20 C 284/2021-51

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení [částka] s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 24 927 a dále s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši roční repo sazby, vyhlašované Českou národní bankou a navýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši roční repo sazby, vyhlašované Českou národní bankou a navýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení [částka], a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrových smluv (uváděno oproti návrhu chronologicky) ze dne [datum] [číslo] ze dne [datum] [číslo] sjednaných s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (coby věřitelem). Dle starší smlouvy se žalovaná po načerpání jistiny [částka] zavázala hradit 53 týdenních splátek po [částka], uhradila však pouze [částka] a žalobkyně se tak domáhá [částka] na jistině, [částka] na souhrnném poplatku, [částka] na kapitalizovanému úroku z prodlení a dále běžícím z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Dle následné smlouvy se žalovaná po načerpání jistiny [částka] zavázala hradit 53 týdenních splátek po [částka], neuhradila však ničeho a žalobkyně se tak domáhá [částka] na jistině, [částka] na souhrnném poplatku, [částka] na kapitalizovanému úroku z prodlení a dále běžícím z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). Soud po pobytu žalované přesto pátral, ani Úřad práce či OSSZ Teplice však nedisponovaly jinými poznatky. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane pro úřední korespondenci dosažitelná. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle výpisu z obchodního rejstříku č. l. 18 byla původní věřitelka oprávněna k poskytování spotřebitelských úvěrů. Již dopisem původní věřitelky ze dne [datum] (č. l. 27) žalobkyně prokázala, že na ni obě předmětné pohledávky za žalovanou přešly. Totéž pak prokazuje i dohoda č. l. 19 a výňatky z přílohového seznamu postoupených pohledávek č. l. 25, resp.

26. Smlouvou ze dne [datum] na č. l. 29 žalobkyně prokázala, že žalovaná převzala jistinu [částka] a zavázala se ji vrátit navýšenou o [částka] v 53 rovnoměrných týdenních splátkách po [částka]. Úroková sazba není vyjádřena, je uvedena toliko roční procentní sazba nákladů (RPSN) ve výši 206,8 %. Smlouvou ze dne [datum] na č. l. 30 žalobkyně prokázala, že žalovaná převzala jistinu [částka] a zavázala se ji vrátit navýšenou o [částka] v 53 rovnoměrných týdenních splátkách po [částka]. Úroková sazba není vyjádřena, je uvedena toliko shodná roční procentní sazba nákladů (RPSN) ve výši 206,8 %. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování i zaslání (č. l. 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Jde sice o jinou adresu, než dle smluv, původní [adresa] však skutečně v únoru 2020 doznala změny - na [adresa], a je tak shodná s aktuálním trvalým bydlištěm žalované. Z uvedení takové adresy tedy nelze vyvodit nepříznivý následek pro žalobkyni a je naopak zřejmé, že takovou adresu musela v pozdější době zjistit právě od žalované (když do registru obyvatel žalobkyně přístup nemá).

4. Dle databáze [příjmení] činila sazba UK1 (domácnosti a NISD – na spotřebu, bydlení a ostatní v srpnu 2007 6,56 % a v prosinci 2007 6,82 %. Dle kalkulace úrokových sazeb č. l. 46 a 48 odpovídá navýšení obou úvěrů přibližně 115 % ročně. Dle kalkulací pro trojnásobky sazby UK1 na č. l. 47 a 49 by pak při shodném způsobu průběžného úročení (anuitní splátky) navýšení jistiny [částka] činilo [částka] a jistiny [částka] pak [částka].

5. Ze zprávy Úřadu práce č. l. 35 bylo dále k poměrům žalované zjištěno, že žalovaná byla v evidenci uchazečů o zaměstnání od prosince 2008 do ledna 2011, pak byla sankčně vyřazena a již nebyla vedena, dle č. l. 38 nebyla ani příjemcem sociálních dávek. Dle zprávy OSSZ Teplice ze dne [datum] není zaměstnána, nepodniká a nepobírá žádný důchod ani dávku nemocenského pojištění. Dle registru obyvatel má [anonymizována dvě slova], jediné nezletilé však nabyde plnoletosti v lednu 2022, zřejmě je však dlouhodobě v zařízení [anonymizována dvě slova] (č. l. 44). Dle přehledu řízení žalované u zdejšího soudu od roku 2018 čelila nebo čelí jedné exekuci pro jistinu [anonymizována dvě slova]. Kč.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně platně sjednaly dvě smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v tehdy platném a účinném znění (dále jen„ o. z.“) – s výjimkou úrokové sazby („ souhrnného poplatku“). Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

7. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila cca 70 %, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („ p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či 20 Cdo 1857/2019, týkajících se typického úvěru spol. [právnická osoba]). Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou. Ujednání obchodních podmínek obou smluv (čl. 5), upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, pak soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje rovněž za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný„ souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částky [částka], resp. [částka], nemělo by však toto ujednání charakter, který by dobrým mravům odporoval a soud by k němu přihlížel.

