20 C 239/2025 - 40

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] evidenční adresou [Anonymizováno] doručovací adresou [Anonymizováno] pro 75 687 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 300 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 9. 12. 2024, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 26. 9. 2023 s jistinou 50 000 Kč, která měla být podnikatelským úvěrem. Za jistinu si nechala přislíbit 1 % denně, v daném případě 35 000 Kč za pouhých 70 dní. Žalobkyně uvádí, že zkoumá údaje o bankovních transakcích na účtu žalovaného skrze službu společnosti [právnická osoba]., a pokud nesouhlasí, zašle ze svého účtu platbu 1 Kč žalobkyni. Soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení k podnikatelskému statusu úvěru, k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, ke sdělení všech dosavadních plnění mezi účastníky z předchozích úvěrových smluv a i k vysvětlení obsahu předžalobní výzvy. Žádnou odpověď soud ani po uplynutí dvou měsíců neobdržel, ani v předchozím řízení žádnou odpověď neobdržel. V samotných žalobních tvrzeních se uvádí pouze tolik, že „po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 11 813 Kč...“, z čehož soud dovozuje, kolik žalovaný na závazek uhradil.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem, procesní výzvy soudu ignoruje a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu v tomto ohledu nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný se nicméně vyjádřil poté, co soud obeslal jeho původní adresu jak výše (a žalovaný ji pak sám označil jako doručovací adresu), ačkoliv má od února 2025 toliko evidenční adresu. Uvedl, že je nezaměstnán, adresa pro doručování je k rodičům, nemá finance a léčí se u psychiatra (zřejmě ambulantně), aniž by uvedl s čím a jak to případně ovlivňuje jeho procesní způsobilost. Požádal o splátky, ale neuvedl v jaké výši.

3. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Vydání platebního rozkazu soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal.

4. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 50 000 Kč o 35 000 Kč za pouhých 70 dnů a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který v tomto případě chtěl neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním.

5. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání [Jméno žalobkyně]., která soud doslova zaplavuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení.

6. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba z „podnikatelského úvěru“ již není v současné éře doslova průmyslově realizované lichvy neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. V tomto případě se jedná o kombinaci eliminace spotřebitelské ochrany (údajný podnikatelský závazek), excesivního příslušenství a sériového úvěrování. Rozsudek pro uznání dle vyjádření žalovaného tedy soud nevydal a provedl dokazování. Spotřebitel se v předchozí analogické věci sp. zn. [spisová značka] k jednání překvapivě dostavil (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a dokonce předložil vlastní důkazy, které hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítily. Uvedl, že nejprve obdržel tři úvěry ze stránek žalobkyně, poté mu čtvrtý úvěr poskytla opět žalobkyně, ovšem přes stránky nazivnost.cz (soud ověřil, že stránky skutečně existují paralelně vedle sebe a mají i stejnou strukturu informací). Potvrdil, že věřitel zkoumal jeho historii na bankovním účtu, došlé platby vyhodnotil jako příjem, ačkoliv se jednalo o prostředky k nákupu jídel, které následně rozvážel klientům (žalovaný byl kurýr). Dle výpisu účtu spotřebitel čerpal četné nebankovní úvěry od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., ale také bankovní úvěry. Bylo zjištěno, že z předchozích smluv žalovaný jistiny výrazně přeplatil a dva předchozí úvěry na sebe těsně navazovaly, naposledy vyplacené jistině tak těsně předcházelo doplacení předchozích úvěrů s lichevními parametry. V této věci tomu mohlo být shodně.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Předně žalobkyně ničím neprokázala, že se jedná o podnikatelský úvěr. Skutečnost, že žalovaný uvedl ve smlouvě č. l. 11 IČO, postačuje k závěru, že žalovaný byl podnikatel, ale nepostačuje k závěru, že sjednal úvěr v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Ostatně žalovaný měl dle výpisu z živnostenského rejstříku č. l. 22 mnoho různých živností a žalobkyně se zřejmě ani neobtěžovala zjistit, s jakou z nich měl úvěr souviset (a jakou skutečně žalovaný vykonává). Je notorietou z předchozích řízení, že žalobkyně úvěry sjednává skrze webové stránky nazivnost.cz či kreditkasa.cz, kde lichevní úrokovou sazbou exploatuje osoby s živností. Zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr logicky nebylo tvrzeno, proto již tím byl výsledek tohoto řízení determinován. Ve smlouvě byl sjednán excesivní úrok jak výše, byť vydávaný za poplatek. Tomuto poplatku se však nelze vyhnout a zjevně tak supluje obchodní úrok, ostatně je stanoven formou 1 % z jistiny denně (tj. 365 % ročně!). Současně byly sjednány poplatky za odklad splatnosti, jejich úhradu soud v této věci nezjistil a žalovaný je netvrdil (jinak by je ve prospěch žalovaného započetl na úhradu jistiny). Smlouva byla podepisována prostředky elektronické komunikace na dálku. Úvěr měl být splácen po 14 dnech částkou 17 000 Kč (v předchozí věci sp. zn. [spisová značka] dokonce jiný žalovaný uvedl, že po něm bylo telefonicky žádáno více, než bylo sjednáno, na údajném pojistném za pojištění schopnosti splácet, které nesjednal). Byla doložena kopie občanského průkazu žalovaného č. [hodnota]. Byla doložena kontrolní platba 1 Kč od žalovaného na č. l. 15, bez uvedení dne. Bylo doloženo zaslání částky 50 000 Kč dne 26. 9. 2023 na účet č. [č. účtu] žalovaného (č. l. 116).

8. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 17) vypracování i zaslání (č. l. 18) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 96 477,60 a na mimosmluvní odměně dokonce 20 908,80 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Nadto se domáhá odměny za tři úkony právní služby, ačkoliv není zřejmé, co je oním třetím úkonem. Obdobné výzvě žalovaný čelil od advokáta v řízení sp. zn. EPR [č. účtu]/[spisová značka] zdejšího soudu, od advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], který postupuje prakticky identicky, dle stejného formuláře (a byl již za takové jednání kárně postižen od České advokátní komory). Jelikož se však jedná o obsahově shodnou předžalobní výzvu, jakou využívá jiný advokát, zastupující rovněž nebankovní úvěrovou společnost s majitelem z Ruské federace (dle Evidence skutečných majitelů [jméno FO] – notorieta z předchozích řízení), je zjevná nějaká forma spolupráce těchto advokátů. Ostatně i obě úvěrové společnosti se pravidelně vyskytují na výpisech NRKI předlužených spotřebitelů souběžně a zde je tomu shodně ([právnická osoba].).

9. Žalobkyně žádné zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet netvrdila, natož aby předložila výpis z úvěrových registrů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez příslušné míry opatrnosti. Zde je však zřejmé, že žalobkyně vsadila na model úplného obcházení této povinnosti tím, že úvěry poskytuje osobám s živností a vydává je tedy za podnikatelské úvěry. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI a NRKI. V CEE by soud exekuci zřejmě nezjistil, zdejší soud žádnou proti žalovanému nepovolil a přitom by dle registru obyvatel vždy obecným soudem žalovaného.

10. Dle BRKI (CBCB) č. l. 27 žalovaný měl úvěr od [právnická osoba]., ze dne 6. 4. 2023 s jistinou 78 520 Kč a v září 2023 dlužil 57 491 Kč. Dále od [právnická osoba]., s původní jistinou 120 374 Kč ze dne 23. 3. 2023 a v září 2023 dlužil 217 354 Kč. Dále od [právnická osoba]., ze dne 22. 5. 2023 s charakterem povoleného debetu na účtu do výše 3 000 Kč, který byl v září 2023 přečerpán a již předchozí měsíc byl žalovaný krátce v prodlení. Od stejné banky měl stejný typ úvěru z 20. 5. 2023, v září byl vyčerpán z poloviny a již předchozí měsíc byl žalovaný krátce v prodlení. Tento typ úvěru měl žalovaný rovněž od [právnická osoba]., již ze dne 14. 5. 2020 a dlouhodobě jej čerpá, a to i před zářím 2023. Dále je zde uvedeno několik úvěrů, které byly sjednány, ale zřejmě ukončeny předčasně. Je tedy zřejmé, že podnikání žalovaného navazuje na existující spotřebitelské závazky a následně vznikající úvěrové závazky od nich nelze oddělovat, tak jako nelze oddělit rozpočet žalovaného od rozpočtu podnikajícího žalovaného. Přinejmenším ne bez náležitého zkoumání povahy podnikání a účelu použití dalších prostředků.

