20 C 280/2025 - 33

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] doručovací adresou [Anonymizováno] pro 50 765 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 27 265 Kč, a to ve splátkách po nejméně 757,50 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do 23 500 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky 50 765 Kč od 21. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 27. 8. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 12. 11. 2024 s jistinou 30 000 Kč, která měla být podnikatelským úvěrem. Za jistinu si nechala přislíbit 1 % denně, v daném případě 21 000 Kč za pouhých 70 dní. Žalobkyně uvádí, že zkoumá údaje o bankovních transakcích na účtu žalovaného skrze službu společnosti [právnická osoba]., a pokud nesouhlasí, zašle ze svého účtu platbu 1 Kč žalobkyni. Soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení k podnikatelskému statusu úvěru, k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, ke sdělení všech dosavadních plnění mezi účastníky z předchozích úvěrových smluv a i k vysvětlení obsahu předžalobní výzvy. V předchozích řízeních soud odpověď (přinejmenším včas) neobdržel. Zde žalobkyně doplnila, že na webové prezentaci nazivnost.cz je uvedeno, že úvěr je podnikatelský, více není třeba a soud nemá právo nahrazovat procesní pasivitu žalovaného (v tomto případě žalovaná vůbec pasivní nebyla, jde však o formulářová tvrzení). Navrhla vyžádat si sdělení banky o došlé jistině, nicméně sama k tomu důkaz předložila a soud neměl důvod dokazovat totéž i jinak. V samotných žalobních tvrzeních se uvádí pouze tolik, že „po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 2 735 Kč...“, z čehož soud dovozuje, kolik žalovaná na závazek uhradila.

2. Žalovaná podala proti soudem vydanému platebnímu rozkazu včasný odpor. Nesouhlasila s žalovanou částkou, jinak si je vědoma povinnosti nějakou (nespecifikovanou) částku uhradit. Žádala nařídit jednání, podmínky a úroky ve smlouvě označila za nepřiměřené, odměnu advokáta rovněž. Nějakou částku uhradila, neuvedla jakou. S věřitelem komunikovala ohledně narovnání. Bylo po ní požadováno 87 000 000 Kč (zřejmě mínila o tři řády méně). Žádá soud o prověření platnosti smlouvy.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání, dokonce nařídil žalované dvě věci na tentýž den, v navazujícím čase dopoledne. Žalovaná se v den jednání omluvila zprávou, dle které se ze zdravotních důvodů nemůže dostavit a žádá odročení. Potvrzení od lékaře doloží později. Taková omluva je pozdní, současně se však omluvila i žalobkyně. Současně je však omluva nedůvodná, neboť je obsahově neurčitá a nedoložená. Soud nemá informaci ani o povaze zdravotní komplikace a musel by tak účastníkovi důvěřovat bez důkazu. V řízení je však třeba prokazovat nejen skutková tvrzení, ale i obdobné procesní žádosti. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků. Ostatně žalovaná neuvedla ve svém odporu žádné tvrzení, které by nebylo možno vypořádat již dle důkazů, které jsou součástí spisu, nebo si je soud mohl opatřit z úřední činnosti. Soud žalované tímto postupem neupřel dokonce ani práva spotřebitele (kterých se nedomáhala, současně se jich však ani výslovně nevzdala), jak vysvětleno dále.

4. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Za chybné senát 20C považuje i vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti. [právnická osoba] absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 30 000 Kč o 21 000 Kč za pouhých 70 dnů a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. Zde se již žalovaná zřejmě začíná zorientovávat, ostatně čelí několika desítkám obdobných závazků a její příklad je názornou demonstrací současné epidemie nebankovních lichevních úvěrů.

6. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání [Jméno žalobkyně]., která soud doslova zaplavuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení.

7. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba z „podnikatelského úvěru“ již není v současné éře doslova průmyslově realizované lichvy neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. V tomto případě se jedná o kombinaci eliminace spotřebitelské ochrany (údajný podnikatelský závazek), excesivního příslušenství a sériového úvěrování. Spotřebitel se v předchozí analogické věci sp. zn. [spisová značka] k jednání překvapivě dostavil (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a dokonce předložil vlastní důkazy, které hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítily. Uvedl, že nejprve obdržel tři úvěry ze stránek žalobkyně, poté mu čtvrtý úvěr poskytla opět žalobkyně, ovšem přes stránky nazivnost.cz (soud ověřil, že stránky skutečně existují paralelně vedle sebe a mají i stejnou strukturu informací). Potvrdil, že věřitel zkoumal jeho historii na bankovním účtu, došlé platby vyhodnotil jako příjem, ačkoliv se jednalo o prostředky k nákupu jídel, které následně rozvážel klientům (tamní žalovaný byl kurýr). Dle výpisu účtu spotřebitel čerpal četné nebankovní úvěry od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., ale také bankovní úvěry. Bylo zjištěno, že z předchozích smluv tamní žalovaný jistiny výrazně přeplatil a dva předchozí úvěry na sebe těsně navazovaly, naposledy vyplacené jistině tak těsně předcházelo doplacení předchozích úvěrů s lichevními parametry. V této věci tomu mohlo být obdobně, nicméně z registru NRKI ani z vyjádření žalované zde nevyplývala obava, že nešlo o první pokus o úvěr a tedy že by předcházely jiné transakce mezi účastníky v rámci téhož lichevního schématu.

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Předně žalobkyně ničím neprokázala, že se jedná o podnikatelský úvěr. Skutečnost, že žalovaná uvedla ve smlouvě č. l. 13 IČO, postačuje k závěru, že žalovaná byla podnikatel, ale nepostačuje k závěru, že sjednal úvěr v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Totéž lze konstatovat o webové prezentaci žalobkyně, kterou soud vytiskl do spisu, a která nepochybně láká osoby s IČO na sjednání úvěru se zdůrazněním, že proces je online a jednoduchý. Prezentuje se úvěrem na 200 000 Kč, při kterém ve 12 měsíčních splátkách zájemce zaplatí 565 160,60 Kč. Nepokrytě se tedy veřejnosti prezentuje absolutně neplatným ujednáním pro hrubý rozpor s dobrými mravy. Nebylo předložen ani výpis z živnostenského rejstříku žalované, aby bylo prokázáno, že se věřitel vůbec zajímal o předmět podnikání žalované a jak s ním má takový úvěr souviset. Je notorietou z předchozích řízení, že žalobkyně úvěry sjednává skrze webové stránky nazivnost.cz či kreditkasa.cz, kde lichevní úrokovou sazbou exploatuje osoby s živností. Zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr logicky nebylo tvrzeno, proto již tím byl výsledek tohoto řízení determinován. Ve smlouvě byl sjednán excesivní úrok jak výše, byť vydávaný za poplatek. Tomuto poplatku se však nelze vyhnout a zjevně tak supluje obchodní úrok, ostatně je stanoven formou 1 % z jistiny denně (tj. 365 % ročně!), soud již zaznamenal u některé z předchozích smluv i sazbu 2 % denně! Současně byly sjednány poplatky za odklad splatnosti, jejich úhradu soud v této věci nezjistil (přinejmenším ne nad rámec 2 735 Kč) a žalovaná je netvrdila (jinak by je soud ve prospěch žalované započetl na úhradu jistiny). Smlouva byla podepisována prostředky elektronické komunikace na dálku. Úvěr měl být splácen po 14 dnech částkou 10 200 Kč (v předchozí věci sp. zn. [spisová značka] dokonce jiný žalovaný uvedl, že po něm bylo telefonicky žádáno více, než bylo sjednáno, na údajném pojistném za pojištění schopnosti splácet, které nesjednal). Byla doložena kontrolní platba 1 Kč (č. l. 16), ovšem bez uvedení data, což dle tvrzení v žalobě zřejmě znamená, že nebyly využity ani služby [právnická osoba]. Bylo doloženo zaslání částky 30 000 Kč dne 12. 11. 2024 na účet č. [č. účtu] žalované (č. l. 22), což soud považuje za dostatečné, žalovaná tvrzení o získání jistiny nesporovala, a soud tak nemá důvod k témuž zajišťovat další důkazy. K čemu soud důkazy opatřuje z úřední činnosti, je situace, kdy má podezření, že jsou zamlčovány jiné platby, přijaté od spotřebitele. Zde však posloupnost platebních povinností, tvrzení a listin nenaznačuje, že by žalovaná byla exploatována např. dalšími poplatky za odklad splatnosti či předcházely dřívější úvěry a předmětný závazek je pouze předstíraným právním jednáním (iterací) v rámci širšího lichevního schématu.

9. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 18) vypracování i zaslání (č. l. 19) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 87 896 Kč, z toho na údajné mimosmluvní odměně dokonce 15 972 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Nadto se domáhá odměny za tři úkony právní služby, ačkoliv není zřejmé, co je oním třetím úkonem (tímto prvkem lichevního schématu se Česká advokátní komora zabývat neodmítá a vede příslušné řízení, jiný advokát byl již za analogické jednání kárně postižen). Obdobné výzvě žalovaná čelí od advokáta v řízení sp. zn. [spisová značka] zdejšího soudu, od advokáta [tituly před jménem]

10. Žalobkyně žádné zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet netvrdila, natož aby předložila výpis z úvěrových registrů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez příslušné míry opatrnosti. Zde je však zřejmé, že žalobkyně vsadila na model úplného obcházení této povinnosti tím, že úvěry poskytuje osobám s živností a vydává je tedy za podnikatelské úvěry. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI a NRKI (již v jednom z mnoha předchozích řízení žalované – sp. zn. [spisová značka], kde se věřitel pokoušel sjednat se žalovanou smírem závazek z jiné lichevní úvěrové pohledávky). V CEE by soud exekuci zřejmě nezjistil, zdejší soud žádnou proti žalované zatím nepovolil a přitom byl dle registru obyvatel vždy obecným soudem žalované. Žalovaná zřejmě další a další úvěry s lichevními parametry sjednává právě z iracionálního strachu z exekučního postihu (který je ovšem vzhledem k rozsahu jejího předlužení prakticky nevyhnutelný, snad s alternativou v oddlužení).

11. Dle BRKI (CBCB) žalovaná měla úvěr od [právnická osoba]., s původní jistinou 100 000 Kč, měsíční splátkou 1 740 Kč a v listopadu 2024 z něj dlužila 146 014 Kč. Dále úvěr od [právnická osoba]., s původní jistinou 100 000 Kč, měsíční splátkou 1 642 Kč a v listopadu 2024 z něj dlužila 137 785 Kč. Dále úvěr od [právnická osoba]., s původní jistinou 65 000 Kč, měsíční splátkou 1 189 Kč a v listopadu 2024 z něj dlužila 99 778 Kč. Dále úvěr od [právnická osoba]., s jistinou 60 900 Kč, měsíční splátkou 975 Kč a v listopadu 2024 z něj dlužila 112 103 Kč. Dále úvěr od [právnická osoba]., s jistinou 416 490 Kč, měsíční splátkou 3 885 Kč a v listopadu 2024 z něj dlužila 413 215 Kč. Dále úvěr od [právnická osoba]., s jistinou 254 420 Kč, měsíční splátkou 2 674 Kč a v listopadu 2024 z něj dlužila 237 986 Kč. Dále úvěr od [právnická osoba]., s jistinou 467 630 Kč, měsíční splátkou 4 514 Kč a v listopadu 2024 z něj dlužila 379 176 Kč. Dále úvěr od [právnická osoba]., s jistinou 560 450 Kč, měsíční splátkou 5 410 Kč a v listopadu 2024 z něj dlužila 454 440 Kč. Celkem tedy dlouhodobě splácela Kč a o její úvěruschopnosti nemůže být řeči. Současně je zde uvedeno mnoho úvěrů, které skončily v předchozích letech a je zjevné, že žalovaná své závazky opakovaně „konsolidovala“ a celková dlužná částka se navyšuje. Je tedy zřejmé, že podnikání žalované navazuje na existující spotřebitelské závazky a následně vznikající úvěrové závazky od nich nelze oddělovat, tak jako nelze oddělit rozpočet žalované od rozpočtu podnikajícího žalované. Přinejmenším ne bez náležitého zkoumání povahy podnikání a účelu použití dalších prostředků.

