20 C 27/2022-93

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení [částka] s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky [částka] a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, podanou u zdejšího soudu dne [datum], domáhala zaplacení plnění ze zápůjčky (spotřebitelského úvěru) ze dne [datum] s původní jistinou [částka]. Z této se domáhá [částka] na jistině (žalovaný na ni uhradil do zesplatnění, které nastalo dne [datum], [částka]), na úrocích do zesplatnění [částka] (žalovaný uhradil do zesplatnění [částka]), na měsíčních poplatcích [částka] (žalovaný uhradil do zesplatnění [částka]), na kapitalizovaném úroku z prodlení [částka] ([částka] do zesplatnění, [částka] od zesplatnění do [datum]), smluvních pokut [částka] (do zesplatnění), [částka] (po zesplatnění) a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky [částka]. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 53 uvedla, že nespoléhala pouze na údaje od dlužníka, ale jeho poměry aktivně šetřila, zjistila jeho pravidelný měsíční příjem ([částka] čistého), zkoumala dostupné databáze i výpisy z účtu dlužníka, přezkoumala jeho měsíční výdaje a zjistila, že disponuje dostatečnou částkou k úhradě splátek. Sjednanou úrokovou sazbu považuje za přiměřenou, je přirozeně vyšší, než bankovní úroky, neboť zahrnuje i rizika spojená s neplacením od klientů, kteří na bankovní úvěry nedosáhnou, a měla za to, že pasivní žalovaný závazek před podpisem znal a neplatnost tohoto ujednání nenamítá. Odkázala soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1037/2019 (neuvedla však, že bylo zrušeno Ústavním soudem a věc je opětovně u Nejvyššího soudu bez vyřízení opravného prostředku). Má za to, že úrok je přiměřený, s bankovními produkty a jejich sazbami přímo neporovnatelný, obchodní úroky jsou sjednány jako pevné (již neběží v případě prodlení), nejblíže má kontokorentním úvěrům, u nichž jsou navíc běžné stálé poplatky. Poplatky považuje za přiměřené, platně a srozumitelně sjednané a logické. Žádala, aby soud přihlédl i k dalším zásadám závazkového práva, než jen k ochraně spotřebitele.

2. K projednání věci soud musel nařídit jednání (žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila), žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil a soud jednal v jeho nepřítomnosti. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel, soud jinou adresu ani nezjistil. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalovaný předložil při kontraktaci tehdy platný [číslo obč. průkazu] (č. l. 67, 81). Ve formuláři č. l. 82 deklaroval uvěřitelné měsíční výdaje, vyživovanou osobu a i splátku jiné půjčky ([částka]). Dle výpisu z účtu č. l. 68 až 72 za období srpna až října 2018 se žalovaný neměl žádné úspory, došlý příjem od [právnická osoba], beze zbytku spotřeboval, nacházel se po splatnosti s blíže neznámým závazkem neznámé výše, neboť mu byly opakovaně účtovány poplatky [částka] za upomínky. Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 44) vyplynulo, že v letech 2011 až 2013 čelil pěti exekucím, později již zřejmě žádným (od roku 1997 je zdejší soud dle registru obyvatel č. l. 46 obecným soudem žalovaného nepřetržitě), ty však zřejmě již nelze klást žalobkyni k tíži, neboť na č. l. 78 prokázala, že žádné exekuce tehdy vedeny nebyly, ani žalovaný nepodléhal oddlužení (č. l. 80). Dle Úřadu práce (č. l. 39 žalovaný sociální dávky k únoru 2022 nečerpá. Dle protokolu z října 2021 (č. l. 45) v opatrovnické věci uvedl, že pracuje jako manipulant ve skladu ve [obec] s příjmem [číslo] tis. Kč měsíčně, bydlí v bytě 1+1 s nezletilým synem [jméno]. Dle mzdového vyúčtování č. l. 65 mzda žalovaného skutečně v září 2018 činila [anonymizována dvě slova] tis. Kč čistého a zřejmě nepodléhala žádaným exekučním srážkám.