8. Uplatněná sazba (115 % ročně) je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. Soud zde přihlédl právě k sazbě UK1, nikoliv k sazbám vyšším (zejm. pro tyto účely často užívanou UK2), vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byly obě zápůjčky typově určeny a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů, zejm. bez dalšího dovozovat, že se jedná o ryze spotřebitelské úvěry, se sazbami vyššími. Soudu je naopak z úřední činnosti známo, že tyto úvěry jsou čerpány za nejrůznějších situací bez přihlédnutí (spotřebitele) k charakteru financované potřeby, možnost aplikace vyšších sazeb by tak přicházel v úvahu jen v případě specifických skutkových tvrzení. Žalobkyně přitom zákaznické karty nebo obdobnou dokumentaci k jednání se spotřebitelem u takto starých závazků nepřikládá a není zřejmé (před [datum]) vůbec údaje o dlužnících před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumala.

9. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Což nepochybně platilo i před [datum], kdy vstoupil v účinnost § 9 zákona č. 145/2010 Sb. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů již v současnosti doléhají nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od [datum].

10. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle [příjmení] nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným„ kabinetním“ formulacím typu„ taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. [příjmení] v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. Ze zkušenosti soudu z jiných řízení pak vyplývá, že je zjištěna prakticky shodná průměrná sazba, jaká vyplývá z databáze [příjmení]. [příjmení] [příjmení] zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného„ UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku, neboť přispívá k inflaci měny. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem.

11. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením„ právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů), o to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků v bydlišti dlužník (mimo obchodní prostory věřitele), prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („ signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními požadavky nedostane vůbec.

12. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit přinejmenším jako příčící se dobrým mravům (tj. dle § 3 a 39 o. z.) s následkem relativní neplatnosti. V projednávané věci však došlo k násobnému překročení i této míry, přičemž hranici absolutní neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy (tj. dle § 588 o. z.) zcela zjevně nelze (tedy ani při zohlednění individuálních okolností závazku) klást výše, než okolo hranice, kde je soudy pravidelně rozpoznáván hrubý nepoměr vzájemných plnění – lichevní úrok. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Ujednání s obsahem úročení 115 % ročně je proto zjevně absolutně neplatné, z hlediska nutnosti zachování dobrých mravů v občanskoprávních vztazích, a nejen v nich (srov. zejm. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve sp. zn. 3 Tdo 225/2012 ohledně lichevní úrokové sazby 65 % p. a.). Uplatní se tedy § 41 o. z., a soud obchodní úrok poměrně snížil na úroveň trojnásobku průměrné obvyklé bankovní sazby, kterou lze považovat za krajní a ještě spravedlivou hranici platného ujednání (za kterou však z pohledu soudu nelze považovat takovou sazbu, která by již zakládala důvod třebas jen relativní neplatnosti).

13. Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost, že pohledávka byla navýšena jen za pevně vymezené období a dále již úročena nebyla. Takto byl výslovně nastaven závazkový vztah, žalobkyně sama neusilovala o samostatné uvádění úrokové sazby pro možnost úročení i v případě prodlení a úrok z prodlení ostatně není zanedbatelnou sankcí sám o sobě, když v dlouhodobém průměru převyšuje většinu investičních instrumentů (se spíše nižší mírou investičních rizik). Původně sjednaný souhrnný poplatek svou výší spíše předpokládá, že závazek nebude po několik let vůbec hrazen, neboť při soudem připuštěném úročení by žalobkyně dosáhla shodného zisku až po více než 3 letech nesplácení (případně až po 6 letech řádného splácení).

14. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k „ souhrnnému poplatku“, pokud jeho nespecifikované složky nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, které pak přesahují akceptovatelnou hranici dobrých mravů (to je však spíše případ pozdějších úvěrů téže věřitelky, která následně vyčlenila poplatek za hotovostní inkaso). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání, které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, často pak z přehledu splátek vyplývá, že ani neprobíhalo týdně (neboť tak by bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele).

15. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na excesivní část obchodního úroku (poplatku). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatnou část závazku, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 3 o. z., které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost excesivního souhrnného poplatku možno plnit toliko na jistinu a poplatek v přiměřené míře [částka], resp. [částka]. Proto soud žalobkyni v případě staršího úvěru přiznal [částka] (neboť [částka] již bylo uhrazeno), v případě pozdějšího úvěru pak toliko [částka], celkem tedy [částka] Tomu pak odpovídá i přiznání toliko poměrné části úroku z prodlení, když soud jeho kapitalizovanou výši snížil v poměru žalovaného a přiznaného plnění. Dále úrok z prodlení náleží žalobkyni do zaplacení, když sazba byla stanovena korektně dle nařízení vlády č. 142/2001 Sb. V rozsahu [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, pak soud žalobu výrokem II. zamítnul, neboť tato plnění již byla projevem požadavku na excesivní navýšení jistiny.

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (63,1 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (26,2 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

17. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované již jednu exekuci relativně nedávno povolil a lze očekávat, že dosud trvá. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozího závazku a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaná sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušným soudním exekutorem (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše poměrné vysoké splátky nemusí umožňovat), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).