20 C 24/2021

Rubrum

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem JUDr. Vítězslavem Plevou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit [částka], se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši [částka] z titulu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Svůj nárok žalobce odůvodnil tak, že usnesením ze dne [datum] byly proti žalobci zahájeny úkony trestního řízení pro přečin porušení autorského práva podle ust. § 270 odst. 1,2 písm. b) trestního zákoníku Soudní fáze u Okresního soudu v Kladně byla zahájena [datum], přičemž první odsuzující rozsudek byl vydán [datum]. Po odvolání byl rozsudek zrušen a bylo rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem dne [datum]. Tento rozsudek byl rovněž zrušen a bylo rozhodnuto o vině podruhé dne [datum], což bylo Krajským soudem potvrzeno usnesením ze dne [datum]. Žalobce se proti rozhodnutí dovolal, přičemž Nejvyšší soud o věci rozhodl tak, že zrušil usnesení Krajského soudu, rozsudek soudu prvního stupně a dále usnesení Krajského soudu, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek. V důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu tak došlo ke zproštění obžaloby s tím, že skutek není trestným činem. Nárok tedy žalobce odůvodnil tak, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu zahájení trestního stíhání a dále došlo k nepřiměřené délce tohoto trestního stíhání. Žalobce vnímal trestní řízení velice negativně, trpěl nejistotou a obavou z výsledku trestního stíhání, což mělo vliv i na jeho zdravotní stav. Žalobce vyzval žalovaného k plnění, ten však uvedl, že nedošlo k průtahům a není na místě žalobce odškodnit, popř. že žalobce byl odškodněn jinak. Na základě výše uvedeného žalobce žádá přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] za nepřiměřenou délku řízení a nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.

2. Žalovaný se k nároku žalobce vyjádřil tak, že jej v plném rozsahu neuznal. Především uvedl, že řízení trvalo 3 roky a pět měsíců a tuto délku je třeba hodnotit jako přiměřenou. Bylo vedeno řízení před třemi stupni, první stupeň rozhodoval třikrát, druhý stupeň třikrát a třetí stupeň jednou, věc byla po stránce skutkové i právní složitá, ve věci byly provedeny listinné důkazy, vyslechnuti svědci, znalci a byla provedena domovní prohlídka. Význam pro žalobce byl běžný, sám se hájil tím, že řízení nerozumí, a proto lze stěží dospět k závěru, že pociťoval újmu v objektivním smyslu. Ve věci byl sice vydán zprošťující rozsudek, ale ten je odvozen od rozhodnutí Nejvyššího soudu, který posoudil odvolání státního zástupce jako opožděné, přičemž nebyla zpochybněna zákonnost trestního stíhání a předchozího pravomocného odsouzení. I pokud by došlo k újmě, žalovaný nepovažuje požadovanou částku za přiměřenou. Navrhl žalobu zamítnout.

