20 C 27/2022 - 165

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Helenou Gregorovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., se sídlem [Adresa žalobce], IČO: [IČO žalobce] zastoupen [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno], se sídlem [Adresa žalovaného] o zaplacení 51 627 370 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná uhradila částku ve výši 56 627 370 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 22.9.2000 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci rozsudku oproti povinnosti žalobce zaplatit částku 5 000 000 Kč žalované jako finanční kompenzace a to do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaném plnění ve výroku uvedené částky s tím, že pasivní legitimace žalovaného je dána, protože na něj na základě zákona č. 178/2005 Sb. o zrušení Fondu národního majetku ČR, počínaje dnem 1.1.2006, přešla veškerá práva a povinnosti Fondu národního majetku ČR. V roce 1993 byly Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci zahájeny kroky za účelem privatizace [právnická osoba] (dále jen privatizovaný státní podnik) a to v rámci tzv. velké privatizace podle zák. č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. V roce 1993 bylo shora uvedeným ministerstvem vydáno rozhodnutí o privatizaci, které odkazoval na privatizovaným státním podnikem zpracovaný privatizační projekt č. [hodnota]. Nabyvatelé byli vybráni na základě veřejné obchodní soutěže v roce 1994. Vítězi se tak stal žalobce spolu s [právnická osoba], kteří se tak měli stát vlastníky privatizovaného státního podniku. Samotnou privatizaci, tj. uzavření smlouvy o prodeji podniku, následně prováděl Fond národního majetku ČR, na který ze zákona přešel privatizovaný majetek výlučně za účelem jako převodu na vítěze veřejné obchodní soutěže, a to na základě rozhodnutí MPO o převodu privatizovaného majetku státního podniku na prodávajícího ze dne 6.1.1995, č. [Anonymizováno]. Na základě uvedeného byla mezi FNM jako převodcem a nabyvateli dne 15.1.1995 uzavřena smlouva o prodeji podniku. Podkladem pro její uzavření byl aktualizovaný privatizační projekt ke dni 30.6.1993 a rozhodnutí o privatizaci ze dne 11.3.1993. Po uzavření smlouvy o prodeji podniku vyšlo najevo, že FNM ČR není schopen nabyvatelům vydat podstatné složky privatizovaného státního podniku specifikovaného v privatizačním projektu, rozhodnutí o privatizaci nebo v samotné smlouvě o prodeji podniku. Účelem a cílem právních předpisů upravujících proces privatizace přitom bylo nepochybně převedení provozuschopného podniku na nabyvatele, kteří měli získat oprávnění okamžitě pokračovat v podnikatelské činnosti doposud uskutečňované privatizovaným státním podnikem, k čemuž v daném případě nedošlo. Nabyvatelé se intenzivně snažili i soudně realizovat svá vlastnická práva k majetku, leč zcela neúspěšně. Nikdy tak nedisponovali většinou pozemků nacházejících se v dobývacích prostorech ani nejvýznamnějším dobývacím prostorem [adresa] I., v čemž lze spatřovat buď nedbalost přípravy privatizace, ne-li záměr vyvést cenný majetek. Vzhledem k uvedenému je nepochybné, že smlouva o prodeji podniku je absolutně neplatným právním úkonem. Tato neplatnost jednak spočívá v rozporu smlouvy o prodeji podniku se zákonem a to konkrétně ust. § 5 zák. č. 92/1991 Sb. s ohledem na judikaturu a to např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 3941/2016, který stanovil, že převod majetku se provádí podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části. V době uskutečněných uvedených úkonů totiž neexistoval řádný podklad pro privatizaci, tj. řádné rozhodnutí o privatizaci ve smyslu § 5 zák. č. 92/1991 Sb. ve znění zák. č. 210/1993 Sb, když jednak shora uvedené rozhodnutí bylo vydáno před vyhotovením pro privatizaci použitého privatizačního projektu, tj. bez náležitého podkladu, a dále neobsahovalo ani žádnou bližší specifikaci privatizovaného podniku, když pouze odkazovalo na znění v budoucnu vyhotoveného/aktualizovaného privatizačního projektu a mělo tedy ve skutečnosti pouze formu schválení privatizačního projektu podle § 5 zák. č. 92/1991 Sb. ve znění do 11.8.1993, nikoli formu rozhodnutí o privatizaci ve smyslu tohoto ustanovení ve znění rozhodném pro privatizaci podniku, na základě kterého měla být privatizace realizována. Dalším důvodem neplatnosti smlouvy je její rozpor s privatizačním projektem, který evidentně vymezil podstatně širší okruh nemovitostí, než samotná smlouva o prodeji podniku. Zák. č. 92/1991 Sb. sice upravuje, že se rozhodnutí o privatizaci může týkat i jen části majetku řešeného návrhem privatizačního projektu, avšak takové rozhodnutí by muselo takovou část majetku výslovně specifikovat, příp. uvést, jaké části majetku uvedené v privatizačním projektu se rozhodnutí o privatizaci netýká. Žádný podobný výčet však v tomto případě neobsahovalo ani vadné rozhodnutí o privatizaci ze dne 11.3.1993, které nijak nespecifikovalo majetek, jehož se mělo týkat a to přesto, že okruh majetku převáděného smlouvou o prodeji podniku byl podstatně užší, než bylo vymezeno v privatizačním projektu. Nabyvatelům nebyly FNM nikdy řádně vydány nemovitosti vymezené v privatizačním projektu a ani se jim nepodařilo je získat v rámci soudních řízení (odkaz na rozsudek NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1122/2010 a sp. zn. 32 Cdo 3813/2008), přestože z řádného rozhodnutí nevyplývalo omezení rozsahu privatizovaných nemovitostí oproti privatizačního projektu. V takovém případě je smlouva absolutně neplatná dle ust. § 39 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.) a tato smlouva je neplatná rovněž z důvodu její neurčitosti ve smyslu § 37 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.) z důvodu rozporu vymezení nemovitostí