20 C 25/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu škody takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 17 695 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15 259,80 Kč spolu s 10 % p. a. zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 8. 2020 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 67,04 % v částce 1 005,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 102 955 Kč s příslušenstvím jako odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). Konkrétně částka 70 000 Kč představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částka 32 955 Kč představuje náhradu majetkové škody v podobě úroků z prodlení z nevyplacené části mzdy, vše vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [číslo jednací], jehož provedením byl pověřen soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Po celou dobu exekučního řízení, které bylo zahájeno dne 31. 8. 2017 a zastaveno dne 9. 4. 2019 k návrhu žalobce vystupujícího v řízení v postavení povinného, zaměstnavatel žalobce prováděl srážky z jeho mzdy, které byly žalobci vyplaceny až dne 9. 4. 2019. Za období od září 2017 do května 2018 činily srážky 144 925,57 Kč. Žalobci tak vznikla majetková škoda v částce 32 955 Kč v podobě zákonných úroků z prodlení za dobu od 15. 9. 2017 do 9. 4. 2019 z nevyplacené části mzdy z důvodu nezákonně postižené mzdy. Žalobci dále vznikla nemajetková újma v částce 70 000 Kč tím, že vedením neoprávněné exekuce došlo k vážnému narušení jeho rodinných vztahů.

2. Podáním ze dne 1. 9. 2021 žalobce vzal svou žalobu částečně, co do zaplacení částky 70 000 Kč na přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zpět z důvodu důkazní nouze ohledně prokázání okamžiku vzniku újmy. Soud v této části řízení usnesením ze dne 4. 10. 2021 zastavil.

3. Žalovaná k žalobě v podání ze dne 3. 6. 2021 uvedla, že dne 21. 7. 2017 byl podán exekuční návrh, dne 31. 8. 2017 bylo vydáno pověření pro soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], dne 12. 9. 2017 žalobce podal návrh na zastavení exekuce a dne 2. 10. 2017 podal návrh na odklad, kterému bylo vyhověno. Dne 5. 3. 2019 byla exekuce zastavena z důvodu, že před pověřením soudního exekutora mělo dojít k vydání usnesení, kterým by byl exekuční titul prohlášen za vykonatelný na území ČR, což se nestalo, a dále z důvodu, že pověření vydal vyšší soudní úředník, ačkoliv v případě, kdy je exekučním titulem cizozemské rozhodnutí, jej může vydat pouze soudce. Pravomocně bylo exekuční řízení zastaveno ke dni 27. 3. 2019. Exekuční řízení tak bylo vedeno nezákonně. Exekuce však nebyla soudním exekutorem provedena, na jeho účet nebyly vyplaceny žádné prostředky získané srážkami ze mzdy žalobce, proto soudní exekutor ani nemohl žádné prostředky zadržovat a žalobci tak nemohla jeho postupem vzniknout škoda. I v případě, kdy by soudní exekutor prostředky obdržel, by úroky z prodlení z dané částky nemohly představovat žádné zmenšení majetkového stavu žalobce ani hodnoty, které by žalobce vynaložil na reparaci stavu. Na základě uvedeného žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

4. Žalobce v replice k vyjádření žalované dne 1. 9. 2021 uvedl, že srážky ze mzdy na základě vydaného exekučního příkazu byly zaměstnavatelem prováděny od okamžiku doručení příkazu, proto žalobce mezi vzniklou škodou a exekucí shledává příčinnou souvislost. Prostředky zadržoval zaměstnavatel na základě nezákonného příkazu soudního exekutora, který byl pro něho závazný.

5. Při jednání konaném dne 11. 10. 2021 žalobce vzal žalobu částečně, co do zaplacení částky 15 286 Kč, zpět z důvodu chybně uvedeného výpočtu úroků z prodlení. Žalovaná s tímto částečným zpětvzetím souhlasila a dále učinila nesporným, že zaměstnavatel žalobci strhnul za období od září 2017 do dubna 2018 částku 117 450 Kč a že banka na základě pokynu soudního exekutora zadržela žalobci na jeho účtu srážku ze mzdy za srpen 2017.

6. Při jednání konaném dne 8. 11. 2021 žalobce vzal žalobu částečně, co do zaplacení částky 812 Kč, zpět z důvodu chybně uvedeného výpočtu úroků z prodlení. Žalovaná s tímto částečným zpětvzetím souhlasila a dále učinila nesporným, že žalobci byla za období od září 2017 do května 2018 zadržena částka 144 925,57 Kč.

7. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 5. 2. 2020, podaným k poštovní přepravě téhož dne a doručeným žalované dne 6. 2. 2020, uplatnil nárok na náhradu škody podle zákona z titulu shora uvedeného nezákonného rozhodnutí v částce 32 955 Kč. Žalovaná dne 2. 6. 2021 vydala k uplatněnému nároku stanovisko, kterým nárok žalobce odmítla.

