20 C 27/2023-131

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 102 235,42 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 102 235,42 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 3 886,54 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 102 235,42 Kč od [datum] do zaplacení a dále s obchodním úrokem v kapitalizované výši 19 002,12 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 98 299,42 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do části obchodního úroku v sazbě 5,2 % ročně z částky 98 299,42 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení 6 201 Kč, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou 259 000 Kč k částečné konsolidaci předchozích závazků. Úvěr byl věřitelem předčasně zesplatněn dnem [datum]. Domáhala se 98 299,42 Kč na jistině, 3 936 Kč na poplatcích, 15 681,48 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 13,70 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (tedy v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) a na kapitalizovaném úroku z prodlení 3 886,54 Kč a dále z částky 102 235,42 Kč od [datum] do zaplacení. K doplnění tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka před poskytnutím úvěru musel soud žalobkyni vyzývat dodatečně (č. l. 63), což je u této žalobkyně pravidlem. Podáním ze dne [datum] doplnila, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že zkontroloval externí i interní databáze, současně od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytla. K tomu předložila žádost o úvěr (č. l. 82). Soud nicméně žalobkyni vyzval (č. l. 107 p. v.), aby pro úplnost posouzení předložila i výpis z běžného účtu žalované, který věřitelka žalované rovněž vedla, což bylo splněno podáním ze dne [datum] (č. l. 109).

2. K projednání věci soud nařídil jednání, žalobkyně s jiným postupem již předem nesouhlasila. Žalované se podařilo doručit toliko fikcí, ačkoliv po ní soud aktivně pátral (č. l. 61, 65, [číslo], 107), k jednání se bez omluvy nedostavila. Soud jednal v nepřítomnosti žalované.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žádostí o úvěr č. l. 82 a zprávou č. l. 101 bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala příjem ze zaměstnání uklízečky v SRN ve výši 21,5 tis. Kč měsíčně, příjem celé domácnosti pak dvojnásobný, měla stávající úvěr u shodné věřitelky ve výši 53 546 Kč s měsíční splátkou 1 260 Kč. Příjem je doložen potvrzením od zaměstnavatele č. l.

105. Z účtu č. [bankovní účet] za období od října 2019 do ledna 2020 (č. l. 111 až 125) nebyly ohledně hospodaření žalované zjištěny žádné znepokojivé skutečnosti, které by věřitelka musela zohlednit. Soud si vyžádal výpisy z databází NRKI a BRKI, které žalobkyně nepředložila. Z databáze NRKI (CNCB) na č. l. 67 nevyplynul žádný předchozí úvěr. Z databáze BRKI vyplynulo, že žalovaná sjednala dne [datum] revolvingový úvěr s rámcem 10 000 Kč, který byl v lednu 2020 nečerpaný, v únoru 2020 byl zřejmě navýšen na limit 30 000 Kč, čerpán a pro neplacení zesplatněn a pravomocně projednán (pravděpodobně) ve sp. zn. 19 C 26/2022 zdejšího soudu. Současně dne [datum] sjednala revolvingový úvěr s jistinou 60 000 Kč, který byl konsolidován právě předmětným úvěrem. Důvod, proč měly být shodného dne sjednány dva různé revolvingové úvěry a proč byl konsolidován pouze jeden z nich, soudu objasněn nebyl, v době sjednání předmětného úvěru však prvně uváděný nebyl čerpán a nemohl tak ovlivnit posouzení úvěruschopnosti více, než skutečností, že žalovaná měla k dispozici i další úvěr s jistinou 10 000 Kč a s jeho čerpáním (a navýšením?) započala až okolo února 2020.

4. Smlouvou č. l. 15, informačním letákem č. l. 103 a všeobecnými obchodními podmínkami č. l. 18 bylo prokázáno, že žalovaná se po načerpání 100 000 Kč, přičemž 53 546,01 Kč bylo určeno na splacení předchozího úvěru č. [bankovní účet], měla hradit při úročení 13,70 % ročně anuitní splátky po 2 247,54 Kč (včetně pojištění 203 Kč) vždy do 25. dne měsíce. Přímo ve smlouvě jsou ujednány i jednotlivé účtované poplatky. Byl předložen výpis úvěrového účtu č. l. 23 až 39, z něj vyplývá, že žalovaná uhradila pouze první dvě splátky, splátku splatnou dne [datum] již neuhradila. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 50) bylo prokázáno, že původní věřitelka úvěr učinila splatným až [datum]. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 51 ze dne [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 53) vypracování i zaslání (č. l. 55) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (již na stávající adresu trvalého pobytu).