11. Dle NRKI (CNCB) je ale dále zřejmé, že žalovaný je obětí sériových predátorských úvěrů od žalobkyně a dále od společnosti [právnická osoba], aby se nakonec zapojila i společnost [právnická osoba]., advokáta [tituly před jménem] [jméno FO]. Úvěry žalobkyně však byly první, a to dne 5. 6. 2023 s jistinou 5 000 Kč. Zřejmě se jedná o úvodní úvěr „bez poplatku“, neboť ke splacení se uvádí toliko 5 001 Kč. Na úvěr však po 4 dnech navazuje další (ze dne 9. 6. 2023) s jistinou 30 000 Kč a údajně 5 splátkami po 20 400 Kč. Zřejmě jde o chybný zápis tohoto jinak krajně neobvyklého úvěrového schématu (splátek po 14 dnech) a není vyloučeno, že k zaplacení mělo být pouze 40 800 Kč. Úvěr se jeví jako doplacený k 3. 9. 2023. Toho dne však žalovaný obdržel třetí úvěr od žalobkyně (ze dne 4. 9. 2023) s jistinou 50 000 Kč a pěti splátkami po 14 dnech po 34 000 Kč (opět je možné, že jde o součet dvou splátek) a celkem mělo být zaplaceno okolo 85 000 Kč). Úvěr byl předčasně doplacen (či jinak ukončen) již 22. 9. 2023. Ovšem zřejmě pouze proto, že dne 23. 9. 2023 čerpal již čtvrtý úvěr od žalobkyně se shodnými parametry. Dle zkušenosti soudu s těmito lichevními schématy se v případě takto strukturovaných zápisů jedná o využití poplatku za odklad splatnosti. Jelikož však žalobkyně jejich výši neuvádí ani ve smlouvě, ani ji nesdělila k výzvě soudu, soud by mohl pouze odhadovat, o jakou částku se jednalo. U společností, jednajících dle lichevního schématu společnosti [právnická osoba], odpovídají tyto splátky výši obchodního úroku. Žalobkyně však sjednává jak úrok 1 % denně, tak ale i 2 % denně (tj. 730 % ročně!).

12. I tento čtvrtý úvěr byl ukončen předčasně a to právě dne 26. 9. 2023, kdy byl sjednán předmětný úvěr, jehož parametry soudu známé jsou. Splátka 17 000 Kč každých 14 dní by tak odpovídala zápisům u druhého, třetího a čtvrtého úvěru. Soud tak může pouze odhadovat, kolik žalovaný uhradil nad rámec 11 813 Kč, které připouští žaloba. Současně je však zjevné, že doklad o platbě 50 000 Kč nevyjadřuje míru případného bezdůvodného obohacení žalovaného, neboť je součástí lichevního schématu sériových úvěrů, předstírajících samostatná právní jednání, ačkoliv jde o komplexní soubor vzájemných transakcí. Podmínkou poskytnutí jistiny následného úvěru je doplacení úvěru předchozího, formálně oddělovat výplatu jistiny od předchozího plnění by tak bylo projevem přepjatého procesního formalismu a v podstatě přistoupením soudu na lichevní schéma věřitele. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Za takovou situaci je třeba považovat právě i situace, kdy si věřitel zajistí, že se tyto platby od spotřebitele realizují v úzké časové i funkční vazbě před poskytnutím jistiny.

