla již společnost [právnická osoba], poučena v sankčním rozhodnutí od České národní banky, která jí v této souvislosti udělila pokutu 7 500 000 Kč (rozhodnutí je veřejně dostupné na webových stránkách ČNB). Těmito dalšími smlouvami/dodatky se připravuje na nevyhnutelnou platební neschopnost spotřebitele (resp. ji sama způsobuje) a současně tím obchází omezení § 122 odst. 4 ZoSÚ tak, že bude následně požadovat již pouze jistinu, mnohdy v legendou, že jde pouze o bezdůvodné obohacení a úvěrová smlouva není soudu prezentována vůbec. Zde se nároku z úvěru domáhá dále s úrokem za krátké období.

10. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 31, byly předloženy i další důkazy postoupení.

11. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 32) vypracování i zaslání (č. l. 33) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, resp. na adresu [adresa], jejíž původ soud nezná. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 35 260 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Současně se advokát domáhá 6 872 Kč, což odpovídá mimosmluvní odměně za dva úkony právní služby v řízení dle advokátní tarifu. Na takovou odměnu nemá právo advokát před rozhodnutím soudu o existenci (a výši) nákladů řízení, tím méně pak za úkon právní služby, který vůbec nenastal (příprava a převzetí své vlastní pohledávky, neboť advokát je současně skutečný majitel žalobkyně), a taktéž i proto, že advokát zde ve skutečnosti neposkytuje právní služby, ale právní zastoupení jen předstírá (neboť jde o jeho vlastní pohledávku). Nadto odměnu vyčísluje z navýšení pohledávky, které svou výší zjevně odporuje hned několika kogentním ustanovením hmotného práva. V neposlední řadě jde o formulářový návrh a měla by se uplatnit ustanovení o snížené odměně dle § 14b advokátního tarifu.

12. Po skutkové stránce je zřejmé, že smlouva č. l. 26 a násl. byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku, tak jako všechny předchozí smlouvy tohoto původního věřitele. Je sjednán úrok 279,83 % ročně, ovšem RPSN činí 1 141,2 %. Přímo ve smlouvě (jiní věřitelé, kteří používají tento „franšízovaný“ lichevní model, tyto poplatky nezveřejňují a jsou sdělovány výhradně v diskrétním webovém rozhraní spotřebiteli, což činí rozkrytí jejich jednání o to obtížnější) obvykle definuje výši poplatků za odklady splatnosti vždy po 30 dnech a ty rovněž odpovídají RPSN 1 141,2 %. V této smlouvě již rovněž uvedeny nejsou a zřejmě jsou zaslány až s dodatkem smlouvy při žádosti o prodloužení. K ní předložila dodatek ze dne 12. 8. 2024 (navýšení na 25 000 Kč a na úrok 282,75 %/RPSN 1 171 %). Jednání věřitele tedy opakovaně zjevně směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a stíhal by jej i proto následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Pokud se věřitel a jeho právní nástupce snaží takový následek zamaskovat uplatněním pouze smlouvy ze dne 12. 8. 2024 (s dodatkem), je zřejmé, že ignorování zjištěných a stále se opakujících souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím nespravedlnost a vycházejícím z ryze procesních pravidel. Soud k takovému jednání přihlíží navzdory tomu, že žalobce se pokouší vylákat na spotřebiteli plnění pouze z poslední iterace lichevního schématu, tj. poslední absolutně neplatné úvěrové smlouvy a jejích dodatků. Je však třeba přihlížet ke všem iteracím, tj. smlouvám/dodatkům celého schématu a nikoliv pouze k těm, které si v hrubém rozporu s dobrými mravy věřitel a jeho právní zástupce zvolí. Dokonce i sama výše jistiny/bezdůvodného obohacení je dle tohoto lichevního schématu pouze předstírána, neboť jde o pouhé protiplnění z předchozí iterace a částka, která byla dána spotřebiteli k dispozici, je ve skutečnosti mnohem nižší (a nastala jindy).

13. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Zde je nepřiměřeným ujednáním již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

14. Dále podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger[Anonymizováno]a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde je spotřebiteli poskytnut úvěr pod podmínkou, že doplatí úvěr předchozí, přitom jde o stále stejnou jistinu. Žalobkyně proto předkládá pouze výpis s kontrolní platbou 1 Kč (v této věci ne) a poté již pouze odeslání 24 000 Kč spotřebiteli dne 12. 8. 2024 (č. l. 29) a 1 000 Kč dne 12. 8. 2024 (č. l. p. v.).

15. Dále je doložena upomínka č. l. 30 od původního věřitele.

16. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem:

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

18. V této věci žalobkyně snahu prokázat splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ při jednání vzdala, bez dalšího lze tedy dovodit následek absolutní neplatnosti úvěru ve smyslu § 87 tamtéž. Tím však posouzení soudu nemůže skončit, ostatně s takovým výsledkem příslušné lichevní schéma původní věřitelky předem počítá.

19. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zde nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání, nikoliv pouze jeho neplatnost s následkem práva na vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Stejný advokát a stejná žalobkyně tak nicméně činí u závazků jiného původního věřitele.

