20 C 233/2025 - 88

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] doručovací adresou Sídliště Za Chlumem 732, 418 01 Bílina pro 21 617,54 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 24. 1. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne 13. 3. 2017. Domáhala se jistiny 19 034,37 Kč, poplatků 2 583,17 Kč, úroku 1 893,66 Kč a úroku z prodlení z jistiny od 24. 9. 2024 do zaplacení (14,75 % ročně). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen „ZoSÚ“) lakonicky uvedla, že ji posoudila podle „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vzhledem k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru“. Takové vyjádření s ohledem na dosavadní katastrofální bilanci úvěrů tohoto věřitele v senátu 20C považuje za doslova výsměšné. U spotřebitele měl být zjištěn příjem 12 350 Kč. Soud vyzval žalobkyni k doplnění důkazů k těmto tvrzením. Podáním č. l. 69 ze dne 9. 1. 2026 citovala vybraná rozhodnutí, avšak zavádějícím způsobem, nezohledňujícím skutkové okolnosti projednávané věci. Odkaz na zásadu „pacta sunt servanda“ je u spotřebitelského nároku zcela nepřípadný. Tvrdila, že informace od spotřebitele ověřovala, avšak opět předložila jen záhlaví výpisu účtu, nepředložila ani výpis databáze SOLUS, o které tvrdila, že byla kontrolována. Odkazuje se na dostatečnost použití statistických modelů, které se však týkají pouze výdajů, zatímco sama neprokázala ani příjem. Ze zahraniční (!) literatury cituje českou judikaturou vyšších soudů již delší dobu přesvědčivě překonaný názor, že se lze spoléhat na tvrzení spotřebitele. Nabádá před přílišným nepaušalizováním judikatury vyšších soudů. Poukazuje na nutnost zohlednit výši úvěru - ačkoliv sama v této věci poskytla nezajištěný úvěr s úvěrovým rámcem 150 000 Kč (resp. navzdory výslovné výzvě nevysvětlila, jak z dílčího rámce 10 000 Kč vznikl požadavek na jistinu 19 034,37 Kč).

2. Dále ji totiž soud vyzval k doplnění tvrzení ke skladbě požadovaných plnění (č. l. 63 p. v.). Doplnila, že žalovaná celkem uhradila 58 371,88 Kč, k čerpání se však nevyjádřila, než předložením výpisu, viz dále. V předchozím obdobném řízení (sp. zn. [spisová značka]) podáním doplnila, že úvěrový limit nečinil 10 000 Kč, ale po vyčerpání účelové části úvěru (nikoliv tedy např. po splacení!) až 150 000 Kč a zaslala bilanci úvěru. Soud tak musí vysvětlení čerpat z jiných řízení, což ostatně § 121 o. s. ř. umožňuje.

3. Dále soud při počátečním šetření v předchozí věci sp. zn. [spisová značka] zjistil, že soudu byla věřitelem zcela zatajena okolnost souběžného splácení i dalšího (staršího) úvěru, vyřízená v rozkazním řízení (EPR [č. účtu]), kde byl bez dalšího vydán elektronický platební rozkaz, byl doručen žalované do datové schránky a nebyl proti němu podán včas odpor a nabyl tak právní moci. Vyzval ji proto k doplnění a žalobkyně vyhověla s poznámkou, že takový nárok není předmětem řízení. Z tam předložené bilance pak vyplynulo, že žalovaná čerpala 101 778 Kč a uhradila 92 577,98 Kč. Současně z ní vyplynulo, že předchozích 13 měsíců žalovaná nic nesplácela. Z aktuálního NRKI již nebylo možno určit, zda to bylo v důsledku doplacené jistiny, či šlo o splátkovou delikvenci. V každém případě stav NRKI vyvracel důvodnost odkazu právního zástupce na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na který odkazovala v žalobě, neboť ten pracuje s premisou, že dlužník úvěr splácel z legitimních zdrojů. V případě žalované šlo spíše o schéma „úvěrového letadla“. To soud uvádí pro úplnost, neboť jinak nelze čelit podáním věřitele, který se v každém řízení situuje do pozice legitimního věřitele, ačkoliv jeho bilance z předchozích řízení je zdrcující.