13. Na webové prezentaci v sekci „Zásady zpracování osobních údajů“ (notorieta z předchozích řízení) nicméně sama žalobkyně prezentuje, že (čl. 2.9) uskutečňuje dotazy na úvěrové registry, majetkové evidence či jiné databáze vedoucí informace o majetku... a výsledná zjištění použije pro ověření bonity, platební morálky a důvěryhodnosti klienta, popřípadě na základě zjištěných informací ověří správnost údajů poskytnutých klientem. V čl. 2.3, 2.5 a 2.6 informuje, že údaje od klienta zadává do databází CBCB (BRKI), CNCB (NRKI) a [právnická osoba]. Není jasné, proč by údaje o nebankovním závazku předávala CBCB. Ostatně úvěry do NRKI sama zapisuje (ač to někteří poskytovatelé úvěrů s lichevními parametry vůbec nečiní, např. [právnická osoba], koncern CFIG a další). Je tedy zřejmé, že skutková tvrzení žalobkyně nejsou pravdivá a sama si dobře uvědomuje, že bez zkoumání bonity klientů by bylo její podnikání absurdní. Ostatně sama ve skutkových tvrzeních připouští, že pokud klient souhlasí, zkoumá skrze služby [právnická osoba]., údaje o transakcích na účtu klienta. Je tedy zjevné, že věřitel ve skutečnosti získává informace o bonitě od klienta, využívá informace z databází o spotřebitelských úvěrech klienta a jeho bonitu posuzuje v rozsahu, jaký je typicky potřebný právě při poskytování spotřebitelských úvěrů, ovšem následně mu poskytuje údajně ryze podnikatelský úvěr.

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Podle § 419 občanského zákoníku platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Např. dle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 platí, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Žalobkyně ničím neprokázala, že by poskytování úvěrů jakkoliv souviselo s živností žalovaného. Pokud žalobkyně založila své jednání na poskytování těchto úvěrů spotřebitelům na pouhém faktu, že jsou živnostníci (provozuje webové stránky „nazivnost.cz“), pak zcela zjevně obchází zákonné povinnosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť živnost je zcela zjevně podmínkou nutnou, avšak hrubě nedostatečnou. Žalobkyně si je nepochybně velmi dobře vědoma, že se pohybuje v segmentu spotřebitelů a že tímto postupem úvěruje velké množství osob, které nejednají v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně je s tím nepochybně dlouhodobě srozuměna a tento stav jí vyhovuje, tak jako vyhovuje nebankovním poskytovatelům spotřebitelských úvěrů systematicky poskytovat úvěry masivně předluženým obětem předchozích lichevních závazků. Žalobkyně tedy měla povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť neučinila prakticky nic pro zjištění, že poskytuje podnikatelský úvěr mimo režim spotřebitelské ochrany. Zjevně tak s ohledem na svůj úvěrový model systematicky nečiní pravidelně.

15. Poskytování úvěru s lichevními parametry nelze odůvodnit charakterem úvěru coby podnikatelského. Podnikatel není osobou, která by musela trpět úrok, považovaný za hrubě rozporný s dobrými mravy. Za podnikatelský úvěr je považován úvěr s obdobnými parametry, jako úvěr spotřebitelský, pouze se bonita zkoumá jinými způsoby a navýšení jistiny se realizuje dle odlišných kritérií. Status podnikatele neopravňuje nikoho, aby podnikatele exploatoval úvěrem s lichevními parametry. Zásadně se tyto druhy úvěrů nemají důvod odlišovat v úrocích v řádech vyšších desítek procent navýšení, natož ještě vyšších. Žalobkyně zjevně sbírá údaje jako o spotřebiteli, žádnou listinu, kde svá zjištění případně konsoliduje, však soudu nepředložila. Stejně tak žalobkyně zadává údaje o svých úvěrech do registru NRKI (CNCB) a má tedy možnost do něj i nahlížet, avšak v řízení nic netvrdí. Stejně tak odmítla soudu cokoliv sdělit o předchozích úvěrech.

16. Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že by úvěr měl charakter závazku mezi podnikateli, soud je posuzuje jako úvěr spotřebitelský. Nemusí se tak již zabývat je absurdními parametry, zjevně jsoucími v hrubém rozporu s dobrými mravy.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

18. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

19. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Takto byla postižena např. společnost [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], u některých další z registru NRKI žalované jsou dle povědomí soudu řízení vedena (ostatně právě senát 20C se je snažil iniciovat, neboť prakticky všichni nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů postupují analogicky a registry NRKI svědčí především o tom, že je věřitelé vůbec nepoužívají k adekvátnímu účelu). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaný úrok tak vysoký, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Účelem tohoto úvěru je však spíše inkasovat nepřiměřeně vysoké poplatky za odklad splatnosti, kterými ovšem spotřebitel neumořuje jistinu a které nejsou věřiteli v případě nutnosti následného soudního řízení v žalobách vůbec deklarovány (případně jsou dokonce maskovány stále aktualizovanou „novou“ úvěrovou smlouvou“, která před soudní mocí maskuje předchozí úvěrové vztahy účastníků). Takové jednání však sankcionuje již sama Česká národní banka, neboť dovozuje, že takový poplatek zakládá povinnost opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (a prakticky ji současně i popírá). Za takového stavu registru nemůže společnost, která sama do takového registru přispívá a tedy z něj může i čerpat, považovat spotřebitele za bonitního k poskytnutí jakéhokoliv úvěru (než ryze bezplatného či konsolidačního). Současně se tento věřitel pokouší vyhnout se povinnostem, vyplývajícím ze spotřebitelské ochrany, poskytováním úvěrů výhradně osobám s živnostenským oprávněním, což je model, který využívají i četné další nebankovní společnosti, dokonce i ty, které nabízejí i úvěry spotřebitelské. Žalobkyně dokonce provozuje nejméně různé webové prezentace (soudu není známo, zda další z nich je [Anonymizováno] kterou spravuje společnost [Anonymizováno]

20. Sjednaný úvěr je tak ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb. od počátku (ex tunc) absolutně neplatný. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na plnění, které žalovaný obdržel. Zde však musel postupovat dle § 136 o. s. ř. a stanovit plnění, které žalovaný reálně obdržel, soudcovskou úvahou. Žalobkyně totiž záměrně vytvořila nepřehledné lichevní schéma, které bez údajů, kterými disponuje jen ona, prakticky nelze zpětně sestavit. Prakticky ani dlužník nemusí být schopen zpětně zjistit všechna plnění, která učinil na některé své závazky, zejména pokud sama žalobkyně vystupuje pod identitou různých stránek, není vyloučeno, že rovněž používá činnost různých inkasních agentur a může přijímat plnění různými platebními metodami. Po žalovaném lze jistě požadovat, aby sám deklaroval případná plnění na závazkový vztah, odpovídající skutkovým tvrzením žalobkyně, avšak již ne sestavení úplného obrazu své exploatace v rámci širšího lichevního schématu. Žalobkyně však příslušná skutková tvrzení nedoplnila, důkazy nepředložila a tím procesní postup soudu determinovala. Zamlčování těchto plnění nemůže být pro věřitele procesní výhodou – takový procesní postup soudu by byl projevem přepjatého procesního formalismu a nepochybně by vedl k hrubě nespravedlivému výsledku, kdy by byl pachatel porušení právních norem (či dobrých mravů) za své jednání odměněn vyhovění jím uplatněnému nároku.

21. Z výše odkazovaných rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. Není jisté, zda i v této věci k výběru těchto poplatků došlo, když posloupnost pěti úvěrů navozuje spíše dojem postupného navyšování dlužné jistiny. Nepochybně tedy došlo k „přeúvěrování“, když spotřebitel za doplacení předchozího úvěru získal nárok na získání úvěru, kterým mu bylo právě uhrazené „refundováno“. Zda současně žalovaný získal nějako prostředky navíc (jak je v některých lichevních modelech využito), žalobkyně odmítla sdělit. Není tedy vůbec prokázané, zda žalovaný reálně obdržel 50 000 Kč, neboť byl refinancován předchozí úvěr, který trval pouhé tři dny a není o něm známo více. Je tedy přinejmenším stejně pravděpodobné, že došlo k doplacení předchozího úvěru a žalovanému tak bylo 50 000 Kč pouze „vráceno“. Případně mohlo docházet k hrazení poplatků za odklad splatnosti, které vedly k opakování záznamů o úvěrových smlouvách v NRKI. Z praxe soudu vyplývá, že záznam v NRKI není v tomto kontextu jednoznačně interpretovatelný a obě varianty jsou možné. Stejně tak z praxe soudu vyplývá, že ony poplatky za odklad splatnosti jsou stejně excesivní, jako úroky, resp. poplatky, vymáhané z jistiny za shodné období.

22. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak je tomu v některých řízeních jiných věřitelů (např. sp. zn. [spisová značka]). Nicméně i zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi věřitelem a žalovaným, již tím, že věřitel neuvádí tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ a jediná indicie v tomto řízení tak spočívá v registru NRKI, který si musel opatřit sám soud. Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata samozřejmě nezná). I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. nároku dle § 87 ZoSÚ by tak zde bylo jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení či nárok na jistinu dle § 87 ZoSÚ, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaný hradil plnění dle předchozích úvěrů a věřitel je na závazek přijal a ihned poskytl úvěr s jistinami 30 000 Kč, 50 000 Kč, 50 000 Kč a 50 000 Kč. Žalovaný přitom zjevně po 3,5 měsíce plnil, neboť věřitel úvěry opakoval. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalším úvěrem, tedy opětovným čerpáním obdobného úvěru. Čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů či týdnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět předchozí úvěrovou historii ani plnění, přijatá od spotřebitele. Jistina úvěru v takovém případě není jistinou výše bezdůvodného obohacení či nároku dle § 87 ZoSÚ, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, které věřitel maskuje tvrzeními o následných (absolutně neplatných) úvěrech. Dokonce i „bezdůvodné obohacení“ (na které eventuálně i tato žalobkyně ve svých formulářových tvrzeních odkazuje) je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět lhostejno kde nové prostředky obdobně tomu, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na nekritické vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je soud použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma má spotřebiteli i soudu odebrat veškeré možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit.

23. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v Ústí nad Labem ve sp. zn. 14 Co 1/2025, pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. Tato doktrína tak pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně lze jej v této situaci užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.

24. V této věci ani nutně nemuselo dojít ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitel obětí i dalších úvěrů či dokonce jiných věřitelů s obdobným schématem. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu ihned nebo i za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, či poskytovaného mnohými nebankovními konkurenty. Spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti. Délka takové přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde není známo, jaké informace o žalovaném a jeho příjmu věřitel měl a tedy jaká je logická délka pro „restart“ lichevní iterace. Nedošlo však ani k potřebě přestávky delší jednoho dne a úvěry na sebe navazují, s možností, že se tak dělo poté, co v předchozích měsících odčerpával lichevně vysoké splátky či poplatky za odklad splatnosti. Případným doplacením úvěru či odčerpáním poplatku za odklad splatnosti tak věřitel vyvolal u žalovaného stav finanční tísně, který opětovně obratem zneužil vnucením obnovením úvěrové smlouvy tak, jako by žalovaný dosud nic neuhradil.

25. Jelikož tedy soud v této věci nemohl vyloučit, že žalovaný již uhradil právě tolik, kolik získal, nezbylo než žalobu zamítnout, neboť ani na 38 187 Kč (50 000 Kč – 11 813 Kč) nebyl nárok dokazováním nepochybně zjištěn a stav NRKI popisu transakce č. l. 16 konkuruje. Proto soud žalobu zamítnul v celém rozsahu.

26. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, kterých by v předložené smlouvě dovodil nejméně dvě (úrok ve formě poplatku ve výši hrubě rozporné s dobrými mravy; absolutně neplatné ujednání poplatku za odklad splatnosti). V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZOSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZOSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. V tomto případě k postoupení nedošlo, zato však věřitel využívá nejméně dvou různých „identit“ ve formě různých webových prezentací (spotřebitelům jsou nabídky např. telefonovány či zasílány emailem a tím je zajištěno zdání spontaneity jejich jednání při sjednávání úvěrů s novým věřitelem). Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZOSÚ pouze předstírá.

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož vyjádření č. l. 38 vypracoval a podal sám žalovaný, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůtu ke splnění soud žalobkyni mírně prodloužil, jde spíše o symbolickou povinnost a má takto dostatek času od žalovaného získat platební dispozice ke splnění.

28. Soud se tak již nemusel zabývat ani nezpůsobilou předžalobní výzvou od advokáta [Jméno advokáta] (č. l. 17), která by vedla k závěru, že povinnost ve smyslu § 142a o. s. ř. ve skutečně řádně splněna nebyla (přehnaně vysoké a z větší části zákonu odporující plnění není kvalifikovaným pokusem předejít soudnímu řízení, kde se následně advokát domáhá podstatně nižší částky) a nárok by tak žalobkyně nezískala vůbec.

Poučení