4. Pokud se týká samotného závazku, žalobkyně prokázala zpracování informačního formuláře č. l. 73 s náležitým obsahem. Smlouvou č. l. 17 prokázala, že se žalovaný zavázal po převzetí [částka] hradit 60 měsíčních splátek po [částka], přičemž součástí splátky je úhrada [částka] na měsíčním administrativním poplatku, celkem se tak zavázal uhradit za pět let [částka]. Jako korespondenční adresu uplatnil [ulice a číslo] v [obec] Smlouva obsahuje ujednání o smluvních pokutých a náhradě účelně vynaložených nákladů při prodlení, když sazby nejsou uvedeny ve smlouvě, ale je odkazováno na samostatný sazebník. Ten je (č. l. 21) nicméně žalovaným vlastnoručně podepsán téhož dne a obsahuje sazby pokut a poplatků, kterých se žalobkyně domáhá. Rozpis splátek č. l. 20 odpovídá parametrům sjednaného úvěru. Úvěrovou historií č. l. 35 bylo prokázáno, že až do 14. splátky hradil žalovaný řádně a včas a uhradil celkem 17 splátek (po [částka]). Dodatečné čerpání jistiny nebylo ničím prokazováno, ani není tvrzeno (s výjimkou odkazu na podobnost s kontokorentními či kreditními úvěry). Byla doložena upomínka ze dne [datum] (adresována však není na sjednanou korespondenční adresu), stejně tak bylo doloženo oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] (č. l. 32), adresované shodně. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 33) vypracování předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., dle č. l. 83 skutečně zaslané na sjednanou korespondenční adresu. Pohledávka žalobkyně je v souladu s žalobními tvrzeními vyčíslena na č. l. 34, především z ní vyplývá, že úrok z prodlení v kapitalizované výši byl takto vyčíslen do dne [datum].

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Pokud se týká zkoumání úvěruschopnosti, platí, že Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

6. Důsledkem nesplnění této povinnosti by tak byla absolutní neplatnost závazku. Žalovaný zůstal pasivní, zjištěný skutkový stav tak nerozšířil o žádná další tvrzení či důkazy. Soud shledal, že byť poměry žalovaného byly doslova hraniční, kdy vycházel s příjem beze zbytku a současně se dostával do prodlení s nespecifikovaným závazkem (dle č. l. 82 mělo jít o splátku [částka]), nebyl shledán důvod pro závěr o nikoliv řádném zkoumání úvěruschopnosti. Žalovaný již zřejmě nečelil exekucím, které byly vedeny v předchozích letech, a jeho poměry umožňovaly, aby s příjmem vycházel a i první závazek hradil, pokud by chtěl (nečelil by pak zbytečným sankcím ve výši poloviny takové deklarované splátky). Podstatnou část jeho výdajů dle výpisu z účtů tvořily drobné nákupy, soudu není známo více o jejich povaze (nezbytnosti), a lze tedy dospět k závěru, že žalovaný by byl schopen splátku hradit, pokud by o to skutečně usiloval. Přirozeně by závěr soudu mohl být odlišný, pokud by bylo soudu známo více, pro účely poskytnutí úvěru se splátkou [částka] měsíčně však bylo zkoumání provedeno ještě dostatečně, pokud byly zkoumány i výdajové položky běžného účtu za tři měsíce, příjem žalovaného a nic nenasvědčovalo existenci probíhající exekuce či podstatně vyšším (nepřiznaným) mandatorním měsíčním výdajům (pro byt 1+1).