3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Dne [datum] byla provedena domovní prohlídka v bytové jednotce [číslo] v domě [číslo] v ulici [ulice], [obec]. Žalobce byl účasten této prohlídky, při které byl v dětském pokoji zabaven stolní počítač a externí HHD disk (důkaz: protokol o provedení domovní prohlídky ze dne [datum], č.j.: KRPS [číslo]; příkaz k domovní prohlídce vydaný Okresním soudem v Kladně, č.j.: 26 Nt 5/2015-3). Žalobce dne [datum] podal vysvětlení před orgánem činným v trestním řízení ve věci porušování autorských práv (důkaz: úřední záznam ze dne [datum], č.j.: KRPS [číslo]). Usnesením ze dne [datum] byla věc odložena, neboť ve věci nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak, toto usnesení bylo následně zrušeno (důkaz: usnesení PČR–KŘPSK – Územní odbor [obec], oddělení hospodářské kriminality, č.j.: KRPS [číslo]; usnesení PČR – KŘPSK – Územní odbor [obec], oddělení hospodářské kriminality, č.j.: KRPS [číslo]). Dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 trestního zákoníku Přečinu se měl žalobce dopustit tak, že v době od [datum] do [datum] z místa svého trvalého bydliště v Kladně, ul. [ulice a číslo], ze svého osobního počítače v rozporu s § 12, 18, 76 a 80 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ autorský zákon") vystupující pod přezdívkou "Mank", za použití počítačového programu DC++ prostřednictvím tzv. internetové výměnné sítě P2P bez souhlasu oprávněných nositelů autorských práv, umožnil jiným uživatelům této sítě přístup k souborům uloženým v počítači, přičemž se jednalo o chráněné audiovizuální a zvukově obrazové soubory, ke kterým vlastní oprávnění výrobci zvukových záznamů, jak je uvedeno v § 2 zák. č. 121/2000Sb. autorského zákona, tímto svým jednáním porušil ustanovení § 12, odst. 1,4 písm. a,f) a § 18 z.č. 121/2000Sb., a tímto svým jednáním nikoli nepatrně poškodil Českou národní skupinu Mezinárodní federace hudebního průmyslu a Českou protipirátskou unii. Toto usnesení bylo doručeno žalobci dne [datum] (důkaz: usnesení PČR – KŘPSK – Územní odbor [obec], oddělení hospodářské kriminality, č.j.: KRPS [číslo]). Orgán činný v trestním řízení si nechal zpracovat znalecký posudek k otázce, zda žalobce trpí či trpěl duševní poruchou a zda je schopen účasti v trestním řízení, přičemž znalec uvedl, že žalobce trpí chronickou nediferencovanou schizofrenií a jeho schopnosti rozpoznat společenskou nebezpečnost a ovládat své jednání v době posuzovaného skutku byly sníženy, nebyly však vymizelé. Žalobce je dle znalce schopen plnohodnotné účasti na trestním řízení. Ze souhrnu zdravotnické dokumentace plyne, že v období od února 2016 do června 2016 žalobce udával, že spí dobře či solidně (důkaz: opatření ze dne [datum] č.j.: KRPS [číslo], znalecký posudek ze dne [datum] vypracovaný MUDr. [jméno] [příjmení]). Dne [datum] byla podána na žalobce obžaloba ve věci k Okresnímu soudu v Kladně, obžaloba byla doručena žalobci dne [datum] (důkaz: obžaloba OSZ v Kladně, 2 ZT 419/2016). V době zahájení trestního stíhání žalobce neměl záznam v rejstříku trestů (důkaz: opis z evidence RT ze dne [datum]). Dne [datum] bylo hlavní líčení odročeno za účelem opětovného předvolání žalobce a svědka, dne [datum] proběhlo hlavní líčení, při kterém byl vyslechnut svědek, byly provedeny listinné důkazy včetně dvou znaleckých posudků a byl vyhlášen odsuzující rozsudek ve věci. Žalobce byl shledán vinným z porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ust. § 270 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců, dále bylo uloženo ochranné ambulantní léčení a byl zabrán stolní počítač a externí disk. Žalobci byla uložena povinnost k úhradě škody v celkové výši [částka] (důkaz: protokol ze dne [datum], protokol ze dne [datum], rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 5. 