4. Soud k projednání věci nařídil jednání, pro potřebu žalobkyně doplnit důkazy ke svým tvrzením došlo k jednomu odročení. Žalovaná se ani k jednomu nedostavila (omluvila se) a soud jednal v její nepřítomnosti, neboť o odročení výslovně nežádala. V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně u spotřebitelů podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích přesto mimosoudně vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení. Ani procesní pasivitou se však spotřebitel nepřipravuje o ta spotřebitelská práva, která mu náleží vždy, pokud se jich (po kvalifikovaném poučení) sám výslovně nevzdá.

5. V této věci vyšší soudní úřednice platební rozkaz vydala, ačkoliv nebyla zřejmá ani skladba žalovaných plnění, a zcela zjevně nedostatečná byla i tvrzení k povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na chybějící tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ a s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Ignorování těchto skutečností (tedy v rozporu s elementární zásadou učení, zakotvenou i v § 121 o. s. ř.) je právě tím, co posiluje žalobkyni v uplatňování těchto nároků navzdory jejich rozporu hned s několika kogentními ustanoveními zákona. Platební rozkaz naštěstí nebyl úspěšně doručen, byl zrušen a tedy mohla být spotřebitelská práva po provedení dokazování zkoumána. Senát 20C se domnívá, že ani doručení tohoto platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele nezakládá plně zákonné rozhodnutí a případně by byl povinen podat podnět k částečnému zastavení exekuce (zdejšímu) exekučnímu soudu.

6. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala SOLUS (č. l. 76) a ISIR, nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu (úvěrový rámec) s poměrně vysokým úrokem 20 % ročně nelze poskytnout bez značné míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Ostatně žalobkyně si toho je sama dobře vědoma, registr NRKI využívá (své úvěry tam zapisuje) a uvádí to dokonce i v úvěrové smlouvě (strana druhá). Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (od CRIF na č. l. 35) a zjistil následující.

7. Historie stávajících úvěrů do března 2017 již povětšinou nesahá. Výpis má 25 stran. Žalovaná je zjevně v pozdější době obětí brutální lichevní exploatace od [právnická osoba], soud napočítal 32 záznamů úvěrů (tato společnost používá zejména lichevní schéma v podobě „sériových úvěrů“, případně poplatků za odklad splatnosti a navyšovaných úvěrů). Patrné je i lichevní schéma od [právnická osoba]. (12. 6. 2018, 6. 8. 2018, 23. 6. 2023, 3. 9. 2023), kde jinak než ignorováním stavu NRKI nelze její činnost vysvětlit. K lichevní exploataci se v pozdější době nepřekvapivě připojil i advokát [tituly před jménem] [jméno FO] se svou [právnická osoba]., dále společnost [právnická osoba] Žalovaná má dále nesplácené bankovní úvěry. Před předmětným úvěrem je zde úvěr z kreditní karty od [právnická osoba] za roku 2011, kde žalovaná až do roku 2024 dlužila, stav k březnu 2017 již zjistit nelze. Kreditní kartu měla žalovaná od roku 2011 rovněž od [právnická osoba]., až do listopadu 2021, stav k březnu 2017 již zjistit nelze. Od roku 2010 měla úvěr ze stavebního od [právnická osoba]., s měsíční splátkou 650 Kč.

8. Z této úvěrové historie je především zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Žalobkyně jistě nebude hrdá na fakt, že žalované v takto tristní ekonomické situaci poskytla třetí (revolvingový) úvěr dne 24. 8. 2021 s úvěrovým limitem 30 000 Kč, což však výsledek tohoto řízení nemůže zpětně ovlivnit. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]. [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], Orange [právnická osoba]., Emma’s credit, s. r. o., koncernu CFIG a dalších.

9. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou „[Anonymizováno] (IČO [IČO]) v jiné věci (sp. zn. [spisová značka]) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často některými nebankovními věřiteli zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což [Anonymizováno] spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje.

10. Především je ale patrné, že žalobkyně své úvěry zadává do registru NRKI. Nemůže tedy žádným plausibilním způsobem ospravedlnit, proč jej nepoužívá k posouzení bonity spotřebitelů. Co z toho všeho bylo či nebylo obsahem databáze SOLUS, soudu rovněž neprokázala. Z úvěrové historie žalované je zjevné, že mohla čelit lichevní exploataci již v roce 2017 a bez tehdejšího výpisu tak nelze splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ zpětně posoudit. Tvrzení žalobkyně bez předložení tehdejšího výpisu tak nemají pro výsledek řízení žádný význam, bez ohledu na jejich právní košatost.

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Byl doložen informační leták č. l.

19. V předchozím řízení sp. zn. [spisová značka] byl doložen informační leták ke zpracovávání osobních údajů. Ač je žalobkyně zřejmě bezelstně předkládá jako bezvýznamný doklad řádné kontraktace, ve skutečnosti ji rovněž usvědčoval z protiprávního jednání. V části „Informace o předávání osobních údajů a nahlížení do databáze NRKI a BRKI“ sama sebe usvědčovala z nikoliv řádného plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, pokud následně s těmito databázemi nepracuje tak, jak pracovat má. Právní zástupce tak řízení zcela samoúčelně zahlcuje obsáhlou právní argumentací, aniž by se jakkoliv vypořádával s těmito elementárními prohřešky svého klienta, který nedodržuje ani svou vlastní metodiku. Byly předloženy všeobecné pojistné podmínky č. l. 20, pro výsledek řízení bez významu, stejně jako sazebník č. l. 22/73.

12. Zřejmě k plnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZoSÚ byla předložena kopie občanského průkazu (č. l. 23) a řidičského průkazu (č. l. 24). Dále je předložena jakási fotografie výpisu z účtu žalované za únor 2017 (č. l. 25/79 p. v.), zřejmě ukázaná jen na displeji mobilního telefonu. Patrné je pouze číslo účtu a počáteční a konečný stav účtu . Není tak zřejmé, co má taková listina představovat. Z důkazního hlediska je zcela bez významu, neboť může dokazovat jak řádnou kontrolu účtu, tak i pokus kontrolu pouze předstírat. Pokud žalovaná prodejci ukázala celý výpis, nelze to z této listiny poznat. Natož aby bylo možno zpětně přezkoumat, co za transakce výpis ukrýval. Takový výpis je přitom naprosto stěžejním důkazem bonity spotřebitele a pokud není zkoumáno období alespoň 3 měsíců před poskytnutím úvěru s rámcem 150 000 Kč a úrokem 20 % ročně, je zřejmé, že takové zkoumání je v rozporu se zákonnou povinností věřitele ve smyslu § 86 ZoSÚ, bez ohledu na vybraná rozhodnutí soudu, která žalobkyně soudu předestírá snad v domnění, že soud nezná ta ostatní, která předpokládají hodnověrné prověření příjmů, úvěrových závazků a v odůvodněných případech (jako je určitě tento) i výdajů, při nichž lze na pouhé informace spotřebitele spoléhat jen ve výjimečných případech (např. při poskytování úvěru 20 000 Kč s úrokem do 15 % ročně).