7. Pokud však soud nedovodil existenci přísných důsledků (absolutní neplatnosti) dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ohledně platnosti sjednaného úroku již ano. V prvé řadě je třeba posoudit sjednaný administrativní poplatek ve výši [částka] měsíčně. Ohledně formy jeho platnosti soud shledal, že nelze dovodit přísný následek dle odůvodnění (a právní věty) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit, neboť v projednávané věci bylo prokázáno seznámení žalovaného s přehledným sazebník souběžně se smlouvou. Ve spojení s obchodními podmínkami jde sice o značné množství dokumentace, kterou má spotřebitel v okamžiku kontraktace obsáhnout, samotná smlouva a sazebník se však běžné praxi spotřebitelských úvěrů složitostí a obsáhlostí nijak nevymykají.

8. Je však třeba podrobit přezkumu i samotnou povahu„ administrativního“ poplatku ve výši [částka] při bezhotovostním měsíčním splácení„ anuitní“ splátky. Soud nezpochybňuje právo osob sjednat si odměnu za jiné služby, jdoucí nad rámec typového závazku zápůjčky. Žalobkyně však požaduje poplatek za nijak nespecifikovanou činnost, která je převážně automatickou, resp. nezbytnou součástí sjednání tohoto typu závazku (administrace úvěru). Službu vedení účtu by hypoteticky bylo možno považovat za nadstandardní plnění, pokud z ní žalovanému vyplývalo oprávnění (nikoliv pouze zákonem garantovaná možnost dozvědět se výši závazku), formulářová smlouva žalobkyně je však koncipována tak, že toto plnění je její pevnou součástí a její nacenění tak zjevně není předmětem kontraktační volnosti, ale toliko vůle věřitele prosadit si akceptaci formulářové smlouvy beze změn. Účtování tohoto dílčího poplatku proto považuje soud za obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy ohledně úročení zápůjčky a při součtu tohoto poplatku a obchodního úroku (45 % ročně), sjednaného pevnou částkou, by se žalobkyně již dostala vysoko nad nejvýše přípustný trojnásobek sazby, obvykle (v místě a čase) poskytované u srovnatelných typů úvěrů bankami. Poplatek [částka] je zcela zjevně neproporcionální obvyklé výši paušálních bankovních poplatků, spojených s vedením účtů a má zcela zjevně sloužit k dosažení zisku, ostatně představuje 23 % celkové měsíční splátky a svou existencí tak navyšuje úrokovou službu pro žalovaného, který jistinu umořuje o to pomaleji. Dle kalkulace č. l. 43 se konkrétně jedná o 62,43 % ročně. Součástí obchodního úroku jsou samy o sobě náklady a rizika, spojená se zapůjčováním hotovosti, a nelze je proto legitimně formulačně vyčleňovat a fakticky tak účtovat úrok vyšší, než je přípustné. Z jednostranné výhodnosti takové„ služby“ pro věřitele je zřejmé, že je sjednána v důsledky vyšší vyjednávací síly věřitele nad potenciálním dlužníkem, ostatně smlouva byla sjednána adhezním způsobem a pro spotřebitele je její obsah neměnný,„ vnucený“. Ostatně právě proto byl k ochraně spotřebitelů zaveden institut povinného uvádění sazby RPSN, která v těchto případech právě proto dosahuje alarmující výše 83,8 %. Z těchto důvodů soud nárok na poplatek [částka] považuje dle obsahu za součást úrokového navýšení a nikoliv za samostatnou příplatkovou (a tedy zbytnou) službu.

9. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Vyjádření sazby musí mít charakter průběžného úročení jistiny a odpovídat způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním historické povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku) – což se však v projednávané věci neuplatňuje. Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („ p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či 20 Cdo 1857/2019, týkajících se typického úvěru spol. [právnická osoba]). Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou (srov. kalkulaci na č. l. 43 s rozpisem jednotlivých splátek), což odpovídá i smluvním podmínkám věřitelky. Její argument v tom smyslu, že úrok požaduje jen za dobu řádného splácení (a zde dokonce jen do předčasného zesplatnění), to však nemá vztah ke konkrétnímu úrokovému navýšení za předem známou dobu. Žalovaný byl nucen hradit sjednané splátky a již tím nesl plné břemeno hrazení excesivního úroku a jen pomalého umořování jistiny. Předčasné zesplatnění pak bylo rozhodnutím žalobkyně, k němuž nebyla nucena, když tím ztratila nárok na úhradu celkem splatné částky. Současně však požadovala smluvní pokuty a výsledek (absolutní částka) pro spotřebitele je tak prakticky shodná (bez administrativního poplatku).

