20 C 241/2023 - 138

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 381 871,38 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 340 972,46 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 21 159,23 Kč a dále v sazbě 9 % ročně z částky 340 972,46 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 40 898,92 Kč, 5 171,04 Kč, 12 840,89 Kč, úroku 10,6 % ročně z částky 379 222,40 Kč od [datum] do zaplacení, části úroku z prodlení v sazbě 1 % ročně z částky 381 871,38 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 9 % ročně z částky 40 898,92 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 8 426 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], soudní tajemnicí postoupeným pro místní nepříslušnost (usnesení č. l. 30 ze dne [datum]) Okresnímu soudu v Kladně a pro důvodnost nesouhlasu takového soudu usnesením Krajského soudu v Praze č. l. 50 ze dne [datum] vráceným zdejšímu soudu (skutečnost, že tamní soud mezitím vydal platební rozkaz, překvapivě na takové rozhodnutí neměla vliv), zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [bankovní účet] ze dne [datum], sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Úvěr byl pro nehrazení splátek zesplatněn dnem [datum]. Domáhala se 379 222,40 Kč na jistině, 2 648,98 Kč na poplatcích, 12 840,89 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru a dále v sazbě 10,6 % ročně z jistiny od 11. 9. [číslo] do zaplacení a 26 330,27 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny 381 871,38 Kč od [datum] do zaplacení. Soud již má prakticky jistotu, že úvěr, který tato banka postoupí společnosti tohoto advokáta (který je částečně přímým a částečně skrze„ rodinný“ svěřenský fond nepřímým vlastníkem žalobkyně), byl poskytnut na základě zcela nedbalého či ryze formálního posouzení úvěruschopnosti, proto vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 93 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady (daňové přiznání k příjmům 30 515 Kč) a rovněž interní a externí databáze, zejména NRKI a BRKI, zohlednila sociodemografický model a s vědomím, že již splácí 20 700 Kč měsíčně, úvěr poskytl (sic!). K tomu předložil žádost o úvěr a vyhodnocení.

2. K projednání věci soud musel nařídit jednání, žalobkyně s jiným postupem ani dodatečně nesouhlasila (č. l. 37). K nařízenému jednání na den [datum] se žalovaný nedostavil, soud věc projednal v jeho nepřítomnosti. Soud po žalovaném pátral, rovněž jej vyzýval k vyjádření ohledně skutečného bydliště (č. l. 71), žalovaný však nereagoval a soud jeho tehdejší pobyt spolehlivě nevypátral, proto věc již rozhodl bez opětovného vyslovování místní nepříslušnosti.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 8, byť byly doloženy i další listiny (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek).

4. Žalovaný dle živnostenského rejstříku č. l. 62 podniká pod [IČO] (koncesovaná živnost v motorové dopravě od roku 2017), žalovaná však byl jako fyzická osoba nepodnikající a stejně tak mu byl i poskytnut úvěr (ačkoliv věřitel si byl podnikání vědom, pokud příjem zjišťoval z daňového přiznání). Dle návrhu na oddlužení č. l. 66 a insolvenčního rejstříku č. l. 64 žalovaný v roce 2019 usiloval o oddlužení, oproti jeho návrhu (4 přiznaní věřitelé s dovětkem„ například“) je skutečný seznam věřitelů (č. l. 64) je„ impozantní“ a obsahuje mnoho nebankovních úvěrových společností, které poskytují úvěry s navýšením, které násobně převyšuje sazbu lichvy (zejména [právnická osoba]). Soud si vyžádal výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) a zjistil (č. l. 73), že žalovaný čelí 16 exekučním řízením, všemi však soud příslušné exekutory pověřil až po sjednání předmětného úvěru. Soud si vyžádal věci žalovaného od Okresního soudu v Kladně (u zdejšího soudu měl jen toto jediné řízení – viz č. l. 61) a dle č. l. 78 zjistil, že žalovaný od shodné věřitelky čelil řízením tamního soudu pod sp. zn. 214 C 22/2023 (jistina 10 6673,07 Kč), 210 C 228/2020 (jistina 12 595,74 Kč), 215 C 82/2022 (jistina 150 000 Kč) a 208 C 20/2022 (jistina 365 218,50 Kč). Soud si návrhy z těchto řízení opatřil (č. l. 106, 113, 122 a 128). Totéž však současně zjistil z registru BRKI (CBCB), který si rovněž vyžádal, když žalobkyně (tak jako nikdy předtím) tehdejší výpisy nepředkládá.

