20 C 247/2025 - 95

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený obecnou zmocněnkyní [Jméno zmočněnkyně] sídlem [Adresa zmočněnkyně] pro 67 339,17 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 21 731,01 Kč, a to ve splátkách po nejméně 905,50 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 45 608,16 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 67 339,17 Kč od 11. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám právní zástupkyně žalovaného na náhradě nákladů řízení částku 3 028 Kč, a to do 56 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 19. 3. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané dne 4. 3. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [Anonymizováno] Mělo se jednak o revolvingový úvěr, mělo být čerpáno 67 339,17 Kč se splatností 10. 12. 2024. Ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě. Ostatně tuto chybu reprodukuje právní zástupce u pohledávek vícero věřitelů a všechny mají společné i to, že mají lichevní parametry a úvěruschopnost není zkoumána řádně nebo vůbec. Zde dokonce uvádí, že metodika zkoumání úvěruschonosti kalkuluje s hodnotovou životního minima 4 860 Kč (minimální částka pro 10 % rezervu v rozdílu příjmů a výdajů). Takový postup je při poskytování úvěr s lichevními parametry (RPSN 299,98 %) zcela zjevně nedostatečný a neplatnost úvěru je determinována již tím.

2. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy (a historii těchto nároků dle předchozích řízení) soud platební rozkaz bohužel vydal. Žalovaný však prostřednictvím právní zástupkyně podal včasný odpor. V doplnění uznal nárok v rozsahu 34 542 Kč. V ostatním namítl absolutní neplatnost pro nesplnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“). Uvedl, že již uhradil 18 600 Kč a navrhl tedy úhradu zbytku jistiny. Žalobu považuje za formulářovou a odměna by měla být stanovena dle § 14b advokátního tarifu. Ohledně náhrady nákladů řízení navrhl aplikovat § 150 o. s. ř.

3. Žalobkyně se vyjádřila dne 22. 10. 2025 (č. l. 89) tak, že odkazuje na NRKI (a již ne na CRKI...), tak, že pokud měl dlužník pochybnost o řádném přezkoumání své úvěruschopnosti, měl kontaktovat věřitele. V ostatním zopakovala svá žalobní tvrzení. Soud již na tomto místě považuje za nutné uvést na pravou míru, že plnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“) je povinností věřitele a ten odpovídá za správnost výsledku. Původní věřitel je navíc bankou (byť z jiné členské země) a má tedy tím více povinností. Nepochybně si je vědom, že je proti němu v současnosti vedeno řízení Českou národní bankou, která zdejší soud žádala o součinnost, a má tedy příležitost si své veřejnoprávní povinnosti dle § 86 ZoSÚ připomenout. Dále žalobkyně zrekapitulovala čerpání úvěru žalovaným a to částkami 40 000 Kč, 1 178 Kč, 5 849 Kč a 6 115 Kč. Současně zrekapitulovala úhrady od žalovaného – 5 848,99 Kč dne 2. 4. 2024, 6 000 Kč dne 7. 5. 2024, 6 962 Kč dne 31. 5. 2024, 6 300 Kč dne 10. 7. 2024 a 6 300 Kč dne 14. 8. 2024 (uvedla i jak částky započetla, to však s ohledem na absolutní neplatnosti úvěru není pro výsledek řízení podstatné), tedy celkem 31 410,99 Kč. Sama tedy uvedla více úhrad, než sám žalovaný, a to dokonce aniž by ji soud o takové vyjádření žádal (stejný výčet plateb od žalovaného ostatně vyplývá již z důkazu na č. l. 46, přiloženého k žalobě, a pro soud tedy není překvapením – tím je spíše pro žalovaného?). Sériové poskytování úvěrů (tj. další typické lichevní schéma věřitelů, které uplatňuje tato žalobkyně a tento právní zástupce) soud v případě tohoto původního věřitele zatím nezaznamenal (jak by také mohl, když úvěry nezanáší do NRKI a zřejmě ani SOLUS), proto soud věřitelku k výslovnému vyjádření, zda takové úvěry nepředcházely, v tomto případě na žalobkyni ani původní věřitelce nepožadoval (ani by nečekal, že by mu byla ze zahraničí taková součinnost poskytnuta).