v obou dokumentech. Žalobce má rovněž za to, že smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.). Postup žalovaného a FNM při předmětné privatizaci byl provázen takovými nestandardními kroky a okolnostmi, které nemohou v právním státě obstát, neboť jsou zodpovědní za to, že žalobcům bylo vydáno v rozporu s účelem privatizace namísto provozuschopného celku, toliko nepoužitelné „torzo“ privatizovaného státního podniku, přestože účelem privatizace bylo v souladu se zákonem převést na nabyvatele provozuschopný podnik nebo jeho provozuschopná část. Rozpor s dobrými mravy lze spatřovat ve vyloučení použití ustanovení obchodního zákoníku a zák. č. 92/1991 Sb., jako např. požadovat slevu z kupní ceny dle § 486 odst. 1 obch. Zák. ve spojení s ust. § 20 zák. č. 92/1991 Sb. v případě, že vyjde najevo, že některé složky podniku chybí nebo jsou vadné. Nabyvatelé tak byli nuceni zaplatit kupní cenu, aniž by měli záruku, že jako protiplnění získají adekvátní protihodnotu, tj. provozuschopný podnik, ač FNM si musel být vědom toho, že nebude schopen vydat nabyvatelům veškeré složky privatizovaného podniku, neboť byly převedeny na třetí osoby, např. nejpodstatnějšího a nejperspektivnějšího dobývacího prostoru na konkurenta žalobce, je smlouva zcela nemravná. Dalším zásadním pochybením FNM je fakt, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku nepožádal příslušný obvodní báňský úřad o vydání předchozího souhlasu ve smyslu § 27 odst. 7 horního zákona, podle kterého je převod dobývacího prostoru na jinou organizaci možný pouze po udělení tohoto souhlasu. Mezi zásadní pochybení patří i skutečnost, že některé pozemky, které se nacházely z větší části přímo v dobývacích prostorech výslovně vymezené ve smlouvě o prodeji podniku, byly již v roce 1992 vydány jako restituce paní [jméno FO] a to přesto, že v privatizačním projektu bylo výslovně uvedeno, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné právní vady včetně restitučních nároků. Pokud by tuto skutečnost nabyvatelé věděli, pravděpodobně by uvedenou smlouvu vůbec neuzavřeli. [právnická osoba]. navíc s uvedenou restituentkou uzavřel smlouvu o nájmu, avšak své závazky z ní neplnil, proto vzniklé dluhy přešly na nabyvatele, jako jeho právní nástupce. Vzájemná práva na vrácení poskytnutých plnění podle neplatné smlouvy o prodeji podniku nebyla a nemohla být narovnána dohodou o narovnání ze dne 1.10.1996, kterou nabyvatelé uzavřeli s FNM, neboť by se muselo vycházet z předpokladu, že nabyvatelé se na základě platné smlouvy o prodeji podniku stali vlastníky privatizovaného majetku státního podniku [právnická osoba] dle aktualizovaného privatizačního projektu č. [hodnota]. Podle § 585 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. se dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Jejím uzavřením tedy nedošlo k narovnání či zhojení práv a povinností z neplatně uzavřené smlouvy. Žalobci se po celou dobu svých práv domáhali v různých soudních řízeních svých práv a to např. o určení neplatnosti smlouvy o převodu dobývacího prostoru [adresa] I, vydání dobývacích prostorů [adresa]-Kubačka, nebo svých práv k pozemkům, ke kterým měl státní podnik [právnická osoba], ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku právo hospodaření, avšak neúspěšně. Podle § 457 zák. č. 40/1964 Sb. platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Přitom soud přihlédne k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat, kdy toto ust. § 107 odst. 3 (zák. č. 40/1964 Sb.) je aplikovatelné i v obchodněprávních vztazích. Toto platí i v případech, kdy lze namísto vrácení předmětu smlouvy poskytnout pouze peněžitou náhradu podle § 458 (zák. č. 40/1964 Sb.+ viz také NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4740/2015). Žalobci tedy vzniklo právo na vrácení kupní ceny, když výši žalované částky určil tak, že kupní cena ve výši 72 880 000 Kč byla dohodnou o narovnání snížena na částku 47 735 000 Kč, přičemž tato částka byla nabyvateli podniku zaplacena v plné výši dne 14.12.1999. Nabyvatelé však nad rámec kupní ceny museli bezprostředně po uzavření kupní smlouvy zaplatit příslušnému finančnímu úřadu daňový nedoplatek ze dne 15. a 18. 4. 1997 ve výši 8 892 370 Kč jako dlužnou daň z přidané hodnoty neodvedenou privatizovaným státním podnikem, když o tuto částku byla tedy fakticky navýšena kupní cena. Ve smlouvě o prodeji podniku bylo dohodnuto, že k předání a převzetí všech složek privatizovaného státního podniku se mělo uskutečnit do 15.2.1995, o čemž měl být sepsán zápis, avšak k žádnému předání všech složek nikdy nedošlo. Nabyvatelé nabyli pouze zlomek majetku tvořícího původní státní podnik [právnická osoba] a to nemovitosti a movité věci specifikované v žalobě. Nabyvatelé nejsou schopni vydat veškerý uvedený majetek, neboť byl v rámci pochybného konkursního řízení na majetek společnosti [Anonymizováno]. zpeněžen ve prospěch společnosti [právnická osoba], a v současné době je ve vlastnictví-držbě třetích osob. Nabyvatelé jsou tak povinni namísto vrácení uvedených složek privatizovaného podniku povinni zaplatit peněžitou náhradu za tyto složky. Hodnota výše uvedených nemovitostí činí maximálně 2 182 000 Kč, což je částka, za kterou byly v rámci konkursního řízení zpeněženy. Hodnota movitých věcí pak činí maximálně dle názoru žalobce částku 2 818 000 Kč a převážná část privatizovaného majetku nebyla nabyvatelům, jak je zřejmé z předávacích protokolů, vůbec vydána, celkem tedy cca 5 000 000 Kč. Po zohlednění vzájemných nároků tedy žalobce požaduje žalovanou částku s úrokem z prodlení v zákonné výši od doby, kdy žalobce žalovaného poprvé vyzval k vrácení kupní ceny a to dopisem ze dne 20.9.2000 a dne 19.12.2021 zaslal žalovanému předžalobní výzvu dle § 142a o.s.ř..