5. Z registru CBCB (č. l. 86) vyplynulo, že kromě pozdějších úvěrů měl žalovaný v době kontraktace sjednán úvěr u [právnická osoba], ze dne [datum] s jistinou 50 000 Kč a měsíční splátkou 1 827 Kč a ze dne [datum] u téže banky s jistinou 343 100 Kč a měsíční splátkou 7 000 Kč. Oba tyto úvěry byly projednávány návrhem č. l. 113 a jednalo se v případě druhého úvěru již o konsolidační úvěr. Od žalobkyně měl dva úvěry s jistinou 10 000 Kč ze dne [datum] Tyto byly projednáván návrhem jak na č. l. 106 a 122 (kontokorentní úvěr a úvěr z kreditní karty se stejným rámcem, ze shodného dne). Důvod, proč žalobkyně návrh podala ke zdejšímu soudu, není patrný, nabízí se však vysvětlení, že se snažila zakrýt skutečnosti, patrné před Okresním soudem v Kladně a ačkoliv by soud od advokáta očekával jiné jednání, je na obdobné způsoby, jak vymoci vyšší plnění, od této advokátní kanceláře navyklý. Žalovaného se zdejším soudem spojuje zřejmě jen historický údaj o trvalém pobytu z let 2011 až 2016, který může být původní věřitelce či žalobkyni znám, neboť se žalovaným obě„ obchodují“ v mnohem širším měřítku, než by se mohlo zdát ze zde uplatněného návrhu, který se tváří jako běžný případ bankovního úvěru.

6. Z registru CNCB (NRKI) na č. l. 81 vyplynulo, že kromě pozdějších úvěrů měl žalovaný v době kontraktace sjednán úvěr u [právnická osoba], ze dne [datum] s jistinou 70 000 Kč a měsíční splátkou 1 811 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný v době kontraktace splácel u jiných věřitelů 20 000 Kč, se sice nepodařilo zcela prokázat, nejeví se však nepravděpodobně. V případě kontokorentních úvěrů a úvěrů z kreditní karty je ostatně třeba výši měsíční splátky určovat toliko náhradním způsobem, neboť je proměnlivá.

7. Žádostí o úvěr č. l. 94a bylo prokázáno, že žalovaný deklaroval středoškolské vzdělání, bydlení v pronájmu, podnikání, roční zisk před zdaněním 282 000 Kč a měsíční příjem domácnosti z jediného příjmu 50 000 Kč (což je vzájemně rozporné tvrzení). Připustil měsíční splátky 20 000 Kč a předložil daňové přiznání. Věřitelka vyhodnotila dle č. l. 95 příjem žalovaného jako 30 515 Kč měsíčně a konstatovala dále interní splátku 700 Kč měsíčně. Není zřejmé, proč nepočítala i splátku jiného úvěru (zřejmě kontokorentního s rámcem 10 000 Kč), který je na č. l. 96 zřetelně uveden se splátkou 462 Kč. Dále zde uvádí 6 úvěrů se souhrnnou měsíční splátkou 19 448 Kč.

8. Úvěrovou smlouvou č. l. 11 a informačním formulářem č. l. 97a bylo prokázáno, že banka se žalovaným usilovala o sjednání úvěru s jistinou 400 000 Kč bez zajištění a účelového určení, které měl žalovaný splácet 120 měsíčními splátkami po 5 902,82 Kč, včetně pojištění schopnosti splácet (483 Kč). Dopisem č. l. 16 žalobkyně prokázala zesplatnění úvěru dnem [datum], bylo odesláno na soudu neznámou adresu [adresa]) v dubnu 2019. Byly doloženy všeobecné obchodní podmínky a všeobecné produktové podmínky, které na výsledek řízení neměly vliv. Bilancí úvěru č. l. 99 bylo prokázáno, že žalovaný již na úvěr uhradil 59 027,54 Kč.

9. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 6) vypracování i zaslání (č. l. 10) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Byl doložen zjednodušený výpis z obchodního rejstříku. Zdejší soud již považuje za notorietu, že právní zástupce žalobkyně předstírá, že žalobkyni vlastní pouze v rozsahu 23 %, ve skutečnosti však vlastní 100 % skrze svěřenský fond [IČO] (viz dopisy č. l. 68 a 69). Jakým způsobem se právnímu zástupci podařilo dosáhnout stavu, kdy není v Evidenci skutečných majitelů uváděn vedle [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které jsou pouhými statutárními orgány svěřenského fondu, není zdejšímu soudu známo. Pokud se soud právního zástupce na tyto skutečnosti dotazoval v dalších řízení, právní zástupce uváděl, že není jednatelem ani jiným statutárním orgánem žalobkyně, aniž by se vyjadřoval k otázce vlastnictví.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více, než vyplynulo z důkazu žalobkyně) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Žalovaný sice byl podnikatelem (úvěr však jako podnikatel ani nesjednával), z ničeho však nevyplývá, že by se jeho podnikání týkalo finančnictví, je tedy třeba na něj hledět jako na běžného spotřebitele. Ostatně jeho úvěrová historie svědčí spíše o zoufalství, než-li o péči řádného hospodáře.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Náklady ověření jejich stavu e pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Věřitelka si byla úvěrů vědoma, stejně tak si byla vědoma, že dlužník již vynakládá více jak 2/3 svého příjmu na splácení úvěru, její jednání tak nelze pochopit. Ostatně i proto soud zařadil tohoto dlužníka do 5. dávky oznámení nezodpovědného poskytování úvěrů touto bankou k [obec] národní bance, bez ohledu na to, jak špatně následně senát 20C„ vypadá“ při prověrkách ve srovnání s výkonností jiných soudních senátů zdejšího soudu, pokud se snaží čelit lavině nezodpovědného jednání poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, která doslova devastuje nízkopříjmové (ale nejen ty) skupiny obyvatelstva.

14. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením skutečností, které zohlednila. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika.

15. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o značně vysoké jistině, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné poměry dlužníka, jehož příjem zřejmě stanovila z daňového přiznání, které nelze než považovat za ryze indikativní ukazatel skutečných poměrů (s ohledem na mnohdy ryze paušalizované výdaje), především pak když dostupné údaje vyhodnotila zcela zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Žalovaný byl již masivně předlužen a zjevně směřoval k úpadku. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti, stejně tak se může seznámit s listinami v insolvenčním rejstříku, kde je skutečný rozsah předložení žalovaného dobře patrný. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány, žalovaný vše podepisoval biometricky, žádnou listinu tak sám nevytvářel a před podpisem pravděpodobně ani nečetl.

16. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Četné další úvěry žalovaný přibral v následujících měsících. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením a poplatky (č. l. 11 p. v.), který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Poplatky u této věřitelky jsou přitom obzvláště zákeřné, neboť jsou splatné v následujícím měsíci se splátkou a pokud je dlužník neuhradí, jsou důvodem k účtování dalších poplatků, spojených s prodlením. S ohledem na výši celkem splatných částek, neznámé životní náklady, pochybně zjištěnou výši příjmů a již tak extrémní výši dosavadních splátek, je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé, nicméně ani tak si nelze představit uvěřitelnou konstelaci údajů, která by mohla vést k poskytnutí takového úvěru. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Situace žalovaného nepochybně sama o sobě byla dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). I v tomto případě se však ukázalo, že tato banka je schopna poskytovat další a další úvěry se zcela absurdně vysokou mírou neopatrnosti. Je zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě zjištěných údajů nemohl zodpovědně poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

17. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat regulérní banka, která je podnikatelsky zaměřena rovněž na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

18. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které představují skrytou smluvní pokutu, která navíc způsobem uplatňování představuje doslova past pro každého, kdo pozorně nesleduje měsíční výpisy. V tomto případě však dlužník jednoduše přestal splácet poté, co vyčerpal možnosti nabírání dalších úvěrů.

19. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, pojistné a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

20. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 59 027,54 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 340 972,46 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 21 159,23 Kč a dále v sazbě 9 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Stejně tak soud nepřiznal úrok z prodlení v sazbě 10 % ročně, ale toliko 9 % ročně, neboť žalobkyně nemůže těžit z faktu, že absolutně neplatný úvěr„ učinila splatným“ až později. V době sjednání absolutně neplatného úvěru činila taková sazba v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. toliko 9 % ročně a žalovaný byl v prodlení s jeho vrácením již následujícího dne po načerpání (i když si toho nemusel být jako spotřebitel vědom, přinejmenším věřitelka si toho být vědoma měla).

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (64,7 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, které soud prvního stupně důsledně počítá a nedomnívá se, že by lepším postupem bylo zohledňování toliko jistin), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (29,4 %) účelně vynaložených nákladů řízení.

22. Základ sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 15 276 Kč. Dále jelikož předžalobní výzvu, žalobu a vyjádření ze dne [datum] (které si bohužel vyžádalo vzorové znění II. výroku usnesení jiného soudu č. l. 34) vypracovala a podala sama žalobkyně (jejíž je advokát vlastníkem), i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sama plátcem DPH, přísluší jí tak částka 3x 363 Kč, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za doplnění č. l. 93 ze dne [datum] náhrada nepřísluší, neboť tvrzení ke splnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je obligatorní náležitostí nároku ze spotřebitelského úvěru, což je žalobkyni dobře známo z desítek tisíc předchozích řízení (přinejmenším z vyšších desítek řízení v senátu 20C zdejšího soudu, který žalobkyni musí vždy vyzývat, neboť přinejmenším nepředkládá důkazy ke svým tvrzením). Takový náklad není účelně vynaložený, pouze odstraňuje vadu původního návrhu (který by jinak byl formulářový a byl by oceněn odměnou toliko 121 Kč). Za účast při jednání dne [datum], na kterou právní zástupce vyslal substitučního zástupce z jiné advokátní kanceláře, náleží mimosmluvní odměna dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 9 860 Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s účastí na jednání soudu, které nepřesáhlo 2 hodiny trvání. Jelikož je i takový advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 %. Jelikož se jedná o zastoupení substituční advokátní kanceláří, na takový úkon nelze vztáhnout níže uvedenou argumentaci a tuto odměnu proto soud přiznává v plné výši (resp. v redukci poměrným neúspěchem). Z celkové částky 28 658,60 Kč proto soud přiznal 8 426 Kč (29,4 %).

23. Pokud se týká nároku právního zástupce na odměnu za zastupování žalobkyně (mimo substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem), platí následující: Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. 20 C 250/2021) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [právnická osoba], na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je„ velkou firmou“, která je„ vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou„ velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy [číslo] s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „ perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

24. Pokud se soud v jednom z předchozích řízení (např. sp. zn. 20 C 250/2021) dotázal právního zástupce na vlastníka 70 akcií společnosti, dostalo se mu (jako již poněkolikáté) vyhýbavé odpovědi, zmiňující, že právní zástupce žalobkyně nezastupuje jako její statutární orgán. Z odpovědi a kontextu dané situace je však implicitně zřejmé, že právní zástupce zcela záměrně nezodpovídá to, nač byl soudem tázán. Ze záznamu v obchodního rejstříku k osobě žalobkyně vyplývá, že tato byla založena v roce 2005, jejím jednatelem byla již v době vzniku advokátka, a právní zástupce se stal jejím jediným jednatelem v roce 2009 a byl jím až do října 2013. V tomto období byl advokát také jediným společníkem žalobkyně. V letech 2013 až 2015 byly jediným společníkem dvě obchodní společnosti, registrované v [anonymizována dvě slova], u nichž skutečného vlastníka soud nezná, aby se pak jediným společníkem a posléze po změně právní formy na akciovou společnost stala [právnická osoba], a. s., v níž právní zástupce až do současnosti působí již od roku 1997 a k níž byl v roce 2014 až 2015 dokonce veden jako jediný akcionář. Od [datum] do [datum] pak byl jako jediný akcionář žalobkyně veden opět právní zástupce, v této době se základní kapitál společnosti snížil z 52 mil. Kč na 2 199 600 Kč a od té doby je evidován pouze údaj o 70 emitovaných akciích (kmenových na jméno v listinné podobě). Krátce poté ([datum]) udělila žalobkyně právnímu zástupci plnou moc. Skutečný majitel žalobkyně (Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) byl odhalen teprve v lednu 2022, tedy nepochybně opožděně. Je překvapivé, že tuto skutečnost právní zástupce soudu nesdělil ani v podání ze dne [datum] (č. l. 80 odkazovaného věci), kdy již svou zákonnou povinnost splnil, přestože právě na tuto skutečnost byl soudem výslovně tázán. Struktura vztahů nebyla zveřejněna, není tak zřejmé, kolik z těchto akcií vlastní ta či ona osoba, právní zástupce však v průběhu roku 2017 a 2018 byl 100 % vlastníkem společnosti navzdory poměrně pestrým dosavadním změnám, včetně důvěru nebudící účasti společností, registrovaných na Kypru, kde lze více než předpokládat komplikované či nulové možnosti soudu při zjišťování skutečných vlastnických vztahů. Stejně tak není zřejmé, v jakém rodinném či majetkovém vztahu je osoba [jméno] [příjmení] k právnímu zástupci. V minulosti soud obdobné dotazy formuloval i ohledně případných rodinných příslušníků právního zástupce (aby bylo předejit situaci, kdy je vlastníkem blízký rodinný příslušník právního zástupce a soudu to nebylo nad rámec jména takové osoby sděleno), ani nikdy předtím však právní zástupce soudu osobu vlastníka nesdělil. Tato skutečnost však tíží právního zástupce, který soudu informaci záměrně odpírá a skutečný stav i přes výzvu soudem neprokazuje, nikoliv tedy žalovaného.