4. Pokud se týká částečného uznání závazku, soud konstatuje následující. Soud nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává platební rozkazy. V této věci byl bohužel vydán vyšší soudní úřednicí, která rozhoduje ve vlastní gesci, senát 20C by tak neučinil. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení [spisová značka]). Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl nejprve soudem poučen o důvodech absolutní neplatnosti právního jednání. To je třeba uplatnit i v tomto řízení, kde žalovaný sice prostřednictvím právního zástupce nárok částečně uznal, avšak jednal na základě protiprávně vydaného platebního rozkazu a aniž by mohl být soudem poučen o důvodu absolutní neplatnosti závazku a své spotřebitelské ochraně. Takový nedostatek nijak nezhojuje ani právní zastoupení advokátem. Nemluvě o tom, že své uznání zjevně založil na omylu ohledně plnění, která uhradil (což je v současné změti komunikace, vytvářené věřiteli lichevních závazků naprosto standardní situace). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání banky, dlouhodobě ignorující povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený [Jméno žalobkyně]. (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo.

5. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Rozsudek pro uznání tedy nevydal a provedl dokazování.

6. V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela [Anonymizováno], která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela [IČO] se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu [Anonymizováno] podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Skutečnost, že spotřebitel ve věci sp. zn. [spisová značka] přímo na tam projednávanou úvěrovou smlouvu již uhradil 8 015 Kč, by soud bez zkoumání z úřední povinnosti nezjistil a věřitelům se podařilo zmást i samotného spotřebitele, který se domníval, že „poplatek za prodloužení“ není platbou, která by měla snížit výši jeho závazku z „bezdůvodného obohacení“ i přesto, že se sám v rámci procesní obrany výslovně domáhal, aby soud přezkoumal výši úroku a ideální jej nechal uhradit pouze úvěrovou jistinu. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde navázaným na nezkoumání úvěruschopnosti a uvalením lichevní úrokové sazby 0,4026 % denně, tj. 147 % ročně).

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

8. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala ISIR, CEE, „CRKI“ a EUCB nebylo ničím prokazováno (a ani v předchozích řízeních prokázáno nebylo). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (č. l. 66) a zjistil, že žalovaný byl tak masivně předlužen, že vypisování všech předchozích závazků, obsažených na 43 stran dlouhém výpise postrádá procesní smysl. Je zjevné, že žalovaný byl obětí (zda srozuměnou či nesrozuměnou soud neví) lichevních schémat několika společností ([právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba]., [Anonymizováno] [právnická osoba].), které takto pravidelně operují v jakési „smečce“, zjevně na základě sdílení údajů o spotřebitelých a na nekritickém přístupu k jejich zoufalé finanční situaci, udržované konkurenčními společnostmi. Současně před sebou doslova tlačil i dluh u [právnická osoba]., k němuž přibyly i další bankovní závazky od obdobně nedbale jednající banky – [právnická osoba]. O úvěruschopnosti žalovaného nemohla být ke dni 4. 3. 2024 vůbec řeč, naopak je zjevné, že každý věřitel pokračováním v úvěrovém schématu jednal na základě tísně či neznalosti spotřebitele. Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání [Anonymizováno] společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v [podezřelý výraz] řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl.

9. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele. K němu právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 51) vypracování i zaslání (č. l. 52) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 82 294,17 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Požaduje v ní jednak zaplacení 67 339,17 Kč na nároku samotném a jednak 14 955 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení již s ohledem na nevyhnutelně redukovaný výsledek. Požadovaná odměna je ale rovněž zcela nepřijatelná, když nárok na ni nevzniká před rozhodnutím soudu o jejím přiznání (a výši), není zřejmé, na základě čeho advokát požaduje mimosmluvní odměnu za činnost, kterou dosud nemohl vykonat (podat žalobu), kterou nadto vykonává sám pro sebe (je vlastníkem žalobkyně) a těžko tak může dojít k přípravě a převzetí, a kterou nadto počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu.