12. Dle NRKI (CNCB) je ale dále zřejmé, že žalovaná je obětí sériových predátorských úvěrů od žalobkyně a od dalších obdobně jednajících společností. Je zde úvěr od [právnická osoba]., s jistinou 65 000 Kč, s měsíční splátkou 3 556 Kč, z něhož v listopadu 2024 dlužila 142 240 Kč. Je zde úvěr od [právnická osoba]., s jistinou 111 000 Kč, s měsíční splátkou 7 161 Kč, z něhož v listopadu 2024 dlužila 307 923 Kč. Dále série úvěrů od [právnická osoba], kde lze rozsah plnění zjistit jedině od věřitele, který by objasnil význam jednotlivých zřetězených záznamů (může se jednat o sériové úvěry či odklady splatnosti jednoho úvěru). Dle zkušenosti soudu s těmito nebankovními lichevními schématy se v případě takto strukturovaných zápisů jedná o využití poplatku za odklad splatnosti. Jelikož však žalobkyně jejich výši neuvádí ani ve smlouvě, ani ji nesdělila k výzvě soudu, soud by mohl pouze odhadovat, o jakou částku se jednalo. U společností, jednajících dle lichevního schématu společnosti [právnická osoba], odpovídají tyto splátky výši obchodního úroku. Žalobkyně však sjednává jak úrok 1 % denně, tak ale i 2 % denně (tj. 730 % ročně!). Poslední úvěr měl být doplacen v říjnu 2024 částkou 21 228 Kč. Další obdobné úvěrové schéma je zde od [právnická osoba]., kde žalovaná měla sjednánu jistinu 30 00 Kč, měsíční splátku 2 720 Kč a v listopadu 2024 dlužila 30 778 Kč. Tomu předcházelo šest úvěrů od téže společnosti. Dále série úvěrů od Credit Portal, a. s., [právnická osoba] (dnes [Anonymizováno] [právnická osoba].), [právnická osoba]., které je zbytečné podrobněji uvádět. Nechybí ani [právnická osoba]., ve vlastnictví advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], kde žalovaná v listopadu 2024 dlužila 68 926 Kč. Jsou přítomny i úvěry, zprostředkovávané podomně. [Anonymizováno] a. s., poskytla 30 000 Kč, měsíční splátka činila 3 984 Kč a v listopadu 2024 žalovaná dlužila 35 776 Kč. Stejně tak úvěry od [právnická osoba], kde s úvěrovým rámcem (zřejmě předstíraný revolvingový úvěr [Anonymizováno] 60 000 Kč dlužila v listopadu 2024 60 782 Kč. Je zjevné, že žalovaná je jen další příkladem toho, jak bezbřehé je ignorování zákonných limitů poskytování nebankovních úvěrů těmito (a mnoha dalšími) nebankovními poskytovateli, kteří o sobě navzájem vědí a masivní předlužení spotřebitelů pro ně není překážkou, ale příležitostí[Anonymizováno]

13. V jiných řízeních, kde je projednáván poslední ze série úvěrů, je zjevné, že doklad o platbě nutně nevyjadřuje míru případného bezdůvodného obohacení žalovaného, neboť je součástí lichevního schématu sériových úvěrů, předstírajících samostatná právní jednání, ačkoliv jde o komplexní soubor vzájemných transakcí. Podmínkou poskytnutí jistiny následného úvěru je doplacení úvěru předchozího, formálně oddělovat výplatu jistiny od předchozího plnění by tak bylo projevem přepjatého procesního formalismu a v podstatě přistoupením soudu na lichevní schéma věřitele. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY, a. s., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Za takovou situaci je třeba považovat právě i situace, kdy si věřitel zajistí, že se tyto platby od spotřebitele realizují v úzké časové i funkční vazbě před poskytnutím jistiny. V této věci však předchozí úvěr žalobkyně zjištěn nebyl, proto soud uvádí tento odstavec pouze pro úplnost.

14. Dle odůvodnění o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024 ve sp. zn. 21 Cdo 3140/2023 se zejména podává, že dovolateli lze přisvědčit v tom, že rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžaduje po věřiteli, aby zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním, a to nejen u spotřebitelských úvěrů. Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Nicméně nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských. Dle ustálené rozhodovací praxe není nutné, aby věřitel zkoumal příjmy povinné osoby či její dluhy z veřejných zdrojů apod., postačuje, vychází-li ze znalosti nemovitého majetku povinné osoby, znalosti jejího podnikání (angažovanost v obchodních společnostech), případně příjmů osob alespoň navenek provázaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.04.2023, sp. zn. 20 Cdo 914/2023, nebo ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 910/2023). Je tedy zřejmé, že pozice poskytovatelů těchto úvěrů, kteří se snaží přesvědčit soud o absenci rozumných postupů při zkoumání bonity zájemce o úvěr, ač vystupuje v pozici podnikatele, je zcela lichá.

15. Žalobkyně měla zjistit, že žalovaná je předlužena jako spotřebitel a že tedy úvěr nelze poskytnout s legendou, že je zde souvislost s podnikáním. Zjevná je pouze souvislost s hrazením splátek předchozích lichevních úvěrů a okolnost způsobu obživy žalované je v tomto kontextu naprosto marginální souvislostí.