25. V řízení sp. zn. 20 C 351/2022 pak soud zjistil od České advokátní komory, že právní zástupce deklaroval, že je vlastníkem pouze 23 % akcií žalobkyně. Dále soud zjistil, že údaj o vlastnickém právu [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] je snad nedokonalostí právní úpravy, neboť se jedná o pouhé správkyně svěřenského fondu. Důvod, proč jsou v evidenci skutečných majitelů i v tento okamžik jako nepřímí skuteční majitelé zapsány (pouze) [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ačkoliv společnost je ve vlastnictví svěřenského fondu [anonymizováno 5 slov], [IČO], jehož zakladatelem i obmyšleným je advokát JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., zdejšímu soudu není znám a již podal podnět k odstranění této nesrovnalosti. Např. podle § 2 písm. c) zákona č. 37/2021 Sb. platí, že pro účely tohoto zákona se rozumí (…) skutečným majitelem každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání, (…). Soud má za to, že z notářského zápisu ze dne [datum] (veřejně dostupná listina v Evidenci svěřenských fondů) je zřejmé, že svěřenský fond [anonymizována čtyři slova] Trust, [IČO], je zřízen k uspokojování potřeb rodiny zakladatele, kterým je právě advokát. Z čl. 7 statutu svěřenského fondu (dále jen„ statut“) vyplývá, že za života zakladatele nelze vyplatit obmyšleným jakékoliv plnění. Zjevně se tak jedná o majetkovou hodnotu, která bude majetkové potřeby jiných osob, než zakladatele, plnit až po jeho úmrtí, tedy v obdobné podobě, jako přechod majetku děděním. Dle článku [číslo] statutu je svěřenský fond zřízen pouze na dobu dvou let a v případě neprodloužení jeho existence je majetek vydán zakladateli (čl. 15 statutu). Je tedy zřejmé, že se s největší mírou pravděpodobnosti jedná o dočasné opatření, které koresponduje s častými změnami vztahů k žalobkyni, kde advokát několikrát byl výlučným vlastníkem žalobkyně (v různých obchodních formách), případně zde vystupují různé právnické osoby, založené v zahraničí. Advokáta je tedy zcela zjevně možno považovat za nejpravděpodobnějšího skutečného majitele nejen oněch 23 % akcií, ale rovněž tak zbývajících 77 % akcií. Soudu není znám osobní či příbuzenský vztah advokáta a dvou správců svěřenského fondu (tedy ani [jméno] [příjmení], narozené [datum]), avšak již z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, je zřejmé, že obě správkyně svěřenského fondu mají k advokátovi dlouhodobě blízký (přinejmenším) obchodní vztah. Ostatně dle veřejně přístupného obchodního rejstříku Ing. [jméno] [příjmení] s advokátem působí dále v orgánech společnosti [právnická osoba], [IČO], a [právnická osoba], [IČO], které advokát vlastní (pokud komora vyžaduje doložení těchto tvrzení, dovoluji si odkázat na veřejně dostupnou část Obchodního rejstříku a Evidence skutečných majitelů). Obě správkyně jsou oprávněny jednat jen společně (čl. 6 statutu), proti vůli [jméno] [příjmení], u které soud předpokládá přímý příbuzenský vztah k advokátovi, tak zřejmě nelze existenci svěřenského fondu prodloužit. Ostatně správcovstvím svěřenského fondu jim byla svěřena správa majetku advokáta, což nepochybně svědčí o značném stupni vzájemné důvěry všech tří. Význam možnosti přechodu svěřenského fondu na investiční společnost v režimu zákona č. 240/2013 Sb. (pozn.: advokát je výlučným vlastníkem společnosti s [IČO], která tuto definici bez dalšího splňuje), je bez dalších zjištění, resp. vyjádření advokáta, nejasný a rozhodnutím správců tak může rozhodování o majetku svěřenského fondu kdykoliv přejít na blíže neupřesněnou právnickou osobu (investiční společnost), což opět relativizuje zdánlivou definitivnost přechodu majetku advokáta na třetí osobu, ospravedlňující jeho tvrzení, že žalobkyni vlastní toliko v rozsahu 23 %.