10. Uplatněná sazba (přes 62 % ročně) je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. Argument žalobkyně, že zápůjčku je třeba hodnotit v kontextu revolvingových či kreditních úvěrů, soud nepochopil. Zcela zjevně se jedná o zápůjčku s jasně sjednaným splátkovým kalendářem a případné možnosti dodatečného čerpání nebyly využity, ani tvrzeny. Soud zde přihlédl k sazbě UK15 (v daném období dle č. l. 87 sazba 3,65 % ročně), nikoliv k sazbám vyšším, vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byly zápůjčky typově určeny (ostatně zápůjčka je výslovně smluvně označena jako neúčelová) a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů, která by přiléhala více úvěru, splatnému právě v pěti letech, tvořících horní hranici této kategorie. Právě délka splatnosti tohoto závazku (a relativně nízké jistiny) je v příkrém kontrastu s revolvingovým či kreditním úvěrem (byť ji uměle navyšuje právě výše probíraný administrativní poplatek) Tomu neodporuje ani vyjádření [obec] národní banky na č. l. 49 (od čehož si soud v době formulování dotazu vůči [obec] národní bance sliboval více).

11. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě (přičemž toto posouzení v projednávaném případě je již samo o sobě na samé hraně akceptovatelnosti soudem). V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele„ průměrného rozumu“, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů již doléhají nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od [datum]. Dále dle § 1805 odst. 2 o. z. platí, že věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží.

12. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle [příjmení] nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným„ kabinetním“ formulacím typu„ taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. [příjmení] v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což však extrémní sazby rovněž vyloučí. [příjmení] [příjmení] však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného„ UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku, neboť přispívá k inflaci měny.

13. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem, kterým žalovaný nepochybně byl. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením„ právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.). O to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („ signpad, signdoc“), a nebo, jak tomu bylo v projednávaném případě, proti předložení několika smluvních dokumentů, kde jen obchodní podmínky dosahují délky 18 stran, což vše klade o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 419 a 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními nedostane vůbec.

14. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby tedy představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit přinejmenším jako příčící se dobrým mravům (tj. dle § 580 odst. 1 o. z.) s následkem relativní neplatnosti. V projednávané věci však došlo k násobnému překročení i této míry, přičemž hranici absolutní neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy (tj. dle § 588 o. z.) zcela zjevně nelze (tedy ani při zohlednění individuálních okolností závazku) klást výše, než okolo hranice, kde je soudy pravidelně rozpoznáván hrubý nepoměr vzájemných plnění – lichevní úrok. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Občanský zákoník dokonce považuje za nezbytné lichvu definovat i na úrovni obecného závazkového práva, když v § 1796 o. z. v podstatě přejímá definici, obsaženou v § 218 odst. 1 trestního zákoníku, čímž zakládá použitelnost závěrů i trestněprávní judikatury. Ujednání s obsahem úročení přes 62 % ročně je proto zjevně (tj. dle § 588 o. z.) absolutně neplatné z hlediska nutnosti zachování dobrých mravů v občanskoprávních vztazích, a nejen v nich (srov. zejm. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve sp. zn. 3 Tdo 225/2012 ohledně lichevní úrokové sazby 65 % p. a.). Uplatní se tedy § 577 o. z., a soud obchodní úrok poměrně snížil na úroveň trojnásobku průměrné obvyklé bankovní sazby, kterou lze považovat za krajní a ještě spravedlivou hranici platného ujednání (ze kterou však z pohledu soudu nelze považovat takovou sazbu, která by již zakládala důvod třebas jen relativní neplatnosti).