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil a uvedl, že jednak tvrzená neplatnost smlouvy o prodeji podniku není dána a dále že právo žalobce na dovolání se relativní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku je již promlčeno, neboť nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené právními předpisy a to § 100 odst. 1 věta prvá zák. č. 40/1964 Sb. obč. zákoník a to v obecné tříleté promlčecí době, která začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. zásadně den, kdy bylo možno podat žalobu u soudu a to je v tomto případě den, kdy došlo k uzavření předmětné smlouvy o prodeji podniku. Dále má za ta, že je již promlčeno právo žalobce domáhat se případného bezdůvodného obohacení z tvrzené neplatné smlouvy v souladu s § 457 (zák. č. 40/1964 Sb.) když tvrdí, že ona sama již není schopna vrátit žalované to, co na základě ní obdržela, a to v souladu s ust. § 107 odst. 1 (zák. č. 40/1964 Sb.). Dále vznesl námitku věci rozsouzené, kdy totožnost věci spatřoval ve stejných skutkových tvrzeních v žalobách, kterými se domáhal svých nároků ze smlouvy o prodeji podniku, když soudy v žádném z těchto řízení nedospěly k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, ač by mělo povinnost k této neplatnosti přihlédnout i bez návrhu, z úřední povinnosti, což se v žádném z dále uvedených řízení nestalo. V roce 2003 se společnost [právnická osoba]. za žalobce na základě komisionářské smlouvy domáhala zaplacení náhrady škody jako ušlého zisku vzniklého z porušení povinnosti FNM, avšak soudy (MS v Praze a VS v Praze) dospěly k závěru, že z dohody o narovnání vyplývá, že po jejím uzavření již není možno dovozovat existenci protiprávního úkonu žalované a že důvodná je i námitka promlčení. Dále v řízení vedeném zdejším soudem (sp. zn. [spisová značka]) se žalobce domáhal vydání nemovitostí a dobývacích prostorů event. zaplacení částky 282 009 000 Kč, kde soud také nedospěl k závěru, že by smlouva o prodeji podniku byla neplatná a přihlédl i námitce promlčení. V této věci zaujal stanovisko i NS ČR, který se v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] vyjádřil k povaze privatizačního projektu a jeho vlivu na nabytí vlastnictví k privatizovanému majetku. V řízení u OS pro [adresa] a následně u MS v Praze, kde se žalobce domáhal náhrady škody, byl vysloven právní závěr, že měl-li žalobce za to, že ve smlouvě (o prodeji podniku) není co do vymezení privatizovaného majetku uvedeno vše, co by tam snad být uvedeno mělo (podle jejího názoru), měla trvat na precizaci předmětu smlouvy. Pokud k ní nedošlo, nikdo ho nenutil takovou smlouvu uzavřít. Následné dovolání žalobce NS ČR usnesením čj. [spisová značka] odmítl a rovněž ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce (IV. ÚS 2033/20). Dále žalovaný vznesl námitku, že v tomto řízení, ve kterém je projednávána absolutní neplatnost smlouvy, se neúčastní všichni účastníci smlouvy, proto žalovaný namítl nedostatek aktivní věcné legitimace ve sporu s tím, že kromě žalobce a žalované byl dále smluvní stranou i [právnická osoba] a jeho stavební firma (viz platná judikatura, např. rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2244/2012). Tvrzení žalobce o absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku žalovaný označil za účelové, když se jimi snaží zhojit skutečnost, že v předchozích řízeních byl neúspěšný, a navíc soudy by k této neplatnosti musely přihlédnout z úřední povinnosti. K tvrzenému důvodu spočívajícímu v tom, že „v době uskutečnění uvedených úkonů neexistoval řádný podklad pro privatizaci, tj. řádné rozhodnutí o privatizaci“ uvedl, že tvrzení v žalobě jsou zmatečná, neboť