2017; č.j.: 2 T 47/2017-294). Žalobce a poškození se proti tomuto rozsudku odvolali, věc byla předložena odvolacímu soudu dne [datum], přičemž odvolací soud rozsudek zrušil dne [datum]. Podle odůvodnění bylo rozhodnutí prvního stupně nepřezkoumatelné v otázce časového vymezení a náhrady škody (důkaz: předkládací zpráva, č.j.: 2 T 47/2017-312; protokol ze dne [datum], usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č.j.: 9 To 353/2017). Věc byla vrácena soudu prvního stupně, který předvolal účastníky k jednání [datum], na kterém vyslechl jednoho svědka, dále jednal dne [datum], kdy vyslechl jednoho ze znalců, a poté marně předvolával druhého znalce na jednání dne [datum], [datum] a [datum], dne [datum] soud vyslechl druhého znalce a vyhlásil zprošťující rozsudek (důkaz: protokol z jednání [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]). Žalobce byl zproštěn obžaloby podle ust. § 226 písm. b) trestního řádu, tedy projednávaný skutek nebyl trestným činem. Dle odůvodnění nebylo možno zjistit rozsah zásahu obžalovaného do zákonem chráněných zájmů, neboť data neobsahují záznam o tom, jaká díla byla neoprávněně stahována třetími osobami a v jakém množství (důkaz: rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 12. 2018; č.j.: 2 T 47/2017-367). Státní zástupce se proti tomuto rozsudku odvolal, věc byla předložena odvolacímu soudu dne [datum], přičemž odvolací soud rozsudek zrušil dne [datum]. Podle odůvodnění odvolacího soudu se soud prvního stupně náležitě nevyrovnal při právní kvalifikaci se všemi skutečnostmi, které vzal za prokázané, neboť pro právní kvalifikaci posuzovaného jednání není rozhodné, který konkrétní titul byl stažen třetí osobou ani počet stažení konkrétních titulů, rozhodné je posouzení zásahu jako vyššího než nepatrného s ohledem na okolnosti případu (důkaz: předkládací zpráva, č.j.: 2 T 47/2017-388; protokol ze dne [datum], usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.2.2019, č.j.: 9 To 63/2019-391). Soud prvního stupně nařídil jednání dne [datum] a v pořadí třetím rozsudkem odsoudil žalobce z porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ust. § 270 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců, dále byl zabrán stolní počítač a externí disk. Poškození byli odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto odvolacím soudem dne [datum] (důkaz: rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 4. 2019; č.j.: 2 T 47/2017-398, předkládací zpráva, č.j.: 2 T 47/2017-408, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019, č.j.: 9 To 195/2019-419). Žalobce podal ve věci dovolání dne [datum], Nejvyšší státní zastupitelství se vyjádřilo dne [datum] a dne [datum] byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí (důkaz: odvolání žalobce ze dne [datum], vyjádření NSZ ze dne [datum], předkládací zpráva, č.j.: 2 T 47/2017-455). Nejvyšší soud jednal dne [datum] a [datum], přičemž usnesením zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019, č.j.: 9 To 195/2019-419, rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 4. 2019; č.j.: 2 T 47/2017-398 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.2.2019, č.j.: 9 To 63/2019-391. V odůvodnění uvedl, že odvolání státního zástupce ze dne [datum] nebylo možno považovat za řádné odvolání a tedy nemělo dojít k přezkumu a zrušení zprošťujícího rozhodnutí soudu prvního stupně, Krajský soud pochybil, pokud posoudil odvolání státní zástupkyně jako blanketní, neboť odvolání směřovalo do neexistujícího výroku rozsudku. Usnesení bylo doručeno žalobci dne [datum] (důkaz: protokol ze dne [datum] a [datum]; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, č.j. 5 Tdo 115/2020-464). Zprošťující rozsudek Okresního soudu v Kladně nabyl právní moci dne [datum] (důkaz: rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 12. 2018; č.j.: 2 T 47/2017-367). Žalobce uplatnil nárok na vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nepřiměřenou délkou řízení dne [datum], žalovaný stanoviskem ze dne [datum] nárok neuznal, uvedl, že v řízení nebyly spatřeny průtahy, jednalo se o věc právně i skutkově složitou, ve věci rozhodovaly tři stupně soudů a žalobce byl odškodněn jinak (důkaz: uplatnění nároku ze dne [datum]; stanovisko ze dne [datum]; nesporná tvrzení).