8. Z dopisu žalované ze dne 18. 1. 2019 soud zjistil, že odbor exekučního dohledu obdržel od žalobce dne 24. 10. 2018 podnět, v němž žalobce uvedl výhrady vůči postupu soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. V rámci výkonu státního dohledu bylo zjištěno, že k exekučnímu titulu nebylo doloženo prohlášení o vykonatelnosti cizozemského exekučního titulu, soudní exekutor proto měl postupovat podle § 39 odst. 1 exekučního řádu a vyzvat oprávněného k doplnění. Porušení této povinnosti bylo soudnímu exekutorovi vytknuto.

9. Z výpisu z osobního účtu žalobce č. [bankovní účet] za období od 1. 9. 2017 do 30. 9. 2017 soud zjistil, že dne 14. 9. 2017 byla na účet připsána mzda v částce 34 296 Kč, pro exekuci byla zadržena částka 27 476,06 Kč a celkem byly pro exekuci blokovány prostředky v částce 227 806,97 Kč.

10. Ze spisu soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že dne 21. 7. 2017 byl ve věci podán opravený exekuční návrh, kdy oprávněným byl Ing. [jméno] [jméno] a povinným žalobce. Dne 26. 7. 2017 soudní exekutor podal žádost o vydání pověření a dne 31. 8. 2017 bylo soudem vydáno pověření soudního exekutora pro soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] [anonymizováno]. Dne 4. 9. 2017 bylo vydáno vyrozumění o zahájení exekuce, příkaz k úhradě nákladů exekuce a výzva ke splnění povinnosti, vše doručeno povinnému dne 8. 9. 2017. Zároveň soudní exekutor provedl lustrace majetku povinného. Dne 5. 9. 2017 byl vydán příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného č.j. [číslo jednací], který byl zaměstnavateli povinného doručen dne 6. 9. 2017. V období od 7. 9. 2017 až do 11. 9. 2017 byly vydány další exekuční příkazy provedením exekuce postižením jiných pohledávek povinného. Dne 12. 9. 2017 podal žalobce návrh na zastavení exekuce. Dne 14. 9. 2017 byl oprávněný vyzván k podání vyjádření, dne 21. 9. 2017 oprávněný vyjádřil nesouhlas se zastavením exekuce. Dne 2. 10. 2017 povinný podal návrh na odklad exekuce. Dne 6. 10. 2017 byla věc předložena k rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce [název soudu]. Dne 16. 10. 2017 zaměstnavatel povinného sdělil, že započal se srážkami ze mzdy a prostředky deponuje. Dne 18. 10. 2017 povinný podal další návrh na částečné zastavení exekuce, se kterým oprávněný dne 26. 10. 2017 vyjádřil nesouhlas, proto byla věc dne 27. 10. 2017 předložena k rozhodnutí soudu. Dne 14. 12. 2017 vydal [název soudu] usnesení, kterým byl návrh na odklad exekuce zamítnut. Dne 4. 1. 2018 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání. Dne 19. 1. 2018 se oprávněný vyjádřil k odvolání. Dne 28. 5. 2018 vydal odvolací soud usnesení, kterým bylo usnesení soudu I. stupně změněno tak, že se provedení exekuce odkládá do právní moci usnesení, jímž bude rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce. Dne 24. 10. 2018 povinný podal podnět k výkonu dohledu nad činností soudního exekutora. Dne 5. 3. 2019 vydal soud usnesení pod č.j. [číslo jednací] o zastavení exekuce, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2019. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že před pověřením soudního exekutora mělo dojít k vydání usnesení, kterým by byl exekuční titul prohlášen vykonatelným na území České republiky, což se nestalo, přičemž tato podmínka vykonatelnosti exekučního titulu nemůže být zhojena ani doložením exekučního titulu dle nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Soud dále uvedl, že pověření soudního exekutora bylo vydáno vyšší soudní úřednicí, a nikoliv soudcem. Jelikož exekučním titulem bylo cizozemské rozhodnutí, mělo být pověření vydáno soudcem, a nikoliv vyšší soudní úřednicí. Pravomocné usnesení o zastavení exekuce bylo zaměstnavateli povinného doručeno dne 9. 4. 2019. Dále bylo ze spisu zjištěno, že na exekuci nebylo soudním exekutorem vymoženo ničeho. Průběh řízení mezi účastníky nebyl sporný.

11. Soud nehodnotil důkaz provedený fakturou [číslo] na poskytnuté právní služby v částce 3 000 Kč a související potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady ze dne 18. 10. 2021, neboť jím nebyly prokazovány skutečnosti, které by se týkaly této věci.

12. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 8 odst. 2 zákona, byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle § 8 odst. 3 zákona, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

13. Jelikož žalobce vzal svou žalobu ohledně zaplacení částky 15 286 Kč a částky 812 Kč z důvodu opravy výpočtu zpět a žalovaná s tímto postupem vyslovila souhlas, soud řízení ve smyslu § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. v uvedeném rozsahu ve výroku I. zastavil.

14. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Žalobce požadoval zaplacení částky 15 259,80 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk na úrocích z prodlení z exekučně zadržovaných finančních prostředků jako odškodnění majetkové škody, jež měla žalobci vzniknout z titulu nezákonného rozhodnutí, jímž je exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného ze dne 5. 9. 2017, č.j. [číslo jednací].

15. Co se týká činnosti soudního exekutora, pak ta je podle § 4 odst. 2 zákona považována za úřední postup při výkonu státní správy (§ 3 odst. 1 písm. bú zákona), pokud se jedná o úkony při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu (§ 4 odst. 1 zákona). Odpovědnost státu za činnost soudního exekutora se v tomto rozsahu řídí ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb. bez možnosti liberace. Za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (jako úřední osoba ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona) tak odpovídá stát, exekutor sám odpovídá za podmínek § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen„ exekuční řád“), za činnosti, na něž se nevztahuje § 4 odst. 1 zákona.

16. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozeném.

17. Úprava nezákonného rozhodnutí pak stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. 1 zákona, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013).

18. Soud se nejprve zabýval tím, zda v exekučním řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona, a dospěl k závěru, že tímto rozhodnutím je exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného ze dne 5. 9. 2017, č.j. [číslo jednací], na jehož základě došlo ke stržení a deponování finančních prostředků zaměstnavatelem povinného. Vydání exekučního příkazu je upraveno § 47 a násl. exekučního řádu, přičemž dle odst. 5 tohoto ustanovení není proti tomuto přípustný opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že proti exekučnímu příkazu lze brojit návrhem na zastavení exekuce a vzhledem k formulaci § 8 odst. 3 zákona, kde je výslovně uveden návrh na zastavení exekuce mezi prostředky, které je poškozený povinen využít za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí, je pak nutno logickým a systematickým výkladem dospět k závěru, že i exekuční příkaz je rozhodnutím ve smyslu zákona, které může být považováno za nezákonné rozhodnutí. V daném případě pak žalobce návrh na zastavení exekuce ve vztahu k tomuto exekučnímu příkazu podal a usnesením [název soudu] ze dne 5. 3. 2019, č.j. [číslo jednací] byla exekuce pravomocně zastavena, přičemž z odůvodnění se podává, že důvodem tohoto zastavení bylo, že před pověřením soudního exekutora mělo dojít k vydání usnesení, kterým by byl exekuční titul prohlášen vykonatelným na území České republiky, což se nestalo, přičemž tato podmínka vykonatelnosti exekučního titulu nemůže být zhojena ani doložením exekučního titulu dle nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Soud dále uvedl, že pověření soudního exekutora bylo nezákonně vydáno vyšší soudní úřednicí, a nikoliv soudcem, který jej měl vydat.

19. Soud se proto dále zabýval otázkou existence škody a příčinné souvislosti.

20. Pokud jde o podmínku vzniku škody na straně žalobce, pak soud zdůrazňuje judikované závěry, dle nichž i u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je nezbytnou podmínkou vznik škody na straně poškozeného. O takový případ nejde tam, kde v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k odčerpání peněžních prostředků poškozeného, avšak poškozenému současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit. Nastala-li v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi poškozeným a jinou osobou existují práva a povinnosti, která nejsou plněna, vzniká újma odškodnitelná podle zákona až tehdy, jestliže v právním vztahu těchto osob není možno dosáhnout plnění. Pouze v případě, že pohledávku poškozeného (oprávněného) nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30Cdo 1635/2013).

21. Protože zákon blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.

22. V řízení bylo prokázáno, že zaměstnavatel srážky ze mzdy žalobce na základě vydaného exekučního příkazu prováděl od okamžiku doručení tohoto exekučního příkazu, tj. od září 2017 a sražené finanční prostředky deponoval. Žalovaná ostatně při jednání konaném dne 11. 10. 2021 a dne 8. 11. 2021 učinila nesporným, že zaměstnavatel v daném období až do května 2018 prováděl srážky ze mzdy žalobce, že banka na základě pokynu soudního exekutora zadržela žalobci na jeho účtu srážku ze mzdy za srpen 2017 a že žalobci byla celkem zadržena částka 144 925,57 Kč. Dále bylo prokázáno, že zaměstnavatel žalobce se o pravomocném zastavení exekučního řízení a tedy i o pominutí důvodu pro provádění srážek ze mzdy žalobce dozvěděl dne 9. 4. 2019.