žalobce na jedné straně argumentuje neexistencí rozhodnutí o privatizaci, ale na druhé straně dodává, že rozhodnutí o privatizaci zde existovalo a to ze dne 11.3.1993, nebylo však možno jej považovat za rozhodnutí o privatizaci dle příslušného zákona, protože bylo vydáno před vyhotovením privatizačního projektu a neobsahoval specifikaci privatizovaného podniku. Žalované není známo, z jakého důvodu by uvedené skutečnosti měly mít za následek „nepoužitelnost“ uvedeného rozhodnutí. Ač má za to, že jednotlivé kroky předmětné privatizace byly provedeny v souladu s právními předpisy, upozornila na to, že i kdyby ze strany státu došlo v tomto směru k jakémukoliv pochybení, tak by nepodléhalo přezkumu obecných soudů (viz. Usnesení ÚS sp. zn. III ÚS 380/97). Dále žalovaný upozornil na to, že privatizační projekt je pouze podkladem pro uzavření smlouvy a nelze jej považovat v obecné rovině za specifikaci jejího předmětu (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 32 Cdo 2858/2010). Stejné skutečnosti konstatoval rovněž Městský soud v Praze v rozsudku čj. [spisová značka] v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady ušlého zisku. Pokud jde o tvrzený rozpor smlouvy s dobrými mravy z důvodu toho, že nebyl žalobci vydán veškerý majetek privatizovaného státního podniku, odkázal se žalovaný na judikaturu NS ČR, ze které vyplývá, že v takovém případě se jedná o právní vadu, a nejde v takovém případě dovozovat neplatnost smlouvy o prodeji podniku (např. rozsudek NS sp. zn. 23 Cdo 2950/2007. Výklad učiněný žalobce je pak zjevně nesprávný a nespravedlivý, neboť je v rozporu se základním principem výkladu smluv, který upřednostňuje, jsou-li možné oba výklady, ten, který neplatnost smlouvy nezakládá, opačný princip by měl být výjimkou, nikoliv zásadou (viz např. I.ÚS 625/03). Co se týká tvrzení žalobce o dohodě o narovnání ze dne 1.10.1996 se žalovaný odkázal na komentářovou literaturu (Fiala Josef, Občanský zákoník-komentář, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2009) k uvedenému zákonnému ust. § 570 obč. zák., podle které je účelem „narovnání“ zrušení sporného či pochybného závazku a jeho nahrazení závazkem novým, nesporným a nepochybným. „Sporností a pochybností pak může být jakákoliv právně relevantní otázka spojená s právem účastníků, čili i samotná existence či platnost práva, ale i další otázky. Předpokladem narovnání je sporné nebo pochybné právo účastníků, nemusí se však jednat o právo platné (existující). Není vyloučeno, aby otázka existence či platnosti práva byla právě předmětem sporu či pochybnosti, kterou strany řeší uzavřením dohody o narovnání, mimo to zákon stanoví, že narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla“. Z toho tedy plyna, že i kdyby smlouva o prodeji podniku neplatná byla, tak uzavřením dohody o narovnání došlo k odstranění všech sporností a pochybností o právech a povinnostech z ní vyplývajících. Strany v ní výslovně uvedly, že již nemají vůči sobě žádných dalších nároků, pohledávek a požadavků. Ohledně požadavku žalobce na vrácení daně z přidané hodnoty žalovaný uvedl, že mu není zřejmé, z jakého titulu tento požadavek má a má za to, že se svou žádostí by se měl obrátit na příslušný finanční úřad. K tvrzené nemožnosti vrátit žalovanému nabytý majetek žalovaný namítl, že mu není známo, proč by žalovanému mělo jít k tíži, že žalobce pozbyl majetek svým vlastním jednáním a to tím, že tento majetek převedl na společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno]., která následně skončila v konkurzu. Z uvedených důvodů navrhl žalobu zamítnout, příp. částečně řízení zastavit (nedostatek aktivní věcné legitimace).

3. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že jeho námitka promlčení není relevantní, neboť žalobce svůj nárok odvozuje z absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji podnik, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti a která je nezhojitelná. Nejde tedy o relativní neplatnost podle § 40a (zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák.) a proto nelze uvažovat promlčení práva domáhat se relativní neplatnosti smlouvy. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni si vrátit vzájemně vše, co podle ní dostali, přihlédne soud podle ust. § 107 odst. 3 (zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák.) k námitce promlčení jen tehdy, jestliže i by i druhý účastník mohl promlčení namítat a odkázal se na platnou judikaturu (NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4740/2015) a tedy žalovaný se mýlí, pokud namítá promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jen proto, že žalobce již není schopen vydat převedené složky podniku, ale pouze finanční kompenzaci. Odmítl námitku věci pravomocně rozsouzené s tím, že v řízeních, na která žalovaný poukazuje, nebyla řešena ani pravomocně vyřešena otázka absolutní neplatnosti (a to ani jako předběžná otázka) ani vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné smlouvy o prodeji podniku. Ani v případě, že by platnost smlouvy byla řešena jako otázka předběžná, pak by soud v rámci tohoto řízení nebyl tímto hodnocením v rámci různých soudních procesů vázán, pokud by nebyla vyřešena ve výroku rozhodnutí (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, 23 Cdo 1454/2009, 30 Cdo 336/2001). Pokud se jedná o nedostatek aktivní legitimace žalobce, pak v této věci se nedomáhá určení neplatnosti smlouvy, ale vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 513 (zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák.) platí, že „je-li dlužník zavázán ke stejnému plnění několika věřitelům, kteří jsou podle zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, může kdokoliv z věřitelů žádat celé plnění a dlužník je povinen plnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první.“ Žalobce byl spolu s [právnická osoba] povinen a oprávněn solidárně, tj. společně a nerozdílně, a proto žalobce nepochybně může nároky související se smlouvou uplatňovat samostatně. V řízení by pak byli oba v postavení samostatného procesního společenství. Uvedl, že trvá na existenci v žalobě uvedených důvodů, které mají za následek absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku s tím, že je si vědom platné judikatury v tom smyslu, že rozhodnutím o privatizaci není zakládán žádný závazkový právní vztah a že privatizační projekt byl podkladem pro uzavření smlouvy o prodeji podniku. Uvedeným však není vyvráceno, že samotná smlouva o prodeji podniku musí být podle ust. § 5 a § 12 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. uzavřena v souladu s rozhodnutím o privatizaci a privatizačním projektem nebo jeho částí, o nějž se rozhodnutí o privatizaci opírá. Pokud se žalovaný odkazuje na případné uplatňování právních vad podle § 486 odst. 4 a § 433 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, pak má žalobce za to, že toto lze aplikovat pouze v případě, kdy k určitým složkám podniku uplatňuje právo třetí osoba. Za právní vadu tak nelze považovat uzavření smlouvy o prodeji podniku v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy. K námitkám žalovaného na zhojení smlouvy o prodeji podniku smlouvou o narovnání dále uvedl, že žalobce rozhodně při uzavření dohody o narovnání nemohl pomýšlet na to, že narovnáním jsou vyřešena i případná práva a povinnosti z neplatné smlouvy o prodeji podniku ze dne 15.1.1995 ve smyslu § 585 odst. 1 (zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák.). Co se týká požadavku na vrácení nedoplatku daně z přidané hodnoty, o které nebyla zmínka ve smlouvě o prodeji podniku, dohodě o narovnání ani podkladech pro privatizaci, pak vzhledem k vyloučení aplikace § 20 odst. 2 zák. č.92/1991 Sb. a ust. § 486 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. ve smlouvě, ji žalobce považuje za součást kupní ceny. K námitkám žalovaného k nemožnosti vrátit nabytý majetek žalobce uvedl, že tento nepoužitelný majetek byl nucen hledat další partnery, kteří by byli ochotni se podílet na nápravě FNM způsobeného neuspokojivého stavu a navíc zaplacení peněžité náhrady namísto vrácení již v roce 1995 nepoužitelných složek privatizovaného podniku není pro žalovaného nikterak nevýhodné a zcela trvá na žalobě.