13. Dle úvěrové smlouvy č. l. 13//16 je zřejmé, že úroková sazba z úvěrového limitu u této starší smlouvy ještě není odlišná od prvního čerpání a není tak skryta až na straně 5 hustého textu ve třech sloupcích na stranu. Je zjevné, že režim nákupu spotřebního zboží (zde dětská elektromotorka) je využit pro ukrytí parametrů dalšího používání kreditní karty, vydávané s touto smlouvou, s nepochopitelně vysokým limitem 150 000 Kč, psaným drobnou větou a kurzívou, ačkoliv jde o naprosto zásadní parametr celé smlouvy a soud by čekal, že bude hrdě a tučně inzerován. Již z tohoto pohledu by nárok na úrok trpěl absolutní neplatností, neboť jde o formulářový návrh a je pro spotřebitele čitelný jen se zvláštními obtížemi (§ 1800 odst. 1 o. z.). Žalobkyni se však pravidelně nedaří prokázat ani platné sjednání smlouvy a soud se tak jejími jednotlivými ustanoveními nemusí zabývat. Smlouva je navíc podepsána online/SMS kódem a pravděpodobně se tak jednalo o kontraktaci elektronickými prostředky, u nichž je vždy nutné zkoumat, zda měl vůbec spotřebitel reálnou možnost se (na prodejně?) se smlouvou v přehledné podobě před podpisem seznámit, aby bylo vyloučeno, že spotřebitel jednal na základě informací od prodejce/zprostředkovatele, jejichž obsah nelze zpětně reprodukovat a tedy ani nejde vyloučit, zda nebyly výběrové, sugestivní až klamavé.

14. Smlouva současně obsahuje údaje o poměrech spotřebitele. Dle nich žalovaná dosahovala příjmu 12 350 Kč měsíčně, který byl nápadně nízký, na splátky dosavadních úvěrů hradila 750 Kč měsíčně a na nájemném 1 500 Kč měsíčně, což je nápadné a nepravděpodobné. Není zřejmé, kdo údaje vyplnil, natož zda je jakkoliv ověřoval. Dle zprávy k úvěruschopnosti č. l. 76, která ani není datována a může být vytvořena pro účel soudního řízení (které se řádným přezkumem „zkomplikuje“) ex post, byl kontrolován jen občanský průkaz a řidičský průkaz, [Anonymizováno], insolvenční rejstřík [Anonymizováno] které jsou v možnostech formuláře). Jako příjem je vyznačena mzda/plat, žádný jiný příjem, výdaje jak na smlouvě, a z možností způsobů ověření těchto údajů není opět vyznačeno vůbec nic. A to ačkoliv je počítáno např. s telefonátem zaměstnavateli, výplatními páskami, potvrzením o výši příjmů, daňovým přiznáním, důchodovým výměrem, výpisem z bankovního účtu, nájemní smlouvou a (ačkoliv jde zcela odlišný postup) s údajů o životním a existenčním minimu. S výjimkou posledního „způsobu ověření“ (který samozřejmě není žádným ověřením, ale v podstatně suspendací jakéhokoliv zkoumání) je zřejmé, že žalobkyně velmi dobře rozumí svým povinnostem ve smyslu § 86 ZoSÚ, tedy mnohem lépe, než její právní zástupce, odkazující se na věci nepřípadnou judikaturu a tvrzení, odporující vlastním důkazním návrhům. Žádné zkoumání však zde žalobkyně neprovedla, ačkoliv k tomu měla nadbytek vážných důvodů. Lustraci [Anonymizováno] tvrdí, ale neprokazuje, a její tvrzení, kterým soud již několik let nemá žádný důvod důvěřovat, tak nelze ověřit.

15. Je doloženo odstoupení věřitele od smlouvy dopisem č. l.

26. Adresován je na adresu, která odpovídá adrese žalované dle smlouvy. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 27) vypracování i zaslání (č. l. 28) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Excesivní požadavek v tomto řízení soud nezaznamenal a obsah této výzvy tedy není v rozporu s dobrými mravy (jak tomu bylo v řízení předchozím – sp. zn. [spisová značka]).