5. K poměrům žalované bylo zjištěno, že má nezletilou dceru, narozenou v roce 2013, která je však dle protokolu č. l. 77 ve výlučné péči otce. Dle přehledu řízení u zdejšího soudu čelí již nejméně čtyřem exekucím a dalším probíhajícím nalézacím řízení pro peněžité pohledávky aktuálně od [obec] kanceláře pojistitelů (sp. zn. 18 C 177/2023), v roce 2022 byla příjemcem příspěvku v nezaměstnanosti a v roce 2023 byla příjemcem příspěvku na bydlení.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Žalovaná a původní věřitelka platně sjednaly závazek úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, z něhož věřitelka plnila řádně, žalovaná nikoliv, když uhradila pouze první dvě splátky. Soud tak mohl žalobě vyhovět, s výjimkou sjednaného obchodního úroku, který přiznal pouze za dobu tří měsíců od zesplatnění, tj. od [datum], a to s odkazem na § 122 odst. 4 ve spojení s § 168 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalovaná se dostala do prodlení dnem [datum], příslušné ustanovení se stalo účinným dne [datum] a na vztah účastníků tak nepochybně dopadá bez ohledu na to, kdy byla sjednána úvěrová smlouva. Soud tak provedl přepočet příslušenství, část do [datum] kapitalizoval a přičetl k částce 15 681,48 Kč a dále již přiznal pouze v sazbě 8,5 % ročně.

7. Zbývalo tak stanovit výši nákladů řízení. Předtím však soud nejprve posuzuje, zda byly náklady v podobě odměny zastupujícího advokáta vynaloženy účelně, resp. zda se nejedná o zneužití práva na zastupování advokátem. Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. 20 C 250/2021) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [právnická osoba], na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je„ velkou firmou“, která je„ vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou„ velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy [číslo] s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „ perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

8. Z historie skutečností z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [právnická osoba]“), bylo již dříve patrné, že advokát JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., ev. [číslo] je pravděpodobným dlouhodobým skutečným majitelem společnosti, nebo přinejmenším konečným příjemcem jejího zisku. Z evidence skutečných majitelů bylo ke [právnická osoba] [právnická osoba], zjištěno, jsou zde uváděny osoby [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (soud jejich případný rodinný či osobní vztah k právnímu zástupci nezná). Aktuálně však byla znalost soudu prohloubena zjištěním obsahu zápisu z valné hromady [právnická osoba] [právnická osoba], ze dne [datum] (viz veřejně přístupná sbírka listin obchodního rejstříku) v tom smyslu, že příslušný advokát vlastní 120 hlasů a výše uvedené dvě ženy zbývajících 400 hlasů. Ze sbírky listin v rejstříku svěřeneckých fondů k subjektu Soukromý svěřenecký fond CE Trust, [IČO], pak ze zakladatelské listiny vyplývá, že dotyčné dvě ženy jsou toliko správkyně svěřeneckého fondu, který jako celek slouží k uspokojování potřeb rodiny zakladatele – výše jmenovaného advokáta.

9. Např. podle § 2 písm. c) zákona č. 37/2021 Sb. platí, že pro účely tohoto zákona se rozumí (…) skutečným majitelem každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání, (…). Soud má za to, že z notářského zápisu ze dne [datum] (notorieta z předchozích řízení, veřejně dostupná listina v rejstříku svěřenských fondů) je zřejmé, že svěřenský fond Soukromý svěřenský fond CE Trust, [IČO], je zřízen k uspokojování potřeb rodiny zakladatele, kterým je právě advokát. Z čl. 7 statutu svěřenského fondu (dále jen„ statut“) vyplývá, že za života zakladatele nelze vyplatit obmyšleným jakékoliv plnění. Zjevně se tak jedná o majetkovou hodnotu, která bude majetkové potřeby jiných osob, než zakladatele, plnit až po jeho úmrtí, tedy v obdobné podobě, jako přechod majetku děděním. Dle článku [číslo] statutu je svěřenský fond zřízen pouze na dobu dvou let a v případě neprodloužení jeho existence je majetek vydán zakladateli (čl. 15 statutu). Je tedy zřejmé, že se s největší mírou pravděpodobnosti jedná o dočasné opatření, které koresponduje s častými změnami vztahů ke [právnická osoba] [právnická osoba], kde advokát několikrát byl výlučným vlastníkem [právnická osoba] F. (v různých obchodních formách), případně zde vystupují různé právnické osoby, založené v zahraničí. Advokáta je tedy zcela zjevně možno považovat za nejpravděpodobnějšího skutečného majitele nejen oněch 23 % akcií, ale rovněž tak zbývajících 77 % akcií. Soudu není znám osobní či příbuzenský vztah advokáta a dvou správců svěřenského fondu (tedy ani [jméno] [příjmení], narozené [datum]), avšak již z výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba], je zřejmé, že obě správkyně svěřenského fondu mají k advokátovi dlouhodobě blízký (přinejmenším) obchodní vztah. Ostatně dle veřejně přístupného obchodního rejstříku Ing. [jméno] [příjmení] s advokátem působí dále v orgánech společnosti [právnická osoba], [IČO], a [právnická osoba], [IČO], které advokát vlastní (s odkazem na veřejně dostupnou část Obchodního rejstříku a Evidence skutečných majitelů). Obě správkyně jsou oprávněny jednat jen společně (čl. 6 statutu), proti vůli [jméno] [příjmení], u které soud předpokládá přímý příbuzenský vztah k advokátovi, tak zřejmě nelze existenci svěřenského fondu prodloužit. Ostatně správcovstvím svěřenského fondu jim byla svěřena správa majetku advokáta, což nepochybně svědčí o značném stupni vzájemné důvěry všech tří. Význam možnosti přechodu svěřenského fondu na investiční společnost v režimu zákona č. 240/2013 Sb. (dle Obchodního rejstříku je advokát výlučným vlastníkem společnosti s [IČO], která tuto definici bez dalšího splňuje), je bez dalších zjištění, resp. výslovného vyjádření advokáta, nejasný a rozhodnutím správců tak může rozhodování o majetku svěřenského fondu kdykoliv přejít na blíže neupřesněnou právnickou osobu (investiční společnost), což opět relativizuje zdánlivou definitivnost přechodu majetku advokáta na třetí osobu, ospravedlňující jeho tvrzení, že [právnická osoba] [právnická osoba], vlastní toliko v rozsahu 23 %. Pokud se soud v minulosti advokáta na vlastnické vztahy dotazoval, sdělil, že ve společnosti nevykonává obchodní vedení a vlastní 23 % (totéž sdělil [obec] advokátní komoře, která vztah prověřovala z podnětu soudu, viz sp. zn. 20 C 351/2022).