10. Obsah (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy je již s ohledem na výsledek řízení bezpředmětný, ve stručnosti lze pouze konstatovat, že přestože smlouvu považuje za revolvingový úvěr, první čerpání předepisuje v rozsahu 40 000 Kč, což revolvingový charakter z větší části popírá. Pokud se tímto schématem snaží dosáhnout přípustnosti vyšší úrokové sazby (pro tyto úvěry je referenční sazba bank okolo 20 – 25 % ročně), pak sazba 0,4026 % denně (146,949 % ročně) je i tak zcela zjevně daleko za hranicí hrubého porušení dobrých mravů. Dvojjazyčnost smlouvy zjevně slouží toliko ke zmatení spotřebitele, neboť samoúčelně zdvojnásobuje rozsah dokumentu. Dle faktury č. l. 44 je zřejmé, jak původní věřitelka zkonstruovala amorální požadavek na 67 500,21 Kč. Č. l. 45 je zřejmě výpisem personálií spotřebitele ze systému původního věřitele. Význam listin č. l. 47 až 50 je soudu neznámý, zřejmě má jít o výpisy k výběrům. Bilancí úvěru č. l. 46 je prokázáno, že žalovaný uhradil 31 410,99 Kč v pěti platbách jak výše a celkem vybral 53 142 Kč čtyřmi výběry.

11. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, žalovaný je rovněž netvrdil, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit. Ostatně u subjektu se sídlem [Anonymizováno] by se pravděpodobně součinnosti ani nedočkal. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací.

12. Dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu čelí i úvěrovému závazku od [právnická osoba]., tedy dle znalosti soudu z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) notoricky lichevně jednající společnosti (a to s použitím hned několika lichevních schémat), dále od [právnická osoba], jejíž úvěry senát 20C rovněž vždy považuje za absolutně neplatné hned z několika samostatných důvodů, a dále od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“ – [právnická osoba], [právnická osoba], jejichž úvěry senát 20C rovněž vždy považuje za absolutně neplatné hned z několika samostatných důvodů a současně je považuje za spotřebitelské závazky, neboť desítky věřitelů v současnosti poskytují živnostníkům tyto úvěry s legendou, že pro spojitost úvěru s podnikáním postačuje, že má zájemce o úvěr IČO a o úvěr se sám přihlásí (což je samozřejmě v přímém rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů). Tyto všechny úvěry v NRKI nefigurují, lze tedy předpokládat, že jich žalovaný sjednal ještě více, než je soudu v daný okamžik již známo.

13. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a z důkazů. Paradoxně svědčí žalovanému více, než jeho vlastní procesní stanovisko, v němž některé platby vynechal, zřejmě pouze omylem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud zohlednil veškeré údaje o průběhu lichevního schématu, když procesní omezení zásadou projednací a autonomií vůle nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý, pokud by soud ignoroval i ty platby, které žalovaný neuplatnil, ale dle původního věřitele zaplatil.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

15. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. U tohoto žalovaného to platí více než u kohokoliv jiného. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

16. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

17. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení tak absurdně vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Zde je původní věřitel formálně bankou, avšak jeho jednání odpovídá spíše místním poskytovatelům nebankovních úvěrů. Zkoumání NRKI, BRKI, SOLUS, EUCB, CEE a ISIR by u takového úvěru mělo být naprosto základním minimem, dále spolu s ověřením skutečných příjmů a výdajů. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

18. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv úvěr. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Zde žalobkyně neprokázala vůbec nic z toho, co k plnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr tvrdila.

19. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na zbývající část 21 731,01 Kč. Ve zbylé části (úrok z prodlení z jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

20. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Co vedlo žalovaného ke sjednání tolika úvěrů soud v neví a není povinen to v tomto řízení zjišťovat a žalobkyně se v tomto ohledu doplnění dokazování nedomáhala. Evidentně se snažil splácet, nelze se však divit, že to jako oběť lichvy nedokázal zcela. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaný je předlužen a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

21. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je zjevně masivně předlužen. Zjevně je však připraven svou situaci aktivně řešit, přinejmenším využil služeb advokáta. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který je současně skutečným spoluvlastníkem pohledávky. Zjevně své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat.

22. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (67,73 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému (35,46 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 3 820 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Plátcovství daně z přidané hodnoty soud nezjistil. Náhrada nákladů řízení je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

23. Soud se tak již nemusel zabývat ani nezpůsobilou předžalobní výzvou od advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], která by vedla k závěru, že povinnost ve smyslu § 142a o. s. ř. ve skutečně řádně splněna nebyla (přehnaně vysoké a z větší části zákonu odporující plnění není kvalifikovaným pokusem předejít soudnímu řízení, kde se následně advokát domáhá podstatně nižší částky) a nárok by tak žalobkyně nezískala vůbec. Stejně tak by nezískala odměnu za zastupování advokátem, který ve skutečnosti právní zastupování jen předstírá a v tomto případě se spíše jedná o zneužití práva na právní zastoupení.

Poučení