16. Význam listiny č. l. 80 a 81 nedokázal soudu objasnit ani právní zástupce žalobkyně (v substituci), jedná se bankovní záznamy po sjednání úvěru. Pro řízení zjevně neměly význam. Co význam naopak mělo zásadní, byla úvěrová historie č. l.

74. Dle té žalovaná postupně v letech 2017 až 2024 čerpala celkem 24 510 Kč a celkem uhradila celkem 58 371,88 Kč. Tím byl výsledek řízení determinován.

17. Stav Centrální evidence exekucí nebylo třeba zkoumat, žalovaná dle přehledu řízení u zdejšího soudu čelí exekucím až od loňského roku a zdejší soud byl vždy jejím obecným soudem.

18. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

20. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které jsou pro podstatně nižší částky, jiný segment klientů nebo nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné praktiky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. A to i zde, kde je spolu s umožněním nákupu poměrům spotřebitele nepřiměřeně drahé spotřební elektroniky doslova vpašován úvěr z kreditní karty, kde se navíc věřitel snaží skrýt fakt, že je zásadním způsobem úročen.

21. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Žalobkyně přitom zřejmě ještě nebyla vůbec postižena, ačkoliv její bilance výsledků dokazování v senátu 20C je obdobně tristní, jako u ostatních nebankovních věřitelů. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Dokonce i Člověk v tísni u svého Indexu odpovědného úvěrování varuje až před úvěry s „trojciferným navýšením“, což je zjevné selhání úsudku neziskového subjektu, které má za cíl chránit spotřebitele, ačkoliv tímto pomáhá legitimizovat část úvěrů s lichevními parametry. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

22. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Předstírání je zjevně i v repertoáru žalobkyně, která sice s lustraci NRKI počítá, sama do ní údaje o svých úvěrech vyplňuje, avšak tváří se, že z ní informace nečerpá. Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. I to je zjevně v repertoáru žalobkyně, přinejmenším dle předchozího řízení sp. zn. [spisová značka], kde navzdory všemu výše zjištěnému žalované poskytla dne 24. 8. 2021 další (revolvingový) úvěr s limitem 30 000 Kč. V tomto řízení ze stavu aktuálního NRKI již nelze předchozí úvěr spolehlivě zjistit, tedy ani vyloučit.

23. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel [podezřelý výraz] oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v [podezřelý výraz] stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] jiného nebankovního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Exeair“/“Externí agentura inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „CreditAir.cz“ (IČO [IČO]) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k [podezřelý výraz] činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., [podezřelý výraz] zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno [podezřelý výraz] řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Toliko k situacím, kdy je obdobně jednajícími věřitele dokonce „skromně“ požadováno „pouze bezdůvodné obohacení“ a mnohdy tak ani není přikládána úvěrová smlouva, když k odčerpání příslušenství došlo již v předchozích iteracích lichevního schématu. Zde se však především domáhá plnění dle smlouvy.

24. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a spotřebitelé pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Zde se pravděpodobně jedná o zprostředkování prodejcem spotřební elektroniky, pro kterého záležitost sjednáním smlouvy pravděpodobně končí (případné smluvní sankce při nesplacení úvěru soud nemůže vyloučit, nezná podrobnosti). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty (zde přímo smlouvy a zprávy č. l. 76) nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá, stav [Anonymizováno] zřejmě ne vždy ověřuje (v této věci zřejmě rovněž ne – důkaz nepředložila), a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně, aby eliminovali riziko (subjektivní) odpovědnosti za [podezřelý výraz] čin lichvy dle § 218 [podezřelý výraz] zákoníku. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Zde bylo předloženo anonymizované záhlaví výpisu z účtu, tedy dokument bez důkazní hodnoty (nad rámec „žalovaná měla běžný bankovní účet“). V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům (v NRKI, které žalobkyně měla znát, když tam zapisovala poskytovaný úvěr), které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaná je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Předtištěná deklarace drobným písmem takovou povinnost nemůže nahradit a odpovědnost věřitele vyloučit. Realita bohužel ukazuje, že pro [podezřelý výraz] stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může.