10. Podle § 1449 odst. 3 občanského zákoníku platí, že hlavním účelem veřejně prospěšného svěřenského fondu nemůže být dosahování zisku nebo provozování závodu. Základním majetkem svěřenského fondu vedle částky 50 000 Kč (čl. 3 statutu) je zjevně (přinejmenším) obchodní závod [právnická osoba] [právnická osoba] Tato společnost přitom nakupuje pohledávky značné hodnoty a podniká ve skutečně masivním měřítku. Nadto statut počítá s možností přechodu svěřenského fondu do výlučné zprávy investiční společností. I z toho je zřejmé, že skutečným účelem svěřenského fondu nemusí být trvalé odevzdání majetku ve prospěch třetích osob, ale spíše pokračování v dosahování zisku obchodní činností a toliko dočasné převedení významné majetkové položky mimo přímé vlastnické právo advokáta. Tvrzení advokáta v tom smyslu, že je vlastníkem [právnická osoba] [právnická osoba], v rozsahu toliko 23 %, je i pro tyto důvody přinejmenším zjevně neúplné.

11. Z výše uvedeného je zřejmé, že do [datum] vše nasvědčuje tomu, že právní zástupce byl skutečným vlastníkem přinejmenším podstatné části obchodního podílu na žalobkyni. Pokud k [datum] došlo k zápisu odlišného vlastníka, je zřejmé, že pro odlišný závěr by i tak bylo nutno trvat na součinnosti právního zástupce (který ji však soudu dlouhodobě odpírá) a zjistit více k osobě [jméno] [příjmení], aby byla vyloučena možnost, že právní zástupce je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů, například tehdy, pokud se jedná o blízkého rodinného příslušníka, s nímž je právní zástupce majetkově spjat. Pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku přinejmenším z větší části splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů, zde pak i pohledávek od telekomunikačního operátora. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby v budoucnu nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání, kterým právní zástupce porušuje své stavovské povinnosti.

12. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Soud se přitom neopírá pouze o nápadnou okolnost toho, že spisová značka právního zástupce je ve všech řízeních tohoto právního zástupce a (nejen) této zastupované právnické osoby kratší a tedy nejspíše původnější, než spisová značka samotné společnosti (s dovětkem„ / [číslo]“). Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter„ bílého koně“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své„ kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti„ obchodování s chudobou“ (to se však týká především spotřebitelských úvěrů, než této věci, např. úvěrů od [právnická osoba]). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje (ke dni [datum]) v 7 661 řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Z pohledu jediného senátu (20 C) zdejšího soudu to například v roce 2020 obnášelo 23 řízení. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) tisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

13. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory [číslo] pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně a současně proč své vlastnictví bagatelizuje uváděním rozsahu pouhých 23 %. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. [příjmení] původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením„ hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

14. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát„ zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

15. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory [číslo] (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu„ způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

16. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 112 Kč, a za zaslání předžalobní výzvy, za podání žalobního návrhu k soudu a za účast při prvním jednání přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Za dodatečné vyjádření k výzvě soudu a za doslání výpisu z účtu, náhrada nepřísluší, neboť tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti jsou nezbytnou součástí řádného návrhu (tím spíše u úvěru s jistinou 100 000 Kč, poskytnutou bez zajištění osobě v dělnické profesi). Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka 1 089 Kč, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně.

17. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť žalovaná je sice zjevně předlužena, je však namístě, aby zvážila řešení svých pohledávek oddlužením. V opačném případě tuto i další své dosud exekučně nevymáhané pohledávky navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále o odměnu právního zástupce za zastupování v exekučním řízení, který se jí pravděpodobně nevzdá pouze proto, že mu v tomto konkrétním řízení nebyla přiznána, když jeho podnikatelské aktivity senát 20C zdejšího soudu dalece přesahují). Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované přiměřeně navýšily obě lhůty k plnění, aby měla reálnou příležitost případně iniciovat své oddlužení. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a další oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalované.

Poučení