16. Na webové prezentaci v sekci „Zásady zpracování osobních údajů“ (notorieta z předchozích řízení) nicméně sama žalobkyně prezentuje, že (čl. 2.9) uskutečňuje dotazy na úvěrové registry, majetkové evidence či jiné databáze vedoucí informace o majetku... a výsledná zjištění použije pro ověření bonity, platební morálky a důvěryhodnosti klienta, popřípadě na základě zjištěných informací ověří správnost údajů poskytnutých klientem. V čl. 2.3, 2.5 a 2.6 informuje, že údaje od klienta zadává do databází CBCB (BRKI), CNCB (NRKI) a SokordiaTech, s. r. o. Není jasné, proč by údaje o nebankovním závazku předávala CBCB. Ostatně úvěry do NRKI sama zapisuje (ač to někteří poskytovatelé úvěrů s lichevními parametry vůbec nečiní, např. [právnická osoba], [Anonymizováno] a další). Je tedy zřejmé, že skutková tvrzení žalobkyně nejsou pravdivá a sama si dobře uvědomuje, že bez zkoumání bonity klientů by bylo její podnikání absurdní. Ostatně sama ve skutkových tvrzeních připouští, že pokud klient souhlasí, zkoumá skrze služby [právnická osoba]., údaje o transakcích na účtu klienta. Je tedy zjevné, že věřitel ve skutečnosti získává informace o bonitě od klienta, využívá informace z databází o spotřebitelských úvěrech klienta a jeho bonitu posuzuje v rozsahu, jaký je typicky potřebný právě při poskytování spotřebitelských úvěrů, ovšem následně mu poskytuje údajně ryze podnikatelský úvěr.

17. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Podle § 419 občanského zákoníku platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Např. dle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 platí, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Žalobkyně ničím neprokázala, že by poskytování úvěrů jakkoliv souviselo s živností žalované. Žalobkyně zřejmě ani netušila, v jaké oblasti se žalovaná živí (a neví to ani soud). Pokud žalobkyně založila své jednání na poskytování těchto úvěrů spotřebitelům na pouhém faktu, že jsou živnostníci (provozuje webové stránky „nazivnost.cz“), pak zcela zjevně obchází zákonné povinnosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť živnost je zcela zjevně podmínkou nutnou, avšak hrubě nedostatečnou. Žalobkyně si je nepochybně velmi dobře vědoma, že se pohybuje v segmentu spotřebitelů a že tímto postupem úvěruje velké množství osob, které nejednají v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně je s tím nepochybně dlouhodobě srozuměna a tento stav jí vyhovuje, tak jako vyhovuje nebankovním poskytovatelům spotřebitelských úvěrů systematicky poskytovat úvěry masivně předluženým obětem předchozích lichevních závazků. Žalobkyně tedy měla povinnost zkoumat schopnost žalované úvěr splácet, neboť neučinila prakticky nic pro zjištění, že poskytuje podnikatelský úvěr mimo režim spotřebitelské ochrany. Zjevně tak s ohledem na svůj úvěrový model systematicky nečiní pravidelně.

18. Poskytování úvěru s lichevními parametry nelze odůvodnit charakterem úvěru coby podnikatelského. Podnikatel není osobou, která by musela trpět úrok, považovaný za hrubě rozporný s dobrými mravy. Za podnikatelský úvěr je považován úvěr s obdobnými parametry, jako úvěr spotřebitelský, pouze se bonita zkoumá jinými způsoby a navýšení jistiny se realizuje dle odlišných kritérií. Status podnikatele neopravňuje nikoho, aby podnikatele exploatoval úvěrem s lichevními parametry. Zásadně se tyto druhy úvěrů nemají důvod odlišovat v úrocích v řádech vyšších desítek procent navýšení, natož ještě vyšších. Žalobkyně zjevně sbírá údaje jako o spotřebiteli, žádnou listinu, kde svá zjištění případně konsoliduje, však soudu nepředložila. Stejně tak žalobkyně zadává údaje o svých úvěrech do registru NRKI (CNCB) a má tedy možnost do něj i nahlížet, avšak v řízení nic netvrdí.

19. Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že by úvěr měl charakter závazku mezi podnikateli, soud jej posuzuje jako úvěr spotřebitelský. Nemusí se tak již zabývat jeho absurdními parametry, zjevně jsoucími v hrubém rozporu s dobrými mravy.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

21. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

22. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Takto byla postižena např. společnost [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], u některých další z registru NRKI žalované jsou dle povědomí soudu řízení vedena (ostatně právě senát 20C se je snažil iniciovat, neboť prakticky všichni nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů postupují analogicky a registry NRKI svědčí především o tom, že je věřitelé vůbec nepoužívají k adekvátnímu účelu). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaný úrok tak vysoký, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Účelem tohoto úvěru je však spíše inkasovat nepřiměřeně vysoké poplatky za odklad splatnosti, kterými ovšem spotřebitel neumořuje jistinu a které nejsou věřiteli v případě nutnosti následného soudního řízení v žalobách vůbec deklarovány (případně jsou dokonce maskovány stále aktualizovanou „novou“ úvěrovou smlouvou“, která před soudní mocí maskuje předchozí úvěrové vztahy účastníků). Takové jednání však sankcionuje již sama Česká národní banka, neboť dovozuje, že takový poplatek zakládá povinnost opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (a prakticky ji současně i popírá). Za takového stavu registru nemůže společnost, která sama do takového registru přispívá a tedy z něj může i čerpat, považovat spotřebitele za bonitního k poskytnutí jakéhokoliv úvěru (než ryze bezplatného či konsolidačního). Současně se tento věřitel pokouší vyhnout se povinnostem, vyplývajícím ze spotřebitelské ochrany, poskytováním úvěrů výhradně osobám s živnostenským oprávněním, což je model, který využívají i četné další nebankovní společnosti, dokonce i ty, které souběžně nabízejí i úvěry spotřebitelské. Žalobkyně dokonce provozuje nejméně dvě různé webové prezentace (soudu není známo, zda další z nich je nazivnost.com, kterou spravuje společnost BrainCom OU z Talinu).

23. Sjednaný úvěr je tak ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb. od počátku (ex tunc) absolutně neplatný. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na plnění, které žalovaná obdržela. Z výše odkazovaných rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. Není jisté, zda i v této věci k výběru těchto poplatků došlo. Z praxe soudu vyplývá, že záznam v NRKI není v tomto kontextu jednoznačně interpretovatelný a různé varianty jsou možné. Stejně tak z praxe soudu vyplývá, že ony poplatky za odklad splatnosti jsou stejně excesivní, jako úroky, resp. poplatky, vymáhané z jistiny za shodné období. Zde však mohl soud pouze odečíst částku 2 735 Kč, kterou připustil věřitel, jiné informace soud nemá. Proto soud přiznal nárok pouze na 27 265 Kč.

24. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, kterých by v předložené smlouvě dovodil nejméně dvě (úrok ve formě poplatku ve výši hrubě rozporné s dobrými mravy; absolutně neplatné ujednání poplatku za odklad splatnosti). V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZOSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZOSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. V tomto případě k postoupení nedošlo, zato však věřitel využívá nejméně dvou různých „identit“ ve formě různých webových prezentací (spotřebitelům jsou nabídky např. telefonovány či zasílány emailem a tím je zajištěno zdání spontaneity jejich jednání při sjednávání úvěrů s novým věřitelem). Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZOSÚ pouze předstírá.

25. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZOSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZOSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je masivně předlužena a i pokud se bude aktivně domáhat všech svých spotřebitelských (i „podnikatelských“) práv, pravděpodobně skončí s několika splátkovými kalendáři a splátky se budou kumulovat. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně tříletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který se nezdráhá podílet se na vymáhání úvěru s lichevními parametry. Soud přiznal splátkový kalendář v délce tří let, což je skutečně mimořádné, nicméně stejně tak je mimořádná i míra predátorství několika poskytovatelů úvěrů, kteří se o masivně předluženou žalovanou doslova přetahovali a nyní se nezdráhají své pohledávky uplatňovat u soudu, jako kdyby snad registr NRKI neexistoval a neusvědčoval je hrubě amorálního a protiprávního jednání. Předlužení a následnou pasivitu lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byl poměr úspěchu a neúspěchu prakticky shodný (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení nikomu.

28. Soud se tak již nemusel zabývat ani nezpůsobilou předžalobní výzvou od advokáta [Jméno advokáta] (č. l. 18), která by vedla k závěru, že povinnost ve smyslu § 142a o. s. ř. ve skutečně řádně splněna nebyla (přehnaně vysoké a z větší části zákonu odporující plnění není kvalifikovaným pokusem předejít soudnímu řízení, kde se následně advokát domáhá podstatně nižší částky) a nárok by tak žalobkyně nezískala vůbec.

Poučení