25. V projednávané věci je poskytovaný úvěrový rámec tak vysoký a s tím spojený úrok, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry opatrnosti, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Navíc pokud žalobkyně dodržovala alespoň svou vlastní metodiku a své vlastní veřejně dostupné dokumenty, zjistila by zřejmě, že žalovaná je již předlužena (přinejmenším výše její splátky dalece převyšuje tvrzených 750 Kč měsíčně) a úvěry zřejmě zvládá splácet jen čerpáním dalších – pokud vůbec měla deklarovaný příjem 12 tis. Kč. Výdaje na bydlení 1 500 Kč v roce 2017 v Ústeckém kraji jsou velmi nepravděpodobné a žádají si ověření samy o sobě, neboť nájemné nájemních bytů pro nízkopříjmové osoby zde dosahovaly částek spíše pětinásobných. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké povinnosti má věřitel. Žalovaná dle stavu NRKI zjevně není osobou, která by si svých práv byla vědoma, neboť v průběhu let zjevně platila úvěry z dalších úvěrů, čerpala úvěry s dramaticky lichevními parametry a vystavila se enormnímu riziku svého trestního stíhání pro trvající skutek úvěrového podvodu.

26. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Pokud však soud ze stovek obdobných osudů něco pochopil, pak že nejde o iniciativu dlužníků, ale důsledek obchodní politiky těchto společností, které spotřebitele různými kanály (sociální sítě, emaily, telefony) oslovují a své nabídky kombinují s upomínkami jiných úvěrů, které spotřebitel dostává, ať již od těch samých subjektů (byť v daný okamžik zastupovaných inkasními agenturami), či od obdobných predátorsky jednajících věřitelů, kteří o sobě navzájem z NRKI vědí. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Mnozí nebankovní věřitelé pak své predátorské závazky (jiné nebankovní úvěry soud neprojednává a obává se, že již z trhu prakticky vymizely) do NRKI vůbec nezadávají, i to by však mělo být věřiteli dobře známo a neměl by se spokojit jen s NRKI. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází zřejmě znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Pokud byla v roce 2017 úvěrová situace žalované mnohem méně tristní, než v letech následujících, ani tak žalobkyně nebyla schopna v řízení prokázat, že potřebnou míru úsilí při zkoumání vyvinula.

27. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) sice není lichevní (pro revolvingové úvěry od bank je běžná sazba 20-25 % ročně), ale žalovaná již v žádném případě nebyla způsobilá pro revolvingový úvěr, které nelze zodpovědně kumulovat (což nastalo v řízení sp. zn. [spisová značka], v této věci to nelze vyloučit) a už vůbec jimi nelze řešit neschopnost splácení jiných předchozích úvěrů. S ohledem na výši rámce a podstatný úrok je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé. Úvěr s takovými parametry není běžně dostupný ani osobám s násobně vyššími příjmy, než má žalobkyně. Již v tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně. Případné tvrzení, že úvěr byl po nějakou dobu splácen, je rovněž nesmyslné. Úvěry žalovaná zjevně splácí čerpáním dalších úvěrů. Více k důvodům netřeba opakovat, i když by soud mohl nahromadit i důvody další. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarovaný příjem žalované, ani životní náklady žalované, které jsou v částkách 1 500 Kč nápadně nízké. Údaj o výši dosavadních splátek byl zjevně nepravdivý a ty výrazně převyšovaly 750 Kč (a již to mělo být důvodem k odmítnutí kontraktace) a samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a nemůže žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

28. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

29. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v celém rozsah, dokonce byla dvojnásobně přeplacena, přiznat tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nelze v tomto řízení (přinejmenším žalobkyni, žalovaná žádný vzájemný návrh neuplatnila) ničeho.

30. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.

Poučení