20. I tak ovšem maskuje dlouhodobý obchodní vztah se spotřebitelem a soudu prezentuje pouze poslední iteraci lichevního schématu – poslední smlouvu (zde s dodatky). Zde soud nezjistil plnění na poplatcích za odklad splatnosti z téhož právního jednání. Tato plnění (v jiných návrzích) alespoň vyplývají z předložených dodatků nepřímo, případně nevyplývají ze žádných listin, nanejvýše z rozdílu mezi sjednanou splatností a počátkem doby petitem požadovaného úroku z prodlení. Zjevně tak věřitel a právní zástupce činí proto, aby předchozí platby od spotřebitele nebyly předmětem nalézacího řízení, leda by je sám spotřebitel uplatnil (to je však zjevně ryze raritní situace a spotřebitelé se ostatně nezorientují ani v jediném schématu, natož pokud současně čelí několika podobným schématům a tím i několika inkasním agenturám). Spotřebitel je předem zmaten vystavováním stále nových smluv, odlišnými názvy produktů, webových stránek původního věřitele (kam spotřebitel ztrácí přístup), mezitímního věřitele a žalobkyně, stejně jako vydáváním plnění na úvěr za poplatky, které jistinu nesnižují, s čímž běžný spotřebitel nepočítá, nota bene při kontraktaci skrze telefonické hovory, webové formuláře a smarthphony. Vydání jistiny posledního úvěru je tak opět jen způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z celkového lichevního schématu, zahajovaného typicky „první půjčkou zdarma“. Co je vydáváno za jistinu, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaný uhradila na navýšení předchozích úvěrů 6 017 Kč. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalšími úvěry (či v jiných věcech odkladem splatnosti úvěru s lichevními parametry). Čerpání je tedy fakticky spíše dočasným zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení bezprostředně předtím (mnozí obdobní věřitelé dokonce ponechávají mezi úvěry přestávku v řádu dnů i týdnů, s jistotou, že spotřebitel vždy přijme nabídku nového úvěru, ať již pro svou zjevnou finanční tíseň, či dokonce z důvodu z NRKI zjevné souběžné exploatace jiným věřitelem). Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, dříve přijatá od spotřebitele. Nutno dodat, že v četných řízeních u soudů je s tímto lichevním schématem zjevně úspěšný, alespoň soudě dle rozhodovací činnosti ostatních senátů soudu zdejšího.

21. Soud tak považuje poslední úvěr toliko za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný (neplatný) závazkový vztah. Vzájemné přeposlání prostředků není důvodem k oddělení těchto dvou závazků na dva samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout, zvláště pokud jde o projev snahy o protiprávní jednání, které je součástí podnikatelského záměru věřitele dlouho před tím, než jej osloví konkrétní spotřebitel. Jednání původního věřitele, který „operační přestávku“ resp. novou kontraktaci v diskrétním webovém rozhraní vytvořil, je v tomto ohledu samo o sobě hrubě rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany, tedy ani ryze procesní limitace, kterou má zneužít obdobně, jako zmatek, vytvořený na úkor spotřebitele a jeho schopnosti orientace v sérii amorálních a absolutně neplatných (proti)právních jednání. Dokonce ani sama jistina úvěru v tomto případě není výší bezdůvodného obohacení, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, jehož neexistence se věřitel (uplatněním nároku na vydání předmětu bezdůvodného obohacení) domáhá. „Bezdůvodné obohacení“ je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět nové prostředky shodně tak, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy, jemuž byla první dávka dealerem poskytnuta zdarma) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na nekritické vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je soud použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma mu má odebrat veškeré možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit.

22. Takové předchozí platby však z povahy původního závazku doslova čiší, jsou pro soud z předchozích řízení notorietou (§ 121 o. s. ř.) a dotazem na původního věřitele se i v tomto řízení potvrdily. Pasivita spotřebitele, který s největší pravděpodobností takový procesní úkon (např. započtení) neučiní, je zjevně již od počátku součástí kalkulace takového výsledku řízení původního věřitele/(advokáta) postupníka, který se zaměřuje na tu nejzranitelnější část spotřebitelské populace – osoby, které nemají přístup k bankovním úvěrům či nerozumí důsledkům excesivně vysokého příslušenství. Jde o jeden z mnoha způsobů, jakým je v současnosti konstruováno lákání lichevního příslušenství na spotřebitelích (soud jich v současnosti eviduje již více než dvě desítky) i jinak, než pouhým požadováním lichevního úroku z běžně konstruovaného spotřebního úvěru. Nutno přiznat, že jde o jedno z „nejzákeřnějších“, neboť je bez předchozí znalosti těchto postupů a nikoliv ryze formalisticky pojatého zkoumání některých aspektů z úřední moci soudu relativně dobře ukryté a demaskuje jej prakticky pouze to, jak četné jsou tyto nároky, vzpírající se jakékoliv logice zodpovědného poskytování úvěru. Sofistikovanost tohoto postupu nelze odměnit přiznáním plnění, které je od počátku v hrubém rozporu s dobrými mravy a kogentními ustanoveními zákona jen pro neschopnost běžného spotřebitele rozpoznat kteréhokoliv z protiprávních momentů této konstrukce. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování Člověka v tísni neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe).

23. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok z lichevního schématu, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Odkaz na pouhou zásadu projednací v těchto specifických případech hrubého porušení dobrých mravů i porušení jednotlivých práv spotřebitele (dle o. z. i ZoSÚ) nemůže konkurovat povinnosti soudu jednat z moci úřední dle jednotlivých odkazů, uváděných v tomto rozhodnutí.

24. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce), spojených s překročením základní doby splatnosti. Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Natož aby mohl překontrolovat způsob komunikování o poplatcích za odklad splatnosti či nabídky novací závazků. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který přitom vůbec nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ nejen, že neplní, ale navíc jeho plnění ještě předstírá. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.

25. Tímto lichevním schématem se věřitel/advokát vyhýbá dovození neplatnosti úvěru v důsledku nezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a 87 ZoSÚ), což by soud nepochybně dovodil, neboť tento věřitel dosud nikdy nedemonstroval, že by takový proces skutečně vykonával a od poskytnutí úvěru jej pravidelně vůbec neodrazuje, i když je spotřebitel dle stavu NRKI již masivně předlužen (a je obětí lichevních schémat podobně jednajících nebankovních věřitelů), ačkoliv do této databáze sám své úvěry zadává a má do ní tedy nepochybně i bezplatný online přístup. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Pomine-li soud, že již samotnými iteracemi lichevního schématu žalovaný věřiteli dostatečně prokázal, že úvěruschopný není a tedy ani poslední úvěrovou smlouvu získat neměl, je možno se vyjádřit i k obsahu NRKI. Již i jeho samotným nezkoumáním by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru (č. l. 56) a zjistil, že i zde bylo poskytnutí úvěru naprosto neobhajitelným selháním tohoto věřitele, s jakým se u něj soud setkává naprosto pravidelně. Žalovaný již byla od srpna 2024 obětí lichevních úvěrů od [právnická osoba] (dříve [právnická osoba], 20 000 Kč jistina, navýšená typicky na absurdně vysoké částky), [právnická osoba]. (společnost vlastněná tímto advokátem!) s jistinou 6 225 Kč (a s „úvěrovým rámcem 72 600 Kč“), navýšenou rovněž na absurdně vysoké příslušenství). Zda tomu předcházely i další úvěry, které již byly po uplynutí skartační doby vymazány, nelze již zjistit. Dále měl (typicky, zřejmě dochází k přeprodávání údajů o klientech těmto společnostem) úvěr z kreditní karty od [právnická osoba]., ve výši 60 000 Kč. Také měl dle BRKI čerpaný kontokorentní úvěr od [právnická osoba]., kde se často nacházel v prodlení. O úvěruschopnosti žalovaného tedy nemohlo být ani řeči, natož o [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], [Anonymizováno] a dalších.

26. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z „pokračujícího“ závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje i u dalších věřitelů, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Tím spíše musí soud opět jednat z moci úřední a zabývat všemi aspekty nároku, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

27. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost pokračujícího závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 6 017 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na zbývající část 18 983 Kč.

28. Soud tedy započetl i přeplatek z předchozí „smlouvy“, resp. iterace lichevního schématu. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem ve sp. zn. 14 Co 1/2025, pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. Tato doktrína tak pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně by jej v této eventualitě bylo možno také užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku[Anonymizováno]

29. Pokud se týká požadovaného úroku z prodlení, pak by s odkazem na § 1970 tamtéž by sice přiznané jistině měla odpovídat část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stavu závazků žalovaného soud dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně (kterou sám cíleně vyvolával) pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaný je předlužena, a má dle přehledu řízení u zdejšího soudu „náběh“ na několik exekucí. Dle NRKI se následně stal obětí ještě společnosti [právnická osoba]., a [právnická osoba]. Ani stav NRKI neposkytuje plný obraz zoufalé situace žalované, neboť má i další pohledávky z lichevních úvěrů a nelze již z listin zjistit, co jim případně předcházelo. Tedy pokud by byl schopen splácet jistinu, nebyl by již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává v těchto případech vůbec.

30. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je zjevně předlužen v důsledku lichevních úvěrů. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem (který je ostatně skutečným vlastníkem pohledávky). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však (některé) své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

31. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná prakticky ve shodném rozsahu, jako neúspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, o které šlo žalobkyni především, s ohledem na dlouhodobost předlužení žalovaného), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení žádnému z účastníků, když rozdíl úspěchů stran činil toliko 8,12 % a to je dle ustálené judikatury důvodem pro takový postup.

32. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že advokát je vlastníkem žalobkyně a právo na náhradu nákladů řízení je tak spíše zneužitím práva na právní pomoc za zákonem garantovanou mimosmluvní odměnu, než jeho legitimním využitím. Nemluvě o několika samostatných důvodech závadnosti jeho postupu jak popsán shora v rámci skutkových zjištění.