26. Základním majetkem svěřenského fondu vedle částky 50 000 Kč (čl. 3 statutu) je zjevně (přinejmenším) obchodní závod žalobkyně. Tato společnost přitom nakupuje pohledávky značné hodnoty a podniká ve skutečně masivním měřítku, neboť uplatňuje pohledávky hned několika ekonomicky silných institucionálních věřitelů a přinejmenším z pohledu zdejšího soudu prakticky nemá konkurenci. Nadto statut počítá s možností přechodu svěřenského fondu do výlučné zprávy investiční společností. I z toho je zřejmé, že skutečným účelem svěřenského fondu nemusí být trvalé odevzdání majetku ve prospěch třetích osob, ale spíše pokračování v dosahování zisku obchodní činností a toliko dočasné převedení významné majetkové položky mimo přímé vlastnické právo advokáta. Tvrzení advokáta v tom smyslu, že je vlastníkem žalobkyně v rozsahu toliko 23 %, je i pro tyto důvody přinejmenším zjevně neúplné. S takovým vyjádřením advokáta se zjevně nelze spokojit a je zjevné, že advokát je skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 100 %, přičemž tuto skutečnost advokát se zjevně zištným motivem před soudy systematicky zastírá a je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů. I pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání.

27. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Soud se přitom neopírá pouze o nápadnou okolnost toho, že spisová značka právního zástupce je ve všech řízeních tohoto právního zástupce a (nejen) této zastupované právnické osoby kratší (např. ASPROV10 [číslo] či [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo]) a tedy nejspíše původnější, než spisová značka samotné společnosti (např. ASPROV10/ [bankovní účet] či [příjmení] [jméno] [příjmení] V/ [bankovní účet]). V projednávané věci je tomu stejně. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter„ bílého koně“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své„ kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti„ obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s vymáháním poplatků, které bez jakékoliv volitelné protihodnoty (služby) účelově navyšují pohledávku nad rámec sjednaného a již tak limitně vysokého úroku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost apod. u úvěrů [právnická osoba], a dalších). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již téměř v 10 tis. řízeních (aktuálně 9 751, převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) statisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

28. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory [číslo] 1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. [příjmení] původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením„ hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

29. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát„ zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

30. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory [číslo] 1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu„ způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

31. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno.

32. Účelností náhrady nákladů řízení (ať již za úkony právní služby, tak za soudní poplatek) vzhledem k souběžným řízením, uplatněným u Okresního soudu v Kladně (přinejmenším těch, které mají původ v pohledávkách shodné věřitelky, neboť současně uplatnila i pohledávky od [právnická osoba], a [právnická osoba], což současně svědčí o masivním rozsahu podnikání žalobkyně, vlastněné jejím právním zástupcem), se soud nemohl účinně zabývat, neboť neměl k dispozici příslušné spisy.

33. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně masivně předlužen, je pravděpodobně nemajetný a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k dlouhému pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného.

Poučení