4. Z privatizačního projektu č. [hodnota] aktualizovaného dne 30.6.1993 ke dni 31.12.1992, rozhodnutí o privatizaci ze dne 11.3.1993, smlouvy o prodeji podniku ze dne 15.1.1995 a její přílohy č. 1, výpisu z katastru nemovitostí ze dne 18.6.1993, bylo zjištěno, že žalobce a [právnická osoba] uzavřeli v rámci privatizačního procesu zahájeného v roce 1993 Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, na základě rozhodnutí uvedeného ministerstva o privatizaci [právnická osoba], který odkazoval na privatizovaným státním podnikem zpracovaný privatizační projekt č. [hodnota], jakožto vítězové veřejné obchodní soutěže s Fondem národního majetku ČR na základě potvrzení oznámení FNM a na základě rozhodnutí MPO o převodu privatizovaného majetku státního podniku ze dne 6.1.1995 č. [Anonymizováno] dne 15.1.1995 smlouvu o prodeji podniku jakožto nabyvateli a Fondem národního majetku ČR jako převodcem, jejímž podkladem byl aktualizovaný privatizační projekt ke dni 30.6.1993 a rozhodnutí o privatizaci ze dne 11.3.1993.

5. Z dohody o narovnání ze dne 1.10.1996 soud zjistil, že byla uzavřena podle § 585 OZ mezi FNM ČR na straně jedné a žalobcem a [jméno FO] na straně druhé. Byla uzavřena s tím, že po uzavření v odst. 4 uzavřené smlouvy o prodeji podniku vznikl mezi stranami smlouvy spor o rozsah plnění povinností kupujícího a prodávajícího, kdy kupující shrnul své námitky do stanoviska adresovaného předsedovi výkonného výboru [Anonymizováno] a doručeno FNM dne 8.3.1995. Kupující požadoval jednak předání celého majetku, který byl privatizován a dále převedení práv k dobývacímu prostoru [adresa] I. dle kupní smlouvy. Zaplacení kupní ceny bylo podmíněno splněním povinností ze strany prodávajícího, když svých práv se kupující domáhal vydání majetku podáním žaloby proti prodávajícímu u Krajského obchodního soudu v Praze. Obě smluvní strany po vzájemné dohodě nechaly vypracovat odborný posudek k postupu privatizace s.p. [právnická osoba] u firmy [právnická osoba], který vypracoval [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a tento posudek strany souhlasně vzaly jako základ pro uvedenou smlouvu o narovnání a prohlásily jeho obsah a závěry za věcně správné, oba účastníci výslovně potvrdili, že se s ním seznámili. Strany smlouvy si nově sjednaly kupní cenu s tím, že ji mají jako cenu konečnou. Oba účastníci si dále sjednali, že pokud [Anonymizováno] nevyhoví žádosti kupujícího o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty a kupující tuto částku zaplatí, zavázal se prodávající k dohodě sjednat dodatek, ve kterém sníží kupní cenu o zaplacenou DPH. Dále se v uvedené smlouvě kupující zavázal, že svým jménem, na své náklady a vlastním přičiněním zajistí a vypořádá dořešení pozemků, jejich zaměření, dokoupení, vypořádání případných škod či jiných nároků, které třetí osoba vůči majitelům předmětných nemovitostí či státnímu podniku či prodávajícímu vznesla či v budoucnu vznese. Účastníci zde dále prohlašují, že smlouvou o narovnání stanovená nová kupní cena je konečná bez ohledu na to, zda ujištění prodávajícího se v budoucnu ukážou či neukážou pravdivá a bez ohledu na to, zda následným soudním či jiným rozhodnutím bude či nebude dosaženo toho, že kupující jako vlastník práv bude moc tato práva využívat. Kupující sám na své náklady a vlastním přičiněním podnikne takové kroky, které mu zajistí náležité využívání práv k dobývacím prostorům. Dále obě strany výslovně konstatovaly, že prodávající svůj závazek splnil jen částečně, přičemž v nesplněném rozsahu se splnění povinnosti promíjí a závazek tak zaniká. Dále oba účastníci prohlásili, že po podepsání dohody nemají již vůči sobě žádných dalších nároků, pohledávek, požadavků apod. s výjimkou požadavku součinnosti prodávajícího při řešení problematiky dobývacího prostoru [adresa] I. Na základě této smlouvy bude žaloba u KOS v Praze vzata zpět. Dále obě strany smlouvy vzaly na vědomí, že v návaznosti na řádném zaměření privatizovaných a dalších pozemků bude nutno formou dodatku ke kupní smlouvě upřesnit rozsah či velikost privatizovaných pozemků. V závislosti na tom pak strany upraví svá další práva a povinnosti (např. změna kupní ceny).

6. Z dopisu žalobce a [právnická osoba] [jméno FO]. [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] předsedovi výkonného výboru FNM ČR ze dne 20.9.2023 bylo zjištěno, že nabyvatelé ze smlouvy o prodeji podniku a následné smlouvy o narovnání vytkli FNM ČR jako prodávajícímu nesplnění jeho povinností z uvedené smlouvy s tím, že jim nebyl vydán majetek, který jim dle smlouvy vydán být měl, ačkoliv nabyvatelé své závazky splnili a navíc byli nepřiměřeni sankcionováni a dále uplatnili námitku absolutní neplatnosti uvedené smlouvy a to z obdobných důvodů jako v této žalobě a požádali o splnění vzájemné restituční povinnosti účastníků smlouvy.

7. Z výzvy [Anonymizováno] ze den 15.4.1997 žalobci a [právnická osoba] bylo zjištěno, že každý z nich byl vyzván k úhradě daňového nedoplatku v náhradní lhůtě do 11.4.1997 v částce 4 446 185 Kč.

8. Z výzvy k vrácení kupní ceny neplatně privatizovaného státního podniku [právnická osoba] ve výši 51 627 370 Kč ze dne 19.12.2021 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce uvedeným dopisem uplatnil úhradu žalované částky předžalobní výzvou podle § 142a o.s.ř.