4. Z provedeného důkazu odborným vyjádřením Prof. Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci samé.

5. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve znění účinném ke dni vzniku újmy.

6. Podle ust. § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst.3).

7. Podle ust. § 13 OdpŠk Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

8. Podle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. Podle ust. § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že nárok žalobce je důvodný. Ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí soudní praxe dospěla k závěru, podle kterého je třeba nahlížet na usnesení o zahájení trestního stíhání jako na„ nezákonné“ rozhodnutí, byť nebylo zrušeno pozdějším rozhodnutím, pokud dojde k zastavení trestního stíhání nebo je vydán zprošťující rozsudek, jelikož smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě) byla odčiněna. Systematickým a logickým výkladem byl proto učiněn závěr, že stejný význam jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), nárok nelze přiznat pouze v případech, kdy si poškozený zavinil trestní stíhání sám v rámci svého procesního chování, popř. v případech, kdy trestní stíhání bylo zastaveno z jiného důvodu např. že poškozený není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, byla mu udělena milost anebo byl amnestován. Vztaženo na danou věc výše uvedené znamená, že usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce splňuje kritéria nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. § 8 OdpŠk, neboť ve věci nedošlo k odsouzení žalobce a nedošlo ani k zastavení řízení z výše uvedených důvodů. Nelze přisvědčit námitce žalovaného, že Nejvyšší soud nezpochybnil později vydaný odsuzující rozsudek, neboť de iure tento pozdější rozsudek neexistuje, přičemž je nepřípustné na žalobce takto nahlížet jako na kvaziodsouzeného. Zdejší soud je naopak vázán pravomocným zprošťujícím rozsudkem, podle kterého posuzovaný skutek není trestným činem. Úvaha, zda by odsuzující rozsudek obstál nebýt vadného odvolání státního zástupce, je čistě spekulativní a v rozporu se zásadou presumpce neviny (srov. také rozsudek NS ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).

11. Soud se zabýval rovněž tím, zda žalobce využil všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. § 8 OdpŠk. V dané věci žalobce nepodal stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání, ovšem tato skutečnost nevytváří překážku pro přiznání nároku na zadostiučinění, neboť Ústavní soud nálezem pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 35/09 sjednotil do té doby rozpolcenou judikaturu s tím, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody. V dané věci tedy neshledal soud důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady újmy za zásah do osobnosti žalobce, jeho důstojnosti, pověsti jakož i za zásah do soukromého života. Žalobce rovněž uplatnil nárok u žalovaného v zákonné lhůtě.

12. Ve vztahu k nepřiměřené délce řízení soud vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých bylo zahájeno trestní stíhání vůči žalobci dne [datum], soudní fáze počala doručením obžaloby dne [datum] a trvala do doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu dne [datum]. Nepřisvědčil argumentaci žalobce, že újma spočívající ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení vznikla již před zahájením trestního stíhání, neboť jednak je soudní praxe ustálená v tom, že rozhodným okamžikem, kdy může poškozený objektivně a důvodně pociťovat újmu ve své osobní sféře, je až od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, jednak žalobce v řízení netvrdil a neprokazoval jiné mimořádné okolnosti vedoucí k závěru o tom, že žalobce trvale pociťoval újmu spočívající ve stavu nejistoty již dříve. Na tomto závěru nemění ani nutnost žalobce strpět podání vysvětlení u orgánu činnému v trestním řízení, neboť ve fázi prověřování v zásadě nelze pociťovat objektivní odčinitelnou újmu, neboť není vedeno proti osobě žádné řízení, zároveň platí, že osoba není stigmatizována pouhou spoluprací s orgánem činným v trestním řízení. Rovněž domovní prohlídka není důvodem, pro který měl žalobce pociťovat stav nejistoty již před zahájením samotného řízení, zásah do práva na soukromí je přitom brán v úvahu při odškodnění zahájeného trestního stíhání jako celku do sféry poškozeného, což vychází z povahy trestního stíhání, kde musí obviněný strpět veškeré úkony trestního řízení včetně úkonů ve fázi prověřování. Nepřiměřenou délku řízení je třeba vždy posuzovat v celku, jednotlivé průtahy nemusí ještě odůvodnit závěr, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Délka předmětného trestního stíhání trvala 45 měsíců, z toho soudní fáze 42 měsíců. První rozsudek prvního stupně byl zrušen pro nedostatečné zjištění objektivní stránky trestného činu, druhý rozsudek pro nesprávné právní hodnocení zjištěných skutečností, v řízení došlo ze strany Krajského soudu dále k pochybení ve vyhodnocení vadně podaného odvolání státního zástupce a tedy řízení správně mělo skončit doručením v pořadí druhého rozhodnutí soudu prvního stupně dne [datum]. Ve věci celkově rozhodoval soud prvního stupně třikrát, soud druhého stupně třikrát a soud třetího stupně jednou. Nelze rovněž přehlédnout, že soud prvního stupně opakovaně odročoval z důvodu absence znalce na jednání, aniž by využil jiné nástroje pro přípravu jednání, přičemž druhá fáze trvala 13 měsíců. V projednávané věci sice bylo nutno vyslechnout dva svědky a dva znalce, ovšem většina důkazních prostředků byla zajištěna v přípravné fázi a tedy toto nemělo podstatný vliv na délku řízení, rovněž byl zpracován znalecký posudek z oboru psychiatrie. Složitost věci po stránce právní a skutkové byla spíše nižší, neboť zjištění a posouzení skutku ve své podstatě záviselo na odborném hodnocení softwaru nalezeného při domovní prohlídce ve spojení s daty z telekomunikačního provozu, nebylo nutné zjišťovat složitý skutkový děj poskládaný z mnoha přímých či nepřímých důkazů, z pohledu právní složitosti pak šlo o subsumpci poměrně jednoduchého skutkového děje, ke kterému bylo ovšem třeba odborných znalostí, právně bylo třeba kvalifikovat intenzitu jednání, což bylo mimo jiné důvodem pro zrušení rozsudku. Žalobce se nepodílel na celkové délce řízení obstrukčním chováním. Ve svém celku tak lze dospět k závěru, že celková délka řízení 45 měsíců byla nepřiměřená a to zejména s ohledem na výše uvedené charakteristiky řízení a postup orgánu činných v trestním řízení. Řízení mělo skončit nejpozději v lednu 2019 či dříve v závislosti na řádné přípravě hlavního líčení ze strany soudu prvního stupně.