15. K absolutní neplatnosti je přitom třeba přihlédnout z úřední povinnosti, což soud zcela záměrně zdůrazňuje, neboť za nesprávnou považuje i argumentaci v tom smyslu, že žalovaný nemá nárok na soudní ochranu (ohledně absolutní neplatnosti, případně v jiných případech – ohledně ustanovení, k nimž se ve smyslu [číslo], [číslo] odst. 2 či [číslo] o. z. nepřihlíží, nedomáhá-li se spotřebitel výslovného opaku) v situaci, kdy je procesně pasivní.

16. Soud tak žalobkyni musel především přiznat nárok na nesplacenou část jistiny ([částka]). Soud však nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (která nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění (celkem [částka]) a jejich zápočtu na jistinu, obchodní úrok (a administrativní poplatek, který však soud považuje za součást úroku, viz výše), z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku (do [datum]) platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost excesivního úroku možno plnit jen na úrok (vč. administrativního poplatku), odpovídající trojnásobku sazba UK15, tj. 10,95 % ročně, a poté již toliko na jistinu. Žalovaný by k okamžiku zesplatnění (23. splátka) měl na úrocích (vč. administrativního poplatku) hradit toliko [částka] (což odpovídá rozpisu anuitních splátek při úročení jistiny [částka] sazbou 10,95 % ročně po dobu 60 měsíců) a pokud tedy dle žalobkyně uhradil [částka] a [částka] (administrativní poplatek), přeplatil o [částka] a tuto částku je třeba v jeho prospěch ze shora rozvedených důvodů zohlednit. K zaplacení tak zbývá toliko [částka]. Soud zde respektuje postup, který odpovídá žalobě, tj. předčasné zesplatnění a požadování úhrady pouze těch obchodních úroků, na které vznikl nárok do okamžiku zesplatnění. Soud tak do shodných kategorií dosadil hodnoty, odpovídající přijatelné úrokové sazbě.

17. Pokud se týká smluvních pokut, soud shledal, že nárok na ně nelze považovat za výkon práva, který by byl po právu. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení při hrazení excesivního úroků (splátkou [částka]), nelze jej sankcionovat v situaci, kdy soud shledal takový úrok za excesivní a splátka, která by odpovídala navýšení 10,95 % ročně, by pro dobu 60 měsíců ve skutečnosti činila pouhých [částka] měsíčně. Žalovaný se tak dostal do prodlení spíše v důsledku absolutní neplatnosti ujednání a do doby zesplatnění závazku by se v důsledku celkové úhrady [částka] do prodlení vůbec nedostal (ba naopak). Požadavek na smluvní sankce by tak byl v rozporu s dobrými mravy, resp. by odporoval § 6 odst. 2 o. z.: Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

18. Ze shodného důvodu bylo třeba korigovat i nárok na úrok z prodlení. Ten sice v souladu s § 1970 o. z. žalobkyni náleží, ovšem teprve od zesplatnění závazku, tj. od [datum] do zaplacení. Nárok na [částka] tedy nenáleží vůbec, nárok na [částka] bylo třeba korigovat pro jistinu [částka] a činí tedy pouze [částka].

19. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že po žalovaném bylo po několik let nedůvodně vymáháno plnění, odpovídající lichevní úrokové sazbě. Je důvodné přiznat žalovanému právo na splnění v přibližně třech splátkách. Ostatně žalobkyně znala hraniční majetkové poměry žalovaného, když mu úvěr poskytovala. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně tříměsíční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní.

20. V rozdílu žalobou požadovaných a soudem přiznaných plnění proto soud II. výrokem shora žalobu zamítnul.

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Tomu však dle obsahu spisu s řízením žádné náklady nevznikly, tomu pak odpovídá III. (nákladový) výrok shora.