9. Ostatní důkazy (dohoda o vypořádání restituční pohledávky mezi [Anonymizováno]. a [jméno FO] ze dne 11.3.1997s geometrickými plány, dopis [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno]. [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 27.12.1994-týká se neoprávněného převodu dobývacího prostoru [adresa] I na společnost [Anonymizováno]., dopis nabyvatelů ze smlouvy o převodu podniku předsedovi FNM ze dne 7.2.1995-týká se stejné záležitosti, kupní smlouva ze dne 25.3.1997 uzavřená mezi [jméno FO] a [právnická osoba]. o převodu nemovitostí, kupní smlouva mezi [Anonymizováno] a [právnická osoba]., nájemní smlouva (datum nečitelné) mezi [jméno FO] jako pronajímatelem a [právnická osoba]., smlouva o převodu dobývacího prostoru mezi [právnická osoba]. a [Anonymizováno]. ze dne 16.6.1994, smlouva o převodu dobývacích prostorů mezi [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. ze dne 12.5.1997) soud sice k důkazu provedl, ale nevyužil pro své rozhodnutí.

10. Z provedeného dokazování soud zjistil skutkový stav spočívající v tom, že žalobce a [právnická osoba] uzavřeli s právním předchůdcem žalovaného smlouvu o prodeji podniku, která byla výsledkem procesu privatizace státního podniku [právnická osoba], kdy oba nabyvatelé vyhráli veřejnou obchodní soutěž. S uzavřenou dohodou však nebyli spokojeni, neboť vykazovala závažné vady a nebyli uspokojeni ve svém záměru obdržet v rámci privatizace provozuschopný podnik, ačkoliv své povinnosti vyplývající se smluvních ujednání neporušili a při uzavírání vycházeli z privatizačního projektu, a proto následně byla uzavřena dohoda o narovnání, na základě níž uhradili stanovenou kupní cenu. Po nějaké době zjistili nedostatky z této dohody vyplývající (opět neobdrželi do svého vlastnictví zamýšlený majetek) a svých práv se začali domáhat jednak přímo u prodávajícího (a následně současném žalovaném) a dále vyvolali svými návrhy několik soudních řízení, ve kterých však nebyli úspěšní. Naposledy se domáhali vzájemné restituční povinnosti účastníků z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji předžalobní výzvou a touto žalobou s tím, že však nemovitosti a movité věci, jejichž vlastníky se na základě této smlouvy a následné smlouvy o narovnání stali, již vrátit žalovanému nelze, neboť již nejsou jejich vlastníky, případně je vůbec nedostali do vlastnické držby. Nabídli tedy finanční kompenzaci, kterou v žalobě vyčíslili.

11. Hlavním předmětem řízení byl požadavek žalobce na vzájemné vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku a následně smlouvy o narovnání, kdy podmínkou platnosti smlouvy o narovnání mohla být pouze (dle tvrzení žalobce) platná smlouva o prodeji podniku.

12. Soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení ze strany žalovaného ve světle hmotněprávních právních předpisů platných v době uzavření posuzovaného kontraktu a tím je zák. č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník -ObZ (jedná se o smlouvu uzavřenou podle §476 a násl. obch. zák. a v případě platnosti by bývala absolutním obchodním závazkovým vztahem) a zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ) který lze použít jako obecný předpis v případě, že obchodní zákoník některé aspekty projednávané problematiky neupravuje. Dále soud použil obou právních předpisů i proto, že sice smlouva o prodeji podniku byla uzavřena podle § 479 obč. zák., ale smlouva o narovnání podle § 585 OZ a žalobce se domáhal vydání plnění poskytnutého žalovanému právě podle této smlouvy.

13. Soud má za to, že na danou věc je třeba aplikovat nikoliv pouze ustanovení ObZ, nýbrž i OZ a to právě v otázce přípustnosti práva uplatnit námitku promlčení v případě povinnosti vrátit si vzájemná plnění, tedy v případě tzv. synalagmatického závazku, neboť tato problematika v ObZ upravena není, resp. nepočítá s tzv. nepromlčitelností vlastnického práva. Dále v ObZ není upraven rozsah této vzájemné restituční povinnosti a postup v případě, že předmět bezdůvodného obohacení nelze vydat. V těchto otázkách soud použil ustanovení OZ. Některá ustanovení obsahující úpravu uvedené problematiky jsou v obou předpisech významově stejná (např. § 100 odst. 1 OZ a § 387 odst. 1 ObZ).

14. Dále má soud za to, že některá ustanovení ObZ nelze bez výhrad v tomto případě zcela aplikovat, neboť se nejedná o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, protože strany smlouvy byly sice subjekty zapsanými v obchodním rejstříku, ale FNM ČR nebyl podnikatelem, nýbrž subjektem, na který přešel privatizovaný majetek výlučně za účelem jeho převodu na zájemce o něj a smlouvy o převodu nebyly výrazem jeho podnikatelské činnosti (soustavná samostatná výdělečná činnost provozovaná vlastním jménem za účelem dosahování zisku) a ze stejného důvodu není případné ani použití některé judikatury, např. rozsudek NS ČR sp. zn. 35 Odo 619/2002.