23. Soud dospěl k závěru, že žalobce nemůže být postihován za to, že soud vydal pověření k provedení exekuce i přes nesplnění zákonných podmínek, což bylo následně důvodem pro zastavení exekuce, a že v takto zahájeném exekučním řízení došlo na základě vydaného exekučního příkazu k provádění srážek ze mzdy povinného. Pokud by totiž nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí (exekuční příkaz), pak by zaměstnavatel žalobce neprováděl z jeho mzdy srážky a žalobce by s těmito prostředky mohl v období od září 2017 do 9. 4. 2019 disponovat. Na uvedeném závěru nemění nic tvrzení žalované o tom, že ze strany zaměstnavatele žalobce nedošlo k převedení finančních prostředků na účet soudního exekutora, když již samotným deponováním finančních prostředků ze strany zaměstnavatele došlo ke vzniku škody na straně žalobce. Je nerozhodné, zda se tyto prostředky nacházely ještě na účtu zaměstnavatele či již na účtu soudního exekutora, na který by mohly být převedeny pouze v případě pravomocného zamítnutí návrhu žalobce na zastavení exekuce. Namísto toho zaměstnavatel deponované finanční prostředky v souladu se svými povinnostmi uvolnil dne 9. 4. 2019, kdy mu bylo soudním exekutorem zasláno pravomocné usnesení o zastavení exekuce.

24. Žalobci tak bylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v období od září 2017 do 9. 4. 2019 skutečně zamezeno v nakládání s jeho finančními prostředky v celkové částce 144 925,57 Kč, proto mu náleží ušlý zákonný úrok z prodlení z částky 27 476 Kč od 16. 9. 2017 do 9. 4. 2019, z částky 17 486 Kč od 15. 10. 2017 do 9. 4. 2019, z částky 15 518 Kč od 15. 11. 2017 do 9. 4. 2019, z částky 15 518 Kč od 15. 12. 2017 do 9. 4. 2019, z částky 14 589 Kč od 12. 1. 2018 do 9. 4. 2019, z částky 15 092 Kč od 15. 2. 2018 do 9. 4. 2019, z částky 15 352 Kč od 15. 3. 2018 do 9. 4. 2019, z částky 13 810 Kč od 15. 4. 2018 do 9. 4. 2019, z částky 10 084,57 Kč od 15. 5. 2018 do 9. 4. 2019, který podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. celkem činí 15 293,73 Kč. Žalobce požadoval částku nižší, tj. 15 259,80 Kč, proto soud zavázal žalovanou k úhradě této částky včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení, když žalobce má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu škody uplatnil postupem podle § 14 zákona. Vzhledem k tomu, že žalobce u žalované uplatnil nárok dne 6. 2. 2020, uplynutí šestiměsíční lhůty připadá na den 6. 8. 2020 a od 7. 8. 2020 je žalovaná v prodlení, proto soud žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. od 7. 8. 2020 do zaplacení podle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění stanovil soud odlišně od § 160 odst. 1 o.s.ř. na patnáct dnů od právní moci rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech ve znění pozdějších právních předpisů (výrok II.).

25. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) podle úspěchu ve věci, kdy je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Žalobce kromě nároku na majetkovou škodu uplatnil zároveň také nárok na finanční zadostiučinění za újmu nemajetkovou. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu částku 50 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), což je v daném případě částka 42 594 Kč. Za tarifní hodnotu se tak považuje částka 92 594 Kč (50 000 Kč + 42 594 Kč). Úspěch žalobce byl pouze ohledně částky 15 259,80 Kč a ve zbývajícím rozsahu byl žalobce neúspěšný. V procentuálním vyjádření měl žalobce úspěch pouze v rozsahu 16,48 %, neúspěšný byl v rozsahu 83,52 %, zatímco žalovaná měla úspěch v rozsahu 83,52 % a neúspěch v rozsahu 16,48 %. Po odečtení neúspěchu od úspěchu tak žalobci vznikla povinnost nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 67,04 % Náklady žalované jsou představovány částkou 1 500 za 5 úkonů (vyjádření ze dne 3. 6. 2021, účast na jednání soudu dne 22. 9. 2021, 11. 10. 2021, 8. 11. 2021 a 10. 11. 2021), každý v částce 300 Kč, podle § 1, 3 písm. a), c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Z částky 1 500 Kč je pak 67,04 % představováno částkou 1 005,60 Kč. Jejich zaplacení soud uložil neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení