20 C 312/2025 - 85

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem tamtéž proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] pro 158 231,38 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 158 231,38 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 7,75 % ročně z této částky od 10. 12. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení 28 143,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 27. 8. 2025, zaplacení plnění ze dvou převzatých leasingových úvěrů, původně sjednaných mezi věřitelem [právnická osoba] (původně [právnická osoba]), jako věřitelem, a společností [právnická osoba]., jako dlužníkem. Oba úvěry převzal na straně dlužníka dne 1. 12. 2010 žalovaný. Poté byly pohledávky postoupeny na žalobkyni (na straně věřitele). Z úvěru č. [hodnota] se domáhala 107 386 Kč na jistině a úroku z prodlení jak v I. výroku shora. Z úvěru č. [hodnota] se domáhala 50 845,38 Kč (po započtení mezitím částečně vymožených 86 241,62 Kč) na jistině a úroku z prodlení jak v I. výroku shora.

2. Soud zjistil, že důvodem tak velkého časového odstupu mezi splatností a uplatněním je skutečnost, že obě pohledávky 3. K projednání věci soud nařídil jednání, s jiným postupem žalobkyně ani nesouhlasila. Žalovanému bylo doručeno do podnikatelské datové schránky, v řízení se nijak nevyjádřil, k jednání se nedostavil a soud jednal v jeho nepřítomnosti.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávek je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 42, žalobkyně však předložila i další důkazy (č. l. 18, 19, 23, 25) a podacím lístkem č. l. 41 (s adresou [adresa]

5. Smlouvou č. l. 26 č. [hodnota] žalobkyně prokázala, že dne 9. 5. 2007 byla sjednána mezi subjekty jak výše leasingová úvěrová smlouva ohledně nákladního přívěsu Schwarzmüller SPA 3/E, VIN [VIN kód] s jistinou („leasingová cena“) 993 077 Kč, s 60 měsíčními splátkami (neuvedenými) a prodejní cenou 1 190 Kč. Smlouvou č. l. 27 č. [hodnota] žalobkyně prokázala, že dne 13. 7. 2007 byla sjednána mezi subjekty jak výše leasingová úvěrová smlouva ohledně nákladního přívěsu [Anonymizováno] s jistinou („leasingová cena“) 1 048 782 Kč, s 60 měsíčními splátkami (neuvedenými) a prodejní cenou 1 190 Kč[Anonymizováno]

6. Žádostí č. l. 32 ze dne 30. 11. 2010 (datum schválení věřitelem) je prokázáno, že žalovaný požádal věřitele o nahrazení původního dlužníka ze smlouvy č. [hodnota] a [Anonymizováno] (a dvou dalších, viz dále) svou osobou, z důvodu platební neschopnosti původního dlužníka (nájemce). Dodatkem č. l. 33 ze dne 1. 12. 2010 je prokázáno, že žalovaný vstoupil na místo původního dlužníka u smluv č. [hodnota] a [Anonymizováno] (a dvou dalších, viz dále) a byl mu vystaven nový splátkový kalendář po 17 536 Kč měsíčně. Protokolem č. l. 34 je prokázáno, že žalovaný toho dne návěs [Anonymizováno]. Pojistnou smlouvou č. l. 34 p. v./35 ze dne 1. 12. 2010 je prokázáno, že k návěsu bylo sjednáno pojištění ve smyslu tehdy platného zákona č. 168/1999 Sb. a povinnosti k placení pojistného přešly na žalovaného („příjemce“).

7. Dopisem č. l. 29 ze dne 12. 1. 2012 je prokázáno, že původní věřitel žalovanému úvěr č. [hodnota] k tomuto dni vypověděl pro neplacení některých složek splácení. Analogický dopis k druhému úvěru nebyl předložen zřejmě omylem (spis byl jinak plný duplicit důkazů). To však nijak nezpochybnilo skutečnost, že oba úvěry sdílely shodný právní osud, i s ohledem na obsah spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka], kde byl i původně vykonáván původně vydaný rozhodčí nález (viz dále) ve vztahu k oběma pohledávkám.

8. Bilancí č. l. 30 ze dne 19. 3. 2012 je prokázáno, že původní věřitel vyúčtoval po ukončení úvěru č. [hodnota] k doplacení 107 386 Kč, po [Anonymizováno] prodejní ceny návěsu 250 000 Kč a připočtení nákladů 11 000 Kč a smluvní pokuty 25 000 Kč. Bilancí č. l. 31 ze dne 1. 3. 2022 je prokázáno, že původní věřitel vyúčtoval po ukončení úvěru č. [hodnota] k doplacení 137 087 Kč, po zohlednění prodejní ceny návěsu 245 000 Kč a připočtení nákladů 1 000 Kč a smluvní pokuty 25 000 Kč.

9. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 44) vypracování i zaslání (č. l. 46) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., na adresu [adresa] v [Anonymizováno], která sice z obsahu spisu nevyplývá, ale soud ji u žalovaného z jiných řízení eviduje a proto ji lze akceptovat jako aktuální, neboť věřitel se o ní zjevně dozvěděl od žalovaného (či z exekučního řízení).

10. Z úřední činnosti soud zjistil, že vůči žalovanému byla vedena pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] exekuční řízení oprávněné [právnická osoba], pro analogické jistiny. Dále pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] pro odlišné jistiny. Z přehledu řízení žalovaného č. l. 52 je tento masivně předlužen, od roku 2011 má četné exekuce, ale platební problémy měl zjevně již od roku 1998. Dle rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 5. 2016, číslo jednací [spisová značka], bylo žalovanému uloženo k zaplacení plnění dle leasingových úvěrových smluv č. [hodnota] a [Anonymizováno] z roku 2007, rovněž původně sjednaných s [právnická osoba].

11. V projednávané věci má význam i rozhodčí nález rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], dle zjevně neplatné rozhodčí doložky, ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], kterým bylo žalovanému již dříve uloženo zaplatit plnění z předmětných leasingových smluv. Ovšem usnesením soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] z Exekutorského úřadu [adresa] ze dne 17. 8. 2023, číslo jednací [spisová značka], byla tato exekuce zastavena, vydané exekuční příkazy zrušeny a rozhodnuto o nákladech řízení v neprospěch oprávněné (žalobkyně), s odkazem na neplatnost rozhodčí doložky.

12. Soud před rozhodnutím ověřil stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) žalovaného. Právní zástupce žalobkyně se sice domnívá, že dlužník nemohl nakládat s majetkem, za který považuje návěsy (předměty leasingových smluv), ale exekuční inhibitorium zde v prvé řadě dopadá na majetek povinného, kterým jsou samozřejmě finanční prostředky, z nichž má hradit úvěrové splátky (a teprve po úplném zaplacení) může dojít k nabytí vlastnického práva k předmětům leasingových smluv. Podání právního zástupce, doručené soudu poněkud neprakticky dne 23. 2. 2026 (2 dny před konáním jednání, které se tak k soudci nedostalo dříve, než po vyhlášení rozsudku), je tak nepříliš srozumitelné (ohledně toho, čí exekuční inhibitorium měl na mysli), pokud se snad právní zástupce skutečně nedomnívá, že přijetí závazku hradit úvěr nijak nezasahuje do exekučního inhibitoria osob. Dle výpisu č. l. 70 a násl. žalovaný aktuálně nemá zapsané exekuční řízení, která by byla starší roku 2011.

13. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Leasingová smlouva z července 2007 představovala obchodní závazek (mezi podnikateli) nepojmenovaného typu, řídící se smluvními ujednáními a obecnými ustanoveními dle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v tehdy platném a účinném znění. V průběhu trvání původního smluvního vztahu došlo k záměně dlužníků. Soud nezjistil, že by žalovaný v té době čelil exekučním řízením, jakkoliv to nelze pro časový odstup zcela vyloučit (např. žalovaný čelil i v předchozích letech výkonům rozhodnutí). Soud tedy exekuční inhibitorium na straně žalovaného nedovodil a přechod závazku tak mohl považovat za platný právní úkon (jakkoliv lze s ohledem na počátek masivního předlužení žalovaného právě okolo roku 2010 pochybovat o jeho úmyslech plnit přijaté závazky, resp. plnit je z legitimních zdrojů). Obchodní podmínky nebyly soudu předloženy, ale parametry vyúčtování ukončeného leasingu nevzbuzují žádné pochybnosti o oprávněnosti přiměřených a obvyklých smluvních sankcí, které jsou vzhledem k předmětu plnění spíše symbolické. Ohledně výkupní ceny návěsů neměl soud k dispozici žádné údaje, než částku, deklarovanou ve vyúčtování, a bez procesní aktivity (námitek) žalovaného neměl soud žádného důvodu doplňovat dokazování k jednotlivým okolnostem řešení odstoupení od smlouvy. Žalobě tak mohl soud plně vyhovět. Úrok z prodlení se řídí § 369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v tehdy platném a účinném znění. Podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. by byl úrok vyšší, než je žalobou požadováno (ať již k roku 2012, kdy došlo k odstoupení od smlouvy, či k prosinci 2019, kdy došlo k postoupení pohledávky a oznámení prodlení a žalobkyně od toho odvozuje nový počátek prodlení), proto mohl soud přiznat sazbu 7,75 % ročně bez dalšího.

14. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Ovšem pouze v účelně vzniklé výši:

15. Celková výše těchto nákladů jednak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 7 460 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným účastí na jednání dne 4. 2. 2026 a 25. 2. 2026, která nepřesáhla dvě hodiny trvání.

16. Účtování odměny za podání ze dne 23. 2. 2026 je projevem skutečně nepřijatelného jednání advokáta, který velmi dobře ví, že generování těchto podání těsně před nařízeným jednáním, kterého se hodlá osobně účastnit, je samoúčelná snaha o navyšování nákladů řízení. Takové podání již nelze včas administrativně zpracovat na straně soudu, natož zaslat protistraně, natož zachovat její lhůtu 10 dnů k přípravě na jednání. Takové podání je zjevně neúčelné a náhrada za něj advokátovi nepřísluší. Ostatně advokát se jednání účastnil a příslušný přednes měl především učinit tam.

17. Za úkony do podání návrhu soud dále přiznává náklady jen ve výši, odpovídající nezastoupenému účastníkovi, k důvodům viz dále. Jelikož předžalobní výzvu vypracoval a zaslal a žalobu vypracoval a podal sám žalobce, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Za přípravu a převzetí náhrada nepřísluší, neboť jde o pohledávku žalobkyně, viz dále.

18. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 912 Kč (dvěma platbami dle č. l. 8 a 51). Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

19. Pokud se týká nároku právního zástupce na odměnu za zastupování žalobkyně (mimo substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem), platí následující: Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [Jméno žalobkyně]., na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

20. Pokud se soud v jednom z předchozích řízení (např. sp. zn. [spisová značka]) dotázal právního zástupce na vlastníka 70 akcií společnosti, dostalo se mu (jako již poněkolikáté) vyhýbavé odpovědi, zmiňující, že právní zástupce žalobkyně nezastupuje jako její statutární orgán. Z odpovědi a kontextu dané situace je však implicitně zřejmé, že právní zástupce zcela záměrně nezodpovídá to, nač byl soudem tázán. Ze záznamu v obchodního rejstříku k osobě žalobkyně vyplývá, že tato byla založena v roce 2005, jejím jednatelem byla již v době vzniku advokátka, a právní zástupce se stal jejím jediným jednatelem v roce 2009 a byl jím až do října 2013. V tomto období byl advokát také jediným společníkem žalobkyně. V letech 2013 až 2015 byly jediným společníkem dvě obchodní společnosti, registrované v [Anonymizováno] republice, u nichž skutečného vlastníka soud nezná, aby se pak jediným společníkem a posléze po změně právní formy na akciovou společnost stala společnost [právnická osoba]., v níž právní zástupce až do současnosti působí již od roku 1997 a k níž byl v roce 2014 až 2015 dokonce veden jako jediný akcionář. Od 1. 3. 2017 do 29. 5. 2018 pak byl jako jediný akcionář žalobkyně veden opět právní zástupce, v této době se základní kapitál společnosti snížil z 52 mil. Kč na 2 199 600 Kč a od té doby je evidován pouze údaj o 70 emitovaných akciích (kmenových na jméno v listinné podobě). Krátce poté (10. 7. 2018) udělila žalobkyně právnímu zástupci plnou moc. Skutečný majitel žalobkyně ([tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]) byl odhalen teprve v lednu 2022, tedy nepochybně opožděně. Je překvapivé, že tuto skutečnost právní zástupce soudu nesdělil ani v podání ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 80 odkazovaného věci), kdy již svou zákonnou povinnost splnil, přestože právě na tuto skutečnost byl soudem výslovně tázán. Ani aktuální (11. 12. 2025) nahrazení osoby svěřenské správkyně [jméno FO] soudu neznámou jinou osobou (čímž se advokát snaží o zastavení řízení o odstranění nesrovnalosti v Evidenci skutečných majitelů) nemůže takové pochyby rozptýlit, když dosavadní série právních opatření vedla vždy k témuž závěru – účelovému jednání advokáta, který zneužívá právo na právní zastupování advokátem. Ostatně v mezidobí byl i tento údaj znepřístupněn (dokument ve sbírce listin je uzamčen) a soud k již k němu opět nemá přístup. Struktura vztahů nebyla zveřejněna, není tak zřejmé, kolik z těchto akcií vlastní ta či ona osoba, právní zástupce však v průběhu roku 2017 a 2018 byl 100 % vlastníkem společnosti navzdory poměrně pestrým dosavadním změnám, včetně důvěru nebudící účasti společností, registrovaných na [Anonymizováno], kde lze více než předpokládat komplikované či nulové možnosti soudu při zjišťování skutečných vlastnických vztahů. Stejně tak není zřejmé, v jakém rodinném či majetkovém vztahu byla osoba [jméno FO] k právnímu zástupci. V minulosti soud obdobné dotazy formuloval i ohledně případných rodinných příslušníků právního zástupce (aby bylo předejit situaci, kdy je vlastníkem blízký rodinný příslušník právního zástupce a soudu to nebylo nad rámec jména takové osoby sděleno), ani nikdy předtím však právní zástupce soudu osobu vlastníka nesdělil. Tato skutečnost však tíží právního zástupce, který soudu informaci záměrně odpírá a skutečný stav i přes výzvu soudem neprokazuje, nikoliv tedy žalovaného.

21. V řízení sp. zn. [spisová značka] pak soud zjistil od České advokátní komory, že právní zástupce deklaroval, že je vlastníkem pouze 23 % akcií žalobkyně. Dále soud zjistil, že údaj o vlastnickém právu [jméno FO] a [jméno FO] je snad nedokonalostí právní úpravy, neboť se jedná o pouhé správkyně svěřenského fondu. Důvod, proč jsou v evidenci skutečných majitelů i v tento okamžik jako nepřímí skuteční majitelé zapsány (pouze) [jméno FO] a [jméno FO], ačkoliv společnost je ve vlastnictví svěřenského fondu [Anonymizováno] [IČO], jehož zakladatelem i obmyšleným je advokát [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], zdejšímu soudu není znám a podal podnět k odstranění této nesrovnalosti. Mezitím soud (na rozdíl od veřejnosti vratně) ztratil přístup i do Evidence skutečných majitelů a čeká na přidělení oprávnění...

22. Např. podle § 2 písm. c) zákona č. 37/2021 Sb. platí, že pro účely tohoto zákona se rozumí (…) skutečným majitelem [Anonymizováno] fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání, (…). Soud má za to, že z notářského zápisu ze dne 19. 1. 2022 (veřejně dostupná listina v Evidenci svěřenských fondů) je zřejmé, že svěřenský fond [IČO] jakékoliv plnění. Zjevně se tak jedná o majetkovou hodnotu, která bude majetkové potřeby jiných osob, než zakladatele, plnit až po jeho úmrtí, tedy v obdobné podobě, jako přechod majetku [Anonymizováno]. Dle článku 15.3 statutu je svěřenský fond zřízen pouze na dobu dvou let a v případě neprodloužení jeho existence je majetek vydán zakladateli (čl. 15.7 statutu). Je tedy zřejmé, že se s největší mírou pravděpodobnosti jedná o dočasné opatření, které koresponduje s častými změnami vztahů k žalobkyni, kde advokát několikrát byl výlučným vlastníkem žalobkyně (v různých obchodních formách), případně zde vystupují různé právnické osoby, založené v zahraničí. Advokáta je tedy zcela zjevně možno považovat za nejpravděpodobnějšího skutečného majitele nejen oněch 23 % akcií, ale rovněž tak zbývajících 77 % akcií. Soudu není znám osobní či příbuzenský vztah advokáta a dvou správců svěřenského fondu (tedy ani [jméno FO], narozené [datum], natož pak její nástupkyně), avšak již z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, je zřejmé, že obě správkyně svěřenského fondu mají k advokátovi dlouhodobě blízký (přinejmenším) obchodní vztah. Ostatně dle veřejně přístupného obchodního rejstříku [tituly před jménem] [jméno FO] s advokátem působí dále v orgánech společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], a [právnická osoba]., IČO [IČO], které advokát vlastní (pokud komora vyžaduje doložení těchto tvrzení, dovoluji si odkázat na veřejně dostupnou část Obchodního rejstříku a Evidence skutečných majitelů). Obě správkyně jsou oprávněny jednat jen společně (čl. 6.4 statutu), proti vůli [jméno FO], u které soud předpokládá přímý příbuzenský vztah k advokátovi, resp. její neznámé nástupkyně, tak zřejmě nelze existenci svěřenského fondu prodloužit. Ostatně správcovstvím svěřenského fondu jim byla svěřena správa majetku advokáta, což nepochybně svědčí o značném stupni vzájemné důvěry všech tří. Význam možnosti přechodu svěřenského fondu na investiční společnost v režimu zákona č. 240/2013 Sb. (pozn.: advokát je výlučným vlastníkem společnosti s IČO [IČO], která tuto definici bez dalšího splňuje), je bez dalších zjištění, resp. vyjádření advokáta, nejasný a rozhodnutím správců tak může rozhodování o majetku svěřenského fondu kdykoliv přejít na blíže neupřesněnou právnickou osobu (investiční společnost), což opět relativizuje zdánlivou definitivnost přechodu majetku advokáta na třetí osobu, ospravedlňující jeho tvrzení, že žalobkyni vlastní toliko v rozsahu 23 %.

23. Základním majetkem svěřenského fondu vedle částky 50 000 Kč (čl. 3.1 statutu) je zjevně (přinejmenším) obchodní závod žalobkyně. Tato společnost přitom nakupuje pohledávky značné hodnoty a podniká ve skutečně masivním měřítku, neboť uplatňuje pohledávky hned několika ekonomicky silných institucionálních věřitelů a přinejmenším z pohledu zdejšího soudu prakticky nemá konkurenci. Nadto statut počítá s možností přechodu svěřenského fondu do výlučné zprávy investiční společností. I z toho je zřejmé, že skutečným účelem svěřenského fondu nemusí být trvalé odevzdání majetku ve prospěch třetích osob, ale spíše pokračování v dosahování zisku obchodní činností a toliko dočasné převedení významné majetkové položky mimo přímé vlastnické právo advokáta. Tvrzení advokáta v tom smyslu, že je vlastníkem žalobkyně v rozsahu toliko 23 %, je i pro tyto důvody přinejmenším zjevně neúplné. S takovým vyjádřením advokáta se zjevně nelze spokojit a je zjevné, že advokát je skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 100 %, přičemž tuto skutečnost advokát se zjevně zištným motivem před soudy systematicky zastírá a je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů. I pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání.

24. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Soud se přitom neopírá pouze o nápadnou okolnost toho, že spisová značka právního zástupce je ve všech řízeních tohoto právního zástupce a (nejen) této zastupované právnické osoby kratší (např. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] či [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]) a tedy nejspíše původnější, než spisová značka samotné společnosti ([Anonymizováno] V projednávané věci je tomu podobně, nicméně jedná se o méně častý typ pohledávky a signatury jsou zde výjimečně stejné – bez sufixu ([Anonymizováno]-[Anonymizováno]). Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s vymáháním poplatků, které bez jakékoliv volitelné protihodnoty (služby) účelově navyšují pohledávku nad rámec sjednaného a již tak limitně vysokého úroku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost apod. u úvěrů [právnická osoba], a dalších). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než 10 tis. řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) statisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

25. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Uvedené platí dokonce do té míry, že advokát neváhal do letošního roku plošně žalovat nároky, o kterých je přinejmenším srozuměn s tím, že mohou být v rozporu se zákonem (tedy s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) a je-li na takovou skutečnost soudem upozorněn, bez dalšího bere žalobu částečně zpět. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

26. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

27. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

28. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno. To se však netýká substitučního zastupování při obou jednáních, kdy zastupováním byl pověřen jiný advokát a náklady ve výši mimosmluvní odměny za zastupování advokátem tak skutečně vznikly.

29. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný je zjevně masivně předlužen a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného. Není důvodné očekávat, že by právě tento závazek mínil hradit dobrovolně (a způsobem jsoucím v souladu s právy věřitelů starších pohledávek, resp. s jeho vícenásobným exekučním inhibitoriem).

Poučení