15. Podle § 387 odst. 1 ObZ se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.

16. Podle § 100 odst. 1, 2 OZ se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

17. Podle § 107 odst.3 OZ jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

18. Podle § 394 odst. 2 ObZ u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

19. Podle § 397 nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

20. Podle § 408 odst. 1 ObZ bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.

21. Podle komentářové literatury se má za to, že „nároky předpokládané v § 394 odst. 2 v obchodním zákoníku vůbec upraveny, nýbrž jde zcela jednoznačně o nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. Přesto, jde-li o neplatnou smlouvu, která by byla bývala obchodem, relativním, absolutním anebo fakultativním, budou se promlčení nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle takové neplatné smlouvy řídit obchodním zákoníkem. Není rozlišeno, co je důvodem neplatnosti, a není ani rozlišeno, zda jde o neplatnost absolutní nebo relativní. Rozhodným okamžikem pro běh promlčecí doby pak je objektivní skutečnost, kdy bylo plnění poskytnuto. Bylo-li poskytnuto více plnění podle dané neplatné smlouvy, bude běžet promlčecí doba ohledně každého z nich zvláště. Není tedy rozhodné, kdy a jak se účastníci daného vztahu o neplatnosti dozvěděli, zda někdo z nich tuto neplatnost způsobil a žádné jiné podobné okolnosti subjektivní povahy“.

22. Podle ust. § 458 odst. 1 OZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

23. První otázkou bylo vypořádat se s obranou žalobce spočívající v tom, že se jedná o případ, kdy žalovaný nemůže úspěšně uplatnit námitku promlčení ve smyslu § 107 odst. 3 OZ.

24. Soud po zjištění skutkového stavu a jeho právním zhodnocení dospěl k závěru, že žalovaný mohl v tomto řízení uplatnit námitku promlčení a to i přes to, že se jednalo o námitku absolutní neplatnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem bylo nabytí vlastnického práva k nemovitým a movitým věcem, které ve svém souhrnu tvořily „podnik“. Podle komentářové literatury se nelze úspěšně dovolat promlčení „ve vzájemných závazcích, kdy právo jedné strany podléhalo promlčení, zatímco právo druhé strany nikoliv (typicky závazek z neplatné kupní smlouvy, kde se promlčuje právo na vrácení zaplacené kupní ceny, nepromlčuje se právo na vydání věci s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva). V zájmu ochrany spravedlivého řešení vylučují se účinky vznesení námitky promlčení, pokud nemůže druhý účastník promlčení namítat (kupující by nemohl namítat promlčení práva na vrácení věci, prodávající by mohl vznést námitku promlčení práva na vrácení zaplacené kupní ceny). Toto ustanovení lze podle soudní praxe aplikovat jen na ty případy, kdy podle smlouvy každý z účastníků (nikoliv jen jeden) něco dostal, a je proto povinen druhému účastníkovi při neplatnosti nebo zrušení smlouvy vrátit to, co dostal. V tomto řízení se však jedná o případ zcela odlišný. Žalobce dle svého tvrzení již nemůže žalovanému z nabytého majetku cokoliv vrátit, neboť jeho vlastnictví k nabytým věcem zaniklo, resp. bylo převedeno na jinou osobu. Proto je povinen synalagmaticky uhradit pouze ekvivalent odpovídající hodnotě nabytých movitých i nemovitých věcí. Jedná se tedy o dvě vzájemná finanční plnění a nelze mít za to, že žalovaný nemůže namítat promlčení proto, že nelze namítat promlčení pro nepromlčitelnosti vlastnického práva. Nárok na tento finanční kompenzační ekvivalent odpovídající hodnotě do vlastnictví nabytých věcí promlčení podléhá a rovněž žalobce by mohl namítnout promlčení práva žalovaného na jeho zaplacení.

25. Další otázkou bylo posouzení počátku plynutí promlčecích lhůt. Pokud žalobce uhradil kupní cenu (upravenou smlouvou o narovnání) dne 14.12.1999 a dále daňový nedoplatek dne 15.4.1997 a 18.4.1997 (ten zahrnul žalobce do kupní ceny, a tedy i do bezdůvodného obohacení) a tyto skutečnosti žalovaný v řízení nesporoval, pak promlčecí 4 letá lhůta k uplatnění vrácení těchto částek uplynula dne 14.12.2003 (kupní cena) a 18.4.2001 (daňový nedoplatek). Ke dni podání žaloby (tj. 6.7.2022) marně uplynula i 10 ti letá lhůta uvedená v § 408 odst. 1 ObZ (tj. 14.12.2009 a 18.4.2007).

26. Vzhledem k tomu, že žalovaný úspěšně namítl promlčení uplatněného nároku, soud z důvodu procesní ekonomie již neprováděl další dokazování a nezkoumal další námitky účastníků v tomto řízení vznesené a žalobu v celém rozsahu zamítl.

27. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. l o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl a přiznal je tedy žalovanému výrokem II. rozsudku. Výši nákladů soud určil jako paušální náhradu nezastoupeného účastníka za 3 úkony (příprava a převzetí, vyjádření a příprava a účast na jednání) po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. MS ČR.

Poučení