13. Následek trestního stíhání, které neskončilo odsouzením, lze spatřovat v újmě na cti, dobré pověsti, důstojnosti a v zásahu do soukromého života, přičemž dle soudní praxe postačí prokázání objektivních důvodů, které mohly vést k újmě (tedy především existence trestního stíhání o kterém měl poškozený povědomí), nikoli samotný stav mysli poškozeného, který se mnohdy ani neprojevuje ve vnějším světě. Žalobce ani po poučení soudu netvrdil a neprokazoval žádné okolnosti zvyšující či snižující intenzitu újmy, soud vycházel tedy z obvyklého následku plynoucího z podstaty trestního stíhání a aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, který judikoval základní mantinely při posouzení intenzity zásahu při vedení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením osoby. Ve věci došlo k zásahu do soukromí tím, že musel žalobce strpět domovní prohlídku, význam řízení pro žalobce byl zvýšený, neboť řízení trestní je svou povahou nejzávažnější oproti řízení správnímu či civilnímu, na druhou stranu u žalobce nebyla reálná obava z nepodmíněného trestu odnětí svobody s ohledem na čistý trestní rejstřík, v řízení byl ohrožen nižší trestní sazbou do dvou let a povaha hospodářského trestného činu nebyla zvlášť stigmatizující. V řízení nedošlo k medializaci případu, žalobce nebyl ani veřejnou osobou a vedením trestního stíhání ani nedošlo k výrazné změně aktivit žalobce v oblasti osobní či profesní. Z pohledu délky řízení nelze dospět k závěru, že by se zvyšovala intenzita zásahu do samotné osobnosti žalobce, spíše se tento zásah v průběhu času oslaboval, tím ovšem není dotčena újma za stav nejistoty (viz níže). V řízení rovněž nelze pominout, že řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem z důvodu, že projednávaný skutek není trestným činem, a to po intervenci Nejvyššího soudu, který odlišně zhodnotil procesní úkon státního zástupce, čímž marně uplynula lhůta k podání opravného prostředku.

14. Následek nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení lze spatřovat v újmě z právní nejistoty, které musel žalobce čelit. Při intenzitě následku soud vycházel z demonstrativních kritérií dle ust. § 13 OdpŠk, tedy z celkové délky řízení a jeho složitosti (viz výše), žalobce se na délce nepodílel obstrukčním chováním, orgány činné v trestním řízení postupovali až na fázi před vydáním druhého rozhodnutí soudu prvního stupně přiměřeně agilně. Význam řízení pro žalobce byl zvýšený ve smyslu podstaty trestního stíhání, snížený ve smyslu porovnání výše trestní sazby, stigmatizujícího účinku předmětného trestného činu (viz výše).

15. Námitka žalovaného, že žalobce s ohledem svou duševní poruchu nemohl vnímat trestní řízení jako zásah do své osobnosti je nedůvodná, neboť dle znaleckého posudku, na základě kterého orgány činné v trestním řízení pokračovali v trestním stíhání, žalobce vnímal smysl řízení a byl schopen plnohodnotné účasti. Pouhé konstatování, že žalobce„ spí dobře“ nemůže vést k opačnému závěru. Naopak zdravotní stav žalobce mohl přispět k tomu, že trestní řízení vnímal ze svého subjektivního pohledu jako vyšší zásah a neměl kapacitu plně zhodnotit reálný dopad řízení do svého budoucího života. Soud ovšem opětovně zdůrazňuje, že v řízení je podstatné zabývat se objektivními okolnostmi zásahu do osobnosti člověka, nikoli subjektivním vnitřním stavem konkrétního jedince, který z podstaty věci nelze prokázat. Ve svém recentním rozhodnutí Ústavní soud nadto kritizuje argumentaci žalovaného, neboť by ve svém důsledku přiznávala těmto zranitelným jedincům méně práv a docházelo by k nerovnosti před zákonem. Ústavní soud uvedl:„ Dojde-li zásahem do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) ke vzniku újmy, nelze snížit náhradu této újmy jen z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého postižení plně chápat zásah do svého základního práva.“ (nález ÚS ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3003/20). S těmito závěry se zdejší soud ztotožňuje.

16. Konečně je třeba při intenzitě újmy zohlednit rovněž chování žalovaného, který svým chováním nereparoval vzniklou újmu, nekonstatoval porušení práva a opakovaně setrval na svém stanovisku, že nedošlo k žádné újmě, přičemž rozsudek Nejvyššího soudu ve spojení se zprošťujícím rozsudkem nelze zhodnotit jako dostačující zadostiučinění, rovněž samotné konstatování porušení práva je nedostatečné.

17. Příčinná souvislost mezi následkem, tedy újmou spočívající v zásahu do práva na soukromí, cti, důstojnosti a pověsti osoby a újmou spočívající ve stavu nejistoty, a jednáním státu, tedy porušením povinnosti orgánu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zahájením trestního stíhání bez toho, aby došlo k odsouzení obviněného, je rovněž dostatečně v řízení prokázána.

18. Při úvahu o výši přiměřeného zadostiučinění soud zhodnotil veškerá kritéria pouze jednou, tedy pokud přihlédl u nepřiměřené délky řízení k významu věci a složitosti, délce nejistoty, jednání orgánu a žalobce, pak tyto okolnosti duplicitně nepřičítal k odškodnění za samotné zahájené trestní stíhání ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014. Soud vycházel především ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a ze základního stanoveného rozpětí přiměřeného zadostiučinění [částka] 000 – [částka], přičemž za první dva roky lze tuto částku ponížit o 50%. Soud shledal důvody (viz hodnocení nepřiměřené délky řízení výše) pro snížení základní částky na částku [částka] za rok, tedy za prvních 24 měsíců náleží žalobci zadostiučinění ve výši [částka] a za dalších 21 měsíců ve výši [částka]. Za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením žalobce, soud považuje přiměřené zadostiučinění částku [částka] (viz hodnocení újmy způsobené trestním stíháním viz výše).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V dané věci měl plný úspěch žalobce, neboť výše plnění záviselo na úvaze soudu, a proto soud tomuto účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka] Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], z nákladů právního zastoupení v částce [částka], které spočívají v odměně advokáta za čtyři úkony právní služby při tarifní sazbě [částka] (viz usnesení NS ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a při sazbě za jeden úkon právní služby ve výši [částka] (příprava a převzetí věci, výzva k plnění, návrh ve věci samé, účast na jednání [datum]) (§§ 11 odst. 1,2 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, dále jen „a. t.”) celkově ve výši [částka], dále z paušální náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po [částka] a dále pak z náhrady daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši [částka], neboť advokát v době provedení úkonů byl plátcem této daně. Jejich zaplacení žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.